Role vůdcovství v mezinárodních vztazích: 2. Vůdce jako aktér mezinárodních vztahů

Autor : Bc. Matěj Kurzweil 🕔30.11.2011 📕5.933

Seriál

  1. Role vůdcovství v mezinárodních vztazích: Usáma bin Ládin
  2. Role vůdcovství v mezinárodních vztazích: Úvod
  3. Role vůdcovství v mezinárodních vztazích: 1. Vůdcovství a autorita
  4. Role vůdcovství v mezinárodních vztazích: 2. Vůdce jako aktér mezinárodních vztahů
  5. Role vůdcovství v mezinárodních vztazích: 3. George W. Bush
  6. Role vůdcovství v mezinárodních vztazích: 4. Usáma bin Ládin
  7. Role vůdcovství v mezinárodních vztazích: Závěr
  8. Role vůdcovství v mezinárodních vztazích: Seznam literatury

Podobné články

Další články autora

2 Vůdce jako aktér mezinárodních vztahů

Aktéry mezinárodních vztahů jsou zejména státy, mezinárodní organizace, nevládní organizace, různé nadnárodní korporace, ale i významní jedinci a jejich sociální skupiny, které mohou být ve formě různých hnutí či náboženských spolků. Právě vůdce jakožto jedinec je hlavním tématem této kapitoly. Tak, jak se postupem času vyvíjely mezinárodní vztahy, měnila se i role vůdce v nich. Vývoj mezinárodních vztahů rozdělíme do několika etap, k čemuž částečně použijeme dělení podle Buzana s Littlem (1994)[15] a zaměříme se na proměnu vůdce jako aktéra mezinárodních vztahů v průběhu dějin.[16]

V období před Kristem a ještě několik století po Kristu existovaly rané mezinárodní systémy. Zpočátku mezi sebou tyto systémy komunikovaly spíše náhodně a navíc se zaměřovaly téměř výlučně na své sousedy. Hlavními aktéry v těchto vztazích byly prvotní lidská společenství podobná dnešním státům, městské státy, náboženská společenství, dynastické říše a jiné společenské struktury. Většina těchto společností uznávala přísnou hierarchickou strukturu, takže osoba, která byla v této hierarchii nejvýše, měla nejvyšší moc a nezpochybnitelnou autoritu. V praxi to znamenalo, že fakticky nejdůležitějším aktérem raných mezinárodních vztahů byl vůdce. Faraoni, králové, císaři - všichni tito vůdci rozhodovali podle svého uvážení a formovali směr, kterým se jejich země vydá. Výjimkou bylo snad pouze antické Řecko, kde se panovník o svých krocích musel radit se senátem. Avšak i zde se v dobách vlády Alexandra Velikého[17] soustředila veškerá moc v rukou jednoho muže. Alexandr jakožto osoba, která byla nesmírně cílevědomá a plánovala ovládnutí celého světa, byl vůdce velice schopný a inteligentní. Jeho plán mu téměř vyšel, kdyby ho v Indii jeho unavení vojáci nepřesvědčili k návratu domů. Na tomto příkladu můžeme vidět, jak jediná osoba změnila mapu tehdejšího světa a dopomohla k dosud málo vídanému střetu kultur. [18]

V rámci raných mezinárodních systémů se v 11. století objevila ještě jedna osoba, která dokázala výrazně zahýbat děním na mezinárodní scéně, a tou byl papež. V roce 1095 papež Urban II. vyzval křesťany k pomoci východním křesťanům a poutníkům ze západu, kteří byli ohrožováni Araby okupujícími Jeruzalém. Nebudeme se zabývat tím, co se dělo v následujících 3 letech. Důležité je si uvědomit, jak velkou moc měla ve středověku papežská instituce. Téměř každý ve Svaté říši římské byl ortodoxní křesťan a uznával papeže jako svého duchovního vůdce. Když tedy papež Urban II. přednesl v roce 1095 svůj plamenný projev, podnítil tím vznik křížových výprav[19], které v následujících několika staletích zasáhly do událostí nejen na Blízkém východě, ale i v Evropě a Asii.[20]

Výrazným obdobím ve vývoji mezinárodních vztahů bylo 15. – 16. století. V této době, kdy byla objevena Amerika a začal se datovat novověk, se změnil charakter interakcí a komunikačních cest. Co však hrálo největší roli v mezinárodním působení vůdců, byl počátek vzniku moderních států a s ním spojené oslabení vlivu císaře a papeže. Vznikal centralizovaný systém norem a pravidel, který byl založen na správních a policejních institucích, a lidé měli ve správě státu své politické zastoupení. Všechny tyto procesy vedly k faktickému omezení moci, která byla dříve soustředěna výhradně v rukou vůdce. Vůdce jako aktér mezinárodních vztahů tak nepatrně ztratil na svém významu, i když císař a papež si stále uchovávají značný vliv. S příchodem humanismu a renesance zanikl fenomén dobyvačných agresivních vůdců a naopak se uchytilo gentlemanské pojetí vůdcovství, které bylo v ostrém kontrastu s učením Niccola Machiavelliho[21], který v této době působil. Většina vládců se vzdělávala a snažila se prohlubovat vztahy s ostatními národy, k čemuž dopomohl i rozvíjející se mezinárodní obchod. Vládci už se nesnažili válčit s ostatními říšemi, se kterými mohli naopak navázat obchodní vztahy. V tomto období se vůdci zasadili zejména o rozvoj mezinárodního obchodu v jeho nejranější formě a navazováním obchodních vztahů s ostatními národy posilovali mezinárodní systém. Jiným druhem vůdců této doby byli náboženští reformátoři. Teolog a kazatel Martin Luther spustil na počátku 16. století do té doby nevídané reformátorské hnutí, které vyvrcholilo vznikem protestantismu. Toto hnutí se dočkalo odezvy napříč celou západní a střední Evropou a donutilo katolickou církev přijmout protestantismus jako třetí náboženství. Tak se stalo roku 1648 přijetím Vestfálského míru.[22]

Vestfálský mír[23] se dá považovat za začátek nové etapy v mezinárodních vztazích, neboť dal vzniknout novému systému evropských států. Důsledkem byly tedy zejména územní změny a ještě větší oslabení moci císaře a papeže. K tomu přispěl koncept vnější a vnitřní suverenity jednotlivých států, což v praxi znamenalo, že si každý stát sám rozhodoval o dění na svém území. Zanikla rozhodující nadřazená moc a hlavními aktéry mezinárodních vztahů se staly suverénní státy. Důležitým faktem byl vznik oficiální diplomacie. Vyjednávací týmy byly často vedeny schopnými jedinci, na kterých záležel úspěch či neúspěch jednání. Od hlavních představitelů jednotlivých států se očekávalo, že budou pragmatickými vůdci, kteří se dobře vyrovnají se změnami v mezinárodním systému a nasměrují stát tím správným směrem v oblasti politické i ekonomické. V 18. století došlo ke změnám v mezinárodním systému zásluhou americké války za nezávislost. George Washington jako velitel amerického vojska na tom měl pravděpodobně největší zásluhu. Washington si své postavení v armádě budoval velmi opatrně a pomalu. Využíval k tomu sílu svojí osobnosti a pronikavou inteligenci. Tím si u ostatních vojáků vysloužil obdiv a respekt. Nebýt ve vedení vojska takto silná osobnost, je velmi pravděpodobné, že by americké vojsko zůstalo nejednotné a neukázněné a možná by tím prohráli válku s Brity. On však svým příkladem inspiroval a nadchl vojáky tak, že v důležité bitvě o Boston v roce 1776 zvítězili a byla podepsána Deklarace nezávislosti. Boje sice dále se střídavými úspěchy pokračovaly, ale s pomocí Francouzů a jiných dobrovolníků z Evropy donutili Američané roku 1782 britského krále ke kapitulaci. Roku 1789 byl George Washington zvolen prvním prezidentem USA, čímž se formálně potvrdil vznik nového státu, a tak se na mezinárodní scéně objevil nový silný hráč.[24]

Začátek 19. století se nesl ve znamení napoleonských válek, které ukázaly, jak velkou moc může získat chytrý a cílevědomý vůdce v této době. Nebýt Napoleonova[25] nešťastného tažení do Ruska, tak mohla vypadat mapa Evropy zcela jinak. Na druhou stranu bylo ale patrné, že v mezinárodním systému již není místo pro vůdce s agresivními expanzivními plány. To dokázala koalice, která vznikla, aby zastavila Napoleonovo tažení. Po Vídeňském kongresu, který se konal po pádu Napoleona v roce 1815, se začala aplikovat politika označovaná jako koncert velmocí (Anglie, Francie, Rakousko, Rusko, Prusko), která měla za úkol dohlížet na dodržování míru. Ani to však nezabránilo vzniku revolučních hnutí v jednotlivých zemích, které dosáhly vrcholu v roce 1848. Většina panovníků se musela podřídit revolucionářům a do první světové války zavládl v Evropě klid. Panovníci tak ztratili část své suverenity a museli se vyrovnat s tím, že jejich autorita ve vedení státu již není tak neochvějná, jako tomu bylo dříve.[26]

V průběhu první světové války se na mezinárodní scéně objevilo několik významných osobností. Zmínil bych zejména amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, který v roce 1918 americkému kongresu přednesl svých 14 bodů týkajících se poválečného uspořádání světa a jedním z nich bylo i založení Společnosti národů, tedy předchůdce OSN. Tímto návrhem se nesmazatelně zapsal do světových dějin. Naproti tomu druhá světová válka znamenala návrat silných vůdců. Jmenovat můžeme Winstona Churchilla, Franklina D. Roosevelta, J. V. Stalina a Adolfa Hitlera. Všechny tyto osobnosti se výrazně podílely na utváření dějin 20. století. Adolf Hitler, kromě svých plánů na ovládnutí celého světa, nechvalně proslul svým antisemitismem, který vyústil v holocaust a smrt okolo 6 milionů židů. Je až zarážející, jakým způsobem dokázal jediný vůdce ovlivnit své stoupence ve 20. století. Jeden člověk, ač pod záštitou Německa, dokázal rozpoutat celosvětovou válku, do které se zapojila většina států na světě. To vypovídá o jeho působivých vůdčích vlastnostech, ale i nemilosrdných způsobech, které používal. Na britské straně se mu postavil Winston Churchill, který se projevoval nesmírným důvtipem a inteligencí, ale také lidskostí a charismatem. I on dokázal strhnout davy na svou stranu a získat důležité spojence. Po skončení druhé světové války to byly pravě lídři zúčastněných zemí, kteří se domluvili na konečném řešení a důležitých opatřeních do budoucna. To však nezabránilo vzniku dalších konfliktů spojených zejména s propagací komunismu v Evropě. Trumanova doktrína z roku 1947 o zadržování komunismu rozvířila emoce na straně SSSR a započala střet, který trval až do rozpadu Sovětského svazu. Zde se ukázala síla vůdců jak na straně USA, tak na straně SSSR. Oba tyto státy se staly světovými hegemony a započaly závod v nukleárním zbrojení. Na straně Sovětského svazu se v čele země střídali diktátoři, kdežto na straně americké vládli demokratičtí prezidenti. Osud obou mocností závisel na jejich rozhodnutích.

Na konci 20. století a začátku 21. století se situace uklidnila a o tomto období můžeme mluvit jako o mezinárodním systému 21. století. Role vůdců byla částečně zatlačena do pozadí sílícím vlivem organizací, jako je OSN či NATO, které dohlížejí na mír ve světě. Tím pádem už není prostor pro agresivní vůdce jako Hitler, protože by proti nim mezinárodní organizace ihned zasáhly. Samozřejmě stále existují ideologičtí vůdci, se kterými západní mocnosti nesouhlasí, ale dokud neohrožují ostatní státy nebo nepáchají zločiny proti lidskosti, tak proti nim ostatní nemůžou zasáhnout. Jiným případem jsou teroristické organizace, proti kterým vedou zejména Spojené státy trvalý boj. Pokud vyjde najevo, že je vláda některého státu napojená na teroristické organizace nebo jim dokonce aktivně pomáhá, mezinárodní organizace spolu s USA zasáhnou, jako tomu bylo například v Afghánistánu. I když se vznikem moderních států zmenšila moc většiny hlavních státních představitelů, stále jsou ve světě prezidentské státy, ve kterých prezident rozhoduje o některých otázkách sám. V prezidentském politickém systému USA nebo Ruska je prezident zároveň vrchním velitelem ozbrojených sil a tím pádem může rozhodovat o provedení vojenských operací podle svého vlastního uvážení. Tento systém se tolik neliší od středověkých říší, kde měl vládce také absolutní pravomoc. Ještě radikálnější systém existuje v těch několika totalitních státech, které na světě ještě jsou a kde je u moci absolutní vůdce s podporou armády. Ve většině dnešních moderních demokracií je však pravomoc vrchních představitelů omezena a k realizaci svých představ musejí získat buď souhlas vlády, parlamentu, senátu, kongresu atd. V moderní době si vůdce nezískává stoupence počtem bitev, které vyhraje, ale spíše počtem bitev, kterým se vyhne. Právě lidé, kteří se zasluhují o mír a ekonomickou prosperitu své země, mají největší respekt a úctu lidí. Nahlížení na vůdce jako aktéra mezinárodních vztahů prošlo za dobu existence mezinárodního systému obrovskou změnou. Dnes už samotný vůdce nezmůže tolik, jako tomu bylo dřív. Najdou se ale stále výjimky, které si zasluhují naši pozornost. Ať už v pozitivním nebo negativním smyslu.

Poznámky

[15] Linklater, A. International relations – Critical concepts in political science

[16] Druláková R., Dubský Z., Knotková V., Trávníčková Z. Mezinárodní Vztahy I, str. 24 - 25

[17] Alexandr III. Makedonský (356 př. n. l. – 323 př. n. l.) – král Makedonie, který ve své době ovládal většinu tehdy známého světa.

[18] Veselý, Z. Dějiny mezinárodních vztahů, str. 22

[19] Křížové výpravy – Vojenské výpravy z dob středověku, které vyhlašoval papež proti muslimům, kacířům a pohanům. Účastníci byli označeni znamením kříže našitým na jejich šatech.

[20] Veselý, Z. Dějiny mezinárodních vztahů, str. 51 - 52

[21] Niccolo Machiavelli (1469 – 1527) Významný italský renesanční politik, prozaik, dramatik a vojenský teoretik. Hlavní dílo Vladař, stěžejní politologický text, který je věnován osobě panovníka.

[22] Veselý, Z. Dějiny mezinárodních vztahů, str. 87 - 93

[23] Vestfálský mír (1648) – Soubor dvou smluv, které ukončovaly třicetiletou a osmdesátiletou válku a byly uzavřeny mezi Svatou říší římskou, Španělskem, Francií, Nizozemím a Švédskem.

[24] Veselý, Z. Dějiny mezinárodních vztahů, str. 107 - 108

[25] Napoleon Bonaparte (1769 – 1821) – Francouzský vojevůdce, státník a císař, který za svůj život svedl okolo 60 bitev. Je považován za jednoho z největších vojevůdců v dějinách.

[26] Veselý, Z. Dějiny mezinárodních vztahů, str. 128 - 136

Seriál

  1. Role vůdcovství v mezinárodních vztazích: Usáma bin Ládin
  2. Role vůdcovství v mezinárodních vztazích: Úvod
  3. Role vůdcovství v mezinárodních vztazích: 1. Vůdcovství a autorita
  4. Role vůdcovství v mezinárodních vztazích: 2. Vůdce jako aktér mezinárodních vztahů
  5. Role vůdcovství v mezinárodních vztazích: 3. George W. Bush
  6. Role vůdcovství v mezinárodních vztazích: 4. Usáma bin Ládin
  7. Role vůdcovství v mezinárodních vztazích: Závěr
  8. Role vůdcovství v mezinárodních vztazích: Seznam literatury

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Matěj Kurzweil 🕔30.11.2011 📕5.933

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře