Vývoz zbraní z Československa do kapitalistické ciziny (1960–1970)

Autor : PhDr. Jan Michl, PhD. 🕔12.11.2011 📕20.366

Nástup 60. let byl ve znamení masivních vývozů zbraní na revoluční Kubu, která byla zpočátku vnímána jako kapitalistická země. Po stabilizaci Castrova režimu a zvláště po odražení invaze v Zátoce sviní však zhruba od roku 1962 nemůžeme o Kubě hovořit jako o kapitalistické zemi a je to z čs. dokumentů patrné. V letech 1961 až 1965 se Československo zavázalo dodat společně se Sovětským svazem speciální materiál v hodnotě 886 milionů Kčs a civilního materiálu v hodnotě 40 milionů Kčs. Konkrétně se jednalo o lehký kulomet vz.52, letouny L-60 ve spojovací verzi, 40 milionů kusů munice ráže 7,62 mm a 9 mm, 30 000 samonabíjecích pušek 7,62 mm vz.52, 10 000 kusů samopalů 9 mm, 250 těžkých kulometů, a 100 000 ručních granátů.


Zničená egyptská výzbroj v průsmyku Mitla v roce 1967. Většina výzbroje byla vyrobena v Československu a Sovětském svazu. V popředí je vidět opuštěný tank T-34/85

V březnu 1959 dorazila do Prahy zpráva od příslušníků vojenské rozvědky v Djakartě, že v druhé polovině března tohoto roku dorazí do Československa indonéská delegace pod vedením plukovníka Janiho, jež má za úkol v ČSR, Německé spolkové republice a v Jugoslávii opatřit zbraně pro pozemní vojsko. Hlavní požadavkem bylo dodání 1 200 obrněných transportérů BTR-152, které se ale vyráběly pouze v SSSR. Pro československou stranu měla delegace připraven hlavní úkol v podobě dobudování zbrojního závodu v Bandungu, kam byli posláni čs. specialisté už v roce 1956, ale o rok později indonéská vláda výstavbu závodu přerušila. Právě snaha zhatit dodávku zbraní z Německé spolkové republiky přiměla Československo k maximální vstřícnosti, kdy u dodávek v hodnotě 30 milionů Kčs se počítalo s rentabilitou v rozmezí 75 až 80 %. Vzhledem k souběžnému vývozu do Egypta, Sýrie a Jemenu byla ohrožena limitní částka pro vývoz „speciálního materiálu“ do kapitalistických zemí, která činila 800 milionůkorun k 31. 12. 1960. Investice do výstavby zbrojního závodu v Bandungu měly činit až 100 milionů korun.

Dodávky čs. zbraní obsahovalo 1 750 kusů pistole ráže 7,62 mm vz.TT, 4 386 samonabíjecích pušek 7,62 mm vz.52, 130 kusů samonabíjecí odstřelovací pušky vz.53, 3 142 kusů samopalu ráže 7,62 mm vz.26, 391 kusů lehkého kulometu vz.52, 573 kusů minometu ráže 82 mm, 5 000 ručních granátů RG-4 a nespočet nábojů. Ve zbrojním závodě v Bandungu se měly vyrábět samopaly ráže 9 mm PSM, pistole stejné ráže FN, samonabíjecí pušky ráže 30 MK II., kulomety MK II. a samozřejmě munice.


Cvičný letoun L-29 Delfín pro irácké vojenské letectvo na letištní ploše ve Vodochodech. Pravděpodobně počátek roku 1968

Blízkost zájmů Egypta a Sýrie vyústila v roce 1958 ke sjednocení obou států do útvaru, jenž nesl název Sjednocená arabská republika (SAR). Formálně mělo být členem soustátí i Jemenské království, ale fakticky k tomu nikdy nedošlo. Nehledě k tomu, že v roce 1961 Sýrie vystoupila a Sjednocená arabská republika poté deset let představovala jen Egypt. Dne 17. října 1958 přijela do Prahy delegace Sjednocené arabské republiky v čele s maršálem A. H. Amerem. Hlavním vyjednavačem s československou stranou však byl generál Mohamed Hafem Ismail, jenž sdělil záměr zakoupit v letech 1959 až 1963 v ČSR vojenskou techniku v hodnotě cca 200 milionů Kčs. Dodávka měla obsahovat osm 130mm raketometů, náhradní díly pro tanky T-34 a samohybná děla SD-100, náhradní díly pro houfnice a kanony ráže 122 mm a všechny ostatní dodané zbraně, 24 letounů MiG-15bis a čtyři letouny Il-14. Jednání byla poměrně tvrdá a obtížná; arabská strana chtěla výměnou za politickou spřízněnost jisté úlevy, ale československá strana nehodlala na vývozu zbraní prodělat.


Letoun L-29 v barvách Ugandy

Ve stejném formátu jako v případě Egypta docházelo k vývozu zbraní na přelomu 50. a 60. let i do Jemenu. Počátkem března 1956 sdělil čs. vyslanci v Káhiře tamní vyslanec Jemenu, že jeho vláda zamýšlí požádat Československo o dodávky výzbroje pro reorganizaci vlastní armády. Ve stejné době kontaktoval čs. velvy - slance Hájka v Londýně jemenský chargé d’affaires s dotazem, zda by ČSR mohla dodat Jemenu vojenskou techniku, hlavně těžké zbraně. Podobný dotaz byl vznesen jemenskými vládními kruhy na členy čs. obchodní mise za jejich pobytu v Jemenu v době od 25. 2. do 10. 3. 1956. Dne 7. 3. 1956 navštívil sovětský chargé d’affaires v Praze Sytěnko předsedu vlády Širokého a sdělil mu, že jemenský zájem o těžké zbraně pocítil i Sovětský svaz a chce Jemenu v tomto směru vyjít vstříc. Československá i sovětská strana se dohodly, že dodávky do Jemenu budou probíhat za stejných podmínek jako v případě Egypta.

V roce 1957 vážně onemocněl jemenský král, což v zemi vyvolalo značné napětí v předtuše dynastického boje mezi následníky trůnu. V této chvíli korunní princ El Badr kontaktoval čs. představitele ministerstva zahraničního obchodu v Jemenu plukovníka Fořta s naléhavou žádostí o urychlenou dodávku zbraní. Chtěl se vyzbrojit před očekávaným střetem se svým strýcem Hasanem, bratrem umírajícího krále, jenž měl podporu západního světa. Žádal proto o tři čs. piloty a příslušný počet leteckých mechaniků, jejichž přítomnost je naléhavě nutná, vzhledem k odchodu švédských letců. Dále požadoval prodlouženípobytu řidičů tanků, aby stroje mohly být udržovány v pojízdném stavu. Mezi ostatními požadavky figuruje československý lékař pro krále, čtyři dopravní letouny Il-14, 100 kusů nákladních a 40 kusů osobních vozů, dva pobřežní strážní čluny, rozhlasová vysílací stanice středního rozsahu a nejnutnější vybavení pro tři letiště. Československá strana s dodávkou zbraní souhlasila, i když dosavadní export do Jemenu dosáhl i se sovětskými zbraněmi 233 milionů Kčs a Jemen dosud zaplatil jen 14,8 milionu korun. Možná že právě česko - slovenské zbraně pomohly Muhamadovi el- Badrovi získat roku 1962 vládu, čímž se v zemi rozpoutala občanská válka trvající pět let.


Egyptský prezident Gamál Abd an-Násir (1956–1970) patřil k hlavním zákazníkům československých zbrojovek

Šedesátá léta v souvislosti s počátky dekolonizace přinášela mnoho nových zájemců o československé zbraně. Kromě tradičních zákazníků, jako byl Egypt, Sýrie, Jemen, Afghánistán a Indonésie, se začali objevovat zájemci z Afriky – Ghana, Keňa, Alžírsko, Angola, Guinejská republika, Mali a Uganda, ale i Indie. Přes prudký nárůst potenciálních klientů však paradoxně vývoz vojenského materiálu v roce 1962 poklesl. Důvodem byla hlavně finanční nevybavenost a nestabilita nových afrických států, u starých známých zákazníků se dodávaly spíše jen náhradní díly, výrobní licence a specialisté, což tolik nevynášelo.

Spolupráce s Afghánistánem spočívala ve výuce vojenských specialistů v Československu, kde k 31. 12. 1962 studovalo na Vojenské akademii Antonína Zápotockého 134 afghánských posluchačů, z nichž však dva byli vráceni domů pro rozvracení morálky a další dva pro onemocnění TBC. Cestovalo se i z Československa do Afghánistánu, přičemž se počítalo, že v roce 1964 bude v zemi působit 35 až 45 československých specialistů. V Československu probíhal i výcvik indonéských pilotů, kdy v roce 1963 bylo pro ovládání letounů MiG-15 a vrtulníku Mi-4 vycvičeno 55 žáků. Do Indonésie putovali čtyři čs. odborníci, kteří měli zajistit plynulé přeškolení indonéských pilotů na stroje MiG-17F polské výroby. Připojili se tak k dvaceti leteckým specialistům, kteří tam působili v letech předchozích. Hospodářské potíže Indonésie i omezené možnosti čs. leteckého průmyslu způsobily, že se obě strany dohodly do budoucna na spolupráci pouze v oblasti vojenského leteckého školství. To ostatně potvrzují další roky, kdy byly do země dováženy školní proudové letouny L-29. Roční náklady na výuku v ČSSR dosáhly výše 30 milionů korun, pobyt čs. specialistů v Indonésii za rok 1962 pak 1 100 000 Kčs.


Letoun Z-126 Trenér se vyvážel i do Jemenu

Do Sýrie bylo vysláno 6 projektantů na vybudování opravny zbraní a muniční ošetřovny a pět pilotních instruktorů k výcviku syrských pilotů. Skupina instruktorů pod vedením pplk. Špety dorazila do země 25. března 1963, konkrétně na základnu Aleppo. V dosti chaotických podmínkách jim bylo teprve 11. května představeno jedenáct pilotních žáků, kteří prošli předchozím sítem šestačtyřicetičlenné skupiny, z nichž se nakonec podařilo čs. instruktorům vycvičit devět pilotů. Instruktoři V. Chalupský, L. Lepiš, J. Bárta a B. Orel uměli anglicky jen velmi špatně, jejich syrští žáci ovládali jen arabštinu a francouzštinu, takže výcvik probíhal velmi obtížně. Ostatně jazyková bariéra byla důvodem ukončení spolupráce a návratu do Československa. Zároveň s požadavkem na lektory Sýrie objednala v Československu i nový hit zdejšího zbrojního vývozního materiálu – cvičné letouny L-29 Delfín. Pro začátek se jednalo o 20 kusů včetně záložních motorů M-701. Syrská strana však ještě zvažovala cvičné letouny Jiskra z Polska, a kladla si proto nadstandardní požadavky ohledně montáže raketometů a kulometů na L-29. I s náhradními díly pro tanky a automobily se jednalo o kontrakt v hodnotě 140 milionů Kčs. Nový kurz přeškolování na L-29 proběhl v Aleppu v období od 27. 5. 1964 do 28. 1. 1965, kdy skupina 17 čs. instruktorů vycvičila 58 syrských mechaniků a 9 pilotů, čímž byl vytvořen základ k výcviku další generace.

Probíhala i výuka egyptských posluchačů, přičemž angažování Československa v Egyptě dospělo až do takové fáze, že se v Káhiře začala budovat Vojenská technická akademie, kde mělo v roce 1964 působit až 250 čs. odborníků. Ve školním roce 1962/63 studovalo na akademii 571 žáků, které vyučovalo 79 čs. odborníků. K úplnému dobudování akademie mělo dojít v roce 1969, k čemuž však z důvodů prohrané války v roce 1967, úmrtí egyptského prezidenta Gamála Abd an-Násira v září 1970 a změny politické orientace nedošlo. V roce 1962 stálo ČSSR angažování v Egyptě 3 miliony Kčs, ale v hodnocení se můžeme dočíst, že „velký vojensko-politický dosah této akce je nesporný“. V případě Jemenu se „hospodářská pomoc“ omezila z důvodů finanční slabosti země (dluh vůči ČSSR 73 milionů korun) jen k vyslání sedmi specialistů na údržbu již dříve dodané techniky. Po příjezdu na místo zjistili, že žádný z 24 bitevních letounů B-33 (Il-10) není provozuschopný a ani deset cvičných letounů Trenér Z-126 na tom nebylo lépe. Náhradní díly nutně potřebovaly i ve slovenském Martině vyrobené tanky T-34/85. Dovezené náhradní díly v hodnotě 1,15 milionu korun dokázaly zprovoznit alespoň školní Z-126 a několik tanků T-34/85.


Arabské tanky T-62 ukořistěné Izraelci v roce 1967

Pomoc africké Guinejské republice spočívala v roce 1962 ve vycvičení 29 žáků, z nichž se měly sestavit čtyři kompletní osádky pro letouny Il-14. Celá operace stála 6,3 milionu Kčs, ale guinejská strana nejevila příliš ochoty ke splácení. Nehledě ke skutečnosti, že si čs. instruktoři stěžovali na lajdáctví, lenost a naprostou neschopnost guinejských posluchačů. Podobně rozpačitě dopadl i pokus o srovnatelnou spolupráci se státem Mali. Studenti zMali v ČSSR vynikali neochotou k jakékoliv organizované práci, takže jejich alespoň elementární výcvik se protáhl na rok a stál 10,6 milionu Kčs. Ročníky Vojenské akademie Antonína Zápotockého ještě doplňovalo 20 Alžířanů a tři Angolané. Od nového roku mělo přibýt dvacet Keňanů, jejichž školení plně hradila čs. strana.

Dne 4. března 1963 byla v Akkře uzavřena dohoda s představiteli Republiky Ghana na výstavbu muničního skladu, jenž měl být hotov v roce 1966. Produkovat se zde měly náboje ráže 7,62 mm a 9 mm a na postup práce měla od roku 1964 dohlížet trojice čs. odborníků (technický ředitel, ekonom a stavební specialista). Celková výše investic dosáhla úrovně 18 milionů Kčs, přičemž 60 % se Ghana zavázala uhradit ihned.


L-29 syrského letectva

Jinak šedesátá léta se stala obdobím přehlídek zbraní pro zahraniční delegace, ať už přijely z Rakouska, Finska, Laosu, Ekvádoru, Indie či Ugandy nebo se naopak cestovalo do země zájemce (Kuvajt). Celkem MZO mělo dovoleno vyvážet zbraně do 30 zemí, takže výstavku min, pěchotních zbraní, cvičných a školních letadel L-29, Z-326 a L-200, tanků, obrněných transportérů TOPAS, pojízdných dílen, chemického vybavení a radiokomunikačního zařízení ani nebylo nutné neustále dávat dohromady, stačilo zběžné oprášení. A výsledek se dostavil hlavně v podobě cvičných proudových letounů L-29, kterých se například do Ugandy vyvezlo 14 kusů, do Nigérie 10 kusů a do Iráku po roce 1968 dokonce 78 kusů. Nemluvě o Egyptě, kam putovalo 119 letounů L-29.

V únoru 1965 došlo k jistému průlomu, když předsednictvo ÚV KSČ povolilo vývoz starších pěchotních zbraní do vyspělých kapitalistických států, konkrétně pro soukromé firmy. V seznamu kromě trofejních zbraní (německé samopaly, kulomety a pušky ráže 7,92 mm), prvorepublikových pušek a kulometů figurovaly i poválečné čs. zbraně ráže 7,62 mm (lehký kulomet vz.52, samopal vz.58, univerzální kulomet vz.59 či automatická pistole vz.61 ráže 9 mm). Již v předchozím roce se podařilo z počtu 46 000 pušek Mauser vz.98 a 24 prodat 37 000 kusů v hodnotě 3 070 000 Kčs. Nyní bylo hlavním cílem zbavit se 70 000 kusů samonabíjecí pušky vz.52 z uvolněných zásob ČSLA.


Dopravní letouny Il-14 se vyvážely do Jemenu a do africké Guinejské republiky

Tímto jistým politickým oteplením se nechala strhnout rakouská armáda a projevila oficiální zájem o řízené protitankové střely a 50 000 granátů do raketometů RM 130. Československá strana sice pro Rakušany v červnu 1965 vykonala pečlivě naplánovanou a schválenou ukázku zbraní, kde se představily snad všechny v Československu vyráběné protitankové zbraně, jednalo se dokonce o zavedení licenční výroby tarasnice T-21, ale nakonec byl povolen jen vývoz granátů ráže 130 mm. Rovněž se v druhé polovině 60. let plánovalo vybudování zbrojních závodů v Barmě (dělostřelecké zbraně ráží 82 a 85 mm) nebo v Mexiku (výbušniny), ale ve finální fázi nikdy nedošlo k realizaci v původní dohodnuté podobě. Velmi omezený vývoz proběhl i směrem do tzv. Portugalské Guineje na pomoc osvobozeneckému hnutí (12 protitankových kanonů vz.57 s 4 800 náboji).

Nicméně dne 29. 10. 1965 se MNO a MZO podařilo uzavřít velký kontrakt na vývoz tanků T-54 A do Indie, konkrétně se mělo jednat o 225 kusů typu T-54 AR a 14 kusů T-54 A s radlicí. Současně se mělo exportovat i 50 tanků T-54 A do Iráku. Vše samozřejmě s náhradními díly amunicí. Kvůli tomu bylo nutné odvelet 40 vojáků na výpomoc do Martina, kde se tanky repasovaly. Za vyvezené tanky se MNO zavázalo dodat čs. armádě poněkud modernější tanky T-55. Dohoda mezi ČSSR a Indickou republikou byla slavnostně podepsána 5. 11. 1965. Jako přídavek do Indie putovalo i 34 vyprošťovacích, jeřábových a mostních tanků T-34. Celková hodnota kontraktu činila 327 milionů Kčs a dodávka měla být skončena do dubna 1966. Součástí dohody bylo i vyslání zhruba čtyř desítek specialistů.


Letoun L-29 v indonéských barvách

Konec 60. let byl ve znamení vývozu zbraní do nových států (Irák, Vietnam), ale ani na stálé zákazníky se nezapomínalo. Například v roce 1969 bylo do Egypta dodáno 31 stíhacích letounů MiG-21 F, aby tak zaplnily ztráty z tzv. šestidenní války. Nicméně, většina z dodaných strojů nepřežila válku s Izraelem v říjnu 1973. Původně Egypt i Sýrie požadovaly mnohem větší dodávky: obrněné transportéry SKOT a TOPAS, nákladní automobily, vyprošťovací vozy, pojízdné dílenské soupravy, protitankové miny, minohledačky, 4 soupravy polní nemocnice, 4 sady polních kuchyní, ambulanční vrtulníky, ale také nafukovací makety letounů MiG-21 a Su-7. Sýrie zvlášť ještě požadovala dělostřeleckou techniku a tanky T-54A. Československá strana si však byla vědoma finanční vyčerpanosti obou zemí, takže zredukovala dodávky na výši 3 milionů anglických liber pro Egypt a 2,4 milionu liber pro Sýrii. Pro roky následující se hlavním odběratelem stal již zmíněný Irák, který díky značným zásobám ropy neměl problémy se splácením. V roce 1968 byla v zemi svržena diktatura generála Kasina a moci se ujala strana Baas v čele s Ahmedem Hasanem Bakrem, jenž vyhlásil pozemkovou reformu a chystal se znárodnit petrolejářskou korporaci Iraq Petroleum Company. Pro rok 1970 se pro Irák počítalo s dodávkami v hodnotě 55 milionů amerických dolarů.

Ať už v dokumentech figurují jako čs. vyjednavači vojenští přidělenci, zaměstnanci MZO či pracovníci ambasády, ve skutečnosti se jednalo o zaměstnance či spolupracovníky vojenské rozvědky (ZS/GŠ), kteří více než zpravodajské činnosti se věnovali obchodu. Paradoxně tak dělali výhradně činnost, která byla původně zamýšlená jako krytí. Komunistický stát však nutně potřeboval devizové prostředky z prodeje zbraní, jelikož tento druh zboží byl jediný konkurenceschopný v konfrontaci s výrobky vyspělých kapitalistických zemí. Při srovnatelné kvalitě nabízely čs. zbraně jednoduchou obsluhu, spolehlivost, ale hlavně nízkou cenu, na což slyšely hlavně země rozvojové. Projevení zájmu bylo však nesrovnatelně četnější než skutečný export zbraní.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 11/2010 vydavatelství Naše Vojsko

Autor : PhDr. Jan Michl, PhD. 🕔12.11.2011 📕20.366

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře