Cruiser tank Mk.III – podvozek Christie po anglicku

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔04.09.2011 📕8.101

Byla zavedena nová kategorizace tanků, která opustila tradiční dělení na lehké, střední a těžké, zavedené v průběhu 1. světové války. Po novém měly být tanky lehké, pouze s kulometnou výzbrojí, tanky infantry (pěchotní), jejichž pancíř musel vydržet dlouhodobé ostřelování tehdy dostupnými protitankovými kanony, a cruiser (křižníkové, v české literatuře se používá pojem rychlé) tanky, které naopak měly nést kanon schopný probít pancíř tehdy známých tanků.

První pokusy

Jestliže se od pěchotních tanků očekávalo, že se budou v terénu pohybovat maximálně rychlostí klusajícího pěšáka, u rychlých tanků měla být rychlost hlavní ochranou. Hlavním úkolem těchto tanků měly být průlomy a rychlé postupy slabými místy nepřátelské obrany. Šlo o rozvinutí původních myšlenek J. F. C. Fullera a B. H. Liddell Harta.

Cruiser tanky, jak ostatně vyplývá z jejich označení, měly plnit přibližně stejné úkoly jako křižníky na moři. Měly operovat samostatně, rychle pronikat obranou, napadat komunikace a zásobovací linie. Měly provádět obchvaty, útočit na druhé sledy a zadní voje, přesouvající se v pochodových sestavách a vyhýbat se čelním útokům na obranné linie. Měly údery dávat – ne je přijímat. Na přijímání ran byly pěchotní tanky.

Prvními pokusy o vytvoření takového tanku byla vozidla A9 Cruiser Tank Mk.I, zkonstruovaná sirem Johnem Cardenem z firmy Armstrong Whitworth v roce 1934. Šlo o vícevěžový tank, který měl centrální věž vyzbrojenou kanonem OQF 2pdr (ráže 40 mm) a dvě věže s kulomety Vickers po obou stranách prostoru řidiče.

Ústup od do té doby běžných kanonů QQF 3pdr (ráže 47 mm) byl zdánlivě krokem zpět, ale opak je pravdou. Hlavním požadavkem na kanon byla schopnost prorážet pancíř nepřátelských tanků. Pokud si porovnáme balistický výkon obou zbraní, zjistíme, že 3pdr vystřeloval střelu s hmotností 1,36 kg (3 libry) úsťovou rychlostí 564 m/s.

Kanon OQF 2pdr vystřeloval projektil AP (Armour Piercing) vážící 1,08 kg úsťovou rychlostí 792 m/s a podkaliberní APHV (Armour Piercing High Velocity) se stejnou hmotností, rychlostí 853 m/s. Jinými slovy – obě střely dvouliberního kanonu měly vyšší úsťovou energii. Vzhledem k tomu, že se dopadová energie rozkládala na menší průřez, měly také mnohem větší průbojnost.


Předvádění tanku Christie M 1931 v Británii

Vyjádřeno konkrétními čísly, střela z 3pdr probíjela na vzdálenost 500 yardů (457 m) 27mm pancíř skloněný pod úhlem 30o. Střela AP 2pdr dokázala na stejnou vzdálenost probít 57 mm. Dokonce ještě ve vzdálenosti 2 000 yardů (1 928 m) dokázala probít 40mm pancíř. Podkaliberní APHV probila na 500 yardů 64 mm a na 2 000 yardů 45mm pancíř. Vše měřeno podle stejné metodiky. Navíc měly oba typy střel 2pdr plošší trajektorii, což je výhodné při střelbě na větší vzdálenost.

Díky malým rozměrům munice bylo možné vézt velký palebný průměr a manipulace s ní byla snadná. V kombinaci s poloautomatickým závěrem dokázala dobře vycvičená obsluha vypálit až 20 výstřelů za minutu. Daní byla vyšší hmotnost tohoto kanonu a menší účinnost tříštivo-trhavé munice, daná menší hmotností trhaviny v granátu ráže 40 mm.

Nástupcem tohoto vozidla byl tank A10 Cruiser Tank Mk.II, který byl zbaven nepraktických kulometných věží v přední části korby. Ušetřená hmotnost byla využita na zesílení pancéřování na čele a na bocích. Oba tanky byly vyrobeny v malých sériích, 125 a 175 kusů. Jejich podvozek se stal základem úspěšného pěchotního tanku Valentine. Nás však bude zajímat jiná vývojová větev.

Kyjevské překvapení

Značný vliv na konstrukci dalších rychlých tanků měly návštěvy britské vojenské delegace na manévrech Kyjevského vojenského okruhu v roce 1935 a 1936, kde byl předveden útok stovky sovětských rychlých tanků BT-5. Plukovník Giffard Le Quesne Martel, zastánce kolopásových vozidel, na vlastní oči viděl, že koncepci, která se v Británii nesetkala s úspěchem, lze dotáhnout do úspěšného konce.


Zadní část Cruiser Mk.III* z Bovingtonu.Požadavky na výkony sovětských tanků BT ve značné míře odpovídaly požadavkům kladeným na britské tanky, i když předpokládaný způsob nasazení byl odlišný. Pro plukovníka Martela nebyl problém identifikovat tvůrce zavěšení. Práce Johna Waltera Christieho byly známé, ale ve vlastní zemi – v USA, nedoceněné.

Christieho firma US Wheel Track Layer Corporation se potýkala s finančními problémy a v roce 1934 byla nucena vyhlásit bankrot. Její zakladatel navzdory tomu pokračoval ve vývoji „létajícího tanku“ a snažil se získat zakázky jak doma, tak v zahraničí. Takže poptávka z Británie byla více než vítaná.

Britové využili na realizaci celého kontraktu firmu Morris Motor Company. V říjnu 1936 byl podepsán kontrakt číslo 89, na jehož základě mělo být dovezeno vzorové vozidlo Christie a jejich tvůrci vyplacena částka 8 000 liber. Tank Christie M 1931 dorazil do Británie 11. listopadu 1936 v doprovodu Waltera Christie a továrního zkušebního řidiče Leo Andersona.


Podvozek Christie se stal základem pro celou vývojovou řadu britských tanků

Vozidlo, které se stalo pravzorem celé rodiny tanků, končící typem A34 Comet, dostalo označení A13E1. Aby se vyhnul problémům s americkými celními úřady, deklaroval vývozce vozidlo jako pásový traktor. Někde se objevují informace, že byl do Británie dovezen tank M 1932, ale ten byl vyroben jen jeden a byl vyvezen do SSSR. Tank M 1931 prošel v zimě 1936/37 intenzivními zkouškami v okolí města Aldershot (hrabství Hampshire). Celkem najezdil 1091 km, z toho 527 v terénu.

Létající tank“ se do Británie také dostal. Předváděl ho tam Walter Christie osobně. Ale šlo o M 1937, který se mu podařilo dokončit díky finanční injekci z prodeje M 1931 Britům. V případě M 1937 šlo sice jen o podvozek bez výzbroje, ale byl zajímavý z konstrukčního hlediska. Podvozek M 1931 měl omezení, dané svislým umístěním vinutých pružin. Výška pružiny a tím i zdvih vlečeného ramene s kolem byly omezené výškou korby.

Na „létajícím“ M 1937 byla použita páková ramena. Pružiny byly uložené šikmo, mohly být tím pádem delší a zdvih kola vyšší. Zdokonalení bylo zásadní, protože se svislými pružinami byl zdvih kol asi 25 cm, zatímco s šikmými se podařilo dosáhnout 75 cm. Navíc byly vedle pružin uložené teleskopické hydraulické tlumiče. To se projevilo na jízdních vlastnostech tanku. Christie s ním při zkouškách na zasněžené letištní ploše ve Fanborough dosáhl rychlosti 64 mph (103 km/h).


Druhý prototyp A13E3

Brity předvádění sice zaujalo, ale M 1937 nekoupili. Jednak to byl jen technologický demonstrátor, nezralý pro sériovou výrobu a Christie chtěl za vozidlo a patentové spisy 32 000 USD. Christie si tank odvezl zpět do USA, kde ho přestavěl na M 1938, respektive T12. Britové použili šikmé pružiny až na další generaci tanků Cruiser.

Začátek výroby

Po intenzivních zkouškách a jejich vyhodnocení byla v roce 1937 ve firmě Morris Motor Company zahájena výroba prvního prototypu nového tanku, který dostal označení A13E2. Tank měl čistě pásový podvozek, s paralelně umístěnými pružinami a tlumiči, převzatý z M 1937. Dědictvím kolopásového M 1931 bylo svislé umístění trojice zadních pružin (přední byla šikmá, protože vpředu byla menší výška korby), napínací a hnací kolo. Pojezdová kola tvořily lité hliníkové disky s gumovou perforovanou bandáží.

Korba byla proti M 1931 mírně zvětšená, o půl metru delší a 10 cm širší, nýtovaná z válcovaných 14mm pancéřových desek. Slabší pancíř, silný 6 mm, byl jen na dně korby. K pohonu sloužil 12válcový zážehový vidlicový motor Nuffield-Liberty, což byl derivát původně leteckého motoru Liberty V-12, jehož výkon byl redukován na 340 k kvůli zvýšení životnosti. Mezitím byla firma Morris v roce 1938 přeměněna na společnost Nuffield Mechanization & Aero Ltd.

Další komponenty, které Britové považovali za dobré, byly použité z jiných tanků. Hydraulicky poháněná trojmístná věž s kanonem OQF 2pdr a spřaženým, kapalinou chlazeným kulometem Vickers pocházela z tanku A10. Na A13E2 však byly jen dřevěné makety zbraní a balast simulující jejich hmotnost. Na strop věže byla doplněna osmiboká velitelská věžička z Light Tank Mk.VIA.

V této věži tank získal kvalitní protitankovou zbraň a díky hydraulickému pohonu možnost rychle a přesně přenášet palbu na další cíle. Osádka tak mohla plně využít vysokou rychlost střelby, které kanon dosahoval. Vadou byla absence tříštivo-trhavé munice, která, ač byla vyvinutá, nebyla britskou armádou objednaná. Na „měkké“ cíle tedy zbýval jen kulomet.


Řez tankem ukazuje uspořádání pružicích jednotek

Prototyp byl dokončen v říjnu 1937 a při zkouškách dosahoval vyšších rychlostí, než se očekávalo, až 35 mph (56 km/h). Na tanku byly použité hladké pásy z M 1931. Při zkouškách se však ukázalo, že při vysoké rychlosti způsobují silné opotřebení gumových bandáží. Proto byla ry chlost nastavením do razu vstřikovacího čerpadla omezena na 30 mph (48 km/h) a výrobce byl požádán o nápravu nedostatku.

Na druhém prototypu, který nesl oz načení A13E3, byly po užité nové užší pásy s kratšími články a se záběrovými pro fily na vnější straně. Nová byla i napínací kola. A13E2 již nesl plnou výzbroj a na pravém boku věže byly umístěny dva vrhače kouřových granátů ráže 4 palce (102 mm). Druhý prototyp se stal vzorem pilotního A13 Mk.I Cruiser Tank Mk.III, který byl předlohou pro výrobu sério - vých strojů.

Díky nákupu technologie Christie byl vývoj nového tanku neobyčejně rychlý. Od zadání specifikací po výrobu prvního sériového stroje neuběhly ani dva roky. Výrobce obdržel zakázku na dodávku 50 tanků, která byla později rozšířena na 65 jednotek. Všechny byly vyrobeny v průběhu roku 1938.

První krev

Již z počtu objednaných vozidel je celkem zřejmé, že A13 Mk.I Cruiser Tank Mk.III byl považovaný za přechodný model. Nebyly objednané ani verze pro přímou palebnou podporu CS (Close Support) vyzbrojené houfnicemi ráže 3,7 palce (94 mm), obvyklými u předchozích Cruiser Mk.I a Mk.II. Rychlost vývoje se odrazila ve spolehlivosti celého vozidla. Jeho slabinou byl především motor Nuffield-Liberty, který trpěl poruchami.


Bokorys tanku Cruiser Mk.III

Většina tanků Cruiser Mk.III (38 kusů) se dostala do výzbroje 3. RTR a 5. RTR, královských tankových pluků (Royal Tank Regiment), v sestavě 1. tankové divize. Zmíněná 1. tanková divize byla v květnu 1940 jako součást Britského expedičního sboru (BEF – British Expeditionary Force) přepravena do Francie. 3. RTR a 5. RTR zde byly nasazeny v rámci 3. tankové brigády.

Nasazení tanků Cruiser Mk.III bylo hodně „nakvap“. Osádky nebyly řádně vycvičené a řada vozidel ještě postrádala radiostanice. Místo nich se vozila balastní zátěž, aby byla věž hmotnostně vyvážená. Navíc ani přeprava neprobíhala naráz, takže nejprve dorazily osádky a vozidla se zpožděním. Nakonec se do Francie dostalo jen 22 kusů Cruiser Mk.III, s nedostatečnými zásobami munice a náhradních dílů.

K prvním bojům došlo v oblasti kolem města Abbeville na řece Sommě 27. května 1940. Tehdy britské jednotky včetně části 1. divize generála Evanse zaútočily na pozice 25. pěšího pluku 2. mechanizované divize Wehrmachtu, které byly k jejich smůle zesílené 48 protitankovými děly ráže 37 mm 14. baterie. Bylo to přesně takové nasazení, k jakému nemělo nikdy dojít.

Osádky britských tanků Cruiser dostaly za úkol zničit dělostřelecká postavení, ale Němci vyčkávali se zahájením palby do posledního okamžiku, takže pro tankisty byl problém maskované palposty objevit. V britské se stavě byly i lehké tanky Mk.VI, které to odnesly nejvíc. Projektily ráže 37 mm procházely jejich pancířem jako nůž máslem. Cruisery na tom nebyly se svým 14mm pancířem o mnoho lépe. Výsledkem byla ztráta 65 tanků, z čehož bylo 50 Light Tank Mk.VI, zbytek byl mix Cruiser Mk.I, Mk.II, Mk.III a Mk.IV.


Věž Cruiser Mk.III* s představným pancířem z tanku Cruiser Mk.IV

Další akcí byla krátká obrana Calais před evakuací spojeneckých jednotek do Británie. V tomto případě byly výsledky ještě horší, protože tanky, které měly využívat rychlost a manévr, byly nasazeny ve statických pouličních bojích. Navíc osádky podobný způsob nasazení nikdy necvičily. V tomto boji došlo ke ztrátě zbylých tanků Cruiser Mk.III, dopravených do Francie.

Některá vozidla, která se podařilo ukořistit Němcům, byla opravena a pod označením

PzKpfw.734(e) nebo A13 Mk.III(e) (e jako englisch) zařazena do výzbroje Wehrmachtu. O dalších osudech těchto Cruiser Mk.III je známo jen to, že se zkoušely na polygonu v Kummersdorfu. S největší pravděpodobností posloužily k výcviku německých osádek pro tanky Cruiser Mk.IV, které byly Wehrmachtem bojově nasazeny. Část mohla být použita při ostraze některých objektů.

Nedostatečné pancéřování vedlo k tomu, že na některé tanky bylo namontované představné pancéřování z jejich nástupce – tanků Cruiser Mk.IV. Tanky se zesíleným pancéřováním nesly označení Cruiser Mk.III*. Počet takto upravených tanků není znám, ale zřejmě se jednalo jen o jednotlivé kusy, které byly nasazeny na bojišti v Severní Africe.

Hodnocení

Zatímco při nasazení v Evropě proti Wehrmachtu Cruiser Mk.III příliš neuspěly, v Severní Africe byla situace jiná. 10. června 1940 vyhlásila Itálie válku Francii a Velké Británii, protože Duce se obával, že se nestihne zapojit a tím pádem nebude mít možnost podílet se na „porcování“ kořisti. To, že italská armáda nebyla na válku připravena, ho příliš netrápilo.

V Severní Africe tanky Cruiser Mk.III nestihly první „handrkování“ s Italy o Fort Capuzzo a Fort Maddalena, které se odbylo s podporou tanků A9 Cruiser Mk.I a Light Tank Mk.VI. Do Afriky dorazily až v září 1940 spolu se svými nástupci Cruiser Mk.IV. Oba typy byly společně nasazeny v rámci 2. RTR, u kterého tvořili hlavní typ.

Proti neslavnému evropskému debutu prokázaly Cruiser Mk.III (potažmo i Mk.IV) nad italskými tanky technickou převahu. Tančíky L3, které byly na bojišti v té době nejpočetnější, nebyly protivníkem a situace se příliš nezlepšila ani po příchodu „středních“ tanků M 11/39. Italští vojáci, navzdory obecně rozšířené pověře, bojovali stejně statečně jako jiní, ale jejich výkony deklasovala naprosto nevyhovující technika.


Cruiser Mk.III zničený v oblasti St. Omer

Při nasazení tanků Cruiser Mk.III v Evropě se prokázala nedostatečná síla pancíře, ale část tanků byla ztracena i kvůli technickým závadám. Motory Liberty vykazovaly „životnost“ kolem 100 provozních hodin. Často odcházelo vinutí cívek startéru – buď zkratovalo, nebo úplně shořelo. V řadě případů se přehřívala hlavní spojka a začínala prokluzovat. O směrových spojkách ani nemluvě.

Stížnosti byly i na pásy, které v blátivém terénu prokluzovaly a svlékaly se. Pokud došlo k prasknutí pásu při vyšší rychlosti, zpravidla se omotal kolem pojezdových kol nebo se roztrhl na více kusů. Špatně byla vyřešena montáž velitelské věžičky. Zajišťovala sice dobrý výhled, i když byl tank ve věžové pozici, ale její upevnění k tenkému stropnímu plátu bylo nedostatečné. Byl zaznamenán případ, kdy přímý zásah věžičku odtrhl.

Ovšem při celkovém hodnocení je zajímavé vzít v úvahu zkušenosti osádek ze Severní Afriky. Tam tanky Cruiser Mk.III najezdily stovky kilometrů v pouštním písku a žádné stížnosti ohledně pásů ani startérů nebyly. Kromě suchého podnebí na to měla zřejmě vliv i pečlivější a lépe zvládnutá technická údržba vozidel.

Do dnešních dnů se dochovala dvě vozidla. Cruiser Mk.III* s představným pancířem na věži vystavuje tankové muzeum v Bovingtonu. Druhý kus je uložen v depozitáři muzea Atlantického valu v Belgii.

TTD A13 Mk.I Cruiser tank Mk.III
Délka: 6,02 m
Šířka: 2,59 m
Výška po strop věže: 2,54 m
Světlost: 0,38 m
Bojová hmotnost: 14,2 t
Osádka: 4 muži
Max. rychlost (na silnici): 48 km/h
Dojezd (na silnici): 161 km
Motor: Nuffield-Liberty Mk.II
Výkon: 340 koní
Výzbroj/palebný průměr: Kanon OQF 2pdr Mk.IX 40 mm/87 ks
Kulomet Vickers 7,7 mm/3750 ks

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 7/2010 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔04.09.2011 📕8.101

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře