Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: Závěr

Autor : Bc. Aleksey Dushtakov 🕔28.11.2011 📕4.256

Seriál

  1. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu
  2. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: Úvod
  3. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: 1. Zahraniční politika
  4. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: 2. Analýza dějin
  5. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: 3. Spolupráce států Asie
  6. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: 4. Cesty možného rozvoje
  7. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: Závěr
  8. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: Seznam literatury

Podobné články

Další články autora

Závěr

V dnešní době musíme jednat s konflikty, které nemohou být vyřešeny ani rychle ani bezbolestně. Stejně jako konflikty na Severním Kavkazu, v Africe, v Izraeli, v Jugoslávii a mnoha dalších místech, je situace v Afghánistánu více než složitá. Pokud se dokážeme abstrahovat od těch populistických prohlášení, které dělají Spojené státy či vláda Afghánistánu, snad uvidíme, že problém se řeší, ale nepostačujícím tempem.

V úvodu jsem si položil za cíl zhodnocení výzev a příležitostí pro Ameriku pod vedením prezidenta B. Obamy v Afghánistánu. V každé ze 4 kapitol práce jsem ukázal, že výzev (problémů) a stejně tak příležitostí je v Afghánistánu a regionu mnoho. Myslím si, že se mi podařilo v dané práci postavený cíl úspěšně naplnit a splnit všechny úkoly. Kromě toho, že jsem našel a vysvětlil podstatu problémů a možností strategie Obamy v Afghánistánu, předložil jsem vlastní návrhy na vyřešení situace a dal svoje hodnocení již existujícím.

Potvrdil jsem svou domněnku, že Spojené státy americké dokážou vyhrát válku v Afghánistánu vojensky, avšak stejně jako Britové a potom Rusové prohrají válku o národ. Americká válka v Afghánistánu byla způsobena tím, že teroristická skupina Tálibán byla vážnou hrozbou pro Ameriku a tím, že Afghánistán je dobrou základnou v Střední Asii pro „šíření demokracie“ v regionu. Věřím, že někteří Afghánci, kteří nebyli nadšení z tvrdého kurzu Tálibánu, v 2011 uvítali americká vojska na svém území. Absolutně ale jasné i to, že žádný národ – natož muslimští Paštúnové – se nechce podřizovat vnější kontrole. Důsledky války jsou takové: Afghánistán je stále zemí s občanskou válkou, bez legitimní a působící vlády, navíc s ekonomikou, závislou na drogách. Cíl – svrhnout Tálibán – byl sice dosažen, ale jako dříve došlo k početným civilním obětím, nová posazená a později zvolená vláda nemá ani podporu ani oblibu národa, postrádá legitimitu. Opravdu těžkou zkouškou úspěšnosti Obamovy strategie bude reintegrace členů Tálibánu do normálního společenského života a jejich začlenění do hospodářství.

Chtěl jsem také prokázat, že nestabilní situace v Afghánistánu a celém regionu Střední Asie se bude nadále zhoršovat, dokud se válka nevrátí do podoby ozbrojeného konfliktu. Dnešní asymetrická válka se navíc proměnila do jiné, v určitém slova smyslu hroznější podoby - drogové války. Že ekonomika Afghánistánu je dnes zcela závislá na odbytu máku, přiznává každý. Jak vzdáleni hráči, například některé Evropské země, tak bezprostřední ohrožení- středoasijské státy, Rusko, Amerika jsou znepokojeny touto situací a snaží se ji vyřešit, byt‘ zatím neúspěšně.

Proč přes všechna úsilí světové společnosti ozbrojený konflikt v zemi pokračuje? Ze začátku šlo o vojenskou agresi mezi Tálibánem a Amerikou, strategie byla omezena na vojenské úspěchy. Postupně se ale ukázalo, že boj s Tálibánem nelze vyhrát, dokud bude mít širokou podporu v Afghánistánu, Pákistánu a údajně i v Íránu. Američtí občané stejně jako občané Afghánistánu si stěží budou přát další pokračování konfliktu a americkou přítomnost v regionu. Nicméně odchod sil NATO, stanovený na rok 2014, bez zlepšení amerických pozic znamená hned dva důsledky: ztráta kontroly nad afghánskou vládou a ponechání země válčícím kmenům a teroristickým skupinám. Také pak ztráta dosažené úrovně ekonomického a politického rozvoje Afghánistánu, na níž byly utráceny miliony dolarů.

Dále jsem v úvodu vyslovil hypotézu, že současná strategie Ameriky nemá jasno KDE a proti KOMU bojovat, více se zabývá Afghánistánem, avšak centrum nebezpečí je již dávno v Pákistánu, což vyžaduje nejen přezkoumání priorit, odsuzuje Afghánistán a Ameriku k nekonečnému ohrožení či válčení. Ani tohle jsem neměl potřebu vyvracet. Na začátku války Amerika skutečně chtěla potrestat Al-Káidu a Tálibán, který teroristy ukrýval, což z určitého pohledu ospravedlnit lze. Zjistil jsem, že dnes Al-Káida nemá tolik sil v Afghánistánu, Tálibán není jednoznačně teroristická skupina, která by do nedávna mohla být považována za reálnou hrozbu Americe a jejím spojencům. Je čím dále těžší pro Washington nacházet důvody pro americkou přítomnost v Afghánistánu. Odpovídajíce na situaci byly oznámeny termíny, kdy se vojska začnou stahovat. Jsem přesvědčen, že zlom Tálibánu, deklarovaný za hlavní mezicíl v nové strategii, není možný alespoň proto, že Tálibán není příčinou terorismu a má rozsáhlou národním ne však mezinárodní podporu, naproti tomu Amerika v Afghánistánu je příčinou vnitřního posílení Tálibánu, což teoreticky může vyústit v posílení terorismu. S prodlužujícím pobytem Američanů v Afghánistánu a větším počtem civilních obětí narůstá nespokojenost a nenávist Afghánců vůči zahraničním interventům. Otázka je, do jaké míry jsou Afghánci schopni tolerovat americký diktát a věřit ve zlepšení. Jasné je jedno: čas je v rukou Tálibánu, a takové přešlapání Ameriky, jaké vidíme dnes, nekončí úspěchem.

Nestabilita regionu jako celku a v Afghánistánu konkrétně, je způsobena především geopolitickým rozmístěním, kde dlouhodobě dochází ke střetům zájmů okolních států. Země, která překvapivě nemá co nabídnout dobyvateli z hlediska surovin, disponuje něčím, co nelze prodat ani koupit - výhodná poloha. Afghánistán leží tam, kde se střetávají zájmy Ruska, Ameriky, Blízkého Východu a Evropy. Podíváme-li se na mapu, uvidíme, že Afghánistán je obklopen zeměmi, které patří k různým politickým i ideologickým centrům. Konflikt bude pokračovat do té doby, než se Afghánistán stane samostatným nezávislým státem s legitimní a fungující vládou, která bude schopná prosazovat svou jurisdikci na svém území a dodržovat pořádek zákonnými způsoby. Cestou ozbrojených akcií, vzdušných úderů nebo zvětšením armády a policie situaci řešit nelze, zatím členy ISAF získávají jenom nenávist afghánského národu a způsobují růst civilních obětí. Je vidět, že ostatní země regionu: Uzbekistán, Kyrgyzstán, Turkmenistán se potýkají s poněkud stejnými problémy, a zatím se jim moc nedaří polepšit.

Američané, kteří mají největší vliv na dění v Afghánistánu, neprojevují velký zájem o ukončení konfliktu, alespoň to tak soudím podle jejich činnosti. Přítomnost amerických vojsk je pro USA výhodná jak z ekonomického, tak politického hlediska. Po ztrátě kontroly nad Íránem je Afghánistán dobré místo, odkud lze působit na okolní země, jako Čína a Rusko. Stejně tak není Amerika proti vzniku závislého státu na základech americké demokracie.

Střety zájmu regionálních velkých států ovlivňují Afghánistán nepřímo, ony ho využívají jako nástroj, který lze vhodným způsobem použit pro prosazování vlastních zájmů. O společném řízení Afghánistánu nemůže být ani řeč, nicméně přizpůsobování zahraniční politiky Ameriky zájmům států regionu a větší důraz na bilaterální a multilaterální vztahy se může osvědčit jako dobrý taktika.

Etnický paradox Afghánistánu spočívá v tom, že na rozdíl od minulého století, dnes Paštúnové již nemají dominantní podíl na etnickém složení či moci. Amerika ze začátky podporovala Severní alianci, složené z polních velitelů nejrůznějších etnik. Etničtí Paštúnové, kteří z větší části tvořili členskou základnu Tálibánu, byli potlačováni. Paštúnové žili v relativním míru s ostatními etniky, ačkoliv stali u moci a měli převažující vliv na politiku a kulturu země. Přestože se vyskytovaly občasné války, dnes společný nepřítel v podobě Ameriky dokázal spojit někdejší protivníky. V Tálibánu již zdaleka nejsou pouze afghánští Paštúnové, v Al-Káidě nejsou pouze Afghánci. Demokratické volby ve dnešní podobě sotva mohou odrážet skutečné etnické rozložení Afghánistánu a efektivně reagovat na požadavky na místních a státních úrovních.

Nakonec sázka Ameriky na protipovstalecké operace vede jenom k upevnění pozic obou stran, dalším válečným obětím a podpoře Tálibánu. Asymetrická válka může trvat desetiletí, avšak její konec lze předpovědět dnes - zpětná přeměna do přímého ozbrojeného konfliktu je nevyhnutelná.

Posledním z mých předpokladů bylo to, že dosažená relativní stabilita je krátkodobá, a přes dílčí úspěchy některých rozvojových zahraničních skupin celkový stav bezútěšný. Ačkoliv mezinárodní pomoc se zvětšuje každý rok, Afghánistán je nesmírně daleko od stavu, který lze považovat za stabilní. To není divné, protože rozvoj státu (nation - building) je proces historický a nemůže být implementován shora, zejména jinou civilizací.

Snahy mezinárodního společenství úspěšné rekonstrukce Afghánistánu narážejí na americké operace proti Tálibánu, které bývají většinou prováděny v paštunských oblastech, tedy jih Afghánistánu a hraniční pas s Pákistánem. Je očividné, že stabilní bezpečnostní situace musí předcházet rozvojovým projektům, ale zdrcující chudoba Afghánistánu, v níž národ žije posledních 20 – 30 let zároveň odsuzuje bezpečnostní operace k nezdaru. Při vytvoření práce jsem se díval na několikahodinové videozáznamy z Afghánistánu a jednoznačně říkám, že drtivá většina území státu je ve válečném stavu. Zásadně nerozumím projektům typu budování dívčích škol v době, kdy téměř každý člověk žije přinejlepším v bytě ze 3 jílových stěn se střechou ze sovětských krabic od zbraní.

Hovoříme-li o variantách rozvoje Afghánistánu, jak ekonomického tak politického, jsou tu určité naděje na ozdravení, ovšem za pomocí celého světa. Do Afghánistánu dnes míří velké toky peněz z různých koutů světa, na jeho území se nacházejí nejrůznější nevládní organizace, odborníci z různých oblastí věd přijíždějí pomáhat a budovat zničený stát znovu. Špatné však je, že tyto humanitární pracovníky musí chránit mnohonásobně větší počet vojenského personálu. Také zatím jen malá a nepatrná část lidí v zemi žije v lidských podmínkách a může využívat základních prav demokracie. Pořád jsou ale i uprchlické tábory, kde se jedná spíše o přežití, než o normální život. Myslím si, že humanitární pomoc Afghánistánu, poskytovaná především EU, nemůže být poskytována věčně, samotný Afghánistán není schopen navázat na projekty a vnitrostátními silami zlepšovat založenou společnost.

Zvláštním rysem afghánského konfliktu je střet západní a muslimské civilizace, ke kterému docházelo již v 90. letech a který se nejpravděpodobněji stane ústředním tématem všech dalších válek. Účast jiných muslimských zemí je zatím omezena na poskytování lidských zdrojů extremistickým skupinám, nikoliv na mediaci vyjednávání či regulaci rozvojové spolupráce Západu s Afghánistánem. Problém náboženství, o kterém píšou mnozí badatelé, podle mne v Afghánistánu je relativně méně důležitý. Sám o sobě islám nemá vražedné zaměření, svatá válka neznamená plošné zabití „nevěrných“. Již máme za sebou dobu, kdy nesmiřitelné náboženské směry válčily proti sobě. Domnívám se, že lidé, kteří své zločiny ospravedlňují náboženstvím, jsou stejně nevzdělaní a lživí, jak ti kteří to náboženství nenávidí. Dnes jen slabomyslný bude věřit, že se dá dodržovat všechna pravidla šaría v nejstriktnějším pojetí, jak to bylo za Tálibánu v 80. letech, na druhou stranu nelze dopustit, aby tradice Afghánců byly zakázány, jak to bylo za sovětské přítomnosti a vlády Tarakího či Amína. Je třeba najít jakýsi zlatý střed, a aby došlo k co nejmenším chybám, brát za příklad státy jako Saúdská Arábie, Egypt nebo Turecko.

Složitost afghánského konfliktu byla a ještě dlouho bude předmětem mnoha vědeckých prací. Hromadné sdělovací prostředky dokážou natolik zrychlit celý průběh procesu, že psaní knih o moderních událostech dané válce nebude přicházet v úvahu. V takovém případě právě takové práce, které dokážou zachycovat současný stav, dělat krátkodobou předpověď a představovat konflikt šířeji, než to dělají novináři, budou nabývat na významu.

Americký prezident Barack Obama má jedinečnou možnost zapsat se do dějin úspěšným ukončením války v Afghánistánu a darovat Afghánistánu a celému regionu šanci na úspěšný rozvoj. Skutečně, Afghánistán má šanci, ale ne jistotu.

Seriál

  1. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu
  2. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: Úvod
  3. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: 1. Zahraniční politika
  4. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: 2. Analýza dějin
  5. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: 3. Spolupráce států Asie
  6. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: 4. Cesty možného rozvoje
  7. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: Závěr
  8. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: Seznam literatury

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Aleksey Dushtakov 🕔28.11.2011 📕4.256

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře