SÝRIE - Její současné porodní bolesti

Autor : Ota Ulč 🕔08.09.2011 📕5.419

Arabské země, mezi jejichž společným jmenovatelem je vesměs hanebný způsob vládnutí, tento rok započal ne-li jejich obrodným jarem, tak aspoň probouzením, s pořádnými otřesy již na pěti adresách. První byl Tunis, jehož lakotný prezident byl svržen, s rodinou prchl ze země, do níž se oprávněně netroufá vracet. Z Egypta, země nejpočetnější, nejvýznamnější, neuprchl, ale moci tam pozbyl prezident Mubarak, nyní na nemocničním lůžku a potýkající se s obviněním ze závažných zločinů. V Jemenu hněv lidu již nabyl třeskutou podobu a zraněný prezident odspěchal do lékařské péče v dosud relativně poklidném závětří saúdské monarchie. V Libyji kruťas Kaddáfí je ohrožen dost chaoticky si počínajícími povstalci, v jediném tomto druhu konfliktu, v němž se poněkud angažují některé NATO státy. A v Sýrii, dosud neukončený porod, ve stavu pořádné řezničiny, probíhá v režii prezidenta Bašara al-Assada, očního lékaře původním povoláním. Různé to tedy výviny, v porovnání s téměř totožným rozpadem režimů ve státech vědeckého socialismu v onom annus mirabilis 1989.

Sýrie s víc než dvojnásobným rozsahem území (185,400 km2) a počtem obyvatelstva (22,5 mil.) než má Česká republika, je jednou z mála arabských zemí s dostatečným množstvím orné půdy. Třetina pracovních sil se angažuje v zemědělství, úrodné je povodí řeky Eufrat, země je jedním z významných exportérů oliv. Dvě města mají víc než dva miliony obyvatel, z Aleppa pochází můj spolužák a posléze fakultní kolega, z Damašku, města hlavního a údajně toho na světě nejstaršího v dosud provozu, pochází má bývalá žákyně, dodnes blízká přítelkyně naší rodiny. Její otec Muhsin al-Barazi, ve funkci ministerského předsedy, po jednom z vojenských převratů, v roce 1949 doúřadoval na popravišti. Rodina odešla do exilu, obdařena penzí z privátních fondů saúdského krále, v jejich novém sídle v Maroku jsem je párkrát navštívil, o jejich původní vlast se zajímal, aniž tam kdy byl nahlédl.

Po rozpadu ottomanské říše zásluhou první světové války, vítězné mocnosti si majetky rozdělily, Sýrie se dostala do správy Francie, kdežto sousední Irák připadl Britům. Nezávislosti dosaženo po druhé světové válce, v souvislosti s likvidací evropského kolonialismu.

Sýrie pak absolvovala svou porci vojenských režimů a převratů, O roku 1963 stále dominuje strana Baath Arab Socialist Party, režim to sekulární, nikterak islámsky orientovaný, prosazující znárodňování, rozkulačování, ne však tak razantním rozsahem, jak v padesátrých letech okusila naše rodná zenm. V roce 1970 se otěží zmocnil generál Hafiz al-Assad a držel je pevně, bezohledně téměř třicet let, až do své smrti. Mimořádně krutého výkonu docílil v roce 1982 doslovným zničením, zplanýrováním neposlušného města Homa, s odhadovaným počtem dvaceti tisíc v sutinách pohřbených obyvatel. Znalci místní situace mi vysvětlili: Syřané jsou vesměs (90%) Arabové, většinu (75 %) tvoří Sunnité, ale vláda je pevně v rukách minority Alawitů (10-15 %), což je jakási odnož Šíitů, s prvky částečně křešťanskými. Takže cosi dost "heterogeneous" a sunnitská většina je za muslimy příliš nepovažuje. A tito menšinoví Alawité, rozpoznatelní i svou arabskou řečí, dominují nad většinou.

Je to druh vlády s ambicemi ji předělávat v rodinný podnik. Prezident Assad jako svého nástupce si vybral nejstaršího syna Basila, jenž se ale zabil v automobilovém karambolu. Budoucí prezidentská kariéra tedy připadla syn Bašarovi, ročník 1965, oftalmologovi, v té době na praxi v Londýně. Tam se seznámil s mimořádně atraktivní osobností - Asma Akhras, dcera kardiologa, rovněž syrského původu. Posléze manželka, nyní první dáma země. Syn Bašar odvolán domů okusit armádní kariéru, během pěti let povýšen na plukovníka, a v roce 2000, když otec zemřel, se stal generálem a prezidentem.

Očekávání modernizace, humanizujících změn, jakož i předpokládaný vliv atraktivní první dámy země, zůstaly pouhým přáním.

Dostavila se realita v podobě pořádných masakrů.

- - -

Ono arabské jarní probouzení započalo v měsíci březnu 2011. Přibývalo demonstrací, kuráže Syřanů a stejně tak i brutality režimu, s rostoucím počtem obětí. Těch už je na kontě Bašarova režimu tisíc šest set. K prozatím maximálnímu krveprolití došlo začátkem srpna, době Ramadanu, islámského posvátného měsíce s každodenním dodržováním půstu až do soumraku. I zloduch imperialista George W. Bush si netroufal během Ramadanu zaútočit. Teď ale Bašar po třídenním bombardování poručil armádě zdeptat město Hama, které před téměř třiceti roky jeho tatínek doslova srovnal se zemí.

Událost čtenářům The New York Times připomněl (2. 8. 2010) významný publicista Thomas L. Friedman, tehdy reportér v sousedním Libanonu. Podařilo se mu získat vstupní vizum do Sýrie, kde měl příležitost si ověřit dopad devastace, jaké je zpravidla schopna jen příroda svým zemětřesením, s přívalem tsunami. Celé čtvrtě zmizely, důkladně vyradýrovány, s oním, Amnesty International odhadovaným, počtem dvaceti tisíc obětí v sutinách. Tak zasáhl otec Assad při vyřizování účtů menšinového vládnoucího režimu Alawitů.

Friedman se zmiňuje o tzv. Hama Rules - pravidlech mocných v arabském světě: vládnout strachem, se schopností prosadit do veřejného povědomí pocit marnosti jakéhokoliv odporu. Pravidla dlouho platila, až pak do doby, kdy platit přestala. V jedné a pak druhé zemi se strach začal zmocňovat vládců. Zareagovali tanky a střelbou proti demonstrantům, jejichž počet ale nepřestal ubývat, v ulicích jich stále přemnohé tisíce.

Jak si ale počínat ve státě bez jakékoliv zkušenosti s "občanskou společností", s tolerancí, vzájemným respektem, ochotou ke kompromisům? Předěly, konflikty, rivalita územní, třídní, etnická, politická, ideologická a zejména náboženská - to Assadův režim zručně ke svému prospěchu kultivoval a zneužíval. Většinu tvořící Sunnité dychtí zbavit se nadvlády menšinových Alawitů, kteří se naopak děsí nadvlády pomstychtivé většiny. Rivalita mezi Damaškem a druhým největším Aleppem, mezi městy Homs a znovuzrozenou Homa. Vyřizování účtů včetně dávných nezapomenutých pocitů příkoří, pořádné jich porce.

- - -

Na rozdíl od ochoty některých členských států NATO, navíc i se souhlasem Arabské ligy, tohoto nezřídka disharmonického společenství, zasáhnout proti Kaddáfího režimu v Libyji, o podobném opatření v případě Sýrie se neuvažuje. Naopak, slovy úvodníku The New York Times (3. 8. 2011) mezinárodní společenství je shamefully paralyzed ("ostudně ochrnuté"). Po dobu dvou měsíců členové Rady bezpečnosti OSN - Rusko, Čína, Indie, Brazílie, Jižní Afrika - blokovaly veškerou iniciativu cokoliv, třeba i jen slovem podniknout proti Assadově režimu. Konečně se pak podařilo zformulovat prohlášení s výzvou k oběma stranám, aby se nedopouštěly násilí. Jaký to rovnoměrný ekvivalent s požadavkem jak straně s tanky a artilerií, tak těm druhým, vybaveným vesměs plakáty, s kamením a občasnou bambitkou. Snahu o posazení sankcí spolehlivě znemožní ruské či čínské veto. Ale i bez důkladného bojkotu by se mohlo cosi účinného, pro syrské vládce nepříjemného, prosadit. Například zákaz vstupu na cizí území, blokování zahraničních kont, mediální tlak, negativní publicita států, se Sýrii stále čile obchodujících a tam investujících, též návrh, jakkoliv prozatím jen málo praktický, k ICC (International Criminal Court) k přípravě trestního procesu. Těch tisíc a šest set zabitých demontrantů už by mělo postačit.

- - -

Přemnohé je relativní, při uvážení, jak obtížné je tamější sousedství, zejména Irák, pro jehož přemnohé obyvatele, ona momentálně trýzněná Sýrie je kýženou, záviděníhodnou oázou míru a pohody. Zpráva NYT (28. 7. 2011): Z údajů OSN komisaře pro uprchlíky (United Nations High Commissioner for Refugees), válečný střet s USA jakož i současně probíhající náboženský konflikt přiměl 300 000 Iráčanů najít v Sýrii azyl. I v nynější době, již po válce a s Američany na odchodu, daleko víc Iráčanů se do Sýrie snaží dostat, než se z ní vracet do původních domovů. Nejen dodávky elektrického proudu tam jsou spolehlivější, stejně tak i pocit bezpečí. Nehrozí druh nesmyslnosti, jako v Iráku, odkud tamější holič Ali Mohammed musel uprchnout, poněvadž se provinil nábožensky nevhodným ostřiháním vlasů, čímž k smrti popudil příslušníky privátní Mahdi armády zarputilého velebníčka ("militant cleric") Moktada al-Sadra. Čtyři až pět autobusů denně z Iráku odjídějí do Sýrie. Cílem je zejména Damašek, nikoli oblasti severním směrem, kde se hodně demonstruje a vláda zabíjí.

Zdroj:
www.otaulc.com
Autor : Ota Ulč 🕔08.09.2011 📕5.419

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře