První pomoc pod palbou

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔24.10.2011 📕14.199

Pokud se jednotka dostane pod palbu, zpravidla má raněné, mnohdy i těžce raněné. Pro záchranu života jsou rozhodující první sekundy. Ale jednotka musí bezprostředně řešit další úkol - odrazit útok. Kdo tedy raněnému pomůže? V první chvíli většinou nikdo. Musí si pomoci sám.   

Upozornění: V článku jsou použité originální záběry, které nejsou vhodné pro děti, těhotné a lidi se slabší psychickou odolností.  

Hlídka pátrala po nepřátelských aktivitách. Postupovala ve volné sestavě po cestě. U domu ležela nafouklá mrtvola psa, nad kterou se vznášelo hejno much. Vedoucí hlídky na vteřinu zaváhal a potom vylétla vzhůru levačka zaťatá v pěst. Stát!

Pozdě. Ozval se výbuch a zuřivá palba. V místě, kde ležel pes, zbyl jen kráter. Exploze odhodila vojáka pár metrů stranou. Z levého lýtka mu visely cáry masa. Cítil, jak neprůstřelná vesta schytala několik dalších zásahů. Se zbytkem sil se odvalil do příkopu. Z nohy mu cákala krev a s každou kapkou krve utíkal život. Palba nabrala na intenzitě. Šance, že se k němu někdo v takové kanonádě dostane, byla mizivá. Přibili je k zemi.


Dřív, než je možné začít poskytovat pomoc raněným, je třeba odrazit nepřítele

Cítil, jak mu ubývají síly. Ztráta krve byla značná. Po paměti sáhl na hruď, kde se mu houpal C.A.T. Jeden rychlý pohyb pro jeho rozbalení a nasazení, které nacvičoval snad stokrát. Vleže, vsedě, potmě. Stokrát tehdy proklel otravného „lapiducha“, který jim nic neodpustil.

Po paměti zatáhl pásek se suchým zipem. Jedna, dvě … tři otáčky vratidlem. Zajistit … a potom ztratil vědomí … dál už jen mlaskání rotoru vrtulníku… a kapačka v nemocnici…

Takovýto scénář není ničím neobvyklým. V bojové situaci je život ohrožující zranění dílem okamžiku. Největší metlou jsou nástražné výbušné systémy, které jsou z tohoto hlediska mnohem nebezpečnější než nepřátelská palba. Tu lze snáze předvídat. Nástražné systémy mohou být umístěné prakticky kdekoli.

Civil vs. armáda

Zdálo by se, že mudrování o „vojenské zdravovědě“ je civilistům k ničemu. Ne tak docela. Obyčejná havárie automobilu v pozdních nočních hodinách na kterékoli okresní silnici, kudy projede jen pár aut, se může velmi rychle proměnit v boj o život, který můžete snadno prohrát. Stačí, aby auto vylétlo pár metrů ze silnice a kus plechu vám nebo někomu z vašich spolucestujících prořízl tepnu. Jste sami… a rozhodují vteřiny. Rozdíl je jen v tom, že po vás nikdo nestřílí.

Ostatně první impulz k poskytování první pomoci v extrémních podmínkách nevyšel přímo z ozbrojených sil, ale od jednoho amerického lékaře, který při letecké havárii zjistil, že ani on, ač vystudovaný odborník s praxí, nebyl schopen raněným nijak významně pomoci. Na jeho popud byl vypracován civilní kurz ATLS (Advanced Trauma Life Support – pokročilé techniky pro záchranu života).

O zavedení něčeho obdobného v ozbrojených silách se zasloužil především britský generálmajor Ian Hyawood, který ATLS sám absolvoval. Problematiku následně zpracovaly Královská lékařská fakulta (The Royal Army Medical College) a zdravotnická výcviková jednotka (The Army Medical Services Training Group). Jejich rozsáhlá studie mapovala zdravotnickou pomoc hluboko do historie. 


V době asymetrických konfliktů je běžné použití IED v jakékoli podobě

Výsledkem studie bylo, že pro přežití je rozhodující dostat raněné živé do vyššího zdravotnického zařízení. Pravděpodobnost přežití vojáků, kteří se dostanou do polní nemocnice je vysoká a stále se zvyšuje. Historický průměr je kolem 90 %. Během druhé světové války tento průměr stoupl na 95 %, hlavně díky zavedení antibiotik pokroku v chirurgii a anesteziologii. V době války o Falklandy se Britům podařilo dosáhnout čísla 99,5 %. Z války v Perském zálivu jsou známé případy, kdy polní nemocnice vykazovaly 100% úspěšnost, přestože ranění měli často mnohočetná zranění (v průměru kolem 10 průstřelů nebo střepin na vojáka). 

Problémem bylo, že živých se do nemocnice dostalo jen asi 10 % raněných. Většina z 258 Britů padlých ve válce o Falklandy zemřela přímo na bojišti nebo během přesunu. Otázkou bylo, zda se s tímto stavem dá něco dělat.

Ztráty v boji se dělí v zásadě na tři skupiny:

1. Okamžitá smrt

2. Časná úmrtí

3. Pozdější úmrtí

První skupina zahrnuje zásahy do hlavy a páteře, respektive mozku a míchy, zásahy do srdce a hlavních cév, devastační poranění hlavních orgánů a rozsáhlá traumata neslučitelná se životem. V těchto případech zpravidla nelze dělat nic, kromě podání analgetik. Smrt nastává okamžitě nebo během pár sekund.

 Druhá skupina byla identifikována jako nejnadějnější adept na zdokonalení. Většina ztrát je způsobena silným krvácením. Statisticky až 60 %. Díky rozšíření neprůstřelných vest jde většinou o krvácení z končetin, buď v důsledku tržných ran, případně jejich částečného nebo úplného odtržení. Druhým největším zabijákem je pneumotorax, který má na svědomí až 33 % mrtvých. 6 % připadá na zneprůchodnění dýchacích cest. Všechna ostatní zranění se na úmrtí podílejí zhruba jedním procentem. U této skupiny smrt nastává během několika minut až hodin.


Nasazení C.A.T. na devastační poranění ruky

Třetí skupina jsou úmrtí většinou spojená se sepsí v důsledku mnohačetných poranění. Smrt nastává po hodinách až dnech.

 Problematikou pomoci raněným v boji se zabývá systém TCCC (Tactical Combat Casualty Care), zavedený v roce 1996, který má několik stupňů. Péče o zraněné pod palbou CUF (Care Under Fire), následuje péče o zraněné mimo boj TFC (Tactical Fied Care) a péče o zraněné během odsunu CCEC (Combat Casualty Evacuation Care).

Samotný odsun může mít podobu CASEVAC (Casualty Evacuation), kdy se využívají veškeré dostupné odsunové prostředky včetně přivázání nosítek například na korbu obrněného vozidla nebo ližiny vrtulníku, v lepším případě jde o MEDEVAC (Medical Evacuation), kdy se odsun provádí zdravotnickým vozidlem již s odbornou péčí. TCCC byl anebo je postupně zaváděn ve stále větším počtu armád, včetně naší.


Odsun raněného musejí krýt ostatní členové jednotky palbou

První pomoc pod palbou

Za rozhodující pro přežití je považovaná CUF. Přestože jde o jednoduché úkony s využitím jednoduchých pomůcek, výsledky jsou až překvapivě dobré. Počet mrtvých s porovnatelnými zraněními klesl o 60 % až 70 % (!).

V této souvislosti došlo na nejnižším stupni tedy družstvo nebo hlídka k zavedení funkce CLS (Combat Life Saver). CLS je voják, který plní běžné úkoly, jako kterýkoli jiný člen jednotky, což je v první řadě boj. Jeho zdravotnický výcvik trvá většinou čtyři dny. Po jeho skončení je schopen poskytovat základní život zachraňující úkony a úkony nutné ke stabilizaci raněného a zachování životních funkcí před odsunem na vyšší úroveň. Jeho zdravotnické vybavení představuje brašna se základními prostředky: dlahy, obvazový materiál, náhradní škrtidla, izotermická fólie, trojcípý šátek, dekopresní jehly, nosní vzduchovody apod.    

Mohlo by se zdát, že starost o raněné je na prvním místě, ale pravidla TCCC jsou jiná:

 1. Opětovat palbu a krýt se.

Umlčení nebo zničení protivníka je pro všechny členy jednotky úkolem číslo jedna. Do té doby není možné začít ošetřovat raněné. Hrdinný CUF, kterého postřelí při zoufalém pokusu někomu pomoci, je jednotce naprosto k ničemu, protože se musí starat o dalšího raněného a navíc je jím muž, který měl odborně pomáhat ostatním. U pěšího družstva nebo hlídky (zpravidla 6-8 mužů), klesne vyřazením dvou mužů palebná síla o čtvrtinu až třetinu.

 2. I ranění jsou povinni podle možností bojovat.

Dokud je jednotka pod palbou, je povinností všech členů bojovat, pokud jim to zranění dovolují. Každá nepřítelem umlčená zbraň snižuje palebnou sílu jednotky (viz bod 1) a v konečném důsledku může být příčinou dalších zranění, ztrát nebo dokonce porážky. Nejlepší medicínou je palebná převaha.

3. Umožnit raněným, aby se dostali do krytu a mohli si ošetřit zranění.

Zásady jsou na pohled kruté, ale efektivní.

- Raněný, který je schopen pohybu, se do krytu dostane sám.

- Raněnému, který se nehýbe a neodpovídá, není pravděpodobně pomoci. Dokud je jednotka pod palbou, je pokus o jeho odsun neakceptovatelným rizikem.

- Pro odsun raněného, který komunikuje, ale není schopen pohybu, je třeba vypracovat plán. Je potřeba zvážit následující faktory: vzdálenost k nejbližšímu úkrytu, tělesnou hmotnost raněného a zachraňujícího, způsob odsunu a riziko pro zachraňujícího. Ideální je, pokud ostatní dokážou krýt odsun intenzivní palbou.

Dokud zbytek jednotky odráží útok, musí si umět každý pomoci sám. Nejhorší je, že často s omezenými, nicméně při správném použití, velmi efektivními prostředky.

4. Zabránit dalším zraněním

Při vybírání krytu pro sebe nebo zraněné je nutné brát v úvahu, že další zranění nemusejí být způsobena jen přímými zásahy nepřátelskou palbou, ale také padajícími sutinami, stromy a podobně.

5. Ošetřit život ohrožující zranění s pomocí CLS jednotky

Teprve když je možné CLS vyvázat z boje může poskytovat pomoc raněným. V té době by již měli mít nejnebezpečnější zranění ošetřená vlastními prostředky a vlastními silami.

Každá kapka má cenu života

Z medicínského hlediska je prioritou číslo jedna zastavení silného krvácení. Drobná krvácení a několikacentimetrová tržná zranění nebo čisté průstřely se pod palbou neošetřují, pokud nejsou zasaženy hlavní cévy nebo orgány. Při tepenném krvácení z velké tepny (pažní, stehenní) je možné vykrvácet během 90 sekund. Po pár desítkách sekund začíná člověk ztrácet síly a postupně i vědomí. Musí tedy jednat rychle a efektivně. Přezkoumání zranění vojáků z Vietnamu ukázalo, že při použití dnešních metod a prostředků mohlo svá zranění přežít zhruba o 2500 mužů více.


CLS může pod palbou poskytovat první pomoc až když se může sám vyvázat z boje 

Při hledání příčin vysoké úmrtnosti raněných bylo zjištěno, že do té doby používaná škrtidla mají malou účinnost, především při použití přes polní uniformu. Navíc bylo jejich nasazení a ovládání zdlouhavé, pro neškolený personál pracující v maximálním stresu často nemožné. V případně použití improvizované náhrady například z nosných řemenů byla výroba pod palbou zdlouhavá a složitá a účinnost pochybná.

V posledních letech došlo k rozvoji jednoduchých a přitom velmi účinných prostředků pro záchranu života. Pro zastavení krvácení v podmínkách CUF se používá škrtidlo C.A.T. (Combat Application Tourniquet). Jedná se prostředek vyzkoušený v boji, který prošel řadou úprav, aby ho bylo možné rychle a snadno použít i nezdravotnickým personálem. Voják si jej dokáže nasadit sám a při správném sbalení stačí pro jeho ovládání jedna ruka. Proto se zpravidla nosí uprostřed na prsou, aby byl dosažitelný z obou stran. V bojové zóně patří do základní výbavy každého muže.  


Poranění nohy nášlapnou minou. Typický případ pro nasazení C.A.T. nebo SOF TT-WIDE

C.A.T. tvoří ho pásek ze silné tkaniny se suchým zipem a vratidlem. Pásek se navlékne na končetinu, zatáhne pomocí suchého zipu a dotáhne vratidlem, dokud neustane krvácení a vratidlo se zajistí. Bolí to, ale jakékoli ohledy na bolestivost nejsou na místě. Špatně aplikovaný C.A.T. může vést k vykrvácení. C.A.T. je možné používat i přes oděv, jen je nutné se vyhnout plným kapsám, případně je nutné kapsu před nasazením C.A.T. vyprázdnit. Pokud je to nutné, používají se dva nebo tři C.A.T. ze „zásob“ CLS případně ostatních členů jednotky.

Základní pravidla vtloukaná do hlav všech vojáků jsou:

Noste C.A.T. na dostupném místě. Na dně batohu je Vám k ničemu.

Celá jednotka ho musí nosit na stejném místě! Pod palbou není čas hledat, v které kapse ho má kdo schovaný.

Pokud máte C.A.T. a život ohrožující krvácení – použijte ho! Nehledejte náhradu! Nestihnete to!

Nepoužívejte C.A.T. na ošetření slabých krvácení!

Instruktážní video nasazení C.A.T

Statistika jedné z nemocnic v Bagdádu dokumentuje během jediného roku 232 životů zachráněných pomocí C.A.T. Pro představu o rozsahu zranění je třeba uvést, že C.A.T. byly nasazeny na 309 končetinách nebo jejich pahýlech. Zachráněnými byli jak vojáci, tak místní civilisté po sebevražedných útocích nebo kontaktu s nástražnými výbušnými systémy. Žádnému z nich nebylo nutné v důsledku zaškrcení pomocí C.A.T. amputovat končetiny. Částečná paralýza v důsledku dlouhodobého přiskřípnutí nervu nepřesáhla 3 %. Pozitivní výsledky vedly k tomu, že C.A.T. se začal používat i v civilním sektoru, kde jsou odsunové časy v řádu desítek minut, zatímco ve vojenských podmínkách jsou dobrým výsledkem hodiny. Významnou pomocí je hlavně při hromadných nehodách, kdy dochází k zahlcení záchranného systému velkým počtem raněných a chybí dostatek odsunových prostředků, respektive se nemohou k raněným dostatečně rychle dostat (napříkla kvůli kolonám).


Při poskytování CUF je potřeba využít každou možnost úkrytu

Přestože je C.A.T. velmi účinný, již existuje modernější verze zvaná SOF TT – WIDE (Special Operations Forces Tactical Tourniquet – Wide). Hlavní předností je spona, díky které není nutné škrtidlo na končetinu navlékat. Rychlost aplikace neškoleným personálem je proti C.A.T. zhruba poloviční. Použití C.A.T. nebo SOF TT-WIDE umožňuje raněným, kteří by jinak vykrváceli získat čas na přežití, potřebný k tomu, aby jednotka odrazila protivníka a mohl se k nim dostat CLS, který provede další úkony.  

A poučení pro běžný život? Pokud se dostanete do kontaktu a těžce raněnými, nebo jste raněni sami, je zástava silného tepenného krvácení prioritou číslo jedna. Času máte málo. Když to nestihnete maximálně do tří minut, zemře raněný nebo vy sami.  


Taktická škrtidla a jejich nasazení v civilním životě (P.S. figurant by měl ležet)

V příštím díle si povíme, jak vypadá následná péče TFC a jaké možnosti má CLS.

Ing.Radek Panchartek

Připraveno ve spolupráci s CZECH ASSOCIATION of COMBAT MEDICS 
Fotografie: CZECH ASSOCIATION of COMBAT MEDICS 
Video nasazení SOF TT-WIDE
Reportáž: Marek Polanecký
Produkce: Kryštof Peterka

Zdroj: SOG Defence

Vyšlo na technet.cz

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔24.10.2011 📕14.199

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře