Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: 2. Analýza dějin

Autor : Bc. Aleksey Dushtakov 🕔28.11.2011 📕6.174

Seriál

  1. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu
  2. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: Úvod
  3. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: 1. Zahraniční politika
  4. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: 2. Analýza dějin
  5. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: 3. Spolupráce států Asie
  6. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: 4. Cesty možného rozvoje
  7. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: Závěr
  8. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: Seznam literatury

Podobné články

Další články autora

2. Analýza dějin Afghánistánu a hledání příčin dnešních problémů

Kapitola druhá se zabývá dalším úkolem, jehož dokončením se lze přiblížit o několik kroků blíže ke splnění cíle práce. Jsem zastáncem názoru, že příčiny politické a ekonomické nestability v Afghánistánu a celém regionu je nutné hledat v dějinách.

Země, která má více hor než lidí, země, které se říká „místo kde umírají impéria“.[119] Země, kde se jedna velmoc potopila v píscích a druhá nevidí perspektivy. Země občanské války, pokračující více než 30 let. To je Afghánistán, místo, kde se chyby opakují.

3.1. Zeměpisné údaje

Afghánistán (Islámský stát Afghánistán) se nachází ve středu Asie, na středním Východě a nemá přístup k moři. Na severu hraničí s Uzbekistánem a Tádžikistánem, na severovýchodě s Čínou, na východě s Pákistánem, na západě s Íránem a na severozápadě s Turkmenistánem. Je jednou z nejchudších zemí světa. Je umístěn na křižovatce mezi Východem a Západem, je starobylým centrem obchodu a migrace. Co se týče geopolitické polohy, je mezi Jižní a Střední Asií na straně jedné a na Blízkém východě na straně druhé, což mu umožňuje hrát důležitou úlohu v ekonomických, politických a kulturních vztazích mezi zeměmi regionu. Afghánistán nikdy nepřitahoval pozornost velmocí sám o sobě, ale vzhledem ke své strategické poloze.

Název země je odvozen od slova Afghán (afgháni), což je druhý název nejpočetnějšího kmenu- Paštúnů (znamená uprchlík). Na území je mnoho vysokých hor, což dělá Afghánistán těžko dostupným místem, kde se kdysi skrývaly kmeny od dobyvatelů Centrální Asie. Po získání nezávislosti od Velké Británie v roce 1919[120] země a její název – Afghánistán – byly uznány mezinárodním společenstvím, a oficiálně byl název poprvé použit v ústavě státu roku 1923.[121]

Afghánistán je hornatá země (33 % území leží mezi 1800 – 3000 m n. m) s rovinami na severu a severozápadě, větší část území je suchá, s omezenými zdroji pitné vody. Od severovýchodu k jihozápadu se táhne horská soustava Hindúkuše, tvořící ohromnou přírodní bariéru, díky které je Afghánistán izolován nejen „diplomaticky“, ale zčásti i geograficky (naprostá nedostupnost některých oblastí). Nejúrodnější místo země je tak jednoznačně na severu podél řeky Amudarji, která zde tvoří hranici s Uzbekistánem a Tádžikistánem. Afghánistán také hraničí s Pákistánem (celkem 2430 km), Íránem (936 km), Turkmenistánem (744 km) a Čínou.[122]

3.2. Etnické složení

Afghánistán je mnohonárodnostní muslimský stát, kde se živá etnická problematika odráží i v politické sféře. Obývá jej na 20 etnik, která se ve městech a místy i na severu a západě prolínají. 4 nejpočetnější národy – Paštúnové, Tádžikové, Hazárové a Uzbekové – představují až 95 % populace.[123] Všichni se hlásí k islámu sunnitské větve, jenž má postavení státního náboženství, a respektují právní normy šaría.[124] Identita Paštúnů je zakotvena v nepsaném kodexu paštúnwálí, což je spíše zvykové právo, kde se zdůrazňují prvky pomsty, pohostinství, odpuštění, samostatnosti, rovnostářství a rytířství.[125] Víra a vnější projevy zbožnosti ovšem nijak nebrání projevům vzájemné etnické či kmenové rivality a odvěkým ozbrojeným střetům. Úctu vůči rozvinutější společnosti, kterou reprezentovali jak Britové, tak později pákistánská vláda, Paštúnové nikdy neměli, což je zároveň chrání před „ideologickou diverzí“ Západu, ale odsuzuje je k tomu, zůstat sui generis skanzenem.[126] Paštúnské kmeny jsou ve své podstatě bojovné, už za britské nadvlády paštští bojovníci válčili proti Indům až v Kašmíru.[127] Tálibán, jedno z afghánských hnutí, se zrodil právě v hraničních oblastech Pákistánu a Afghánistánu, a jeho zásadní ideje nebyly v rozporu s tradicemi paštúnské společnosti.

3.3.Velká hra“ (The Great Game)

Pozoruhodným momentem v dějinách Afghánistánu je tzv. „Velká hra“ – soupeření Ruska a Britského impéria v Centrální Asii v 19. století.[128] Pokusím se provést pomyšlenou paralelu mezi událostmi tohoto období a dnešní situaci. Afghánistán ležel na strategické pozici mezi oběma zeměmi, a obě země se snažily získat a udržet moc v Centrální Asii (dnes už je těch zájemců ovšem více: Amerika, Pákistán, Čína, Rusko a další). Ruské impérium objasňovalo východní rozšíření touhou civilizovat zaostalé národy Střední Asie (rozuměj: demokratizovat), otevřít svůj trh pro zboží ze střední Asie včetně bavlny (regionální integrace), zastavit zničující útoky místních kmenů na Afghánistán (podobá dnešnímu chování Ameriky, avšak dnes útočící kmeny pocházejí i z Afghánistánu). Británie – největší kolonizátor – se obávala případné ztráty Indie (vlivu v regionu) a posílení ruského impéria (muslimského militantního světa) ve světě v souvislosti s pravděpodobností dobytí Ruskem přístupu k Indickému oceánu přes Persii a Afghánistán přes zabavení nových území (dnes je v sázce navíc ropa a státní bezpečnost).

Britové (Američani) původně spoléhali na místní elity z kmene Durrání (dnes Karzáí, dříve Severní Aliance). Záhy ovšem zjistili, že ti nejsou schopni kontrolovat situaci v zemi (skutečně samostatně nejsou), a když si spočítali náklady, které by vyžadovala trvalá vojenská okupace země, došli k závěru, že by to daleko převyšovalo přinesenou hodnotu (prezident Obama též má starosti se schodkem rozpočtu). Rozhodli se proto, že jim stačí kontrolovat vnější politiku země (rozuměj: zanechat vliv bez, anebo s malou fyzickou přítomností), respektive zajistit neutralitu Afghánistánu (volání po společných strategiích a mírové regulaci). Takové rozhodnutí bylo v souladu s názory místních vlád, které od Britů dostávaly peníze, díky kterým mohli zachovávat nepříliš demokratické režimy, a ochranu svých mezinárodních vztahů, což umožňovalo plně se věnovat vnitřním záležitostem (absolutní obdoba dnešních režimů bývalých sovětských republik). Nicméně tato politika s sebou nevyhnutelně nesla neustálou hrozbu občanské války, vyvolané neustálým přerozdělením moci a peněz.[129] Minulost se promítá do současnosti: vláda, jež je plně závislá na externím financování, lidi prostě nepotřebuje. Přirozeně se za daných okolností dříve nebo později vzniknou rivality a nátlak těch, kteří zrovna u moci nejsou.

3.4. Poučení ze sovětsko - afghánské války

Od roku 1900 bylo sesazeno 11 vládců nedemokratickým způsobem. Poslední období stability v Afghánistánu bylo mezi lety 1933 a 1973, kdy v zemi vládl král Záhir Šáh.[130] Nástup komunistické strany Afghánistánu p. Tarakího nebyl vyvolán Sovětským svazem, avšak představitelé KGB tehdy dali najevo, že v případě úspěchu Moskva bude garantovat uznání a pomoc.[131] Nový sovětský režim byl pro mnohé příliš radikální, neboť islám přestal být státním náboženstvím, v rámci reformy vzdělání ženy získaly právo učit se a nenosit čádor, byl vyhlášen začátek kolektivizace.

V srpnu 1979 americká vláda zahájila financování protivládních mudžahedínů s cílem donutit sovětskou vládu k intervenci. 24. prosince 1979 SSSR intervenoval Afghánistán, o 2 dny později byl zavražděn prezident H. Amín a místo něj dosazen B. Karmal. Tak začala Sovětská válka v Afghánistánu, trvající místo plánovaných 3 téměř 10 let.

Proti komu válčil Sovětský svaz? Nikoliv proti Afghánistánu (jak by se mohlo zdát z názvu války), ale proti politické opozici prosovětské afghánské vládě a potom i celému národu. Ona vláda a sovětská okupace přirozeně narážela na odpor většiny obyvatel, odmítali je nejen stoupenci monarchie, vlivní velkostatkáři a náčelníci kmenů, ale hlavně muslimští duchovní, kteří byli nuceni odstěhovat se do Pákistánu.[132] Zbylým ozbrojeným skupinám poskytovala štědrou podporu vojenská vláda Pákistánu: na svém území podél afghánské hranice zřídila přes 100 uprchlických táborů, ze kterých se mnohé postupně přeměnily na výcviková střediska mudžáhidů. Také Spojené státy, Velká Británie, Francie, Izrael, Saúdská Arábie, Egypt i Čínská lidová republika poskytovaly jim zbraně, finanční prostředky a výstroj.[133]

V roce 1977 CIA vyjádřila své obavy ohledně ruských energetických projektů v regionu. Bylo myšleno, že Sovětský svaz téměř vyčerpal své zásoby ropy, a za nedlouho se z něj stane největší importér. Tehdejší americký prezident J. Carter rozhodl, že sovětská vojska přišla na území Afghánistánu s jasným cílem: podřídit přírodní zdroje Blízkého Východu, a proto „pokus jakékoliv vnější síly získat kontrolu v Perském zálivu bude považován za útok proti životním zájmům Spojených států amerických, bez vyloučení vojenského zásahu“.[134] V dubnu 1980 Americký Kongres schválil plán pomoci afghánské opozici, známý pod názvem „Operation Cyclone“.[135] Na odpor Sovětům byly vynaloženy ohromné částky, které později byly využity teroristy proti svým „dárcům“. Mezi příjemci peněz údajně byl i Usáma bin Ládin.[136]

K roku 1986 válka, ve které Sovětský svaz bojoval proti silám mudžahedínů[137] a penězům Ameriky, měla stále méně podpory jak mezi obyčejnými lidmi, tak v politické sféře. V červenci 1986 M. Gorbačov demonstrativně oznámil brzké vyvedení 6 pluků 40. armády (asi 7000 lidí). Velitelé přiznávali, že Kábul sice kontrolují, ale patřičnou vládu na území nastolit nemohou. Ruský maršál Ahromeev dodává: „Prohráli jsme válku o afghánský národ“.[138] 14. dubna 1988 ministři zahraničních věcí Afghánistánu a Pákistánu podepsali Ženevskou dohodu o politickém urovnání sporů kolem situace v Afghánistánu, ručiteli byly Spojené státy a SSSR.[139] Po odchodu SSSR 6 dalších let prezidentem Afghánistánu byl M. Nadžíbulláh, načež byl svržen koalicí mudžahedínů a popraven.[140]

Za léta války v Afghánistánu vznikla teroristická organizace Al-Káida, zesílily skupiny islámských radikálů, kteří potom aktivně podíleli na konfliktech v Egyptu, Alžíru[141] a Čečensku.[142] Válka také vedla k masové emigraci v letech 1978 a 1992, kdy hodně lidí opustilo zemi a emigrovalo zejména do Íránu, Pákistánu.[143] K dalším výsledkům války patří například občanská válka v Tádžikistánu, v níž významnou roli hráli afghánští islamisté,[144] stejně jako ve válce v Čečensku, nárůst pašování drog.[145]

Myslím si, že hlavním úkolem Ruska v této válce byla ochrana svých jižních hranic a také protiakce vůči druhé velmoci (Americe) a její snaze upevnit se v regionu. Samozřejmě Sovětům nešlo o dobytí území Afghánistánu ani o komunistickou revoluci. Nedošlo k plošnému zabití lidí, kontrola byla jen v těch místech, kde to bylo nutné. Můžeme zde spatřit jakousi obdobnost se situací v Íránu, kde v roce 1979 byla svržena proamerická monarchie a nastolena islámská republika. Domnívám se, že Sovětský svaz se obával, že něco obdobného se může stát i v Afghánistánu. Nelze zapomenut, že jak v Afghánistánu, tak v přilehlých zemích panuje islám, proto revoluce islámské opozice byla víceméně uvěřitelná.[146] Také za islámskou opozicí lze najít zájmy Ameriky, která se po ztrátě vlivu v Íránu usilovala o lepší pozici v regionu (ovšem v 90. letech se objevila hrozba nacionalismu a náboženského extremismu, kterému bylo třeba čelit oslabením mudžahedínů). Sověty logicky nechtěly vznik u svých hranic islámské republiky, natož pod americkým dohledem. Rusko v 1979 mělo za sebou špatné zkušenosti s hraničními konflikty, kdy tzv. Karibská krize málem nerealizovala přechod od „cold war“ k „hot war“, a ještě bude mít válečný spor o hranice v Čečensku, v níž při západní aktivní morální a arabské aktivní finanční pomoci zahynuly tisíce nevinných lidí. Současná strategie Ameriky v Afghánistánu jistě bere v potaz, že výbuch islámských fundamentálních hnutí v Afghánistánu a regionu je možný, a pamatujíc o neschopnosti Afghánistánu a neochotě Pákistánu náležitě čelit této hrozbě, Amerika sází na prevenci a preempci.

Je možné, že se někdo bude divit skutečnosti, že Amerika dopustila, aby SSSR začal válku. Války afghánská a vietnamská často bývají srovnávány (i v projevu ve West Pointu z první kapitoly), protože obě měly stejné rysy. Co z toho můžeme vytěžit? Thomas H. Johnson, profesor z Department of National Security Affairs (California) píše: „Vietnam a Afghánistán překvapivě porazili evropská vojska partyzánskou válkou, která trvala 10 let… Povstalci v obou zemích využili výhody dlouhé, nepojízdné a neuzavíratelné hranice a mnoha utičišť, kde zachovali absolutní politickou kontrolu. Obě války byly v Asii, s logistickými linkami delšími než 9000 mílí a extrémně složitým terénem … který ničil … výhody pozemní mobility a dělostřelectva… Téměř 80 % populace v obou zemích žilo na venkově, s gramotností pohybující se pod 10 %.[147] Dovolím si říci, že takový popis situace se k dnešnímu Afghánistánu hodí stoprocentně. Ke srovnání válek se vrátím v poslední kapitole, prozatím stačí, že si uvědomíme, že strategie Ameriky se oproti Vietnamu o moc nezměnila, výsledek války je též známý.

Ačkoliv média mají tendenci přirovnávat sovětskou válku v Afghánistánu k válce dnešní, podle mého mínění, to není úplně správné. Stejných rysů je několik: velikost OKSV[148] byla přibližně stejná jako velikost ISAF dnes, venkov na rozdíl od velkých měst není pod kontrolou armády Afghánistánu ani zahraničních vojsk, nýbrž pod samosprávou kmenů, doba trvaní operace je zatím též stejná, největší nebezpečí pochází z hranice s Pákistánem. Rozdíly jsou následující: především je nutné si uvědomit, že v 80. letech příčinou války stala podpora ideologie komunismu, v roce 2001 válka začala jako reakce na teroristický případ, která měla svrhnout státní moc a nastolit nový režim. Také si myslím, že americký „nation - building“ je více zaměřen na budování pseudostátu, který lze lehce kontrolovat i po odchodu větší části vojsk. Naproti tomu Sovětský svaz, zejména v posledních letech existence, neměl v úmyslu rozsáhlé budování Afghánistánu dle své podoby.

3.5. Zrod Tálibánu

Světové společenství prorokovalo, že po odchodu sovětských vojsk z Afghánistánu moc režimu Nadžíbully brzy zmizí. Ne všichni chápali, že jediným konsolidujícím opozici faktorem byla přítomnost ruské armády. Stejně jako Američani dnes, Rusové se snažili o „zodpovědné“ předání moci Afghánistánu, prováděli reformy (zapojení žen do různých oblastí života, boj s negramotností, agrární reforma, posílené vlády na centrální a místních úrovních),[149] vyjednávali s místním duchovenstvem,[150] ale marně. „Porcování zatím živého medvěda“ začalo hned po vývodu sovětských vojsk, což umožnilo stávajícímu režimu obstát pouze 3 roky. K 1994 relativní vítězství v občanské válce slavila radikální islámská skupina pod názvem Tálibán. Lídrů hnutí bylo dva: Muhammad Umar (též Mullah Omar), člověk ideologický, a Usáma bin Ládin, vynikající voják a stratég, agent americké CIA.[151] V roce 1996 tato skupina získala Kábul, nastolila v zemi nové zákony a přeměnila ji v Islámský Emirát.[152] Umar a Ládin se znali ještě z doby sovětské okupace a měli partnerské vztahy: v 80. letech Ládin s pomocí USA a dalších západních zemí dodával afghánským mudžáhidům zbraně, financoval některé Umarovy projekty a zřizoval výcvikové tábory.

Vrátíme se zpět o několik let do vedlejší země, Iráku. Islámský stát Irák napadl malou zemi Kuvajt, který disponoval velkými zdroji ropy. Světová společnost s Amerikou v čele obvinili S. Husajna a zaútočili na Irák. Tálibánu se nelíbilo vměšování třetího hráče do záležitostí dvou muslimských zemí. Jeho režim byl silně odlišný od americké vize demokracie, a protože se v té době objevila myšlenka šíření západní demokracie, muselo se s tím něco dělat. Tálibán neměl absolutní podporu v zemi, protože byla druhá skupina, tzv. Severní aliance pod vedením Ahmada Šáha Masúda,[153] kterou v 90. letech finančně podporovalo Rusko.[154]Časem X“ se stalo 11. září 2001, kdy odpovědnost za teroristické útoky bere organizace Al-Káida s Bin Ládinem. Od té doby Severní aliance dostávala vše, co původně měl Tálibán, včetně podpory americké a britské armády.[155]

Tálibán bylo vojensky organizované islámské fundamentalistické hnutí, do něhož dobrovolně vstupovali mladí muži jak z Afghánistánu, tak z Pákistánu.[156] Jeho členové chtěli docílit, aby všechny znepřátelené frakce v Afghánistánu složily zbraně, a sami se chystali v zemi zavést klid a pořádek. Věřili, že se jim to může podařit jedině tehdy, když budou postupovat podle nejpřísnějších zásad ortodoxního islámu.[157] Původní členové hnutí byli studenti islámských náboženských škol, avšak nebyli pouze Afghánci, ale všichni, kteří byli připraveni položit život v boji s nepřáteli islámu, stát se mučedníky (šahídy) a dosáhnout věčné blaženosti. Zbraně, munice a proviant jim prostřednictvím Pákistánu[158] dodávaly militantní muslimské organizace z celého světa.[159] Tálibové byli v podstatě etničtí Paštúnové, a proto snadno nacházeli podporu u svých soukmenovců. Významné místo paštunského nacionalismu v ideologii Tálibánu dovoluje nám tvrdit, že Tálibán není hnutí radikálního islamismu, ale spíše paštúnské nacionalistické hnutí pod vlajkou radikálního islámu. Podotknu, že jedinými státy, které v roce 1996 uznaly režim Tálibánu, byly Pákistán, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty.[160] Afghánci pozitivně hodnotili to, že za vlády Tálibů skončilo dlouhotrvající bezvládí (boje o moc mezi Tálibánem a Severní Aliancí z etnických, nikoliv náboženských důvodů), že ustaly loupeživé přepady vesnic, a že krádeže a únosy začaly být krutě trestány. Tálibové se zpočátku žádného násilí na obyvatelstvu nedopouštěli, naopak bojovali proti korupci, obnovovali obchod a usilovali o pevný řád v zemi, tedy dělali právě to, co nedokáže současná administrativa H. Karzáího. Zakázali dokonce pěstovat opiový mák, který byl v podstatě jedinou vývozní komoditou a zdrojem obživy pro většinu obyvatel.

Do čela vlády se postavil samozvaný náboženský vůdce Tálibánu Umar. Ve snaze vymýtit zločin nařídil výkon nejpřísnějších islámských trestů včetně bičování, kamenování, utínání rukou a veřejných poprav za nepatrná provinění, což byl fakticky teror vůči civilnímu obyvatelstvu, lidská práva tehdy nehrála žádnou roli. Hodnoty a výdobytky Západní civilizace byly považovány za zhoubné, a proto zakázané. Na základě takovéto interpretace kultur, v něčem obdobné s vizí S. Huntingtona, Tálibán rozhodl dávat odpor Západu a podporovat svržení prozápadních režimů v některých muslimských zemích.[161] Přísnost a krutost změn vyvolávaly nejen odpor většiny Afghánců, ale také ostré protesty mezinárodního společenství, avšak je dlužné říct, že Umar nikdy nechtěl „export“ své islámské revoluce z Afghánistánu do jiných zemí. Dokud Spojené státy nezačaly Afghánistán letecky bombardovat, nikdy nevyhlašoval svatou válku západnímu světu, ale naopak usiloval o uznání svého režimu na mezinárodním poli. U většiny islámských států však žádné pochopení pro své zvrácené reformy nenašel.[162]

3.6. Operace „Trvalá svoboda“ (Enduring Freedom)

Jak už víme z první kapitoly, válka v Afghánistánu začala 7. října 2001 vzdušným úderem amerických a britských jednotek na vojenské objekty Tálibánu, zejména na města Kábul, Kandahár, Džalálábád. Prezident Bush oficiálně prohlásil, že válka je vedena proti lídrům Tálibánu a teroristům, které Tálibán ukrývá, nikoliv proti afghánskému národu.[163] Casus belli byl teroristický útok, v němž přišlo o život 2819 lidí.[164] Ale ne tak strašné číslo obětí, ani ekonomické ztráty nebyly hlavním důvodem rozpoutání války. Bylo jím to, že nějaká malá islámská skupina nevzdělaných „barbarů“ dokázala zasáhnout přímo do srdce Ameriky a potom oficiálně prohlásit, že to udělala Al-Káida a bin Ládin.

Převaha sil v operaci „Enduring Freedom“ byla ohromující: původně 5000[165] (2002) vojáků (2011: 132203),[166] z toho nejvíce od USA, Velké Británie a Německa proti mnohonásobně menšímu počtu vojáků Al-Káidy (přesná čísla nejsou k dispozici). Válka byla perfektně promyšlena a připravena: během několika dní vojska Ameriky[167] dobyla Mazár-e Šaríf, největší město na severu, a Kábul. První dva měsíce byly jednoznačnou výhrou, hlavní cíl – svrhnout režim Tálibánu a odstranit ho od moci – byl dosažen, ačkoliv hlavní teroristé byli stále naživu. Neposlední roli sehrálo zde to, že jak Umar tak bin Ládin byli částečně odříznutí od finančních a materiálních zdrojů. Pákistán, jeden z jejich největších pomocníků, se postavil zásadně proti teroristům, tedy na stranu USA.[168] Od prosince 2001 Hamíd Karzáí – proamerický, dosazený politik – byl předsedou prozatímní vlády a rok později se stal dočasným prezidentem. Americké sympatie a pochybný příchod k moci však vedly k tomu, že první vláda Karzáího je v národě považována za loutku Washingtonu, což vyvrcholilo před volbami 2004, v nichž velitelé Severní Aliance tvořili většinu posttálibské vlády.[169]

Původní cíl byl naplněn rychle, a další promyšlená strategie zatím nebyla. Sekundární cíl války – demokratizace a ekonomický rozvoj – byl podmíněn podstatně větším zapojením sil, většími výdaji, bezpečností alespoň v klíčových oblastech. To, že se demokracie dodnes nijak nerozvinula, není divné. Lze se ale divit tomu, jakým všelékem proti mnoha afghánským problémům se měla demokracie stát.[170] Kromě toho objem investic do rozvojových programů byl původně odvozován od vojenských potřeb, které měly jakýmsi způsobem budovat nové státní instituce, a byl menší, než například v bývalé Jugoslávii nebo Východním Timoru.[171]

3.7. Pákistánská účast v posílení Tálibánu

Jak jsem již ukázal v kapitole první, přechod od války k mírovému rozvoji začal teprve v roce 2003. Tálibán ve skutečnosti nikdy neztratil podporu v regionu, což je nejvýznamnější faktor jeho existence. Později vyšlo najevo, že ISI, notoricky známá pákistánská zpravodajská služba nepřestala s Tálibánem udržovat těsné vazby (přestože Pákistán podporoval americké tažení proti teroristům). Myslím si, že Pákistán měl k tomu několik důvodu, a sice: za prvé, silný Tálibán (ač není u moci) znamená podporu pro Pákistán v konfliktu s Indií o Kašmír, za druhé, vláda proamerického Karzáího neměla mnoho důvěry v Pákistánu, a proto bylo třeba posilovat opozici v Afghánistánu, čímž by se snížilo napětí v severozápadních provinciích Pákistánu. Neposlední roli v posílení Tálibánu sehrála válka v Iráku, kde americká přítomnost byla podstatně větší, což umožnilo různým skupinám včetně Tálibánu získat potřebný prostor a čas na výcvik a vytvoření logistického zázemí pro akce proti afghánské vládě, obnovit kontakty s jinými místními islamistickými uskupeními na transnacionální síť Al-Káidy a tudíž získat i zdroje financování.[172] Celkově můžeme tvrdit, že během dvou let Američani udělali chybu dvakrát: po svržení Tálibánu nepřerušili jeho vnější finanční toky a místo rozsáhlé povalečné sociálně-ekonomické rekonstrukce Afghánistánu rozpoutali válku v Iráku.[173]

Tálibán a Al-Káida se postupně, počínaje rokem 2001 přesouvali na území Pákistánu z afghánské strany a usazovali se zejména na území FATA, kde místní kmeny většinou sdílejí sympatie jak s Tálibánem, tak dalšími džihádistickými ideologickými skupinami.[174] Kdyby Amerika bývala začala válku proti terorismu v Pákistánu, byli bychom dnes svědky větší stability v obou zemích. Nicméně jsem realista a plně chápu, že Amerika se nikdy neodváží na vojenskou přítomnost v 170milionovém islámském státě.

V současné době stopy „nového“ Tálibánu můžeme najít v mnoha dalších provinciích: Badghis, Farah, Ghazni, Ghor, Helmánd, Herát, Kunár, Lógar, Uruzgán, Wardak,[175] přičemž stínové guvernéry Tálibánu jsou ve 33 z 34 provincií.[176]

Část afghánsko-pákistánské hranice – konkrétně východ a jih Afghánistánu, tedy hlavně Vazíristán a Balúčistán – nebyla pod kontrolou žádné země, a právě zde, stejně jako v 80. letech Tálibán připravoval další útoky, prováděl výcviky bojovníků. V těchto chudých oblastech má mobilizační potenciál zvláště mezi mladými lidmi z muslimských rodin, kteří se cítí nepotřební či vyloučeni ve své společnosti. Jelikož bojové ztráty nebyly až tak velké, hnutí mohlo rozšiřovat svoji působnost na další části země, potvrzením čemu bylo několik ozbrojených konfliktů na začátku ledna 2003 a několik teroristických útoků.

Rok 2009, kdy americký prezident představil svou novou strategii v Afghánistánu, byl jeden z nejtěžších: rozpory v ISAF a NATO, růst nespokojenosti v Afghánistánu a Pákistánu se zahraničními vojsky na jejich území,[177] růst počtu civilních obětí (v r. 2010 podle údajů UNAMA zemřelo 2777 civilistů, což je 15% nárůst oproti r. 2009),[178] neúspěchy antidrogové kampaně, pochybná legitimita voleb, které místní elity vnímají jako moment přerozdělování moci nejen na centrální, ale i regionální úrovni, kde se každý snaží získat svůj díl, korupce, vzpoury Tálibánu.

Proti čemu tedy bojují síly ISAF a NATO? Podle odhadů je dnes na území Afghánistánu kolem 100 členů Al-Káidy, celkem je jich méně tisíce, většina přitom je v Pákistánu. Současný „nový“ Tálibán (Tehrik-i-Taliban Pakistan)[179] je již fenoménem nejenom afghánským, ale zejména pákistánským. Nemůžu si dovolit být na omylu v tom smyslu, že válka je dnes stále o demokratické principy a rozvoj Afghánistánu. Také si neumím představit, že by Amerika skutečně nemohla ukončit boj s Tálibánem. Ve svém názoru shoduji s profesorem Vojenské Akademie USA S. Blankem, který se v článku „The Strategic Importance of Central Asia: An American View“ dělí o svou vizi příčin: „Beze sporů strategický význam Centrální Asie v mezinárodních vztazích roste. Rivality mezi Ruskem, Čínou, USA, Íránem, Indií a Pákistánem ještě více svědčí o významnosti regionu… Lze ho považovat za dějiště, kde Amerika naráží na posílené Rusko nebo Čínu, kde lze zdržovat jakékoliv rozšíření íránského vlivu… Americké zájmy jsou odvozeny především z blízkosti Ruska a Číny k Centrální Asii. Americká účast v regionu je převážně strategického charakteru, i.e. není prvořadně spojena s energetikou nebo snahou demokratizace regionu, jak se často myslí“.[180] Skutečně, na pomyslné Velké šachovnici, jak nazval jednu ze svých knih Z. Brzezinski, je příliš mnoho hráčů s určitými zájmy a ambicemi. V této souvislosti je sotva možné nevěřit smutným vyhlídkám afghánské politické, ekonomické či jiné samostatnosti.

3.8. Shrnutí dějin

K čemu jsem dospěl takovým velkým výkladem afghánských dějin? Závěrů je několik: za prvé, Afghánistán byl, je a bude zemí, kde nestabilita a konflikt, vyvolané geografickou a etnickou povahou, přetrvávají navzdory nebo kvůli snahám o regulaci různých velmocí. Za druhé, prezident Obama a nejspíše jeho nástupci se budou muset poučit z dějin válek Britů a Rusů a snažit se nedopustit stejných chyb. Za třetí, obě předchozí afghánské války byly prohrány kvůli zvláštním zeměpisným, kulturním a sociálním podmínkám Afghánistánu, nikoliv kvůli nedostatku ozbrojených sil, peněz či rozvojové pomoci. Za čtvrté, definování hlavním nepřítelem Tálibánu je dnes bezdůvodné a připravuje NATO o schopnost rychlé reakce a spolupráci s Pákistánem. Za páté, Amerika dnes nemá jednotnou strategii v Afghánistánu a každý další den vojenské přítomnosti podkopává její minulé úspěchy a důvěru lidu. Za šesté, taktika nevměšování velmocí se již osvědčila a může k ní být přihlíženo také dnes.

Poznámky

[119] G. JONES, Seth. In the Graveyard of Empires: America's War in Afghanistan. Reprint ed. New York: W. W. Norton & Company, 2010. 464 s. ISBN 978-0393338515.

[120] KHALID, Maaroof Mohammad. Afghanistan in world politics: a study of Afghan-U.S. relations. Delhi: Gian Publishing House, 1987 [cit. 2011-03-17]. Basis of Afghan Foreign Policy, s. 7. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=v2pFvh9crtEC. ISBN 8121200970.

[121] HASHIM KAMALI, Mohammad. Law in Afghanistan: a study of the constitutions, matrimonial law and the judiciary . Leiden: Brill Academic Publishers, 1985 [cit. 2011-03-18]. Attempts to retain islam, s. 37. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=ksC-BL2WivUC. ISBN 9004071288.

[122] CIA The World Factbook. CIA - The World Factbook. 2004, 08.03.2011 [cit. 2011-03-18]. Afghanistan. Dostupné z WWW: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/af.html. ISSN 1553-8133.

[123] tamtéž.

[124] YASSARI, Nadjma. The Sharia in the Constitutions of Afghanistan, Iran, and Egypt. Tuebingen: Max-Planck-Institut fuer Auslaendisches und internationales Privatrecht, 2005 [cit. 2011-03-18]. Introduction, s. 3. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=CMGfLzYWeW4C. ISBN 978-3-16-148787-7.

[125] RAHMAN, Tariq. Pashto Language & Identity Formation in Pakistan. Contemporary South Asia. 1995, Vol 4, Issue 2, [cit. 2011-03-18]. s. 151-20. Dostupný z WWW: http://www.khyber.org/publications/001-005/pashtolangformation.shtml.

[126] OLŠA, Jaroslav. Nábožensko-zvykové pozadí terorismu v Pákistánu. Mezinárodní politika. 2009, XXXIII, 11-12, s. 27-31. ISSN 0543-7962.

[127] tamtéž.

[128] TANNER, Stephen. Afghanistan: a military history from Alexander the Great to the war against the Taliban. [s.l.]: Da Capo Press, 2009 [cit. 2011-03-16]. The Great Game, s. 129-154. Revised Edition. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=J3pUS_-uD-oC. ISBN 978-0306818264.

[129] VESELÁ, Věra. Afghánistán je z velké části rukojmím širších mezinárodních vztahů. Mezinárodní politika. 2009, XXXIII, 11-12, s. 39-42. ISSN 0543-7962.

[130] CHESTERMAN, Simon; IGNATIEFF, Michael; CHANDRA THAKUR, Ramesh. Making states work: state failure and the crisis of governance. Tokyo: United Nations University Press, 2005 [cit. 2011-03-16]. Afghanistan's week state and strong society, s. 198. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=V7EibJ74C-UC. ISBN 978-9280811070.

[131] SOKOLOV, Boris. 100 velikih vojn. Moskva: Veche, 2009. Afganskaja vojna (1979–1989 gody), s. 48. ISBN 978-5-9533-3600-0.

[132] MAREK, Jan. Afghánistán: stručná historie států. Praha: Libri, 2003. s. 66. Stručná historie států. ISBN 80-7277-128-0.

[133] MAREK, Jan. Afghánistán: stručná historie států. Praha: Libri, 2003. s. 68. Stručná historie států. ISBN 80-7277-128-0.

[134] J. PAULY, Robert. US foreign policy and the Persian Gulf: safeguarding American interests. Hants, England: Ashgate Publishing, 2005. The United States and the Persian Gulf: a historical overview, s. 28. ISBN 978-0-7546-3533-3.

[135] DALE SCOTT, Peter. The Road to 9/11: Wealth, Empire, and the Future of America. 1st ed. [s.l.]: University of California Press, 2008 [cit. 2011-03-18]. Afghanistan and the origins of Al Qaeda, s. 123. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=op39ymd2um0C. ISBN 9780520258716.

[136] BARLETT, Donald; STEELE, James. Time. 13.05.2003 [cit. 2011-03-18]. The Oily Americans. Dostupné z WWW: http://www.time.com/time/magazine/article/0,9171,450997-92,00.html.

[137] Stojí za zmínku skutečnost, že Tálibán, mudžáhidi a Al-Káida není totéž, ačkoliv určitá vazba mezi nimi je. Rozdíl vysvětlíme různými cíli: zatímco převážně paštúnský Tálibán neměl „imperialistické“ tendence a jeho ideou bylo zavedení surového islámského práva v obou zemích, Al-Káida je vedena především nenávistí k Západu, a jmenovitě vůči Spojeným státům, které v jejích očích reprezentují zkaženost celého světa kafírů (nevěřících) (Zdroj: časopis Mezinárodní politika č. 11-12 za 2009, str. 29-30, str. 36). Mudžáhid je obecně muslimský účastník džihádu, který bojuje ve svaté válce (neznamená nutné krveprolití) a nemusí mít prioritou určité politické cíle. Někteří z nich se po 80. letech stali členy Severní Aliance a získali místa v politice, některé rekrutoval Tálibán, někteří se stali běženci do Pákistánu či Íránu. (Zdroj: http://www.globalsecurity.org/military/world/para/mujahideen.htm).

[138] NORT, Andrew. BBC Russian. 2009, 18.11.2009 [cit. 2011-03-18]. Sovetskie uroki Afganistana dlja NATO. Dostupné z WWW: http://www.bbc.co.uk/russian/international/2009/11/091118_soviet_lessons_afganistan.shtml.

[139] CLEMENTS, Frank. Conflict in Afghanistan: a historical encyclopedia. Santa Barbara, California: ABC-CLIO, 2003 [cit. 2011-03-16]. Geneva Accords, s. 90. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=bv4hzxpo424C. ISBN 978-1851094028.

[140] Afghanland.com. c2000 [cit. 2011-03-18]. Dr. Najibullah Ahmadzai. Dostupné z WWW: http://www.afghanland.com/history/najib.html.

[141] DIXON, Norm. Green Left Weekly. 19.09.2001 [cit. 2011-03-18]. How the CIA created Osama bin Laden. Dostupné z WWW: http://www.greenleft.org.au/node/24198.

[142] Find Articles at BNET: The CBS interactive business network. 2003 [cit. 2011-03-18]. U.S. support for anti-Soviet and anti-Russian guerrilla movements and the undermining of democracy. Dostupné z WWW: http://findarticles.com/p/articles/mi_qa3996/is_200304/ai_n9199132.

[143] COHEN, Robin. The Cambridge survey of world migration. Cambridge, GB: Cambridge University Press, 1995 [cit. 2011-03-18]. Development and forced migration: the case of Afghan refugee women in Pakistan, s. 462. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=YbzsBPuhyggC. ISBN 0521444055.

[144] CA&CC Press [online]. Sweden: c1998 [cit. 2011-03-18]. Grazhdanskaja vojna v respublike: obshchij hod sobytij. Dostupné z WWW: http://www.ca-c.org/datarus/st_08_bush_9.shtml.

[145] ARGUNSKIJ, Gleb. Afganistan: Zabroshennyj uchebnik. Piterskaja Pravda. Prosinec 2009, 13, [cit. 2011-03-18]. Dostupný z WWW: http://www.cprfspb.ru/3850.html.

[146] OLESEN, Asta. Islam and politics in Afghanistan. 2nd ed. Wiltshire, GB: Curzon Press, 1996 [cit. 2011-03-16]. Islam ideology and politics, s. 7. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=j8huKCB2AiEC. ISBN 978-0700702992.

[147] JOHNSON, Thomas; MASON, Chris. Foreign Policy. 20.08.2009 [cit. 2011-03-18]. Afghanistan is today’s Vietnam, No question mark needed. Dostupné z WWW: http://www.foreignpolicy.com/articles/2009/08/20/saigon_2009.

[148] Ogranichennyj kontingent sovetskih vojsk (česky: početně omezený vojenský kontingent)

[149] GIUSTOZZI, Antonio. War, politics and society in Afghanistan, 1978-1992. London: C. Hurst & Co. Publishers, 2000 [cit. 2011-03-16]. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=Hz5NzJtg48kC. ISBN 978-1850653967.

[150] ARMSTRONG, Paul. RGRK Golos Rossii. 03.12.2009 [cit. 2011-03-18]. Sovetskij general: SShA v Afganistane zhdet ta zhe uchast'. Dostupné z WWW: http://rus.ruvr.ru/2009/12/03/2490081.html.

[151] BBC news. 2004, 20.07.2004 [cit. 2011-03-18]. Al-Qaeda's origins and links. Dostupné z WWW: http://news.bbc.co.uk/2/hi/middle_east/1670089.stm.

[152] YASSARI, Nadjma. The Sharia in the Constitutions of Afghanistan, Iran, and Egypt. Tuebingen: Max-Planck-Institut fuer Auslaendisches und internationales Privatrecht, 2005 [cit. 2011-03-18]. Sharia in Afghanistan, s. 17. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=CMGfLzYWeW4C. ISBN 978-3-16-148787-7.

[153] MILLER, Steven; TRENIN, Dmitri. The Russian military: power and policy . Cambridge (Massachusets): The MIT Press, 2004. Russia, Regional Conflict, and the Use of Military Power, s. 149-151. ISBN 0262633051.

[154] NOJUMI, Neamatollah. The rise of the Taliban in Afghanistan: mass mobilization, civil war, and the future of the region. New York: Palgrave Macmillan, 2002 [cit. 2011-03-16]. Missing the only chance, s. 115. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=wR-4qmiOAvUC. ISBN 978-0312295844.

[155] BAKHSH RAIS, Rasul. Recovering the Frontier State: War, Ethnicity, and State in Afghanistan. 1st ed. Plymouth, UK: Lexington Books, 2008. The United States and the War on Terrorism, s. 97-98. ISBN 978-0739109564, 0739109561.

[156] MAREK, Jan. Afghánistán: stručná historie států. Str. 76

[157] CLEMENTS, Frank. Conflict in Afghanistan: a historical encyclopedia. Str. 242

[158] Pákistánská podpora Tálibánu byla vždy velmi masivní. Pákistánští vojenští velitelé cvičili Tálibán v jeho taktických a logistických schopnostech. V roce 1997 po obsazení Kábulu Tálibánem, daroval Pákistán 30 milionů dolarů včetně zbraní, jídla, pohonných hmot a jiných potřeb. Pákistánští diplomaté dokonce obhajovali hnutí Tálibán při OSN a na dalších mezinárodních fórech, snažili se bojovat proti nařízení sankcí i jiným formám trestu. Podpora Tálibánu vycházela i z hlavních politických stran, náboženských organizací, a dokonce i od běžných občanů Pákistánu. Pákistánci tvořili čtvrtinu všech tálibánských bojovníků, tedy až 8000 lidí. (Zdroj: časopis Mezinárodní politika č.11-12 za rok 2009, str. 34-35)

[159] MAREK, Jan. Afghánistán: stručná historie států. Str. 77

[160] MARSDEN, Peter. The Taliban: war, religion and the new order in Afghanistan [online]. London: Zed books, 1998 [cit. 2011-03-18]. The Warriors of God, s. 53. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=xghveVap2rYC. ISBN 1856495221.

[161] BAKHSH RAIS, Rasul. Recovering the Frontier State: War, Ethnicity, and State in Afghanistan. Str. 77

[162] MAREK, Jan. Afghánistán: stručná historie států. Str. 79

[163] WINTOUR, Patrick; AHMED, Kamal; WULLIAMY, Ed. The Guardian. 07.10.2001 [cit. 2011-03-18]. It's time for war, Bush and Blair tell Taliban. Dostupné z WWW: http://www.guardian.co.uk/world/2001/oct/07/politics.september11.

[164] New York Mag. c2011 [cit. 2011-03-18]. September 11 by numbers. Dostupné z WWW: http://nymag.com/news/articles/wtc/1year/numbers.htm.

[165] HUANG, Reyko. Center for Defense Information. Washington, DC: 14.02.2002 [cit. 2011-03-18]. Fact Sheet: International Security Assistance Force (ISAF)in Afghanistan . Dostupné z WWW: http://www.cdi.org/terrorism/isaf.cfm.

[166] NATO. Troop numbers and contributions. [s.l.]: [s.n.], 04.03.2011 [cit. 2011-03-18]. Dostupné z WWW: http://www.isaf.nato.int/images/stories/File/Placemats/PLACEMAT.MARCH%2004..pdf.

[167] NATO převzala odpovědnost za misi ISAF, zavedenou rezolucí RB OSN č.1386, s srpnu 2003. Zdroj: BOWMAN, Steve. War in Afghanistan: Strategy, Military Operations, and Issues for Congress. Str. 13 – 14. Dostupné z http://books.google.com/books?id=1XrcXueb0wAC

[168] HAQQANI, Husain; JAWAD, Said. The Wall Street Journal. 26.09.2008 [cit. 2011-03-18]. Pakistan and Afghanistan Unite Against Terrorism. Dostupné z WWW: http://online.wsj.com/article/SB122238726795877141.html.

[169] BAKHSH RAIS, Rasul. Recovering the Frontier State: War, Ethnicity, and State in Afghanistan. Str. 81

[170] KIPPEN, Grant. The future of Afghanistan. Alexander Thier. Washington DC: United States Institute of Peace, 2009. The long democratic transition, s. 45. Dostupné z WWW: http://www.usip.org/files/resources/foa.pdf.

[171] JALALI, Ali. Afghanistan: transition under threat. Geoffrey Hayes. Waterloo, Canada: Wilfrid Laurier Univ. Press, 2008 [cit. 2011-03-18]. Afghanistan: The challenge of state building, s. 25. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=w8i7syVuvKUC. ISBN 978-1-55458-011-8.

[172] VESELÁ, Věra. Afghánistán je z velké části rukojmím širších mezinárodních vztahů. Mezinárodní politika. 2009, XXXIII, 11-12, s. 39-42. ISSN 0543-7962.

[173] JALALI, Ali. Afghanistan: transition under threat. Str. 31-32

[174] BAKHSH RAIS, Rasul. Recovering the Frontier State: War, Ethnicity, and State in Afghanistan. Str. 50

[175] MAKARIUSOVÁ, Radana. Starý a nový Tálibán: Ideologicko-strategické motivy. Mezinárodní politika. 2009, XXXIII, 11-12, s. 34-36. ISSN 0543-7962.

[176] RASHID, Ahmed. The New York Review of Books. 25.02.2010 [cit. 2011-03-18]. Recenze na knihu "My Life with the Taliban", autor A. Salam Zaeef, editor A. Strick van Linschoten, F. Kuehn. Columbia University Press, 331 s. A Deal with the Taliban? Dostupné z WWW: http://www.nybooks.com/articles/archives/2010/feb/25/a-deal-with-the-taliban.

[177] Která nedávno vyústila ve vyslovení prezidentem požadavku na NATO ukončit boje v Afghánistánu a vést je tam, kde to má smysl. LONDONO, Ernesto. The Washington Post. 12.03.2011 [cit. 2011-03-18]. Karzai again condemns NATO operations. Dostupné z WWW: http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2011/03/12/AR2011031204182.html.

[178] QUINN, Patrick; FAIEZ, Rahim. The Huffington Post. 09.03.2011 [cit. 2011-03-18]. Afghan Civilian Deaths Spike In 2010: U.N. Dostupné z WWW: http://www.huffingtonpost.com/2011/03/09/afghan-civilian-deaths-sp_n_833400.html.

[179] BAJORIA, Jayshree. Council on Foreign Relations. 07.10.2010 [cit. 2011-03-18]. Pakistan's New Generation of Terrorists. Dostupné z WWW: http://www.cfr.org/pakistan/pakistans-new-generation-terrorists/p15422.

[180] BLANK, Stephen. The Strategic Importance of Central Asia: An American View. Carlisle, PA: U.S. Army War College, 2008 [cit. 2011-03-18]. s. 73. Dostupné z WWW: http://www.dtic.mil/cgi-bin/GetTRDoc?Location=U2&doc=GetTRDoc.pdf&AD=ADA485885

Seriál

  1. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu
  2. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: Úvod
  3. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: 1. Zahraniční politika
  4. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: 2. Analýza dějin
  5. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: 3. Spolupráce států Asie
  6. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: 4. Cesty možného rozvoje
  7. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: Závěr
  8. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: Seznam literatury

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Aleksey Dushtakov 🕔28.11.2011 📕6.174

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře