Hermann Bernhard Ramcke

Autor : Gebirgsjäger 🕔09.10.2011 📕30.715

Generál výsadkových vojsk Hermann Bernhard Ramcke

Hermann Bernhard Ramcke se narodil 24. ledna 1889 v selské rodině,která po generace hospodařila v severoněmecké obci Schleswig - Friedenberg. Zemědělství ho ale nelákalo. Již ve druhé třídě na otázku učitelky, čím by chtěl být, odpověděl: „Admirálem, nebo generálem“. A v roce 1905 vstoupil jako šestnáctiletý do Německého císařského námořnictva jako plavčík. Na školní fregatě Stosch se plavil kolem světa, další zkušenosti získal na lodích Prinz Albert a Blücher.

První světová válka

Po vypuknutí první světové války vstoupil do nově založené divize námořní pěchoty, s níž bojoval ve Flandrech proti Angličanům a Belgičanům. Ramcke si brzy získal reputaci schopného a odvážného bojovníka. V roce 1916 byl za statečnost v boji dekorován Železným křížem I. třídy a pruským Křížem ve zlatě. Za úspěšné velení četě námořní pěchoty byl povýšen na poručíka. V pozdějších bojích v Pobaltí se stal nadporučíkem.

Meziválečné období

Po skončení války vstoupil do jednoho z nejbrutálnějších svazků Freikorpsu - von der Goltzovy Železné divize, která v roce 1919 - během zmatků občanské války v Rusku - proslula terorem na území pobaltských států. Později sloužil jako kapitán v Reichswehru. Ve Wehrmachtu prošel v hodnosti majora několika štábními funkcemi a v roce 1936 se jako podplukovník stal náčelníkem pomořanského vojenského cvičiště Gross-Born.

Z námořníka výsadkářem

Na počátku druhé světové války na sebe Ramcke upozornil několika úspěšnými akcemi během polského tažení. V roce 1940 se jednapadesátiletý Ramcke, nyní již plukovník, přihlásil dobrovolně k výsadkovým jednotkám a díky své vynikající fyzické kondici úspěšně absolvoval parašutistický kurz. Až do invaze na Krétu působil u výsadkových vojsk ve štábních funkcích.

Kréta

V době vzdušného výsadku na Krétu byl Ramcke velitelem výsadkového náhradního praporu. Večer 20. května 1941, na konci prvního dne bojů, byla situace na Krétě krajně nepřehledná. Výsadky ve východní části ostrova skončily neúspěchem a parašutisté narazili na tuhý odpor. Na západě ostrova, kde bylo těžiště útoku, se jednotkám Úderného výsadkového pluku podařilo dobýt pouze část letiště v Maleme. Dobytí tohoto prostoru, letiště a přilehlé kóty 107, přestavovalo klíč k úspěchu celé operace. Kótu však stále drželi Novozélanďané. Ve snaze o dobytí kóty podnikli parašutisté řadu nekoordinovaných útoků, které ztroskotaly. Všichni vyšší důstojníci, schopní kritickou situaci zvládnout, byli totiž zraněni nebo padli. Velitel operace generál Student proto pověřil Ramckeho, nejschopnějšího důstojníka, kterého měl k dispozici, velením na Krétě. Ramcke seskočil 21. května u Maleme s bojovou skupinou o 550 mužích. Podařilo se mu navázat spojení s ostatními bojovými skupinami a převzal velení Úderného výsadkového pluku, jehož velitel, generálmajor Meindl, byl těžce zraněn a letecky evakuován. Letiště v Maleme bylo v té době konečně v německých rukou a Ramcke zajistil jeho obranu a podnikl útok na nepřátelské dělostřelecké baterie, aby nemohly vést palbu na letiště. Tak mohly začít přistávat JU 52, přepravující horské myslivce a lehká děla. Ramcke předal řízení operací v západní části ostrova generálu Ringelovi, vrátil se ke své bojové skupině a velel jí v tvrdých bojích v severní části ostrova. Nepřítelem pro výsadkáře nebyli jen vojáci Britského společenství a řecké armády, ale i místní vesničané. Ti se nezřídka dopouštěli zvěrstev na raněných německých vojácích. Ramcke později připustil, že nařídil odvetná opatření vůči těm vesnicím, v nichž byla nalezena zohavená těla parašutistů. Hájil se tvrzením, že proti zvěrstvům páchaným civilním obyvatelstvem bylo třeba nemilosrdně zakročit. Na výraz uznání osobní iniciativy byl Ramcke povýšen na generálmajora a 21. 8. 1941 vyznamenán Rytířským křížem.

Severní Afrika

Potom byl Ramcke přechodně přidělen k italské armádě, kde mu byl doručen rozkaz, aby se s brigádou výsadkářů přesunul do severní Afriky a podpořil Afrikakorps. Výsadkáři mají v Západní poušti bojovat jako elitní pěší jednotky. Bylo plánováno, že Ramckeho brigáda má prolomit britskou obrannou linii u El Alameinu a dosáhnout Suezu. Po Montgomeryho protiofenzivě v říjnu 1942 vzniklo reálné nebezpečí, že bude brigáda obklíčena a zničena. Ve snaze odvrátit tuto hrozbu dal Ramcke svým jednotkám rozkaz zahájit ústup pěšky, protože neměl dostatek vozidel. Znamenalo to ujít 25 kilometrů písečnou pouští k nejbližším německým liniím. Ústup začal 2. listopadu. Tato vzdálenost se však rychle zvětšila, když Britové prolomili italské linie a přinutili Afrikakorps k dalšímu ústupu. To znamenalo, že brigáda musí urazit 130 km napříč územím, obsazeným britskou armádou. Po dobrodružné cestě pouští se Ramckeho muži zmocnili kolony britských nákladních vozů se zásobami vody a potravin. Později přepadli další britskou kolonu, převážející německé a italské zajatce. Po pětidenní jízdě pouští za britskou frontou se jim podařilo dosáhnout německých linií. 2000 výsadkářů se znovu připojilo k Rommelovi a pokračovalo v boji. Odměnou za tento husarský kousek byly 15. 11. 1942 generálu Ramckemu propůjčeny Dubové ratolesti k Rytířskému kříži.

Itálie

Krátce po africkém dobrodružství byl Ramcke převelen do Německa a přidělen ke štábu výsadkového vojska. Koncem ledna 1943 převzal velení nově postavené 2. výsadkové divize. Když se západní Spojenci v červenci 1943 vylodili na Sicílii, byla divize přesunuta do Ostie jihozápadně od Říma a tam zaujala obranu. Po kapitulaci Itálie v září 1943 bylo nutné zajistit odzbrojení italských jednotek. Ramckeho výsadkáři seskočili nad vrchním velitelstvím italské armády na Monte Rotondo a donutili velícího generála ke kapitulaci. Podíleli se i na osvobození Benita Mussoliniho, obsazení ostrova Elba a a znovuobsazení ostrovů Kos a Leros v Dodekanéském souostroví.

Rusko a Západní fronta

V zimě 1943/44 byla 2.výsadková divize převelena na jižní úsek východní fronty a byla nasazena do těžkých obranných bojů západně od Kyjeva. Během sovětské ofenzivy v březnu 1944 divize utrpěla těžké ztráty a byla stažena zpět do Německa k doplnění. 13. června dostala rozkaz k přesunu do západní Bretaně a zabránit spojencům, aby získali přístav Brest. Při přesunu výsadkáři neustále odráželi útoky Spojenců i francouzských partyzánů. Nakonec se stáhli do opevněného přístavu. 11. srpna Ramcke jako hodnostně nejvyšší důstojník převzal velení nad Brestem. K dispozici měl zbytky své 2. výsadkové divize, zbytky 143. pěší divize a jednotky námořnictva. Aby zabránil civilním ztrátám, domluvil s americkým velícím generálem Middletonem evakuaci asi 40 000 obyvatel Brestu. Čtyři dny je Němci na svých nákladních vozidlech převáželi mimo bojovou zónu. Dalších 7000 Francouzů evakuaci odmítlo - většina z nich patřila ke hnutí odporu a ze zálohy vedla proti Němcům záškodnické akce. Generál Ramcke navrhl svému americkému protějšku další termín evakuace, ale Middleton tentokrát návrh odmítl. Parašutisté, kteří drželi v podstatě obranné postavení, podnikali výpady a protiútoky s cílem předejít americkým útokům a odrážet pokusy o obklíčení. To se jim dařilo až do 1. září, kdy byl celý prostor pevnosti obklíčen a odříznut. Výsadkáři, aby získali čas pro Německo, přesto pokračovali v boji. Ramcke odmítl dvě výzvy ke kapitulaci a vzdal se až 19. září, když se vojáci americké 8. pěší divize probojovali k jeho velitelskému stanovišti. V závěru jednání o kapitulaci požádal generála Middletona, aby se s jeho vojáky zacházelo slušně, jako s válečnými zajatci. O dva dny později se Ramcke dozvěděl, že mu byly propůjčeny meče a brilianty k Rytířskému kříži.

Zajetí

Ramckeho žádost o slušné zacházení se zajatými parašutisty měla jen malý účinek. Američané pokládali vojáky, kteří tak udatně bojovali, za fanatické nacisty a podle toho s nimi v zajateckých táborech nakládali. V zajateckém táboře v USA se Ramcke dozvěděl, že dva američtí senátoři usilují o spravedlivé vyřešení německé otázky. Napsal jim dopis, ve kterém si stěžoval na podmínky v zajateckých táborech. Aby zabránil zadržení dopisu táborovou cenzurou, utekl z tábora. Stopem odjel do sousedního města, sehrál hluchoněmého a soucitní lidé mu pomohli koupit známku a dopis odeslat. Stejnou cestou se vrátil zpět do tábora a stihl večerní nástup. Senátoři pak skutečně zajistili prošetření Ramckeho stížnosti. Ramcke byl postupně vězněn v několika zajateckých táborech v USA a Británii. Nakonec byl v prosinci 1946 v poutech převezen do Francie, kde byl označován jako „řezník z Brestu“ a čekal na soud za údajné válečné zločiny. Z francouzského vězení se mu podařilo uprchnout, ale dobrovolně se opět vrátil. Jeho útěk a dobrovolný návrat vyburcoval veřejný zájem o osud německých válečných zajatců vězněných ve Francii a napomohl k jejich propuštění. Po šesti letech strávených v zajetí a ve vězení s ním konečně po jeho senzačním útěku a návratu proběhlo soudní řízení. Generál byl odsouzen k sedmi letům odnětí svobody, ačkoli v jeho prospěch svědčili jeho američtí protivníci a jeho francouzský obhájce zpochybnil všechny body obžaloby. Justiční úřady jej po procesu propustily, protože mu do trestu byla započítána léta strávená v zajetí. Po návratu do Německa jej přijal kancléř Spolkové republiky dr. Konrad Adenauer a podpořil jeho úsilí o rehabilitaci německých výsadkářů i jeho samotného. Po propuštění pracoval ve vedení průmyslového podniku. Zemřel 5. července 1968.

Zdroje:
Günter Fraschka: S meči a brilianty
Peter D. Antill: Kréta 1941
Gordon L. Rottman: Taktika vzdušných výsadkových vojsk
Chris McNab: Němečtí výsadkáři
James Lucas: Hitlerovi žoldnéři
Autor : Gebirgsjäger 🕔09.10.2011 📕30.715

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře