Bitva na Bílé hoře (8. listopadu 1620)

Autor : Karel Oktábec 🕔25.10.2011 📕24.586

Lépe jest částku jmění svého ztratiti a opykati s poctivostí,
nežli potomně s velikou hanbou a posměchem přijíti o všechno...

(Albrecht Jan Smiřický ze Smiřic) 

 

V rámci konečného zúčtování s odbojnými českými stavy a jimi zvoleným českým králem Fridrichem Falckým vstoupily na podzim roku 1620 do Čech dvě nepřátelské armády. Císařská, kterou vedl generál Karel Bonaventura hrabě Buquoy, a armáda Katolické ligy, v čele s vévodou Maxmiliánem I. Bavorským. Protože tento vzdělaný aristokrat měl dost rozumu na to, aby řízení vojenských operací přenechal odborníkům, velel ve skutečnosti bavorské armádě ostřílený veterán tureckých válek, generál Johann Tserclaes hrabě Tilly. Přestože se veteráni Tilly a Buquoy příliš nesnášeli, porazila obě spojenecká vojska armádu českých stavů v několika šarvátkách, obsadila několik měst a večer 7. listopadu 1620 stanula před Prahou. Zde se Tilly a Buquoy konečně na něčem shodli – oba svorně konstatovali, že útok na nepřátelskou armádu, která má za sebou bezpečné útočiště opevněného města, je příliš riskantní...

Stavovskému vojsku, utábořenému na Bílé hoře, velel generalissimus Kristián starší kníže z Anhaltu. Různorodá armáda, kterou měl vést k vítězství, se skládala z útvarů českých, moravských, slezských, rakouských a uherských, přičemž každý z těchto útvarů tvořili vojáci snad ze všech končin Evropy. Za normálních okolností by na tom nebylo nic zvláštního. Na všech bojištích nekonečných tureckých válek běžně spolupracovaly jednotky různých zemí, všechny bojovaly podle stejných výcvikových příruček a všechny se dorozumívaly mezinárodním vojenským „esperantem“, jehož základ tvořila němčina. A co se národností jednotlivých vojáků týče – voják byl především profesionál, smluvně zavázaný bojovat za toho, kdo mu zaplatil. Národnost s tím neměla co dělat.

Anhaltův problém tkvěl v tom, že se jeho vojákům prostě bojovat nechtělo. Nebylo divu. Už čtyři měsíce nasazovali své životy na dluh, protože jejich zaměstnavatelé neplnili svoji část smlouvy a nevypláceli jim žold. Vláda neměla peníze. Majetek, zabavený na začátku povstání katolíkům a císaři, byl pryč. Příspěvky na válku ze zahraničí, které procházely příliš mnoha rukama, byly také pryč. Vlastní prostředky se šlechticům ani měšťanům utrácet nechtělo. A tak na jedné straně požadovali, aby za ně najatí žoldnéři riskovali život, na straně druhé však sami nebyli ochotni riskovat ani své peníze. Sedláci žádné peníze neměli, a povolat je k obraně ohrožené vlasti nemělo smysl. Jednak oprávněně považovali celé povstání za panský výmysl – a jednak by proti vycvičeným vojákům nepřítele nic nezmohli. Doba nadšených husitských cepníků byla ta tam. Morálně i technicky...

Přestože pět tisíc vojáků stavovské armády v den bitvy vůbec neopustilo pražské výčepy a nevěstince, bylo její postavení na Bílé hoře z čistě vojenského hlediska zvoleno dobře. Dokonce tak dobře, že by armádě méně morálně rozložené zajistilo vítězství. Profesionálové Tilly a Buquoy to věděli, proto se jim do bitvy příliš nechtělo. Diletant Maxmilián, vojenských věd neznalý a zkušenostmi z tureckých bojišť nezatížený, se však krátce pomodlil – a ráno 8. listopadu 1620 vydal rozkaz k útoku...

Císařský generál Buquoy se prozíravě vymluvil na zdravotní obtíže a uchýlil se do ústraní svého kočáru. Na bojiště poslal místo sebe generála Maxmiliána z Lichtenštejna. Generál Tilly – jakožto přímý podřízený bavorského vévody – si něco podobného dovolit nemohl, a tak se rozhodl zahájit bitvu zkusmým útokem na levé křídlo stavovského vojska, jemuž velel Matyáš hrabě Thurn. Možná předpokládal, že útok jediné tercie (složené ze dvou valonských pěších pluků), podporovaný Valdštejnovými a Gauchierovými kyrysníky, bude odražen, a on bude moci  bitvu odtroubit. A udělat ze svého šéfa pitomce.

Útok kupodivu odražen nebyl. Devět kornet české jízdy, jimž se pro nepřítomnost příslušných velitelů postavil do čela sám Thurn, sice zahnalo císařské kyrysníky, muselo však ustoupit pod náporem narychlo přivolaných císařských posil. Pak se dali na útěk němečtí vojáci Thurnova elitního pěšího pluku, dokonce bez jediného výstřelu. Takřka demonstrativně. V té chvíli poslal stavovský vrchní velitel kníže Anhalt do protiútoku svůj kyrysnický pluk. Podle obvyklé jezdecké taktiky té doby útočili jezdci, sešikovaní do hloubky okolo deseti řad, klusem až na vzdálenost asi třiceti kroků k nepříteli. Pak se muži v první řadě zastavili, vystřelili z pistolí, otočili se a mezerami v ostatních řadách odjeli dozadu nabíjet. Následovali jezdci řady druhé, třetí a ostatních. To se opakovalo tak dlouho, dokud nebyl nepřítel dostatečně otřesen, pak všichni tasili meče a cvalem zaútočili (při jiné variantě se jezdci jednotlivých řad při střelbě nezastavovali, nýbrž stočili koně podél nepřátelské linie a stříleli během jízdy). Tomuto manévru se říkalo karakola a byl základem jezdeckého výcviku po celá desetiletí. Anhaltovi kyrysníci tentokrát karakolu zjednodušili v tom smyslu, že po vystřílení svých pistolí prostě ujeli z bojiště a strhli k útěku i většinu zbývající pěchoty. Tím se rozpadlo levé křídlo stavovské sestavy. Byl to debakl, kterým nespokojení stavovští vojáci už dlouho vyhrožovali...

Čest armády českých stavů nakonec zachraňovali němečtí jízdní arkebuzíři mladého knížete Kristiána z Anhaltu, kteří po zhroucení levého křídla vyrazili do protiútoku. Podařilo se jim rozbít jednu z císařských tercií a proniknout do hloubky nepřátelské sestavy, bez podpory pěchoty se však dostali do obklíčení a kníže Anhalt, syn vrchního velitele stavovské armády, byl zajat.

Podobně dopadli i němečtí lancknechti čtyř kompanií Šlikova moravského pluku na pravém křídle. Ti měli smůlu, která tu a tam vojáky potkává – na rozdíl od svých šťastnějších druhů z ostatních jednotek (včetně druhé poloviny svého pluku) nemohli utíkat, protože měli za zády zeď královské obory. Byli to profesionálové, a tak bojovali. Alespoň chvíli. Nedlouho po bitvě vstoupili ti z nich, kteří přežili, do služeb vítězného císaře Ferdinanda II. Habsburského. A ještě později vstoupili jako „hrdinní Moravané“ do českého historického bájesloví...

Naproti tomu stavovské zálohy, umístěné za zdmi obory Hvězda (patřily k nim i dva praporce královské gardy), se do bitvy vůbec nezapojily a po jejím skončení se údajně rovnou vzdaly vítězům. Dobře opevněná Praha se vzdala hned následujícího dne – ihned poté, co ji kvapně opustil zvolený český král Friedrich Falcký.

Po krátkém boji, jenž trval necelé dvě hodiny a v němž padlo pouhých 250 císařských a přibližně 1 500 stavovských vojáků, se tak Tillyho „zkusmý útok“ změnil v totální vítězství a České království se na dlouhá tři století stalo pevnou součástí Habsburské říše...

Některé stavovské posádky měst a hradů, složené převážně ze zahraničních žoldnéřů, se zachovaly o poznání statečněji než většina polní armády. Anglická posádka Karlštejna se sice vzdala císařským po první výzvě, ale Mansfeld držel Plzeň do března 1621, kdy ho Friedrich Falcký odvolal k hájení svého vlastního území, a plzeňská posádka v jeho nepřítomnosti (údajně však nikoli bez jeho souhlasu) předala město císařským za úplatek 140 000 zlatých. Nizozemský plukovník Franck vzdal Tábor po ročním obléhání v listopadu 1621, skotský podplukovník John Seton hájil Třeboň do března 1622, Mansfeldův poručík Hans Junckher vydržel na Zvíkově dokonce až do července 1622.

Na konečné porážce českého povstání to nic nezměnilo, vnucuje se ovšem otázka, co by se stalo, kdyby podobnou neústupnost projevili kromě několika nižších velitelů i velitelé vyšší. Vojáků měli k dispozici dost. Kromě uprchlíků z prohrané bělohorské bitvy se v Praze zdržovalo dalších 5 000 mužů, kteří se k ní vůbec neobtěžovali dostavit. U Kostelce nad Černými lesy čekalo na rozkazy 8 000 Bethlenových uherských jezdců. Stačilo zavřít brány, povolat Uhry a vyplatit vojákům aspoň část dlužného žoldu z peněz, které si později jako válečnou kořist odvezli císařští. Nestalo se, ačkoli již roku 1618 nabádal Albrecht Jan Smiřický ze Smiřic (1594–1618) své urozené i neurozené spolupovstalce, že přece jenom „...lépe jest částku jmění svého ztratiti a opykati s poctivostí, nežli potomně s velikou hanbou a posměchem přijíti o všechno...

Jan Smiřický se porážky na Bílé hoře nedožil, jeho slova se však naplnila beze zbytku...

Zdroje:
Dušan Uhlíř: Černý den na Bílé hoře (Praha 1998)
Josef Pekař: Bílá hora (Praha 1921)
http://www.valka.cz/clanek_13010.html
Autor : Karel Oktábec 🕔25.10.2011 📕24.586

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře