F-16 versus MTR 02 Operace Opera – hlavní dějství

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔05.09.2011 📕6.896

Izrael již delší čas nakupoval letadla americké provenience doplněná vlastními verzemi těch komponentů, které americké ministerstvo obrany neuvolnilo k vývozu. To se týkalo především avioniky a prostředků pro elektronický boj. V souvislosti s dodávkami nové sovětské techniky včetně MiGů-25 arabským státům se Izrael začal ohlížet po vhodné protizbrani.

Nové stroje v arzenálu

V polovině 70. let se skupina izraelských pilotů účastnila porovnávacích testů několika nových letadel. Navzdory snahám omezit výdaje na zbrojení a šetřit napjatý rozpočet byl schválen nákup výkonných F-15A/B Baz (Eagle).

Ale ani výkonný F-15 Baz nebyl ideálním strojem. Nálet na reaktor byl proveditelný jen s konformními nádržemi CFT (Conformal Fuel Tanks), které obsahovaly dalších 3214 l paliva. Problém byl v tom, že v době, kdy se začalo o náletu poprvé uvažovat, v Izraeli žádné CFT nebyly. Byly součástí kontraktu pro rok 1979 a první čtyři soupravy dorazily od firmy MDD (McDonnell Douglas) až v roce 1980.


Jako první napadly reaktor íránské F-4E, bohužel bombami příliš malé ráže

Navíc F-15A/B Baz byl stroj pro vybojování vzdušné nadvlády, schopnosti napadat pozemní cíle byly omezené. Na rozdíl od F-4E nebyl vybaven pro nesení laserového značkovače cílů. Mohl tedy nést „chytré“ bomby, ale ozáření cíle by musely zajistit jiné letouny. Otázka byla jaké.

Naštěstí se již rýsovalo řešení zapeklité situace. Po uzavření dohod a následně mírové smlouvy v Camp Davidu mezi Izraelem a Egyptem došlo k zásadní změně. Spojené státy, konkrétně administrativa prezidenta Jimmyho Cartera, odsouhlasily prodej letounů F-16A/B v rámci programu Peace Marble I.

První objednaný balík zahrnoval 75 jednomístných F-16A a osm dvoumístných F-16B. Izraelci byli v pořadníku na F-16 až za Íránem, ale po pádu režimu Muhammada Rezy Pahlavího, došlo k prudkému ochlazení americko-íránských vztahů. Izraelcům tak spadlo do klína „požehnání“ v podobě volných 47 F-16A a osmi F-16B.

První F-16 dorazily do Izraele v červenci 1980. Letouny byly pokřtěny jménem Netz (Jestřáb) a první jednotkou, která je dostala, byla 117. TajesetHa’Silon Ha’Rishona“ (První proudová) na základně Ramat David nedaleko Haify. Za ní následovala „sousední110. Tajeset „Abirei Ha’Tsafon“ (Rytíři severu), sdílející společnou základnu.

Přeškolení pilotů probíhalo rychle, i když ne bez nehod. 117. Tajeset dosáhla 21. listopadu plné operační způsobilosti FOC (Full Operational Capability). 20. ledna 1981 došlo ve vzduchu ke srážce F-16A Netz (78-0328) s F-4E Kurnass. Pilot F-16 Ravseren Ehud Ben Amitay zahynul. Na druhou stranu 28. dubna téhož roku otevřel Sgan-aluf Ze’ev Raz, velitel 117. Tajeset nad Libanonem dlouhé skóre letounů F-16 sestřelením syrského vrtulníku Mi-8.

Nečekaný úder

Mezitím přišel úder ze strany, odkud to skoro nikdo nečekal. 22. září irácká armáda v síle šesti divizí s podporou asi 3000 tanků překročila hranice se svým sousedem – Íránem. Letectvo napadlo íránské letecké základny s cílem zničit letadla na zemi.


F-16A Netz s číslem 243 pilotoval nejmladší účastník mise Ilan Ramon

Írán se iráckého jaderného reaktoru obával stejně jako Izrael. Falešným slibům iráckého ministerského předsedy nenaletěl a nemínil riskovat. Týden po vypuknutí války se nad Bagdádem objevily čtyři F-4E Phantom II s íránskými výsostnými znaky ze základny Nojeh. Každý letoun nesl šest bomb LDGP (Low Drag General Purpose) Mk.82 ráže 227 kg a dvě řízené střely AIM-7E-2 Sparrow pro vlastní obranu.

Phantomy se přihnaly v malé výšce. Podlétly iráckou radarovou clonu a zcela překvapily protiletadlovou obranu, která nestihla ani vystřelit. Celý útok byl velmi rychlý a profesionálně provedený. Před Bagdádem se formace rozdělila. Jedna dvojice bombardovala elektrickou rozvodnu zásobující Bagdád. Druhá útočila na komplex Al Tuvajta.

Phantomy 4 km před cílem nabraly výšku a ze střemhlavého letu svrhly naráz bomby. Nad cílem nebyly ani 10 sekund. Bomby budovu reaktoru sice zasáhly, ale podle svědků se od kopule odrážely a opožděné exploze zasahovaly jiné objekty.

Ač se to zdá neuvěřitelné, podle posledních zjištění se Írán i Izrael cítily iráckým jaderným programem tak ohroženy, že jejich tajné služby navzdory některým nesmiřitelným rozporům (judaismus vs. islámský fundamentalismus) spolupracovaly. Je pravděpodobné, že výsledky náletu byly předané izraelským agentům a následně plánovačům Chel Ha’avir.


Ilan Ramon zahynul jako kosmonaut při katastrofě raketoplánu Columbia

Irácká propaganda sice vehementně tvrdila, že bombardování bylo nepřesné, ale nakonec přiznala škody ve výši 7 milionů dolarů a zdržení celého programu. Pro Izraelce z toho vyplynulo jedno ponaučení: je potřeba naložit těžké kusy! Dalším benefitem bylo, že irácká protivzdušná obrana se zaměřila směrem, odkud hrozba přišla. Nevýhodou bylo, že obrana byla ještě zesílena. Na izraelské piloty tak nakonec čekala pestrá sestava hlavňové i raketové výzbroje. Počínajíc letitými ZSU-57-2 přes jejich nástupce ZSU-23-4 se systémem řízení palby využívajícím palubní radiolokátor až po nechvalně známé PLŘS systému 2K12 Kub.

Předpisy stranou

Definitivní rozhodnutí o vybombardování reaktoru padlo 29. října 1980. Přísně tajná operace dostala název Opera. Bylo vybráno 12 nejzkušenějších pilotů od 117. a 110. Tajeset. Osm z nich (viz tabulka) se mělo přímo účastnit náletu, čtyři byli náhradníci.

Náletu se účastnili osobně oba velitelé perutí. Velitel 117. Tajeset i se svým zástupcem, který vedl druhou dvojici. Wingmanem velitele 110. Tajeset byl velitel základny Ranmat David Aluf Mishneh Yiftach Spector. Nejmladším účastníkem mise byl Seren Ilan Ramon, kterému bylo v době náletu 26 let.

Doprovod tvořily F-15A Baz a minimálně dva F-15B používané veliteli

Tento muž se stal prvním izraelským kosmonautem, specialistou pro užitečné zatížení letu STS-107. Zahynul 1. února 2003 při katastrofě raketoplánu OV-102 Columbia. Jeho F-16A bylo možné vidět na CIAF 2004 v Brně. S Českou republikou ho pojí ještě jedna věc. Při letu do vesmíru měl s sebou kopii kresby 14 letého pražského chlapce Petra Ginze.

Ačkoli byl F-16 kvalitativně novým letounem, splnění mise bylo na hranici jeho možností. Ale v sázce bylo příliš mnoho a nad lecčíms bylo nutné zavřít oči.

Nejkritičtější byla situace kolem paliva. Pro akci byla stanovena letová výška maximálně 50 m a přeletová rychlost 665 km/h, při které měly motory General Electric F110-GE-100 nejmenší spotřebu.

Každý letoun byl ověšen plnou sestavou tří přídavných nádrží. Dvou po 1400 l pod křídly a jednou s objemem 1135 l pod trupem, doplňujících základní zásobu 4060 l paliva v integrálních nádržích. Přesto bylo potřeba šetřit s každým litrem.

Byla prakticky ověřena možnost tankování letounů s běžícím motorem (Hot refueling). Díky tomu se podařilo do palivové soustavy „naprat“ dalších 700 l paliva, což představovalo asi 15 min letu. Letouny byly doplňované palivem ještě na čáře předběžného vzletu.

Předpis na F-16 zakazoval odhození prázdných přídavných nádrží, pokud jsou obsazené závěsníky pod křídly. Důvodem byly obavy o kolizi prázdné nádrže s další podvěšenou municí. Piloti Chel Ha’avir ověřili, že nádrže minou bomby s dostatečným odstupem. Bylo tedy možné prázdné nádrže odhodit a zbavit se tak zbytečného odporu.


Celou akci zajišťoval velitelský Boeing 707 Re’ev

Na základě vyhodnocení údajů o íránském náletu se Izraelci rozhodli neponechat nic náhodě a použít pořádný kalibr. Pro nálet byla pod každým křídlem F-16 upevněna jedna „hloupá“ bomba Mk.84 LDGP ráže 907 kg a na koncích křídel řízené střely AIM-9L Sidewinder. V konečném důsledku byly F-16 tak ověšené výzbrojí a palivem, že vzletová hmotnost o více než tunu překračovala povolený limit.

Bombardovat se mělo ze střemhlavého letu z výšky 1500 m pod úhlem 38°. Výška pro odhoz byla stanovena na 1200 m. Bomby tak dopadaly na kopuli pod strmým úhlem kolem 66° a neměly tendenci se odrážet. Kromě toho bylo zaručené, že střepiny nezasáhnou nosič.

Pro maximální trhavý efekt byly bomby vybavené zpožďovacími zapalovačem, aby explodovaly uvnitř budovy. Dostatečnou přesnost bombardování zajišťoval zbraňový počítač F-16, umožňující bombardování metodou CCIP (Continuously Computed Impact Point), zobrazující na HUD (Head Up Display) spojitě vypočítávaný bod dopadu. Pravděpodobná kruhová odchylka od cíle (CEP – Circular Error Probability) je udávána na 12 m.

Pro případ, že by do akce zasáhlo irácké letectvo, cvičili piloti F-16 únikové manévry s vypnutým přídavným spalováním.

Rozhodnuto

Protože Izrael nemá s Irákem společnou hranici, bylo nutné narušit vzdušný prostor Saúdské Arábie. Informace o arabské protivzdušné obraně aktivně shromažďovali piloti 119. Tajeset, vyzbrojené letouny F-4E(S). Letouny hledaly díry v systému včasné výstrahy a proměřovaly dosahy a rozlišovací schopnosti přehledových radiolokátorů.

Datem útoku byla definitivně zvolena neděle 7. června 1981. Údernou skupinu tvořily dvě letky po čtyřech F-16A Netz. První formaci F-16A, původně Block 5 vyčlenila 117. Tajeset a pro operaci dostala volací znak Izmal, druhou skupinu tvořily F-16A Block 10 od 110. Tajeset a jejich volacím znakem byl Eshkol (viz tabulka).

Letouny úderných skupin operace Opera
Pilot Volací znak Bort Nr. Serial Tajeset
Ze’ev Raz Izmal 01 113 78-0315 117
Amos Yadlin Izmal 02 107 78-0311 117
Dov „Dubi“ Yoffe Izmal 03 118 78-0318 117
Hagai Katz Izmal 04 129 78-0322 117
Amir Nahumi Eshkol 01 228 78-0332 110
Yiftach Spector Eshkol 02 223 78-0329 110
Relik Shafir Eshkol 03 239 78-0339 110
Ilan Ramon Eshkol 04 243 78-0342 110

Doprovod tvořily tři dvojice letounů F-15A Baz od 133. Tajeset, napakované palivem a výzbrojí. Kromě vnitřní zásoby 5260 l nesly CFT s objemem 3211 l a tři přídavné nádrže s objemem po 2270 l. Pro vzdušný boj měly podvěšenou plnou sadu čtyř AIM-7F Sparrow s poloaktivním RL navedením a čtyř domácích Shafrir s pasivním infračerveným navedením. Volací znaky dvojic byly Petel, Patephone a Pakhman.

Akci velel Moshe Melnik (Petel 01), velitel 133. Tajeset. Za wingmana si vybral Benny Zinkera. Moshe sedlal F-15B sYair Rachmilevicem na zadním sedadle. Dvoumístná verze byla zvolena proto, aby měl velitel formace možnost věnovat více času samotnému velení. Dvoumístná verze nesla na vnějším křídelním závěsníku soupravu pro elektronický boj AN/ALQ-119.

V druhé dvojici byl další „double seater“, pilotovaný Mickey Levem (Patephone 01). Tento letoun měl zajišťovat předání informací o výsledku náletu. Na zadní části překrytu byla z vnější strany nalepena HF anténa. Vysílačky pracující v tomto vlnovém rozsahu mají větší dosah. Radistou na zadním sedadle byl Aluf Mishneh Aviem Sella, jeden z plánovačů operace Opera.


1 a 2 Budovy č. 80 a 85 pro elektromagnetickou separaci izotopů (EMIS) 3 Laboratoře na výrobu izotopů budova, č.15 4 Reaktor IRT 5000, budova č.13 5 Reaktor Tammuz 2 s kopulí, budova č. 22 6 Chladicí věže reaktoru 7 Strážnice a vstupní objekt Měřítko dole dává dobrou představu o síle zemních valů kolem celého komplexu

Třetím „plnohodnotným“ plukovníkem účastnícím se celé operace byl vedoucí třetí formace F-15 Aluf Mishneh Eitan Ben-Eliyahu, jehož záda hlídal wingman Yoram Peled. Ben-Eliyahu byl smolař a téměř musel svou účast na náletu odvolat, protože jeho F-15 stávkoval palivový systém.

Všechny letouny F-16A přeletěly v pátek 5. června na základnu Etzion, která byla cíli nejblíže. Byla to okupovaná základna na Sinajském poloostrově, kterou měl Izrael v roce 1982 vrátit Egyptu.

Na podporu celé akce byla připravena ještě čtveřice F-15 Baz, patrolující nad Mrtvým mořem a monitorující aktivitu jordánského letectva. Dále byl připraven tankovací letoun KC-135 a další letoun Boeing 707 sloužící jako létající velitelské stanoviště a retranslační stanice.

Velitel formace Ze’ev Raz na briefingu před svými piloty neskrýval, do čeho jdou: „Nebudeme mít dost paliva. Kdo se zaplete do souboje, domů nedoletí!

Také pokyny k tomu, co musejí udělat, byly jasné: „Budete bombardovat s pětisekundovými intervaly. Celkem shodíme 16 bomb – na zničení cíle stačí 8 zásahů.

Nálet

Samotná akce začala v 15.55. Vzlet nebyl bez problémů. Amir Nahumi si musel vzít jeden ze čtyř náhradních letounů, protože jeho původní měl blíže nespecifikovanou poruchu. Dalším postiženým byl Relik Shafir, jehož palivoměr začal při „hot refueling“ stávkovat a neustále klesal, přestože technici naplnili nádrže „po špunty“. Na výměnu letounu už nebyl čas, tak jen mávl rukou.


Záběr na komplex v Al Tuvajtě. Budova reaktoru bývala v modrém obdélníku. Izraelci a následně spojenci v operaci Pouštní bouře ji srovnali se zemí

Letouny se postupně odpojovaly od „pupečních šňůr“ cisteren, s 300m rozestupy pojížděly na start a okamžitě vzlétaly. Přestože byly letouny přetížené, museli se piloti kvůli úspoře paliva rozjíždět bez použití přídavného spalování. Teprve po dosažení rychlosti 150 km/h si krátkodobě pomohli „kopancem forsáže“ do vzduchu. Po odlepení a dosažení rychlosti 350 km/h přídavné spalování vypnuli a do konce letu museli zapomenout, že existuje, pokud se chtěli vrátit domů.

Letouny zaujaly ve výšce 730 m volnou sestavu, udělaly zatáčku doleva a přes Akabský záliv vlétly do vzdušného prostoru Saúdské Arábie. U moře byly sice tisíce turistů, kteří nemohli formaci nevidět a neslyšet. V zálivu navíc kotvila jordánská královská jachta s panovníkem na palubě. Nicméně údajný telefonát jasnozřivého krále Hussaina, který okamžitě uhádl, kam letouny míří, a zavolal irácké PVO, je jen hezkou pohádkou.

Letouny „sjely“ do výšky 50 m a 80 min pokračovaly rychlostí 0,7 M nad pouští směrem k Bagdádu, za naprostého radiového ticha a s radary zapnutými na náhradní zátěž. Přilákat zbytečnými radiovými emisemi pozornost letounů E-3A Sentry saúdského královského letectva bylo to poslední, oč by piloti stáli. Přídavné nádrže odhazovali individuálně, takže zůstaly rozházené v délce mnoha kilometrů.

Odpor, a tím i spotřeba F-16 značně klesly. Rychlost pomalu stoupala na 0,8 M. Krátce na to vlétli do iráckého vzdušného prostoru. 40 km před Bagdádem piloti F-15 i F-16 zapnuli radary a začali pátrat po nepříteli. Po přeletu Eufratu se formace F-15 rozdělila. Dvojice Pakhman hlídkovala západně, Patephone na jihozápadě od cíle, Petel kroužila nad leteckými základnami v okolí Bagdádu a na závěr kryla odlet útočné formace.

Deset minut před cílem zkontroloval Ze’ev Raz polohu podle dvojice měst Al-Mardh a Al-Rahhaliah. Krátce potom odhodily F-16A i podtrupové nádrže a dál pokračovaly jen s bombami. Těsně před přeletem řeky Tigris přerušil velitel formace poprvé radiové ticho, aby ostatní varoval před vedením vysokého napětí.

Sedm kilometrů před Al Tuvajtou začaly letouny s přetížením 7 g ostře stoupat do výšky 3000 m. Na vrcholu stoupání se obrátily na záda a piloti začali pátrat po kopuli reaktoru. Potom dotočili zvrat a střemhlavým letem se vrhli na cíl. První F-16A v 17:35. Doba úderu byla zvolena tak, aby v areálu prakticky nikdo nebyl, navíc letouny útočily s ostrým večerním sluncem v zádech, což ztěžovalo vizuální vyhledávání cílů pátračům irácké PVO.

První odhodila bomby formace Izmail. Hned první pár Mk.84 probil kopuli reaktoru. V pětisekundových intervalech následovali ostatní piloti. Bomby explodovaly uvnitř budovy, takže druhá formace musela zaměřovat cíl skrz oblak kouře a prachu.

Z 16 odhozených pum zasáhlo budovu 14. Cíl netrefil Yiftach Spector, který špatně nalétl IP (Initial Point) vstupní bod. Dvě ze svržených bomb nevybuchly. Jedna byla nalezena ve spojovacím tunelu mezi budovou reaktoru a závodem na úpravu plutonia.

Budova reaktoru byla zničena. Celkové ztráty na životech byly 10 iráckých vojáků a jeden francouzský civilista, inženýr Damen Chasussepied. To ale byly jen přímé ztráty. Když se Saddám Husajn dozvěděl o náletu, nechal zastřelit velitele oblasti PVO a několik dalších důstojníků v hodnosti od majora nahoru. Dalších 23 lidí bylo uvězněno.

V řadě zdrojů koluje mýtus o tom, že neděle byla pro úder zvolena proto, aby byly co nejmenší ztráty na životech civilistů. To vychází z neznalosti poměrů. V arabských zemích je hlavním volným dnem pátek a neděle je běžný pracovní den. Zahraniční dělníci ve všech zemích světa respektují místní zvyklosti, takže to, že byl nálet proveden v neděli, nemělo na výši ztrát žádný vliv.

Piloti po odhozu provedli odval od cíle a vypálili salvu flér a dipólů, aby rušili hlavice řízených střel. Reakce PVO však byla pomalá. Celý nálet trval 45 sekund a povolení k palbě raketových baterií se vydávalo centrálně z Bagdádu. Ověření a odpověď trvaly v nejlepším případě 2 minuty. Letouny tak byly obtěžované jen nepříliš přesnou palbou hlavňových zbraní. Dvě F-16 utrpěly lehká poškození.

Po odhozu ohlásili všichni piloti kódové slovo Charlie, což znamenalo, že v pořádku odbombardovali. Ze’ev Raz odeslal s pomocí retranslace přes Levovu F-15B „Everybody Charlie“, což zachytila osádka velitelského Boingu 707.

Teď zbývala cesta domů. F-16 již spotřebovaly 2/3 paliva. Proto vystoupaly do výšky 11 500 m, aby snížily spotřebu. Doprovodné F-15 je hlídaly ještě o 1000 m výš. Cestou zpět přišla gratulace od velitele Chel Ha’avir a přání: „Hlavně se v pořádku vraťte.

V 19:00 dosedly F-16 na základnu Etzion, s prakticky vyschlými nádržemi. Té „nejplnější“ zbývalo palivo na 15 minut letu. Doprovodné F-15 se vrátily na mateřskou základnu Tel Nov a s palivem na tom nebyly o mnoho lépe.

Operace skončila a s ní i Saddámovy ambice na získání plutonia na výrobu jaderných zbraní. Reakce světových politiků v čele se Sovětským svazem a Ligou arabských zemí byla téměř hysterická, připojila se samozřejmě i Francie a další země. Rada OSN vydala rezoluci č. 487, která nálet odsoudila. Americká diplomacie sice rezoluci podpořila, ale obratně se jí podařilo vetovat všechny návrhy na sankce a humbuk kolem náletu postupně vyšuměl.

Celá akce vypadala zcela jinak o necelých 10 let později. Umírněný postoj Izraele k raketovému bombardování jeho území ze strany Iráku byl zčásti ovlivněn vědomím, že nenesou jaderné hlavice. V říjnu 1991 ministr zahraničních věcí USA Dick Cheney Izraeli za akci oficiálně poděkoval.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 8/2010 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔05.09.2011 📕6.896

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře