Role UNRWA na Blízkém východě

Autor : Bc. Pavla Fajstavrová 🕔29.11.2011 📕3.186

Seriál

  1. Role UNRWA na Blízkém východě
  2. Role UNRWA na Blízkém východě
  3. Role UNRWA na Blízkém východě
  4. Role UNRWA na Blízkém východě
  5. Role UNRWA na Blízkém východě
  6. Role UNRWA na Blízkém východě
  7. Role UNRWA na Blízkém východě
  8. Role UNRWA na Blízkém východě
  9. Role UNRWA na Blízkém východě

Podobné články

Další články autora

1 Vznik a vývoj problému palestinských uprchlíků

Pro porozumění a zasazení problematiky palestinských uprchlíků do kontextu je nutné zmínit historické příčiny celého konfliktu. Tato kapitola uvádí jednotlivá období, která měla ve zmíněné problematice význam. Mimo zásadní zlomové události, jako byl vznik státu Izrael a šestidenní válka, kterým tato kapitola vymezuje nejvíce prostoru z důvodu největších uprchlických vln v těchto obdobích, se hovoří také o vzniku konfliktů mezi Židy a Araby vůbec. Dále jsou ve stručnosti zmíněna fakta o událostech následujících po šestidenní válce jako černé září 1970, invaze do Libanonu, arabské intifády a situace v oblasti Izraele a Palestiny v 21. století.

1.1 Období před vznikem Izraele

Dějiny tzv. Svaté země byly již od svých počátků provázeny mnoha konflikty a významnými událostmi, měnícími charakter celé oblasti. Židé začali obydlovat oblast dnešního Izraele a Palestiny již ve 13. století př. n. l. a jejich etnikum postupně převážilo nad původními Kananejci (přítomni od 4. tisíciletí př. n. l., odtud také název Kanaán). V průběhu nadvlády tehdy mocných říší (perské, byzantské, osmanské či řecké, římské nadvlády) se měnil vliv židovství, křesťanství a islámu. O arabskou nadvládu se ovšem jedná až v 7. století n. l.

Soužití Židů a Arabů nebylo vždy doprovázeno konflikty, jako je tomu dnes. Ve skutečnosti byly vztahy mezi oběma etniky spíše koexistentní, především v oblasti obchodu a ekonomické spolupráce. Faktem také je, že židovský nacionalismus (tzv. sionismus) nemá kořeny v arabském světě, nýbrž v Evropě, kde podmínky soužití židů a křesťanů byly daleko komplikovanější. O arabském nacionalismu se může hovořit od konce 19. století v souvislosti s rozrůstáním vlivu evropských mocností a evropského kolonialismu na Blízkém a Středním východě a s organizovaným židovským přistěhovalectvím (tzv. alija, hebrejsky „vzestup“).[1]

Z období 1. světové války je patrné, že arabsko-židovský konflikt (posléze izraelsko-palestinský) nemá kořeny pouze v náboženství, nýbrž je motivován spíše politicko-mocenskými snahami, spory o území a nacionalismem. Klíčovou roli zde hrály mocnosti jako byla Velká Británie, Francie, Osmanská říše a dohody mezi nimi (Sykes-Picotova dohoda a Balfourova deklarace).[2] V dubnu 1920 na mezinárodní konferenci vítězných mocností v San Remu byl zřízen britský mandát pro Palestinu pod vedením britských vysokých komisařů. V tomto období již začalo docházet k prvním násilnostem mezi Židy a Araby, kteří si nárokovali stejné území na základě předchozích slibů Velké Británie.

Během 2. světové války se měnil poměr Židů a Arabů žijících v oblasti Palestiny. I přes snahu Velké Británie přistěhovalectví z antisemitistického Německa potlačovat (za účelem udržení rovnováhy na Blízkém východě), počet Židů v této oblasti stále stoupal. Židé následně začali překonávat Araby v ekonomické vyspělosti a soběstačnosti.

1.2 Okolnosti vzniku Izraele

Napětí mezi Židy a Araby stoupalo a ochota ke kompromisu (např. vytvoření dvounárodního státu pod britskou správou) byla v nedohlednu. Velká Británie, vyčerpaná 2. světovou válkou, tehdy předala otázku Palestiny Valnému shromáždění OSN, které posléze zřídilo komisi složenou z jedenácti zemí pod názvem The United Nations Special Committee on Palestine (dále jen UNSCOP).

Na základě návrhu UNSCOP a rezoluce Valného shromáždění OSN byl vyhlášen dne 15. května 1948 stát Izrael (zvláštní je fakt, že vedle židovského státu žádný arabský stát nevznikl).[3] Této události však předcházely krvavé masakry, z nichž nejznámějším případem je útok izraelské teroristické jednotky na palestinskou vesnici Dejr Jásín a vyvraždění více než stovky jejich obyvatel (údaje o přesném počtu obětí se liší).[4]

Cílem této akce bylo zastrašení Arabů a podnítit jejich odchod z plánovaného izraelského území. Tímto teroristickým aktem se spustil cyklus vzájemného násilí a započal první rozsáhlejší exodus arabských obyvatel do sousedních zemí.

Důsledkem masakru v Dejr Jásín byl odchod několika set tisíc Palestinců z rodného území. Tento hromadný odchod a šířené informace o sionistickém násilí provázela neustálá panika a chaos. Čejka M. zmiňuje, že k odchodu Arabů údajně přispívala arabská vládní propaganda, která arabské obyvatelstvo k odchodu vybízela (z důvodu uvolnění prostoru k invazi proti Izraeli) se zárukou následného návratu, ke kterému dodnes nedošlo.[5] V žádných písemnostech ani záznamech však tvrzení o propagandě není podepřeno. Silnější vlna exodu palestinských obyvatel se dále odehrála až po tzv. izraelské válce za nezávislost.

1.3 Válka za nezávislost a demografické změny

Již od počátku rozhovorů o rozdělení Palestiny a vzniku státu Izrael se stavěly státy Arabské ligy razantně proti (nejzainteresovanější byly pochopitelně státy v těsné blízkosti Izraele – Libanon, Sýrie, Jordánsko, Egypt, Saúdská Arábie i Irák). V den vyhlášení vzniku židovského státu tyto státy zahájily svůj předem deklarovaný útok a Izrael se tak ocitl v obklíčení arabských legií.[6]

V období války za nezávislost nabývaly demografické změny významných rozměrů. V dubnu a květnu 1948, kdy židovská vojska posílila a probíhala evakuace britských mandátních sil, započal masový odchod arabských obyvatel. Krátce po vyhlášení rezoluce o rozdělení Palestiny opustilo zemi 30 000 Arabů, mezi kterými byli převážně obchodníci z velkých měst. Dále mezi uprchlíky byli i komunální představitelé, starostové vesnic, soudci aj.

Příkladem takto masového odchodu je přístavní město Haifa, které bylo domovem až 70 000 Arabů. První odchody probíhaly, jak již bylo zmíněno, ihned po vyhlášení rezoluce. Velké skupiny dětí byly přemístěny do Bejrútu a Damašku. V březnu a dubnu z Haify uprchlo na 40 000 Arabů. Ve skutečnosti se židovský starosta Haify výrazně zasazoval o to, aby arabské obyvatelstvo zůstávalo ve městě (ze strachu o mezinárodní veřejné mínění). Arabští předáci ihned po konzultaci s představiteli Arabské ligy návrhy židovského starosty razantně odmítli a do 36 hodin přístavní město opustilo zbylých 30 000 Arabů. Během posledního týdne mandátu dosáhl arabský exodus v celé Palestině téměř 175 000.[7]

Dle H. M. Sachara se arabská společnost po exodu vysoce kvalifikovaných lidí a politických představitelů, kteří odcházeli mezi prvními, téměř zhroutila. V takovém politicko-institucionálním kolapsu byl arabský venkovan, mnohdy negramotný a závislý na majitelích pozemků, zděšen a jeho východiskem bylo následovat své spoluobčany v útěku do sousedních zemí.[8] Židovská armáda preventivně likvidovala arabské vesnice, které přicházely v úvahu jako základny arabských invazních vojsk.[9] Proto se z důvodu takto závažných existenciálních problémů počet prchajících Arabů stále zvyšoval.

V průběhu vyhlášeného příměří (11. června – 6. července 1948) uprchlo na 250 000 Arabů z Židy okupovaného území. Politika vůči arabskému obyvatelstvu se v tomto období změnila a odchody byly židovským vedením podněcovány a vítány. Většina arabských sídlišť byla díky včasnému varování a zastrašování evakuována ještě dříve, než dorazila izraelská vojska.

Po skončení válečných akcí byl počet arabských uprchlíků dle OSN odhadován na 720 000 (Židé uvádí 538 000), což je zhruba 70 % arabské populace Palestiny.

Původní podíl 30 % Židů žijících na území dnešního Izraele se vyšplhal za pouhých pět let v období 1944–1949 na 86 %. Kolem 240 000 Arabů odešlo do východního sektoru, okupovaném Arabskou ligou. Až 60 000 vstoupilo do Jordánského království. Na jih zamířilo zhruba 180 000 uprchlíků, kteří se usadili v pásmu Gazy, obsazovaném Egyptem. Dalších 70 000 Arabů našlo útočiště v uprchlických táborech v Sýrii, 100 000 v Libanonu a některé menší skupiny prchaly do Iráku či Egypta.[10] Majetek uprchlíků v hodnotě zhruba 336 miliónů dolarů byl zkonfiskován Izraelem, který dodnes odmítá plnit rezoluci Valného shromáždění OSN o vyplacení odškodného.

Status uprchlíků přinášel Palestincům i různé výhody. Stali se součástí zdravotnického systému přijímající země, čímž se eliminoval výskyt nemocí a úmrtí, dostávali příděly potravin (cca 1600 kalorií za den), téměř všichni dostávali finanční příděly od OSN a zhruba patnácti procentům dětí byla poskytnuta výuka zdarma.

Demografické změny po válce za nezávislost měly i politické a vojenské důsledky. Příliv takového množství uprchlíků komplikoval situaci v sousedních státech a tím i jejich schopnost pokračovat v invazi a okupaci izraelského území. Skutečným poraženým nebyly ani tak státy Arabské ligy, ale spíše palestinští Arabové, kteří přišli o majetek i vlastní zemi.[11] Uprchlická vlna po válce za nezávislost v roce 1948 byla vlnou největší, avšak ne poslední.

1.4 Majetek Palestinců po válce za nezávislost

Rezoluce Valného shromáždění 194/III z 11. prosince 1948 ve článku č. 11 konstatuje, že uprchlíkům, kteří si přejí vrátit se zpět do svých domovů a žít v míru se svými sousedy, má být dovoleno tak učinit v nejbližším možném termínu. Dále

zmiňuje odškodnění za majetek a jeho poškození těm, kteří se vrátit nechtějí.[12] Takto definované požadavky z roku 1948 nebyly splněny v „nejbližší možné době“, jak vyžaduje rezoluce, a dodnes zůstávají palčivým problémem pro všechny zúčastněné strany. Arabové zanechali (podle odhadů OSN) až 10 milionů dunamů obdělatelné půdy, což činí alespoň čtyřnásobek původní plochy ve vlastnictví Židů před odchodem Arabů.[13]

Mimo to Arabové opustili celá velká města (Jaffa, Akra, Lydda a další), 388 menších měst, část z 94 jiných velkých měst, 100 000 obydlí a 10 000 obchodů.[14] Odhadovaná cena opuštěného arabského vlastnictví se pohybuje okolo 120 milionů izraelských liber.[15]

Izraelské obyvatelstvo velmi rychle začalo opuštěné oblasti obsazovat a obydlovat. Byla zřízena funkce tzv. Kustoda (nyní nazývaný Hlídač majetku nepřítomných), který měl právo kontrolovat, jednat, pronajímat a později i prodávat zabraný arabský majetek. Obnos získaný z prodeje majetku měl být údajně k dispozici uprchlíkům, ve skutečnosti se tomu tak ale díky politickým obstrukcím nestalo.

1.5 Šestidenní válka

Napětí po válce za nezávislost neustávalo a situace palestinských uprchlíků byla stále kritická. Vyjma Jordánska jim nebyla dána možnost získání státního občanství, v egyptské Gaze byli uprchlíci využíváni k ozbrojeným přepadům a situace v Libanonu byla pro utečence zdaleka nejhorší. Napětí stále stoupalo, Izrael se cítil v obklopení znepřátelených států stále více ohrožen a byl očekáván další izraelsko-arabský otevřený konflikt.

Na základě stupňujícího se napětí a pocitu ohrožení (uzavření válečné aliance mezi Sýrií a Egyptem 1966, ostřelování Golanských výšin syrskou armádou) zahájila izraelská armáda dne 5. června 1967 tzv. preemptivní útok na egyptské, syrské, jordánské a irácké letectvo.[16] Výsledkem těchto vzdušných i pozemních útoků bylo po šesti dnech obsazení Západního břehu včetně Jeruzaléma, pásma Gazy, celého Sinajského poloostrova a Golanských výšin. Tímto krokem si Izrael významně rozšířil své území (o neuvěřitelných 230 %) a zároveň vstoupil do epochy dodnes přetrvávajících sporů o ně.

Názory na tento válečný akt se výrazně liší. Ze strany Izraele byl tento zásah považován za nezbytný k zachování bezpečnosti a suverenity státu. Arabové na druhou stranu Izrael označili za agresora, který, ve snaze podmanit si Palestinu, obsadil zbylá Palestině náležící území. OSN boje odsoudila a opakovaně vyzývala k jejich ukončení. Výsledkem snažení OSN je často citovaná rezoluce č. 242 (z roku 1967), definující podmínky nastolení míru a vyřešení celé situace. Hlavním principem této rezoluce je tzv. „výměna území za mír“. Rada bezpečnosti důrazně vyzývá Izrael ke stažení ozbrojených sil z okupovaného území a uznání svrchovanosti všech států v oblasti. Dále mimo jiné vyzývá k řešení problému palestinských uprchlíků.[17]

Z dlouhodobějšího hlediska přinesla šestidenní válka mnoho zásadních důsledků, které dávají charakter izraelsko-palestinskému konfliktu dodnes. Z tehdy palestinského území se po roce 1967 stala Izraelem okupovaná oblast.[18] Po této události se začala demografická povaha celé oblasti výrazně přetvářet. Začala totiž druhá vlna exodu palestinských obyvatel a zároveň příchod, kromě vojenských jednotek, i izraelských civilistů na okupovaná území.[19] V tomto období si Izrael ještě nebyl vědom možných následků a celé situaci nepřikládal velkou váhu. Palestinci se v důsledku těchto událostí začali mnohem více radikalizovat a situace na Blízkém východě vstupovala do nové éry násilí a agresivních odbojů.

1.6 Palestinci po šestidenní válce

Z území původně určeného pro palestinský stát se po šestidenní válce stalo okupované území pod izraelskou správou. Tato změna statusu znamenala zároveň změnu pro arabské obyvatelstvo, jehož nezanedbatelná část již jednou před Izraelci uprchla a usadila se na tomto území.

Z dříve rozděleného Jeruzaléma se stal celek pod izraelskou správou a docházelo k propojení a obchodní spolupráci arabských i židovských obyvatel. Avšak statut jeruzalémských Arabů nebyl zcela jasný. Izrael vůči nim neměl dle mezinárodního práva žádné povinnosti, stejně jako bývalí arabští okupanti. Izrael poskytl jak Arabům, tak i Židům v Jeruzalémě právo na zákonnost a pořádek, svobodu náboženského vyznání (alespoň formální) a dostatečné veřejné služby. Izrael přesouval své důležité instituce z Tel-Avivu do Jeruzaléma, začal s osidlovací politikou v bezprostřední blízkosti města a i přes protesty OSN začal považovat Jeruzalém za své hlavní město. Izraelská správa Jeruzaléma byla velmi reformní a vesměs přátelská vůči Arabům. Celé město, včetně arabských čtvrtí, začalo záhy prosperovat.[20]

V průběhu šestidenní války a bezprostředně po ní uprchlo na 150 000 Arabů ze Západního břehu převážně do Sýrie a Jordánska a zpět se vrátilo pouhých 14 000 (z velké části byl tento malý počet způsoben politickými a administrativními překážkami). Západní břeh byl v důsledku okupace odtržen od svých správních center sídlících na východě řeky Jordánu. I přes to však byla na tomto území zachována platnost jordánského práva a stejně jako v Gaze byla snaha izraelské vojenské správy přenechat administrativní moc v rukou Arabů (s diskrétním dohledem izraelských úředníků). Byla zavedena náboženská svoboda i svoboda školství (s podmínkou vymýcení negativních zmínek o Izraeli a zavedení povinného jazyka – hebrejštiny).

Ekonomika Západního břehu, postavená zejména na zemědělství, přežila hlavně díky vývozu produktů do Jordánského království. Izrael byl tomuto obchodnímu styku nakloněn a Jordánsko jej podporovalo stavbou nouzových mostů přes řeku Jordán. Mnoho občanů Západního břehu a Gazy zaváděné změny spojené s okupací přijalo zejména z důvodu neobvyklých materiálních výhod a zisků, které v minulosti neměly obdoby. Vedle těchto občanů však začínala posilovat radikální uskupení bojující za suverenitu palestinského území.

1.7 Vznik a působení OOP

Do počátku 60. let 20. století postrádali Palestinci jednotné uskupení či organizaci, která by byla schopna předávat jejich požadavky a tím na sebe upozornit a prosadit se i na mezinárodním poli. V roce 1964 vznikla první exilová organizace nazvaná Organizace pro osvobození Palestiny (dále jen OOP), která zastřešovala i menší frakce.[21]

Ústřední postavou OOP se stal Jásir Arafat (1929–2004), díky němuž se otázka palestinských uprchlíků dostala do povědomí mezinárodního společenství.[22] S podporou arabských států se OOP podařilo vytvořit, kromě zradikalizovaného militantního bloku, i silné civilní křídlo, jež bylo schopno utvářet úřednický a politický aparát (např. Palestinská národní rada, výkonná komise). Zakládajícím dokumentem byla Charta OOP, která jasně vymezovala hlavní cíle a principy organizace.[23] Nejznámější frakcí OOP je Fatah, existují však i další významné frakce, jako např. LFOP (Lidová fronta pro osvobození Palestiny), Organizace Černého září (viz dále) aj.

Organizace pro osvobození Palestiny byla v následujících desetiletích jedinou palestinskou organizací, která byla ochotna v rámci mírových rozhovorů jednat s Izraelem (ať zprostředkovaně či přímo) a jediným Západem uznávaným politickým institutem pro Palestinu (v roce 1974 jí byl udělen statut pozorovatele při OSN). V průběhu své existence byla nucena několikrát změnit sídlo. Kořeny má v Egyptě, po působení v Jordánsku byla roku 1970 vyhnána do Libanonu, po izraelské invazi do Libanonu přesídlila do Tuniska a dnes sídlí ve městě Ramalláh na Západním břehu. OOP byla dlouho jediným určovatelem směru palestinské politiky, dnes však do hry vstupuje např. radikálnější Hamás, který komplikuje palestinskou jednotu.

1.8 Události černého září roku 1970

Události z Černého září 1970 představují další konflikt na Blízkém východě, kde proti sobě stálo Jordánsko a palestinská autonomie. Důvodem k tomu byl zásah jordánského krále proti vedení OOP, které se v Jordánsku stávalo stále nezávislejší mocí a vzbuzovalo zde stále větší obavy. Na základě tohoto konfliktu, jehož vrchol probíhal v září roku 1970, vznikla teroristická skupina Černé září jako odštěpená frakce OOP.

Po útoku Palestinců na jordánská letadla a následného vyhlášení stanného práva samotným králem do sporu stoupila syrská vojska v pozici proti Jordánsku na obranu Palestinců. Když jordánská armáda obsadila poslední centra palestinských militantů, přesunula se většina palestinských radikálů i obyčejných lidí do jižního Libanonu, kde působili až do roku 1982. Po této události nabyl palestinský národní osvobozovací boj, omezený na oblast v bezprostřední blízkosti Palestiny a Izraele, rysy terorismu.[24]

V následujícím desetiletí, i přes mnohé vážné konflikty (např. válka na Jom Kippur 1973), se však kurz OOP, zejména Fatahu, měnil směrem k mírovému řešení sporů a docházelo k oficiálnímu zastoupení palestinského lidu prostřednictvím vedení OOP (dříve plnilo tuto funkci Jordánsko). Umírněný přístup OOP způsoboval vnitřní pnutí v organizaci a odštěpení některých radikálnějších složek. Právě tyto složky, podnikající teroristické útoky na Izrael, byly impulzem pro zintenzivnění výstavby izraelských „bezpečnostních“ osad na konci 70. let 20. století.

1.9 Invaze do Libanonu a Sabra a Šatíla

Obyčejní palestinští uprchlíci byli stále rozprostřeni do okolních států a jejich situace se v 70. a 80. letech nijak výrazně neměnila. Zato velmi pohyblivým a aktivním faktorem bylo palestinské vedení v podobě OOP, jehož militantní frakce byly hlavní příčinou zásahu Izraele do jižního Libanonu (tehdy odůvodněně nazývaného „Fatah Land).

Neustálé palestinské útoky na severní izraelské území byly příčinou odvetných zásahů Izraele. Z velké části byly směřovány proti palestinským uprchlickým táborům, kde měly nejrůznější radikální frakce svá sídla a v důsledku čehož umírali i nevinní civilisté. Záhy nato se utvořilo národně resistenční libanonské hnutí proti izraelské okupaci jižního Libanonu hnutí Hizballáh.[25] Situace vyvrcholila v roce 1982, kdy

izraelská vojska vtrhla do Libanonu za účelem zajištění bezpečnosti svých pohraničních oblastí a vyhnání OOP z Libanonu vůbec. Již po jedenácti dnech útoku se centrum OOP pod mezinárodním dohledem přemisťovalo do Tuniska.

Krátce po stažení OOP z Libanonu se odehrála událost, která se navždy zapsala do dějin státu Izrael. Proizraelské libanonské jednotky napadly (jako odveta za zavraždění nově zvoleného libanonského prezidenta) uprchlické tábory Sabra a Šatíla v západním Bejrútu. Izrael byl kritizován za nezabránění tomuto masakru i přesto, že to bylo v jeho silách.[26] Údaje o počtu zavražděných se liší, pohybují se od 474 až do 3500.

I přesto, že vedení OOP bylo v důsledku války v Libanonu fakticky odtrženo od událostí na Blízkém východě, následující období je důkazem toho, že bylo stále schopno významným způsobem zasahovat do dění na mezinárodní scéně.

1.10 Osmdesátá a devadesátá léta

Období 80.-90. let 20. století na Blízkém východě již nebylo z hlediska přesunu Palestinců zdaleka tak významné jako období po vzniku Izraele a po šestidenní válce. I přesto se však odehrálo mnoho zásadních událostí, které určovaly vztah mezi Izraelem a Palestinou (ať už s OOP, jinými frakcemi nebo samotným obyvatelstvem).

Jednou z těchto událostí je bezesporu první palestinská intifáda (arabsky „povstání). Pojem intifáda představuje spontánní všelidové povstání bez organizovaného vedení a bez použití těžkých zbraní (nejčastějším prostředkem útoků byly kameny, molotovovy koktejly či lehké zbraně).[27] Prvotních impulsů k zahájení tohoto odporu bylo hned několik, obecně vzato jimi byly násilnosti izraelských vojáků vůči palestinským civilistům. To pochopitelně vyvolalo nepokoje a počátek první intifády na podzim roku 1987, jejíž konec může být datován k podepsání smlouvy z Osla roku 1993.

Tento spontánní, dlouhotrvající palestinský odpor nepřinesl pouze negativní důsledky v podobě mrtvých a zraněných civilistů. Především na sebe Palestinci upozornili ve světových médiích, přestali být závislí na sousedních státech a takto hromadné akce přispěly k národnímu sebeuvědomění a větší jednotě. Palestinské ženy se více angažovaly v protestech a následně i v politice a neadekvátní zásahy izraelských vojáků vyvolávaly po světě sympatie s palestinským obyvatelstvem. Na druhou stranu se však společnost silně radikalizovala a vznikala hnutí neochotná kompromisu a fungující mimo umírněnou OOP.[28]

Dalším charakteristickým znakem 80. let v dění izraelsko-palestinských vztahů jsou počátky a vývoj mírových procesů. Ne vždy byly úspěšné, ale už jen fakt, že tato jednání států Západu s představiteli OOP začala, je považován za úspěch samotný.

Dalším průlomem byl rok 1988, kdy se jordánský král oficiálně zřekl jordánské suverenity nad Západním břehem, což významně posílilo vliv OOP.[29]

Období 90. let 20. století na Blízkém východě se neslo v duchu složitých jednání mezi Izraelem, Palestinou i některými západními mocnostmi a arabskými státy. Proběhlo několik změn ve vedení izraelské vlády a tudíž i změn kurzu politiky ve vztahu k problémům spojených s Palestinou. Řešeny byly především záležitosti týkající se vzájemného uznání, židovských osad, palestinských uprchlíků, židovské okupace a také izraelské bezpečnosti.[30] Mírové rozhovory začaly v Madridu roku 1991 a pokračují dodnes.

1.11 Situace palestinských uprchlíků ve 21. století

Palestinskými uprchlíky ve 21. století nemáme na mysli jen utečence do okolních arabských států, ale také obyvatele Západního břehu a pásma Gazy. Právě těch se následující kapitola týká nejvíce, protože právě v této oblasti se zvolna formuje nový palestinský stát.

Již na podzim 2000 došlo k dalšímu vyhrocení izraelsko-palestinských vztahů. Propukla druhá intifáda (tzv. Al-Aksá), která se vyznačovala mnohem větší brutalitou i větším počtem obětí. Příčiny této formy odporu pocházely především ze špatné ekonomické situace Palestinců, jejichž nezaměstnanost mnohdy dosahovala až 50 %. Další ekonomickou příčinou konfliktu byly izraelské restrikce obchodu a investic v Palestině a zneužívání finanční humanitární pomoci orgány OOP. Dále Palestinci nespatřovali pokrok v mírovém procesu při pohledu na rozrůstající se židovské osady, zejména kolem Jeruzaléma. Všechny tyto a další příčiny způsobily již druhé všelidové povstání, jehož konec může být datován ke smrti Jásira Arafata v roce 2004.

Jedním ze závažných důsledků těchto oboustranných násilností bylo rozhodnutí tehdejšího premiéra Baraka o tzv. mimosoudní fyzické likvidaci palestinských teroristů pomocí raket odpalovaných z vrtulníků. Tento počin sklidil velkou kritiku mezinárodního společenství, jelikož při něm umíralo velké množství nevinných lidí.[31]

Dalšími důsledky spojenými s intifádou Al-Aksá byly komplikované přechody civilistů přes tzv. checkpointy (kontrolní hraniční přechody), ničení infrastruktury na palestinském území, konfiskace a bourání obytných domů, tvorba podzemních zásobovacích tunelů z Egypta do Gazy a především výrazný pokles palestinské ekonomiky. Reakcí Palestinců byla pochopitelně intenzivnější radikalizace i doposud umírněných obyvatel a zvýšení počtu sebevražedných atentátů v rámci organizací Hamás a Palestinský islámský džihád.

V letech 2002–2003 probíhaly pokusy o znovuoživení mírového procesu v podobě tzv. Road map for peace a Ženevských dohod.[32] Převážně z politických důvodů však k uskutečnění těchto plánů nedošlo. Velmi kontroverzním krokem Izraele byla dále výstavba tzv. bezpečnostní bariéry v roce 2002, která měla být ochranou Izraele před palestinskými teroristy na Západním břehu.[33] Druhá intifáda údajně skončila po smrti Jásira Arafata v roce 2004, kdy se počet sebevražedných útoků i izraelských odvetných akcí značně snížil, avšak situace se zdaleka neuklidnila natolik, aby boje byly prohlášeny za skončené.

Zlomovým okamžikem ve vývoji izraelsko-palestinských vztahů byl rok 2005, kdy se uskutečnil plán evakuace Gazy. Motivací Izraele k jednostrannému vyhlášení evakuace izraelských osadníků z oblasti byla především náročnost správy Gazy a bezpečnostní riziko. Nedošlo ovšem k separaci Gazy od Izraele. Jednalo se pouze o vystěhování izraelských osadníků, přičemž izraelská správa v oblasti stále ve velké míře fungovala. Evakuaci provázely protesty samotných židovských osadníků a

i přes odpor některých politických představitelů se tehdejšímu premiérovi Arielu Šaronovi podařilo evakuaci dokončit. Evakuace židovských osadníků z pásma Gazy byla pozitivním krokem, nebyla však vyřešena otázka statisíců osadníků na Západním břehu, kde je situace stále velmi komplikovaná.

Významnou událostí pro palestinský lid byly volby do místních zastupitelstev na palestinských územích konané v lednu 2005. V této době již Hamás odstoupil od bojkotu demokratických voleb, čímž se zařadil do politického dění jako silná extremistická politická strana. Na Západním břehu zvítězila strana Fatah a v pásmu Gazy podle očekávání radikální Hamás (celkově však zvítězil právě Hamás). To dodnes staví Palestinu do velmi rozporuplné situace, kdy obyvatelé obou území podporují rozdílné cíle a přístupy zejména ve vztahu k Izraeli.

Světlým momentem pro Palestinskou autonomii bylo v listopadu 2009 Izraelem vyhlášené desetiměsíční moratorium na výstavbu židovských sídlišť na území Západního břehu. Tento akt mimo jiné usnadňoval průběh posledních mírových rozhovorů probíhajících v Annapolis v září 2010.[34] Po devatenácti letech mírových rozhovorů se však dodnes nedaří dosáhnout kompromisu, především v otázkách izraelské osidlovací politiky, návratu palestinských uprchlíků či statusu východního Jeruzaléma. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu v září 2010 vyjádřil neochotu v moratoriu pokračovat, což se přirozeně odráží na průběhu mírových rozhovorů.

Dodnes se Izrael i palestinské území zmítají ve vzájemných konfliktech a již přes půl století se nedaří tento spor vyřešit. Odkládáním nevyřešených záležitostí se problémy stále více prohlubují a jejich vyřešení se v budoucnosti stává téměř nemožné. Stejně je tomu v otázce palestinských uprchlíků, jejichž návrat ani kompenzace dodnes nebyly vyřešeny. O zlepšení situace uprchlíků se výrazně zasazují mezinárodní nevládní organizace společně s OSN. Následující kapitoly v této práci se věnují situaci palestinských uprchlíků dnes a zkoumají právě formu mezinárodní pomoci v této problematice.

Poznámky

[1] Největší vlny přistěhovalectví byly zaznamenány v období 1948 – 1951, krátce po vzniku Izraele.

[2] Sykes-Picotova dohoda z května 1916 je tajnou dohodou mezi Francií a Velkou Británií o rozdělení vlivu na Blízkém východě po 1. světové válce. V důsledku této dohody vznikla britská zóna (jižní část regionu, oblast dnešního Jordánska a Iráku) a francouzská zóna (severně od britské zóny na území dnešní Sýrie, Libanonu a části Turecka). Oblast Palestiny měla zůstat jako mezinárodní zóna s britskými přístavy. Balfourova deklarace bylo písemné prohlášení britského ministra zahraničí Arthura Balfoura z 2. listopadu 1917, vyzdvihující pozitivní přístup Velké Británie vůči zřízení národní domoviny pro židovský lid v Palestině. Tento dopis byl vnímán jako mezník vztahů Velké Británie vůči sionistům, avšak pojem „národní domovina“ některé sionisty znepokojoval především z důvodu nepřesné formulace a nejasných úmyslů Velké Británie.

[3] Rezoluce 181/II 1947 přijata dne 29. 11. 1947. Dostupné z WWW: <http://daccess-dds- ny.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/038/88/IMG/NR003888.pdf?OpenElement>.

[4] Viz ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno: Centrum strategických studií, 2005. Str. 71.

[5] ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno: Centrum strategických studií, 2005. Str. 74.

[6] Válka byla zprvu značně nesymetrická. Židovská vojska trpěla nedostatkem kvalitního vybavení a v počtu vojáků zaostávala za Arabskou ligou. Nechybělo jim ovšem odhodlání, oddanost a vycvičení lidé. Arabové oproti Židům postrádali pevnou organizaci a bojovného ducha, překonávali velké vzdálenosti a jednotlivé arabské armády byly vzájemně nekoordinované. V průběhu krátkého příměří zprostředkovaném mírovou misí OSN UNTSO byly izraelské jednotky značně posíleny dodávkami vojenského vybavení z Evropy (především skrze dopravní uzel v Praze). Záhy se vyčerpaná izraelská armáda, i díky reorganizaci a výcviku, změnila v moderní bojovou sílu a do začátku nadcházejícího roku byla schopna odrazit arabské útoky a zajistit tím dočasnou bezpečnost nově vzniklého státu.

[7] Číselné údaje viz SACHAR, H. M.. Dějiny státu Izrael. Olomouc: Nakladatelství REGIA, 1999. Str. 289.

[8] SACHAR, H. M.. Dějiny státu Izrael. Olomouc: Nakladatelství REGIA, 1999. Str. 289.

[9] Viz vesnice Dejr Jásín, kapitola 2.2.

[10] ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno: Centrum strategických studií, 2005. str. 92. Číselné údaje se v různých zdrojích lehce liší, řádově se však shodují.

[11] Prostor vymezený pro vznik Palestinského státu po válce o nezávislost skončil v rukou sousedních států. Pásmo Gazy bylo okupováno Egyptem, Západní břeh Jordánu byl připojen k Jordánskému království, severní část bývalého mandátu Palestina byla pod okupací izraelských vojsk a Jeruzalém se podle původního plánu UNSCOP nestal územím pod mezinárodní správou, ale byl rozdělen mezi Jordánsko a Izrael. Po válce za nezávislost si Izrael rozšířil své území z původních 56 % na 77 % celkové plochy Palestiny.

[12]Refugees wishing to return to their homes and live at peace with their neighbours should be permitted to do so at the earliest practicable date, and that compensation should be paid for the property of those choosing not to return and for loss of or damage to property which, under principles of international law or in equity, should be made good by the Governments or authorities responsible.“ Zdroj: United Nations [online]. 1948 [cit. 2011-03-05]. General Assembly. Dostupné z WWW: <http://daccess-ods.un.org/TMP/1637899.html>.

[13] Pozn. 1 izraelský dunam = 1000 m2.

[14] Podrobněji k problematice zanechané půdy a majetku viz SACHAR, Howard M. Dějiny státu Izrael. Olomouc: Nakladatelství REGIA, 1999. Str. 329–330, 358–364.

[15] Údaj v hodnotě k roku 1947, kdy byla izraelská libra ještě svázána s britskou librou.

[16] Preemptivní útok – reakce a užití síly v případě bezprostředně hrozící agrese.

[17] Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 přijata dne 22. listopadu 1967. Dostupné z WWW: <http://daccess-dds- ny.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/240/94/IMG/NR024094.pdf?OpenElement>.

[18] Není bez zajímavosti, že v mezidobí 1947–1967 nežilo na území vyhrazeném pro Palestinu prakticky žádné židovské obyvatelstvo. Dnes je tomu jinak a problém židovských osad na okupovaném území je jedním z klíčových témat diskuzí o uzavření míru.

[19] Pohled mezinárodního práva na přesun civilistů do okupovaných oblastí zmiňuje ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno: Centrum strategických studií, 2005. Str. 127–132.

[20] Zajímavostí je, že poměr Židů vůči Arabům se v Jeruzalémě v průběhu 20. století nijak drasticky neměnil. Např. v roce 1910 obývalo Jeruzalém cca 64 % Židů, v roce 1967 73 % a v roce 2000 67 %. Zdroj: WASSERSTEIN, B.: Divided Jerusalem – The Struggle for the Holy City. Londýn: Profile Books Ltd., 2002. Str. 46.

[21] Anglicky Palestine Liberation Organisation (PLO).

[22] Vlastním jménem Mohammed Jásir Abdal-Raúf Kudwa Al-Husajní; označení Arafat je pouze pseudonym. Zprvu stál v čele organizace Fatah (mezinárodními médii označovanou za teroristickou organizaci), která byla následně připojena k OOP. Více o působení Jásira Arafata viz ABURISH, Said K.. Arafat: from defender to dictator. London: Bloomsbury, 2004. 360 s.

[23] Anglické znění Charty OOP k nahlédnutí na: Israel Ministry of Foreign Affairs [online]. 1968 [cit. 2011-03-07]. The Palestinian National Charter. Dostupné z WWW: <http://www.mfa.gov.il/MFA/Peace+Process/Guide+to+the+Peace+Process/The+Palestinian+National +Charter.htm>.

[24] Příkladem palestinského mezinárodního terorismu je únos jedenácti Izraelců na letních olympijských hrách v Mnichově roku 1972 nebo atentát na izraelského velvyslance v Londýně Šlomo Argova 1982. Více viz BLACK, Ian; MORRIS, Benny. MOSSAD - Izraelské tajné války: Dějiny izraelské tajné služby. Třebíč: FUTURA, 1991. Str. 287–295.

[25] Hizballáh („Strana Boží“) je politicko-militantní organizace na jihu Libanonu podporovaná Íránem, složená především z libanonských ší’itů Vznikla v roce 1982, získala politickou moc a dodnes hraje významnou roli v izraelsko-libanonských vztazích.

[26] Masakr v táborech Sabra a Šatíla, stejně jako celá invaze do Libanonu, vyvolal v Izraeli největší protiválečnou demonstraci. Za tlaku veřejnosti byla zřízena tzv. Kahanova komise na prošetření okolnosti masakru, která za hlavního viníka označila libanonské falangisty a Izrael postavila do pozice nepřímého viníka (o masakru byl informován, ale nezasáhl). Podle této komise bylo zavražděno 700–800 obyvatel tábora.

[27] Molotovovy koktejly - křehká nádoba naplněna hořlavou kapalinou se zápalným prostředkem; původní název byl Koktejl pro Molotova – ministr zahr. věcí v SSSR za 2. světové války.

[28] Příkladem může jít Hamás a Palestinský islámský džihád, jejichž společným cílem je vytvořit islámský stát na území bývalého mandátu Palestina, protiizraelský teror a v případě Hamásu i pomoc lidem Palestiny v sociální oblasti. Pro OOP a Fatah se především Hamás stal silnou konkurencí a díky své nezkorumpovanosti a sociální pomoci se dodnes těší velké přízni mnoha Palestinců.

[29] Dne 15. listopadu 1988 byla na Palestinské národně radě v Alžíru přijata rezoluce ustavující nezávislost Palestiny jako samostatného státu, opírajíce se o dřívější rezoluce OSN; Palestinský stát byl uznán řadou arabských zemí, dále Sovětským svazem, Čínou, Indií, Řeckem, Jugoslávií, Československem aj., dohromady cca 50 států.

[30] Počet židovských osadníků se v 90. letech díky rozhodné politice premiérů B. Netanjahua, J. Rabina i S. Perese zdvojnásobil. Osady se rozrostly především v okolí Jeruzaléma, čímž bylo znesnadněno prohlášení Jeruzaléma za hlavní město budoucí Palestiny.

[31] Více o příčinách, prostředcích i důsledcích druhé palestinské intifády viz ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno: Centrum strategických studií, 2005. Str. 213–230.

[32] Informační stanice BBC News poskytuje text plánu Road map for peace: BBC News [online]. 2003 [cit. 2011-03-15]. Middle East. Dostupné z WWW: <http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/2989783.stm>.

[33] Z technického hlediska se jedná o skutečnou zděnou bariéru pouze na několika málo místech, ve zbytku oblastí se vyskytují elektronická čidla či hluboké příkopy, podrobně k bezpečnostní bariéře viz B'TSELEM [online]. 2006 [cit. 2011-03-15]. The Israeli information center for human rights in the occupied territories. Dostupné z WWW: <http://www.btselem.org/english/Separation_Barrier/>.

[34] K mírovým rozhovorům nebývá přizvána strana Hamás (mezinárodní společenství odmítá jednat s teroristy a OOP je s Hamásem v dlouhodobém konfliktu). Tímto mohou být případné budoucí dohody komplikovány nekompromisním přístupem zbytku palestinského území – pásma Gazy.

Seriál

  1. Role UNRWA na Blízkém východě
  2. Role UNRWA na Blízkém východě
  3. Role UNRWA na Blízkém východě
  4. Role UNRWA na Blízkém východě
  5. Role UNRWA na Blízkém východě
  6. Role UNRWA na Blízkém východě
  7. Role UNRWA na Blízkém východě
  8. Role UNRWA na Blízkém východě
  9. Role UNRWA na Blízkém východě

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Pavla Fajstavrová 🕔29.11.2011 📕3.186

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře