Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: 1. Zahraniční politika

Autor : Bc. Aleksey Dushtakov 🕔28.11.2011 📕6.202

Seriál

  1. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu
  2. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: Úvod
  3. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: 1. Zahraniční politika
  4. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: 2. Analýza dějin
  5. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: 3. Spolupráce států Asie
  6. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: 4. Cesty možného rozvoje
  7. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: Závěr
  8. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: Seznam literatury

Podobné články

Další články autora

1. Zahraniční politika George Bushe a Baracka Obamy v souvislosti s Afghánistánem

 

Tato kapitola je věnována srovnání zahraniční politiky Spojených států v Afghánistánu a regionu Střední a Jižní Asie za prezidentství George W. Bushe a Baracka H. Obamy. V následujícím výkladu jsou představeny hlavní cíle jejich zahraničních politik, priority, používané prostředky, početnost vojenského kontingentu, spolupráce s jinými státy v rámci mezinárodních organizací a dohod, hlavní nepřátelé a spojenci, mediální reflexe konfliktu atd. Úkolem kapitoly je představit základní prvky nové strategie Ameriky v Afghánistánu, popsat zásadní změny oproti minulému přístupu k problematice, heslovitě srovnat zahraniční politiky dvou prezidentů a naznačit základní problémy, které budu rozebírat v dalších kapitolách. Obsah kapitoly tvoří dvě části: srovnávací tabulka a ji doplňující text. Materiály, na jejichž základě je následující tabulka vytvořena, jsou převzaty z encyklopedie Britannica (dostupné elektronicky z www.britannica.com). V jiných případech je zdroj ukázán zvlášť v poznámkách pod čárou.

1.1. Srovnání zahraniční politiky G. Bushe a B. Obamy v souvislosti s Afghánistánem

Kritéria srovnání

George Walker Bush

Barack Hussein Obama II

Doba prezidentství

2001 – 2009

2009 – dnes (příští americké volby proběhnou v roce 2012)

Politická strana

republikánská

demokratická

Heslo (a) volebního programu[7]

2000: „Compassionate conservatism“, „Real plans for real people“, „Reformer with results

2003: „Stay the course[8]

2004: „Yes, America Can!

2008: „Change We Can Believe In“, „Change We Need“, „Hope“, „Yes We Can!

Zmínka o Afghánistánu ve volebním programu

2000: ne

2004: ano. Například: „Budeme pomáhat rozvíjejícím se demokraciím v Iráku a Afghánistánu v stabilním růstu a ochraně svobody…[9]

 

Ano. Například: „Jako prezident, já budu prosazovat tvrdou, inteligentní a principiální strategii národní bezpečnosti, která uznává, že máme zájmy nejenom v Bagdádu, ale též v Kandaháru a Karáčí, Tokio a Londýně, Pekingu a Berlíně…“, „Zaměřím se v této strategii na 5 cílů, které přispějí americké bezpečnosti: zodpovědné ukončení války v Iráku, dokončení boje proti Al-Káidě a Tálibánu, ochrana všech jaderných zbraní a materiálů od teroristů a darebáckých států, dosažení skutečné energetické bezpečnosti a rekonstrukce naších spojenectví

pro úspěšné čelení hrozbám 21. století“,[10]Válka, kterou musíme vyhrát“.[11]

Hlavní směry v zahraniční politice[12]

  • Terorismus

Do teroristických útoků roku 2001 administrativa Bushe neměla nijak významnou zahraniční politiku. Události 11. září ji silně ovlivnily, důraz na terorismus a jeho prevenci byl kladen větší, než kdykoliv předtím[13]. Rozpoutaná globální válka proti terorismu (GWOT) neměla ani přesně definovaného nepřítele ani úplně promyšlenou strategii. Nově definovaný nepřítel je do určité míry podobný tomu ze studené války, kdy hrozbou, představenou veřejnosti, byli Sověti, aniž by byly jednoznačně stanoveny příčiny konfrontace a plán činnosti. Terorismus přišel namísto jaderného Ruska, všudypřítomní teroristé (většinou myšleno, že to byli muslimové) namísto komunistů.[14]

Afghánistán a Irák se staly hlavní frontou boje proti terorismu.[15]

  • Axis of evil

Hlavním nepřítelem kromě teroristů byly země tzv. „Osy zla“ (Axis of Evil): Irák, Írán, Severní Korea, Libye, Sýrie[16]. G. Bush v roce 2002 přímo prohlásil, že Amerika nedovolí, aby nejnebezpečnější režimy na světě ohrožovaly Ameriku nejničivějšími zbraněmi. Nová doktrína neokonzervativců v americké administrativě, která usiluje o změnu nepohodlných režimů pomocí síly, jejíž použití může být ospravedlněno hrozbou zájmům Ameriky, dostala název „regime change“.[17]

  • Prevence

Doktrína spočívala v důrazu na prevenci a unilaterální činnost, bez větší potřeby souhlasu mezinárodního společenství (souvisí s tím, že válka proti teroru silně přesahovala hranice Afghánistánu). Prevence se uskutečňovala také v Americe, kde byly silně posíleny pravomoci policejních orgánů.[18]

V roce 2001 byl podepsán a schválen USA PARTIOT ACT (zkrátka pro Uniting and Strengthening America by Providing Appropriate Tools Required to Intercept and Obstruct Terrorism Act of 2001) – zákon, který rozšiřuje pravomoci amerických vládních agentur a silových či „zákon-vynucujících“ složek za účelem boje s terorismem v USA i mimo něj.[19] Snaha utnout hlavu Al-Káidě a nedopustit druhé 11. září.

  • Diplomacie

Diplomacie do značné míry je podřízena vojenskému pohledu na svět, spočívala v posílení a podporování růstu demokratických institucí a jejich činnosti v každém státě, přičemž hlavním cílem bylo poražení tyranie v celém světě. Dosažení takového cíle vyžaduje, aby Amerika používala diplomacii nejen pro styky s ostatními státy, ale která bude pomáhat měnit svět k lepšímu. Proto taková diplomacie bývá označována za „transformational diplomacy“.[20]

  • Válka v Iráku (2003 – 2010)

Zapojení USA do bojových operací bylo oficiálně ukončeno v září 2010, budoucnost ukáže, zda se osvědčily „regime change“ a „nation building“.[21] Přes odpor mezinárodního společenství, obrovské finanční náklady a lidské oběti, konflikt Ameriky a muslimského světa, napjaté vztahy se Sýrií a Íránem, situace v Iráku zůstává nebezpečná, správně fungující demokracie nastolena nebyla a zbývá ještě mnoho nevyřešených problémů.[22]

  • Indie a Pákistán

Snaha prevence jaderné války mezi Indií a Pákistánem (obě země nejsou členy smlouvy o nešíření jaderných zbraní).[23]

  • Afrika

Trojnásobné zvětšení rozvojové pomoci Ameriky Africe, což činilo přibližně 9 miliard dolarů.[24]

  • Arabsko - izraelský konflikt

Snaha vyřešení konfliktu mezi Araby a Izraelem. Bush pochválil rozhodnutí izraelského premiéra A. Šarona vyvést vojska z palestinského území (speciálně Pásmo Gazy).[25]

  • Libanon

V druhé libanonské válce (konflikt mezi Izraelem a křídlem libanonské politické strany Hizballáh, 2006) Bush podporoval Izrael a jeho právo na sebeobranu, což vyvolalo následné zhoršení vztahů s některými evropskými státy, jejichž vlády volaly po brzkém ukončení bojů. Z rozpoutání konfliktu Bush obviňoval jak šíitské hnutí Hizballáh, tak i jej podporující režimy v Sýrii a Íránu.[26]

  • Boj s terorismem, Al-Káidou v Afghánistánu a Pákistánu

Hlavní cíl je narušit, oslabit a porazit Al-Káidu v Afghánistánu a Pákistánu a zabránit jí v ohrožování Ameriky a její spojenců v budoucnosti.[27] Nová strategie je založena na Bushově strategii, avšak přehodnocuje, doplňuje o nové nástroje (vojenské a civilní), nové fronty a nové hráče (zlepšení vztahů s muslimy). Globální boj proti terorismu ve smyslu boje proti jedné teroristické skupině, jež má sídla po celém světě.

  • Odpovědné ukončení války v Iráku[28]

Ukončení vojenských akcií k září 2010, předání odpovědnosti iráckým bezpečnostním sílám. Hlavní cíle americké mise v Iráku od září 2010 bude spočívat ve výcviku, vyzbrojení a poradenské pomoci irácké armádě, provádění společných antiteroristických operací, zajištění bezpečnosti vojenskému a civilnímu personálu. Plánuje se dodržet stanovený termín plného odchodu vojsk z Iráku (konec 2011).

  • Ochrana jaderných zbraní od teroristů[29]

V Praze v roce 2009 byly představeny plány zmenšení a následného zničení jaderného arsenálu, proběhla jednání s Ruskem o vzájemném snížení počtu jaderných zbraní. Byla také ratifikována smlouva „Comprehensive Test Ban Treaty“. Spolu s partnery Amerika bude usilovat o denuklearizaci Severní Koreje, podporovat mírovou jadernou energii v Íránu.

  • Podpora míru a bezpečnosti v Izraeli a na Blízkém východě.
  • Navázání starých vztahů

Oživení amerických vztahů s Evropou (EU), členy G-20, muslimským světem (založených nejen na společně hrozbě terorismu), s Asií (Pákistán, Čína).

  • Asie

Politika navazování dobrých vztahů v Asii

Konkrétně ve Střední a Jižní Asii. Využívá cílů, založených předchozím prezidentem, avšak používá jiné nástroje pro jejich splnění: podpora nezávislých, demokratických a stabilních států, plně integrovaných do světové a regionální ekonomiky, se vztahy jak mezi sebou, tak s Amerikou a jejími partnery. Afghánistán a Pákistán jsou pro novou strategii nedělitelnou frontou, kde není možná výhra pouze na jedné části.[30]

  • Americké hodnoty, Guantánamo

Národní bezpečnost závisí na americké schopnosti využít svých jedinečných národních atributů, stejně jako globální bezpečnost závisí na silném a odpovědném americkém vedení.[31]

Politika aktivního zapojování do věcí, přesahujících státní hranice, nikoliv isolacionismus.[32]

  • Súdán

Ukončení súdánského konfliktu (Dárfúr) a zajištění dlouhodobé bezpečnosti Súdánu.

  • Latinská Amerika

Posílení vlivu USA v Latinské Americe, spolupráce v oblasti ekonomiky, energetiky, klimatu, v občanské agendě.[33]

 

Hlavní cíle a způsoby jejich dosažení (v Afghánistánu)

Cíl: narušit a zničit teroristické organizace v globálním dosahu, napadnout jejich vedení, velení, řízení a komunikace, materiální pomoc a finance.[34]

 

Nástroje realizace:

přímá a dlouhodobá činnost, s použitím všech dostupných státních a mezinárodních sil. Hlavním nepřítelem jsou ty teroristické skupiny, které chtějí získat přístup k zbraním hromadného ničení;

zajištění bezpečnosti Ameriky, amerického národa a amerických zájmů doma a v zahraničí identifikací a ničením hrozeb, než se objeví na státních hranicích.

 

Ačkoliv Amerika usiluje o větší zapojení do GWOT mezinárodních sil, nebude problém jednat samostatně, pokud to vyžaduje situace, a vykonávat právo na sebeobranu preemptivními akcemi;[35]

přerušení sponzorování, podpory a poskytování útulků teroristům ze strany některých států;

podpora umírněných vlád zejména v muslimském světě, aby podmínky a ideologie, které podporují terorismus, nenašly živnou půdu v žádném státě;

posílení role veřejné diplomacie a propagování svobodných toků informací a myšlenek ve společnostech, jež jsou ovládnuty teroristickými sponzory.

V prvním volebním období základním elementům nation - building a místního rozvoje nebyla věnována dostatečná pozornosti, což se změnilo tehdy, když právě ony prvky měly údajně úspěch v Iráku.[36]

 

Cíl: odebrat Al-Káidě bezpečné útulky, zvrátit nástup Tálibánu a nedovolit mu svrhnout vládu, posílit kapacitu afghánských bezpečnostních sil a vlády, aby mohly převzít odpovědnost za budoucnost Afghánistánu.

 

Nástroje realizace:[37]

prosazovat vojenskou strategii, která během 18 měsíců zlomí nástup Tálibánu a zvýší obrannou kapacitu Afghánistánu;

spolupracovat s americkými partnery v NATO, OSN a s afghánským lidem na účinnější civilní strategii, aby vláda mohla využít zlepšené bezpečnosti;

jednat s plným vědomím toho, že americký úspěch v Afghánistánu je nerozlučně spojen s partnerstvím s Pákistánem.

 

Centrálním bodem nové strategie je rozšíření afghánských bezpečnostních sil (ANSF). Obamovi poradci doporučují prezidentovi zvýšení bezpečnostních sil do 134000 (což je více, než měl Sovětský svaz v době sovětské – afghánské války).[38]

 

Strategie nepočítá s nation - building, naopak si stanovuje realistické cíle v kritických oblastech. Tyto cíle jsou v souladu s americkými bezpečnostními zájmy a byly vyvinuty ve spolupráci s afghánskou a pákistánskou vládou, s americkými zahraničními partnery v rámci NATO.[39] Také odpovídají americkým národním hodnotám, včetně dlouhodobého závazku podporovat všeobecná lidská práva žen a jiných marginalizovaných skupin.

 

Nově jsou stanoveny termíny ukončení bojové činnosti amerických vojsk na území Afghánistánu a předání odpovědnosti afghánské vládě, avšak po odchodu vojsk bude zachována politická, diplomatická a ekonomická přítomnost Ameriky v Afghánistánu a Pákistánu, která má dlouhodobě zabezpečovat ochranu amerických zájmů v regionu.[40]

Početnost amerických vojenských a civilních jednotek na území Afghánistánu

Zdroj: BBC news. 2009 [cit. 2011-03-17]. US to boost troops in Afghanistan. http://news.bbc.co.uk/2/hi/7895951.stm.

Zdroj: The Washington Post. c1996 [cit. 2011-03-17]. Afghanistan: Measuring strategy's effects. http://www.washingtonpost.com/wp-srv/special/nation/state-of-afghanistan-2010/index.html.

Ztráty amerického vojenského personálu a civilní oběti (za doby prezidenství)[41]

947 (vojenské oběti) z celkového počtu 1476. Přesný počet civilních obětí není možné stanovit, protože systematická data se sbírají pouze od roku 2006.[42] Lze odhadovat na 7000 od r. 2006.[43]

529 (vojenské oběti) z celkového počtu 1476. Civilních obětí je 3683, avšak čísla nejsou přesná z žádné strany.

Hlavní úspěchy a neúspěchy

Pozitiva: svržení režimu Tálibánu, osvobození území Afghánistánu od extremistů a jejich vyhnání do příhraničních oblastí, vytvoření ISAF pro zajištění bezpečnosti a podporu dosažených výsledků, činnost PRT a větší objemy humanitární pomoci (zajištují některé elementy nation - building – školy, projekty zavlažování, zdravotnictví, školení úředníků na lokální úrovni).

 

Negativa: v letech 2008 – 2009 oslabení tlaku na teroristické skupiny, teroristické útoky v Indii (2008, mají kořeny v Pákistánu a Afghánistánu[44]), omezená kontrola hraničních oblastí a jihu Afghánistánu, nestálost a nepromyšlenost strategie, malý akcent na Afghánistán ve srovnání s Irákem, tření uvnitř ISAF (hlavně v EU), nedostatečná spolupráce s Pákistánem a zeměmi ŠOS.

Pozitiva: prezidentské volby 2009, parlamentní volby 2005, vymezení jasnějších cílů operace v Afghánistánu (termíny ukončení rozšíření používaných nástrojů, posílení vztahů s Pákistánem a dalšími státy regionu, sblížení s Ruskem.

 

Negativa: korupce,[45] drogy (30 % státního HDP;[46] nerozvinutá infrastruktura hlavně v zemědělství), teroristické útoky v Indii a Pákistánu, návrat Tálibánu do jižní části Afghánistánu a jeho reálná kontrola v FATA a Balúčistánu, slabá moc prezidenta H. Karzáího na území Afghánistánu (hovoří se dokonce o ztrátě kredibility),[47] nezaměstnanost (pětinásobný nárůst oproti roku 2000),[48] rostoucí závislost na importu potravin, rostoucí civilní oběti v Afghánistánu a Pákistánu v důsledku vzdušných náletů ISAF.

Hlavní spojenci USA a „problémové“ státy

(které nějakým způsobem ovlivňují strategii a činnost USA v Afghánistánu a regionu)

Spojenci: Pákistán[49] (statut „major non-Nato ally of the United States[50] z roku 2004).

Problémové vztahy: Irák, Sýrie, Írán, Saúdská Arábie, Egypt[51], Rusko.

 

Hovořilo se i o tzv. „rogue states“ (Irák, Írán, Severní Korea), které jsou autoritativní, nectí mezinárodní právo, ohrožují své sousedy, vyvolávají konflikty, jsou odhodlány použit zbraně hromadného ničení a rozvinutou vojenskou techniku v jiných než sebeobranných případech, podporují na úrovni státu teroristické skupiny, odmítají základní lidské hodnoty, nenávidí Spojené státy.[52]

Spojenci: členské země NATO, Rusko[53] (kooperace v Afghánistánu, Evropě a Asii, při podpoře suverenity a územní integrity sousedních s Ruskem států)[54], Pákistán, Francie, Německo,[55] Čína a Indie,[56] Austrálie, Filipíny, Thajsko.[57]

 

Problémové státy: Afghánistán a Pákistán (epicentrum násilného extremismu vykonávaného Al-Káidou), Írán[58] (podporuje teroristy, ruší mír mezi Izraelem a Palestinou, porušuje základní lidská práva) a Severní Korea[59] (Amerika usiluje o denuklearizaci v Koreji, chce zabránit Iráku v nezákonném vývoji jaderné zbraně).

Hrozba terorismu

Spojené státy válčí proti terorismu v globálním rozsahu. Nepřítel není určitý politický režim ani určitá osobnost či náboženská ideologie. Globální nepřítel je terorismus – promyšlené, politicky motivované násilí vykonávané proti nevinným lidem.[60]

Amerika vždy bude usilovat o delegitimaci použití terorismu a o izolaci těch, kdo ho provádí. To není globální válka proti taktickému terorismu nebo určitému náboženství – islámu. Amerika válčí proti určité síti, Al-Káidě a jejím teroristickým pobočkám, které ohrožují bezpečnost naší a našich partnerů[61]. Pojem „GWOT“ byl zaměněn na „Overseas Contingency Operation“.[62]

Centrum terorismu se nachází v Pákistánu.[63]

Hodnocení úspěšnosti kampaně v hromadných sdělovacích prostředcích, komentáře

Sedm let polovičatých úsilí Bushovy administrativy zanechaly zemi ve velmi nebezpečném stavu“.[64]

Bush 2002 byl odezvou na 9 / 11; Obama 2010 je odezvou na neúspěch svého předchůdce“.[65]

Bude Bush souzen jako válečný zločinec?“‎[66]

Jsme nesmírně daleko od stavu, který by někdo označil za úspěch v Jižní Asii“.[67]

Ve srovnání s relativně panglosiánskou vizí G. Bushe, který chtěl předělat svět pod hlavičkou americké morální autority, Obama přináší mnohem konzervativnější, cynický pohled na otázku, kdy státy mají jednat z idealistických pobídek“.[68]

Byla to jedna z nejlepších strategií“.[69]

Hlavním problémem strategie Obamy je absence odpovídajících závazků ze strany Afghánců“.[70]
Důraz je kladen na Al-Káidu a americkou bezpečnost. Tady nejde o Afghánistán. Kde je v tom všem afghánský hlas? Tady o nás vůbec nejde“.[71]

Nedávný (2010) průzkum ukázal, že okolo 6 z 10 Pákistánců vidí v Americe nepřítele“.[72]

V Afghánistánu se topíme v tomtéž bezperspektivním konfliktu, ze kterého Sověti chytře vystoupili mnoho let předtím. Jediný rozdíl je v tom, že komunistický režim neměl žádnou ostudu a necítil se zavázaným vysvětlovat okupaci a následný odchod zbytku světa“.[73]

1.2. Nová strategie v Afghánistánu. The Way Forward in Afghanistan

Krátce po nástupu do prezidentského úřadu, 27. března 2009 Barack Obama představil Americe a světu svou vizi strategie v Afghánistánu. Šestistránkový dokument „White Paper of the Interagency Policy Group's Report on U. S. Policy toward Afghanistan and Pakistan“ obsahuje hlavní směry rozvoje americké politiky vůči zmíněnému Afghánistánu a Pákistánu.[74] Podrobnější informace se nacházejí v dokumentu „Afghanistan and Pakistan regional stabilization strategy“ (21. ledna 2010). Afghánistán je též zmíněn v National Security Strategy 2010 (27. května 2010), poslední „State of the Union Address“ (25. ledna 2011).[75] Všechny uvedené dokumenty jsou ve své podstatě obsahově stejné.

Než se pustíme do rozboru jednotlivých prvků nové strategie prezidenta Baracka Obamy, podíváme se na její stručný výklad, představený pod názvem „The Way Forward in Afghanistan“ – projev amerického prezidenta ve vojenské akademii ve městě West Point o budoucím postupu v Afghánistánu a Pákistánu.

Prezident začíná svůj projev objasněním, proč vůbec Amerika a její spojenci byli donuceni vést válku v Afghánistánu. Připomíná události 11. září 2001, kdy byla teroristy unesena 4 letadla a spáchán útok na vojenská a ekonomická centra. Teroristé údajně patřili k Al-Káidě, skupině extremistů, kteří přikrývali svůj zločin nutností svaté války (džihád), vyplývající z islámu. Základna Al-Káidy byla v Afghánistánu, kde extremisté dostali přístřeší od Tálibánu, „nemilosrdného, potlačovatelského a radikálního hnutí, které se zmocnilo kontroly nad touto zemí poté, co byla poničena mnoha lety sovětské okupace a občanské války“.[76] Reakcí na útok bylo rozhodnutí použít sílu proti Al-Káidě a jejím ochráncům, přičemž byl poprvé v historii Severoatlantické aliance vyvolán článek 5, závazek, podle něhož je útok na jednu členskou zemi útokem proti všem. Rada bezpečnosti OSN schválila použití všech kroků, potřebných pro reakci (…to take all necessary measures to fulfil its mandate).[77] Amerika, její spojenci a celý svět se sdružili proti teroristické síti Al-Káidy a pro ochranu společné bezpečnosti.[78] Pod vlajkou mezinárodní legitimity, vyplývající z rezoluce RB OSN, Amerika poslala vojska do Afghánistánu, a „během několika měsíců byla Al-Káida rozptýlena a mnoho jejích činitelů bylo zabito“. Bonnská konference, svolaná OSN v roce 2001, schválila ustavení prozatímní vlády H. Karzáího, čímž zahájila cestu demokratizace Afghánistánu. Trvalý mír po válce měly zajištovat mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly (ISAF), vytvořené rezolucí Rady Bezpečnosti OSN S/RES/1386 (2001).[79]

Irácká válka, která začala v roce 2003, přitahovala více pozornosti a prostředků, samozřejmě na úkor afghánského pokroku. Během následujících 6 let si irácká válka vyžádala dominantní podíl amerických vojsk, zdrojů, diplomacie a celonárodní pozornosti, rozhodnutí jít do Iráku vyvolalo vážné trhliny mezi Amerikou a větší částí světa.[80] Dnes je irácká válka u „zodpovědného konce“, a bojové brigády byly stahovány od konce léta 2010, všichni vojáci opustí Irák na konci roku 2011 (v lednu 2011 bylo 48000 vojáků, oproti 2009 – trojnásobný pokles).[81] Zodpovědný konec znamená, že Amerika dala Iráčanůmmožnost vytvářet svou budoucnost, a s úspěchem zanechává Irák jeho lidu“.[82]

Zatímco irácká válka byla podle B. Obamy dovedena do zodpovědného konce, afghánská situace se zhoršila. Poté, co se vedení Al-Káidy přesunulo na území sousedního Pákistánu krátce po svržení režimu Tálibánu, zvolená (legitimní) vláda trpí korupcí, obchodem s drogami, není schopná rozvíjet ekonomiku a zajištovat svou vnější a vnitřní bezpečnost. Navíc Tálibán neustále usiluje o svržení afghánské vlády, postupně přebírá kontrolu nad některými částmi afghánského území a provádí čím dál ničivější teroristické útoky proti obyvatelstvu Pákistánu.

Prezident vysvětlil, že za války v Iráku byla úroveň amerických vojsk v Afghánistánu jen zlomkem toho, jaká byla v Iráku (2009: 32 000 Američanů v Afghánistánu, maximálně 160 000 v Iráku)[83]. Velitelé v Afghánistánu opakovaně žádali o větší podporu, aby se mohli vyrovnat s novým nástupem Tálibánu, ale tyto podstatné posily přišly teprve v 2009 (navýšení kontingentu o zhruba 30000 vojáků, s očekáváným počátkem návratu domů v červenci 2011)[84]. Nově vyhlášená strategie uznávala zásadní souvislost mezi americkým válečným úsilím v Afghánistánu s pákistánskými úkryty extremistů.

1.2.1. Hlavní cíl a způsoby dosažení

Byl stanoven jednoznačný cíl: „narušit, oslabit a porazit Al-Káidu v Afghánistánu a Pákistánu a zabránit jí v ohrožování Ameriky a jejich spojenců v budoucnosti“,[85] čemuž musí odpovídat lepší koordinace vojenských a civilních úsilí. Obama také dodal, že byl proti válce v Iráku právě proto, že Amerika „musí používat vojenskou sílu v omezené míře a vždy zvažovat dlouhodobé důsledky činů.

Pro účely obhajení nové strategie se prezident zmínil o úspěších, které se podařilo dosáhnout od roku 2009: byli zabiti vysoce postavení vůdcové Al-Káidy a Tálibánu. V Pákistánu nastoupila národní armáda do největší ofenzívy za mnoho let. V Afghánistánu Amerika a spojenci zabránili Tálibánu v zastavení presidentských voleb, a přestože tyto volby byly poznamenány podvody, vedly k nastolení vlády, která je v souladu se zákony a ústavou Afghánistánu.[86] Doplním, že počet členů Al-Káidy v Afghánistánu se dnes odhaduje maximálně na pár stovek.[87] Problémy, kterým Amerika a Afghánistán spolu čelí – hrozba Al-Káidy v hraničních oblastech, omezenost sil Ameriky ve výcviku afghánských bezpečnostních sil a jejich zapojení do zlepšení bezpečnostní situace – jsou příčiny, proč „tento status quo je neudržitelný“.[88]

Navýšení vojenského kontingentu prezident odůvodnil svým přesvědčením, že v Afghánistánu a v Pákistánu je v sázce americká bezpečnost. Afghánistán a Pákistán nazval „epicentrem násilného extremismu praktikovaného Al-Káidou“, odkud byla Amerika napadena v roce 2001, a odkud se chystají nové útoky.

Co se týče Pákistánu, Amerika nahlíží na daný konflikt jako na spojení problému Afghánistánu a Pákistánu (pověstný AfPak).[89] Pákistán je tedy v afghánské válce druhou frontou proti terorismu, na níž také vojenské jednotky bojují proti islamistickým extremistům, vytváří se politika Ameriky vůči Afghánistánu, kde státní síly také selhávají v boji s Tálibánem.[90] Srovnání dvou zemí bývá kritizováno z toho důvodu, že Afghánistán je zcela destabilizovaná země, a není tam přítomen konflikt s Indií (Kašmír), nebýt’ kterého by Lashkar-e-Taiba[91] a jí podobné extremistické elementy vznikly. Navíc mnohé indické extremistické skupiny mají kontakty s Pákistánem.[92] Další informace o vztazích mezi Pákistánem a Amerikou, stejně jako jeho možnosti podílet se na řešení konfliktu v Afghánistánu, jsou představeny v předposlední kapitole.

Americký prezident varoval, že toto není „žádné pominutelné nebezpečí, žádná hypotetická hrozba“. Pákistán s atomovými zbraněmi je v ještě větším nebezpečí, protože Al-Káida a jiné teroristické skupiny zjevně chtějí získat nukleární zbraně a mohou je bez váhání použit.[93] Tento výrok lze pochopit takto: Afghánistán byl prvním krokem v GWOT, Irák – druhým, Pákistán se může stát třetím. Nebezpečí extremismu a terorismu bude jenom narůstat, pokud se oslabí tlak, vykonávaný na Al-Káidu nebo nebude silné regionální spolupráce.[94]

Dosažení hlavního cíle je podmíněno splněním následujících úkolů: odebrat Al-Káidě bezpečné útulky, zvrátit nástup Tálibánu a nedovolit mu svrhnout vládu, posílit kapacitu afghánských bezpečnostních sil a vlády, aby mohly převzít odpovědnost za budoucnost Afghánistánu.[95]

Plánovaná realizace těchto cílů je trojího typu:[96] za prvé, prosazovat vojenskou strategii, která během 18 měsíců zlomí nástup Tálibánu a zvýší kapacitu Afghánistánu. Za druhé, spolupracovat s partnery, OSN a s afghánským lidem na účinnější civilní strategii, aby vláda mohla využít zlepšené bezpečnosti. Za třetí, jednat s plným vědomím toho, že úspěch v Afghánistánu je nerozlučně spojen s partnerstvím s Pákistánem. Obama také zdůraznil, že splnění cílů nemůže být břemenem jenom pro USA, „neboť to, co je v sázce, není jen pouze zkouška důvěryhodnosti NATO - to, co je v sázce, je bezpečnost našich spojenců a společná bezpečnost celého světa”.[97]

1.2.2. Stanovené termíny

Velice očekávanou informací bylo datum, kdy se americká vojska začnou stahovat z území Afghánistánu. Prezident prozradil, že společné úsilí americké a mezinárodní síly umožní zrychlení procesu předání odpovědnosti za bezpečnost afghánským sílám, což následně dovolí Americe začít stahování sil z Afghánistánu v červenci roku 2011. Předání odpovědnosti bude obdobné iráckému případu prováděno postupně a zodpovědně: Amerika bude i nadále radit a pomáhat afghánským bezpečnostním silám, což by mělo zajistit jejich dlouhodobý úspěch. Ovšem Obama dal najevo, že afghánské vládě a co je ještě důležitější, afghánskému lidu musí být jasno, že za jejich vlastní zemi musí nakonec nést zodpovědnost Afghánci. Mnohem větší pozornost se ale věnuje jinému termínu, a sice roku 2014, kdy mají americká vojska předat moc Afghánským sílám. Nicméně stanovený termín není přijímán za důvěryhodný či možný ani mezi americkými veliteli ani mezi odborníky v Afghánistánu.[98] Navíc tento termín, podle mého názoru, vychází více z politické situace v Americe než z bezpečnostní situace v Afghánistánu. Volby v 2012 by měl vyhrát Obama, neboť přízeň lidu je podstatně snadnější získat stahováním vojsk (ať už je řeč o desítkách či stovkách vojáků), než pokračováním nákladné „Enduring war“. Bylo by naivní myslet si, že za takových okolností Tálibán (či jakákoliv další militantní skupina v Af-Paku) se vzdá bojů a začne vyjednávat mírovou smlouvu.

Ohledně civilní strategie prezident objasnil, že Amerika bude podporovat afghánské ministry, guvernéry a místní lídry, kteří bojují proti korupci, avšak očekává od nich, že případy korupce budou náležitě trestány. Bohužel nezaznělo, kdo a jak bude vykonávat tresty. Zvláště se prezident zmínil o rozhodnutí Ameriky soustředit se do takových oblastí, jako je například zemědělství, které mohou mít okamžitý dopad na život afghánského lidu. Obama prohlásil, že „Amerika usiluje o skončení … éry války a utrpení“, že nemá žádný zájem na okupaci země (jak tomu bylo při okupací Sovětským svazem a bojovníky Al-Káidy).[99]

Odpůrcům nasazování nových vojáků bylo vysvětleno, že taková taktika by pouze zachovávala status quo, ve kterém by Amerika jen přešlapovala, což by potom umožnilo pomalé zhoršení stávající situace. Tato taktika by byla mnohem nákladnější a prodlužovala by přítomnost Ameriky v Afghánistánu, protože by nebylo možné vytvořit podmínky pro vycvičení afghánských bezpečnostních sil a vytvořit prostor pro to, aby mohly po odchodu převzít odpovědnost. Nicméně v únoru 2011 ministr obrány R. Gates ve svém projevu v tomtéž West Pointu řekl: „But in my opinion, any future defense secretary who advises the president to again send a big American land army into Asia or into the Middle East or Africa should “have his head examined“.[100] Ptám se, zda idea poslat dalších několik tisíc vojáků v budoucnu (nebo je ponechat beze změny) je naivnější, než to, že jich mají přes 100000 dnes? Pokud by odchod všech vojsk býval proběhl, rozhodl by dnes Obama poslat 100000 vojáků do Afghánistánu? V managementu existuje pojem „past utopených nákladů“, který odráží situaci, kdy nová rozhodnutí přijímáme proto, abychom oprávnili minulá. Racionálně víme, že utopené náklady jsou pro současnou situaci irelevantní, ale přesto je naše mysl ovlivněna minulostí natolik, že nechtěně jednáme nevhodně. Myslím si, že daný pojem se dobře vztahuje k poslednímu rozhodnutí navýšení kontingentu[101]. Zastávám názor, že přítomnost sil koalice – zejména vojenská – je součástí problému, nikoliv jeho řešením. Zahraniční sily jenom zajišťují přežití režimu, který by se bez nich zhroutil. Svým působením jenom zpomalují a komplikují případné překonání krize.

Na druhou stranu stálá, časově neomezená přítomnost Ameriky v Afghánistánu „staví cíle, které jsou vzdálenější tomu, čeho lze dosáhnout za přiměřenou cenu, a co potřebujeme dosáhnout, abychom zabezpečili svoje zájmy“.[102] Prezident Obama jasně řekl, že Amerika odstoupí od projektu budování státu (nation - bulding) až na desetiletí a nemá žádný zájem vést nekonečné války v Afghánistánu. Mezi jiné i z ekonomických důvodů: začátkem r. 2009 se náklady na války v Iráku a v Afghánistánu blížily k triliónu dolarů, nový přístup v Afghánistánu bude pravděpodobně stát zhruba 30 miliard dolarů navíc v roce 2010. V souvislosti s ekonomickou krizí z roku 2008 prezident dodal: „Stát, o jehož budování mám největší zájem, jenáš vlastní“.[103]

Nakonec Obama upozornil, že boj proti násilnému extremismu nebude ukončen rychle a sahá daleko za hranice Afghánistánu a Pákistánu. Tam, kde se Al-Káida a její spojenci snaží zachytit, ať je to v Somálsku nebo v Jemenu nebo kdekoliv jinde,[104] musí být vystaveni rostoucímu tlaku a silnému partnerství. Na rozdíl od konfliktů a jasných dělicích hranic mezi velmocemi, které definovaly XX. století, se snahy Ameriky budou týkat neuspořádaných regionů, selhavších států (failing states“, „rogue states) a rozptýlených nepřátel. Proto Amerika musí prokazovat svou sílu způsobem, který končí války a brání konfliktům, a nejen způsobem, jak války vést. Namísto výhradního spoléhání na vojenskou sílu musí přijít investice do bezpečnosti americké vlasti, protože nelze zadržet nebo zabít každého násilného extremistu v zahraničí.

1.3. Strategie regionální stabilizace Afghánistánu a Pákistánu

K již zmíněným dokumentům bych chtěl přidat upřesňující informace, které lze čerpat hlavně z „Strategie regionální stabilizace Afghánistánu a Pákistánu“ (Afghanistan and Pakistan regional stabilisation stratégy, APRSS). Jedná se o oficiální dokument, vydaný úřadem zvláštního vyslance pro Pákistán a Afghánistán (Office of the Special Representative for Afghanistan and Pakistan) v únoru 2010.

1.3.1. Afghánistán

V Afghánistánu je strategie zaměřena na budování kapacit afghánských orgánů a posílení jejich schopnosti vydržet a snížit hrozbu extremismu, stejně tak poskytování vysoce efektivní hospodářské pomoci, zejména v zemědělství (tzv. „civilian-military agriculture redevelopment strategy): vytváření pracovních míst, snížení finanční podpory Tálibánu z pěstování máku, bezpečnost polí, obchodní přeshraniční vztahy, které nejen posílí bezpečnost hranic, ale také zajistí větší příjmy do státní pokladny. Podpora bude poskytována na státní úrovni afghánským ministerstvům, které mohou nejlépe zajistit plnění základních služeb, hlavně na jihu a východě, kde je hrozba nebezpečí největší. Civilní zapojení bude z větší části na úrovni provincií, s důrazem na zemědělství, vzdělání a zdravotnictví.[105]

Prezident Karzáí ve své inaugurační řeči prohlásil, že jeho hlavními prvky politiky budou reintegrace, ekonomický rozvoj, zlepšení vztahů s racionálními partnery, neustále zlepšování bezpečnosti posílením afghánských bezpečnostních sil (armáda a policie, jichž dohromady musí být přibližně 300000 k r. 2011).[106] Posílením se rozumí nejenom početné navýšení sil, ale také jejich vzdělání (ze všech rekrutů v roce 2010 pouze 14 % byli gramotní), snížení případů dezerce a umrtnosti.[107]

Amerika plně podporuje snahy afghánského prezidenta s vědomím, že úspěch civilních programů je ovlivněn bezpečnostní situací v Afghánistánu. V rámci spolupráce s afghánským ministerstvem zemědělství byly dohodnuty následující cíle: zvětšit zemědělskou produktivitu zlepšením přístupu afghánských farmářů k materiálům a prostředkům, reintegrovat zemědělský trh posílením vazeb mezi farmáři, trhy, půjčkami a obchodními cestami, zlepšit irigační systémy, omezit odlesňování, budovat infrastrukturu.[108]

Odpovídajíc na požadavky afghánské vlády poskytnout civilní pomoc Amerika rozmísťuje

více než 50 dalších civilních poradců v hlavních ministerstvech Afghánistánu, vně Kábulu několik set specialistů v různých projektech, zásobovány jsou 26 PRT, civilními pracovníky jsou vedeny 28 DST.[109] Spolu s navýšením počtu civilních pracovníků (2009: trojnásobné) se zvyšuje počet civilních expertů (2010: přibližně 1000), kteří budou pověřeny americkými ministerstvy vést zvláštní mise na východě a jihu Afghánistánu (kam byli vysláni posledních 30000 vojáků).

V oblasti státní správy stále existuje několik problémů, které nová strategie musí vyřešit: nízké pláty státních pracovníků, nedostatek transparentnosti, lobbující sítě, korupce, netrénovaná byrokracie.[110] Lze ale zpochybnit úspěch budování západního typu demokracie tam, kde nikdy nebyla silná centrální vláda, a kde řešení všech záležitostí primárně probíhá na lokální úrovni. Do boje s korupcí musí přispívat nově zvoleni civilní zahraniční pracovníky, které musí vykonávat dohled nad projekty v Afghánistánu, samotná afghánská vláda není ochotna si „podříznout křídla“ a ukončit ilegální činnost. Nové vládní mechanismy jsou založené na výkonnosti, podstatně zmenšen objem víceletých smluv s americkými subjekty.[111] Plánuje se zmenšení závislosti Afghánistánu na velkých zahraničních dodavatelích.[112] Civilní činnost musí probíhat i po skončení bojů, což musí zabránit návratu Tálibánu a jiných extremistických hnutí. Nový civilně - vojenský přístup usiluje o větší zapojení místních pracovníků a nákupy služeb na místech na úkor drahému dovozu.[113]

Klíčovým bodem politické části strategie je podpora afghánských snah reintegrovat příslušníky Tálibánu, kteří se vzdají vztahů s Al-Káidou, přestanou válčit a přijmou demokratický ústavní systém.[114] Reintegrací se rozumí zapojení do normální společnosti afghánských extremistů, z nichž mnozí nemají přímý kontakt s teroristickými skupinami a jsou členy Tálibánu pouze z ekonomického důvodu, někdejší výhody nebo byli k členství nuceni. Mnoho afghánských čtvrtí nemá žádnou autoritu – ani Tálibánu ani státní moci – jiné, ačkoliv jsou nominálně pod kontrolou Tálibánu, převážně trpí lokálními konflikty.[115]

Zlepšení postavení žen je další součástí nové strategie a zde se očekává posílení jejich bezpečnosti, zapojení do řízení projektů v sektorech soukromém a veřejném: přístup k soudním institucím a vzdělání, zdravotnickým službám, více se zapojovat do zemědělství.

Plánovaná regionální diplomacie předpokládá posunutí akcentu afghánských sousedních zemí od soutěžení v něm směrem ke kooperaci a ekonomické integraci. Afghánsko - pákistánsko - americký třístranný dialog bude pokračovat nadále a bude poskytovat potřebný prostor pro posílení spolupráce v otázkách tranzitního obchodu, zemědělství, vnitřních záležitostí aj.

Drogový byznys představuje vážnou hrozbu pro dnešní Afghánistán, přispívá korupci v státních orgánech, je finanční podporou pro Tálibán. Léta Amerika bojovala proti drogám metodou eradikací makových polí, což se ale neosvědčilo jako vhodná metoda, protože ničení setí škodilo více obyčejným farmářům než obchodníkům drog. Chápu takový přístup jenom proto, že Amerika ví: dnes zničíš pole, zítra je jeho majitel ozbrojený proti tobě. Nový mezivládní přístup k danému problému spočívá ve větším důrazu na zabraňování v činnosti drogovým dealerům než na eradikaci, omezení toků drog z Afghánistánu, omezení finančních toků, potřebných pro produkci opia na území Afghánistánu, boj s mezinárodními drogovými kartely. Jsou podporovány iniciativy afghánské vlády v trestání jednotlivců, zapojených do nelegálních obchodních činností. Doplňovat tyto snahy musí veřejné informační kampaně, zaměřené na snížení spotřeby drog, nová civilně - vojenská zemědělská strategie, která vytváří nová pracovní místa a nabízí alternativní zdroj příjmů. Afghánský drogový problém je důležitý zejména pro sousední země, kam drogy míří nejvíce. Významnou iniciativou je americká spolupráce s Ruskem v rámci bilaterální prezidentské komise.

1.3.2. Pákistán

Pákistán je významným činitelem v regionu, který je schopen silně ovlivňovat průběh konfliktu v Afghánistánu a měnit zahraniční priority Ameriky. Ačkoliv existuje vzájemná nedůvěra mezi Amerikou a Pákistánem, jsou vidět určité prvky spolupráce, zvláště pak po demokratických reformách v Pákistánu, spolupráce v GWOT a politické podpoře Ameriky Pákistánem v boji proti extremistům v hraničních oblastech. Amerika má zájem, aby celé mezinárodní společenství pomáhalo Pákistánu překonat vnitřní politické, ekonomické a bezpečnostní problémy, které ohrožují stabilitu jeho a celého regionu.

V rámci New Assistance Program je předpokládána dlouhodobá ekonomická pomoc Pákistánu, odpovídající tzv. legislativě Kerry – Lugar - Berman,[116] která počítá s orientačním přidělením 7, 5 miliard USD v průběhu 5 let na následující projekty:

  • Překonání naléhavých problémů (energie, voda), pomoc s ekonomickou krizí, prohloubení vztahů s Pákistánci, snížení náchylnosti k extremismu;
  • Podpora rozsáhlých demokratických a ekonomických reforem, nutných pro dlouhodobou bezpečnost a stabilitu Pákistánu;
  • Podpora afghánské armády (výcvik, zbraně, kooperace na úrovni důstojníků) v boji proti militantním extremistům, kteří ohrožují nejen Pákistán, ale také Afghánistán, celý region, Spojené státy a lidí celého světa.[117]

Stejně jako v Afghánistánu, bezpečnostní prostředí, konkrétně v severozápadních pohraničních provinciích a federálně spravovaných kmenových územích (FATA)[118] ovlivní úspěšnost mnoha projektů. Spolupráce s Pákistánem musí probíhat nejen na úrovni vojenské nebo mezivládní, nýbrž na úrovni obyčejných obyvatel Pákistánu přes častější přímé kontakty, pomocí veřejné diplomacie.

Poznámky

[7] Presidentsusa.net. c2011 [cit. 2011-03-17]. Presidential Campaign Slogans. Dostupné z WWW: http://www.presidentsusa.net/campaignslogans.html. Hesla ponechány v angličtině kvůli možnosti nepřesného překladu.

[8] VINALL, Casie. U.S. Department of defense. 10.07.2003 [cit. 2011-03-17]. U.S. „Will Stay the Course“ in Iraq, Bush Says. Dostupné z WWW: http://www.defense.gov/news/newsarticle.aspx?id=28740.

[9] American Rhetoric. 3.10.2004 [cit. 2011-03-17]. George W. Bush 2004 Presidential Election Victory Speech. Dostupné z WWW: http://www.americanrhetoric.com/speeches/convention2004/georgewbush2004victoryspeech.htm. Přeloženo z angličtiny.

[10] RHEE, Foon. Boston.com : 2008 Presidential Campaign Blog - Political Intelligence. 15.7.2008 [cit. 2011-03-17]. Obama: Afghanistan, not Iraq, should be focus. Dostupné z WWW: http://www.boston.com/news/politics/politicalintelligence/2008/07/obama_afghanist.html.

[11] BarackObama.com. Washington DC : 01.08.2007 [cit. 2011-03-17]. Remarks of Senator Obama: The War We Need to Win. Dostupné z WWW: http://www.barackobama.com/2007/08/01/the_war_we_need_to_win.php.

[12] The White House. 2010 [cit. 2011-03-17]. Foreign Policy. Dostupné z WWW: http://www.whitehouse.gov/issues/foreign-policy.

[13] MOENS, Alexander. The foreign policy of George W. Bush: values, strategy and loyalty. UK : Ashgate Publishing, 2004 [cit. 2011-03-16]. The war president, s. 123-163. Reprinted 2005. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=_6te5O1kINAC. ISBN 978-0-7546-4274-7.

[14] BRZEZINSKI, Zbigniew. Nezavisimaja gazeta. 17.02.2006 [cit. 2011-03-17]. Poslednij suveren na rasput'e. Dostupné z WWW: http://www.ng.ru/ideas/2006-02-17/1_suveren.html.

[15] The National Security Strategy 2006. [s.l.] : [s.n.], 2006 [cit. 2011-03-17]. Strengthen Alliances to Defeat Global Terrorism and Work to Prevent Attacks Against Us and Our Friends. Dostupné z WWW: http://georgewbush-whitehouse.archives.gov/nsc/nss/2006/index.html.

[16] SEGELL, Glen. Axis of evil and rogue states : the Bush administration, 2000-2004. United Kingdom : Glen Segell, 2005 [cit. 2011-03-16]. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=W2XWKKNkC5gC. ISBN 1901414272.

[17] FOLLATH, Erich; STARK, Holger. The Birth of a Bomb : A History of Iran. Der Spiegel. 17.06.2010 [cit. 2011-03-17]. Dostupný z WWW: http://www.spiegel.de/international/world/0,1518,701109-4,00.html.

[18] Lenta.ru. c2011, 09. 11. 2010 [cit. 2011-03-17]. Bush, Dzhordzh, mladshij. Dostupné z WWW: http://www.lenta.ru/lib/14159751/full.htm.

[19] Justice.gov. 2001 [cit. 2011-03-17]. The USA PATRIOT Act: Preserving Life and Liberty. Dostupné z WWW: http://www.justice.gov/archive/ll/highlights.htm.

[20] HYMAN, Gerald. A Cabinet-Level Development Agency : Right Problem, Wrong Solution. Washington DC : Center for Strategic & International Studies , 2008 [cit. 2011-03-17]. Argument for the new agency, s. 5-7. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=4QjQUtH0CW4C. ISBN 978-0892065608.

[21] LITWAK, Robert. Regime change: U.S. strategy through the prism of 9/11. Washington DC : Woodrow Wilson Center Press, 2007 [cit. 2011-03-16]. Iraq: from containment to regime change, Dilemmas of Force after 9/11, s. 125-168 a 49-86. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=EPuOUCj5jDsC. ISBN 9780801886423.

[22] MAKSIMOV, Boris. BBC Russian. 2010 [cit. 2011-03-17]. Pressa Britanii: itogi vojny v Irake. Dostupné z WWW: http://www.bbc.co.uk/russian/uk/2010/09/100901_brit_press.shtml.

[23] Federation of American Scientists. 1998 [cit. 2011-03-17]. SIGNATORIES AND PARTIES TO THE TREATY ON THE NON-PROLIFERATION OF NUCLEAR WEAPONS. Dostupné z WWW: http://www.fas.org/nuke/control/npt/text/npt3.htm.

[24] FLETCHER, Michael. The Washington Post. 31. 12. 2006 [cit. 2011-03-17]. Bush Has Quietly Tripled Aid to Africa. Dostupné z WWW: http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2006/12/30/AR2006123000941.html.

[25] MCGREAL, Chris; MACASKILL, Ewen. The Guardian. 15. 03. 2003 [cit. 2011-03-17]. Bush to publish road map to peace. Dostupné z WWW: http://www.guardian.co.uk/world/2003/mar/15/israel.

[26] Lenta.ru. c2011, 09.11.2010 [cit. 2011-03-17]. Bush, Dzhordzh, mladshij. Dostupné z WWW: http://www.lenta.ru/lib/14159751/full.htm.

[27] Projev presidenta k národu o budoucím postupu v Afghánistánu a Pákistánu. West Point, NY : Bílý Dům Kancelář tiskového mluvčího , 2009 [cit. 2011-03-17]. str. 4. Dostupné z WWW: http://www.whitehouse.gov/sites/default/files/091201-obama-afghanistan-speech-czech.pdf. Česká verze. Zkrátka: Projev ve West Pointu

[28] The White House. 2010 [cit. 2011-03-17]. Foreign Policy. Dostupné z WWW: http://www.whitehouse.gov/issues/foreign-policy.

[29] National Security Strategy 2010. Str. 12

[30] WEITZ, Richard. Eurasia.net. 10. 09. 2009 [cit. 2011-03-17]. Afghanistan and Pakistan: Examining the Obama Administration's Eurasian Strategy. Dostupné z WWW: http://www.eurasianet.org/departments/insightb/articles/eav091109a.shtml.

[31] National Security Strategy 2010. Str. 15

[32] National Security Strategy 2010. Str. 19

[33] LOWENTHAL, Abraham; PICCONE, Theodore; WHITEHEAD, Laurence. The Obama Administration and the Americas: Agenda for Change. 1st ed. Washington DC : Brookings Institution Press, 2009 [cit. 2011-03-16]. Building a constructive inter-American partnership. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=vYfLzkRXAUkC. ISBN 978-0815703099.

[34] The National Security Strategy 2006. [s.l.] : [s.n.], 2006 [cit. 2011-03-17]. Strengthen Alliances to Defeat Global Terrorism and Work to Prevent Attacks Against Us and Our Friends. Dostupné z WWW: http://georgewbush-whitehouse.archives.gov/nsc/nss/2006/index.html.

[35] Pojmy „preempce“ a “prevence” bývají dosti často chybně zaměňovány. Preempce znamená činnost (speciálně útok), založenou na nevyvratitelných důkazech toho, že útok nepřítele je bezprostředně hrozící. Prevence znamená činnost (útok), zahájenou v přesvědčení, že vojenský konflikt, ačkoliv není bezprostřední, je nevyhnutelný, a tudíž by zpoždění znamenalo větší riziko (větší náklady války). Válku v Iráku lze považovat za případ prevence, útok proti Al-Káidě – za preempci. Otázka však je, do jaké míry lze preempci interpretovat jako sebeobranu (například proti Al-Káidě), která na rozdíl od preventivní války (v Iráku) mezinárodním právem zakázaná není. Podrobněji viz: Policy Implications of the Bush Doctrine on Preemption (http://www.cfr.org/international-law/policy-implications-bush-doctrine-preemption/p5251) a H. Shue; D. Rodin. Preemption: military action and moral justification (http://books.google.com/books?id=UQajT7Bqf-MC)

[36] PRADOS, John. Foreign policy in focus. John Feffer. Washington, DC : 2009 [cit. 2011-03-17]. The AfPak Paradox. Dostupné z WWW: http://www.fpif.org/articles/the_afpak_paradox.

[37] Projev ve West Pointu. Str. 4-5

[38] tamtéž

[39] Department of State. Afghanistan and Pakistan regional stabilization strategy. Washington DC : Office of the Special Representative for Afghanistan and Pakistan, 2010 [cit. 2011-03-17]. str. 2. Dostupné z WWW: www.state.gov/documents/organization/135728.pdf.

[40] Afghanistan and Pakistan. Regional Stabilization Strategy. Str. 5

[41] ICasualties. c2009 [cit. 2011-03-17]. Operation Enduring Freedom. Dostupné z WWW: http://www.icasualties.org/oef.

[42] GARLASCO, Marc. Troops in contact : airstrikes and civilian deaths in Afghanistan. New York : Human Rights Watch, 2008 [cit. 2011-03-17]. Dostupné z WWW: http://books.google.com/books?id=YiLueYkS380C. ISBN 978-1564323625.

[43] ROGERS, Simon; SEDGHI , Ami. The Guardian. 10.03.2011 [cit. 2011-03-17]. Afghanistan civilian casualties: year by year, month by month. Dostupné z WWW: http://www.guardian.co.uk/news/datablog/2010/aug/10/afghanistan-civilian-casualties-statistics.

[44] RIEDEL, Bruce. Brookings Institution. 2008 [cit. 2011-03-17]. Terrorism in India and the Global Jihad. Dostupné z WWW: http://www.brookings.edu/articles/2008/1130_india_terrorism_riedel.aspx.

[45] SHANE, Scott; MAZZETTI, Mark; FILKINS, Dexter. The New York Times. 28.07.2004 [cit. 2011-03-17]. Cables Depict Afghan Graft, Starting at Top. Dostupné z WWW: http://www.nytimes.com/2010/12/03/world/asia/03wikileaks-corruption.html.

[46] BRUNO, Greg. Council on Foreign Relations. 26.05.2009 [cit. 2011-03-17]. Nourishing Afghanistan's Agricultural Sector. Dostupné z WWW: http://www.cfr.org/afghanistan/nourishing-afghanistans-agricultural-sector/p19478 .

[47] PRADOS, John. Foreign policy in focus. John Feffer. Washington, DC : 2009 [cit. 2011-03-17]. The AfPak Paradox. Dostupné z WWW: http://www.fpif.org/articles/the_afpak_paradox.

[48] Index Mundi. Afghanistan - Unemployment rate - Historical Data Graphs per Year [online]. 2008 [cit. 2011-03-17]. Dostupné z WWW: http://www.indexmundi.com/g/g.aspx?c=af&v=74.

[49] BBC news. 17.06.2004 [cit. 2011-03-17]. Bush names Pakistan 'major ally'. Dostupné z WWW: http://news.bbc.co.uk/2/hi/3814013.stm.

[50] Major non-nato allies (hlavní nenatovší spojenci) mají prioritní právo na dodávky obranných materiálů, mohou hromadit americkou vojenskou techniku, účastnit se obranného výzkumu a vývojových programů, mají přístup k zvýhodněným americkým půjčkám. Mezi členy MNNA patří mj. Jordánsko, Argentina, Thajsko, Kuvajt, Bahrajn. Podrobněji viz United States Code: Title 22,2321k. Designation of major non-NATO allies (http://www.law.cornell.edu/uscode/html/uscode22/usc_sec_22_00002321---k000-notes.html).

[51] FISK, Robert. The Independent. 10.09.2002 [cit. 2011-03-17]. Bush is intent on painting allies and enemies in the Middle East as evil. Dostupné z WWW: http://www.independent.co.uk/news/world/middle-east/bush-is-intent-on-painting-allies-and-enemies-in-the-middle-east-as-evil-607200.html.

[52] The National Security Strategy 2002. [s.l.] : [s.n.], 2002 [cit. 2011-03-17]. Kapitola 3. Strengthen Alliances to Defeat Global Terrorism and Work to Prevent Attacks Against Us and Our Friends. Dostupné z WWW: http://georgewbush-whitehouse.archives.gov/nsc/nss/2002/nss3.html.

[53] V posledních letech se Rusko a Amerika snažily najít společné cíle a postupy, které by mohly přispívat efektivní spolupráci v oblastech společného zájmu. V roce 2009 se H. Clintonová dohodla se svým ruským protějškem S. Lavrovym na obnovení (angl. reset) vztahů, které byly „zmrazeny“ érou Jelcin - Clinton v 90. letech (kvůli Jugoslávii a uznání Kosova), revolucemi v Gruzii a Ukrajině (2003 a 2004 resp.), po východním rozšíření NATO (sáty Střední Evropy a Pobaltí, 1999 a 2004), ozbrojeným konfliktem Ruska a Gruzií (otázka autonomie Jižní Osetie a Abcházie) a dalších. Podrobněji viz: Resetting the US-Russia Relationship (http://usforeignpolicy.about.com/od/alliesenemies/a/us-russia-reset.htm)

[54] National Security Strategy 2010. Str. 53

[55] National Security Strategy 2010. Str. 19

[56] National Security Strategy 2010. Str. 19

[57] National Security Strategy 2010. Str. 50

[58] National Security Strategy 2010. Str. 34

[59] National Security Strategy 2010. Str. 31

[60] National Security Strategy 2002. Kapitola 3.

[61] National Security Strategy 2010. Str. 28

[62] KAMEN, Al. The Washington Post. 23.03.2009, 24.03.2009 [cit. 2011-03-17]. The End of the Global War on Terror. Dostupné z WWW: http://voices.washingtonpost.com/44/2009/03/23/the_end_of_the_global_war_on_t.html.

[63] National Security Strategy 2010, str. 20

[64] RIEDEL, Bruce. Brookings Institution. 26.01.2009 [cit. 2011-03-17]. How Not to Lose Afghanistan: Breaking the Taliban’s Momentum. Dostupné z WWW: http://www.brookings.edu/opinions/2009/0126_afghanistan_riedel.aspx .

[65] TRAUB, James. Foreign Policy. 01.06.2010 [cit. 2011-03-17]. The World According to Barack Obama. Dostupné z WWW: http://www.foreignpolicy.com/articles/2010/06/01/where_have_all_the_george_kennans_gone.

[66] PressTV. 10.11.2010 [cit. 2011-03-17]. Will Bush be tried as war criminal?‎ Dostupné z WWW: http://www.presstv.ir/detail/150383.html.

[67] RIEDEL, Bruce. Brookings Institution. 26.01.2009 [cit. 2011-03-17]. How Not to Lose Afghanistan: Breaking the Taliban’s Momentum. Dostupné z WWW: http://www.brookings.edu/opinions/2009/0126_afghanistan_riedel.aspx.

[68] SCHERER, Michael. Time : In partnership with CNN. 13.07.2009 [cit. 2011-03-17]. The Five Pillars of Obama's Foreign Policy. Dostupné z WWW: http://www.time.com/time/nation/article/0,8599,1910057,00.html.

[69] MOJUMDAR, Aunohita. Eurasia.net. 01.04.2009 [cit. 2011-03-17]. Afghanistan: Obama Af-Pak Strategy and Afghanistan's Response. Dostupné z WWW: http://www.eurasianet.org/departments/insightb/articles/eav040209b.shtml.

[70] tamtéž

[71] tamtéž.

[72] CNN. 25.08.2010 [cit. 2011-03-17]. Pakistan's flood victims give USAID chief an earful. Dostupné z WWW: http://edition.cnn.com/2010/WORLD/asiapcf/08/25/pakistan.camps.

[73] BROKENSHIRE, Nick. Las Vegas Sun. 20.02.2011 [cit. 2011-03-17]. Strategy in Afghanistan not working. Dostupné z WWW: http://www.lasvegassun.com/news/2011/feb/20/strategy-afghanistan-not-working.

[74] Council on Foreign Relations. 2009 [cit. 2011-03-17]. Plná verze dostupná z: http://www.whitehouse.gov/assets/documents/Afghanistan-Pakistan_White_Paper.pdf. Dokument dostupný ke stažení z WWW: http://www.cfr.org/pakistan/white-paper-interagency-policy-groups-report-us-policy-toward-afghanistan-pakistan/p18959.

[75] The White House. Office of the Press Secretary. The White House. Washington DC : 25.01.2011 [cit. 2011-03-17]. Remarks of President Barack Obama in State of the Union Address. Dostupné z WWW: http://www.whitehouse.gov/the-press-office/2011/01/25/remarks-president-barack-obama-state-union-address-prepared-delivery.

[76] Zrod a rozvoj Tálibánu, stejně jako jeho současné působení, je představeno ve druhé kapitole.

[77] United Nations Security Council. Security Council authorizes international security force for Afghanistan [online]. 20.12.2001 [cit. 2011-03-17]. Dostupné z WWW: http://www.un.org/News/Press/docs/2001/sc7248.doc.htm.

[78] Projev ve West Pointu. Str. 1

[79] United Nations Security Council. Security Council authorizes international security force for Afghanistan.

[80] Projev ve West Pointu. Str. 2

[81] CNN. 15.01.2011 [cit. 2011-03-17]. 3 U.S. troops killed in Iraq. Dostupné z WWW: http://articles.cnn.com/2011-01-15/world/iraq.violence_1_iraqi-soldier-iraq-interior-ministry-taji.

[82] Projev ve West Pointu. Str. 2

[83] Projev ve West Pointu. Str. 2

[84] Projev ve West Pointu. Str. 2

[85] Projev ve West Pointu. Str. 4

[86] Projev ve West Pointu. Str. 2

[87] Pro vysvětlení obdivuhodné situace, proč Amerika dnes válčí s Tálibánem a proč přes 100000 vojáků válčí proti 100 členům Al-Káidy, viz kapitolu druhou a čtvrtou. FISHMAN, Brian. Foreign Policy. 01.07.2010 [cit. 2011-03-17]. Counting al-Qaeda. Dostupné z WWW: http://afpak.foreignpolicy.com/posts/2010/07/01/how_many_members_does_al_qaeda_have.

[88] Projev ve West Pointu. Str. 3

[89] D. MAY, Clifford. National Review. 16.07.2009 [cit. 2011-03-17]. The AfPak Front . Dostupné z WWW: http://www.nationalreview.com/articles/227888/afpak-front/clifford-d-may.

[90] Spiegel online. 06.07.2009 [cit. 2011-03-17]. SPIEGEL Interview with Pervez Musharraf. Dostupné z WWW: http://www.spiegel.de/international/world/0,1518,628960,00.html.

[91] Indie často obviňovala právě tuto islamistickou skupiny z teroristických útoků, vč. notoricky známého incidentu v Bombaji z r. 2008, při němž zahynulo 200 lidí a dalších několik set bylo těžce zraněno. V Pákistánu je tato skupina zakázaná, avšak se spekuluje o její podpoře ze strany ISI a s tím spojené účasti v bojových činnostech v Kašmíru. Analytici si domnívají, že skupina aktivně působí v Pákistánu dodnes a proměnila se do podoby teroristické organizace. Podrobněji viz: Lashkar-e-Taiba (Army of the Pure) http://www.cfr.org/pakistan/lashkar-e-taiba-army-pure-aka-lashkar-e-tayyiba-lashkar-e-toiba-lashkar--taiba/p17882.

[92] Spiegel online. 06.07.2009 [cit. 2011-03-17]. SPIEGEL Interview with Pervez Musharraf. Dostupné z WWW: http://www.spiegel.de/international/world/0,1518,628960,00.html.

[93] Projev ve West Pointu. Str. 5

[94] Projev ve West Pointu. Str. 3

[95] Projev ve West Pointu. Str. 4

[96] Projev ve West Pointu. Str. 4-5

[97] Projev ve West Pointu. Str. 4

[98] PREBLE, Christopher. The National Interest. 09.03.2011 [cit. 2011-03-17]. Pulling a Fast One in Afghanistan. Dostupné z WWW: http://nationalinterest.org/blog/the-skeptics/pulling-fast-one-afghanistan-5001.

[99] Projev ve West Pointu. Str. 5

[100] U.S. Department of Defense. Defense.gov. West Point : 25.02.2011 [cit. 2011-03-17]. Speech. Dostupné z WWW: http://www.defense.gov/speeches/speech.aspx?speechid=1539.

[101] Dalo by se jej také spojit s Vietnamskou válkou prezidenta L. Johnsona nebo například s projektem Concorde Francie a Anglie.

[102] Projev ve West Pointu. Str. 6

[103] Projev ve West Pointu. Str. 7

[104] A takových míst, ze kterých Amerika očekává teroristickou hrozbou, je zatím mnoho. Jejich základní seznam je zveřejněn na oficiálním státním portálu www.state.gov (http://www.state.gov/s/ct/rls/crt/2007/103714.htm)

[105] Afghanistan and Pakistan regional stabilization strategy, str. 5-7

[106] BRUNO, Greg. Council on Foreign Relations. 2010 [cit. 2011-03-17]. Afghanistan's National Security Forces. Dostupné z WWW: http://www.cfr.org/afghanistan/afghanistans-national-security-forces/p19122. Na 100 obyvatel musí připadat zhruba 1 ochránce.

[107] Military.com : Today in the military. 23.02.2011 [cit. 2011-03-17]. NATO: Afghan Attrition Remains Stubbornly High. Dostupné z WWW: http://www.military.com/news/article/nato-afghan-attrition-remains-stubbornly-high.html.

[108] Afghanistan and Pakistan regional stabilization strategy. Str. 18

[109] Afghanistan and Pakistan regional stabilization strategy. Str. 16

[110] Afghanistan and Pakistan regional stabilization strategy. Str. 20

[111] Afghanistan and Pakistan regional stabilization strategy. Str. 14

[112] Afghanistan and Pakistan regional stabilization strategy. Str. 14

[113] Afghanistan and Pakistan regional stabilization strategy. Str. 14

[114] Dané požadavky (tzv. red lines) slouží nezbytnou podmínkou pro začátek vyjednávání s Tálibánem. Poprvé byly vyjádřeny ministryní zahraničních věcí H. Clintonovou v roce 2010. (http://hillary.foreignpolicy.com/posts/2010/10/14/clinton_supports_making_peace_with_taliban_who_meet_clear_conditions)

[115] Afghanistan and Pakistan regional stabilization strategy. Str. 28

[116] ACKERMAN, Spencer. The Washington Independent. 14.10.2009 [cit. 2011-03-17]. Kerry, Lugar, Berman „Clarify“ Pakistan Aid Bill’s Intent. Dostupné z WWW: http://washingtonindependent.com/63805/kerry-lugar-berman-clarify-pakistan-aid-bills-intent.

[117] Afghanistan and Pakistan regional stabilization strategy. Str. 42

[118] Pákistánské Federally Administered Tribal Areas (FATA) jsou tvořeny zhruba 3000 venkovskými oblastmi, kde žije okolo 3 milionů lidí. Hornatá oblast se nachází na severozápadě země, hraničí s Afghánistánem a je považována za nejchudší část Pákistánu, v níž 60 % lidí žije pod státní hranicí chudoby. Na FATA připadá zhruba 600 km hranice s Afghánistánem, známé též pod názvem Durandova linie. Zde se nacházejí Chajbarský průsmyk, Péšavar, Severní a Jižní Vazíristán a další provincie. Podrobněji viz: FATA (http://www.globalsecurity.org/military/world/pakistan/fata.htm).

Seriál

  1. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu
  2. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: Úvod
  3. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: 1. Zahraniční politika
  4. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: 2. Analýza dějin
  5. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: 3. Spolupráce států Asie
  6. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: 4. Cesty možného rozvoje
  7. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: Závěr
  8. Výzvy a příležitosti pro Obamovou administrativu v Afghánistánu: Seznam literatury

Podobné články

Další články autora

Autor : Bc. Aleksey Dushtakov 🕔28.11.2011 📕6.202

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře