KLDR a důsledky rozdělení Korejského poloostrova 2.

Autor : Bc. Martin Konečný 🕔01.12.2011 📕7.142

Seriál

  1. KLDR a důsledky rozdělení Korejského poloostrova
  2. KLDR a důsledky rozdělení Korejského poloostrova: Úvod
  3. KLDR a důsledky rozdělení Korejského poloostrova 1.
  4. KLDR a důsledky rozdělení Korejského poloostrova 2.
  5. KLDR a důsledky rozdělení Korejského poloostrova 3.
  6. KLDR a důsledky rozdělení Korejského poloostrova 4.
  7. KLDR a důsledky rozdělení Korejského poloostrova: Závěr
  8. KLDR a důsledky rozdělení Korejského poloostrova: Zdroje

Podobné články

Další články autora

2. Korejský poloostrov před rozdělením a v průběhu 20. století až do 90. let

 

2.1.Korejský poloostrov a počátky rozdělení

Od roku 1910 až do roku 1945 byla Korea pod japonskou správou a zejména během druhé světové války na ni byl vyvíjen velký nátlak z japonské strany. Japonsko se připravovalo na válku a potřebovalo k tomu zdroje, které se nalézaly na Korejském poloostrově. Mezi klíčové suroviny, kterými Japonsko nedisponovalo vůbec nebo jen v malé nedostačující míře pro válečné přípravy, patřila železná ruda, uhlí a další strategické suroviny (kobalt, magnezit a wolfram).[13] Dalším zdrojem, který Japonsko potřebovalo pro válku, byla pracovní síla, tedy lidské zdroje. To mělo za následek hromadné odchody Korejců do zahraničí. Při krátkodobé transformaci průmyslu pro válečné účely, docházelo k pracovním přesunům Korejců i v rámci Korejského poloostrova.[14] Počet lidí, kteří byli kvůli práci přesunuti do jiné oblasti nebo země, byl velmi vysoký. Čtyři miliony lidí, což činilo v té době 16 procent populace Korejského poloostrova, žily v roce 1944 mimo svou zemi. V letech 1930-1945 se lid přesouval z venkova do měst, v roce 1930 žila ve městech tři procenta lidí a na konci druhé světové války žil už každý desátý Korejec ve městě.[15] Celkové rozvržení obyvatel před koncem druhé světové války bylo soustředěno více na jih od 38. rovnoběžky, kde žilo 15,9 milionu obyvatel, zatímco na severu od ní 9,2 milionu. Konec druhé světové války však vyvolal další hromadný přesun obyvatel ze severu na jih poloostrova. Tím se počet obyvatel jihu zvýšil na 19,4 milionu.[16] Veškerá migrace obyvatel, ať už pracovní, v průběhu války nebo po ní, měla za následek několik skutečností. Obyvatelé prošli velkými změnami, na které nebyli připraveni. Struktura zemědělství byla narušena, což mělo efekt i na venkovské obyvatele, kteří ztráceli půdu a kterým se rozpadaly rodiny v procesu přesunů do měst. Korejci pak ztráceli i zaměstnání a další nemohli ve městech najít. Nezaměstnanost se tak zvyšovala a podmínky ve městech i na venkově se zhoršovaly. Lidé začali vnímat sociální rozdíly mezi sebou a k tomu se přidávala frustrace z války, kterou Japonsko nadále vedlo. Konec války byl očekáván.

Patnáctý srpen 1945 byl na Korejském poloostrově dnem naděje na lepší budoucnost. Japonsko kapitulovalo a Koreji se otevřela možnost rozhodovat o svém vlastním osudu po dlouhé době. Situace to pro Korejce nebyla snadná. Zaprvé ani oni sami neměli jasno o tom, jak by jejich země měla po druhé světové válce vypadat. Vytvořilo se mnoho různých názorů v oblastech ekonomických, politických a ideologických. A zadruhé, Korejský poloostrov nebyl předmětem zájmu jen Korejců, ale i dalších světových mocností.[17] Korejcům totiž nebylo poskytnuto právo na zřízení samostatného státu po druhé světové válce od vítězných mocností v čele se Spojenými státy americkými (USA). Místo nezávislého státu tak Korea spadla do další okupace, tentokrát ze strany Spojených států amerických a Sovětského svazu.[18] Vlivy USA a SSSR na Korejském poloostrově a jejich vzájemné soupeření bylo jedním z klíčových faktorů, které dovedly Koreu během následujících pěti let k rozdělení a občanské válce. K této situaci přispěla i činnost obou politických stran a jejich vůdců jak na Severu, tak na Jihu. Přitom ještě v roce 1945 žádná z velmocí nechtěla ani nepředpokládala rozdělení poloostrova na dva státy. Komise obou velmocí se sešly dvakrát v letech 1946 a 1947, ale bylo zřejmé, že domluva nebude snadná.[19]

Zatímco na severu poloostrova probíhala centralizace a změny v byrokratických a společenských strukturách pod dohledem SSSR, na jihu se pomalu začalo vytvářet prostředí pro prozatímní pravicovou vládu. 20. října 1945 byl korejskému vedení představen I Sung-man, který se později stal vrchním představitelem samostatného státu jihu. Situace, ve které se země nacházela, nasvědčovala tomu, že vytvoření dvou oddělených států a režimů bude nevyhnutelné. Volby pod dohledem Organizace spojených národů (OSN) se uskutečnily v květnu 1948 a následně byla přijata ústava nově zvoleným národním shromážděním a 15. srpna došlo k vyhlášení Korejské republiky s prezidentem I Sung-manem. Vláda nově vzniklé Korejské republiky se prohlásila za jedinou legitimní na Korejském poloostrově a byla uznána USA a jejich spojenci. Sever odmítl do země vpustit zástupce OSN a uskutečnit volby stejné jako v jižní části poloostrova. Namísto toho v spolupráci se Sovětským svazem reagoval vyhlášením svých voleb 25. srpna 1948 a v září byl vyhlášen stát Korejská lidově demokratická republika s vlastní vládou a prezidentem Kim Ir-senem. Sovětský svaz pak do konce roku stáhl vojenské jednotky z KLDR a v roce 1949 učinily to samé Spojené státy.[20] Na poloostrově se tak nacházely dva znepřátelené státy, každý s vlastní vládou, odmítající uznat protivníka a toužící po sjednocení. To vše bez vojenského dozoru světových velmocí a OSN. Vypuknutí občanské války bylo otázkou času.[21]

Občanská válka probíhala v letech 1950-1953 a jediným výsledkem bylo zničení obou částí poloostrova a ještě větší odcizení, než bylo před rozdělením a válkou. Ztráty na lidských životech byly nesmírné. Ve válce padlo přibližně 58000 jihokorejských vojáků, společně s dalšími 33000 Američany a 3000 vojáků OSN. Severní Korea ztratila 215000 vojáků a Čína 400000.[22] Navíc celkový počet civilních obětí a dalších zraněných, unesených a nezvěstných není přesně známý. Navíc došlo ke zničení mnoha průmyslových podniků, obytných domů a většiny infrastruktury. Škody, které napáchala válka, byly obrovské na obou stranách.

2.2.Korejská lidově demokratická republika

Pro Korejskou lidově demokratickou republiku bylo z historického pohledu klíčových několik událostí, které ovlivnily a postupně ovlivňovaly její vývoj od poloviny dvacátého století až do dnešní doby. Mezi ty hlavní patří japonská kolonizace, občanská válka, vliv Sovětského svazu, studená válka a rozpad SSSR.[23] Toto jsou však jen souvislosti, které dotvářejí situaci kolem KLDR. Hlavní příčinou celého vývoje samostatné Severní Koreje bylo obsazení SSSR po druhé světové válce a státní ideologie s osobními prvky Kim Ir-sena, které získal vlastní životní zkušeností. Jeho politická, hospodářská a mezinárodní vize, z velké míry ovlivněná stalinským režimem, ve spojení se zkušenostmi z partyzánského boje proti Japoncům v Mandžusku ve třicátých letech dala základ pro vysoce centralizovaný, mezinárodně izolovaný stát, kterým se postupně KLDR stala.

Po vytvoření samostatného státu KLDR učinil Kim Ir-sen za podpory SSSR několik opatření, které upevnily pozici jeho a celého režimu. Patřily k nim čistky mezi Kimovými odpůrci, především z řad oligarchie, jejichž důsledkem byla volná cesta ke Kimově osobní autokracii a také skutečnost, že se strana podílela na procesu destalinizace, který propukl v SSSR v roce 1953 po smrti Stalina. Proces ale nepotlačoval prvky stalinismu, nýbrž se jimi nechal inspirovat, aby následně vytvořil a přeměnil ekonomický systém KLDR.[24]

Prvky stalinismu aplikované pro hospodářství KLDR zahrnovaly:

- vysokou angažovanost strany a státní byrokracie ve všech oblastech hospodářského plánování, včetně určení státních hospodářských cílů v jednotlivých sektorech, cenové a mzdové politiky

- důraz na krátkodobé cíle hospodářské a společenské přeměny, růstu postavených na těžkém průmyslu, přednostně vojenskoprůmyslová oblast

- menší zaměření na lehký průmysl, výrobu, spotřební zboží a služby

- průmyslové podniky, továrny, obchody ve státním vlastnictví, soukromé nepovoleno

- kolektivizace zemědělství, cenová kontrola produktů

- uzavřená ekonomika jakékoli mezinárodní spolupráci, obchodu a investicím ze strany kapitalistických států [25]

Po zapracování veškerých plánů a změn do systému byla situace v KLDR v roce 1958 nadějná. Došlo k industriálnímu posunu, který byl řízen novou politickou elitou, která měnila jak materiální, tak duchovní obraz celé společnosti. Změna byla cítit ve všech oblastech po celé zemi. Navíc rychlé stěhování obyvatel z venkova do měst nabídlo mnoha lidem další možnosti. Rozvoj ve zdravotnictví, vzdělání (gramotnosti) a technologický pokrok byly znatelné. Důsledkem změny a rozvoje v těchto oblastech zažívala KLDR vlnu hospodářského růstu a industrializace. I samotné budování armády poskytovalo mladým Korejcům přístup k moderním technologiím a pracovním možnostem. V zemi existovalo mnoho masových organizací pod státní kontrolou, které shromažďovaly obyvatele z různých oblastí, vrstev a věkových kategorií. Spolky zemědělců, průmyslových dělníků, mládeže, vojáků, umělců a spisovatelů přiváděl tak stát dohromady a do kontaktu s politickým vedením, o které šlo především.[26] Výše popsaná přeměna země ve všech oblastech se však lišila od procesů, které probíhaly v druhé polovině dvacátého století v dalších zemích. Existovaly zde dva hlavní problémy pro celý systém. Prvním byl fakt, že transformace byla přísně kontrolována a řízena shora politickým a stranickým vedením, a zadruhé skutečnost, že změny byly uskutečňovány v přísné mezinárodní izolaci od ostatních. Růst a pokrok byl omezen státem a jeho ideologií.[27]

Hlavním spojencem a partnerem KLDR byl Sovětský svaz a tento vztah byl pro další rozvoj a hospodářský růst země klíčový. Na druhou stranu Severní Korea pokračovala v radikálním postoji vůči kapitalistickým zemím a svoji zahraniční politiku úplně osamostatnila a nevázala ji ani na Sovětský svaz. Nové technologie už nebyly koncem šedesátých let dodávány ze Sovětského svazu, kde byly do té doby i intenzivně vyvíjeny, a tudíž došlo k jejich zastarávání a zaostávání. To se odráželo dále do ekonomiky a sociálních situace. Výjimku představovala armáda a vojenský průmysl, kam se investovala velká část rozpočtu. V této oblasti rovněž KLDR udržovala styky a kontakty jak s čínskou armádou, tak s armádou Sovětského svazu.[28] Zaostávání ekonomiky bylo ještě více umocněno z dlouhodobého hlediska nejen ztrátou spojenců, ale především neochotou jakýchkoli hospodářských reforem, pomocí kterých by KLDR vytvořila hospodářskou základnu, na které by se dal vybudovat fungující a moderní hospodářský systém poskytující KLDR to po čem použila od svého počátku, tedy soběstačnost a nezávislost. Krátkodobě sice stále v šedesátých letech rostla průmyslová produkce a zahraniční obchod, ale obchodní bilance se dostávala do chronického deficitu a závislosti na obchodu s komunistickými zeměmi.[29] To se v budoucnu ukázalo jako příliš velký risk a sázka na jednu kartu. Deficity v zahraničním obchodu KLDR stále více převyšovaly přebytky (tabulka 1) a tím se Severní Korea stávala závislejší na pomoci a spolupráci se Sovětským svazem a Čínou.

Tabulka 1: Odhad zahraničního obchodu KLDR v letech 1960-1969 (v mil. dol.)

rok

celková hodnota zahraničního obchodu

obchodní bilance

% obchodu s komunistickým blokem

1960

320

-12

96,3

1961

326,4

-6,4

93,5

1962

352,5

95,5

96,2

1963

420,8

-39,4

93,8

1964

415,6

-28,8

89,1

1965

441,1

-24,5

88,9

1966

463,4

25

86

1967

500

30,4

86,3

1968

bez údajů

bez údajů

bez údajů

1969

696,1

-82,7

72,7

zdroj: Joseph Chung. The North Korea Economy: Structure and Development. Stanford: Hoover Institution Press, 1974. (str. 105, 110-111)

Na začátku sedmdesátých let začalo docházet i elitám v Severní Koreji, že technologická inovace bude nutná a nevyhnutelná. Ekonomika přestávala být výkonná a pomalu dojížděla na vlně industrializace a modernizace, která proběhla v padesátých a na přelomu šedesátých let.[30] Nyní se ekonomika zadlužovala a nesplácením dluhů se dostala do role nespolehlivé země pro partnerství a hospodářsko-obchodní spolupráci. Sedmdesátá léta byla tedy obdobím stagnace. V zemi se začínaly projevovat nedostatky systému a státní ideologie, která se odrážela do hospodářství. Centrálně řízená ekonomika sice rychle přidělovala zdroje, ale ve skutečnosti tím vytvářela chronické nedostatky paliv, surovin a dodávek elektřiny, a deformovala hospodářskou strukturu nerovnoměrnými a nedostatečnými investicemi do zemědělství a lehkého průmyslu – dvou oblastí, kde byly investice třeba v největší míře, aby mohly zajistit produkci spotřebitelského zboží.[31] Krizi systému prohlubovalo informační vakuum, do kterého se KLDR a její obyvatelé dostávali. Stát se ocitl mimo technologickou realitu a technický pokrok. K tomu přispěl jeho bezpečnostní aparát, který se skládal z policejní složky a široké sítě donašečů. Hlavním úkolem byla kontrola obyvatel Koreje, jejich pohyb, společenské aktivity a celková informovanost pro režim. Pro běžné obyvatele nebyla dostupná média ani telekomunikační styk mimo Severní Koreu. Tento absolutní informační monopol, kdy strana a stát rozhodovali o životech vlastních obyvatel, neměl ve světě obdobu. O to horší byla situace na venkově, kde žila převážná většina obyvatel. Vždyť ještě v roce 1980 žilo ve městech pouze 15 % lidí.[32] Neinformovanost se projevila i ve vztahu k vnějšímu světu, kdy KLDR (podobně jako další komunistické režimy) nechtěla zveřejňovat některé statistické údaje nebo je vydávala nepřesné. Pro toto období hospodářské stagnace byla charakteristická nevyrovnaná obchodní bilance a stále se prohlubující zahraniční dluh. Zahraniční obchod poklesl v období 1980-1984 o 41,4 procenta – z 3,5 miliardy na 2,5 miliardy amerických dolarů (tabulka 2).

Tabulka 2: Zahraniční obchod KLDR v letech 1980-1984 (v mil. dolarů)

rok

dovoz

vývoz

bilance

celkem

vzrůst v %

1980

1851,1

1694,5

-156,6

3545,6

20,6

1981

1532

1099,7

-432,3

2631,7

-25,8

1982

1696,3

1314

-282,3

2910,3

10,6

1983

1367,9

816,7

-551,2

2184,6

-24,9

1984

1313

1194,4

-118,6

2507,4

14,8

zdroj: Koo Bon-Hak. Political Economy of Self-Reliance: Juche and Economic Development in North Korea 1961-90. Seoul: Research Centre for Peace and Reunification of Korea, 1992. (str. 160, 185)

Průměrný deficit za čtyřleté období 1980-1983 ve výši 355 miliónů amerických dolarů můžeme srovnat s průměrným deficitem 106,1 milionu dolarů za čtyřleté období 1976-1979. Obchod s Čínou a Sovětským svazem se po poklesu v roce 1981 zvýšil (tabulka 3 a 4). Celkový zahraniční obchod KLDR vzrostl v roce 1982 o 10,6 procenta. Jenže hned následující rok se hospodářské nadšení vyvolané obnovením přátelských vztahů s oběma sousedy KLDR vytratilo a KLDR zaznamenala rekordní obchodní deficit ve výši 551,2 milionu dolarů.[33]

Tabulka 3: Obchod KLDR se SSSR v letech 1980-1983 (v mil. dolarů)

rok

celkem

bilance

celkové %

vzrůst v %

1980

925,4

-50

26,1

17,4

1981

774,4

-78,6

29,4

-16,3

1982

983,8

16,8

33,8

27

1983

788,3

83,9

36,1

-9,9

zdroj: Koo Bon-Hak. Political Economy of Self-Reliance: Juche and Economic Development in North Korea 1961-90. Seoul: Research Centre for Peace and Reunification of Korea, 1992. (str. 160, 185)

Tabulka 4: Obchod KLDR s Čínou v letech 1980-1983 (v mil. dolarů)

rok

celkem

bilance

celkové %

vzrůst v %

1980

687,3

-135,9

19,4

5,9

1981

540,4

119,4

20,5

-21,4

1982

586,1

-32,9

20,1

8,5

1983

531,8

-69,6

24,3

-9,3

zdroj: Koo Bon-Hak. Political Economy of Self-Reliance: Juche and Economic Development in North Korea 1961-90. Seoul: Research Centre for Peace and Reunification of Korea, 1992. (str. 188)

Další přítěží, se kterou se musela ekonomika KLDR vyrovnat, byly obrovské výdaje na Kimovy stavební projekty. Snažil se jimi posílit svoji pozici, ale pro hospodářství to znamenalo jen další ztrátu finančních zdrojů.[34] K projektům patřil Vítězný oblouk, věž Čučche, celá řada sportovních zařízení, stadion Maranbong s kapacitou až 150000 diváků a mnoho hotelů pro neexistující turisty.[35]

Po sedmdesátých letech hospodářské stagnace a neuspokojivého výsledku druhého sedmiletého plánu (1978-1984), vyhlásila KLDR řadu opatření na oživení ekonomiky. Ekonomiku více otevřela zahraničnímu obchodu a investicím a z části uvolnila místní trh. S tím bylo spojeno vyhlášení zákona o společném podnikání z roku 1984. Hospodářství se také konečné více zaměřilo na lehký průmysl. KLDR se také začala věnovat svému zahraničnímu dluhu vůči západní Evropě.[36] Problematické ale stále bylo, že se příliš nezlepšila informovanost pro věřitele kvůli nezveřejňování hospodářských statistických údajů KLDR. I přes snahu tak spolupráce s kapitalistickými zeměmi byla nadále vzdáleným tématem.

Proto KLDR udržovala kontakt výhradně s SSSR, který Severní Koreji poskytoval jistoty partnerství, založenou na ideologických hodnotách. Sovětský svaz byl výhodným partnerem hned z několika důvodů. Zaprvé, sovětské a severokorejské výrobní procesy a zařízení byly velmi podobné a tak velké průmyslové dodávky přicházely právě ze Sovětského svazu. S tím souvisí i skutečnost, že severokorejské hospodářství nebylo schopno už dříve zapracovat moderní západní technologie do svých procesů. Druhý důvod byl politickoekonomický. Totiž Severní Korea se nemusela obávat o svoji nezávislost a otevření se světu, neboť jejím partnerem byl podobný politickoekonomický systém. Oba fungovaly na stejných principech a mechanismech, což bylo výhodou pro obě strany. A zatřetí díky sovětskému vývoji a vědeckotechnologickém pokroku do Severní Koreje proudily nové dodávky vojenské a armádní techniky.[37] Díky těmto dodávkám a trvalému zaměření ekonomiky na vojenský sektor se severokorejská armáda rozrůstala a ke konci osmdesátých let měla přes milion vojáků a v roce 1991 1,1 milionu profesionálních vojáků.[38]

V polovině osmdesátých let byla KLDR v situaci, která nebyla dlouhodobě udržitelná a kdy musela udělat rázné kroky, aby se v budoucnosti nedostala do vážných hospodářských problémů. Za více než třicet let existence vlastního státu od rozdělení Korejského poloostrova mělo na současnou situaci vliv několik faktorů. Vůbec prvotní příčinou je státní ideologie, režim a hospodářský systém řízený právě státem a stranou. Z toho se odvíjející další příčiny byly mezinárodní izolace v klíčových oblastech obchodu, vědy a vzdělání, neochota reformovat systém a hospodářské struktury, ignorování vlivu světových kapitálových trhů a investic z nich plynoucích a v neposlední řadě i nesplácení státního dluhu.[39] Všechny tyto faktory měly za následek pomalý technologický rozvoj a tím výrobu spotřebního zboží, které mělo malou přidanou hodnotu z hlediska exportu. Přibližně 70-80 % exportu Severní Koreje zahrnovaly nerostné suroviny, polotovary, mořské produkty, zemědělské výrobky a kovy. Druhým hlavním důsledkem byla stagnace hospodářství v druhém desetiletí po sobě, velká zahraniční zadluženost, špatná úroveň vzdělávacího systému, který nebyl schopen produkovat světově vzdělanou a konkurenceschopnou pracovní sílu a zastarávající málo výkonné stroje a továrny. To vše v rámci centrálně řízeného hospodářského systému bez nejmenší chuti modernizace a reforem.[40]

Přesto KLDR nechtěla otevřít vlastní ekonomiku zahraničnímu kapitálu. Vysvětlení je čistě ideologické: hospodářství, které je postaveno na pomoci zahraničního kapitálu, už není hospodářstvím nezávislým a tento krok by nezávislost země výrazně omezil. A právě hospodářská a politická nezávislost země byly pro Severní Koreu klíčové. Nejenže ale KLDR nevpustila do země cizí kapitál, ale také stále nebyla ochotna učinit reformy, které byly nezbytné a které už byly prováděny v Číně a v Sovětském svazu. Proces perestrojky a glasnosti v Sovětském svazu a čínské hospodářské reformy postupně narušovaly vzájemné vztahy KLDR s oběma zeměmi a slibovaly velké hospodářské problémy do budoucna. Rozpad Sovětského svazu pak představoval v krátké historii Severní Koreje zásadní událost, která měla dopad a důsledek pro všechny oblasti života této země.

Hospodářská pomoc a obchod se Sovětským svazem byly najednou minimalizovány a zájem již bývalých zemí Sovětského svazu, zejména Ruské federace, nadále poskytovat pomoc Severní Koreji klesal. To mělo rozsáhlé hospodářské, vojenské a diplomatické důsledky pro KLDR, se kterými se země vyrovnává dodnes. Dodávky a podpora vojenské oblasti byla najednou minimální a armádní výdaje zabíraly 8,9 % státního rozpočtu.[41] Díky tomu disponovala KLDR pátou největší armádou na světě, po Číně, Rusku, Spojených státech a Indii.[42] Hospodářská situace země se ale nadále zhoršovala: v roce 1990 dosáhl hrubý národní produkt KLDR 23,1 miliardy dolarů, což bylo skoro desetkrát méně než její jižní soused Korejská republika (237,9 miliardy dolarů).[43] Roční růst hrubého národního produktu (HNP) KR nyní přesahoval HNP celého hospodářství KLDR. Rozpad Sovětského svazu ze všeho nejvíc zasáhl oblast obchodu, neboť právě na země Sovětského svazu připadala přibližně polovina zahraničního obchodu KLDR (tabulka 5) včetně dovozu ropy do KLDR a většiny dodávek nových technologií.[44]

Tabulka 5: Obchod KLDR se SSSR v letech 1986-1991 (v mil. dolarů)

rok

obchod

bilance

% celkového obch.

vzrůst v %

1986

1720,6

-436,6

53,1

2,6

1987

1947,6

-582,2

51,2

13,6

1988

2809

-850

56,1

35

1989

2531,8

-750,4

55,2

-9,1

1990

2715,3

-620,5

56,7

7,3

1991

1421

-295

40,4

-47,7

Zdroj: EIU, Country Report, 2.quarter 1995, str. 55

Do jaké míry byla situace KLDR kritická je lépe vidět při srovnání s ekonomikou KR (tabulka 6). V roce 1990 roční HNP KR desetkrát přesáhl HNP KLDR, přičemž jednoroční přírůstek HNP KR byl větší než HNP KLDR.

Tabulka 6: Srovnání HNP KR a KLDR v letech 1985-1990 (v mil. dolarů)

rok

KR

KLDR

1985

83,4

15,14

1986

102,7

17,4

1987

128,4

19,4

1988

169,2

20,6

1989

211,2

24

1990

237,9

23,1

Zdroj: Namkong Young. ,A Comparative Study on North and South Korean Economic Capability´. The Journal of East Asian Affairs, 1995. (vol. IX, no. 1, str. 6)

Podle objektivních faktorů a situace, ve které se Severní Korea na počátku devadesátých nacházela, by se zdálo, že hospodářský a politický kolaps je nevyhnutelný. Země byla zadlužená, její zahraniční dluh v roce 1991 činil 9,3 miliardy amerických dolarů.[45] To dobře věděly i okolní státy a uvědomovaly si i rizika, které by kolaps země s sebou přinesl – obrovskou vlnu emigrace obyvatel z KLDR právě do sousedních zemí, kriminalitu a sociální problémy. Proto měly země jako Korejská republika a Japonsko zájem nabídnout materiální pomoc pro hospodářství, politiku a oblast sociální. Korejská republika chtěla poskytnout investice do ekonomiky, Japonsko několikamiliardovou (minimálně 5 miliard dolarů)[46] finanční pomoc formou reparací za koloniální éru 1910-1945 a Spojené státy uvolnění obchodních a celních opatření vůči KLDR. Žádný ze států pomoc však nechtěl poskytnout pro libovolné využití korejskou stranou, ale chtěl se spolupodílet na rozdělení těchto zdrojů. To KLDR odmítala a chtěla si s prostředky nakládat dle svého uvážení.[47] Situaci umocnil tříletý státní smutek, který začal úmrtím Kim Ir-sena z 8. července 1994. V politickoekonomické oblasti se ale pramálo změnilo. Nástup Kim Ir-senova syna Kim Čong-ila byl připraven a ten hodlal pokračovat v politice svého otce.

2.3.Korejská republika

Korejská republika je v současné době fungující demokracií a hospodářskou velmocí, ale cesta k prosperitě a demokracii byla dlouhá a nesnadná.[48]

Prvním jihokorejským prezidentem se stal I Sung-man a hned po svém nástupu do funkce odstartoval antikomunistickou kampaň, která zasáhla desetitisíce lidí. Někteří neměli s komunismem ani nic společného, ale byla to především reakce na události v Severní Koreji. Akce postihla veškeré významné státní organizace – armádu, školství a média, které byly podrobeny čistkám a rozsáhlé kontrole. Přesto se ale Korejská republika vydávala zcela jiným směrem než Korejská lidově demokratická republika. Hlavní rozdíl byl v přístupu k mezinárodní scéně. KR byla totiž ochotna spolupracovat se západním světem a světovými velmocemi. Mezi léty 1945-1960 došlo s pomocí Spojených států ke vzniku nových vzdělávacích institucí, zvýšil se zájem o vzdělání a počet korejských studentů výrazně vzrostl. Společně s rozvojem vzdělanosti a gramotnosti, která se v padesátých letech ztrojnásobila a v roce 1960 činila přes 70 procent, se zvýšila i míra urbanizace.[49] Důsledkem toho se zlepšila média a tím i informovanost jihokorejského obyvatelstva, a hlavně hospodářská situace země, která byla ale stále do jisté míry založena na nízkých mzdách a potlačení odborových hnutí politickým vedením. Na druhou stranu to způsobilo vznik střední třídy podnikatelů, administrativních pracovníků v úřadech a oblasti průmyslu.[50]

Samotný hospodářský rozvoj a utváření ekonomiky KR bylo ovlivněno řadou podstatných faktorů. Nejdůležitějším faktorem byla spolupráce se zahraničními mocnostmi, především Spojenými státy a Japonskem. Spolupráce a otevření se takto dynamickým a expanzivním ekonomikám mělo přínos pro růst obchodu (exportu), výroby, dovoz technologií a zahraniční investice, které do země přinášely kapitál. Výstavba infrastruktury (silnic a železnic), továren, vodních elektráren, ropných rafinerií, loděnic a dokonce nových měst byla dokončena za pomoci japonské ekonomiky a jejich investic.[51] Japonské investice v Jižní Koreji jsou vyšší než jakékoli jiné země. Od roku 1962 tvoří přibližně 54 procent všech zahraničních investic (oproti 26 procentům amerických).[52] Kolem roku 1990 mířilo 40 procent exportu Korejské republiky do USA. Jižní Korea také získala tím, že ve válce ve Vietnamu byla hlavním spojencem Spojených států.[53] Samotná struktura a systém hospodářství by však nebyly dostatečné bez kvalitní a vzdělané pracovní síly jak podnikatelů, tak dělníků. Většina předpokladů pro ekonomický rozvoj tak byla v Korejské republice přítomna – spolupráce se zahraničními mocnostmi, mezinárodní politická podpora, přísun cizího kapitálu, moderní technologie, střední třída podnikatelů a kvalifikovaná pracovní síla.[54]

Poznámky

[13] Janoš Jiří. Dokonale utajená Korea. Praha: Libri, 1992. str. 108

[14] ROBINSON, MICHAEL EDSON. Korea’s twentieth-century odyssey: a short history. Honolulu: University of Hawai’i Press, 2007. str. 97-99

[15] ROBINSON, MICHAEL EDSON. Korea’s twentieth-century odyssey: a short history. Honolulu: University of Hawai’i Press, 2007. str. 98

[16] Buzo Adrian. Partyzánská dynastie. Praha: Jiří Buchal – BB/art, 2003. str. 30

[17] Eckert Carter J.. Dějiny Koreje. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. str. 233, 236

[18] ROBINSON, MICHAEL EDSON. Korea’s twentieth-century odyssey: a short history. Honolulu: University of Hawai’i Press, 2007. str. 100-104

[19] ROBINSON, MICHAEL EDSON. Korea’s twentieth-century odyssey: a short history. Honolulu: University of Hawai’i Press, 2007. str. 100-110

[20] Eckert Carter J.. Dějiny Koreje. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. str. 246-247

[21] ROBINSON, MICHAEL EDSON. Korea’s twentieth-century odyssey: a short history. Honolulu: University of Hawai’i Press, 2007. str. 6

[22] BECKER JASPER. Rogue regime: Kim Jong Il and the looming Great of North Korea. New York: Oxford University Press, 2006. str. 59

[23] ROBINSON, MICHAEL EDSON. Korea’s twentieth-century odyssey: a short history. Honolulu: University of Hawai’i Press, 2007. str. 100-121

[24] O´HANLON MICHAEL E. Crisis on the Korean peninsula: how to deal with a nuclear North Korea. New York: McGraw-Hill Professional, 2003. str. 24

[25] Buzo Adrian. Partyzánská dynastie. Praha: Jiří Buchal – BB/art, 2003. str. 73

[26] ROBINSON, MICHAEL EDSON. Korea’s twentieth-century odyssey: a short history. Honolulu: University of Hawai’i Press, 2007. str. 146-167

[27] KIM SUNG Chull. North Korea under Kim Jong Il: from consolidation to systemic dissonanc. New York: SUNY Press, 2006. str. 193-194

[28] O´HANLON MICHAEL E. Crisis on the Korean peninsula: how to deal with a nuclear North Korea. New York: McGraw-Hill Professional, 2003. str. 131

[29] O´HANLON MICHAEL E. Crisis on the Korean peninsula: how to deal with a nuclear North Korea. New York: McGraw-Hill Professional, 2003. str. 129-131

[30] ROBINSON, MICHAEL EDSON. Korea’s twentieth-century odyssey: a short history. Honolulu: University of Hawai’i Press, 2007. str. 150-151

[31] ROBINSON, MICHAEL EDSON. Korea’s twentieth-century odyssey: a short history. Honolulu: University of Hawai’i Press, 2007. str. 151-153

[32] JEFFRIES IAN. North Korea: A guide to economic and political developments. London: Routledge, 2005. str. 733

[33] Buzo Adrian. Partyzánská dynastie. Praha: Jiří Buchal – BB/art, 2003. str. 132-133

[34] ROBINSON, MICHAEL EDSON. Korea’s twentieth-century odyssey: a short history. Honolulu: University of Hawai’i Press, 2007. str. 152

[35] BECKER JASPER. Rogue regime: Kim Jong Il and the looming Great of North Korea. New York: Oxford University Press, 2006. str. 114

[36] BECKER JASPER. Rogue regime: Kim Jong Il and the looming Great of North Korea. New York: Oxford University Press, 2006. str. 121, 128

[37] Buzo Adrian. Partyzánská dynastie. Praha: Jiří Buchal – BB/art, 2003. str. 155

[38] JEFFRIES IAN. North Korea: A guide to economic and political developments. London: Routledge, 2005. str. 733

[39] ROBINSON, MICHAEL EDSON. Korea’s twentieth-century odyssey: a short history. Honolulu: University of Hawai’i Press, 2007. str. 146-167

[40] Buzo Adrian. Partyzánská dynastie. Praha: Jiří Buchal – BB/art, 2003. str. 156-157

[41] JEFFRIES IAN. North Korea: A guide to economic and political developments. London: Routledge, 2005. str. 734

[42] JEFFRIES IAN. North Korea: A guide to economic and political developments. London: Routledge, 2005. str. 733

[43] Buzo Adrian. Partyzánská dynastie. Praha: Jiří Buchal – BB/art, 2003. str. 176- 177

[44] ROBINSON, MICHAEL EDSON. Korea’s twentieth-century odyssey: a short history. Honolulu: University of Hawai’i Press, 2007. str. 162-165

[45] JEFFRIES IAN. North Korea: A guide to economic and political developments. London: Routledge, 2005. str. 745

[46] BECKER JASPER. Rogue regime: Kim Jong Il and the looming Great of North Korea. New York: Oxford University Press, 2006. str. 245

[47] Buzo Adrian. Partyzánská dynastie. Praha: Jiří Buchal – BB/art, 2003. str. 218

[48] ROBINSON, MICHAEL EDSON. Korea’s twentieth-century odyssey: a short history. Honolulu: University of Hawai’i Press, 2007. str. 121-122

[49] ROBINSON, MICHAEL EDSON. Korea’s twentieth-century odyssey: a short history. Honolulu: University of Hawai’i Press, 2007. str. 124

[50] Eckert Carter J.. Dějiny Koreje. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. str. 280

[51] ROBINSON, MICHAEL EDSON. Korea’s twentieth-century odyssey: a short history. Honolulu: University of Hawai’i Press, 2007. str. 129-135

[52] Eckert Carter J.. Dějiny Koreje. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. str. 282-283

[53] ROBINSON, MICHAEL EDSON. Korea’s twentieth-century odyssey: a short history. Honolulu: University of Hawai’i Press, 2007. str. 134

[54] Eckert Carter J.. Dějiny Koreje. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. str. 294

Seriál

  1. KLDR a důsledky rozdělení Korejského poloostrova
  2. KLDR a důsledky rozdělení Korejského poloostrova: Úvod
  3. KLDR a důsledky rozdělení Korejského poloostrova 1.
  4. KLDR a důsledky rozdělení Korejského poloostrova 2.
  5. KLDR a důsledky rozdělení Korejského poloostrova 3.
  6. KLDR a důsledky rozdělení Korejského poloostrova 4.
  7. KLDR a důsledky rozdělení Korejského poloostrova: Závěr
  8. KLDR a důsledky rozdělení Korejského poloostrova: Zdroje

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Martin Konečný 🕔01.12.2011 📕7.142

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře