Svatý Martin aneb Začalo to Martem

Autor : Martin Kaltoun (MART.in) / MART.in 🕔01.11.2011 📕13.091

Mars

Mars, známý dnes jako římský bůh války, byl původně bohem slunce, bohem úrody, který chránil úrodu, pole, hospodářská zvířata. Byl to ochránce před „nájezdníky“, kteří ničili úrodu, před hmyzem a jinými škůdci. Pravděpodobně byl Římany přejat od Etrusků, kteří uctívali boha úrody jménem Maris. Z něj vznikl v latinisované formě Mars. Poté, co se Římané stali národem bojovníků, změnil se i Marsův „resort“. Nájezdníci z polí se transformovali do nepřátelských vojsk, která napadala Řím (a byli také hrozbou pro úrodu). Začal tak růst Marse, jako boha bojovníků, boha války. V pozdější době byl spojován s řeckým bohem Áreem.

Mars se v antické mytologii stal velmi významným a  podle důležitosti ho Římané řadili hned na druhé místo za jeho otcem Jupiterem (Jovem). Jeho matkou byla Juno, manželkou Bellona (bohyně sváru, zmatku a chaosu). Podle pověstí byl také otcem Romula a Rema, zakladatelů Říma.

Mars jako bůh války byl ztotožňován s rudou planetou, která tak získala jeho jméno a nese ho dodnes. Jeho jméno nesl také měsíc březen, které je dodnes používáno v mírných obměnách v mnoha jazycích dodnes. V románských jazycích přežilo jeho jméno i v názvu tehdy třetího dne, dnes úterý, kdy tyto názvy znamenají Martův den. A válečnické založení Marta se promítlo i do angličtiny, kdy výraz „martial arts“, doslova Martova umění, znamená bojová umění a „martial law“ znamená stanné právo (volně by se dalo přeložit jako válečné).

Martin

Nejvíce se ale jeho jméno rozšířilo ve formě křestního jména Martin, v původním významu Martův, zasvěcený Martovi. V přeneseném významu bojovný, válečník. Rozšířilo se v různých podobách do mnoha jazyků.

A tímto se mírnou oklikou dostáváme k svatému Martinovi, od antické mytologie ke křesťanství, podobně jako sám svatý Martin, patron vojáků, jezdců, krejčích, kožešníků, také třeba vinařů a paradoxně i abstinentů, ale i dalších.

Sv. Martin z Tours

Sv. Martin z Tours se narodil roku 316 n. l. (přibližně, prameny se rozchází +/- jeden rok a tak je tomu i u dalších dat z jeho života, někdy i více roků) v Sabarii (dnešní Szombathely v západním Maďarsku) v tehdejší římské provincii Panonia, kam byl jeho otec, tribun římské armády, převelen. Přestože jeho rodiče neměli důvěru v nové náboženství (v té době by se dalo popsat spíše jako sekta), tajně se v deseti letech stal katechumenem (připravující se na křest a přijetí k církvi). Ještě jako katechumen byl v patnácti letech v Pávii, kam doprovázel svého otce, násilím přijat do římské armády, prý podle zákona jenž předpisoval synům vojenských veteránů službu v armádě . Díky jeho snaze vyhnout se tomu, byl držen do přísahy v řetězech. Přesto se však přísahou cítil zavázán a začal sloužit v armádě u ceremoniální jednotky jezdectva, určené k ochraně císaře, kde se brzy stal důstojníkem. I v armádě se však snažil žít mnišským životem a například svému sluhovi, kterého měl jako důstojník přiděleného, čistil boty apod.

Již jako důstojník byl se svojí jednotkou přidělen do Amiens v tehdejší Gálii. Zde také roku 339 n. l došlo k události, která je již navždy spojována se Sv. Martinem. Když uprostřed kruté zimy projížděl branami Amiens, spatřil u brány polonahého žebráka. Zastavil u něj a rozetnul svůj těžký jezdecký plášť a polovinu dal žebrákovi, aby se mohl zahřát. Polovinu údajně proto, že polovina pláště byla služební a musel ji na konci služby vrátit, druhá polovina byla v jeho vlastnictví a proto s ní mohl naložit podle svého. Následující noci se mu zdál sen, ve kterém k němu přistoupil Ježíš Kristus oděný v polovině pláště, kterou Martin věnoval žebrákovi, v doprovodu andělů a řekl jim „Martin, ač pouhý katechumen, přikryl mě svým rouchem“.  To pak vedlo k tomu, že se dal pokřtít. Od té doby je zpodobňován jako jezdec na bílém koni s polovinou pláště a žebrákem. Část pláště, kterou si Martin ponechal, se nakonec stala relikvií, která byla uchovávána v schránce/místnosti zvané capella (odvozeno od latinského cappa – plášť), z čehož bylo nakonec odvozeno slovo kaple, nebo anglické chapel.

Jeho křest dále prohloubil rozpor mezi jeho křesťanskou vírou a vojenskou službou. A v roce 357 n. l se tento rozpor stal kritickým. V tažení proti Alemanům (německému kmenu), vedeném císařem Juliánem, před  bitvou u Worms na břehu Rýna odmítl odměnu, která byla vydávána vojakům jako prémie před bitvou, k povzbuzení jejich morálky a prohlásil, že nechce bojovat. Byl označen za zrádce a zbabělce. Nabídl se, že nebude bojovat se zbraní v ruce, ale půjde v čele vojska „Postavte mě do čela armády, bez zbraně a brnění, já však již meč netasím. Jsem vojákem Kristovým“. Rozzuřený  velitel (podle legendy přímo císař Julián) ho ve Wormsu nechal zavřít, aby ho druhý den postavil neozbrojeného do čela vojsk. Vyjednávači nepřítele však ještě před vypuknutím bitvy přijeli s nabídkou míru. K bitvě nedošlo a Martin byl následně propuštěn z vojenské služby.

Po svém propuštění se vydal do Poitiers, aby se učil u sv. Hilaria, biskupa z Poitiers.

Svatý Hilarius se snažil nechat Martina, jakožto slibného učedníka, vysvětit na diákona, ale ten se bránil jakémukoliv postu. Nakonec ho přesvědčil, aby se aspoň nechal vysvětit na exorcistu (člověk pověřený rituály u nemocných nebo posedlých). Použil k tomu argument, že pokud by Martin nepřijal tuto funkci, znamenalo by to, že se cítí příliš dobrým pro Boha, než aby vykonaval tuto práci v jeho jménu. Sv. Hilarius byl zastáncem trinitarismu proti arianismu (liší se odlišnými pohledy na Trojici Boží) , tehdy podporovaného císařským dvorem. Proto byl také , krátce po jejich setkání, donucen odejít z Poitiers do vyhnanství. Martin se mezitím vydal na cestu do Itálie, kde se rozhodl navštívit své rodiče. Údajně ho k tomu  dovedl sen, který pro něj byl Božím pokynem, aby získal své rodiče pro křesťanství. Cestou přes Alpy byl přepaden lupiči. Ti mu hrozili nejen krádeží, ale i ztrátou života. Martin však k nim promluvil o Bohu, konvertoval je ke křesťanství a lupiči ho nechali jít. Jeden z nich už jako spořádaný občan vyprávěl svůj příběh Sulpiciovi Severovi, který sepsal životopis sv. Martina. Při přechodu Alp byl údajně konfrontován samotným Ďáblem, ale i tomu se ubránil. Ale ani ve svém rodném městě neměl klid, ke křesťanství se mu podařilo konvertovat pouze matku. Následně se nepohodl s tamními náboženskými představiteli a odešel k Milánu, kde žil nějaký čas jako poustevník.  Ale i zde byl, obdobně jako jeho učitel Hilarius, konfrontován ze strany arianského Auxentia arcibiskupa milánského a vyhnán z města. Uchýlil se proto na ostrov Isola d'Albenga (tehdy Gallinaria)  v Ligurském moři, kde žil poustevnickým životem.

Když se sv. Hilarius v roce 361 vrátil z vyhnanství do Poitiers, Martin se k němu opět připojil. Hilarius ho již vysvětil na diákona (a snad i na kněze). Martin však projevil touhu po samostatnosti, poustevnickém stylu života a proto se usadil poblíž. Jeho příznivci však šli za ním i tam a tak nakonec založil nový klášter Liguge. Je to dnes nejstarší známý klášter v západní Evropě.  Zde také došlo k dalšímu zázraku. Jeden z katechumenů zemřel před svým křtem. Martin strávil několik hodin nad jeho tělem a muž opět ožil. Krátce nato byl pokřtěn a dožil se ještě mnoha let. I s ním mluvil autor Martinova životopisu  Sulpicius Severus. Martin se zde zdržoval do smrti svého přítele a učitele sv. Hilaria a působil zde i v okolí, kam se osobně vydával. Byl chválen jako horlivý muž, který bořil staré modly a přesvědčoval obyvatele k přijetí křesťanské víry, ale zároveň se zastával nespravedlivě odsouzených a vězněných a postavil se i proti některým rozsudkům za čarodějnictví. Působil prostřednictvím vzdělávání prostého lidu, nikoliv silou. To vše ve jménu lidskosti a křesťanské víry. Jeho sláva rostla a také počet zázraků se zvyšoval.

Když kolem roku 371 zemřel Lidorius, biskup z Tours, rozhodli se lidé zvolit Martina za nového biskupa. Ten se tomu však bránil a z této doby pochází i pověst o tom, jak se schoval mezi husy, ale ty ho svým kejháním prozradily a tak ho jeho nadšení obdivovatelé nalezli. Od té doby jsou také husy spojovány se sv. Martinem. Stále se bránící Martin však byl nakonec obyvateli Tours přelstěn. Byl přivolán do Tours, aby požehnal nemocného člověka a pak byl násilím odveden do kostela, kam byli povoláni biskupové ze sousedství, aby ho v novém úřadě potvrdili. Ti když ho viděli, odmítali ho do nové funkce uvést, ale byli přesvědčeni nadšenými obyvateli a místními duchovními. Ti prohlásili, že si Martina nevybrali pro jeho vzhled, ale pro jeho činy. Nakonec byl, pravděpodobně 4. července, vysvěcen na biskupa v Tours. I jako biskup však stále žil asketickým životem. Stále také působil jako misionář mezi venkovským obyvatelstvem. Za jeho působení došlo k velkému poklesu pohanství v této oblasti. A jsou mu také připisovány další zázraky při šíření křesťanství.

Ničil  pohanské chrámy a kácel posvátné stromy uctívané pohany. Jednoho dne když nechal strhnout další pohanský chrám, chystal se také porazit borovici, která stála poblíž. Hlavní pohanský kněz nabídl, že borovici porazí sami, ale pouze pod  podmínkou, že se biskup postaví tam kam mu bude určeno a na tom místě také vydrží. Argumentovali tím, že když věří ve svého Boha, tak ten ho určitě ochrání tam, kde bude stát. Martin souhlasil a nechal se přivázat  na místo, v jehož směru měl  strom spadnout. Ve chvíli kdy už to vypadalo, že strom spadne na něj, udělal znamení kříže a strom se zřítil v opačném směru. V jiném případě, když nechával zbořit chrám u Autunu, vrhl se na něj pohanský dav . Jeden z mužů v davu se na něj vrhnul s mečem. Martin vstal a stanul s odhalenou vypnutou hrudí proti němu. Ozbrojený muž při pohledu na něj padl zpět a v hrůze prosil za odpuštění. Tyto a jiné zázraky popisuje autor životopisu sv. Martina Sulpicius Severus.

Mezitím ale Martin, nespokojený s veřejným životem, se zásahy do jeho působení i s častým řešením bezvýznamných konfliktů s kterými za ním chodili obyvatelé města , odešel z Tours do ústraní a usadil se mimo město, na místě kde postupem času vzniklo další slavné opatství v Marmoutier. Z tohoto místa vzešlo mnoho dalších biskupů, protože zde byli kněží vzděláváni a žili zde velmi tvrdým životem a byli proto také silní ve své víře.

Martin dále pokračoval ve svém misionářském působení, zakládal nová společenství, z nichž později vyrostly nové kláštery. Hranice svého působení tak rozšiřoval do vzdálených míst jako Chartres, Paříž nebo Viene. Ve Viene měl léčit nemocné oči Paulina z Noly.  Když do Tours vtrhl římský důstojník Avitianus a rozhodl se zde umučit své zajatce k smrti, spěchal Martin z Marmoutier do Tours a šel přímo za Avitianem a neodešel dřívě, než důstojník slíbil zajatcům milost.

Za svého života se dále řídil zásadami humanity a křesťanské lásky k bližnímu. Dožil se asi 80 let. Zemřel 8. listopadu roku 397 při návštěve farnosti v Candes. V předtuše své smrti se modlil a jeho žáci  ho prosili, aby je neopouštěl. On však pokračoval v modlidbách se slovy „Pane jestli mě můj lid potřebuje, další práci neodmítám, ale ať se stane vůle Tvá“. Prosili ho tedy aby ho mohli podložit dekou, aby byly jeho poslední chvíle pohodlnější. On jim odvětil, že by to nebylo ve smyslu křesťanství a že by zhřešil, kdyby jim zanechal jiný příklad. Protože ležel na zádech s rukama zdviženýma k nebi, prosili ho dál, aby aspoň ulehl na bok,  aby ulevil tělu. On však odvětil „ Nechte mě dívat vzhůru, abych viděl k nebi a ne k zemi, aby má duše byla připravena k cestě k Bohu“.

Když tedy 8. listopadu zemřel v Candes, bylo jeho tělo převezeno po Loiře do Tours, kde byl 11. listopadu pohřben (některé prameny udávají 11. listopad jako den jeho smrti). Na své poslední cestě byl doprovázen dvěma tisíci mnichů a jeptišek a samozřejmě také zástupy prostého lidu. Podle svého přání byl pochován do prostého hrobu mezi ostatními věřícími na hřbitově za městem. Později byla nad jeho hrobem postavena kaple, která byla následně nahrazena bazilikou. Pozdější kostel byl zničen během francouzské revoluce, ale místo něj byl po revoluci vystavěn nový.

Jeho hrob se stal národní svatyní, stal se patronem Francie. Jeho symboly, s kterými je zobrazován, jsou strom, brnění, plášť a žebrák.

I v Maďarsku (jeho rodišti) je jedním z předních světců. V Szombathely se, údajně na místě, kde se narodil, nachází kostel sv. Martina, v kterém uchovávají kousek jeho lebky, darováný tourským arcibiskupem roku 1913.

Podle tohoto světce se jmenuje i ostrov v Karibském moři, objevený Kryštofem Kolumbem roku 1493.

Shodou okolností se v den jeho svátku, 11. listopadu, slaví Den válečných veteránů. Ten ale nemá souvislost se svatým Martinem. Tento den je slaven v souvislosti s výročím oslav konce 1. světové války.  11. listopadu 1918 bylo podepsáno příměří ve vlakovém voze u severofrancouzského Compiègne. Výročí se slavilo již první rok po válce a americký prezident Woodrow Wilson 11. listopad vyhlásil jako Den příměří. V roce 1926 se stal v USA oficiálním svátkem. A v roce 1954 ho Kongres přejmenoval na Den veteránů. Slaví se především v západních zemích (někde jako Den veteránů, někde jako Den příměří). Česká republika si tento svátek připomíná od roku 2001.

Zajímavosti z Čech a Slovenska

Jméno se drží mezi 10 nejčetnějšími jmény v České republice i na Slovensku.

Jméno i samotný světec se staly atributy různých obcí v Čechách i na Slovensku. Každého pravděpodobně jako první napadne například město Martin na Slovensku (dříve také Turčiansky Svätý Martin, latinsky též Sanctus Martinus / Martinopolis).  Svatého Martina má ve znaku Hrochův Týnec (jezdec dělící se o plášť s žebrákem, obdobný má například polská obec Jawor), Frenštát pod Radhoštěm (biskup sedící na stolci, obklopený husami). Jeho atributy se nachází třeba ve znacích obcí Martinice (čevená půle znaku symbolizující polovinu pláště, bílý kůň), Líbeznice (meč, ostruhová kolečka), Liběšice (meč), Tlumačov (husa) a dalších.

Zdroj:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Mars_%28mytologie%29
http://en.wikipedia.org/wiki/Mars_%28god%29
http://en.wikipedia.org/wiki/Martin_%28name%29
http://tabinfo.blog.cz/0806/martin-z-tours
http://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_z_Tours
http://catholica.cz/?id=4828
http://books.google.cz/books?id=4TIyPJA4VnUC
http://www.dekanstvivm.horacko.com/?class=artDetail&id=1128
http://www.catholic.org/saints/saint.php?saint_id=81
http://www.ewtn.com/library/mary/martin.htm
http://druidova.mysteria.cz/HISTORIE/Martin%20svaty/MARTIN_svaty.htm
http://www.iereus.wz.cz/mesta/worms.html
http://www.worms.de/deutsch/tourismus/sehenswuerdigkeiten/St_Martin.php
http://www.libeznice.cz/zakladni-informace
http://cs.wikipedia.org/wiki/Fren%C5%A1t%C3%A1t_pod_Radho%C5%A1t%C4%9Bm
http://www.mikroregion-zatecko.cz/clenske-obce/libesice/
http://www.tlumacov.cz/historie/historie_znak.php
http://hu.wikipedia.org/wiki/Tours-i_Szent_M%C3%A1rton
http://louangedesagloire.blogspot.com/2010/11/memorial-of-st-martin-of-tours.html
Autor : Martin Kaltoun (MART.in) / MART.in 🕔01.11.2011 📕13.091

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře