Pravěké fortifikace na našem území, část 1: Teoretické pojednání

Autor : Jaromír Vykoukal 🕔20.10.2011 📕6.129

Seriál

  1. Pravěké fortifikace na našem území, část 1: Teoretické pojednání
  2. (Nejen) Pravěké fortifikace na našem území, část 2
  3. Pravěké fortifikace na našem území, část 3
  4. Pravěké? Ne - už středověké fortifikace na našem území, část 4
  5. Pravěké fortifikace na našem území, díl 5: Doba laténská - keltové

Podobné články

Další články autora

Vážení kolegové. Touto prací bych zde na našem fóru chtěl zahájit cyklus prací o pravěkých a raně středověkých fortifikacích. Bude mít tyto jednotlivé části:

Díl první: Teoretické pojednání, které je v této práci a v dalším textu se k němu dostaneme.

Díl druhý: Popis a zobrazení jednotlivých fortifikačních prvků pravěkých a raně středověkých opevněných sídel na našem území v průřezu tisíciletí.

Díl třetí: Časový průřez jednotlivými lidskými společenstvími na našem území, jejich charakteristické artefakty a nejčastější opevňovací aktivity do doby hradištní.

Díl čtvrtý: Raný středověk v naší historii a zhmotnění této doby ve fortifikační architektuře.

Díl pátý: Doba laténská - keltové jako vyjmutá samostatná část

Jak půjde čas a tyto práce se zde objeví, bude následovat volný cyklus reportáží a historických exkursů do pravěku, ve kterém se pokusím co nejlépe popsat vybraná pravěká opevněná sídla. Mohu slíbit zatím tři:

- hradiště kultury nálevkových pohárů Rmíz u obce Laškov na střední Moravě.

- hradiště Zámeček u obce Křižanovice na jižní Moravě

- keltské oppidum Staré hradisko nedaleko Prostějova

Tato práce tedy bude prvním dílem tohoto volného cyklu a bude pojednávat o teoretických východiscích ke zkoumání a chápaní fortifikací jako celku, s východisky na dobu označovanou jako pravěk. Priorita první části je v tom, že se pokusím popsat, proč lidé postavili první pevnost. Druhý a třetí díl pak bude věnován hradištím na území Čech a Moravy všeobecně a pokusím se v něm probrat několik tisíc let naší málo známé historie. Bohužel jen na rekonstrukcích a výsledcích archeologických výzkumů – z té doby neexistují žádné písemné záznamy. Takže v těchto dílech se probereme rozdělením pravěkých fortifikací tak, jak se na něm shodla současná věda. A vše budu doplňovat vhodnými příklady z našeho území.

Když jsem si takto rozebral celkový zámysl své práce, zjistil jsem, že té práce mám hodně. A práce je nejlepší pokud je hotová. Tímto vám kolegové předkládám díl první. Jelikož ale řeším pravěk, je potřeba se podívat na to, co to vlastně pravěk je. A protože jsem obyvatel naší země a tedy občas líný, využil jsem velmi dobře zpracovanou periodizaci pravěku, kterou jsem našel na tomto postu:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Prav%C4%9Bk

Je mi blízká tím, že je přesná a hlavně je srozumitelná i pro mě jako pro laika. I když nikoho nepodceňuji, budu z ní vycházet i v této své práci. Skvělé je, že vychází z materiálů, jejichž užívání v lidských společenstvích převažovalo nebo byly právě na vrcholu progresivity. Je to první a předposlední, která byla v této práci z internetu použita.

Podle materiálů, z nichž si lidé vyráběli nástroje, se pravěk - na základě Thomsenovy třídobé periodizace z roku 1836, uzpůsobené pro vývoj na českém území - obecně dělí na:

Doba kamenná (cca 3 miliony let př. n. l. - 4. tisíciletí př. n. l.)

Starší doba kamenná

Paleolit (cca do 11. tisíciletí př. n. l.)

Mezolit (cca do 8. tisíciletí př. n. l.)

Mladší doba kamenná

Neolit (cca do 5200 př. n. l.)

Eneolit (chalkolit, doba měděná, na Předním východě cca do 3500 př. n. l.)

Doba bronzová (cca do 750 př. n. l.)

Starší doba bronzová (cca do 1550 př. n. l.)

Střední doba bronzová (cca do 1330 př. n. l.)

Mladší doba bronzová (cca do 750 př. n. l.)

Doba železná (cca 750 př. n. l. - 0)

Starší doba železná (cca do 400 př. n. l.)

Doba halštatská

Mladší doba železná (cca do 0)

Doba laténská

Doba římská (cca 0 - 400 n. l.)

Doba stěhování národů (cca po 400 n. l.)

Původní tabulku jsem upravil tak, aby se její vypovídací hodnota zvýšila, tedy to není prosté okopírování. Ale více tomu nedáme. To si necháme do druhého dílu. A nyní se dáme do práce .

Kapitola první: pokus rozkrýt vývoj vojenského konání v lidské společnosti a jeho důkazy v archeologických nálezech

Pokud se chceme podívat na to, jak se fortifikační umění v lidské kultuře vyvíjelo od počátku, bez archeologie to prostě nejde. A archeologie při studiu počátků čehokoliv a tedy i fortifikací naráží na:

Za prvé - na omezení vyplývající z hmotné povahy pozůstatků – to co je vidět na povrchu, je poznamenáno až tisíci lety působení přírodních podmínek a lidské činnosti, a to co je skryto pod zemí je poznamenáno stejnými vlivy.

Za druhé - na nevyhraněnost projevů, příznaků a atributů zkoumaného objektu.

Abych začal psát srozumitelně, jde o to, že stavební prvky fortifikací vesměs postrádají jednoznačně vyhraněný, funkčně specifický charakter. Jejich hlavní prvky:

- různé žlaby,
- palisády,
- příkopy,
- terasy
- valy a nakonec
- hradby a zdi

byly součástí jak skutečných fortifikací, tak i součástmi jakýchkoli staveb běžného použití – například sídel a samozřejmě také duchovních, tedy sakrálních staveb. Význam výše vyjmenovaných fortifikačních prvků bývá při průzkumu často nejasný pro nezřetelné nálezové souvislosti.

Je to způsobeno dvěma příčinami:

Primo: jejich nekomplexním, a tedy nedostatečným tak řečeno fragmentárním odkryvem - není

Secundo: málokdy se podaří nalézt funkčně jednoznačné nálezové souvislosti, které by jasně řekly, že to co vidíme, je právě a jen toto. Archeologické prameny jsou jedním ze základních pojmů archeologie. Zajišťují pro archeologii hlavní zdroj faktů, popisují, jak je v hmotných pramenech zakódována informace o životě a činnosti lidí a o čem mohou vypovídat. Způsob kódování informace v pramenech je podmíněn tím, jak, proč, za jakým účelem vznikaly, získávaly svůj obsah, který určitým způsobem přeměnily a konzervovaly.

Vykopeme-li dílnu, „rozpovídá“ se nejpodrobněji o rozvoji řemesla, chrám nás poučí o stavu náboženství a hospodářský objekt, třeba chlév, o chovu dobytka. Jde jistě o správné předpoklady, které nás také obvykle bezprostředně napadnou. Jenže tak jednoduché to není. Tyto pozůstatky mohou prozradit mnohem víc také o dalších aktivitách a jevech kultury: kostel promlouvá nejen o náboženství, ale i o stavebním mistrovství, architektuře, řemeslech, výtvarném umění atd. Proto se archeologické prameny dělí podle druhů činnosti:

Primo - obývání, je nejrozsáhlejším, takřka všeobjímajícím typem činnosti. Zahrnuje jednotlivé operace všech ostatních druhů. Zůstávají po něm bohaté hmotné pozůstatky soustředěné na jednom místě: tábory sběračů a lovců, sídliště zemědělců, hradiště, města. Tato sídla můžeme dále podrobněji členit: tábory na jeskynní či pod širým nebem, hradiště na nížinná a výšinná a podobně. Obývání je jedinou činností, po které zůstává takzvaná kulturní vrstva.

Secundo - uchovávání, zahrnuje speciálně vybrané části kulturního majetku a cenných věcí včetně těl nebožtíků a zvířat. Z nich byly vytvářeny hroby, pohřebiště, poklady, oběti, skládky

Tertio - budování, s výjimkou budování na místech obývání a uchovávání je činnost, jejímž výsledkem jsou jednotlivé stavby:

- vojensko-obranné,
- zavlažovací,
- důlní,
- dopravní,
- kulturní,
- kultovní.

Obvykle se po nich dochovávají příkopy, doly, náspy, kamenné nebo dřevěné konstrukce, skalní malby a rytiny.

Kvarto – pobývání zanechává málo materiálních stop. Jsou roztroušeny na různých místech, která lidé navštěvovali nebo jimi jen procházeli či projížděli: lovecké revíry, bojiště, pole, cesty, obětiště.

Další kritérium hodnocení archeologických pramenů představují způsoby, jakými archeologické prameny opouštějí živou kulturu a přecházejí do kultury mrtvé. Archeologové na Masarykově univerzitě v Brně tvrdí, že v zásadě existují čtyři:

1: Katastrofický - sopečný popel pohltí město, voda z řeky přelije vesnici, loď se potopí za prudké bouře. To způsobí, že všechno, co existovalo za života a sloužilo ke svému účelu a uchránilo se, přechází do zapomnění a mění se na archeologický památník. Na podmínkách, které v daném místě panují po další staletí a tisíciletí, tedy na podmínkách a době uložení, kolik toho přetrvá do naší doby vykopávek.

2: Speciální - sami lidé nebo nastalé okolnosti vyřazují některé věci i jejich soubory a stavby za hranice živého používání, kde se uchovávají a práchnivějí v závislosti na čase, přírodních podmínkách a své odolnosti. Přechodné lovecké a hornické tábory, hroby, depoty, bojiště jsou příkladem takového vyřazování. A takovým bojištěm může být také dobyté, vyvražděné a vypálené opevněné sídlo.

3: Normální - na místě nebo v blízkosti osídlení a práce vyhazovali lidé výrobní odpad, zbytky jídla, rozlámané a opotřebované předměty po ukončení jejich životního cyklu. My pak nacházíme sídliště s kulturními vrstvami a různými hospodářskými jámami, rozvaliny měst, smetiště, kostnice, dílny

4: Anomální - lidé ztráceli věci, které se ještě daly používat. Najdeme je ojediněle na cestách, u přívozů atd. Dění, které nastává od okamžiku, kdy artefakty, což jsou jakýkoliv materiální předměty zhotovené nebo modifikované lidskou činností v souladu normami určité kultury, monumenty a ekofakty, což je každý prvek přírodního prostředí, který není produktem cílevědomé lidské činnosti, ale často je jejím neuvědomovaným důsledkem, sklouznou do mrtvé kultury, až do chvíle, kdy je objevíme, nazýváme archeologizací. Jde o postupné přetváření kdysi aktivního prvku lidské společnosti v nález, který přes propast času přednese svou výpověď.

Nyní lze sestrojit síť souřadnic, v níž naleznou své místo a skupinovou příslušnost všechny základní kategorie monumentů; vytvoříme tak klasifikaci podle druhů lidské činnosti, které podmiňují jejich vznik, a zároveň podle způsobů archeologizace, jež se odrážejí v jejich povaze a ve stupni dochovalosti. Autorem tohoto skvělého pohledu na věc - toho co jsem popsal výše - je pan Jaroslav Malina.

Proto je nezbytné se smířit s tím, že jediným kritériem pro interpretaci nálezů zůstává schopnost výzkumníka na nálezy adaptovat jejich systémový kontext. Je to zkušenost, znalosti a vědomí o tom, že pokud nějaká kultura stavěla hradbu, bránu nebo obydlí, tak to tak zcela jistě stavěla o 20 kilometrů dále stejně. Zkoumání počátků fortifikací kdekoliv na světě proto závisí na studiu celkových struktur a jejich částí lidských společností příslušných období. A výzkumník musí mít trvale na paměti fakt, že jednotlivé kulturní subsystémy jako například:

- ekonomický základ, tedy propojení výrobních vztahů s výrobními prostředky , majetkové poměrů a podobně,
- sociální struktura dané společnosti
- rituální či duchovní poměry v dané společnosti
- vojenský systém

a další a další možnosti si lze domyslet, spolu funkčně a ideově souvisejí, a proto o sobě přímo i nepřímo vypovídají. Samozřejmě pokud půjde o vojenský aspekt je jasné, že s největší pozorností je třeba ve sledovaném otázce zkoumat všechny prvky vojenství jako fortifikacím přímo nadřazeného funkčního celku. Vojenské složky tehdejších společností byly určeny pro dvoujedinou práci - bránit svoje a dobýt něco navíc. Tímto se dostávám k tomu, jak se v dnešní době projevují vojenské důvody, které vedly k té neuvěřitelné stavební činnosti, která několik tisíc let na území Evropy a také na území naší země probíhala. Ovšem její prvotní příčina je nesmírně prozaická – S T R A CH. Ve třech podkapitolách se pokusím popsat, kde se ten strach v lidské společnosti vzal.

Podkapitola číslo 1: Projevy agresivního chování v pravěku , možné počátky vojenských aktivit

V archeologických výzkumů se problematika počátků vojenství jako složky celkového společenského projevu dané kultury koncentruje především ve výskytech:

Primo: nálezů zranění zbraněmi na kosterních pozůstatcích

Secundo: nálezů zbraní jako reálný odraz společenské ustálené potřeby, tedy vybavení bojovníků tím, co potřebují k vedení bojové činnosti jakožto prvních projevů jisté standardizace vojenství

Tertio: fortifikací jako materiálního projevu rozšíření pasivní strategie boje.

Jednotlivé složky vojenství se v archeologických pramenech objevují postupně, a to ve výše uvedeném pořadí. Specializované prostředky, tedy zbraně a opevnění se totiž archeologicky vynořují teprve následkem jakéhosi zavedení do běžných zvyků ozbrojeného násilí člověka proti člověku, pro jehož realizaci se z počátku používaly jen nástroje nebo zařízení primárně ekonomického účelu.

Nejstarší projevy ozbrojeného násilí představují stopy zranění zbraněmi na vykopaných kosterních nálezech. Vzhledem k nedochování smrtelných zranění měkkých částí těl - například probodnutá břicha, proříznutá hrdla a dále pak i k nepohřbívání všech padlých je zřejmé, že archeologicky prozkoumaný objem zranění zjevně tvoří jen nepatrný zlomek původního množství bojových zranění.

Na druhé straně je nutno připustit vznik zřejmě nečetných zranění zbraněmi, k nimž nedošlo bojovou činností, ale v důsledku trestu, za zločinu, v rámci obětních aktivit a podobně. Také některá zranění mohou pocházet po zranění zvěří a ne vždy je to jasně prokazatelné. Ukážu vám jen pár případů,které svědčí o vojenském působení.

Případ první: Z období paleolitu lze doložit pouze individuální případy zranění zbraní, které nedokládají nic víc než existenci nekoordinované vnitrodruhové agrese. Například se v tlupě mezi sebou pobily dvě skupiny, které měly jiné, a tedy rozporné zájmy. Teprve ze samého závěru toho období, z pozdního paleolitu, pocházejí nejstarší doklady skupinové agrese. Na pohřebišti jedné africké kultury v Džebel Sahaba v Núbii, která existovala cca 12 500 - 10 000 před naším letopočtem, zahynulo asi čtyřicet procent populace mužů, žen i dětí zastřelením lukem. To je zajímavá věc. Levnější a rychlejší by je bylo ubít mlaty nebo kyji. Zajímavé je i to, že uspořádání pobitých lidí bylo vždy stejné – leželi na levém boku s pokrčenými dolními končetinami a ruce měli složené před tělem.

Případ druhý: V průběhu mezolitu se takové chování, projevující se nálezy vstřelených kamenných a kostěných šípů do lidských koster, doprovázené nespecifickými stopami rozbíjení lebek kyji, rozšířilo po celé Evropě a zčásti i v Asii. Hroby se dvěma, třemi i více oběťmi, v nichž jen část pochovaných představují bojovníci, svědčí pro vyhlazovací boje, vedené spíše mezi na jednom teritoriu sousedícími skupinami obyvatel. Tyto skupiny si konkurovaly o zdroje obživy, lepší úkryty a takto zcela jistě vznikalo více střetů, nežli na základě konfliktů uvnitř jednotlivých skupin.

V neolitu se typy zranění zbraněmi zásadně nezměnily, jako kvalitativně nový jev se však objevily masakry v podobě hromadných nálezů volně a bez jakékoliv úcty naházených těl do jam nebo příkopů. Například na neolitickém sídlišti nalezlo smrt šestatřicet lidí mužů žen a dětí, bez rozdílu věku. Konflikt, který smrt přinesl, vypukl asi před 7000 lety na místě dnešního Talheimu na jihozápadě Německa. O tom, že lidé zahynuli násilnou smrtí, svědčí výmluvně poškození lebek na levé straně. Podle všeho byli svázáni a následně usmrceni ranou kamenným mlatem. Výsledky výzkumu zveřejněné ve vědeckém časopise Antiquity dokazují, že místní byli jen muži a děti. Ženy byly „přespolní“ a zřejmě se staly záminkou k masakru. Tento zajímavý závěr přineslo izotopové prozkoumání nalezených zubů.

Třicet šest obětí tak ukazuje i další důvod, proč se tehdy válčilo – ženy, a tím pádem možnost posílení vlastního rodu zvýšenou porodností. Hromadný pohřeb prozrazuje společnou smrt. Mezi oběťmi pochovanými v Talheimu mají izotopové složení zubů odpovídající místním podmínkám jen muži a děti. Ti zde žili od narození až do své násilné smrti. Složení zubní skloviny žen dokazuje, že pocházely odjinud a do Talheimu se dostaly relativně krátce před smrtí.

Vedoucí archeologického týmu Adam Bentley z Durhamské univerzity je přesvědčen, že dávní obyvatelé Talheimu unesli „přespolní“ ženy a následně podlehli odvetnému nájezdu. Při něm byli únosci spolu s uloupenými ženami a jejich potomky usmrceni. Nájezdníci naopak ušetřili místní talheimské ženy a odvedli je s sebou.

Případ třetí:Poblíž dolnorakouského městečka Schletzu bylo nalezeno na dně příkopu poblíž vstupu do místní pravěké stavby ve tvaru dvojitého oválu několik desítek pohozených lidských těl, ubitých podobným způsobem jako v Talheimu. Zatím bylo nalezeno šedesát šest pobitých jedinců, ale příkop byl prozkoumán jen z menší části. Vzhledem k nálezu lidských těl i ve studni uvnitř oválného příkopu, lze důvodně usuzovat na zánik nejmladší fáze sídliště ve Schletzu totálním vyvražděním. I jinde se v prozkoumaných úsecích příkopů u sídel tohoto typu nalezli ubití lidé.

Případ čtvrtý: Podobně i z mladších neolitických a eneolitických kultur pocházejí stopy skupinového násilí. Pro mě nejzajímavější a zcela jistě i pro slovenské kolegy je to, že v prozkoumané části nedokončeného kruhovitého příkopu lengyelské kultury v Ružindole-Borové. Tento příkop je považována za nedokončený rondel, tedy jen z mnoha těchto zajímavých fortifikačních a asi i správních prvků pravěké architektury. Nedokončení stavby souvisí podle těchto úvah se smrtí velkého počtu lidí, z nichž jen část se později ocitla v nezasypaném příkopu. Ze sedmi provedených řezů příkopem získali archeologové pozůstatky asi 18 jedinců všech věkových kategorií. Antropologové pak osm z nich určili takto: Jeden z nich patřil novorozenci, 2 větším dětem, 3 mužům a 2 ženám. Ve výplni celého příkopu by mohlo být — za předpokladu pravidelného rozptýlení — více než 130 skeletů, a to už by byl doklad řádného vojenského útoku a likvidace celé místní populace.

Na skeletech jsou podle zjištění antropologa jednoznačné stopy násilí; to může být vyloženo rituálními, spíše však válečnými událostmi. Kromě úplných nebo téměř úplných lidských skeletů se našlo i značné množství jednotlivých lidských kostí nebo menších částí skeletů. Na kostech jsou početné stopy zvířecích zubů, což svědčí o ponechání mrtvých jejich osudu a teprve druhotném přemístění do příkopu. Možná příchod další kočující skupiny zajistil pohřeb mrtvým lidem a nebo sídliště obsadila vítězná skupina.

Výčet podobných situací by mohl být velmi dlouhý, ale uvedené příklady činí existenci strachu z napadení dostatečně věrohodnou, a to neolitem počínaje. A strach vede k potřebě se bránit. Bránit aktivně – bojem a pasivně - úkrytem. A to buď přirozeným nebo uměle budovaným. A zde už je skoro vidět první fortifikaci.

Podkapitola číslo 2: Prostředky pro vedení boje - zbraně

Pod pojmem zbraně se všeobecně rozumějí prostředky pro boj. Zbraně se - všeobecně a mylně - považují za nejvýraznější archeologické nálezy, které jasně a nezpochybnitelně říkají – zde se dělá vojenská činnost, indikátor vojenství. Je to pravda, ale není to tak jednoduché. To, co v archeologických pramenech jako nesporné zbraně rozeznáváme, jsou produkty dlouhého předchozího vývoje. Jsou totiž špičkou dlouhého vývoje a představují již nejvíce pokročilé a specializované typy artefaktů svého druhu. Na základě etnohistorických pramenů lze zbraně rozdělit na tři skupiny. A ke každé skupině přiřadím i jejich archeologickou viditelnost.

Za prvé: příležitostné a nouzové kdy takto označujeme jakékoli předměty nebo artefakty jako zbraně použité. Například kámen špičatý kus jeleního parohu, dřevěný kyj a podobně. S možnou archeologickou viditelností, jsou na tom tyto zbraně bídně. Je limitována až k nulové viditelnosti. Jak poznat, že špičatá kost, kámen a cokoliv podobného jsou zbraní a ne jen náhodným kusem materiálu v hrobě ?

Za druhé: nespecializované, především funkčně použitelné pro více účelů. Zde jde o artefakty typu nástroj – zbraň. Sem řadíme prostředky jako například luky, sekery, nože. Víceúčelovost že luk, může sloužit i k lovu, sekera ke kácení stromů, porcování ulovené zvěře a nůž má mnohonásobné použití. Ale všechny tři jsou použít i v boji. Archeologická viditelnost druhé skupiny není o mnoho vyšší, neboť její existenci prozrazují leda účinky zbraní na kosterních nálezech, jako jsem uvedl výše. Samotné nálezy nespecializovaných zbraní bývají pravidelně a ve své podstatě i správně interpretovány jednoúčelově jako nástroje. Jak poznat, že tato kamenná sekera byla zbraní a ne nástrojem pravěkého dřevorubce?

Za třetí: specializované, vyráběné pro boj, sem lze zcela jistě zařadit meč, ale sekundárně užívané jako statutární a mocenské symboly. Dobře viditelné tak jsou jen specializované zbraně, tvořící až vývojově nejmladší třetí skupinu, s tím ovšem, že jejich frekvenci redukují vedle působení přírodních procesů i faktory společenské a ekonomické - kulturně a situačně podmíněné ukládání milodarů do hrobů, druhotné užití surovin a podobné.

Počátkům vojenství v době kamenné odpovídají především prvé dva typy zbraní. Některé z nich ještě nezmizely z povědomí, neboť se v retardovaném prostředí, v nouzi, v obranném boji apod. udržovaly místy až do současnosti.

Nevyřešený a myslím si, že i nevyřešitelný problém v oblasti identifikace nejstarších zbraní představují artefakty dosud přesně nezjištěné funkce - např. parohové nástroje nebo kamenné mlaty, obojí s vrtanými otvory, vyskytující se od časného mezolitu, které mohly sloužit jako vysoce účinné účinné úderné zbraně, jejichž existenci přesvědčivě implikují nálezy proražených lebečních kostí. Na rozbitých lebkách se však nacházejí i zcela nespecifická zranění, která nedovolují určit tvar úderných předmětů, a parohové i kamenné mlaty zase postrádají znakové stopy, které by tak jako kriminalistovi drážky na kulce vyjmuté z těla dokázaly přesně identifikovat že právě tento lidský výrobek zanechává tyto stopy.

Ani neolitické vrtané mlaty - diskovité a dvojramenné v kultuře volutové, obojí bez ostrých pracovních břitů, které vylučují jejich dřevozpracující použití , zatím nezískaly přesvědčivé funkční začlenění mezi zbraně. Kromě toho se lze obávat, že například tvarově velmi bohaté a v čase a v prostoru značně rozšířené parohové sekeromlaty ani zdaleka nepředstavují funkčně jednotnou kategorii. Zlé jazyky některých archeologů tvrdí, že jsou naopak konglomerátem různorodých nástrojů, nesprávně shrnutým pod jeden archeologický typ na základě stejné výchozí suroviny. Další vývoj zbraní zde nebudu rozebírat. Pokusím se navázat na další část této práce a tou je protipól zbraně.

Podkapitola číslo 3: Prostředky pro ochranu před zbraněmi

Další archeologicky obtížně řešitelnou otázkou je proces utváření prostředků pro ochranu před zbraněmi, z nichž se postupně vyvinula ochranná zbroj. Tedy osobní ochrana jednotlivce. Nejstarší, nespecializované formy ochranných prostředků vznikaly zesilováním součástí běžných oděvů, takže nerozlišitelně balancují na rozhraní kategorií oděv a zbroj. Z povahy běžně používaných organických materiálů vyplývá, že archeologické doklady právě zmíněné duální fáze budou nadále chybět. Přesto se občas objeví nález, ze kterého se podaří určit jak se v těch dávných dobách lidé oblékali. Na hradišti lidu kultury zvonkových pohárů Rmíz u nás na Moravě byla nalezena měděná sekerka která byla asi před uložením do země zabalena do lněné tkaniny. Působení přírody tkaninu zničilo ale v mědi zůstal zachován její dokonalý otisk ze kterého zkušené oči vyčetly strukturu tkaniny, sílu nití a celkovou tloušťku tkaniny. Takže jisté náznaky máme. Tyto náznaky se stávají jistotou pokud se podíváme na záznamy starověkých čínských, středomořských i severoafrických autorů. Například detailní popis výzbroje a výstroje různorodých jednotek Xerxova vojska za perského tažení do Řecka, jak je popsal Hérodotos v díle Historiae. Jestliže porobené a evidentně méně vyspělé národy používaly na ochranu těl válečníků zvířecí kůži, stromovou kůru, proutěné rohože a vycpané tkaniny v letech ještě v letech řecko – perských válek, je zcela jistě možné, ne-li jisté, že se takto nebo velmi podobně chránili vojáci či lépe bojovníci i hluboko v minulosti.

Přilby, pancíře a štíty doby bronzové pak představují již plně vyvinutou fázi vývoje ochranné zbroje. Archeologické nálezy z předchozích období však zůstávají sporné nebo tak vzácné například dřevěný štít z mohyly kultury s kulovitými amforami na nalezišti Langeneichstädt, že ucelenou rekonstrukci vývojových tendencí neumožňují. Zdravý úsudek a etnohistorické prameny nás však nutí dovozovat, že rozšíření úderných zbraní doprovází šíření ochranných prostředků, v nejjednodušší podobě holí a kusů dřeva k odrážení ran.

Specializované zbraně a stejně tak i specializovanou ochranu proti nim, lze archeologicky prokázat až od sklonku neolitu a jmenovitě hlavně během eneolitu, kdy se objevují první sekeromlaty a dýky. Předchozí období užívala zřejmě výlučně nespecializovaných nástrojů podvojné, primárně však pracovní funkce.

Co z toho co jsem zatím uvedl lze dovodit?

Postupné cílené používání nástrojů jako zbraní, a postupný růst zručnosti při zabíjení příslušníků lidských skupin vedlo k postupnému vývoji nástrojů speciálního určení – zbraní. Jejich používání v lidech vyvolalo strach ze smrti, ztráty obživy nebo ze ztráty životní družky- druha. V komunitách –tedy rodech, kmenech které zaujímali a exploatovaly i kus území toto vyvolávalo strach ze ztráty tohoto území. To by značilo ztráty schopnosti přežití kmene a možnost smrti hladem nebo podřízenosti vítězi. Osobní ochrana bojovníka neřešila problém - vyvstávala otázka jak ochránit ženy, děti, moudrost starých lidí, zásoby potravin, řemeslné dílny? Nezbylo než přistoupit k budování kolektivní ochrany dané komunity, rodu, kmene - stavbě ochranného zařízení tedy fortifikace.

Kapitola druhá: Fortifikace, prostředek kolektivní ochrany

Vzhledem k předchozímu textu si troufám tvrdit, že problém fortifikací je potřeba vidět jako zhmotnění strachu před napadením, ztrátou života, svobody a majetku. Od okamžiku kdy se lidé začali usazovat a přecházeli od čistě loveckého způsobu obživy na způsob obživy založeném na pěstování plodin s přechodným smíšeným obdobím, začal se objevovat nový způsob boje. Vznikl defensivní způsob boje.

Potřeba bezpečí náleží k základním lidským potřebám, takže prvky ochrany v sobě různou měrou zahrnuje každé lidské sídlo; dokonce i obytný dům má v krátkodobém konfliktu jistý obranný potenciál. Psychologicky to vystihuje prastaré úsloví: Můj dům – můj hrad.

Vzhledem ke kontinuitě kulturního projevu lidských společenství nám je dobře srozumitelná situace panující v časného středověku. Podívejme se na tehdejší stavby. Kterákoliv z nich a je jedno zda jde o:

- oplocenou ves,
- kamenný dům,
- klášter případně opevněný kostel,
- město a nebo vrcholná ukázka fortifikace, tedy
- hrad - pokaždé je zde něco co je spojuje.

Vždy to představuje specifické začleněním určitého fortifikačního prvku - nebo souboru fortifikačních prvků, do vlastní stavební hmoty té které stavby. Rejstřík obranných možností, nebo chceme - li obraných funkcí je tím širší, čím více fortifikačních prvků je v nich začleněno. Defensivní architekturu je proto třeba chápat jako strukturovaný jev s postupným vývojem Rozhodně ji nelze vidět jako jednoduchou variantu souboje dvou protikladů - tedy opevněný objekt versus neopevněný objekt.

Používání fortifikací různého stupně opevnění, od strategicky výhodně umístěného a tedy dobře bránitelného, uměle však neopevněného sídliště, přes sídla v rovině, chráněné zátarasem či prostým plotem z trní, až po skutečné pevnosti jsou doloženy všemi dostupnými prameny kontinuálně od středověku a sestupem do minulosti do starověku a nakonec dále až do pravěku. Nejrelevantnější prameny jsou u prostorů a období kde neexistují písemné záznamy archeologické vykopávky.

Výpověď archeologických pramenů bohužel problematizuje fakt, že stavební prvky defensivní architektury jsou funkčně univerzální. Snad toto tvrzení ozřejmí tyto tři příklady:

Příklad první: kamenný žlab pro ukotvení palisády mohl stejně tak dobře posloužit pro uchycení obyčejného masivního oplocení míst určených pro ustájení hospodářských zvířat. Mohl sloužit i pro vytvoření oplocení polí, duchovních míst a podobně.

Příklad druhý: příkop stejné kvality i rozměrů mohl v jednom případě sloužit jako prvek opevnění, ve druhém případě vymezovat třeba posvátný okrsek a jindy sloužit pro zadržování srážkové vody

Příklad třetí: palisáda je považována za jednoznačný základ obranné architektury. Jenže stejně tak oddělovala jednotlivé prostory opevněných ploch, uzavírala před zraky prostých lidí dění ve svatyních a mohla oddělovat ve své podstatě cokoliv.

Fortifikační charakter objeveného opevněného sídla jednoznačně neurčuje ani umístění v terénu. No po pravdě zde je trochu rozpor. Některé a nebo spíše většina opevněných lokalit je umístěna v terénu tak, že jejich obranný charakter z nich přímo dýchá. Ale je nemálo objevených taktických opevnění jako například pochodové tábory vojsk, při dálkových výpravách, které vznikly z hlediska obrany v terénech téměř nevhodných.

Ani velikost stavby nemusí nic moc vypovídat. Mohutné a naopak i celkem nepatrné stavby se budovaly z důvodů jak vojenských, tak i obyčejně exploatačních tedy hospodářských a obytných ale i náboženských. Nepatrný příkop mohl mít pouze symbolický význam ale zrovna tak i jednoznačně vojenský, protože na obranyschopnosti fortifikace se vždy podílejí dva faktory.

První faktor se nazývá pasívní odolnost fortifikace. Tato je na prvý pohled zřejmá z rozměrů, materiálu a konstrukční kvality díla.

Druhý faktor pak představuje živá síla obránců a způsob využití fortifikačního prvku, způsob boje.

To si zaslouží trochu vysvětlení. Dochované písemné záznamy ze starověku a raného středověku názorně přesvědčují o tom, že mohutnost fortifikace a úpornost obrany nepředstavují přímo úměrné proměnné. Nikdo nemůže udělat větší chybu než dovodit z toho, že nějaký val je příliš nízký nebo příkop je příliš mělký a úzký, že musel mít málo významnou obrannou hodnotu. Archeolog ví, že tyto závěry jsou falešné nejen proto, že původní podobu stavby výrazně a naprosto nekontrolovatelně měnily opakovaně eroze, půdotvorné a ostatní destrukční procesy. Dále pak ale ví, že se při interpretaci nesmí nikdy pominout hodnota druhého faktoru. A tato hodnota je velkou neznámou, kterou přes propast někdy i tisíců let nelze jen tak dostat do nějaké absolutní hodnoty.

První, tedy pasivní složku obranné hodnoty každé fortifikace představují relativně nápadné, archeologicky dobře viditelné znaky. Jsou to:

- topografické přednosti lokality,
- rozměry fortifikačních prvků
- materiální složky jednotlivých prvků
- konstrukce opevnění.

Tyto často bývají i po tisících letech v terénu viditelné prostým okem. Někdy jsou tak výrazné, že je vidí i naprostý laik. Už ve středověku si lidé těchto viditelných znaků všímali a možná by stálo za to spočítat, na kolika místech jen v Čechách a na Moravě se tyto lokality nazývají příznačně Hradisko, Na šancích, Na hradě, hrad a podobně.

Hodnoty výše uvedených prvků samozřejmě nepřetrvávají v čase v původních hodnotách. Mění se sice v omezené míře, ale trvale. Při posuzování okamžité obranné hodnoty fortifikace je potřeba vidět i podíl vnějších vlivů. Jde o:

- změny přírodních faktorů, např. klimatických podmínek, tedy možným rozbahněním, zasněžením nebo zledovatěním svahu,

- lidský faktor: který se projevuje kvalitou údržby příkopů, hradeb, vlčích pastí, plotů a podobně.

Materiální faktor bývá obvykle snaha přeceňovat. Je to lidská přirozenost - neznáme hodnotu lidských zdrojů při možné obraně a čím více se tedy věnujeme posuzování archeologických objektů tím více je přeceňujeme nebo naopak podceňujeme.

Naproti tomu druhý faktor hodnoty fortifikace, ten který by byl pro nás zajímavější známe málo. Co všechno ho tvoří? Pokusím se to vyjmenovat všechno.

A - způsobem vedení boje,
B - kvantitou a kvalitou obránců což zahrnuje:
- jejich výzbrojí
- jejich okamžitou motivací,
- bojovým duchem,
- jejich relativně stabilní bojovou zkušeností,
- schopností účinně využívat výzbroje a terénu,
- kvalitou jejich velení.

Myslím si, že jsem na nic nezapomněl, ale pokud ano, tak se zdvořile omlouvám. A mezi námi, myslím si, že to co jsem napsal, platilo jak při obraně pravěké fortifikace, stejně jako to platí při moderním boji v naší době.

Tento faktor se rychle měnil, a to často i zásadně. Tyto změny mohly způsobit i velmi rychlý konec života v dané lokalitě, ale nezůstaly po tom žádné stopy, které by bylo možno nalézt, prozkoumat a zaujmout k nim stanovisko. Přitom co všechno se mohlo stát:

- většina bojovníků byla na válečné výpravě - napadenou fortifikaci neměl kdo bránit
- epidemie mohla dramaticky snížit počet bojovníků
- zrada
- vzpoura a spousta a dalších jevů.

Nízká archeologická viditelnost druhého faktoru působí, jak jsem uvedl výše, jeho významové podceňování nebo přímo opomíjení. Historické prameny přitom poskytují přesvědčivé příklady úspěšné obrany slabých nebo prozatímních opevnění v důsledku rozhodného odporu obránců, stejně tak opačné příklady pádu zdánlivě nedobytných pevností v důsledku chabého odporu posádky.

Opevnění tedy představuje zhmotnění základní možnosti pasivního způsobu boje, a proto jde o objekty, které nejsou na jednom území v různých časech spojité v čase. Navíc je ve stejnou dobu nestaví všechny lidské kultury, i když zde by byl správnější termín etnika. Fortifikace většinou scházejí v dobách expanzí a u etnik, která považovala pasivní boj za projev zbabělosti. Velikost fortifikací samozřejmě neurčovala pouze velikost strachu jejich budovatelů. Velmi rychle si lidská společenství uvědomila psychologický dopad impozantní, velkorysé fortifikací zároveň na potenciálního protivníka. Toho někdy významně odstrašují. Je to dáno tím že:

A - demonstrují technické, ekonomické i organizační schopnosti stavitelů.

B - naznačují i souhrn možných zdrojů budovatelů. Tím myslím:

- množství a schopnosti pracovních sil,
- schopnost zajistit těžbu, dopravu a přípravu stavebního materiálu,
- časové limity,
- sumarizaci sociálních potřeb budovatelské populace.

Každé opevnění jakožto stabilní a všeobecně známé místo někdy i ve velké lokalitě, kde bylo jasné, že zde dochází k alespoň občasnému shromažďování větších skupin lidí, k sobě přirozeně přitahovalo různé vedlejší, průvodní, doplňkové, případně alespoň příležitostné funkce. Šlo zcela jistě o:

- výrobní nebo tehdy spíše řemeslnou funkci. Hrnčířství, výroba zbraní, výroba speciálních látek, zpracovávání kůží a je možno pokračovat dlouho a dlouho.
- tržní, zcela jisté je potvrzeno, že mnoho fortifikací hradištního typu složilo jako střediska obchodu s místním i dovozovým zbožím
- kultovní, součástí mnoha fortifikací byl samostatné prostory pro výkon náboženských rituálů
- organizační, mnoho hradišť bylo obklopeno volně rozptýlenými příbytky, samostatnými dvorci, nekropolemi a sakrálními stavbami a byly jakýmsi způsobem řízeny při ekonomických , vojenských a činnostech elitou z hradiště.
- správní, je to podobná funkce jako organizační a viděl bych jako vládní funkci. kdy elita z hradiště přímo spravuje čili vládne širokému okolí
- celní, tato funkce byla možná jen u lokalit které střežily buď hranice území nějakého etnika nebo obchodní stezky a překladiště
- dopravní, zde je to jasné a podobně.

Konečnou podobu stavby, která se v průběhu let často velmi měnila, rozsahu, způsobů a délky jejího využívání nakonec ovlivňovaly nevypočitatelné okolnosti. Byly to konkrétní historické události, takže proto zůstala některá opevnění nedostavěná, některá z dokončených se nikdy nedočkala použití, kuriózně dokonce existují i opevnění falešná a zdá se, že existovala i opevnění cvičná. U těch posledních jen není jasné, zda sloužila jen k výuce výstavby nebo spíše k nácviku dobývání či obrany.

Některé fortifikace naproti tomu opakovaně sloužily nejen v průběhu pravěku, ale i později - antické obranné linie v severoafrické poušti využívaly armády i během 2. světové války. Kdykoliv došlo k tomu, že opuštěnou lokalitu, a někdy byly opuštěné i stovky let, obsadila jiná kultura, provedla úpravy v tom duchu, na jaký byla zvyklá jako na standard. Tak mohlo dojít a docházelo ke změnám ve způsobu užívání a ke koncepčním změnám. Strategické fortifikace přirozeně vykazují odlišné charakteristiky, než opevnění taktická. A tak se dá říci, že ze všech výše uvedených důvodů jsou fortifikace jevem mimořádně mnohotvárným, a to ve všech možných ohledech. Z nich vyčnívají:

- fyzické charakteristiky, jako jsou topografická lokalizace, rozměrové parametry
- ideové pojetí,
- funkční charakteristiky.

Fortifikace se vyskytují mimo sídliště i na nich a někdy samotná fortifikace je sídliště, nachází se vně i uvnitř sídelních komor,

Fortifikace se vyskytují na topograficky nápadných i na nenápadných místech. Tato poslední skupina se vyznačuje nižší archeologickou viditelností. Počet objevených lokalit ale rok od roku roste díky letecké prospekci. Zdá se ale na základě jejich průzkumu, že šlo o převážně o taktická opevnění typu pochodových nebo přezimovacích táborů.

Nejstarší, tedy opravdu nejstarší fortifikace a fortifikačně využívané neopevněné, jen topograficky výhodné polohy, záseky z poražených stromů, hradby ze štítů nebo vozů, jejichž existenci dokládají jen mimo archeologické, hlavně historické písemné prameny zřejmě budou archeologii nadále unikat pro absenci jakýchkoli hmotných stop. Kde nic není k nalezení, nic nalezeno nebude.

Přes všechny nejednoznačnosti a nejistoty lze za příznaky obranného účelu považovat tyto známky:

Primo: osidlování nepřístupných míst, nepohodlných pro každodenní provoz, zato však zvýhodněných rozhledem a výškovou převahou potenciálních obránců.

Secundo: diferenciaci úprav vstupů do ohražených prostorů (zpevňování a zužování vchodů nebo prodlužování vstupních koridorů), umožňujících regulaci počtu osob přicházejících zvenčí.

Tertio: výskyt stop boje, jako jsou nálezy zbraní, destrukcí a podobně

Kvarto: zdokonalování fortifikačních prvků. Zde se třeba může jednat o zavedení hrotitých profilů příkopů a zmnožování hlavních fortifikačních prvků, tedy příkopů, valů, palisád, a to zvláště v místech snadnějšího přístupu. Tak dochází k tomu, že máme hradiště kde jsou za sebou dva, tři a někdy i čtyři valy, hradby, palisádové stěny a příslušný počet příkopů. Tato multiplikace jak se zdá naznačuje existenci koncepce hloubkové obrany, kdy se útočník vyčerpává tím, že jakmile dobude jednu linii opevnění, zjistí že je před ním druhá. A když dobude tu, je tam další.

Kvinto: znakem vyspělé defenzivní architektury bývá zesilování obranné linie vkládáním bašt.

Ale musím zde čestně uvést, že přítomnost kteréhokoliv z uvedených znaků ovšem nepředstavuje jednoznačný důkaz fortifikační funkce příslušného objektu, a naopak ani jejich chybění neznamená protiargument, lze si např. představit jednoduché vchody, v případě potřeby dostatečně chráněné archeologicky nezjistitelnými překážkami ze dřeva. Je to pravdu pěkná číhošť. Co všechno nás lidi 20. a 21. prvního století omezuje? Pokusím se na to odpovědět.

Identifikaci fortifikací objektivně ztěžuje nízká archeologická viditelnost většiny obranných prostředků, které lze předpokládat v průběhu věků:

- kamenů vrhaných s hradeb,
- munice do praků,
- celodřevěných kopí,
- vroucí smůly a vody

Dále ji stěžuje snížená viditelnost pozůstatků po boji v důsledku sběru a odnášení pozůstatků boje z místa střetnutí vítězi - na místě zůstávaly nejčastěji jen přehlédnuté, ztracené šípy.

Požáry a destrukce hradeb nejsou samy také interpretovatelné jednoznačně, mohly být způsobeny provozní nehodou nebo bleskem, případně klidným opuštěním opevněného místa kdy bylo rozhodnuto požárem zabránit rychlému použití opuštěného objektu či objektů jinými lidmi.

Přímé doklady dobývání jsou relativně vzácné i proto, že většina opevnění vůbec nemusela být dobývána, neboť k rozhodujícím střetnutím často docházelo mimo ně. Poražení pak svoje objekty vydali bez dalších viditelných znaků.

Největší interpretační komplikaci ovšem představují průvodní a doplňkové funkce výše uvedené a specifikované, které se na každou fortifikaci přirozeně nabalují jako prostý důsledek kumulace lidí a realizace jejich nejrůznějších potřeb. Bezpečí opevněného místa k sobě vždy přitahovalo vedlejší, archeologicky však viditelnější aktivity, které pak opticky překrývaly primární funkci stavby.

Na Předním východě a v Evropě se fortifikační prvky, tedy valy a příkopy, případně palisády objevují v prekeramickém neolitu a již v jeho průběhu dochází k jejich postupnému zesilování, byly nalezeny hradby, které dosáhly šířky 1,6 až 3,5 metru a výšky 3,6 metru.

Méně impozantní příkopy s nedochovanými valy se ve vlnách šířily Středozemím i balkánskou cestou neolitickou Evropou. V Itálii například v kontextu kultury impresso, ve střední Evropě počínaje kulturou volutovou. Funkční interpretace nejstarších lokalit s výskytem fortifikačních prvků zůstává stále kontroverzní. I názvosloví není jednoznačné - co objevitel to vlastní terminologie a já se potýkal s termíny jako: enclosures, earthworks, Erdwerke, Grabenwerke, Kreisgrabenanlagen, rondely a podobně.

Funkční interpretace tak nakonec pokud se mohu dopustit nějakého závěru kolísá v širokém rejstříku, který zahrnuje:

- opevnění
- mytologických opevnění
- refugia
- kultovní místa,
- ceremoniální místa
- shromažďovací místa
- tržní místa
- administrativní a společenská střediska,
- statutární symboly
- ohrady pro dobytek a ostatní hospodářské zázemí.

V posledních třiceti letech se často objevují středoneolitické rondely, což byly standardizované okrouhlé stavby, občas se zdvojenými až trojitými mohutnými příkopy a branami. Má se zato, že primárně představují zhmotnění mladší vlny představ a to včetně nefortifikačních. jak by mohlo cokoliv postaveného vypadat. Je doložen výskyt samostatných rondelů, samostatných fortifikací a konečně i výskyt rondelů pohromadě s fortifikacemi např. v Bavorsku.

Ve střední Evropě lze fortifikace bezpečně prokázat od lengyelského období, kdy se kromě opevněných sídlišť objevují strategicky výhodná opevněná místa. Lze uvést Hrádek u Kramolína na Moravě, Topol a Chrudim v Čechách. Tato místa pak bývala druhotně opevňována i v mladších obdobích.

V průběhu eneolitu ale s výjimkou pozdní fáze, kdy pohárové kultury dávaly přednost útočnému vedení boje, se fortifikace rozvíjely zdokonalováním obranných systémů jejich multiplikací pro účely hloubkové obrany a diferencovaným zesilováním nejzranitelnějších míst, totiž vchodů, ale i užitím kamenné architektury, místy dokonce včetně začleňování bašt do hradeb, které umožňovaly boční palbou aktivní obranu; některé eneolitické fortifikace ve středozemní oblasti jsou již skutečnými kamennými pevnostmi.

Přetrvávající interpretační rozpaky v oblasti počátků fortifikací objektivně odrážejí fakt, že archeologické prameny neposkytují jednoznačná data. Podílí se na tom jednak zmíněná zárodečná nevyhraněnost znaků časné fortifikační architektury, dále nízká archeologická viditelnost nespecializovaných zbraní. Často se mezi odborníky argumentuje sporně, když se valům a příkopům prekeramického neolitu upírá vojenský charakter jen proto, že se tam nenašly zbraně. V té daleké době specializované zbraně přece ještě neexistovaly a případně nalezené nespecializované artefakty podvojné funkce typu nástroj-zbraň, bývají samozřejmě interpretovány zpravidla jen jako nástroje, ale především výše uvedený a odůvodněný fakt, že fortifikace jako místa kumulace lidí na sebe vždy přitahovaly další funkce vyplývající ze životních potřeb obyvatel toho kterého místa a jeho okolí.

Funkční interpretace neolitických příkopů a nedochovaných valů jako fortifikací se zakládá na systémovém kontextu. Prokázané hromadné likvidace velkého počtu lidí prokazují již pro neolit existenci strachu z napadení, z něhož vznikal pocit potřeby ochrany, což se projevilo např. opevňováním vsí. Stavby opevnění na přirozeně chráněných, resp. obtížně přístupných polohách koresponduje na sklonku neolitu s rozvojem vojenství a s počátky šíření specializovaných zbraní, sekeromlatů.

Všeobecné rozšíření a technické zdokonalování fortifikací během eneolitu odpovídá době diferenciace specializovaných zbraní. Pod vlivem starověkého vojenství dosáhly fortifikace eneolitu a počátků doby bronzové v jižní a jihovýchodní Evropě prvého vrcholu pevnostního stavitelství, v němž se koncentrují již bohaté, nakumulované zkušenosti s obranou i dobýváním opevnění. Je nepochybné že konstrukce pevností tohoto typu se pak v Evropě objevovala pod vlivem starověkých civilizací znovu a znovu. Zcela jistě na sklonku doby halštatské ve druhé stavební fázi hradiště Heuneburg.

Výše uvedené interpretace archeologických prvků fortifikační architektury ovšem mají v současné literatuře alternativy; v nejpříkřejším rozporu k nim stojí výklady týchž prvků jako objektů čistě kultovně symbolického významu, kdy se soudí, že většina tzv. fortifikací neměla praktický, ale jen symbolický účel. Za kritické místo posledně uvedených interpretací považuji fakt, že se zabývají smyslem těchto staveb izolovaně, takže ignorují jejich systémové souvislosti. Redukce funkce fortifikačních prvků na výhradně kultovní oblast pak navíc vytváří další interpretační problémy: žádný ze zastánců nevojenského účelu fortifikací nevysvětlil důvody a čas, kdy symbolické funkce pravěkých opevnění zanikly a změnily se ve vojenské, jak je mimo veškeré pochybnosti dokládají nejpozději všechny písemné zprávy o pevnostech barbarských, resp. pravěkých populací. Výhradně symbolické a mytologické interpretace fortifikačních prvků navíc brání v pochopení významu paralelně se vynořujících prvků komplexu vojenství - zranění zbraněmi, masakrů, pohřbů bojovníků, specializovaných zbraní a stop po dobývání fortifikací. My to můžeme směle odmítnou, protože po všem co jsem viděl jsem přesvědčen, že tyto někdy obrovské komplexy měli jednoznačně i symbolickou a duchovní hodnotu i účel, ale nebyla to jejich prioritní podstata.

Vojenská interpretace pravěkých fortifikačních prvků přece nijak nevylučuje existenci ceremoniálních opevněných center. A nepopírá ani paralelní využívání staveb, budovaných primárně jako obranných, k širokému rejstříku dalších účelů. Pokud bychom totiž přistoupili na popření obranné funkce a nahradily ji mytologicko-symbolickou vznikne nesmiřitelný rozpor. Otázka která se pak nabízí zní: kde je pokrytí objektivní potřeby kolektivního zabezpečení životů i majetku?

Masakry a smrtelná zranění zbraněmi dokládají jednoznačně existenci strachu před napadením, a to neolitem počínaje. Nerituálně uložená lidská těla v příkopech nebo nálezy pokladů uvnitř fortifikací a případně jako refugií využívaných ceremoniálních center, lze vykládat jako oběti bojů a pokusy ukrýt cennosti před dobyvateli.

Kapitola třetí: shrnutí

V průběhu doby kamenné lze rozlišit nejspíše tři stupně vnitrodruhové agrese, z nichž každý charakterizuje odlišné společensko-hospodářské pozadí a vývojový stupeň jevu:

A - paleolitická zranění vznikala nejspíš převážně v důsledku každodenních pracovních činností, skupinovou ozbrojenou agresi nelze doložit.

B - během pozdního paleolitu a mezolitu vedly ekologické a společensko-hospodářské změny k demografickému růstu a k teritoriálnímu chování lovecko-sběračských skupin. Kontinentální rozšíření pohřebišť s doklady ozbrojené skupinové agrese, která v průběhu mezolitu narůstá, zřejmě odráží krajní formy konfliktů o zdroje, případně o zabírání revírů sousedních lidských komunit. Boj se vedl pouze ofensivním způsobem.

C - během neolitu získaly podmínky agrese odlišný rámec: vznikaly kumulace lidí i majetku, objev využití zvířecí síly vytvořil ideový model pro využívání síly lidské. Loupežné a vyhlazovací přepady vyvolaly zřejmě již ve fázi prekeramického neolitu vznik obranné architektury a defensivního způsobu boje. Prekeramický neolit je pojem, vztahující se k specifickému období na Blízkém Východě a Balkáně, kdy místní obyvatelstvo sice znalo zemědělství, ale nedokázalo ještě vyrábět keramické nádoby. Protože keramické nádoby a střepy z nich patří mezi nejdůležitější archeologické nálezy, vzniklo pro toto období specifické pojmenování.

Od neolitu už také nadále převládají zranění mužů, což nepřímo svědčí pro zobecnění ozbrojených konfliktů. V průběhu neolitu a eneolitu také vznikaly a diferencovaly se specializované zbraně. Již tehdy získávala válka podobu, která se v pozdějších obdobích kontinuálně rozvíjela. Archeologické projevy vojenství sklonku doby kamenné (zranění, specializované zbraně, pohřby válečníků, pevnosti) jsou již plně srovnatelné s hmotnými koreláty války z období, doložených i písemnými prameny.

Fortifikační prvky se objevily již v průběhu prekeramického neolitu. Ale díky příliš velkému časovému odstupu je jejich přesné začlenění není dosud zcela jednoznačné V případě rondelů nelze vyloučit jejich funkční nehomogenitu, případně sdružování funkcí.

Místy od pokročilého neolitu, všeobecně však od eneolitu, dochází ke změně. Název eneolit který pochází z latinského aeneus - měděný), či česky doba měděná, je označení pro historické období v pravěku - závěrečnou fázi doby kamenné. Následuje po neolitu a předchází dobu bronzovou. Pro jeho zařazení je rozhodující znalost zpracování mědi. Měď, která je jako materiál významná v této epoše pouze v jižní a jihovýchodní Evropě a na Předním východě, v dalších částech Evropy nemá zásadní význam, protože jí není dostatek. Zde dochází ke zpožďování vývoje mezi Evropou a Asií, která je patrné už v neolitu. V době, kdy ve střední Evropě začíná eneolit, už vznikají v Orientu první otrokářské státy.

Tato změna která se dále výrazně projevuje v době bronzové přináší do lidského projevu fortifikace se zesílenými branami a s hloubkovým uspořádáním čili zmnožením obranných linií, případně včleněním bastionů, umožňujícími aktivní obranu hradeb boční střelbou, dostatek dokladů o sofistikovaných koncepcích defenzívních činností, které odrážejí již kumulovanou zkušenost se stavbou, obranou i dobýváním pevností. Je zde nezpochybnitelný vliv starověkých civilizací.

Některá středoevropská eneolitická „hradiště“ například Rmíz nebo Kutná Hora se svou stavební strukturou a použitými prostředky neliší od hradů tzv. přechodného typu a to už je něco, co jsem se pokusil popsat v jedné práci zde na palbě. A pevnost kultury zvonkových pohárů Rmíz vám kolegové palbáci časem předložím v podobě reportáže a historického exkurzu. Nachází se totiž jen 21 kilometrů od místa kde bydlím.

Středomořské kamenné pevnosti s bastiony z eneolitu a doby bronzové inspirované nepochybně šířením zkušeností starověkého Předního východu, dokonce vykazují takovou potenciální odolnost že jsou podle některých archeologických studií svou obranyschopností zcela rovnocenné kastelům pokročilého středověku.

Takže tím bych tento díl ukončil. Je to teoretická práce, kde jsem se pokusil shrnout současné pohledy na to, proč lidé kdysi dávno v minulosti postavili první stavbu, která jim měla pomoci ochránit své životy, majetek, zdroje obživy a cenné předměty duchovní povahy.

Použitá literatura:
Čižmář Miloš: Encyklopedie hradišť na Moravě a ve Slezsku. Kniha velkého rozsahu shrnuje výzkum hradišť od pravěku po středověk, co kde bylo nalezeno, poutavé vyprávění, stovky obrázků, 300 stran velkého formátu.
Michal Lutovský, Miloslav Slabina, Vladimír Čtverák, Lubor Smejtek: Encyklopedie hradišť v Čechách. Práce představuje na 250 pravěkých až raně středověkých opevněných míst – hradišť – známých z území Čech.
Dějiny pravěku I,II, skriptum FF UJEP, Brno 1981 2. vydání
Těšetice-Kyjovice 4. Rondel osady lidu s moravskou malovanou keramikou, Spisy FF UJEP č. 277, Brno 1988
O pravěkých kultech a náboženstvích, Universitas U 86, Brno 1986, č. 3
Němejcová-Pavúková, V.: Počiatky bolerázskej skupiny na Slovensku, 1979
Němejcová-Pavúková, V.: Náčrt periodizácie badenskej kultúry a jej chronologických vzťahov k juhovýchodnej Európe, 1981
Lutovský, M. Otázky neolitu a eneolitu, Praha 2004.
Inspirace pak přišla od tohoto zdroje:
http://www.phil.muni.cz/archeo/uam/htm/buttons_htm/oddeleni_archeologie/sbornik/m2_1997/Vencl.html

Omluva: omlouvám se za to, že v této části celého cyklu je pouze jeden ilustrační obrázek. Nebylo ji čím dopnit. Vynahradím to v dalších částech.

Jaromír Vykoukal jinde známý jako Pátrač

Seriál

  1. Pravěké fortifikace na našem území, část 1: Teoretické pojednání
  2. (Nejen) Pravěké fortifikace na našem území, část 2
  3. Pravěké fortifikace na našem území, část 3
  4. Pravěké? Ne - už středověké fortifikace na našem území, část 4
  5. Pravěké fortifikace na našem území, díl 5: Doba laténská - keltové

Podobné články

Další články autora

Autor : Jaromír Vykoukal 🕔20.10.2011 📕6.129

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře