Na španělském nebi - Polikarpov R-5 Rasante

Autor: Miroslav Šnajdr 🕔︎︎ 👁︎ 23.229

Pravděpodobně je tomu tak proto, že na rozdíl od I-15, I-16 a SB nepředstavovaly tak atraktivní konstrukci. Navíc „šturmoviky“ R-5SSS dorazily na místo určení ze sovětského kvarteta jako poslední a jako poslední také prošly bojovým křtem.

Polikarpov R-5SSS rozhodně na podzim 1936 nešlo označit za moderní letoun. Rozměrný jednomotorový dvouplošník konzervativní konstrukce vězel svou koncepcí ve 20. letech. První prototyp celé vývojové řady ostatně vzlétl již 25. srpna 1928. Přesto R-5 představovala pro sovětské letectví velmi významný typ. Celkem bylo v letech 1930–37 vyrobeno 5 534 sériových letadel, určených k plnění celé palety úkolů: k průzkumu, lehkému bombardování, pozorování, torpédovým a bitevním útokům, námořnímu průzkumu, vojenské dopravě, k doplňování pohonných hmot ve vzduchu a k řadě dalších úkolů. V polovině 30. let byl tento typ nejpočetnějším letounem ve výzbroji VVS RKKA.

Reklama


Polikarpov R-5 sovětského vojenského letectva

Všech 31 do Španělska dodaných strojů zastupovalo jedno z méně početných provedení letounu, bitevní variantu R-5SSS (skorostnoj- skoropodjemnyj-skorostrelnyj, tj. rychlýrychle produkovaný-rychlopalný). Sovětští vojenští teoretici se ve 30. letech 20. století aktivně zabývali problémem podpory pozemních útvarů bitevními letouny. Bitevní letoun v tehdejšímsovětskémpojetí se od klasických lehkých bombardérů odlišoval především silnější hlavňovou výzbrojí (s pancéřováním se v kategorii „lehkých šturmoviků“, kam náležely také bitevní verze R-5, nepočítalo). Úvodní bitevní verze „er-pětky“ se objevila z iniciativy velitele 252. letecké brigády, A. A. Turžanského a brigádního technika Pavlova v roce 1932. Spočívala v umístění čtyř kulometů PV-1 ráže 7,62 mm pod spodní křídlo. Výroba tohoto provedení se rozběhla v moskevském závodě číslo 1 pod označení R-5Š (varianta byla značena také LŠ-5 či R-5Št).

Vývoj nové bitevní verze, vyzbrojené moderními kulomety ŠKAS ráže 7,62 mm, majícími větší kadenci a účinek než starší PV-1, velení letectva objednalo 2. března 1934. Varianta měla mít zahrnuta všechna vylepšení předpokládaná pro sériovou výrobu R-5, plánovanou na rok 1934. Nová verze vznikla ve vývojové kanceláři závodu č. 1.V továrně ji značili pouze jako SSS. Prototyp (výrobního čísla No 8188) byl zalétán v listopadu 1934. Již 20. prosince byl přijat plán vyrobit roku 1935 celkem 400 letounů „R-5 se ŠKASy“. Produkce se nicméně zpozdila kvůli defektům výzbroje, které se projevily během zkoušek. Prvních šest sériových letounů VVS RKKA převzalo 7. srpna 1935. V následujícím roce se nové letouny poprvé zúčastnily velkých manévrů Rudé armády. Sovětské veřejnosti se R-5SSS představil necelý měsíc před svým bojovým křtem u Madridu, 7. listopadu 1936, během tradičních moskevských oslav VŘSR. Přesný počet vyrobených strojů neníznám, je odhadován na 350 až 400 kusů. Stroje se staly poslední sériově vyráběnou verzí typu R-5. Soustředěny byly u letek několika bitevních leteckých brigád (ŠAB). Vedle španělského válčiště zasáhly do bojů na přelomu let 1939/1940 při útoku proti Finsku, během známé zimní války. Omezeně se také podílely na obraně Sovětského svazu při německémútoku. 22. června 1941 zbývaly ve stavu VVS RKKA ještě 104 stroje.


R-5 byl letounem konzervativní konstrukce

Bitevní verze R-5SSS představovala v roce 1936 rozporuplný letoun. Šlo o spojení zastaralého, byť osvědčeného draku, který prošel pouze místními vylepšeními, s dosti moderní výzbrojí.

Po konstrukční stránce toho letoun mnoho nového nenabízel. R-5SSS byl jednomotorový dvouplošník (sesquiplan) se smíšenou kostrou draku (převládalo ovšemdřevo, duralumin byl použit pouze na mezikřídelní vzpěry, kryt motoru, konce křídel a ocasní plochy). Přistávací zařízení tvořil pevný podvozek záďového typu. Osádka se skládala ze dvou mužů, pilota a pozorovatele-navigátora (šturman-letnab). Seděli za sebou v odkrytých kabinách. Potah trupu dřevěné konstrukce tvořila překližka, na přední části plech. Dvounosníková křídla měla dřevěnou kostru a plátěný potah, byla navzájem spojena vzpěrami tvaru N a vyztužena dráty. Pohonnou jednotku tvořil kapalinou chlazený řadový dvanáctiválec M-17F o výkonu 500 k (367 kW) až 715 k (525 kW). Vrtule byla dvoulistá dřevěná nebo kovová.


Republikánský Polikarpov R-5SSS, 1a Escuadrilla de Vuelo Nocturno, 1938

Zajímavou stránku R-5SSS ovšem představovala na svou dobu dosti účinná a propracovaná výzbroj.V tomto ohledu letoun překonával všechny další typy lehkých bombardérů působících ve Španělsku. Střeleckou výzbroj tvořilo pět moderních kulometů ŠKAS ráže 7,62 mm, charakteristických vysokou rychlostí střelby. Jejich kadence byla 1500 ran/min, což dvojnásobně překonávalo starší PV-1 montované na R-5Š. Čtyři ŠKASy byly uloženy ve spodním křídle (s 200 kusy střeliva na hlaveň) a pátý pohyblivý ovládal druhý člen osádky. Pilot mohl při útoku na cíl odpalovat buď všechny zbraně, nebo mohl střílet ze dvou krajních, či dvou vnitřních kulometů. Letoun také nesl účinnou pumovou výzbroj, a to až do hmotnosti 700 kg. V trupu se pod podlahou kabiny nacházela malá pumovnice pro 20 pum po 8 až 10 kg. Na závěsníky Der-31 pod křídlem mohly být umístěny čtyři pumy do 250 kg. Pro zvýšení efektivnosti útoků proti speciálním cílům zde mohli zbrojíři umístit moderní kazetové pumy RRAB-250 nesoucí uvnitř tříštivé nebo zápalné pumičky. Další možnost představovalo podvěšení tříštivých pumAO-8, AO-8M2, AO-10 nebo AO-25 (čísla udávají hmotnost) nebo zápalných pumiček ZAB-1. A pochopitelně zde mohli zbrojíři umístit také trhavé pumy, a to jak starého typu, AF-32 a AF-82, tak nové FAB-50, FAB-100 nebo FAB-250. Pumy byly shazovány elektricky nebomechanicky. Sověti předpokládali v budoucímválečnémkonfliktu také nasazení chemických zbraní. Na dvojici podkřídelních závěsníků, umístěných blíže trupu, mohly být podvěšeny vypouštěče bojového plynu (dýmovnice) DAP-100 nebo kontejnery na bojové látky VAP-4M(obsah 72 l, plněn směsí petroleje, yperitu a lewisitu). Ve Španělsku pochopitelně nebyly bojové chemické látky použity a R-5SSS zde využívaly klasičtější verze pumové výzbroje.

Reklama

Letouny přišly do Španělska vybaveny radiostanicemi, které podle pamětníků představovaly zbytečnou přítěž a byly později demontovány. Navzdory svému označení (jednímze tří S bylo skorostnyj, čili rychlý) byly výkony dosti slabé.Maximální rychlost byla u země pouze 244 km/h a v 1000 m 242 km/h. Letové vlastnosti vyhovovaly, stroj se však při bojovém nasazení ukázal jako dosti zranitelný protiletadlovou palbou, a to zejména kvůli řadovému motoru s na poškození citlivým kapalinovým chladičem.


Ke startu připravený republikánský R-5SSS, letiště El Carmolí.

Hned na tomto místě bude dobré opět připomenout, že dodávky sovětských letounů do Španělska nebyly žádným „darem sovětského lidu španělským soudruhům bojujícím proti fašismu“, nýbrž obchodem, za který republikáni platili zlatem. Celá operace, související s dodáním 31 R-5SSS, byla ohodnocena na 1,5 milionu rublů.

Do Španělska Sověti vyslali nejen letouny, ale i potřebný personál. Šlo o plnohodnotnou bitevní „eskadrilu“ (letku) s tabulkovými stavy pod velením maj. K. Guseva. Skupinu tvořilo 31 pilotů, 31 navigátorů (šturmanů), 47 členů pozemního personálu a 7 civilních dělníků ze závodu No. 1, který typ v SSSR vyráběl. Pro dodávku na Iberský poloostrov velení VVS RKKA vybralo letouny mající za sebou již službu u řadových útvarů. V Oděse je zkontrolovali a demontovali technici Kačinské letecké školy. 29. října bylo zahájeno nakládání všech 31 demontovaných letounů na španělské plavidlo Aldecoa. Loď opustila Oděsu 4. listopadu a do španělského přístavu Cartagena dorazila 19. listopadu. Letouny byly smontovány za dohledu inženýrů Gricuka a Novikova v Murcii.


R-5SSS 1a Escuadrilla deVuelo Nocturno v letu nadmořemnedaleko od Cartageny

Organizace útvaru vyzbrojeného Polikarpovy R-5SSS a bojujícího pod velením majora K. Guseva (ve Španělsku používal nom-deguerre „Konstantinov) zprvu odpovídala sovětským zvyklostem. V polovině 30. let uVVS-RKKA představovala vyšší taktickou jednotku eskadrila, která měla ve stíhacím letectvu tabulkový stav 31 strojů, včetně jednoho velitelského letounu. Členila se dále na tři oddíly (otrjady) po deseti strojích. Obdobnou organizaci si zprvu ponechala Gusevem vedená skupina sovětských letců, postupně doplněná několika španělskými a zahraničními letci. Španělské Aviación Militar ovšem používalo odlišnou organizaci než VVS-RKKA. VyššímútvarembyloGrupo (skupina), tvořené dvěma či více escuadrillami (letkami) po 10 až 12 strojích. Po nějaké době, začátkem roku 1937, Sověti přebrali organizační schéma obvyklé u španělského letectva. Jednotka vyzbrojená R-5SSS nyní obdržela označení Grupo N°15. Velitelem byl samozřejmě nadále ruskýmaj. Gusev, formální velení skupiny spočívalo v rukou španělského důstojníka – comandante Abelardo Moreno Miro.

Osádky byly zprvu tvořeny výhradně sovětskými letci. Muži bojující na R-5SSS obdrželi v rámci ruského kontingentu ve Španělsku přezdívku „skorostniki“ , tj. úderníci (pro neznalé – skorostnik je, podle slovníku z bolševické éry, dělník pracující rychlostní metodou). Postupně se složení personálu Grupo N°15 poněkud měnilo s příchodem španělských a zahraničních letců, sovětský prvek ovšem převládal. K 7. lednu 1937 tak Gusevovo Grupo disponovalo celkem 28 piloty: 20 Sověty, pěti Španěly, dvěma Čechoslováky (šlo o dobrovolníky z tehdejší ČSR Karla Gabulu-Kříže a Karla Vejvodu) a jedním Američanem. Navigátorů-střelců (šturmanů) bylo 30: 21 Sovětů, sedm Španělů, jeden Čechoslovák (Karel Král) a jeden Američan.

Reklama

Co se týče označení letounů, tak Polikarpovy R-5SSS byly v sovětských dokumentech často uváděny jako SSS (tedy bez označení typu R-5) nebo zjednodušeně 3S, jindy pouze jako „šturmovik“ (bitevník) nebo „parikmacher“ (holič).V červenci 1937 dostaly R-5SSS ve španělském republikánském letectvu kódové označení tvořené písmeny RR a číslem, např. (RR-002, RR-021 atd.). Španělští republikáni typ nazývali jako Rasante. Italští piloti dvouplošné bombardéry R-5 (stejně jako R-Zet) obvykle označovali jako „Douglasy“. Vycházelo to z tehdy rozšířené představy, že sovětské letouny jsou pouhými napodobeninami amerických konstrukcí. Španělští nacionalisté pak R-5 určovali pro změnu jako Papagayo (papoušek), přičemž takto značili také R-Zet a rovněž koncepcí podobná Aera A-101 československého původu.


Španělští letci u R-5SSS, Manises 1937

K bojovému křtu Polikarpovů R-5SSS došlo 2. prosince 1936 v prostoru Madridu. Dvanáct bitevníků pod Gusevovovým velením velmi úspěšně zaútočilo na letiště Velada. Na cíl vystřílely mnoho nábojů a svrhly 48 těžších a 240 lehkých pum, které byly opatřeny 19 sekundovými časovými roznětkami a explodovaly se zpožděním tak, aby z malé výšky útočící Polikarpovy neutržily poškození od střepin. Na letišti se podle Sovětů v dobu útoku nacházelo 15 letounů nepřesně identifikovaných jako „Caproni“. Všechny byly dle tvrzení m-j. Guseva zničeny. Ve skutečnosti byly na zemi zasaženy tři italské Savoie-Marchetti S.81, přičemž míra jejich poškození je uváděna rozdílně. Někdy je zmiňováno zničení jednoho fašistického bombardéru a vážné poškození dvou zbývajících, Italové uvádějí pouhé poškození všech tří. Sověti za útok zaplatili ztrátou jednoho Polikarpovu R-5SSS i s osádkou. Při další akci toho dne Sověti přišli ještě o jeden bitevník, osádka tentokrát vyvázla.

Úvodní akce přinesly slušné výsledky, ale také značné ztráty. Do Moskvy směřovalo hlášení chválící údernou sílu „šturmoviků“ i připravenost a odvahu letového personálu, současně však upozorňovalo na zřejmé nedostatky typu: nízkou rychlost a absenci pasivní ochrany nádrží a kapalinových chladičů. Bylo rozhodnuto pokusit se těžkým ztrátám vyhnout změnou taktiky. Osádky přerušily bitevní útoky a nadále byly nasazovány jako klasické lehké bombardéry. Cíle napadaly pumami z větších výšek. I to však nestačilo, a tak po zhruba třech týdnech nasazení sovětské velení ve Španělsku rozhodlo Polikarpovy R-5SSS převést na noční ofenzivní akce.


Piloti a mechanici Escuadrilla deVuelo Nocturno Španělští letci u R-5SSS, Alcañiz 1937

První noční bojové starty proběhly v noci na 24. prosinec 1936. Polikarpovy vykonaly tři nálety na nepřátelská vojska rozmístěná kolem Madridu. Osádky používaly podobnou taktiku, jaká se později velmi rozšířila v případě R-5, ale hlavně známých Polikarpovů U-2 (Po-2) během bojů Velké vlastenecké války. Operovaly v rojích, přičemž jednotlivé roje útočily v desetiminutových odstupech. Po startu letoun nabral, pokud to umožňovalo počasí, výšku 3000m a nasadil kurz k linii fronty. Ze země letcůmpomáhali v navigaci pomocí elektrických svítilen, sestavených do šípu, směřujícího k bojišti. Linie republikánských zákopů pak byly vyznačeny lampami viditelnými pouze při příletu z týlu. Pokud byla nasazena skupina letounů, začal záhy jednu z osádek velitel vyčleňovat k ničení světlometů. Tento R-5SSS letěl níže, lákal na sebe obsluhy světlometů a eventuálně na ně útočil.K cíli se R-5SSS blížily s motory běžícími na malý výkon. Po odhozu pumdal pilot plný plyn a cílovou oblast opouštěl zatáčkou. Palba protiletadlových zbraní vesměs pro útočníky nepředstavovala vážnější nebezpečí. Během noci letouny vykonaly jeden až dva vzlety. Zaměsíc tak každý R-5SSS strávil ve vzduchu průměrně 30 hodin.

V noční činnosti se Polikarpovy R-5SSS nepochybně osvědčily. Noční akce zbavily osádky starostí s nepřátelskými stíhači a do značné míry rovněž s protiletadlovou palbou, která byla za tmy dosti neúčinná. Na druhé straně ovšem přibyly problémy s navigací a s obtížným vyhledáváním cílů. Operace měly nezřídka spíše rušivý charakter, než aby nepříteli způsobily skutečné škody.


Polikarpov R-5SSS kódu RR-008 ze stavu 1a Escuadrilla de Vuelo Nocturno, konec roku 1938

K denní aktivitě (byť omezené) se Polikarpovy R-5SSS Grupo N°15 vrátily během jaramské bitvy v únoru 1937, pak v březnu běhemguadalajarské bitvy a v květnu během neúspěšné republikánské ofenzivy na La Granju. Pak dále sloužily především v noci.

Od léta 1937, po návratu původního sovětského personálu do vlasti, s nimi již v noční bombardovací roli létali výhradně Španělé. Grupo N°15 bylo s jejich odchodem rozpuštěno. Zbývající Polikarpovy R-5SSS začala používat nová španělská jednotka, Escuadrilla de Vuelo Nocturno (později značená 1a Escuadrilla de Vuelo Nocturno či 1a Escuadrilla de Bombardeo Nocturno). Jak napovídá název (a to v obou jeho podobách), šlo o letku specializovanou na noční operace. Organizačně tvořila součást Escuadra Mixta N° 7 (7. smíšené eskadry).

Během roku 1938 vykonaly Polikarpovy R-5SSS republikánského letectva celkem 82 bojových vzletů. Z nich 9 připadlo na útoky proti letištím, 15 proti železničním cílům, 14 proti přístavům a lodím, 38 proti pozemním útvarům nepřítele. Do 15. prosince téhož roku čítaly úhrnné ztráty od začátku služby ve Španělsku celkem 22 strojů: čtyři Polikarpovy R- 5SSS byly zničeny ve vzdušném boji, pět palbou ze země, jeden bombardováním, 11 během havárií a jeden přistál na nepřátelském území.

Polikarpovy R-5SSS vydržely ve službě až do konce občanské války. Ráno 30. března 1939 pak posledních sedm R-5SSS letky odlétlo z letiště El Carmolí do Oranu ve francouzském Alžírsku. Rasante zde přistály na letišti La Senia. Osádky daly přednost francouzské internaci a exilu před kapitulací a nejistým osudem, který by je čekal ve Španělsku od vítězných Frankových povstalců.


R-5SSS, Grupo Reconocimiento No 43, Ejército del Aire, 1941

Francie uznala nacionalistickou vládu sídlící v Burgosu ještě před skončením konfliktu, již 27. února 1939. Nic tedy nebránilo urychlenému zahájení jednání s Paříží o vrácení letounů, s kterými piloti republikánského letectva ulétli na francouzské základny. Na alžírském letišti La Senia byla umístěna mise španělských pilotů a mechaniků zajišťující přelety původně republikánských strojů zpět do Španělska.Vrátilo se všech sedm Polikarpovů R-5SSS, tvořících původně výzbroj 1a Escuadrilla de Vuelo Nocturno. Na španělských základnách byly nalezeny dva další stroje včetně jednoho získaného v Alcantarilla, které po nezbytné opravě rozšířily počet Rasante zařazených do výzbroje nově budovaného letectva Ejército del Aire na devět. V listopadu 1939 obdržely kódové označení 16W-1 až 16W-9. Vyřazeny byly postupně v průběhu let 1940–45. Společně s početnějšími Polikarpovy R-Zet (které byly v republikánském letectvu pojmenovány Natacha) je používala skupina zprvu značená Grupo de Natachas de la Fuerza Aereas de Africa. Jak napovídá označení, útvar působil ve ŠpanělskémMaroku. V březnu 1940 došlo k přejmenování jednotky na Grupo Independiente N°43. R-5SSS v Maroku létaly ze základny Auámara. V říjnu téhož roku pak bylo označení změněno na Grupo Reconocimiento N°43.

Během služby došlo k jediné těžké havárii, a to 8. října 1941. Polikarpovu 16W-9 při přistání selhala pohonná jednotka, a letoun se zřítil. Jeho pilot capitán Manuel Rodriguez Salgado přišel o život.

Hlavní technické údaje:  
Rozpětí: 15,5 m
Délka: 10,5 m
Výška: 3,6 m
Nosná plocha: 50,2 m²
Hmotnost prázdného letounu: 2 042 kg
Vzletová hmotnost: 3 003 kg
Max. rychlost (u země): 244 km/h
Max. rychlost (ve výšce100 m): 242 km/h
Praktický dostup: 6 100 m
Dolet: 900 km
Zdroje (výběr):
Abrosov, S. – V nebe Ispanii 1936–1939 gody, Moskva 2003;
Maslov,M. – Samolety razvedčiky R-5 i R-Z, Armada 22, Moskva 2000;
Semejstvo samoletov R-5, Aviakolekcija 1-2005, Moskva 2005;
Salas Larrazábal, J. – Guerra Aerea 1936–39, Tome I, 1998

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 12/2010 vydavatelství Naše Vojsko

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více