T-62 - Poprvé v boji

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔11.11.2011 📕13.167

Tank T-62 jsme opustili v době, kdy byla zahájena jeho sériová výroba. První, kdo dostal v roce 1963 nové tanky, byly jednotky skupiny sovětských vojsk dislokovaných v Německé demokratické republice. Ty stály proti jednotkám NATO na území Spolkové republiky Německo.

Na plné obrátky

Souboj dvou kanonů D-54TS a U-5TS ještě chvilku pokračoval. S kanonem D-54 se počítalo pro charkovský tank. Když se pro kanon s drážkovanou hlavní podařilo vyvinout podkaliberní munici s wolframovým jádrem, vykazoval vyšší přesnost a větší průbojnost než jeho 115mm konkurent s hladkou hlavní.

Ten sice používal podkaliberní munici s šípovou stabilizací, ale jen s ocelovým penetrátorem. Ale kanon D-54 měl své „mouchy“, protože vodící pouzdro podkaliberního náboje a úsťová brzda nešly moc dohromady. Nakonec byl ocelový penetrátor kanonu U-5TS nahrazen wolframovým a D-54TS skončil na smetišti dějin.

T-62 byl stále považován za nouzové řešení. Měl jen „zaplácnout“ mezeru ve výzbroji, než budou k dispozici nové tanky z Charkova (T- 64). Jenže jejich vývoj se zasekl, takže nezbylo, než spustit sériovou výrobu naplno. Ta běžela do roku 1973 a výsledkem bylo více než 19 000 vyrobených kusů. Na to, že šlo jen o nouzový typ, je to úctyhodné číslo, protože jde o druhý nejpočetnější poválečný tank. Tanky T-62 tvořily páteř sovětských tankových vojsk po celá 70. léta.

Vzhledem ke svému statutu byl T-62 poměrně záhy uvolněn k exportu a stal se úspěšným vývozním artiklem. Hranice Sovětského svazu opustilo více než 5000 těchto tanků. Zajímavé je, že o tank neprojevily zájem země Varšavské smlouvy. Informace o jeho sériové výrobě v Československu nebo v Polsku jsou dávno vyvrácenou pověrou z dob studené války. Jedinou výjimkou bylo Bulharsko, které odebralo 80 kusů. V polovině 90. let je prodalo do Jemenu a Angoly.

Důvodů bylo několik. Jednak to byla cena. Tank se prodával za 250 000 rublů, což bylo zhruba o polovinu víc, než stál tank T-55. Dále nebylo žádným tajemstvím, že Sovětská armáda počítá s přezbrojením na nový tank T- 64, takže nákup „nouzového“ typu byl považován za vyhazování peněz. V Československu se na odmítnutí nákupu licence zřejmě podepsala i invaze „spřátelených“ armád v roce 1968.

Mezi největší odběratele patřily arabské státy, které po debaklu v šestidenní válce potřebovaly nahradit těžké ztráty. Největší počty odebral Irák – 1500 kusů, Sýrie asi 1100 kusů, Egypt – 580, Libye a Alžír po 350. Mezi další odběratele patřila tradičně Castrova Kuba, které nakoupila asi 160 kusů, Vietnam – 70, Mongolsko (neurčený počet), KLDR – 200, ale třeba také Mozambik – 160, Angola – 85 a Somálsko – 70.

Po pádu Sovětského svazu nastala druhá vlna exportu, kdy se bývalé země komunistického bloku zbavovaly nadbytečné výzbroje. Tak se T-62 dostaly i do Súdánu, Tanzánie, Etiopie, Jemenu, Angoly a dalších zemí. Mezi uživatele T-62 patřil i Írán, který je ukořistil během války s Irákem, a Izrael, který je získal podobným způsobem ze stavů syrské a egyptské armády.

Dárek pro Číňany

Vztahy mezi Sovětským svazem a Čínou připomínaly jízdu po horské dráze. V 50. letech vřelá spolupráce, jejímž výsledkem bylo mimo jiné vybudování závodu na licenční výrobu tanků T-54A. Potom obrat prakticky o 180°, jehož důsledkem byly pohraniční potyčky.

K jedné takové došlo v noci na 2. března 1969, kdy 300 čínských vojáků obsadilo sporný ostrov Damansk na řece Ussuri a vybudovalo na něm palebná stanoviště. Pokus sovětských pohraničníků dobýt ostrov zpět dopadl neslavně. Oddíl vedený npor. Strelnikovem byl čínskou palbou odražen, stejně jako další posily. Číňanům se podařilo zaujmout obranu.


Střední tank vzor 1972 1. kanon 2. infračervený reflektor L-2G 3. protiletadlový kulomet DŠKM 4. noční periskop TPN-1 5. náboj v pohotovostním úchytu ve věži 6. ventilátor věže 7. ochranný návlek na příklop řidiče 8. krycí plachta 9. 20 nábojů uložených napříč v korbě 10. motor V-55 11. chladič oleje 12. odstředivý ventilátor 13. kláda pro samovyproštění 14. planetový převod směrového ústrojí 15. převodovka 16. sedačka velitele tanku 17. sedačka střelce 18. náboj na boku korby 19. přední palivová nádrž/ zásobník munice 20. sedačka řidiče 21. zásobník kulometu 22. řadicí páka 23. páka směrového ústrojí 24. přístrojová deska

Jenže Sověti nemínili jen tak nečinně přihlížet. Na rozkaz Kremlu byly 12. března do oblasti odveleny jednotky 135. tichomořské motostřelecké divize Dálněvýchodního vojenského okruhu, (motostřelecký pluk a dělostřelecký oddíl s raketomety BM-21 Grad) a ostrov obsadili.

Držením ostrova byly pověřeny pohraniční jednotky. Číňané podnikli nový útok s cílem získat ostrov zpět. Situace sovětských pohraničníků byla nezáviděníhodná, protože Sověti nesměli ostřelovat čínský břeh, zatímco Číňané si užívali výhod palebné podpory vlastního dělostřelectva.

Než se podařilo z Moskvy získat povolení k zahájení odvetné dělostřelecké palby, rozhodl se velitel oddílu pohraničníků plk. Leonov podpořit své lidi útokem čety tanků T-62. Tanky vyjely na zamrzlou řeku a zatlačily Číňany zpět, ale u čínského břehu se musely otočit a vrátit.

Číňanům se podařilo vedoucí tank zasáhnout výstřelem z pancéřovky RPG-7. Zahynula celá osádka včetně plk. Leonova. Zbylé dva tanky ustoupily. Večer přišlo povolení k opětování palby a Sověti ostřelovali čínský břeh až do hloubky 7 km. 2. prapor 199. motostřeleckého pluku s podporou roty tanků Číňany z oblasti definitivně vyhnal.

Mezi ostrovem a čínským břehem však zůstal Leonovův tank T-62, který nesměl padnout nepříteli do rukou. Po ledě se ho ale nepodařilo odtáhnout. Pokus zničit ho druhý den dělostřeleckou palbou skončil tím, že led se pod tankem prolomil a vozidlo se potopilo na dno řeky. Zdálo se, že požadavku na utajení je učiněno zadost.

Sověti nevěděli, že se Číňanům v noci podařilo do tanku vlézt a vynést z něho několik kusů munice, včetně nového podkaliberního náboje se šípovou stabilizací, a zaměřovač TŠ-2B-41. V květnu, když se oteplilo, se jim podařilo tank z řeky vytáhnout. Tank vystavovali v Pekingu, kde se dnes nachází ve vojenském muzeu.

Podstatné je, že díky této kořisti se Číňané dostali k novým technologiím, které jim umožnily rozsáhlý modernizační program vlastních tanků, v podobě kanonu s hladkým vývrtem, dvoustupňového stabilizátoru, podkaliberní munice s šípovou stabilizací a kumulativních nábojů s vyklápěcími stabilizačními plochami.

Blízký východ

Po porážce v roce 1967 nakupovaly arabské státy výzbroj, kde se dalo. T-62 byl v té době nejmodernějším sovětským tankem uvolněným pro export, takže není divu, že sáhly i po něm. Jako první dostal, v letech 1971–72 tanky T-62 Egypt, který jimi vyzbrojil dvě tankové brigády po třech tankových praporech. Konkrétně 15. tankovou brigádu 18. pěší divize patřící do sestavy 2. armády a 25. tankovou brigádu 7. pěší divize 3. armády. Egypťané si také vymohli dodávku podkaliberní munice s šípovou stabilizací, přestože původně nebyla pro export uvolněna.


Tanky T-62M z výzbroje obnovené afghánské armády

Tanky T-62 18. pěší divize byly v roce 1973, ve válce na den Yom Kippur, nasazeny v oblasti Kantara. 8. října narazily po překročení Suezského průplavu na izraelskou 162. tankovou divizi generála Avrahama „Bren“ Adana. 71 Centurionů 217. tankové brigády plukovníka Nira vyrazilo do protiútoku na egyptskou 15. brigádu, bránící vybudované předmostí, s cílem zatlačit ji zpět.

Ztráty byly porovnatelné na obou stranách, mimo jiné i proto, že T-62 se podobaly starším tankům T-54/55, ale jejich parametry byly lepší. Dokázaly zahájit palbu na větší vzdálenost a měly účinnější munici. V první fázi znamenaly pro izraelské tankisty nepříjemné překvapení. Ovšem rozhodující vliv na celkový výsledek bojů měla nakonec vycvičenost osádek.

Jednoznačným důkazem byly boje, které se odehrály na severním okraji Velkého hořkého jezera 16. a 17. října. Izraelská 143. tanková divize pod velením generála Ariela Šarona a Adanova 162. divize postupovaly na jih podél Suezského průplavu a snažily se zatlačit Egypťany zpět na západní břeh.

Jednotky egyptské 2. a 3. armády zahájily protiútok. Většinou tankovými prapory vyzbrojenými tanky T-54/55. V divoké přestřelce ztratili Egypťané 160 tanků, Izraelci asi 80. Egypťané se rozhodli posílit 2. armádu čerstvou 25. brigádou, vyzbrojenou 96 novými tanky T-62. Izraelci však přesun tanků na sever zpozorovali a zkušená 217. tanková brigáda připravila léčku.

Ve 14.45 se egyptské tanky dostaly do křížové palby izraelských tanků Centurion Sh’ot a zamaskovaných protitankových řízených střel. Egyptské jednotky byly sevřené za tří stran. Čtvrtou tvořilo jezero. Ustoupit nebylo kam. Jednotlivé roty se snažily probojovat ze sevření, ale vjely do minového pole.


Boční pohled na T-62 ukazuje jiné rozteče pojezdových kol proti T-55

První úder Izraelců byl drtivý. Z 96 tanků bylo během pár minut zničeno minimálně 50. Další vozidla se Izraelcům podařilo zničit v následných přestřelkách. Večer zbylo zdecimované 25. brigádě pouhých 10 tanků. Izraelské ztráty činily jen čtyři tanky. Hlavní příčinou egyptského debaklu byl přesun „jako na přehlídce“ se zcela nezajištěnými boky. Částečný vliv měla i menší zkušenost egyptských osádek s novými tanky.

Co se výcviku na T-62 týká, nedosahovali syrští tankisté ani úrovně svých egyptských kolegů, což se projevilo stejným výsledkem bojů. Měli ovšem k dispozici mnohem víc těchto nových tanků. Syrská armáda postavila na T-62 celkem čtyři tankové brigády, začleněné do 1. tankové divize (47. a 91. brigáda) a 3. tankové divize (20. a 65 brigáda). 70. tanková brigáda republikánské gardy byla samostatnou jednotkou.

V severním sektoru se 7. října v noci podařilo syrským jednotkám způsobit těžké ztráty izraelské 188. tankové brigádě Barak. Ovšem nepodařilo se jim splnit hlavní úkol. Vytlačit Izraelce z pozic. Po prvním šoku z nového typu tanků a posílení pozic silami 7. tankové brigády se karta obrátila. Izraelci bojovali v dobře vybudovaných obranných pozicích. O dva dny později bylo bojiště poseto vraky 500 syrských bojových vozidel, včetně tanků T-62. Izraelské ztráty byly přibližně pětinové.

Nejlépe zvládly „seznámení“ s novými sovětskými tanky jednotky v jižním sektoru. Při obraně přechodů přes řeku Jordán Sho’ty zlikvidovaly 35 T-62 při vlastní ztrátě tří vozidel. Boje byly každopádně tvrdé a nové tanky T-62 byly právem považovány za nejnebezpečnějšího protivníka.

Také v tomto případě zachránil Izraelce lepší výcvik. Izraelští tankisté zahajovali boj běžně na vzdálenost 1500 m a díky tvrdému drilu byli schopni zasahovat i jedoucí tanky. Proti tomu jejich syrští protivníci měli problém zasáhnout izraelské tanky na 1000 m. Ovšem výsledky těchto střetnutí nelze brát jako nějaký etalon, protože úroveň výcviku v Sovětském svazu byla na diametrálně odlišné úrovni.

V horách Afghánistánu

V sestavě invazní 40. armády byly tři motostřelecké divize, z nichž každá měla dle standardních organizačních tabulek jeden tankový pluk: 5. gardová motostřelecká divize (24. gardový tankový pluk), 108. motostřelecká divize (285. tankový pluk) a 201. motostřelecká divize (234. tankový pluk).


Reflektor L-2G a vybavení pro noční vidění přinášelo v Afghánistánu osádkám T-62 výhodu

Vzhledem k tomu, že protivník neměl tankové jednotky, nebylo nasazení tanků úplně typické. Tanky T-62 většinou doprovázely zásobovací konvoje. Zpravidla jely na čele jeden nebo dva tanky s odminovacími traly nebo odminovacím pluhem. Další tanky byly zařazené ve více či méně pravidelných rozestupech do kolony. V případě napadení sjely tanky z cesty, kryly nákladní vozidla palbou a snažily se přitáhnout palbu na sebe. Řidiči nákladních automobilů se snažili projet nebezpečný úsek maximální rychlostí.

V horském terénu nebyly tanky pro plnění takových úkolů úplně nejvhodnější. Účinné krycí palbě bránil omezený námět kanonu. Kromě toho byl tank T-62, stejně jako většina jeho rivalů, předchůdců i nástupců, navržen především pro evropské bojiště.

Většina bojů v Afghánistánu začínala vjetím do minového pole, nebo přepadem ze zálohy. V obou případech se ukázalo, že kromě čelního pancíře, je celková pancéřová ochrana vozidla slabá. Stropní a zadní pancíř nedokázaly odolávat palbě pancéřovek RPG-7, stejně jako dno nevydrželo explozi protitankových min.

V důsledku bojové činnosti nepřítele ztratila Sovětská armáda v Afghánistánu 385 tanků T- 62. Celkové ztráty zahrnující kromě tanků zničených v boji i vozidla, která byla opotřebovaná, tanky s technickými závadami, které nemohly být odtaženy a musely být zničeny na místě, čítají 1340 T-62.

Poněkud lepších výsledků dosahovaly pozemní jednotky Sovětské armády, podporované tanky T-62 v nočním boji. To bylo způsobeno prostým faktem, že protivník neměl prostředky pro noční vidění. Takto bylo obsazeno několik důležitých opěrných bodů. Sovětské jednotky nepoužívaly při útoku pyrotechnické prostředky pro osvětlení bojiště, jen infrapřístroje.

Po odchodu sovětských vojsk zůstalo v Afghánistánu značné množství tanků v různém technickém stavu. Z těchto vozidel bylo sestaveno jádro nových afghánských tankových sil. Ještě v roce 2003 jich bylo podle amerických zdrojů v provozu 44.

Modernizace

Tanky T-62 byly průběžně upravovány. Kosmetickou změnou byla náhrada dvou příklopů motorového prostoru jedním větším v roce 1967. Kromě toho dostaly tanky soupravu pro hluboké brodění OPVT (Oborudovanije dlja PodVodnovo dviženija Tanka), umožňující překonávat toky hluboké až 5 m jízdou po dně.

Od začátku 70. let dostávaly tanky T-62 nový typ pásů RMŠ, vyvinutý pro tank T-72. To vyžadovalo montáž nového typu hnacího kola se 14 zuby místo 13, ale pásy měly menší hlučnost a větší životnost.

Viditelnou změnou bylo „dozbrojení“ tanku těžkým kulometem DŠKM ráže 12,7 mm určeným na ničení vrtulníků a protitankových týmů vyzbrojených PTŘS. Kulomet dostaly tanky vyráběné po roce 1972. Na starší verze se zpětně nemontoval, protože bylo nutné upravit poklop nabíječe. Výrazným přínosem ke zvýšení účinnosti tanku byla od roku 1975 montáž laserového dálkoměru KTD-1. Proti původnímu koincidenčnímu dálkoměru bylo jeho použití mnohem jednodušší a hlavně pohotovější. Dálkoměr se montoval do pancéřového pouzdra nad hlaveň kanonu.


Řez přídavným pancéřováním, zde na tanku T-55, ale provedení na T-62M bylo identické

První zkušenosti z afghánského bojiště vedly k tomu, že 25. července 1981 bylo vydáno nařízení rady ministrů o modernizaci tanků T-55 a T-62. V průběhu následující pětiletky mělo programem projít 785 tanků T-62 a 2200 T-55. Upravené tanky byly v roce 1983 zařazené do výzbroje jako T-62M.

Nejlépe viditelnými změnami bylo zesílení pancéřové ochrany vozidla. Na věž byly namontované pláty přídavného pancéřování, které sovětské tankové osádky přezdívaly „Iljičovo obočí“. Kdo pamatuje tvář generálního tajemníka strany Leonida Iljiče Brežněva jistě tuší proč. Kdo ne, na webu je dostatek fotografií. Přídavné pancéřování bylo přišroubované i na čelní pláty korby.

V obou případech se jednalo o vrstvený pancíř vyvinutý NII Staľ (Naučno Issledovatělskij Institut). Pancéřování tvořil box svařený z 30mm plátů na vnější straně. Uvnitř se nacházely 5 mm silné ocelové lamely oddělené 30mm mezerami, vyplněnými polymerovou pryskyřicí.

Ochrana boků vozidla před kumulativními střelami byla zvýšena montáží svěsitelných gumotextilních „ekranů“. Šance řidiče na přežití při najetí na minu, zvýšila montáž komorového pancéřování na dno tanku. Vnější desky pancíře byly silné 20 mm a sahaly až k druhé řadě torzních tyčí. Řidičova sedačka byla místo ke dnu ukotvena k boční stěně korby pomocí pružin, čímž se snížila pravděpodobnost úrazu páteře při výbuchu miny pod dnem tanku.

Komplet doplňovaly mřížové představné pancíře pro boky, zadní část věže a korby, takzvané „rešetky“. Do soupravy patřily ještě vrhače 902B Tuča, odpalující zadýmovací granáty 3D6 ráže 81 mm. Celá tato souprava měla hmotnost 2,2 tuny. Takto upravené tanky nesly označení T-62M1 a byly nejrychlejší nápravou největších slabin tanku na afghánském bojišti. Celková modernizace T-62M byla hlubší, ale už se netýkala jen Afghánistánu.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 10/2010 vydavatelství Naše Vojsko

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔11.11.2011 📕13.167

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře