Chieftain – britský těžkotonážník

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔21.11.2011 📕10.495

Budoucí generace vojenské techniky se zpravidla začíná vyvíjet v okamžiku, kdy je předcházející generace zavedena do výzbroje. Poslední tank, který Britové vyvinuli ještě za 2. světové války, byl mimořádně úspěšný Centurion. Byl to jejich první takzvaný univerzální tank, který opouštěl tradiční britskou klasifikaci tanků.

Staré zkušenosti pro nový tank

Na začátku 50. let se Británie začínala vzpamatovávat z nejhorších následků 2. světové války. Přesto to neznamenalo, že by se dalo jen tak hýřit financemi.Ve stejné době se RAC (Royal Armoured Corps), konkrétně jeho tankový pluk 8. Kingęs Royal Irish Hussars, vyzbrojený tanky Centurion, se zapojil pod vlajkou OSN do bojů v Koreji.

Prvním skutečným krokem k novému tanku bylo memorandum ministerstva války požadující vývoj a výrobu Medium Tank No. 2. (Medium Tank No. 1 byl FV 221 Caernarvon odvozený od těžkého FV 214 Conqueror). Výsledkem měla být celá rodina zbraňových systémů, které měly být zařazeny do výzbroje v roce 1956, tedy alespoň podle představ státních úředníků.

 

Britové vycházeli ze zkušeností, které získali v posledních letech 2. světové války v soubojích s německými těžkými tanky, a bez vlivu nezůstala ani okázalá demonstrace sovětských těžkých tanků IS-3 na přehlídce v Berlíně v září 1945. Nemalý vliv měly poznatky získané během soubojů britských Centurionů se sovětskými tanky T-34/85 v Koreji.

Vyhodnocením poznatků dospěli Britové k závěru, že správné pořadí vlastností tanku je palebná síla, pancéřová ochrana a pohyblivost. Jedním z důvodů, proč kladli takový důraz na pancéřovou ochranu, byly mimo jiné zkušenosti právě z bojišť korejské války, kde větší nebezpečí než nepřátelské tanky představovala palba středního dělostřelectva.

Palebnou sílu kladly na první místo prakticky všechny konstrukční týmy. Při této příležitosti tým konstruktérů zbraní ARDE (Armament Research and Development Establishment) z Fort Haltstead studoval možnost využití kanonu s kapalinovou hnací náplní.

Kvůli požadavkům na velkou palebnou sílu se ráže kanonů přehoupla přes 100 mm. Původně se uvažovalo o americkém 105mm kanonu T104, ale pro velké rozměry byl nakonec vyhodnocen jako nevhodný. Manipulace s municí ráže přes 100 mm již začínala být na hranici fyzických možností nabíječů. Potíže byly i s umístěním jednotné munice v korbě a věži tanku.

Kapalinová hnací náplň zdánlivě nabízela elegantní řešení. Nabíječ by do nábojové komory zasouval pouze střelu. Explozivní hoření rozprášené kapaliny umožňovalo dosažení vyšší úsťové rychlosti, tím pádem i vyšší průbojnosti a bylo ji možné přesně dávkovat před každým výstřelem.


Prototyp FV 4401 projekt Prodigal

Na druhou stranu podobný systém vyžadoval poměrně složitou vysokotlakou instalaci. Největší problém byl v tom, že standardní náboj bylo možné odpálit kdykoli, ale kapalinu bylo nutné do nábojové komory rozprášit až těsně před výstřelem. Velký objem výzkumných prací vyžadovalo také vyřešení těsnění nábojové komory a další technické detaily. Na složité výzkumy s nejistým výsledkem nebyly finance, takže zbývala konvenční řešení. Bylo možné použít dva nabíječe, dělenou munici, nabíjecí automat nebo se smířit s tím, že se nabíječ dost nadře.

V roce 1953 připravil FVRDE (Fighting Vehicle Research and Development Establishment – Ústav pro výzkum a vývoj bojových vozidel) zprávu pro ministerstvo zásobování. Jednou z jejich tezí bylo, že tanky v klasickém provedení dosáhly svého maxima a je třeba hledat nové cesty, což v britském podání mohlo znamenat všelico.

Tyto nové cesty reprezentoval například Project Prodigal FV 4401. Hlavním motivem k vývoji tohoto vozidla byla snaha ušetřit finanční prostředky. Většina dílů pocházela z tanku Comet a Cromwell, stroj neměl otočnou věž, ale pevně lafetovaný kanon a měl jen jednočlennou (!) osádku. Tato verze se dočkala prototypu.


Výkres projektované verze s dvěma externě lafetovanými bezzákluzovými kanony

Později vznikly návrhy verze s externě lafetovanou dvojicí 120mm bezzákluzových kanonů. O výrobě se seriózně uvažovalo. Munice měla být uložena ve dvou rotačních zásobnících po sedmi nábojích. Byla postavena dřevěná maketa, ale nakonec byl projekt ukončen jako nesplňující požadavky. Zajímavostí konstrukce je, že tvar předního pancíře připomínal „štičí nos“ tanků IS-3 a jejich následovníků. S trochou nadsázky se dá říct, že to byl pokus o návrat tančíků.

Rodí se MBT

V roce 1954 se generální štáb usnesl na celkové koncepci budoucího tanku. Mělo jít o konvenčně řešený tank, s otočnou věží a čtyřčlennou osádkou. Pohyblivost na úrovni tanku Centurion byla považována za dostatečnou. Nepočítalo se s výrazným zvýšením průměrné rychlosti pohybu v terénu. Zkušenosti s provozem rychlých tanků z konce 2. světové války ukazovaly, že vysoká maximální rychlost byla na hranici fyzických možností osádek. Naopak zvýšení měrného výkonu na 20 k/t hmotnosti indikovalo větší důraz kladený na akceleraci tanku.

Předpokládaná hmotnost nového vozidla měla být 68 t, s tím, že vhodnější by bylo vystačit s limitem 45 t. Za optimální byl považován palebný průměr 80 nábojů. Minimální akceptovatelná zásoba byla stanovena na 60 nábojů. Zároveň byla specifikována rychlost střelby 10 výstřelů během první minuty a 6 výstřelů za minutu během následujících 4 minut.

V roce 1957 proběhlo trojstranné zasedání Velké Británie, USA a Kanady. Nové vozidlo bylo definováno jako nová kategorie označovaná MBT (Main Battle Tank). Tripartita definovala požadavky na účinnost výzbroje. Kanon tanku měl být schopen prostřelit pancíř 120 mm silný, skloněný pod úhlem 60o na vzdálenost 1800 m.

Výsledkem hodnocení bylo, že ideální ráží bude 120 mm. To naráželo na nesouhlas části výzkumníků, kteří považovali za maximální prakticky použitelnou ráži 105 mm. Řešení se nakonec našlo v použití dělené, beznábojnicové munice s pytlíkovanou prachovou složí. Tato koncepce, adaptovaná z lodních kanonů, však měla svá rizika. Na lodích jsou prachové slože v samostatném muničním skladišti, což není ve vozidle možné.


FV 4202 označovaný jako 40 tunový Centurion

Největší nebezpečí nepředstavoval ani tak přímý zásah, jako žhavé střepiny, které se po zásahu oddělují z vnitřní strany pancíře. Explozivní hoření složí po zásahu střepinou by mělo pro osádku tanku fatální následky. Z toho důvodu byly prachové slože uskladněné v „mokrých“ zásobnících, obsahujících směs vody a glykolu. V případě zásahu střepinou zalila kapalina prachovou slož a tím znemožnila, nebo alespoň oddálila její vznícení.

Výhodou bylo, že rozdělení munice umožnilo skladovat prachové slože a granáty obsahující trhavinu na bezpečnějších místech v korbě. Ve věži byly skladované pouze průbojné střely, ve kterých nemá co explodovat. Dělená munice také umožnila lépe využít vnitřní prostor tanku, než bylo možné v případě použití jednotných nábojů. Rychlost střelby se podařilo udržet na akceptovatelných 6 výstřelech za minutu.

Na oltář kanonu velké ráže padla značná část celkové hmotnosti tanku. Úspory se podařilo dosáhnout zmenšením opancéřovaného prostoru korby. V bojových podmínkách zaujímal řidič téměř ležící polohu, což byla v té době novinka, postupně okopírovaná i ostatními zeměmi.


Prototyp FV 4201 P5, ještě s původním nižším podvozkem

K pohonu nového tanku měl sloužit nový vidlicový vznětový osmiválcový motor s úhlem 90o mezi oběma řadami válců. Výkon měla přenášet plně automatická převodovka. Za hlavního dodavatele byla vybrána firma Leland Motors. Tank dostal označení FV 4201.

V té době probíhaly vývojové práce i na druhé straně oceánu a nutno říci, že cesta k novému MBT nebyla o nic méně trnitá než v případě Britů. Obě strany počítaly s kompatibilitou některých částí, takže měly být vyměnitelné celé věžové komplety FV4201 a amerického T95, (jeden z předchůdců M1 Abrams), vyzbrojeného 90mm kanonem s hladkým vývrtem hlavně. V roce 1958 bylo na Západě přijato obecné pravidlo, že MBT budou vybaveny vícepalivovými hnacími jednotkami.

Jako pohonná jednotka FV 4201 byl nakonec vybrán motor L60 firmy Leyland. Jednalo se o stojatý dvoutaktní diesel s protiběžnými písty a společným spalovacím prostorem. Tuto koncepci, mimochodem vycházející z německých leteckých motorů Jumo, Britové vyhodnotili pro vícepalivový motor jako nejvhodnější.

Takto koncipovaný motor má relativně snadnou údržbu, protože má málo pohyblivých částí a solidní životnost, díky nízkému namáhání ojničních ložisek tlakem. Výhodou jsou i dobré spouštěcí charakteristiky při nízkých teplotách, které se na středoevropském válčišti daly očekávat. Za zmínku stojí praktická využitelnost podobných „přednosti“. Možnost spalování jiných paliv u motoru L60 nikdy nikdo na žádném válčišti nevyužil.


Model Medium Tank No.2, všimněte si jiného tvaru věže

Pro samotný projekt nového tanku to znamenalo zdržení, protože bylo nutné zcela přepracovat motorový prostor. Motor měl umožňovat dosažení rychlosti 42 km/h. Zásoba 1136 l paliva ve vnitřních nádržích měla vystačit k ujetí 480 km při rychlosti 24 km/h. Takto vybavené vozidlo se mělo vejít do 45,4 t, i když později byl limit uvolněn na 51,8 t.

Aby se práce urychlily, použila firma Leyland pro vývoj a ověření jednotlivých konstrukčních řešení vozidlo FV 4202, označované jako 40tunový Centurion. Na něm se testovala ležící poloha řidiče, tvar věže a upevnění kanonu bez vnější masky, která omezovala náměr a další detaily.

Celkem byla v roce 1956 postavena tři vozidla. Jedno se dochovalo v tankovém muzeu v Bovingtonu, druhé sloužilo jako vyprošťovací na základně ženijních jednotek v Bordonu a osud třetího je poněkud tajemný. Předpokládá se, že tank skončil omylem v Izraeli, ale jakékoli další detaily chybí.

V časovém skluzu

Mezitím se psal rok 1958 a bylo stále více zřejmé, že nový tank se nedostane do výzbroje ani v posunutých termínech. Hlavní podíl na zdržení měla vytíženost firmy Leyland vývojem tanku Centurion, přezbrojeného 105mm kanonem L7, který měl větší prioritu. Z toho důvodu byla v srpnu ke spolupráci přizvána firma Vickers Armstrong, která byla odpovědná za zhotovení věžového kompletu. V březnu 1959 měla být ke konečnému schvalování předložena maketa tanku.


Na pohledu zezadu je vidět „pancéřová krabice“ tlumiče výfuku

Práce se pohnuly kupředu. Koncem roku 1958 se firmě Leyland podařilo úspěšně odzkoušet jednoválcovou pokusnou verzi nového motoru. V březnu 1959 stejný výrobce vyzkoušel na dynamometru první verzi převodovky TN12, na níž se oba dodavatelé nakonec dohodli. Převodové stupně řadí řidič pedálem, podobně jako na motocyklu. Po ubrání plynu dojde automaticky k uvolnění spojky a řidič „kope“ rychlosti postupně nahoru nebo dolů.

Testy převodovky vykázaly celou řadu nedostatků. Jejich náprava se protáhla do září téhož roku.V té době již byla k dispozici první verze motoru L60 s redukovaným výkonem, takže celek bylo možné vestavět do prvního prototypu FV 4201 P1.

Prototyp FV 4201 P1, respektive jeho pojezdová část byla dokončena ještě v září. Věž zatím nebyla hotová, takže její hmotnost simulovala válcová balastní zátěž. Kvůli údajné podobě s věží Windsorského zámku se závaží říkalo Windsor turret. Vozidlo prošlo omezenými jízdními zkouškami, protože bylo vybaveno neplnohodnotnýmmotorem, používalo jen pokusné pásy firmy Leyland a muselo vydržet do prosince, kdy mělo být předvedeno DRAC (Director Royal Armored Corps). První prototyp najezdil při testech povinných 1062 km.

Věž prošla proti verzi odzkoušené na FV 4202 také úpravami. Nejpodstatnější bylo zvětšení rozsahu náměru z –7,5 a +15°, na -10 a +20°. Kromě toho se objevil požadavek na vybavení tanku infračerveným 56cm reflektorem v pancéřovaném pouzdře na boku věže. Navíc uživatel požadoval zesílení pancéřování věže.


Pohled na „mokré“ zásobníky pod úrovní věnce věže.Ve věži se skladovaly jen průbojné střely, které neobsahují trhavinu

Všechny tyto úpravy vedly ke zvýšení celkové hmotnosti, takže tank s motorem o plánovaném výkonu 700 k při 2400 otáčkách by měl měrný výkon 15,5 k/t. Celkem byla objednána stavba šesti prototypů (P1–P6), určených pro vojskové zkoušky a šesti (W1–W6) pro státní zkoušky (W jako War Office). Kromě toho byla objednána dvojice vozidel pro porovnávací zkoušky, protože mezitím se k západním zemím vyrábějícím tanky přidala i SRN s typem Leopard 1.

Vojskové testy byly zahájeny začátkem roku 1960. Prokázaly, mimo jiné, že použití různých paliv není zdaleka tak snadné, jak se zpočátku zdálo. Úpravy motoru si vyžádaly celkem 8 hodin práce, jen obtížně proveditelné v polních podmínkách. Kromě toho se objevily běžné dětské nemoci jako vibrace motoru, přehřívání převodovky a závady na hydraulickém pohonu ventilátorů chlazení.

Přehřívání bylo způsobeno zčásti nadměrným ohřevem převodového prostoru zbytkovým teplem od tlumiče výfuku, zčásti nedostatečným chlazením samotné skříně převodovky. Tlumič bylo nutné přemístit na vnější stranu zadní pancéřové přepážky, skříň převodovky upravit a zlepšit proudění vzduchu převodovým prostorem. Tyto úpravy zvýšily celkovou hmotnost tanku na téměř 50 t, ale to už bylo nad síly původních pružicích jednotek systému Horstmann, které měly nést vozidlo s celkovou hmotností maximálně 45 t.

Bylo je tedy nutné nahradit silnějšími. Zároveň byla vyměněna pojezdová kola, protože původní světlá výška 43 cm se ukázala jako nedostatečná a bylo ji nutné zvýšit na 56 cm. Tím se hmotnost vozidla ještě zvýšila.

Kvůli vibracímbylo nutné omezit maximální otáčky motoru z původních 2400 na 2100 za minutu. Výkon motoru klesl na 500 k a měrný výkon na 10 k/t, což bylo hluboko pod původními požadavky. Teprve následující rok byly k dispozici motory s výkonem upraveným na 550 k.

Testy věže

Prototyp FV 4201 P3 se zúčastnil v dubnu 1960 v Chertsey testů optiky zbraňového systému. Velitel byl vybaven zaměřovačem s desetinásobným zvětšením a střelec s osminásobným. Oba optické okruhy byly propojené, takže oba členové osádky mohli sdílet stejný obraz. Pro měření přesné dálky byl použitý zástřelný kulomet ráže 12,7 mm.

Kulomet měl původně sloužit jen jako nouzové řešení, než bude k dispozici laserový dálkoměr, ale nakonec se ukázal jako rychlý, spolehlivý, mimořádně odolný a levný, takže se používal až do vyřazení tanku z výzbroje. K měření dálky se používaly krátké dávky po třech nábojích.

K pohonu věže vybrali Britové elektromechanický systém, přestože proti vysokotlakému hydraulickému systému nabízí menší rychlost otáčení věže a je celkově objemnější. Nicméně vznik silně hořlavého aerosolu z hydraulické kapaliny unikající z rozvodů poškozených zásahem byl považován při použití dělené munice za příliš vysoké riziko.

V květnu 1961 byly v Kilkudbrightu na prototypu FV 4201W3 zahájeny střelecké zkoušky 120mm kanonu L11. Ještě předtím proběhly první zkoušky na stendu, což byla betonová stolice se zabetonovanou lafetou kanonu. Na základě výsledků testů bylo nutné dopracovat těsnění závěru, které normálně obstarává nábojnice, nebo alespoň nábojnicové dno. Ale kanon L11 nic takového neměl. Místo toho se používaly dvě kovové vložky.

V červenci se k testům připojil i vojskový prototyp FV 4201 P4. V roce 1962 byly na prototypech P3 a P4 zahájeny noční střelby s využitím infračervených reflektorů. Přestože jsou zkoušky výzbroje obecně považované za podstatně rizikovější než testy pojezdové části, v případě FV 4201 to bylo naopak. Střelby, navzdory všem rizikům spojeným s vývojem technologicky nové zbraně, probíhaly napodiv hladce.

Pozitivní výsledky zkoušek vedly k rozhodnutí odeslat dva tanky na testy k bojovým jednotkám. Vybrané kusy, kterými byly FV 4201 W1 a W3 dorazily v podmínkách přísného utajení do Německa. Prvními, kdo si mohli nové tanky vyzkoušet, byli příslušníci 1. Royal Tank Regiment v Hohne a 5. RTR ve Fallingbostel.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 12/2010 vydavatelství Naše Vojsko

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔21.11.2011 📕10.495

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře