Na španělském nebi - Vultee V-1A

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔05.09.2011 📕10.195

Kvůli embargu USA na vývoz vojenské techniky představovaly americké vojenské typy na nebi občanskou válkou strádajícího Španělska skutečně velmi vzácné „ptáky“. V roce 1936 zde bylo možno spatřit původně předváděcí exemplář stíhačky Boeing 281, později pak prototyp lehkého bombardéru Northrop Model 5B a sérii dvouplošných dvoumístných stíhaček Grumman G-23 Delfin. Na druhé straně se různými pokoutními trasami na Iberský poloostrov dostala řada původně civilních letounů, z nichž některé aktivně zasáhly do leteckých bojů. Do této druhé skupiny patří zejména jednomotorový dopravní typ Vultee V-1A, který republikánské letectvo nasadilo po patřičných úpravách v roli lehkého bombardéru. Pro českého čtenáře je V-1A zajímavý také tím, že na něm v závěru svého španělského angažmá létal čs. pilot Jan Ferák.


Bombardér V-1A ze stavu 1a Escuadrilla del Grupo 72, El Carmolí 18. únor 1938

Letouny Vultee V-1A se republikáni pokoušeli v USA získat již od podzimu 1936. Typ totiž shodou okolností patřil nejen mezi výkonné, ale také relativně dostupné zboží. Přispělo k tomu rozhodnutí amerických úřadů, které v roce 1935 vydaly zákaz provozu jednomotorových strojů na pravidelných dopravních linkách (důvodem byla větší bezpečnost dvoumotorových letounů). Hlavní odběratel typu, letecká dopravní společnost American Airlines, rázem nevěděl co si počít se svými V-1A a na nasyceném americkém trhu hledal obtížně nové zájemce také jejich výrobce. Z 27 postavených strojů nakonec republikáni zakoupili celkem 19 (včetně prototypu V-1, který poprvé vzlétl 19. února 1932), ne všechny se jim však podařilo zařadit do služby. Tři letouny nakonec zůstaly nedodány v USA a z 16, které přepluly Atlantik, čtyři ukořistili nacionalisté. Z 12 zbývajících se kvůli haváriím a sabotážím k operační službě v republikánském vojenském letectvu dostala zhruba polovina.

Vultee V-1A představoval samonosný dolnoplošník celokovové konstrukce. Trup tvořila alcladová skořepina eliptického průřezu. V pilotním prostoru, vybaveném tehdy módním krytem s negativním sklonem čelních skel, seděla dvojice pilotů. Osm cestujících mělo místa v oddělené, na tehdejší dobu přepychově vybavené kabině. Dvounosníkové celokovové křídlo se skládalo ze tří částí: z centroplánu, v kterém bylo v nádržích neseno 390 l pohonných hmot, a dvou vnějších částí (zde mohly být zastavěny palivové nádrže po 95 l). Křídlo bylo vybaveno odštěpnými vztlakovými klapkami a křidélky s plátěným potahem. Ocasní plochy kovové konstrukce měly výškovku potaženu plátnem, směrovku alcladovým plechem. Podvozek byl záďového typu, hlavní podvozkové nohy se zatahovaly elektricky směrem k ose trupu do výřezů křídla. Pohonnou jednotku tvořil vzduchem chlazený hvězdicový devítiválec Wright SR-1820-F2 Cyclone o výkonu 735 k (540 kW), který byl ukrytý pod kapotou NACA a roztáčel dvoulistou stavitelnou kovovou vrtuli Hamilton-Standard.


V-1A c/n 22 (NC14256) před dodáním do republikánského Španělska, anglický Hanworth, podzim 1936

První V-1A republikánské letectvo převzalo začátkem roku 1937. Šlo o stroj výrobního čísla c/n 22 (NC14256), který byl původně upraven na luxusní dopravní letoun pro amerického podnikatele E. L. Corda. V roce 1935 jej získal Benjamin Smith ze společnosti Standard Oil pro průzkum ropných nalezišť v Etiopii a poté britský petrolejář Francis Rickett. Pilotován Kanaďanem Jamesem Townem v září 1936 přelétl z Blízkého východu na anglické letiště Croydon a odtud do francouzského Le Bourget, kde proběhla transakce. Stroj zakoupil za 56 000 dolarů člen nákupní komise republikánského letectva v Paříži, Comandante José Jácome. Francouzské úřady se pokusily dodání zabránit a Vultee V-1A umístily pod zámek do letištního hangáru. Nicméně 10. února 1937 jej odtud unesl americký námezdní pilot Vincent Schmidt. Tento veterán létání v Africe (ve 20. letech zde pilotoval letadla pro bohaté lovce během safari, roku 1935 pobýval při italské agresi v Etiopii) a Číně (v letech 1931-32 létal pro jednoho zmístních čínských vládců) se na začátku španělské občanské války nechal najmout do republikánského letectva. Podle obvykle uváděné verze „únosu“ letounu c/n 22, ostraha v Le Bourget evidentně nestála za mnoho (pokud nebyla rovnou podplacena). Američan vešel do hangáru, když byla stráž na toaletě, nahodil motor a urychleně vzlétl. Během letu ke španělským hranicím se držel nad mraky. Cílové letiště v Barceloně Schmidt nalezl pomocí map společnosti Air France, které mu půjčil další americký žoldák Hilaire du Berrier.


Republikánský V-1A v bombardovací verzi

Ve Španělsku V-1A c/n 22 obdržel civilní registraci EC-48-E a byl používán pro spojovací a dopravní úkoly jako vládní letoun. Poté, co do země dorazily další stroje tohoto typu a padlo rozhodnutí upravit je na lehké bombardéry. V dílnách na letišti La Rabasa se V-1A c/n 22 za tímto účelem objevil v září 1937.

Na letounech V-1A je možno dokumentovat, jak obtížné bylo pro republikánské Španělsko za tehdejší mezinárodní politické situace získávat výzbroj. Zatímco povstalci neměli díky masivní podpoře Německa a Itálie s vojenskými dodávkami větší obtíže, republikáni byli kvůli neintervenční politice demokratických států (zejména Velké Británie, Francie a USA) vháněni jednak do náručí Sovětského svazu, a jednak při nákupech odsouzeni ke spolupráci s prostředníky a obchodníky z šedé části ekonomiky. V obou případech museli za dodané letouny platit horentní sumy a hodnota přes překupníky získaných strojů byla navíc často velmi sporná. Buď šlo o letouny zastaralé, či se jednalo, tak jako v případě Vultee V-1A, o letouny nevojenské.

Krátce po vypuknutí občanské války byl Capitán Augustín Sanz Saiz z Aviación Militar pověřen republikánskou vládou nakupovat letouny v USA. Letecký překupník Charles Babb mu koncem září 1936 nabídl devět V-1A původně patřících společnosti American Airlines. Za stroj požadoval 22 000 dolarů. Cena zahrnovala celkovou renovaci, náhradní díly a Babbovu 10% provizi. Prodej však narazil na problémy. Transakce, deklarovaná jako prodej strojů „letecké společnosti ve francouzské Africe“ a uskutečňovaná prostřednictvím londýnského obchodníka T. H. Chamberlaina a nizozemsko-švýcarského umělce Henriho Piecka, ztroskotala v říjnu 1936, když španělská vláda kvůli obstrukcím bank v Londýně a New Yorku nedokázala přesunout požadované částky do USA.


Letový snímek dopravního V-1A c/n 18 (NC14252)

Následoval pokus o export prostřednictvím mexické firmy Aéronaves de Mexico, což byla nevelká společnost provozující aerotaxi mezi mexickou metropolí a Acapulkem. Selhal kvůli podezíravosti úředníků z amerického ministerstva zahraničí. Zdálo se jim podivné, že malá firma hodlá zakoupit tak mnoho velkých dopravních letadel.

Podařilo se až na třetí pokus. V roli prostředníků při něm uspěli Daniel Wolf, ředitel v Nizozemsku sídlící obchodní společnosti NV Hunzedal a jinak významný překupník dodávek pro republikánské Španělsko, a jeho strýc Rudolf Wolf, obchodník z Wall Street. Daniel Wolf získal 3. prosince vývozní povolení. Navzdory nenadálé smrti Rudolfa Wolfa, který zesnul v noci z 5. na 6. prosinec, se podařilo obchod dojednat. Vedle dopravních strojů dalších typů kontrakt zahrnoval celkem 10 letounů Vultee (devět V-1A a prototyp V-1).

Většina těchto strojů byla v demontovaném stavu naloděna na nizozemské plavidlo Waalhaven, které vyplulo z New Yorku 29. prosince 1936, dva V-1A také na americkou loď American Traveller. Kolem poloviny ledna 1937 již byly všechny stroje vyloděny ve francouzském Le Havru. K jejich sestavení došlo na nedalekém letišti Bléville v dílnách Air France. Francouzům při tom asistovali dva Američané, Ernest Powell a Jack Martin. První stroje byly zalétány na konci března a poté přelétnuty na pařížská letiště Toussus-le-Noble a Toussus-Paris.


V-1A c/n 8 (NC13770) „Lady Peace“ skončil v povstaleckém letectvu

Až ve Francii byly Vultee V-1A převedeny z majetku NV Huzendal do stavu belgické společnosti SOCDECO, sídlící v Anvers a pak do rukou francouzské společnosti S.F.T.A., což byla krycí organizace španělských republikánů pro nákup vojenské techniky. Francouzi se sice angažovali v londýnském výboru neintervence, současně ale do jisté míry zavírali oči před aktivitami domácích prorepublikánských sympatizantů. Jen tak lze vysvětlit podíl techniků Air France na montáži a skutečnost, že Vultee obdržely francouzské civilní registrace z bloku F-AQAD až F-AQAV. Přidělení imatrikulací jednotlivým strojům se nedochovalo. Nicméně je známo, že prototyp V-1 (NC12293) dostal označení F-AQAP, c/n 10 (NC13772) F-AQAO a c/n 19 (NC14253) FAQAK. Poslední jmenovaný Vultee V-1A byl jako stroj na evropské podmínky moderní konstrukce dokonce krátce testován francouzským vojenským letectvem v CEMA na letišti Villacoublay.

Také povstalci měli ve Francii svoje sympatizanty, kteří se pokusili zmařit odlet strojů do Španělska. 17. srpna skupina francouzských pravicových extremistů, nazývaná „Cagoule“ (kapuce), zničila na letišti Toussus-le-Noble náložemi z plastické trhaviny jeden V-1A (podle jiného zdroje došlo k útoku na hangár na letišti Toussus až v noci 29. srpna a explozemi byly zničeny dva stroje, někdy uváděné jako jeden V-1A a jeden Northrop Delta). Další Vultee havaroval během startu k přeletu (utržil pouze lehká poškození) a jeden V-1A se zřítil 15. srpna cestou u Versailles. Smrtelně se zranil francouzský pilot Pierre Matheron. Podklady si poněkud protiřečí, nicméně zcela jistě zůstaly již ve Francii zničeny minimálně dva (jeden pravicovými teroristy a druhý, s kterým havaroval Matheron) a možná pak snad tři V-1A.


Jeden z republikánských bombardérů V-1A, který v březnu 1939 ulétl do Alžírska

Obvykle je uváděno, že z původních deseti letounů Vultee Wolfovy dodávky do Španělska dorazilo šest exemplářů: pět V-1A a prototyp V-1 (někdy je ovšem zmiňováno sedm strojů, které z Francie dorazily na barcelonské letiště El Prat de Llobregat). Poslední dva Vultee plus jeden dalšího typu přelétli francouzští piloti Robert Aimé, Robert Cury a Roger Nouvel do Španělska 2. září.

Do republikánského Španělska se přes Francii dostal ještě jeden Vultee V-1A: c/n 12 (NC13774) původně patřící petrolejářské firmě Phillips Petroleum sídlící v Oklahomě. Zakoupil jej 17. prosince 1936 přes prostředníka za 32 000 dolarů člen republikánské nákupní komise v Mexiku Cte. Melendreras. Billy Parks, tovární pilot firmy Phillips; stroj ještě téhož dne přelétl v Melendrerasově doprovodu z kalifornského Calexica. Dostal mexickou registraci XA-BET a byl spolu s dalšími letouny naloděn na loď Cabo Quilates. Do Francie byl dopraven někdy roku 1937. Kolem data, kdy nakonec dorazil do Španělska, jsou jisté kontroverze; někdy je uváděno až v období mezi 19. březnem a 18. červnem 1938, kdy francouzská vláda přechodně otevřela hranice pro přepravu vojenského materiálu. Rovněž je někdy zmiňováno, že byl tento V-1A upraven pro fotoprůzkumné úkoly.

Většina letounů, které dorazily do Španělska, prošla přestavbou na lehké bombardéry. Otázky zůstávají kolem prototypu V-1, který dle některých podkladů zůstal v civilní konfiguraci a republikánské vojenské letectvo Arma de Aviación jej používalo k výcviku, jindy je rozpoznán v lehkém bombardéru kódového označení BV-002. Dostupné letouny byly v každém případě na podzim 1937 shromážděny v Alicante na letišti La Rabasa a v tamních dílnách upraveny pod vedením Enriqua Corbelly. Obdržely pumové závěsníky (nosnost je uváděna 500 až 600 kg) a celkem čtyři kulomety. Dva sovětské PV-1 ráže 7,62 mm byly umístěny v křídle a jeden PV-1 se objevil na trupu (pálil synchronizovaně okruhem vrtule). Na hřbetě bylo vyříznuto plechovým aerodynamickým „hrbem“ chráněné otevřené střeliště s jedním pohyblivým kulometem ŠKAS ráže 7,62 mm. Výsledný stroj svými výkony značně překonával standardní republikánské lehké bombardéry Polikarpov R-5 a R-Z.


Neobvykle kamuflovaný V-1A ze stavu 1a Escuadrilla del Grupo 72

Bohužel, všechny modifikované V-1A se nepodařilo zařadit do služby, neboť dva byly zničeny (společně se třemi I-16 a dvěma cvičným letouny Gil Pazo GP-1), když se 19. listopadu 1937, snad v důsledku sabotáže, zřítil opravovaný hangár na letišti La Rabasa. Do služby zařazené upravené letouny obdržely kódová označení BV-001 až BV-005 (BV – Bombardero Vultee). Nejdříve z nich Španělé vytvořili jednotku označenou Patrulla Vultee (roj Vultee), podřízenou přímo veliteli Escuadra n° 7. Od února 1938 byla jednotka rozšířena na letku, nazvanou 1a Escuadrilla del Grupo 72 (neoficiálně byla označována Escuadrilla Vultee).

První základnou se stalo letiště Archena (Murcia), poté se útvar přemístil na letiště La Rabasa. Letci určení k ovládání amerických strojů z velké části původně patřili do námořního letectva Aeronáutica Naval. S jejich výcvikem pomáhal v roli instruktora čs. pilot Jan Ferák, nedlouho předtím propuštěný z nacionalistického zajetí, do kterého se dostal po sestřelení bombardéru Potez 540 (k události došlo 31. května 1937 během náletu na Mallorku). Časem se letka přesunula na letiště Valdepeñaz (Ciudad Real). Právě poblíž Valdepeñaz Ferák 6. ledna 1938 poškodil stroj BV-002. Za letu mu vysadil motor, nicméně nouzové přistání skončilo celkem dobře a poškozený Vultee se mohl po opravách vrátit do řadové služby. Ferák ukončil své španělské angažmá nedlouho poté, 15. března 1938.

Z Valdepeñaz zahájily Vultee V-1A bombardovací akce proti cílům ležícím v blízkosti front v Toledu, Andalusii a Extremaduře. V čele jednotky stál Capitán de la Aviación Naval Carlos Lázaro Casajust. Letouny útočily na Campillo de Llerena, Tetamal, Puente del Arzobispo, Talavera aToledo. Poté se letka přemístila do La Senera uValencie, odkud 28. dubna provedla svou nejznámější akci: rychlý a překvapivý útok na přístav Viñaroz. Ten byl krátce předtím obsazen povstalci během ofenzivy, která rozdělila republikánské území ve dví (Katalánsko bylo nyní izolováno od zbytku republikánského Španělska povstaleckým koridorem). Pod ochranou stíhacích Polikarpovů I-16 ze 3a Escuadrilla del Grupo 21 pronikly bombardéry letem v malé výšce oklikou nad mořem k cíli a pumy svrhly na lodě v přístavu.


V-1A kódu 18-6 povstaleckého letectva

Nedlouho před náletem na Viñaroz byl ztracen jeden V-1A, který se zřítil do moře v prostoru ostrovů Hormigas. Osádka ve složení pilot Sarg. Alejandro Colinas Tissie a pozorovatel Sarg. José Martínez Cubells vyvázla.

Po nějaké době velení převzal Teniente Faustino Teresa a v polovině roku 1938 1a Escuadrilla pod velením pilota Cte. Juana Macho Juáreze sídlila v El Carmolí (v červenci měla ve stavu čtyři Vultee BV-001, 002, 004 a 005 a Northrop 5B BN-001). Na konci roku se přemístila na letiště Huercal Overa, aby se podílela na krytí nakonec nerealizovaného vylodění vládních sil v Motril. Začátkem roku 1939 se Vultee vrátily do El Carmolí, odkud pokračovaly v hlídkových letech podél pobřeží.

Konec republikánské moci se nezadržitelně blížil i v centrálním Španělsku. 4. března 1939 přešla na stranu povstalců část vládních sil v blízkosti El Carmolí. V chaosu následujícího rána Cte. Macho Juárez, domnívající se, že republikánská vláda kapitulovala, shromáždil osádky a oznámil konec občanské války. Letcům, kteří se (velmi oprávněně) obávali represí ze strany vítězných nacionalistů, povolil na strojích úlet do francouzského Alžírska. Vedle jednoho GP-1 a jednoho Poteze 540 odlétly také dva V-1A. Po přistání v alžírském Oranu-La Sénia internovaní Španělé záhy zjistili, že válka ještě neskončila! Stroje, které zůstaly v El Carmolí, pokračovaly v hlídkových akcích až do konce března. Až tehdy ulétl do Oranu-La Sénia ještě jeden Vultee V-1A.

V řadové službě se V-1A osvědčily jako dobře stavěné, velmi spolehlivé letouny. Žádný nebyl zničen během bojových akcí zásahem nepřítele a vzhledem ke své slušné rychlosti často operovaly bez stíhacího doprovodu.

Po skončení války povstalcům padlo do rukou celkem pět strojů: jeden v Los Alcázares, jeden v La Rabasa a tři, které Francouzi vrátili z Alžírska. Do aktivní služby se z nich zařadily jen tři, které obdržely nová označení 43-18, 43-20 a 43-21.

Čtyři jiné V-1A – c/n 8 (NC13770), c/n 15 (NC14251), c/n 21 (NC 14255) a c/n 24 (NC17325) – se nicméně do výzbroje španělského povstaleckého letectva dostaly již roku 1937. Patřily mezi sedm strojů tohoto typu zakoupených pro republikány společně s dalšími dopravními letouny Robertem Cusem ze společnosti Vimalert Co., New Yersey. Čtyři z nich byly naloženy na španělskou loď Mar Cantabrico (tři zbývající zůstaly v USA a posléze je zakoupila Čína), která vyplula z New Yorku 4. ledna 1937. Směřovala do baskického přístavu Santander, ale 8. března ji v Biskajském zálivu zajal povstalecký křižník Canarias. Nacionalisté ukořistěné letouny vylodili v přístavu El Ferrol.


Povstalecký V-1A 43-15 působil u Grupo 1-G-2

Povstalci nejdříve hodlali ze čtyř V-1A vytvořit průzkumnou-bombardovací jednotku nazvanou Grupo 18. Letouny proto obdržely kódová označení 18-6 až 18-9 (první dvoučíslí představovalo typový kód). Pak však došlo ke změně plánu a V-1A byly přiděleny mezi různé španělské nacionalistické jednotky jako transportní stroje a v této roli celkem klidně sloužily až do závěru války. Od léta 1938 přitom společně s dalšími transportními letouny tvořily výzbroj jednotky Grupo 43. Obdržely nová kódová označení, začínající dvoučíslím „43“: 43-7 (původně 18-6), 43-14 (dříve 18-7) 43-12 (ex 18-8) a 43-15 (18-9). K jediné vážnější nehodě během občanské války došlo 28. září 1938. Stroj 43-15 (působil u Heinkely He 51 vyzbrojeného Grupo 1-G-2) byl opravitelně poškozen při nouzovém přistání bez podvozku na ploše letiště Gamonal-Burgos.

V roce 1940 létaly u nového španělského letectva Ejército del Aire jen tři Vultee a v roce 1947 dva. Poslední z nich byl vyřazen roku 1953.

TTD Vultee V-1A
rozpětí: 15,24 m
délka: 11,27 m
výška: 3,07 m
nosná plocha: 34,50 m2
hmotnost prázdného letounu: 2413 kg
vzletová hmotnost: 3850 kg
max. rychlost (ve výšce 1200 m): 360 km/h
dostup: 6000 m
dolet: 1930 km
Zdroje (výběr)
Cerda, J. A. – Les Vultee V-1A Espagnols, Avions No 57/1997;
Fernandez, J. – Le Vulteee V-1/V-1A, Airmagazine No 18/2004;
Rajlich, J. – Legenda o republikánském letci Janu Ferákovi, Historie a vojenství 2/2008;
Saiz Cindocha, C. – Aviación Republicana Tomo II, III, Madrid 2006;
Salas Larrazábal, J. – Guerra Aerea 1936–39, Tomo III, IV, Madrid 2004

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 8/2010 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔05.09.2011 📕10.195

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Reklama

Poslední komentáře