Na španělském nebi - SIAI Savoia Marchetti S.79 Sparviero

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔08.09.2011 📕8.970

S.79 byl dítkem italské společnosti Societá Idrovolanti Alfa Italia (SIAI) sídlící v Sesto Calende. Její konstruktér A. Marchetti zahájil vývoj rychlého dopravního letounu určeného pro osm cestujících roku 1933. Vyznačoval se osvědčenou třímotorovou koncepcí, která byla na přelomu 20. a 30. let u dopravních letounů poměrně rozšířená, pak však „třímotoráky“ vytlačily stroje dvoumotorové, respektive čtyřmotorové. Nejdéle se třímotorová koncepce uplatňovala právě v Itálii a zde také byla dovedena k relativní dokonalosti.

Prototyp S.79P (I-MAGO) poprvé vzlétl 8. října 1934. Byl poháněn trojicí hvězdicových motorů Piaggio P.IXR.C.40 Stella o vzletovém výkonu 660 k (485 kW). Při rychlosti 410 km/h dosahované v původní podobě byl nový typ podstatně rychlejší než stávající dvouplošné stíhačky Regia Aeronautica. Výkonný S.79P se objevil právě včas, neboť italské Královské letectvo vypsalo v roce 1934 soutěž na nový střední bombardér. Nejdříve objednalo úvodní sérii 24 strojů v militarizovaném provedení. Přepracování konstrukce pro vojenské účely bylo poměrně jednoduché a k zalétání prototypu bombardovací verze došlo 8. července 1936. Zkoušky dopadly výborně a Regia Aeronautica objednala další sériové letouny. Úvodních 24 strojů letectvo přebíralo mezi říjnem 1936 a lednem 1937. V tu dobu byl typ považován za nejrychlejší bombardér své třídy na světě. S.79, které obdržely bojové jméno Sparviero (jestřáb), se okamžitě staly chloubou italského letectva a základem výzbroje jeho bombardovací složky. Typ se dočkal širokého bojového využití i v průběhu 2. světové války.


S.79 ze stavu 111° Stormo B.V.

Savoia-Marchetti (SIAI) S.79 byl třímotorový samonosný dolnoplošník smíšené konstrukce, vybavený zatahovacím podvozkem záďového typu. Trup měl kostru z ocelových trubek, potah tvořily vpředu duralové plechy, na zbytku pak překližka doplněná plátnem. Celodřevěné jednodílné trojnosníkové křídlo bylo kryté překližkou s nalepeným plátnem. Na náběžné hraně křídla se nacházely automatické sloty Handley Page. Ocasní plochy měly kostru z ocelových trubek a potah plátěný. Přistávací zařízení tvořily do motorových gondol hydraulicky zatahované vidlicové podvozkové nohy s koly a ostruhové kolečko. K pohonu sloužila trojice hvězdicových vzduchem chlazených devítiválců Alfa Romeo 126R.C.34 o vzletovém výkonu 780 k (573 kW). V optimální výšce motory poskytovaly výkon 750 k (551 kW). Roztáčely třílisté stavitelné vrtule. Osádku původně tvořili čtyři muži: dva piloti (druhý z nich v případě potřeby sloužil jako bombometčík a spodní střelec), radista plnící roli hřbetního střelce a palubní inženýr. Ve Španělsku pak letouny obvykle ovládalo pět letců. Doplněný pátý muž přebíral roli bombometčíka, spodního střelce a v případě potřeby také ovládal kulomet pálící bočními okny. Střelecká výzbroj se skládala z pevného, vpřed střílejícího kulometu Breda-SAFAT ráže 12,7 mm, umístěného v „hrbu“ nad pilotní kabinou. V zadní části téhož „hrbu“ se pak nacházelo střeliště s odsouvatelným překrytem, ve kterém byl umístěn pohyblivý kulomet stejného typu a ráže. V zadní části gondoly, umístěné pod trupem za křídly, se nacházel třetí kulomet ráže 12,7 mm (v přední části téže gondoly byl pumový zaměřovač). Výzbroj doplňoval jeden pohyblivý kulomet Lewis ráže 7,7 mm, umístěný na příčné vzpěře v zadní části trupu. Pálil střídavě z oken na obou jeho stranách. Ofenzivní výzbroj byla umístěna v trupové pumovnici. Pumový náklad se skládal z 1250 kg pum nesených v různých kombinacích. Mohlo jít o dvě svisle špicemi vzhůru umístěné 500kg nebo pět 250kg či dvanáct 100kg pum. Do vybavení patřila radiostanice, radiokompas, stejně jako kyslíkové dýchače pro lety ve velkých výškách.


Letový snímek S.79 111° Stormo B.V.

V zájmu velení Regia Aeronautica bylo tento velmi vysoko hodnocený typ odzkoušet za skutečně bojových podmínek. K odeslání do Španělska byly vybrány stroje 280a a 289a Squadriglie patřící do 12° Stormo B.V., první vyšší jednotky vyzbrojené v rámci italského letectva těmito letouny. Úvodní tři S.79 pod velením cap. G. Castellaniho přistály na letišti Son San Juan na povstalci kontrolované Mallorce 12. února 1937. Zahájily odtud denní nálety proti cílům na republikánském španělském pobřeží včetně Barcelony a Valencie.

Již 20. března (někdy je uváděn 16. březen) kompletní tříčlenný roj přelétl z Mallorky na kontinentální bojiště a jeden stroj se okamžitě vážně poškodil během přistání na sevillském letišti Tablada. Dva další S.79 vedené cap. Rainou dorazily do Španělska 23. března (třetí stroj ten. G. Carmela byl toho dne během přeletu z italské Guidonie na ostrov Mallorca ztracen nad Sardinií).

Letouny byly 26. března přemístěny na letiště Soria, aby se zapojily do podpory nacionalistické ofenzivy proti izolovanému severu španělské republiky. Zde se tři S.79 patřící 280a Squadriglii 26. dubna zúčastnily společně s bombardéry Legionu Condor známého útoku na baskickou Guerniku. Z výšky 3600 m svrhly odpoledne šestatřicet 50kg pum na most Rentéria přes řeku Ocu. Nepřesně cílené pumy však zasáhly vlastní město. S.79 poté s přestávkami působily na severním bojišti až do zhroucení tamní republikánské moci v říjnu 1937. Častým cílem samostatně operujících Sparvier se zde stalo Bilbao či Santander. Mezi nejúspěšnější akce patřil 22. srpna 1937 nálet S.79 na asturijské letiště La Albericia. Italy svržené pumy zde zničily jeden Polikarpov I-16 a jeden Potez 25, poškodily další Potez, dva I-16, dva Koolhoveny FK-51 a jeden Gourdou-Lesseure GL-32.


S.79 10a Sq. ze XXVIII Gruppo B.V. prolétají u pobřeží Mallorky

Během dubna 1937 do Španělska dorazilo devět dalších strojů, které se staly základem výzbroje XXIX Gruppo Bombardamento Veloce (29. skupiny rychlých bombardérů). Skládalo se ze 280a a 289 a Squadriglie. Na podzim 1937 bylo rozšířeno o třetí letku, 285a Sq., která přelétla z Palma de Mallorca do Sorie 12. listopadu.

Dodávky S.79 vzduchem přes Středozemní moře rostly. Pět (původně patřících 18a Sq. z 8° Stormo B.V.) dorazilo v srpnu, 12 v září, 12 dalších přilétlo v listopadu 1937, 15 v lednu 1938, osm v dubnu a 26 v červenci. Celkem bylo do Španělska odesláno 100 bombardérů S.79, přičemž na místo dorazilo 97 z nich. Přesný počet dodaných Sparvier je nicméně předmětem jistých kontroverzí (jeden z dokumentů například udává počet 110 strojů). V rámci systému značení, používaného povstaleckým letectvem, obdržely kódové označení číslem 28.

S.79 si „udělaly jméno“ záhy po svém objevení ve Španělsku náletem na republikánskou bitevní loď Jaime I. Pět Sparvier vedených magg. M. Aramem zaútočilo ráno 21. května 1937 na plavidlo kotvící ve středomořském přístavu Almería. Bombardéry vzlétly z Tablady a úspěšně na loď zaútočily z výšky 3000 metrů. Nacionalistická propaganda tvrdila, že obrněnec byl náletem neopravitelně poškozen. Skutečně inkasoval zásah dvěma 250kg pumami do paluby (jedna z nich vyřadila 102mm kanon na levoboku, druhá prorazila palubu a vyvolala nevelký požár). Třetí puma explodovala ve vodě mezi trupem lodi a přístavním molem a způsobila promáčknutí plátů. Sedm pum zasáhlo přístavní molo. Zahynulo pět námořníků a 22 utržilo zranění. Bombardování tedy bylo pozoruhodně přesné, nicméně příliš vážná poškození nezpůsobilo. Loď byla v noci na 25. květen přemístěna do lépe chráněného kotviště v Cartageně. Zde pak 17. června 1937 došlo během oprav škod způsobených italskými pumami nešťastnou náhodou (či neopatrností) uvnitř lodi k explozi. Zahynulo na tři stovky lidí a Jaime I. byla téměř zničena. Na moře již nevyplula a po skončení občanské války ji španělské námořnictvo 3. července 1939 oficiálně vyřadilo.


Vybombardovaná Barcelona, častý cíl italských S.79 z Mallorky

Sparviera se od jara 1937 zúčastnila prakticky každé důležité bitvy španělské občanské války (bitvy u Brunete, Teruelu, na Ebru aj.). Italské S.79 operovaly z letišť Soria, Logroño, Zaragoza, Alfamén a Velenzuela proti nepřátelským frontovým liniím, základnám, skladům, přístavům, letištím, železničním tratím a silničním křižovatkám. Vedle XXIX Gruppo Bombardamento Veloce se S.79 objevily rovněž ve výzbroji XXX Gr.B.V., které působilo ve Španělsku od dubna 1938. Skládalo se z 285a Sq., přesunuté od XXIX Gr.B.V., a z nově na Iberský poloostrov přemístěné 281a Sq. Obě skupiny v dubnu 1938 vytvořily společně 111° Stormo Bombardamento Veloce, které na začátku krvavé bitvy na Ebru 25. července 1938 disponovalo 22 bombardéry.

Mezitím S. 79 umístěné na Mallorce a patřící do svazku Aviazione delle Baleari (Baleárské letectvo) terorizovaly středomořské pobřeží republikánského Španělska. Dvanáct S.79 12° Stormo „Sorci Verdi“ (zelené myšky) vedených ten. col. A. Biseem přelétlo 27. září 1937 z italského Montecelia na letiště Son San Juan (Palma de Mallorca). Jeden z nových bombardérů pilotoval syn italského diktátora ten. Bruno Mussolini. Již 30. září svrhlo osm S.79 celkových osm tun pum na přístav Alicante, 3. října zaútočily na Valencii, a poté pokračovaly v dalších útocích. V půli listopadu se Biseo s polovinou strojů vrátil do Itálie, zatímco zbývající stroje byly převeleny na španělská letiště Soria a Logroño.


9. listopadu 1938 italské S.79 zaútočily na Valencii

Tucet nových S.79 (XXVIII Gruppo B.V., tvořené 10a a 19a Sq.) přibyl na Mallorku 15. prosince 1937. V polovině ledna 1938 přilétlo na letiště Son San Juan dalších 15 S.79 8° Stormo (XVII Gr.B.V. tvořené 18a a 52a Squadriglií). Tím začalo z Mallorky působit kompletní 8° Stormo Bombardamento Veloce, nově nazvané „Falchi delle Baleari“ (Sokoli Baleárských ostrovů). Na rozdíl od dalších italských leteckých jednotek bojujících ve Španělsku tvořilo 8° Stormo B.V. nadále integrální součást Regia Aeronautica. Bombardéry sice nesly španělské znaky, ale neobjevovala se na nich kódová označení číslem 28. Některé z bombardérů (pokud nebyly posléze přesunuty na kontinent) také nejspíše nefigurují v seznamech italských dodávek do Španělska. K 15. lednu 1938 měli Italové u Comando Aviazione Baleari celkem 27 Sparvier, z toho 18 bojeschopných.

V březnu 1938 zahájily S.79 z Mallorky nevybíravou ofenzivu proti katalánské Barceloně, která vzbudila v západní Evropě a USA skutečné zděšení a pobouření. Nálety nařídil italský diktátor B. Mussolini bez konzultací s generálem Frankem. Mezi 16. až 18. březnem během série nočních i denních náletů Italové na katalánskou metropoli svrhli na 44 t pum, zničili řadu domů a způsobili vážné ztráty na civilním obyvatelstvu. Zahynulo asi 700 obyvatel a dalších 1200 utržilo zranění. Hlavní tíži náletů nesly právě S.79 8° Stormo B.V. Mussoliniho švagr a fašistický pohlavár G. Ciano na adresu náletů uvedl: „Tohle nám zvedne akcie také v Německu, kde tak milují totální a nemilosrdnou válku.


S.79 111° Stormo B.V. se podílely na řadě taktických náletů. Zde shazují protipěchotní pumičky

Právě při bombardování Barcelony se bizarním způsobem spojila italská vášeň pro dálkové rekordní lety a vojenská bezohlednost. 1. ledna 1938 se dálkové akce proti Barceloně zúčastnil jediný stroj ze 12° Stormo s prominentní osádkou zahrnující 51letého Gen.Valleho (náčelníka štábu Regia Aeronautica) a magg.Toldiho. S.79 vzlétl z italského letiště Guidonia v polovině odpoledne, brzy večer svrhl na Barcelonu 800 kg pum a v noci se pak vrátil opět do Guidonie. Ulétl při této příležitosti 2000 km.

Jen během roku 1938 provedly S.79 z Mallorky za minimálních ztrát 206 náletů proti republikánským přístavům. Snad nejtragičtější důsledek měla operace pěti S.79, vyslaných ráno 31. května k útoku na Barcelonu. Italové se odchýlili od kurzu a pumy svrhli na město Granollers, kde způsobili skutečný masakr. Zahynulo 224 obyvatel města, z toho 124 žen. 165 dalších lidí utržilo zranění.

S.79 pokračovaly z Mallorky v náletech až do března 1939. 8° Stormo B.V. provedlo během svého angažmá na bojích občanské války 639 akcí, jeho S.79 nalétaly 7527 hodin a svrhly 1293 tun. Ve vzdušných bojích osádky nárokovaly sestřelení 11 nepřátelských letadel. Bylo jim přiznáno potopení kolem 150 000 t lodní tonáže. To vše za cenu pouhých tří S.79, ztracených při nehodách.

K 31. prosinci 1938 mělo 8° Stormo B.V. na Mallorce ve stavu 15 operačních S.79. Dalších 26 S.79 se nacházelo ve stavu Aviazione Legionaria (u obou skupin 111° Stormo B.V.) na letišti Velenzuela (25 letounů) a Puig Moreno (1 stroj). A celkem 21 Sparvier skupin 3-G-28, 4-G-28, 5-G-28 a 6-G-28 sloužilo ke stejnému datu ve španělském nacionalistickém letectvu na letišti Alfamén.

Španělští povstalci získali pro své letectvo (Aviación Hispana) prvních šest S.79 v srpnu 1937. Letouny se staly výzbrojí Grupo 3-G-28, kterému velel Luís Pardo Prieto. Deset strojů Italové svým nacionalistickým chráněncům předali v říjnu a šest (postavených přímo na základě španělské objednávky v SIAI) v listopadu 1937. Posloužily k vyzbrojení skupin 4-G-28 a 5-G-28. V prosinci 1937 následovala dodávka 22 strojů a posledních 17 bylo dodáno v květnu 1938. Úhrnem tedy nacionalisté během občanské války postupně převzali 61 S.79.


Pohled na otevřené hřbetní střeliště bombardéru S.79.

V červenci 1938 používalo Grupo 3-G-28 celkem šest S.79 (kódových označení 28-31, 28- 32, 28-34, 28-36, 28-44 a 28-60), Grupo 4-G-28 pět letounů (28-45, 28-50, 28-51, 28-37 a 28-61) a Grupo 5-G-28 pět strojů (28-39, 28-40, 28-41, 28-52 a 28-53). Poslední španělskou skupinou vyzbrojenou za občanské války Sparviery se stalo v červenci 1938 Grupo 6-G-28. Obdrželo šest strojů (28-38, 28-54, 28-55, 28-56, 28-58 a 28-59). Skupiny vyzbrojené Sparviery byly shromážděny v rámci 2. letecké brigády (2a Brigada Aérea). Její eskadra č. 2 (Escuadra No 2) se skládala ze skupin 3-G-28 a 4-G-28, eskadra č. 3 ze skupin 5-G-28 a 6-G-28.

Rovněž španělské S.79 bojovaly od podzimu 1937 ve všech důležitých kampaních občanské války včetně krvavé bitvy na řece Ebru, která roku 1938 doslova zlomila vaz republikánským ozbrojeným silám. Během úvodních čtyř dnů bitvy (od 25. do 28. července) vykonaly 81 vzletů proti pontonovým mostům přes řeku a 18 vzletů proti frontovým cílům. Italské S.79 ve stejné době provedly proti pontonovým mostům 75 vzletů.


Během přistání poškozený S.79.

S.79 se v řadové službě velmi osvědčily a staly se po stíhacím dvouplošníku Fiat CR.32 druhým ve Španělsku nejpoužívanějším italským typem. Italové typ nazývali „Il Gobbo“, Španělé „El Jorobado“ (obojí znamenalo hrbáč). V některých ohledech, zejména v rychlosti, třímotorák překonával i německé Heinkely He 111 B a He 111 E. Sparviera se vyznačovala vysokou cestovní i maximální rychlostí. Často operovala bez stíhacího doprovodu. Mimo jiné ovšem proto, že Italové po dlouhou dobu nedisponovali ve Španělsku pro tuto roli vhodnými stíhačkami – standardní dvouplošné Fiaty CR.32 byly příliš pomalé. S.79 byly mezi osádkami oblíbené nejen pro své vysoké výkony, ale také pro příjemné letové vlastnosti a bezpečnost. Pevná smíšená konstrukce byla odolná proti poškození. Typ také disponoval na podmínky občanské války ve Španělsku velmi silnou obrannou výzbrojí, a to přes skutečnost, že přední polo - sféra zůstávala nekrytá kvůli přítomnosti třetího motoru neumožňujícího do trupu zapracovat obvyklé příďové střeliště. Mezi nedostatky naopak patřila nižší přesnost bombardovacích útoků, způsobená nepravidelnou trajektorií špicemi vzhůru v pumovnici umístěných pum.

Republikánské stíhací letectvo se proti S.79 nedokázalo vůbec prosadit. Italové zaznamenali od jara 1937 až do konce občanské války při 20 000 letových hodinách ztrátu pouze 13 strojů, přičemž ani jedna ze ztrát nebyla přisouzena aktivitám vládních stíhaček. Přitom italské osádky nahlásily na sto střetů s vládními stíhacími stroji.


S.79 kódového označení 28-2, Španělsko 1937.

Pouze čtyři ze 13 ztrát Italové vykázali jako bojové. Ke dvěma z nich došlo v jediné akci 28. března 1938, když se během únikových manévrů před intenzivní protiletadlovou palbou srazily dva stroje 285a Squadriglie. 12. dubna byl ztracen jeden S.79 od 289a Sq., jehož pumový náklad explodoval ještě před odhozem. Čtvrté a poslední Sparviero bylo ztraceno 15. července, kdy letoun 285a Squadriglie ve Valdelinares sestřelila protiletadlová palba. Ostatním strojům se staly osudné havárie.

Po skončení občanské války získalo zbývající S.79 španělské letectvo. O velké odolnosti typu svědčí skutečnost, že ze stovky dodaných se v roce 1940 nacházelo u Ejercito del Aire ve službě ještě plných 87. Ve službě se udržely až do 50. let, poslední exempláře sloužily ještě po roce 1954.


Vrak republikánské bitevní lodi Jaime I. v Cartageně. Plavidlo bylo 21. května 1937 poškozeno náletem italských S.79.

TTD SIAI Savoia Marchetti S.79 Sparviero
rozpětí 21,1 m
délka 15,62 m
výška 4,4 m
nosná plocha 61,7 m2
hmotnost prázdného letounu 6 800 kg
vzletová hmotnost 10 500 kg
max. rychlost (ve výšce 4000 m) 439 km/h
cestovní rychlost (ve výšce 5000 m) 373 km/h
dostup 6500 m
dolet (s 1250 kg pum) 1900 km
Zdroje (výběr)
Gori, C – SIAI S.79 1e Partie, Ali d’Italia 9, Torino 2000;
Howson, G. – Aircraft of Spanish Civil War 1936–1939, Washington 1990;
Infiesta Pérez, J. L., Coll Pujot, L. – Bombardeos del Litoral Mediterraneo durante La Guerra Civil, Vol.2, Quiron 2000;
Malizia, N. – Ali nella tragedia di Spagna, Muchhi, Modena 1986;
Pedriali, F. – Guerra di Spagna e Aviazione Italiana, Aeronautica Militare Italiana, Ufficio Storico 1992

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 9/2010 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔08.09.2011 📕8.970

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře