F-16 versus MTR 01 Operace Opera – předehra

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔01.09.2011 📕6.796

Vznik státu Izrael 14. května 1948 okolní arabské země rozhodně nepotěšil. Okamžitě začaly dávat nepokrytě najevo, že se ho pokusí vymazat z mapy světa – za jakoukoli cenu. Dobrým prostředkem na naplnění takových cílů se zdála být jaderná zbraň. Obzvlášť, když v jejích prvopočátcích všichni viděli hlavně její okamžité ničivé účinky a důsledky dlouhodobého zamoření radioaktivním spadem se nebraly příliš v potaz.

Arabská atomová bomba

Že to myslí vážně, dokázali Arabové velmi rychle. Ještě před přijetím rezoluce OSN č. 181 mobilizovali své armády a hned odpoledne 14. května 1948 překročili hranice. Na Izrael zaútočily Sýrie, Libanon, Irák a Egypt. Ale ukously si příliš velké sousto. Od té doby probíhá konflikt s větší či menší intenzitou prakticky až dodnes. Jednou zhruba za deset let se Arabové pokusili rozpoutat válku, což zpravidla skončilo jejich výpraskem.

V 50. letech měl vůdčí postavení mezi zeměmi sdruženými v Lize arabských států Egypt. Ve stejném období se začaly v arabském táboře poprvé ozývat hlasité názory o nutnosti získat „arabskou atomovou bombu“. Po převratu v Egyptě v roce 1952 a zejména po nástupu prezidenta Násira v roce 1954 dostaly slovní proklamace konkrétní podobu.

Prezident Násir v rámci programu Ivis I angažoval celou řadu zahraničních vědců, kteří měli Arabům pomoci k jaderné zbrani a vhodnému nosiči, který by ji dopravil na území Izraele. Na vývoji balistické rakety a její hlavice pracovali i specialisté z bývalé Třetí říše (ti, kteří neskončili v USA nebo SSSR).

Izraelskou reakcí byla v letech 1962–63 operace Damokles. Tajná služba Mossad se nerozpakovala použít zastrašování nebo listovní zásilky s výbušninami, aby vědcům naznačila, že nebude nečinně čekat, až jejich „vynálezy“ začnou zabíjet izraelské civilisty. Ti rychle pochopili a začali Egypt houfně opouštět. Pokusy o vývoj jaderné zbraně vlastními silami selhaly. Koncem 60. let, po šestidenní válce, se prezident Násir jaderného programu vzdal a po jomkippurské válce přistoupil na mírová jednání s Izraelem.

Jedno nebezpečí bylo zažehnáno, druhé se objevilo na opačné straně Arabského poloostrova. Do čela arabských zemí se postupně dostal Irák, zvláště po tom, co Egypt a Izrael podepsali v Camp Davidu mírovou dohodu. Ostatní arabské země to vnímaly jako zradu a výraz slabosti.

Vraťme se však zpět, do poloviny 50. let. Irácký atomový program byl zahájen již v roce 1956 s podporou Spojených států, v rámci programu Atomy pro mír (Atoms for Peace). Jenže to bylo za zcela jiného režimu, než jaký si většina lidí s Irákem spojuje. Tehdy byl Irák konstituční monarchií s probritskou orientací, v jejímž čele stál král Fajsal II. z dynastie Hášim. Američané pomohli Iráku vyškolit první jaderné fyziky, vybavit první vědecké laboratoře a založit Komisi pro atomovou energii.

Ale mírová idylka netrvala dlouho. V roce 1958 došlo ke státnímu převratu, při kterém byl třiadvacetiletý král zavražděn i s dalšími členy královské rodiny (včetně žen). Byla vyhlášena prosovětsky orientovaná revoluční vláda, v jejímž čele stanul brigádní generál Abdul Karim Kassim.

Svaté právo na jaderné zbraně

Sověti samozřejmě příležitost na rozšíření své sféry vlivu jen uvítali. S novým iráckým režimem rozvinuli čilou spolupráci, která zahrnovala i jaderný program. S jejich pomocí začali Iráčané v roce 1962 v Al Tuvajtě, asi 20 km na jihovýchod od Bagdádu, budovat jaderné zařízení.

Sověti „zaťali drápek“ hluboko a jejich pozice neohrozilo ani to, že Kassim byl o rok později svržen. Jeho nástupce, plukovník Abdul Salam Arif, kurz zahraniční politiky nezměnil. Nic tedy nebránilo tomu, aby byl v roce 1965 v Al Tuvajtě osazen malý reaktor IRT-5000 s výkonem 2 MW.

Sovětům šlo především o udržení vlivu v oblasti, takže byli ochotni leccos přehlédnout. V roce 1968 reaktor spustili, přestože v Iráku došlo k dalším dvěma převratům během jednoho měsíce, což rozhodně nenasvědčovalo stabilitě v zemi. K moci se dostala nechvalně známá Socialistická strana arabské obrody (BAAS) se Saddámem Husainem v čele.

Saddám Husain se nijak netajil mocenskými ambicemi. Některé body jeho životopisu byly podobné Stalinovi. V mládí zloděj, potom revolucionář, uzavřený, se sklony k agresivitě. Velení tajné policii mu umožnilo získat moc a zbavit se některých protivníků. Následovalo křeslo viceprezidenta a předsedy vlády.


Menachem Begin a Moše Dajan vystupují z letadla

Saddám Husain toužil vlastnit zbraně hromadného ničení a nakonec se k nim (s výjimkou jaderných) dopracoval. Ale to předbíháme. Husain z titulu své funkce odpovídal za jaderný program země. V jeho rámci sestavil tajný program na výrobu jaderné zbraně, který osobně kontroloval. Reaktor IRT-5000 neuspokojoval jeho ambice, protože se nehodil na výrobu většího množství plutonia – jinými slovy na výrobu jaderné munice.

Sovětský svaz dodání výkonnějšího reaktoru odmítl, protože i pro něj byla strana BAAS příliš nevypočitatelným partnerem. Sověti měli celkem oprávněné obavy, že se Husain i s BAAS vymkne jejich kontrole.

S čím si zahrávají, bylo celkem jasné. Saddám Husain a další čelní představitelé BAAS ve svých mediálních projevech doma i v zahraničí opakovaně prohlašovali, že: „… je svatým právem arabských zemí vlastnit jadernou zbraň.“ Nač - není těžké domyslet.


Na vymazání Izraele potřebovali nepřátelé dvě věci – ZHN a jejich nosič

Je třeba mít na paměti, že Irák v té době neuznával Izrael jako svrchovaný stát. Všechny války, kterých se proti Izraeli zúčastnil, byly vedené „… proti židovským okupantům Palestiny“. Tím pádem nemohlo dojít ani k podpisu žádné mírové dohody. Země spolu neudržovaly diplomatické styky a Irák jakékoli zprostředkování třetí stranou odmítal.

Dělat si iluze o tom, že Saddám Husain zbraně hromadného ničení nepoužije, bylo stejně naivní, jako věřit Hitlerovi, že nezahájí další válku v Evropě. Obavy neměl jen Izrael, ale i okolní země, například Írán. Irácký ministerský předseda Tarik Azíz se snažil své sousedy uchlácholit prohlášením, že: „… Íránci se iráckého jaderného reaktoru nemusí bát, protože nebyl pořízen k boji proti nim, ale proti židovskému nepříteli.

Jak upřímně to s nasazením zbraní hromadného ničení myslel, se ukázalo v letech 1983–91. Irák pod nikl minimálně 15 chemických útoků zpuchýřujícím yperitem a nervově paralytickým tabunem nejen na civilní obyvatelstvo Íránu, ale i na kurdské obyvatele vlastní země. Podle nejskromnějších odhadů zahynulo přes 30 000 lidí. Jaderné zbraně nepoužil, ani ne tak kvůli nějakým skrupulím, ale prostě proto, že je neměl.

Nedá jeden, dá druhý

Aby dostál svým prohlášením a naplnil mocenské ambice v oblasti, chtěl Saddám Husain reaktor za každou cenu. A ve světě byly země, které potřebovaly ropu za dobrou cenu. Saddám Husain se v listopadu 1975 v čele vládní delegace vypravil do Francie, kde se setkal s prezidentem Valéry Giscard d’Estaignem. S ministerským předsedou Jacquessem Chirakem následně podepsal kontrakt v hodnotě 260 milionů dolarů (v cenách z roku 1975). Předmětem obchodu byly ze strany Iráku dodávky ropy ve sjednaném finančním objemu, ze strany Francie dodávka a zprovoznění jaderného reaktoru, včetně zaškolení obsluh a dodávky paliva.


Saddám Husain si jako většina diktátorů budoval silný kult osobnosti

Tvrzení o tom, že Irák chtěl reaktor jen na mírovou výrobu elektrické energie, příliš neobstojí. Kdyby tomu tak bylo, poptával by některý z moderních lehkovodních reaktorů, protože jsou levnější, účinnější a bezpečnější. Ale neumožňují výrobu takového množství plutonia. Proto Husain při jednání s Jacquessem Chirakem zdánlivě nepochopitelně trval na dodávce zastaralého, grafitem moderovaného reaktoru a vysoce obohaceného uranu (93 %).

Když Francouzi tuto dodávku odmítli, protože bylo nelogické obnovovat výrobu zastaralého typu, objednal Irák pokusný reaktor MTR (Material Testing Reactor) s výkonem 40 MW. V té době to bylo jedno z největších zařízení tohoto typu na světě. Nákup takového reaktoru má smysl pro země s rozvinutým jaderným průmyslem, protože slouží primárně k vý zkumu chování materiálů na výrobu reaktorů. To ale nebyl případ Iráku. Navíc u jednoho z největších vývozců ropy a zemního plynu vyznívá nečekaná touha po výrobě elektrické energie z jádra poněkud nepřesvědčivě.

Celá věc vypadá jinak, pokud vezmeme v úvahu, že MTR se náramně dobře hodí na výrobu plutonia a vysoce obohacený uran používá jako standardní palivo. Oba komponenty jsou vhodné na výrobu jaderných zbraní.


F-4E měly nést laserem naváděné bomby Paveway II…

Protože Irák podepsal smlouvu o nešíření jaderných zbraní, byl povinen umožnit každé dva roky kontrolu reaktoru inspektorům Mezinárodní agentury pro jadernou energii IAEA (International Atomic Energy Agency). Nicméně kontrolám se účinně bránil a dělal všemožné obstrukce. To veškerá podezření jen posílilo.

Irácký jaderný program dostal ve Francii název Osiris, podle staroegyptského boha podsvětí. Později byl Francouzi přejmenován na Osirak, což vzniklo poněkud servilní kombinací slov Osiris a Irak.V samotném Iráku byl program označován Tammuz (červenec) podle měsíce, kdy strana BAAS uchvátila moc v zemi.

Reaktory byly dva. Tammuz-1 byl již zmíněný lehkovodní MTR reaktor. Tammuz-2 byl těžkovodní reaktor s malým výkonem k vědeckým a pokusným účelům. Komplex v Al Tuvajtě byl stavebně dokončen v letech 1976–79. Iráčané však neponechávali vývoj jaderné zbraně náhodě a pracovali i po druhé linii. V roce 1978 se jim podařilo vlastními silami zvýšit výkon sovětského reaktoru IRT-5000 na 5 MW.


… ty však vyžadovaly další letoun vybavený značkovačem cílů Pave Tack

V roce 1979 začala montáž technologické části samotného reaktoru Tammuz 1. Ve stejném roce donutil Husain dosavadního prezidenta k rezignaci a převzal moc. Stejně jako Stalin začal budovat silný kult osobnosti. Tentýž rok se mu podařil i další kousek. S italskou firmou SNIA-Technit podepsal kontrakt na dodávku závodu na obohacování uranu. Navíc výměnou za ropu získal přes 100 t uranu z Portugalska, Brazílie a Nigérie.

Izraelské tajné služby začaly bít na poplach. Izrael zahájil horečné diplomatické aktivity, aby dokončení reaktoru zabránil. Premiér Menachem Begin, vůdce pravicové strany Likud, si dobře uvědomoval, co by znamenala jaderná zbraň v iráckých rukách, a nebral si servítky, když mluvil o „ … druhém holocaustu“.

Když selže diplomacie

Ministr zahraničních věcí Moše Dajan dostal za úkol všemi diplomatickými prostředky přesvědčit Francii a Itálii, aby se jaderné spolupráce s Irákem vzdaly. Ty o tom nechtěly ani slyšet. Dajan a později jeho nástupce Jicchak Šamir se pokusili obrátit s žádostí o pomoc na Spojené státy. Ty sice Izrael podporovaly, ale byla studená válka a rozvrat s významnými spojenci z NATO nebyl žádoucí. Navíc po revoluci v Íránu (leden 1979) byl Irák považovaný za vhodnou protiváhu.

Když selhaly diplomatické aktivity, přišly na řadu razantnější metody. Nechápavým Francouzům a Italům bylo nutné otevřít oči, aby jim došlo, že jejich obchody jsou sice hezké, ale poněkud nebezpečné. Mossad spustil operaci Sphinx.

Dne 6. dubna 1979 explodovala ve skladových objektech ve městě La Seyne Sur Mer, což je přímo naproti hlavnímu přístavu Marine nationale (francouzské námořnictvo) Toulon, nálož. Výbuch zničil část dílů reaktoru připravených k nalodění a exportu do Iráku. Způsobené škody byly vyčísleny na 23 milionů dolarů. Dokončení reaktoru se podařilo zdržet, ale ne zastavit. Francouzi však nepochopili a nadále pokračovali v aktivitách směřujících ke spuštění reaktoru.


Palivo mohly doplňovat KC-130H Karnaf, ale izraelské letectvo mělo jen dva

Jedničkou iráckého výzkumu byl egyptský jaderný fyzik Dr. Jehja El Meshed. Ten byl několikrát varován, že jeho aktivity nejsou žádoucí. Navzdory tomu se vypravil do Paříže domluvit podrobnosti dodávek vysoce obohaceného uranu pro irácký reaktor. Nasmlouvané množství by stačilo na výrobu plutonia pro dvě jaderné bomby malé ráže v horizontu asi půl roku.

Dr. Jehja El Meshed byl v rámci operace Sphinx zastřelen agenty Mossadu v pokoji pařížského hotelu Méridien 13. června 1980. Prostitutku Marie-Claude Magal, která s ním byla na pokoji, o měsíc později srazilo auto na bulváru Saint Germain. Nepřežila.

Italy, kteří pro peníze neviděli skutečný stav věcí, vrátily do reality exploze tří náloží ve firmě SNIA-Technit v září 1980. Firma byla odpovědná za dodávku technologií potřebných na výrobu jaderných zbraní.

Plán B

Čím dále tím více bylo jasné, že veškeré aktivity směřující ke zmaření dostavby a spuštění iráckého jaderného reaktoru se pomalu míjejí účinkem. Nezbylo než přistoupit k vojenskému řešení. Potřeba zničit reaktor je věc jedna, praktická realizace takového nápadu věc druhá. Nejlepší obranou reaktoru před útokem ze strany Izraele byla totiž jeho samotná poloha – zhruba 1000 km od židovského státu.

Úder pozemní armády nebyl možný, protože země neměly společnou hranici. Vysazení speciálního komanda bránila velká vzdálenost a související problémy s logistikou celé operace. Jednalo by se o společné nasazení vrtulníků, transportních a tankovacích letadel. Navíc se vzhledem k rozsahu komplexu a síle obrany daly čekat ztráty na životech komanda, ale hlavně zahraničních civilních odborníků.

Zbývala poslední reálná možnost: vybombardovat reaktor. Oficiálně s touto myšlenkou přišel v roce 1978 ministr obrany Ezer Weizman, který požádal velitele Chel Ha’ Avir (izraelské letectvo) brigádního generála Davida Ivri o vypracování předběžného plánu úderu. Před generálem stál nezáviděníhodný úkol, který jemu a zasvěceným příslušníkům štábu přinesl mnoho perných dní nad grafy doletu letadel a nejednu bezesnou noc. Chel Ha’ Avir měl v té době k dispozici letouny F-4E Kurnass (Phantom II), které byly vybaveny tankovacím nástavcem domácí konstrukce, protože Spojené státy prodaly Phantomy bez možnosti tankování za letu.


F-4E Kurnass dostal nástavec pro doplňování paliva z domácí produkce

Palivo Kurnassům mohly pomocí pružných hadic předat dva tankery KC-130H Karnaf (Hercules) (serialy 522/4X-FBY a 545/4X-FBZ) nebo A-4N Ahit (Skyhawk) pomocí kontejnerů buddy-pod. Pro misi byl vybraný tandem F-4E a A-4N. Tankovat se mělo dvakrát nad pouštní oblastí na severu Saúdské Arábie – v cizím vzdušném prostoru.

Celý let musel probíhat ve výšce pod 100 m, aby letouny podlétly radarovou clonu. To by se samozřejmě projevilo na spotřebě paliva. I s doplňováním paliva za letu měly Kurnassy kerosinu stěží na cestu.

Při letu k cíli bylo nutné dodržovat přísné radiové mlčení. Piloti se nesměli zaplést v žádném vzdušném boji. Jakékoli narušení letových parametrů nebo krátkodobé zapnutí forsáže znamenalo konec nadějí na návrat.

V případě, že by se některý z izraelských pilotů musel katapultovat, ať nad cílem nebo cestou zpět, byl by odkázán sám na sebe. Provedení záchranné operace tak daleko od domácích základen nebylo možné. Co by dopadené piloty po náletu čekalo, nebylo těžké domyslet a je otázkou, zda vůbec mělo smysl tahat za madla vystřelovacího sedadla. Bombardování muselo být provedeno s chirurgickou přesností. Vyhlídky na úspěch mise snižovala skutečnost, že zbraňový systém AN/APQ-120, kterým byl F-4E vybaven, neumožňoval dostatečně přesně zasáhnout cíl. Proto se počítalo s použitím bomb s koncovým navedením řady Paveway II. Jenže ty vyžadovaly ozáření cíle laserovým paprskem pomocí pouzdra Pave Tack (AN/AVQ-26), na což musely být vyčleněny další letouny.

Bez problému nebyla ani navigace. Piloti neměli lety na dlouhou vzdálenost kde nacvičit, protože Izrael má na délku ani ne 400 km. Většina letové trasy měla vést nad neobydlenou pouští s minimem orientačních bodů a k navigaci musel postačit inerciální navigační systém (INS). INS vypočítává polohu letounu z poslední známé pozice na základě oprav z plošiny gyroskopů. Ty snímají úhlová zrychlení během každého manévru, což s sebou nese určitou chybu. Chyby se sčítají a rostou s prolétnutou vzdáleností a počtem manévrů. Srovnávací orientace je při letu v tak malé výšce a při rychlosti přes 600 km/h prakticky vyloučená. Prostě celá akce byla jedno velké dobrodružství.

Přesto někteří izraelští piloti začali zkoušet možnosti tankování za letu v malých výškách, lety na dlouhé vzdálenosti jen s využitím INS a lety za naprostého radiového ticha od vzletu do přistání. Velká pozornost se věnovala i nácviku bombardování pod různými úhly. Nikdo však nevěděl proč, nanejvýš se mohli dohadovat.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 7/2010 vydavatelství Naše Vojsko

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔01.09.2011 📕6.796

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře