Islám a křížové výpravy

Autor : Karel Oktábec 🕔01.11.2011 📕14.412

Od časů proroka Mohameda bylo nejsvětější povinností každého islámského vládce rozšiřovat „Dům islámu“ (Dár al-Islám), tedy území islámské říše, na úkor „domu války“ (Dár al-Dharb), tedy na úkor území všech pomýlených nevěřících, kteří dosud nepřijali Prorokovo učení. Metody, které k tomu islámští panovníci používali, vysvětluje s pozoruhodným cynismem (anebo s neméně pozoruhodnou intelektuální nedostatečností) Dr. Hammudah Abdalati,  již zesnulý ředitel Islámského centra v kanadském Edmontonu a profesor (sic!) princentonské university:

...museli podle Božího příkazu rozšířit znalost islámu po světě, jenže neexistoval žádný telekomunikační systém, tisk nebo jiné médium masové komunikace. Jediný způsob jak to provést tedy spočíval v osobních a přímých kontaktech, což znamenalo, že museli překročit hranice. Nemohli je však překračovat v malých neozbrojených skupinách.  Proto se přesunovali ve velkých ozbrojených skupinách, které se určitě jevily jako armáda. Nešlo však o armádu v pravém smyslu slova. Překračovali hranice různými směry a v různých dobách. Pozornost si zasluhuje, co následovalo pak. V některých  oblastech je domorodci vítali, zvlášť ti, kteří byli dlouho utlačováni cizáckými mocnostmi jako byly Řím a Persie. V některých  oblastech nejprve nabízeli islám lidem, kteří byli připraveni jej přijmout, a těch bylo mnoho. Lidé, kteří islám nepřijali, byli vyzváni, aby platili formou poplatku ekvivalent  islámské daně (zakát). Obyvatelé, kteří odmítli islám a odmítli  platit poplatky a s dalšími částmi společnosti tuto společnost odmítli  podporovat, si  způsobili velké obtíže. Uchýlili se  k nepřátelskému chování  vůči muslimům a chtěli jim  škodit, ani ne tak muslimským příchozím, jako muslimským konvertitům a svým spoluobčanům,  kteří se rozhodli platit poplatky. Z národního hlediska byl tento postoj zrádný; z lidského pohledu byl nízký, z hlediska sociálního nezodpovědný a z vojenského  hlediska provokativní. Z praktického hlediska bylo nutné tento postoj potlačit nejen kvůli zajištění bezpečnosti příchozích muslimů, ale také kvůli státu, v němž tito zrádci žili. To byl jediný případ, kdy byla proti těmto lidem použita síla, aby je přivedla k rozumu a aby si uvědomili svou zodpovědnost: buď přijmou islám svobodně jako muslimové, nebo jako loajální občané budou platit poplatky, a pak budou mocí žít se svými muslimskými spoluobčany a mít s nimi stejná práva a povinnosti...

Takže (pokud přistoupíme na terminologii profesora Abdalatiho) roku 630 osvobodil Mohammed Mekku a sjednotil tak své arabské krajany pod znakem půlměsíce. O dva roky později sice zemřel, ale již do roku 642 byly arabskými osvoboditeli vyrvány z područí křesťanské východořímské říše Sýrie, Palestina (včetně Jeruzaléma) a Egypt. Roku 651 se stal pevnou součástí islámské říše Írán. Dva pokusy o „osvobození“ samotného centra křesťanské východořímské říše - Konstantinopole (Cařihradu) v letech 674-678 a 717-718 sice ztroskotaly na politováníhodné paličatosti obránců města, nicméně nadšené armády půlměsíce osvobodily do konce roku 651 alespoň perskou Mezopotámii, roku 713 dosáhly hranic Číny a Indie a na území zdejších válečnických národů založily významná střediska mírumilovné islámské kultury - Bucharu a Samarkand.

Stejně úspěšná byla i osvoboditelská mise směřující z bývalého křesťanského Egypta po severoafrickém pobřeží na západ. Díky trofejním egyptským loděnicím osvobodili šiřitelé pravé víry středomořské ostrovy Kypr, Krétu, Sicilii, Sardinii, Baleáry, Mallorku. Pevninské tuniské Kartágo se sice bránilo do roku 698, nicméně již roku 711 překročila arabská vojska Gibraltarskou úžinu, porazila válkychtivé křesťanské Vizigóty a s výjimkou odlehlého království Asturie osvobodila od křesťanů celý křesťanský Pyrenejský poloostrov. A protože na spásné slovo Alláhovo údajně čekali i další nevěřící Evropané, pokračovaly neporazitelné islámské „velké ozbrojené skupiny“ dál do Francie. Po víceméně bezproblémovém obsazení jihofrancouzského pobřeží Středozemního moře zamířily na sever, kde se 25. října 732 střetly u Tours s armádou křesťanských rytířů franckého majordoma Karla Martela. Agresivní křesťané se zde „uchýlili se  k nepřátelskému chování“, zneužili své vojenské i taktické převahy a dali tak politováníhodným způsobem najevo, že o své osvobození nemají zájem...

V důsledku nepříliš vydařené bitvy u Tours ukončili tedy mírumilovní islámští poutníci svůj vítězný postup do Francie a nastalo období konsolidace říše, sahající nyní od žhavých asijských pouští po zasněžené vrcholky hor Pyrenejského poloostrova. Islámský „dům míru“ zahrnoval teď mimo jiné i Palestinu, vlast jednoho z islámských (a samozřejmě také křesťanských) proroků jménem Ježíš Kristus; Egypt, považovaný za kolébku křesťanských mnišských řádů, i Malou Asii, kde římský pohanský renegát Pavel kdysi zakládal první křesťanské obce...

Nahlédnuto dnešní optikou politické korektnosti lze říci, že na rozdíl od křesťanství, na které se tato korektnost jaksi nevztahuje a jehož pronikání na severovýchod Evropy provázely tudíž oficiálně přiznávané potoky krve a hromadné masakry takzvaných pohanů (Polabští Slované, Prusové apod.), rozšířil se islám po původně křesťanských územích v Asii, Africe i Evropě v podstatě nenásilnou cestou, údajně zcela v duchu slov Koránu: „Nebudiž žádného donucování v náboženství!“...

Prostí arabští kočovníci, tvořící zpočátku jádro islámských armád, se při té příležitosti zákonitě seznámili s civilizačně vyspělejšími kulturami byzantskou a perskou. Jak už to v takových případech bývá, mělo to své kladné i záporné stránky. Mezi kladné patřila hojnost získaných upomínkových předmětů (o válečné kořisti může mluvit pouze ten, kdo naprosto nepochopil vznešeně nezištného ducha islámu), mezi záporné přirozeně to, co v historii zatím vždycky potkalo méně vyspělé nájezdníky v prostředí civilizace vyspělejší, a tudíž mravně zkaženější  – nevyhnutelné pokušení této mravní zkaženosti alespoň okusit...

Hlavou nově vzniklé arabské říše byl chalífa. Prvním držitelem tohoto úřadu byl Mohamedův tchán Abú Bakr. Za bagdádského chalífy z rodu Abbásovců Harúna ar-Rašída (763-809), manžela 800 žen a autora populárních Pohádek tisíce a jedné noci, dosáhla prosperita říše patrně svého vrcholu. Vědeckého, kulturního i náboženského. Co se té kultury (v tomto případě diplomatické) týče, byl to právě Harún ar Rašíd, kdo barbarskému křesťanskému panovníkovi jménem Karel Veliký poslal jako žertovnou přátelskou pozornost živého slona...

V polovině devátého století vypukly v islámském „domě míru“ boje mezi jednotlivými uchazeči o postavení nejvyššího mírotvorce. Trvaly dlouho. Roku 1055 obsadily čerstvě islamizované turecké kmeny Seldžuků Bagdád a ovládly tak celý chalífát. Abbásovci si přesto podrželi úřad chalífy jako duchovní hlavy islámu a oficiální hlavy říše, nicméně výkonnou moc do značné míry převzali  právě seldžučtí Turci. A protože byli „mladí a horliví“, roku 1078 obsadili i Jeruzalém, fyzicky eliminovali  jeho křesťanské obyvatelstvo (někteří nekorektní historici to nazývají vyvražděním) a nadále zakázali křesťanům přístup do města...

Odpovědí křesťanského světa byly křížové výpravy, vnímané dodnes muslimy jako odporná a nespravedlivá agrese. Inu, západní křesťané, uznávající římského papeže, na to tehdy hleděli jinak. Pro ně to byla pomoc, o kterou je jménem společného Boha požádali křesťané východní, považující za svoji hlavu řeckého patriarchu v Konstantinopoli. Je pravdou, že kulturně vyspělejší křesťané východní si v mnoha věcech (mimo jiné i v otázkách osobní hygieny) už tehdy rozuměli spíše s muslimy než se svými  západními bratry, nicméně pořád  se jim nějak nedařilo překousnout skutečnost, že ti Mohamedovi šibalové budují svůj Dár al-Islam na území, které bylo ještě nedávno křesťanské. Tedy vlastně jejich...

Křížových výprav bylo nakonec devět:

První (1096-1099) dobyla zpátky Malou Asii, Sýrii a posléze i Palestinu s Jeruzalémem a založila na tomto území několik bezvýznamných křesťanských státečků.

 Druhá (1147-1149), jíž se zúčastnil i český král Vladislav II., se pro neshody svých urozených velitelů rozpadla a muslimové získali zpátky Jeruzalém.

Třetí křížová výprava (1189-1192), vedená třemi nejvýznačnějšími evropskými panovníky (Fridrich I. Barbarossa, Filip II. August a Richard I. Lví Srdce) dosáhla více méně diplomatickými prostředky toho, že křesťanům byla nadále zaručena nerušená pouť k posvátným místům v Jeruzalémě.

Čtvrtá výprava (1202-1204) se tak trochu vymkla svým organizátorům z rukou a obrátila se proti těm, kterým měla vlastně pomáhat. Vojsko západokřesťanských rytířů, které mělo osvobodit Jeruzalém, místo toho dobylo a vyplenilo křesťanskou Konstantinopol...

Pátá křížová výprava (1217-1221) zamířila do Egypta, dobyla důležitý přístav Damiettu a skončila čestnou kapitulací křesťanských armád.

Šestá křížová výprava (1228-1229) byla již naprostou fraškou. Německý císař Fridrich II. Štaufský, v době výpravy exkomunikovaný papežem z církve právě pro svoji neochotu vydat se na křížovou výpravu, uzavřel bez jakéhokoli válčení dohodu se sultánem Al-Kamilem, podle níž získali křesťané nazpět Betlém, Nazaret, Galileu a především Jeruzalém, do kterého měli i nadále svobodný přístup také muslimové. Tento stav trval až do roku 1244, kdy byl Jeruzalém opět obsazen tureckými oddíly.

Sedmá křížová výprava (1248-1254), vedená francouzským králem Ludvíkem IX. zamířila znovu do Egypta a dopadla tam stejně jako výprava pátá. Do zajetí tentokrát padl i sám francouzský král Ludvík IX.

Osmá křížová výprava (1267-1270) mířila pro změnu do Tuniska, kde na úplavici zemřel její velitel, neúnavný francouzský král Ludvík IX. Čímž výprava pochopitelně skončila. 

Poslední křížovou výpravou do Svaté země byla výprava devátá (1271-1272), jíž velel anglický princ Eduard. Měl k dispozici přibližně tisíc ozbrojenců, takže není divu, že i tato křesťanská agrese skončila vítězstvím muslimů, kteří krátce poté postupně dobyli a obsadili všechna zbývající křižácká území na Blízkém východě. Čímž období křižáckých výprav proti mírumilovným muslimům, „spravedlivě“ hájícím svá dobytá křesťanská území ve východním Středomoří, skončilo...

Ve Středomoří západním, konkrétně na muslimy obsazeném Pyrenejském poloostrově, byla situace složitější. V letech 929 až 1031 tam existoval na ostatním islámském světě nezávislý Córdobský chalífát, jehož sunnitští vládcové praktikovali islám způsobem, jenž by se Mohamedovi zcela určitě nezamlouval. Díky jejich relativně tolerantní náboženské politice a podpoře vzdělanosti se tento stát stal hospodářsky a kulturně nejvyspělejší zemí středověké západní Evropy, zprostředkující svým evropským sousedům nejen vše, co zůstalo z antické řecké filozofie, ale i řadu pokročilých byzantských, perských, indických a čínských znalostí z matematiky, astronomie, zeměpisu, lékařství a chemie. Včetně čínského papíru a indických číslic, jimž se od té doby říká číslice arabské...

Po rozpadu Cordóbského chalífátu na řadu vzájemně znesvářených emirátů však zahájila malá křesťanská království na severu země postupné znovudobývání (reconquistu) Pyrenejského poloostrova. Córdoba padla roku 1236, roku 1492 kapitulovala Granada, hlavní město posledního zbývajícího emirátu, a vláda muslimů ve Španělsku po takřka osmi stech letech skončila. S ní skončil nejen jediný úspěšný pokus o sloučení islámského náboženství s fungující ekonomikou, ale i jediná opravdu úspěšná křížová výprava proti muslimům...

Zdroje:
Herbert George Wells: Dějiny světa (Praha 1936) 
Robert Spencer: Islám bez závoje (Praha 2006) 
http://cs.wikipedia.org/wiki/C%C3%B3rdobsk%C3%BD_chal%C3%ADf%C3%A1t
http://www.islamweb.cz/elknihovna/zni/obsah.htm
Autor : Karel Oktábec 🕔01.11.2011 📕14.412

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře