Úspěšné konstrukce bratří Kratochvílů

Autor : Jiří Fencl 🕔04.09.2011 📕13.337

Armádní puška ČZ 37

ráže 7,92 mm Mauser (7,92 x 57 mm, 8 x 57 JS) se vyvíjela postupně v pěti prototypech. Poslední z nich se zkoušel v Plaveckém Podhradí a začátkem roku 1938 už také u útvarů. Byla to samonabíjecí puška s dělenou pažbou, odděleným dlouhým pístem pod hlavní a s ventilací předpažbí, uzamykaná kýváním zadního konce závorníku, rozebíraná zezadu (bez „lámání“), s nábojovou schránkou na 10 nábojů plněnou z pásku, a do dvou poloh (vodorovné a svislé) otočnou klikou závěru. Zkonstruoval ji už s největší pravděpodobností podílel i Jan Kratochvíl, který nastoupil do „Z“ v roce 1937. Prototyp se úspěšně předváděl v Sovětském svazu, k zavedení zbraně ani tam, ani u nás ale nedošlo. V únoru 1939 přišla ČZ k porovnávacím zkouškám do Plaveckého Podhradí s novým typem pušky, jehož plynový píst tvaru trubky navlečené na hlaveň působil na nosič závorníku prostřednictvím odemykače v ose hlavně. Řešení obou bratrů Kratochvílů později chránil patent č. 80358 a využívala ho i jejich puška vz. 52 a následně i přerážovaný vz. 52/57.


Bratři Jan a Jaroslav Kratochvílové

Akumulační puška ČZ 148

vznikla v ČZ hned krátce po válce (zdá se proto, že se na ní pracovalo už v průběhu války). Je to velmi zajímavá kolektivní konstrukce (mj. také Jana Kratochvíla), krytá patentem č. 78194 (viz dále). Jedná se o pušku s pevnou hlavní a s opakovacím ústrojím poháněným energií plynů odebraných z hlavně při výstřelu. Od jiných konstrukcí se liší tím, že se v době, kdy je závěr ještě uzavřen, využije část energie plynů k napnutí vratného (i bicího) mechanismu zbraně a zbytek energie k napnutí pružinového akumulátoru, který následně provede odemčení a otevření závěru a přebití zbraně. Jedná se o určitou analogii konstrukcí pušek Marga či Farquhar-Hill, resp. kulometu Beardmore-Farquhar z počátku 20. století, vyroben byl ale pouze funkční vzorek.

Samonabíjecí pistole ČZ model 45

ráže 6,35 mm Browning (6,35 x 15,8 mm, 25 Auto, 25 ACP) byla v podstatě kapesní pistole ČZ mod. 36 Františka Myšky, modernizovaná Janem Kratochvílem za účelem zlevnění její výroby. Měla opět spoušťové napínání bicího mechanismu (dnes označované jako DAO) a zásobník na 8 nábojů, ale navíc ještě zásobníkovou pojistku. Pozná se podle dělené levé bočnice těla.


Patentová skica k patentu č. 80358, řešícímu odběr plynů z hlavně pušky vz. 52 (současně je vidět i vpředu kývající závorník podle patentu č. 82314)

7,65mm služební pistole ČZ vz. 50

konstrukce bratří Kratochvílů z let 1947–48, navazovala na koncepci německých pistolí Walther PP a PPK. Byla určena pro tehdy oblíbený pistolový náboj 7,65 mm Browning (7,65 x 17 mm, 32 ACP) a pracovala na principu využití zpětného rázu na neuzamčený dynamický závěr. Byla vybavena hned dvěma pojistkami: automatickou blokací úderníku a pojistkou manuální páčkovou, která ve třetí, nestabilní poloze vypouštěla bez výstřelu napnutý kohout (přičemž kohout i spoušť byly zajištěny). Pokud byl v komoře náboj, vyčníval ze závěru výstražník. Pistole se začala vyrábět v ČZ Strakonice, n. p., v roce 1950 a vyráběla se asi do poloviny roku 1952, následně v letech 1957–1970 se vyráběla s přestávkami i v ZPS, n. p., Uherský Brod (nynější České zbrojovce, a. s. ). Celkem se mělo vyrobit asi 273 000 kusů. Modernizovaná „padesátka“ s označením vz. 70 se pak nepravidelně vyráběla v Uherském Brodě také v letech 1970–1983. Celkem se údajně vyrobilo více než 819 000 kusů těchto zbraní. Obě pistole odebíralo Ministerstvo vnitra, většina výrobků byla ale určena pro vývoz do kapitalistických států.

Armádní pistole vz. 52

V rámci poválečných pokusů o čs. armádní pistoli na výkonný náboj 9 mm Parabellum (9 x 19 mm, 9 mm Luger) s krátkým zákluzem hlavně a pevně uzamčeným závěrem přišli bratři Kratochvílové s prototypem pistole ČZ 482 se zcela originálním uzamčením nábojové komory bočními válečky. Válečky ovládal uzamykač tvořící současně zadní oporu předsuvné pružiny. V uzamčeném stavu byly válečky rozepnuty do stran, do odpovídajících vybrání v závěru a uzamykaly tak pevně závěr s hlavní. Zbraň byla posléze překonstruována na náboj 7,62 mm Tokarev (7,62 x 25 mm) a označena nejdříve ČZ 491 a pak ČZ 513. 17. května 1952 byla zavedena do výzbroje čs. armády jako „7,62mm pistole vz. 52“. SA bicí mechanismus byl kohoutový s bicí pružinou ve hřbetu rukojeti, úderník jistila automatická blokace, manuální páková po jistka na levé straně zadní části těla zbraně měla kromě stabilních poloh odjištěno, a zajištěno, ještě třetí, nestabilní polohu, která bezpečně vypouštěla kohout bez výstřelu i při náboji v komoře.


Pistole vz. 50

7,62mm samonabíjecí puška vz. 52

Když byla nařízena unifikace původní čs. ráže 7,5 mm na ráži 7,62 mm zemí Varšavské smlouvy, přerážoval se z celé široké škály tehdy zkoušených prototypů samonabíjecích pušek všech tří čs. konstrukčních pracovišť na tuzemský náboj 7,62 x 45 mm už jen během zkoušek nejúspěšnější strakonický typ ČZ 493 bratří Kratochvílů. Ti tak vytvořili pro nový náboj prototyp 7,62mm pušky ČZ 502, na kterém provedli během roku 1951 ještě některé úpravy a zbraň poněkud odlehčili. Puška pak byla zavedena do výzbroje čs. armády jako „7,62mm samonabíjecí puška vz. 52“ a náboj jako „7,62mm náboj vz. 52“. Automatika zbraně pracovala na principu využití tlaku plynů odebraných z vývrtu hlavně, na píst ve tvaru trubky navlečené na hlavni. Plechová pístnice přenášela pohyb pístu na odemykač se dvěma raménky vzadu a ten zase na nosič závorníku a závorník, uzamykaný vyklápěním jeho předního konce. Bicí mechanismus byl kladívkový, zásobník schránkový dvouřadový pro 10 nábojů. Zbraň střílela pouze jednotlivými ranami. Po zavedení sovětského náboje 7,62 x 39 mm vz. 43 byla puška překonstruována v brněnské Konstruktě, n. p., pro tento náboj. Rekonstrukcí tak vznikla 7,62mm samonabíjecí puška vz. 52/57.

A jejich patenty?

Před válkou platil v a. s. Česká zbrojovka v Praze, závod Strakonice (podobně jako v ostatních dvou čs. zbrojovkách) firemní patentový regulativ, který nařizoval přihlašovat veškeré v podniku vzniklé patenty jménem firmy. Přihlašovatelem veškerých patentů proto byla „Česká zbrojovka, akciová společnost v Praze, Strakonice“. Vzhledem k tomu nelze s jistotou určit, který pracovník firmy se na tom kterém patentu podílel. Předválečné patenty zde proto uvádím spíše jen pro doplnění, protože od 16. 1. 1937 už pracoval v oddělení „Z“ Jan Kratochvíl (Jaroslav nastoupil až k 16. 8. 1940).


Prototyp samonabíjecí pušky ČZ 37

Patenty:

63007

– Ruční zařízení k napínání závěru samočinně opakujících střelných zbraní – Česká zbroj akc. spol. v Praze, Strakonice (přihlášen 8. 4. 1937, vydán 25. 12. 1938, chráněn od 15. 8. 1938: ruční klika závěru otočná nahoru či vpravo).

65547

– Zadek pouzdra pro samočinně opakující střelné zbraně – Česká zbrojovka akciová společnost v Praze, Strakonice (přihlášen 18. 2. 1937, vydán 10. 10. 1939, chráněn od 15. 5. 1939: zadek pouzdra se zasouvá do pouzdra zezadu, na konci je příčně přestavovaná bajonetová uzávěrka).

66438

– Závěr pro samočinné střelné zbraně – Česká zbrojovka akciová společnost v Praze, Strakonice (přihlášen 8. 2. 1937, vydán 10. 1. 1940, chráněn od 15. 1. 1939: závěr kývá kolem předního konce; nosič zajíždí zkosenou přední plochou výřezu v mostu pod přední šikmou plochu zubu závorníku a zvedá ho).


Puška vz. 52

78194

– Samočinně opakující střelná zbraň – Česká zbrojovka, n. p., Strakonice, Ing. Jaroslav Malina, Praha, Václav Polanka, Zadní Ptákovice a Jan Kratochvíl, Strakonice (přihlášen 8. 8. 1945, vydán 15. 11. 1949, chráněn od 15. 4. 1949: puška s akumulační zpruhou).

80358

– Ovládání závěru samočinné střelné zbraně s plynovým pístem se zákluzem – Česká zbrojovka, n. p., Strakonice, Jan Kratochvíl, Strakonice a Jaroslav Kratochvíl, Pracejovice (přihlášen 20. 1. 1950, vydán 15. 4. 1951, chráněn od 15. 9. 1950: píst je uspořádán prstencově kolem hlavně, pístnice z plechu zapadá jedním koncem do pístu a druhým do odemykače).

81498

– Zajištění úderníku střelných zbraní – Česká zbrojovka, n. p., Strakonice a Jan Kratochvíl, Strakonice (přihlášen 28. 1. 1948, vydán 15. 12. 1951, chráněn od 15. 2. 1951: automatická pojistka úderníku pistolí).


Armádní pistole vz. 52

81886

– Výstražník přítomnosti náboje v nábojové komoře, zejména u automatických pistolí – Česká zbrojovka, n. p., Strakonice a Jan Kratochvíl, Strakonice (přihlášen 19. 1. 1949, vydán 31. 3. 1952, chráněn od 15. 6. 1951: vysouvání a zasouvání výstražníku ovládá dvouramenný vytahovač).

82214

– Uzávorování hlavně samočinné střelné zbraně, zvláště pak ruční pistole se zákluznou hlavní a uzávorovacími válečky – Česká zbrojovka, n. p., Strakonice a Jan Kratochvíl, Strakonice (přihlášen 19. 1. 1949, vydán 31. 3. 1952, chráněn od 15. 8. 1951: válečky uzamykaný závěr pistole vz. 52).

82314

– Závorník pro samočinné střelné zbraně s pístem plynovým a s pevnou hlavní – Česká zbrojovka, n. p., Strakonice a Jan Kratochvíl, Strakonice a Jaroslav Kratochvíl, Pracejovice (přihlášen 3. 3. 1950, vydán 31. 3. 1952, chráněn od 15. 10. 1951: závorník kývá předním čelem za nábojovou komorou, aplikace u pušky vz. 52 a následně i vz. 52/57).

A mužští potomci jako eventuální pokračovatelé zbraňařské tradice?

Ing. Jan Kratochvíl ml. (syn Jana st.) vystudoval strojní fakultu ČVUT v Praze. V roce 1962 už byl v ČZM, n. p., na brigádě „na motorech v Zetce“, a pak tam v roce 1963 nastoupil na plný úvazek. Celých 30 let tam prožil v konstrukci závodu Obráběcí stroje, kde pracoval především na konstrukci brusek na otvory u jednoúčelových obráběcích strojů. V roce 1963 totiž převzali zVÚOSO (Výzkumný ústav obráběcích strojů a obrábění v Praze) výrobu brusek, které pak – jak sám říká – „dotáhli až na zajímavou úroveň“. Brusky se vyvíjely především pro strojírnu, protože „se nedalo prakticky nic koupit, a všechno si museli dělat sami“. Po zmíněných 30 letech, v roce 1992, ze zbrojovky odešel do STS Strakonice, kde pracoval jako technik. Bylo mu to líto, protože žil pro obráběcí stroje, které byly jeho hobby.


Miroslav Kratochvíl a Jan Kratochvíl ml

Asi v roce 1995 se do Obráběcích strojů ČZ vrátil, protože předpokládal, že vývoj bude pokračovat. Když totiž před svým odchodem z Obráběcích strojů pracoval jako vedoucí konstrukce, připravovali si s vedoucím vývoje výhled, kam by mohl další vývoj oboru směřovat, a měli tak připravený program na celých 20 let dopředu. Pak ale, jak sám říká, „přišlo řízení strojů počítači, a vývoj šel úplně jinam“. Do ČZ se vrátil jako vedoucí celého technického úseku, což však dnes vidí jako svoji velikou chybu. Nic totiž nepokračovalo a s porevolučním ředitelem nebylo možno se vůbec dohodnout. Proto už koncem téhož roku odešel k německé firmě BIZO-Keibel ve Strakonicích, která sice nevyráběla žádný vlastní výrobek, zato ale disponovala vynikající technologií.


Instrukční náčrt z vojenského předpisu k pušce vz. 52/57 – podélný řez mechanismem zbraně

Ing. Jan mladší má dceru a syna. Syn lékař je v pořadí už třetí Jan, dcera Eva pracuje jako zubařka. V rodině tak už není žádný další strojař, a Jan ml. tedy „nemá komu předat vývojové pomůcky svého slavnějšího otce“.

Miroslav Kratochvíl

(syn Jaroslava) se narodil 12. 6. 1944 v Pracejovicích. Po vystudování techniky pracoval v ČZ jako řadový konstruktér v přípravě motocyklové výroby (na přípravcích, formách, nástrojích atd.), později povýšil na vedoucího. Nakonec se dostal až do vedení podniku jako šéf řízení jakosti. Po revoluci byl převeden jako šéf vývoje do odděleného závodu Cagiva, kde setrval asi rok. Protože tam ale byl plán postavený jednoznačně k likvidaci značky ČZ a ke zničení centra výroby motocyklů v Evropě, začal se stavět proti tomu a bouřit, až „to jednou nezvládl a poslal vedení závodu do p…“. Zastával totiž názor, že celý svět není tak silný, aby mohl kupovat drahé motorky, a že tedy trh levnějších motocyklů ČZ pořád existuje. Dva měsíce nato pak dostal vyhazov, rok krmil prasata a „ani si nic lepšího nesháněl“. Odchod ho pochopitelně mrzel, protože dělal v ČZ celých 30 let a práce ho bavila, byla jeho koníčkem.

Syn Lukáš pak ale začal podnikat v distribuci masa a uzenin, postavil si dům v Bohunicích, kde si pak – už spolu – přistavěli nový areál skladu. Dnes už dělá v tomto – tak odlišném – oboru asi 16 let.


Puška ČZ 493, předchůdce pušek vz. 52 a vz. 52/57


Puška ČZ 148 s akumulační zpruhou.

Zdroje:
ER, Hurych V.: Věřit lidem. Naše noviny, 16. 12. 1966; Lugs Jaroslav: Handfeuerwaffen. Militärverlag der DDR, Berlin 1971;
Popelínský L.: Čs. automatické zbraně a jejich tvůrci. Praha 1999;
Sichinger J.: Když se řekne ČZ Strakonice. Propagační oddělení ČZ, 1989;
Skramoušský J., Packan P.: Samonabíjecí pušky ráže 7,5x45 mm. SM 7/2008, s. 12 – 17; Skramoušský J, Packan P.: Akumulační pušky ČZ vz. 148. SM č. 8/2003, s. 12 – 14;
Šáda M.: Čs. ruční střelné zbraně a kulomety, Praha 1971;
Šrůtek J.: Černá a bílá (procházka půlstoletím Českých závodů motocyklových ve Strakonicích 1919–1969), České Budějovice, 1969

Poděkování: Podnikovému archivu ČZ, a. s., Strakonice, Muzeu středního Pootaví Strakonice a všem potomkům obou bratrů za osobní vzpomínky, rodinné materiály a fotografie.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 7/2010 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Jiří Fencl 🕔04.09.2011 📕13.337

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře