Druhé obležení Vídně Turky (červenec-září 1683)

Autor : Karel Oktábec 🕔20.11.2011 📕81.829

Arabský pokus o rozšíření „Domu islámu“ (Dár al-Islám) do Evropy přes Pyrenejský poloostrov ztroskotal 25. října 732 prohranou bitvou u jihofrancouzského Tours. Po ní následovalo už jen vyklízení dobytých území a roku 1492 konečný odchod z evropského kontinentu. Po Arabech převzali nevděčný úkol islamizace Evropy nejprve seldžučtí, posléze osmanští Turci. Začali tím, že si jaksi mimochodem podrobili své arabské učitele, načež ovládli celou byzantskou Malou Asii, roku 1354 překročili Dardanely a vstoupili na evropský kontinent, pro změnu přes polostrov Balkánský. Roku 1389 porazili na Kosově poli Srby, roku 1444 rozdrtili u Varny vojsko křížové výpravy vedené uherským králem Vladislavem III. (v bitvě padl) a roku 1453 dobytím Konstantinopole (Cařihradu) definitivně zničili křesťanskou Byzantskou říši...

Roku 1526 porazila turecká armáda u Moháče česko-uherské vojsko vedené českým (a uherským) králem Ludvíkem Jagelonským. Král Ludvík na útěku z bitvy zahynul a arcivévoda Ferdinand I. Habsburský, který po něm zdědil český trůn, okamžitě vznesl nárok i na trůn uherský. Nárok však vznesl i sedmihradský vévoda Jan Zápolský, jehož kandidaturu podporovala turecká Osmanská říše. V Uhrách vypukla občanská válka, do níž se aktivně zapojila vojska habsburská i turecká. Po počátečních úspěších byli císařští poraženi, turecká armáda dobyla Budín, pronikla dočasně až na Moravu a roku 1529 se neúspěšně pokusila dobýt i Vídeň. Následovalo období prakticky nepřetržitých válek, během nichž Turci postupně ovládli území Dolních Uher (dnešního Maďarska) a roku 1663 se po dobytí pevnosti Nové Zámky zachytili i v Uhrách Horních (na dnešním jižním Slovensku).

Tou dobou dosáhla osmanská turecká říše největšího územního rozsahu ve svých dějinách a zdálo se, že jejímu dalšímu růstu nestojí nic v cestě. Tedy kromě rakouského císařství, kterému v důsledku jeho geografické polohy nezbývalo nic jiného, než po několik staletí plnit nevděčnou úlohu evropského protiislámského štítu. A to i navzdory tomu, že mělo dost starostí s odbojnou uherskou křesťanskou (byť protestantskou) šlechtou, které kupodivu nevadilo, že většinu Uher (včetně hlavního města Budína) ovládají její islámští turečtí spojenci, naproti tomu rekatolizační a centralistické snahy křesťanských Habsburků ji doháněly k dalším a dalším povstáním...

Jedno z těchto povstání, vedené sedmihradským vévodou Imre Thökölym, vyústilo v obsazení téměř celého „rakouského“ Slovenska a bylo roku 1682 završeno korunovací Thökölyho uherským králem. To vše pochopitelně s nezbytnou tureckou podporou. O necelý rok později se Turci rozhodli využít této příznivé situace a po 154 letech vytáhli znovu na Vídeň...


Vídeň roku 1683

Dne 14. července 1683 oblehla sídelní město habsburské monarchie turecká armáda, vedená velkovezírem Kara Mustafou a posílená pomocnými oddíly (křesťanského) sedmihradského vévody Michala I. Apaffyho na téměř 200 tisíc mužů. Další turecký spojenec, (křesťanský) uherský král Imre Thököly mezitím na slovenském území zaměstnával rakouskou polní armádu vévody Karla Lotrinského svými pokusy o dobytí Bratislavy.

Těsně před uzavřením obležení opustil Vídeň nejen císař Leopold I. s rodinou a většinou dvořanů, ale i dvě třetiny z přibližně devadesátitisícového obyvatelstva. Naopak asi 20 tisíc vesničanů z okolí hledalo ve městě ochranu. Vojenskou posádku města tvořilo 72 setnin z pěších pluků Alt-Starhemberg, Mansfeld, de Souches, Scherffenberg, Keiserstein, Heister, Württemberg, Neuburg, Thim a jezdecký pluk Dubignyho kyrysníků. Zmobilizována byla rovněž vídeňská městská garda (plk. Ferdinand markýz degli Obizzi) a oddíly měšťanské domobrany (vídeňský starosta a bývalý purkmistr Andreas Liebenberg). Celkový stav obránců na počátku obležení tak činil přibližně 12-15 tisíc mužů.

Vojenským velitelem obrany byl jmenován šestačtyřicetiletý polní zbrojmistr Ernst Rüdiger hrabě von Starhemberg, nejvyšším civilním funkcionářem víceprezident dvorské válečné rady, dvaasedmdesátiletý vysloužilý polní podmaršál Kašpar Zdeněk hrabě Kaplíř ze Sulevic (vnuk českého stavovského direktora, popraveného roku 1620 za revoltu proti rakouským Habsburkům). Dělostřelectvo v počtu 312 děl dostal na povel plukovník Christoph von Börner a ženijní záležitosti sedmačtyřicetiletý saský podplukovník inženýr Georg Rimpler.

Obránci měli k dispozici nedávno dokončené městské opevnění italského bastionového typu, skládající se ze tří obranných linií. Vnitřní obvod tvořilo dvanáct bastionů spojených kurtinami a chráněných buď přímo tokem Dunaje, nebo pevnostním příkopem. Střední linie obrany se skládala z jedenácti trojúhelníkových ravelinů umístěných v příkopu. Vnější linii tvořila krytá cesta za příkopem, opevněná dřevěnou palisádou a palebnými sruby v lomových bodech shromaždišť.

 
Schéma vídeňského opevnění s vyznačením tureckých pozic

Inženýr Georg Rimpler, který před lety (byť neúspěšně) hájil proti Turkům krétskou Kandii, měl s jejich způsobem dobývání pevností dostatek zkušeností, takže dal v nejohroženějším úseku mezi Hradním a Löblovým bastionem vybudovat v příkopu nízký obranný val, předsunutý před patu kurtiny a chráněný čtyřmi improvizovanými postaveními pro vedení bočních paleb. V týlu ravelinu mezi oběma bastiony tak vznikla další obranná linie, která měla za úkol rozptýlit a zpomalit úsilí útočníků. Kromě toho sestavil Rimpler ze solnohradských havířů, vídeňských studnařů a dobrovolníků z řad civilistů i vojáků improvizovaný minérský oddíl, který měl podzemním tureckým aktivitám čelit.

Na rozdíl od evropských pevnostních odborníků se turečtí zákopníci nezdržovali složitým geometrickým vyměřováním průběhu spojovacích zákopů a vzdáleností jednotlivých útočných linií, nicméně likvidaci protivníkova opevnění pomocí podkopů a min si osvojili tak dokonale, že Kara Mustafa ani nepovažoval za nutné vzít s sebou k Vídni těžké obléhací dělostřelectvo...

O sebevědomí oblehatelů svědčí i obsah dopisu, jímž již 14. července 1683 Kara Mustafa vyzval město ke kapitulaci. Obráncům v zásadě nabídl tři možnosti: buď přestoupí na islám a Vídeň bude ušetřena, nebo zůstanou křesťany, vzdají se a budou smět i se vším majetkem odejít. Nu a důsledky třetí možnosti, tj. setrvání v „bludném“ náboženství spojené s vojenským odporem, byly vyjádřeny závěrečnými slovy dopisu: „Poté budou při všemocném Alláhovi, jenž stvořil nebesa i zemi a kromě nějž není boha, vaše příbytky vypleněny a vaše děti zotročeny. Pokoj buď těm, kdo kráčí po cestě pravé!

Polní zbrojmistr Ernst Rüdiger hrabě von Starhemberg tuto nabídku odmítl, takže dne 15. července 1683 turecká armáda zahájila ostřelování města. Jejím prvním úspěchem bylo paradoxně právě zranění hraběte Starhemberga, jenž musel v důsledku toho na tři dny předat velení stařičkému hraběti Kaplířovi. Tento bývalý švédský a (po návratu z emigrace) císařský plukovník a později polní podmaršál měl naštěstí s hájením obležených měst zkušenosti už z třicetileté války, kdy roku 1648 patřil k obráncům Prahy před Švédy, takže mu převzetí povinností vrchního velitele nečinilo potíže.


Minová válka na dobové rytině

Již po dvou dnech se turecké zákopy přiblížily k okraji městského příkopu a Mustafovi minéři, vesměs naverbovaní sedmihradští horníci, se pustili do hloubení minových štol. Suché podloží s nízkou hladinou spodní vody jim to usnadňovalo, a tak práce postupovaly velmi rychle. Inženýr Rimpler dal v hradebních kasematech a ve sklepeních domů přiléhajících k hradbám rozmístit bubny posypané suchým hrachem, akusticky reagující na otřesy půdy a fungující tedy jako improvizované seismografy. Po zjištění přibližného směru postupu nepřátelských minérů byly okamžitě zahájeny práce na příslušných protipodkopech.

První turecká podzemní mina explodovala 23. července 1683 v předpolí hradebního úseku mezi Löbelovým a Hradním bastionem a prorazila tak cestu do příkopu. Další dvě miny vybuchly současně 29. července a zničily část palisád kryté cesty před Hradním ravelinem, chránícím kurtinu mezi dvěma bastiony - Hradním a Löblovým.

30. července vybuchla podzemní mina již blízko Hradního ravelinu a podkopová válka, během níž bylo nakonec odpáleno přes 5 000 min, pokračovala dál. Obležení se bránili protipodkopy, v nichž několikrát došlo k podzemním bojům muže proti muži. Podnikali i časté výpady na postavení turecké pěchoty a dělostřelectva. Při jednom z těchto výpadů utrpěl podplukovník inženýr Rimpler zranění, jemuž 2. srpna podlehl...

Další ztrátu utrpěl vídeňský velitelský sbor 8. srpna, kdy údajně charismatického vrchního velitele Starhemberka vyřadila z boje pro změnu epidemie úplavice, takže se velení musel opět ujmout vnuk českého rebela hrabě Kaplíř, zabývající se dosud „pouze“ zásobováním obránců municí a proviantem, hašením požárů, opravami hradeb a péčí o raněné a nemocné...

Dne 19. srpna zotavený Starhemberg formálně převzal velení (zeslaben krvavými průjmy dával se na místa klíčových bojů alespoň nosit ve speciálně upraveném křesle), nicméně Zdeněk Kaplíř ještě 27. srpna písemně hlásil veliteli polní armády Karlu Lotrinskému, že z dvanácti tisíc mužů, kteří hájili Vídeň na počátku obležení, zůstala bojeschopná pouze třetina, přičemž místo padlých poručíků musí teď u některých pluků velet četám desátníci. Že chybí potraviny, obvazy a munice, ruční granáty, a funkční děla. A že – s přihlédnutím k těmto skutečnostem - lze Vídeň hájit ještě nejvýše dva dny. Navzdory svým bohatým zkušenostem se zkušený veterán v tomto případě naštěstí mýlil...


Výpad obležených, v pozadí výbuchy tureckých min

Dne 3. září dobyli Turci Hradní ravelin, lépe řečeno jeho trosky, hájené do poslední chvíle muži kapitána Heistermanna od Starhembergova pluku. Veškeré úsilí oblehatelů se nyní soustředilo na proražení průlomu v kurtině mezi Hradním a Löblovým bastionem – a samozřejmě i na dobytí obou bastionů. Již následujícího dne prorazila turecká mina v Hradním bastionu desetimetrový průlom, do něhož se vzápětí vrhli turečtí janičáři. Po dvouhodinovém boji byl útok odražen. Dne 6. září se opakovalo totéž u Löblova bastionu a turecké podkopy zamířily přímo pod mezilehlou kurtinu.

V případě, že by se Vídeň bránila evropské armádě, byla by pravděpodobně v tomto okamžiku kapitulovala. Podle pravidel tehdejšího válečnictví bývali totiž obránci po vytvoření průlomu v hradbách vyzváni ke kapitulaci, protože další boj byl většinou již jen zbytečným prodlužováním vzájemného zabíjení. Pokud odmítli a pokračovali v obraně, riskovali tím to, co se za třicetileté války odehrálo třeba v Magdeburgu – totální zničení města a vyvraždění jeho obyvatel, protože útočníci byli v tom případě na zbytečné (vlastní) ztráty citliví.

Vzhledem k tomu, že Kara Mustafa slíbil (v tomto případě poněkud kontraproduktivně) Vídeňanům vyvraždění jaksi předem, neměli vlastně o čem uvažovat a nezbývalo jim nic jiného, než bojovat dál. Vzájemné zabíjení tedy pokračovalo. Vzhledem k vytvořeným průlomům v Hradním a Löblově bastionu byla připravena další obranná linie, za níž měla posloužit původní středověká městská hradba, doplněná o improvizovaná polní opevnění. Každá větší budova ve městě, včetně císařského paláce, byla proměněna v samostatnou pevnost...


Postup tureckých obléhacích prací

Od počátku obležení ztratili císařští 8 000 mužů, provedli 24 výpadů a odolali osmnácti velkým tureckým útokům. Před útokem devatenáctým, který by s největší pravděpodobností byl i posledním, je zachránil příchod spojeného polsko-habsbursko-německého vojska, vedeného polským králem Janem III. Sobieským, lotrinským vévodou Karlem V. a bádenským markrabětem Ludvíkem Vilémem I.

Vyprošťovací armáda o síle 70 000 mužů se objevila ráno 12. září na výšinách severně od obleženého města. Turci, kteří během obléhání ztratili na 45 000 vojáků (takže jím zbylo "pouhých" 155 000 mužů), se jí téhož dne postavili v bitvě, v níž se střetl jejich středověký princip skvěle vycvičených individuálních bojovníků s pokročilejším, na bojištích třicetileté války vybroušeným principem manévrování vojenskými jednotkami, složenými z ukázněných, kolektivně vycvičených vojáků.

Okolo 17. hodiny se pod palbou císařské pěchoty (na rozdíl od pěchoty turecké uměla střílet salvami) a dělostřelectva zhroutilo turecké pravé křídlo a střed. Poslední úder otřesenému protivníkovi zasadili obrnění polští husaři, svým způsobem boje stejně anachroničtí jako celá turecká armáda, nicméně od svého závěrečného útoku na levé křídlo a tábor fakticky poražené turecké armády považovaní (zejména polskými historiky) za zachránce Evropy před tureckým nebezpečím...

Turci v bitvě ztratili 10 000 padlých a 30 000 raněných. Zbytek armády, včetně velkovezíra Kara Mustafy, uprchl. V dobytém tureckém táboře našli spojenci mimo jiné i hromady žoků kávových zrn, která původně považovali za krmivo pro velbloudy. Díky tomu si o dva roky později arménský obchodník Deodat otevřel ve Vídni první kavárnu v Evropě, zatímco jeden z vídeňských pekařů údajně začal na památku vítězství péct pečivo ve tvaru půlměsíce - croisanty čili naše rohlíky...

Historicky znamenala porážka před Vídní pro Turky totéž, co porážka u Toursu pro Araby - konec islámského dobývání Evropy a začátek boje o udržení dobytých území. Zatímco však Arabové byli z evropského kontinentu vyhnáni úplně, Turci si dodnes jako výsledek svého džihádu v Evropě udrželi alespoň Konstantinopol (Istanbul) s přilehlým okolím...

Zdroje textu a obrázků:
Simon Millar: Vienna 1683 (Osprey Publishing 2008)
Andrew Wheatcroft: Nepřítel před branami (Praha 2010)
Ivana Čornejová, Jiří Kaše, Jiří Mikulec, Vít Vlnas: Velké dějiny zemí Koruny české, sv. 8 (Praha 2008)
Jiří Fidler: Vídeň, In: Slavné bitvy naší historie (Marsyas 1993)
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Wien_Plan-Suttinger-1683(1684).jpg
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Wien-1683(1686)-Allen.jpg
http://www.thenagain.info/webchron/easteurope/ViennaBattlePlan.html
http://www.pictokon.net
Autor : Karel Oktábec 🕔20.11.2011 📕81.829

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře