Výcvikové peklo v pralese

Autor : Vladimír Marek 🕔12.11.2011 📕7.875

Posluchač Univerzity obrany prap. Petr Matouš je ze sto deseti účastníků kurzu přežití v džungli ve Francouzské Guyaně nejlepší. Také v letošním roce se příslušníci Armády České republiky účastnili výcviku zaměřeného na přežití v džungli, který ve Francouzské Guyaně organizovali instruktoři cizinecké legie. Tentokrát nás zastupovali studenti Univerzity obrany a příslušníci skupiny Commandos praporčíci Petr Matouš a Jiří Jun.

Cvičili společně s posluchači partnerské francouzské vojenské školy École Spéciale Militaire de Saint Cyr a německými a maďarskými vojáky. Čtrnáctidenní zaměstnání mělo tři etapy. První byla zaměřena na zocelování a utužování, druhá na přežití v džungli, třetí části dominovalo komplexní cvičení. Vstávalo se ráno ve čtyři, od pěti začínal výcvik. Na oběd většinou vůbec nebyl čas. Spát se chodilo po deváté hodině večer.

Seznámení s predátory

Na úvod se účastníci seznámili na základně s místní flórou a faunou. Ve zdejší zoologické zahradě žijí nejen velcí predátoři, ale i další nebezpeční živočichové. Během praktických ukázek se učili, co se dá v této oblasti jíst, a co je naopak životu nebezpečné. Následovala orientace v džungli spojená s dlouhými pochody. Pak přišly na řadu pověstné překážkové dráhy. „Je to něco naprosto odlišného od toho, co si pod tímto názvem představujeme my. Kromě stezky sviní a stezky lián jsme zdolávali dvě týmové dráhy, které se plní v četě nebo v družstvu. Jejich překonání může trvat i pět hodin. Člověk se brodí vodou, bahnem, v dešti a neuvěřitelnému dusnu,“ popisuje prap. Matouš. „Za nejobtížnější je nejspíš považována stezka lián, mně osobně ale vyhovovala. Udělal jsem na ní velmi dobrý čas. Jednalo se o systém provazů, stromů a kladin, to vše ve vzduchu. Člověk se při jejím zdolávání vůbec nedotýká země. Tahle dráha je náročná především na ruce, vyžaduje nemalou fyzickou kondici. Důležité je ale i logické uvažování.


Typická situace pro výcvik v Guyaně, zodolňování uprostřed prudkého deště

Obtížnost překážek umocňuje navíc skutečnost, že ráno v pět hodin bývala teplota již kolem 30°C. Přes den se pak vyšplhala minimálně ke 40°C. To všechno při extrémní vlhkosti vzduchu.

O náročnosti těchto výcvikových zařízení svědčí i to, že zde poměrně často dochází k úrazům. Většinou se jedná o nejrůznější odřeniny, tržné rány a v některých případech i zlomeniny. Časté jsou také svalové šoky z vyčerpání a stresové záchvaty. Jeden z účastníků kurzu si před nedávnem usekl dokonce mačetou prst. Nejnebezpečnější jsou ale moskyti, drobné mušky a další paraziti. Přenášejí malárii, žlutou zimnici, nekrózu kožní tkáně a jiné choroby. Hrozí uštknutí hadem, kousnutí pavoukem, štírem a jedovatou žábou či housenkou. Když si jednou v noci prap. Matouš hledal vhodné místo, kde by vykonal toaletu, vylezl z díry dobře dvoumetrový had. A tak ji raději odložil na ráno.

Výstroj se osvědčila

Před samotným přežitím v džungli všichni odevzdali veškeré věci. Každá ze skupin dostala pouze mačetu, tablety na úpravu vody, sůl, buzolu, brokovnici a osobní zbraně. Instruktoři je odvezli na lodích do předem vybraného prostoru, kde měli přežít čtyři dny a přitom plnit nejrůznější úkony. Museli postavit přístřešek, rozdělat oheň a připravit pasti na ryby a divokou zvěř. S jídlem byli odkázáni výhradně na to, co kdo chytil, zastřelil či sesbíral. „Podařilo se mi ulovit nějaké ryby. Udělali jsme si z nich polévku, jinak by toho pro celou četu bylo málo. Také plody jsme si rozdělili stejnoměrně. Měli jsme jen jedno jídlo denně. Vždycky večer jsme se sešli a najedli se. Zhubl jsem o tři kila, ti silnější ale měli větší váhové úbytky. Kolega z Německa ztratil deset kilo,“ vzpomíná Petr Matouš. „Francouzi sice měli spoustu doplňků do džungle, naše výstroj se ale osvědčila. Střídal jsem dva polní stejnokroje. Ten denní byl neustále mokrý, přes noc nestačil totiž vyschnout. Musel jsem si jen trochu upravit kalhoty, aby mi z nich vytékala voda. Na noc jsem se oblékal do suchého. Boty do džungle posloužily perfektně, dokonce i Francouzi nám je záviděli.


Vlevo Petr Matouš, vpravo Jiří Jun

Třetí fáze byla zaměřena na taktiku, vyvrcholila dvoudenním komplexním cvičením. Účastníky kurzu instruktoři vysadili z vrtulníků do vody. Pak je odvezli na lodích k mostu, odkud pokračovali na náklaďácích do džungle. Voják v promočeném polním stejnokroji se prodíral hustým porostem džungle a šplhal do prudkého kopce. Chvílemi musel na všechny čtyři. „Téměř dva dny jsme se prodírali neprostupným terénem. Celou dobu jsem byl přesvědčen, že tropická džungle je placka, až ve Francouzské Guyaně jsem pochopil, že se jedná o velice členitý terén. Neustále jsme lezli nahoru a dolů. Přitom na kopcích je džungle většinou méně hustá, pokud to tedy šlo, pohybovali jsme se právě tudy. I tak jsme ale na zdolání kilometrového úseku potřebovali někdy i dvě hodiny,“ vysvětloval prap. Petr Matouš. „Nakonec jsme zaútočili na protivníkovo strategické postavení na kopci. Francouzi mají podobnou taktiku jako my, jen jsme byli s ohledem na malou viditelnost v pralese více zhuštěni. V naší armádě se udržují větší rozestupy mezi vojáky, abychom snížili ohrožení kulometnou palbou.


Systém náročných překážek přímo v džungli

Používali jsme francouzské automatické pušky Famas. Moc jsme s nimi ale nebyli spokojeni. Famas je starší zbraň, která má hodně součástek z plastů. Je možná o něco lehčí, zato nepříliš spolehlivá. Přestože jsem se ji snažil neustále čistit, pořád se mi zasekávala. Náš samopal by se do těchto náročných podmínek hodil mnohem víc. Jsem přesvědčen, že s ním by se mi něco takového nestalo,“ dodává praporčík.

První a dvacátý

Každá etapa, každá překážková dráha byla hodnocena zvlášť. Prap. Matouš věděl tedy průběžně, že na tom není špatně. Dosáhl nejlepšího času při zdolávání stezky lián, ani v ostatních disciplínách si nevedl špatně. Přesto ho překvapilo, když byl na závěr kurzu ze 110 účastníků kurzu vyhlášen jako úplně nejlepší. Prap. Jiří Jun skončil 20.


Vojáci se učili přežít jen s tím, co jim poskytovala příroda

Ze všeho nejvíce mi pomohlo, že jsem měl sílu v rukách. Byl jsem lépe připraven než ostatní. Posluchači z partnerské francouzské vojenské školy na mne působili jako dost zhýčkaní civilizací. Na škole mají mnohem méně vysloveně vojenských předmětů než my. O to více hodin věnují právu, matematice a podobným disciplínám. Výcvik brali ale hodně prestižně, potrpí si totiž na tradice. Po vyhodnocení mi uznale poklepávali po zádech. Některým ale hodně vadilo, že to nevyhrál někdo z nich. Bylo jich totiž podstatně více. Instruktoři posuzovali ale všechno spravedlivě, vůbec jim nevadilo, že zvítězil někdo z bývalého východního bloku. Spíše naopak,“ dodává ne právě robustní voják.

Cesta Petra Matouše do pralesů Francouzské Guyany začala již na střední škole. Bez ohledu na to, že v jeho rodině nebyl nikdo nikdy vojákem, začal před maturitou uvažovat právě o tomto povolání. Přemýšlel nad tím, že by ho to asi bavilo, a tak se rozhodl to zkusit. K těm vojenským disciplínám, které měli později na Univerzitě obrany, si přidával ještě další v době svého volna. Aktivně se zapojil do činnosti skupiny Commandos. Postupně se stal jejím instruktorem. A právě vedení Commandos ho vybralo a doporučilo do prestižního guyanského kurzu.


Nemalá část výcviku se odehrávala ve vodě a v bahně

Prap. Matouš pravidelně běhá půlmaratony. Před nedávnem se ve Vyškově zapojil do vojenského pětiboje. Trénuje dvakrát denně. Především běh a pak cviky zaměřené na výbušnost a vytrvalost. Jeho velkou disciplínou je taktika. I střelba ale patří k jeho koníčkům. Koncem května se účastnil soutěže průzkumných hlídek v italských Alpách. Zkušenosti z Francouzské Guyany jsou prý ale nenahraditelné. „Takovým výcvikem by měl projít každý posluchač Univerzity obrany předtím, než nastoupí k útvaru. Naučíte se nejen fungovat pod psychickým a fyzickým tlakem, ale především zjistíte, kde jsou vaše limity,“ říká na závěr prap. Petr Matouš.

V současné době prap. Matouš stejně jako jeho kolega Jiří Jun Univerzitu obrany již ukončili a slouží jako důstojníci v útvarech Armády České republiky.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 10/2010 vydavatelství Naše Vojsko

Autor : Vladimír Marek 🕔12.11.2011 📕7.875

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře