Létání sametovou nocí

Autor : Vladimír Marek 🕔16.11.2011 📕6.803

Vrtulník si spokojeně předl, kolem se tyčily ostře řezané štíty hor. Střelec ve dveřích si opřel pažbu kulometu o rameno a snažil se co nejvíce soustředit. Najednou z ničeho nic prudce otočil hlaveň. Zahlédl totiž dole v údolí pohyb. Možná to byla jen karavana nomádů, mohl to ale být i protivník, který se právě chystal k útoku…

Součást amerického uskupení

První kontingent české vrtulníkové jednotky Task Force Hippo dislokované ve východoafghánské Šaraně začal působit v únoru letošního roku jako součást amerického vrtulníkového uskupení Task Force Falcon. Stodesetičlenná jednotka měla 20 příslušníků létajícího personálu. Ostatní vojáci se podíleli na operačním plánování, přípravě vrtulníků, zajištění jejich oprav a logistickém zázemí. S ohledem na horské prostředí a zvýšenou bezpečnostní ochranu byla nosnost strojů snížena jen na tunu materiálu, případně deset osob. „Působili jsme ve prospěch regionálních velitelství Východ. Měli jsme na starost přepravu osob a materiálu, a to jak v nákladové kabině, tak i v podvěsu,“ vysvětlil nám velitel 1. kontingentu plk. Petr Schwarz. „Nedá se říci, že bychom přednostně přepravovali příslušníky českého provinčního rekonstrukčního týmu (PRT). Úkolů, které jsme plnili, bylo poměrně hodně, musely být koordinované. Nemohli jsme tedy nějak preferovat naše vojáky. Měli jsme však s velitelstvím dohodu, že pokud přijde požadavek od PRT z Lógaru a budeme schopni ho splnit, tak nám ho svěří.

Jednotlivé kontingenty českých vrtulníkářů se na Šaraně střídají v pravidelných tříměsíčních rotacích. V Afghánistánu jsou nasazeny tři z pěti modernizovaných vrtulníků Mi-171Š. Mají zcela novou avioniku, spojovací prostředky, pasivní ochranu proti řízeným a neřízeným střelám, balistickou ochranu včetně kevralového koberce a zařízení pro použití lana na rychlé slaňování. Součástí kontingentu je i osm palubních střelců vyzbrojených kulomety PKM.

S vrtulníky jsme byli spokojeni. Modernizační prvky jsme využili v plném rozsahu. Museli jsme mít kompatibilní spojení nejen s nadřízeným americkým velitelstvím, ale i s pozemními jednotkami. A to v utajeném režimu. Také navigační systém se nám osvědčil, bez něho bychom jen těžko mohli v Afghánistánu létat. Srovnávací orientace podle map byla téměř vyloučena. Jsou totiž staré, pocházejí z období, kdy v této zemi působila sovětská vojska,“ upozorňuje velitel kontingentu.

Přistání ve vyschlém korytu

Jako příklad úkolů, které plnila vrtulníková jednotka, je možné uvést přepravu českého týmu ze základny Shank v Lógaru do těžko dostupného horského distriktu Azra. Kromě dvou našich vrtulníků se této akce zúčastnily dva americké stroje Black Hawk a bitevníApache. Ty měly celou akci jistit především v nejcitlivějších okamžicích startu a přistání. Jeden z Black Hawků měl speciálně krýt vysazení pozemního palebného zajištění, zbývající pak vyložení a zpětné vyzvednutí patroly. Přistávalo se ve vyschlém korytu řeky plném obrovských balvanů. Přesto se podařilo zadání splnit. „Vysazovali jsme zde nejen rekognoskační tým a patrolu, akce se účastnili i letečtí návodčí. Zajímavé pro nás bylo také společné plánování s americkou stranou,“ připomíná plk. Petr Schwarz. „Tento distrikt leží ve velké nadmořské výšce, člověk musel mít neustále na zřeteli odhad směru větru a jeho sílu a přistávat zásadně proti němu. Jinak jsme ale měli standardní taktiku létání, která se osvědčila nejen nám, ale především koaličním partnerům. Rozsah letových výšek byl od 15 do 600 m. Záleželo na taktické situaci a na rozhodnutí kapitána vrtulníku.

Zpětné vyzvednutí týmu proběhlo na malém políčku nedaleko vesnice. Mokří, unavení, ale přesto spokojení vojáci se po několika desítkách minut letu dostali zpátky na základnu Shank. Pro piloty vrtulníků ale ani v tomto okamžiku ještě úkol neskončil. Přestože už byl večer, museli se vrátit na základnu Šarana. Část letu a přistání přitomprobíhalo za tmy. V případě afghánské mise nic neobvyklého. Osádka byla totiž vybavena brýlemi pro noční vidění NVG (Night Vision Goggles). Pro jejich použití byly nezbytné údaje od synoptika o míře nočního světla a postavení měsíce nad horizontem. Právě na základě toho si pilot mohl udělat představu o tom, nakolik budou rozeznatelné detaily v terénu. Důležitá byla také kontrola filtrů na světlometech. Specifika létání s NVG spočívala mimo jiné v tom, že pilot při sledování terénu ztrácel schopnost hloubkového vidění. Brýle totiž zkreslovaly vzdálenosti a zužovaly pozorovací úhel na maximálně 30°. Zároveň znemožňovaly správně přečíst údaje na přístrojích. Bylo tedy potřeba kontrolovat je takříkajíc „pod brýlemi“. Druhý pilot musel sledovat okolní prostor a především překážky v blízkosti místa přistání.

Velitel 1. kontingentu upozorňuje na to, že v létě a vyššími teplotami se pilotáž ve velkých nadmořských výškách stává složitější. A to především při startu a přistání. Je tedy nezbytné věnovat větší pozornost dennímu vývoji počasí. Řešením může být intenzivnější využívání nočních letů.

Letové úkoly v noci jsme začali plnit 25. úno - ra. Nad naším operačním prostorem převládal pouštní terén bez orientačních bodů. Na rozdíl od České republiky, kde téměř na každém kilometru svítí nějaká obec, tady halila všechno naprostá tma. Což samozřejmě kladlo nemalé nároky na orientaci. O to větší výhodou pro nás byly přístroje nočního vidění. Protivník samozřejmě takovéto vybavení nemá,“ dodává na závěr plk. Schwarz.

Z historie nasazení

Historie působení českých dopravních vrtulníků v zahraničních misích má již řadu kapitol. Poprvé byly nasazeny v misi IFOR na území Bosny a Hercegoviny v srpnu 1996. Po proškolení na základně Divulje poblíž Splitu byly české osádky přiřazeny k jednotce britského námořnictva. Později byla dislokována na kanadské základně ve Velké Kladuši. Tato zkušební mise byla ukončena v polovině listopadu 1996.

Počátkem května 1997 čekal naše vrtulníkáře zajímavý úkol. Měli zajistit přepravu VIP a přistát s nimi na lodi Fort Grande. Poprvé v historii tak sedali na plavidlo na moři. Osádka vrtulníku Mi-17 dostala certifikát o přistání na moři a čepici se znakem plavidla. Další lety nad mořem a přistání na lodích byly již standardní.

České vrtulníky zažily na Balkáně ale i těžké okamžiky. Osmého ledna 1998 se krátce po startu u základny praporu SFOR v Bosanské Krupě zřítil Mi-17. Z 21 vojáků na palubě (20 českých a jeden britský) bylo pět osob zraněno těžce, čtyři středně a ostatní lehce. Příčinou havárie se stalo oddělení spoje transmise pohánějící vyrovnávací rotor.

Dalším černým dnem českého letectva v Bosně a Hercegovině se stal 25. říjen 1998. Vrtulník Mi-17 měl přepravit osm lidí z Divulje na britskou základnu Gornji Vakuf. V důsledku špatného počasí a změny času z letního na středoevropský se návrat posunul do nočních hodin. Let nad hornatým terénem v noci a ještě tomu za špatného počasí byl velice obtížný. Osádka musela snížit výšku. Když míjeli obec Stipanici, rozhodl kapitán, že vystoupají do výšky a dál budou pokračovat podle přístrojů. Hustý déšť a mlha totiž znemožňovaly let pod úrovní oblačnosti. Při stanovování dalšího kurzu zřejmě navigátor přehlédl nedalekou horu, jejíž výška dosahovala 1 670 m nad mořem. A právě do jejího úbočí narazili. V útrobách vrtulníku zahynula tří - členná osádka.

V dubnu 2005 se česká vrtulníková jed - notka ještě jednou vrátila do Bosny a Hercegoviny, tentokrát se zapojila do operace Evropské unie Althea. Celkem 23 příslušníků leteckého personálu působilo se dvěma vrtulníky Mi-17 na spojenecké základně Eagle poblíž Tuzly. Přerováci zde pomáhali zajišťovat letecký průzkum, přepravu vojáků, jejich výzbroje a dalšího potřebného materiálu do prostoru nasazení. Na palubě vrtulníku přepravovali dokonce i automobilovou a jinou techniku. Mise byla ukončena po dvou čtyřměsíčních rotacích v prosinci 2005.

Od dubna do prosince 2007 byla česká vrtulníková jednotka nasazena v misi KFOR v Kosovu. Dva vrtulníky Mi-17 s osádkami a dalším leteckým personálem našly své zá - zemí na české základně Šajkovac. Celkově se zde vystřídaly tři kontingenty. Devětadvacetičlenná jednotka zajišťovala taktické výsadky, aeromobilní operace, průzkumné lety a přepravu VIP. V omezené míře byla schopna plnit i roli MEDEVAC, tedy přepravovat zraněné osoby. Mise se zúčastnila i pilotka npor. Jitka Sehnoutková.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 11/2010 vydavatelství Naše Vojsko

Autor : Vladimír Marek 🕔16.11.2011 📕6.803

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře