Pěší pluk č. 81 [1883-1918]

81st Infantry Regiment / Infanterieregiment Nr. 81
     
Název:
Name:
Pěší pluk č. 81 81st Infantry Regiment
Originální název:
Original Name:
Infanterieregiment Nr. 81
Datum vzniku:
Raised/Formed:
DD.MM.1883
Předchůdce:
Predecessor:
jeden prapor pěších pluků č. 1, č. 3, č. 8 a č. 54 one battalion of 1st, 3rd, 8th and 54th infantry regiment
Datum zániku:
Disbanded:
DD.MM.1918
Nástupce:
Successor:
- -
Nadřízené velitelství:
Higher Command:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Dislokace:
Deployed:
DD.MM.1883-04.10.1889 Jihlava, ? /
05.10.1889-DD.MM.1892 Mostar, ? /
DD.MM.1892-DD.MM.1896 Vídeň, ? /
DD.MM.1896-DD.MM.RRRR Jihlava, ? /
Velitel:
Commander:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR, ( )
Podřízené jednotky:
Subordinated Units:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Čestný název:
Honorary Name:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Vyznamenání:
Decorations:
DD.MM.RRRR
Poznámka:
Note:
- -
Zdroje:
Sources:
Wrede, Alphonse von - Semek, Anton: Geschichte der k. u. k. Wehrmacht I
URL : https://www.valka.cz/Pesi-pluk-c-81-1883-1918-t47347#415484 Verze : 0
Peší pluk č. 81 (IR 81)


Infanterieregiment Freiherr von Waldstätten Nr.81
(vytvorený v roku 1883)


Mierová dislokácia pluku vo februári 1914:
veliteľ - Oberst Eugen Lüftner Edler von Krinnerstorff
veliteľstvo pluku, I, II. a III. prápor (Iglau), IV. prápor (Bileća)
nadriadené útvary: 4. pešia divízia (II. armádny zbor)


Stav pluku v júli 1914:
národnostné zloženie: 69% Česi, 30% Nemci, 1% ostatní
doplňovací obvod: Iglau (v súčasnosti Jihlava v Českej republike)


Zaradenie pluku v auguste 1914:
IR 81 (I, II, a III. prápor) v zostave 7. pešej brigády 4. pešej divízie (II. armádny zbor) – pluk určený pre front v Haliči proti Rusku
IV. prápor IR 81 v zostave 6. horskej brigády 18. pešej divízie (XVI. armádny zbor) – prápor určený pre front v Bosne a Hercegovine proti Srbsku



http://www.austro-hungarian-army.co.uk/
http://www.kitzbuhel.demon.co.uk/austamps/dixnut/
URL : https://www.valka.cz/Pesi-pluk-c-81-1883-1918-t47347#184890 Verze : 0
K 81. jihlavskému pluku narukoval Ludvík Svoboda (1895-1979), pozdější československý prezident. 7. září 1915 byl v bojích u Trembowli zajat a od září 1916 bojoval v čs. legiích v Rusku.


*/ Výstava o Češích na frontách první světové války, Brno 2008
URL : https://www.valka.cz/Pesi-pluk-c-81-1883-1918-t47347#281947 Verze : 0
Historie IR 81


V rámci přestavby rakousko-uherské armády vznikl k 1. 1. 1883 ze čtyř náhradních praporů pluků dislokovaných na Moravě nový pěší pluk, jednalo se o IV. prapory opavského pluku Císaře Františka Josefa I. č. 1, kroměřížského pluku Arcivévody Karla č. 3, brněnského pluku svobodného pána von Abeleho č. 8 a olomouckého pluku Hraběte Thun-Hohenstein č. 54. Nový pluk dostal číslo 81 a jeho velitelství bylo umístěno do Jihlavy. Majitelem pluku se stal polní zbrojmistr František svobodný pán von Vlassits, který ale následujícího roku zemřel, tři roky byl pluk bez majitele, až roku 1887 se novým majitelem stal Jan svobodný pán von Waldstätten. Plukovní uniformy měly karmínově červené výložky a stříbrné knoflíky. Prvním velitelem byl plk. Johann Khoss von Sternegg.
V září 1883 bylo v Jihlavě zřízeno doplňovací okresní velitelství pěšího pluku č. 81.
V letech 1886-91 se velitelem stal plk. Josef Sommer.
5. 10. 1889 bylo velitelství pěšího pluku č. 81 a II., III. a IV. prapor převeleny do Mostaru. V Jihlavě zůstal jen I. prapor a náhradní prapor. V letech 1891-95 pluku velel plk. Emil svobodný pán Senarclens de Grancy. 1892 se pluk přesunul z Mostaru do Vídně, odkud se 1896 vrátil zpět do Jihlavy. Novým velitelem pluku se stal plk. Victor svobodný pán von Handel-Mazzetti, který odešel o rok později do penze a na postu ho vystřídal plk. Franz Tschida. Toho 19. 9. 1901 ve funkci nahradil plk. Eduard rytíř Müller von Elblein. 26. 10. 1905 – 1. 12. 1908 velel plk. Arnold Schlimarzik, po něm do 30. 3. 1910 plk. Leo Schreitter rytíř von Schwarzenfeld. 7. 10. 1910 do 1. 6. 1913 plk. Heinrich Haustein šl. von. Haustenau. Od 8. 6. 1913 do prosince 1914 plk. Eugen Lüftner šl. von Krinnerstorff.
1907 byl postaven oddíl strojních pušek vybavený kulomety Schwarzlose M.1907 a později M.1907/12. Roku 1914 měl kulometný oddíl pluku čtyři čety po dvou kulometech.


Světová válka


1. 8. 1914 se Jihlava díky mobilizaci záložníků proměnila ve velký vojenský tábor. Záložníci doplnili počty praporů pěšího pluku č. 81 a II. praporu zeměbraneckého pluku č. 14 na válečné stavy, kromě IV. praporu, který se s velitelem mrj. Victorem Budinerem nacházel v Bíleći. Jako první odjížděli z Jihlavy právě záložníci IV. praporu, po slavnostním nástupu 3. 8. 1914 na Hlavním náměstí. V pátek 7. 8. 1914 začaly Jihlavu opouštět další navagónované útvary.


Ruská fronta


Vlaky s příslušníky jihlavského pluku směřovaly přes Brno, Přerov, Bohumín na Krakov. Jejich cílovou stanicí bylo město Przeworsk, kam pluk dorazil 14. 8. 1914. Spolu se znojemským 99. pěším plukem tvořil znojemskou 7. pěší brigádu, která spolu s brněnskou 8. pěší brigádou, v jejíž sestavě byl 8. pěší pluk (posádkový předchůdce 81. pluku v Jihlavě), tvořila 4. pěší divizi, která se v Haliči v řadách II. armádního sboru zapojila do akcí 4. armády.
Pěším postupem se pluk přesunul do prostoru soustředění severním směrem na Jaroslav, a dále na sever mezi obce Manasterz a Mielniki. Do 20. 8. 1914 před odchodem na frontu probíhal intenzivní výcvik. 21. 8. byly překročeny ruské hranice a 24. srpna prodělal 81. pěší pluk svůj křest ohněm Světové války, když se zapojil do bojů v okolí města Zamośće. V poledne úspěšně bránil výšiny nad Gorajeckým potokem u osady Wólka Czarnystocka, 2 km jižně od Gorajce. Prvním padlým byl záložník Rudolf Bousek z 11. roty, dále byli zranění tři důstojníci a 14 vojáků. Pluk v obraně nejen uhájil své pozici, ale kromě materiálové kořisti zajal tři ruské důstojníky a na 120 vojáků. V rámci osmidenní bitvy u Komarówa bojoval jihlavský pěší pluk č. 81 26. srpna 1914 u Bodaczówa, poté pronásledoval ustupující Rusy přes Siedlisku severním směrem. Větší srážka proběhla 30. srpna v prostoru mezi osadami Stary Zamość – Chomeciska Male, kde se tvrdě střetl s útvary ruského XXV. sboru – odměnou za boje, byla citace pluku v divizním rozkaze. Následovaly boje u Zawalova (5. 9.), u Dubu (6. 9.), u Tyszowců (7. 9.), Tomaszów Lubelski – Brzeziny (9.-10. 9.). 11 září nastal obecný rakouský ústup na který se musel dát i jihlavský pluk.
Prapory pluku bránily od 25. září do 4. října oblast jihovýchodně od Tarnówa v prostoru Ryglice-Tuchów a Zalasowa. 8. října došlo ke střetu u Medynie. 14. října následoval neúspěšný pokus o překročení řeky San a vytvoření předmostí. Následovalo stažení do armádní zálohy do 3. listopadu u Stareho Miasta. II. prapor odjížděl na nové pozice později, protože se ještě zúčastnil 5. listopadu srážky u Siedlanky. Z vagónů pluk vystoupil v městečku Lazy, odkud pochodoval do Parkoszwic. Zde došlo 17. a 18. 11. 1914 k nejvýznamnějším bojům pluku v roce 1914.
Dle rozkazu pluk zaujal obranná postavení jižně od městečka Wlodowice v úseku Parkoszowice-Pomrozyce po kopce na jižní straně těchto obcí. Jižní křídlo u Pomrozyce hájil III. prapor, úsek jižně od Parkoszowic II. prapor a úsek k Wlodowicím I. prapor, část 11. roty byla jako plukovní rezerva umístěna v Rudnikách. Levé křídlo sousedilo s úsekem znojemského pěšího pluku č. 99 a pravé křídlo sousedilo s úsekem brněnského pěšího pluku č. 8. Rusové využili ranní mlhy a momentu překvapení a pronikli prvním obranným pásmem pluku. Teprve odpoledne po několika neúspěšných protiztečích, vyčerpávajícím boji a značných ztrát se podařilo Rusy vytlačit a obsadit zpět původní postavení. V bojích bylo zajato cca 1300 ruských vojáků, ukořistěny dva kulomety, čtyři děla a množství dalšího materiálu. Řada důstojníků a vojáků obdržela za projevené výkony vyznamenání. Např. štábní šikovatel Otto Boháček byl dekorován Zlatou medailí za statečnost. Vlastní ztráty obnášely šest padlých důstojníků a 115 vojáků, zranění utrpěli tři důstojníci a přes tři sta vojáků.
Dalšího dne zaujal pluk nové pozice u Morska a II. prapor do první linie. V úspěšných bojích se podařilo zajmout tisícovku Rusů, kulomet, dvě děla, jedenáct koní a další kořist. Za projevenou bojovnost byla jednotka citována v divizním rozkaze. Pod velením pplk. Juliuse Siegela se od 9. 12. pluk začal přesouvat do prostoru jihovýchodně od Krakova, do Tymbarku. Zde se pluk zapojil do bojů, které jsou dnes známy jako bitva u Limanové-Lapanówa.
Vánoce a Nový rok pluk trávil v prostoru mezi Dunajcem a Bialou, kde se bránil ruským útokům a zimnímu počasí. Po 42 dnech obranných pozičních bojů v bahnitých zákopech a sněhu se pluk přesunul do Karpat. Na začátku února 1915 se pluk přesunul přes Krakov a Jabluňkovský průsmyk k jižnímu úbočí Karpat, kde ho v mrazu a ledu čekaly tři měsíce náročných bojů. Pluk bojoval při obraně údolí Laborce, u Havaje, u Varechovců a Repejova. Dále bránil hřeben Homoly, bojoval u Bystré … atd. 18. 3. 1915 poděkoval pluku za jeho obětavost a bojové výsledky velitel 3. R-U armády gen. pěchoty Boroevič.
Od 20. března pluk bránil na Javorinsku koty 589 a 600 mezi říčkami Olšavou a Výravou proti ruským plukům útočícím od dukelského průsmyku. Za cenu značných ztrát své pozice uhájil. Těžké podmínky se ale projevily na upadající morálce vojáků, množilo se sebezraňování a zbíhání do ruského zajetí. Velení pluku proto sáhlo k exemplárním trestům.
Tzv. Velikonační bitva v Karpatech (1.-6. 4. 1915) zastihla pluk v údolí Ondravy u Vyšné Olšavy, 81. pluk své pozici úspěšně bránil až do 5. dubna 1915. Celou karpatskou kampaň jihlavského pluku provázela úzká spolupráce s německými jednotkami.
Po úspěšném útoku centrálních vojsk mezi Gorlicí a Tarnowem se pluk 9. 5. 1915 přesunul přes Prešov přes Mukačevo na Slavske. Poté postupoval údolím řeky Oper severně na Grebeniv, Skole a Stinava. Zde se stočil na východ k Bolechivu, kde 17. a 18. května odrážel ruské protiútoky. Další boje proběhly 30. května u obce Lisoviči. Dobré výsledky v boji byly v pozadí nabídky rakousko-uherského vrchního velení německému generálu pěchoty von Falkenhaynovi, aby jihlavský pluk mohl nosit jeho jméno. Von Falkenhayn nabídku přijal a tak pluk 1. 6. 1915 změnil jméno svého čestného majitele. Novým názvem – „C a K. pěší pluk generála von Falkenhayn č. 81“.
5. 6. 1915 pluk čelil v prostoru Zavadka-Zbora útoku kozácké jízdy. II. prapor byl v záloze a I. a III. prapor bojoval 7. 6. u Vojniliva. Zde padl při útoku kromě jiných praporčík Friedrich Hiller, který byl posmrtně vyznamenán Zlatou medailí za statečnost. Následně pluk zaujal 4 km západně od Galiče obranu, kde čelil nočním útokům jednotek ruského XI. sboru 9. armády. Poté 22.-24. 6. pluk spolu s německými jednotkami provedl úspěšně násilný přechod Dněstru u obce Perlivci. Až 6 metrů hluboká a 60 metrů široká řeka byla pod stálou palbou ruského dělostřelectva a kulometů. Ve čtyřdenních krvavých bojích rakousko-uherské a německé jednotky nejen přešly na levý břeh, úspěšně odrážely ruské protiútoky, při kterých byly zdecimovány tři ruské pluky, ale navíc nepřítele zatlačily k řece Gnila Lipa. Za hrdinství v těchto bojích byla řada vojáků vyznamenána, četař Johann Mutl byl oceněn Zlatou medailí za statečnost, další obdržel praporčík Hans Deutsch za úspěšné udržení svého úseku předmostí při ruském protiútoku 26. 6. 1915.
3. 7. pluk postupoval přes kopce u řeky Bubelky a následně operoval v prostoru Božikiv-Litviniv. Odrazil zde útok velké kozácké formace. Od 7. 7. do 27. 8. pluk bojoval v prostoru Visoke-Zavadivka, odrazil útok řeky Koropies a 28. srpna u Szwejkova. Po tvrdých střetech ve dnech 29. 8. až 2. 9. překročil u Kujdanova řeku Strypu. Následoval přesun k Nastasivu a od 7. 9. přešel do obrany na řece Seret mezi Ternopilem a Terebovlí.
V noci na 7. září zaútočily jednotky ruského XVIII. sboru generála A. Zajončkovského v prostoru mezi řekami Dněstr a Seret bráněný jednotkami „Skupiny Hofmann“ podřízené německé Südarmee. Útok byl veden především z ternopilského předmostí na řece Seret, jižně odtud, u Terebovle, se jim podařil průnik obranné linie Bolzanovy 132. brigády tvořené pěšími pluky č. 88 a 81. Překvapivý prudký útok rozbil a prakticky rozprášil pozice jihlavského pěšího pluku. Do ruského zajetí se tehdy dostalo mnoho příslušníků pluku, mezi nimi i Ludvík Svoboda.
Po přeskupení a doplnění sil pluk vybudoval obranu na předmostí v úseku Zolotniki-Burkaniv, sestávající ze tří pásem obrany. Na této pozici jihlavský pluk zůstal až do léta 1916, ale byly to dny plné tvrdých bojů, protože Rusové se stále snažili předmostí dobýt a pluk byl utrpěnými ztrátami značně oslaben. V květnu 1916 se situace oslabeného pluku stala téměř kritickou, když musel čelit náporu ruských vojsk útočících v rámci Brusilovovy ofenzivy. Ve dnech 13. až 15. 6. 1916 pluk ustupoval přes Zarvanici, Gnilovody, Koruziv a Gajvoronku na připravené pozice mezi Burkanivem a Zolotnikami. 11. srpna pluk pozice opustil a nočním pochodem se přemístil na linie na řece Zlota Lipa. I. a III. prapor zaujal bojové postavení v prostoru Božikov-Litviniv. II. prapor vykonával strážní službu u Baranivky. Zde byl pluk 21. 8. 1916 vystřídán tureckým pěším plukem a přemístěn jako divizní záloha k Berežanům. Po nasazení na frontu byl pluk vržen do těžkých bojů u říčky Ceniovky mezi Kuropatnikami a Baranivkou na Lysonianské vysočině, kde se vyznamenali ve dnech 30. září až 4. října vojáci 7., 17. a 18 roty bránící své zákopy proti neustálým ruským útokům. 5. 10. 1916 zaútočil I. a III. prapor na ruské pozice, ale byl odražen, zatímco II. prapor tvořil plukovní zálohu. Desátého října byl pluk stažen z první linie, reorganizován a posílen.
Rok 1917 a Kerenského ofenziva zastihly jihlavský pluk v řadách německé Jižní armády. Pluk opustil své pozice na Lysonianské vysočině už v březnu a přesunul se severněji ke Konjucham. Právě zde od 29. června odrážel ruský nápor. Poté co se zhroutila ofenzivní síla ruského útoku, následoval ústup demoralizované armády. Rychlého postupu na východ se zúčastnil i jihlavský pluk č. 81. 20. 7. 1917 překročily jeho prapory u Zolotnik řeku Strypu a rychle postupovaly jihovýchodním směrem k řece Zbruč. 22. 7. byly u obce Chmelivka, 24. 7. svedly bitku s Rusy u osady Stara Mogilnica, dalšího boje se pluk zúčastnil 29. 7. u obce Bosiri. Své tažení skončil 23. srpna na staré haličské hranici na řece Zbruč mezi Gusjatinem a Skalou. Následujícího dne pluk opustil ruskou frontu a nastoupil k přesunu na italskou frontu.


Italská fronta


3. 9. 1917 první vojáci vystupovali v cílové stanici St. Veitsberg ve frontovém pásmu na řece Soči. Probíhající 11. bitvy na Soči se pluk díky pozdnímu příjezdu a nepřipravenosti již nestačil zúčastnit. Následovalo doplnění stavu z pochodových praporů. 10. 9. 1917 byl velitel pluku plk. Siegl povýšen do šlechtického stavu s predikátem „von Parkoszowitze“. 18. září byl jmenován dosavadní velitel I. praporu mjr. S. Nowotny velitelem záložního praporu v Jihlavě, jeho nástupcem se stal hjtm. Alfréd Kratz. 27. 9. 1917 část I. praporu zaujala pozice v Borcolském průsmyku část se 4. 10. přesunula do okolí Laghi, kam ho následoval III. prapor, dvě roty působily v Suganském údolí na řece Brentě.
11. 11. 1917 se prapory pluku přemístily ze svých pozic na Mt. Forno a Mt. Chiesa směrem na Planinu sedmi obcí přes hory Mt. Forcellona, Mt. Lisser, obce Énega, Dori a Com Tonder. Navzdory těžkým podmínkám dosáhl už 22. 11. I. prapor Mt. Castelgomberto, II. a III. prapor zasněženého vrcholu Mt. Tondarecar. V tvrdých zimních podmínkách ve sněhu, mrazu a v dělostřelecké palbě odrážel po 22 dnů italské protiútoky, při kterých zajal 11 důstojníků a 1125 vojáků, ukořistil tři děla, 27 kulometů a množství dalšího materiálu. Za to se pluku dostalo ocenění v podobě poděkování 11. armády. Čtyři z vojáků – svobodník M. Dufek, vojín J. Čičatka, vojín Š. Jakšič a desátník A. Karásek, byli posmrtně vyznamenáni Zlatou medailí za statečnost.
6. 1. 1918 dobyl pluk pásmo Mt. Sisemol, kde vybudoval opevněné postavení. Zde v prostoru obcí Bertigo, Pennar, Melar, Stellar odrážel pluk ve dnech 27.-31. 1. 1918 v krvavých bojích italské útoky. Poté se pluk přesunul přes Asiago a Bosco do tábora na Mt. Dorolea, poté pokračoval na nové pozice nad údolím Val di Nos.
10. 3. 1918 se novým velitelem pluku stal bývalý velitel II. praporu plk. Alois Tomanek von Beyerfels. V dubnu 1918 byl pěší pluk č. 81 vystřídán německým 8. pěším plukem. Po odpočinku v zázemí se pluk jako součást 11. pěší brigády 6. pěší divize zúčastnil poslední rakousko-uherské ofenzivy. 6. pěší divize útočila jižně od Asiaga v úseku Canove di Roana – Mt. Caberlaba – Cesuna. Proti ní stála 48. britská divize. 15. června 1918 ráno všechny pluky divize nastoupily do útoku a podařil se jim průnik britskou obranou. Jihlavský pluk úspěšně útočil do pásma bráněného 5. královským warwickshirským plukem 143. brigády. Velení divize nemohlo úspěchu využít, protože chyběly druhosledové zálohy a střelivo. I proto druhého dne ráno Britové obnovili své původní pozice. Ztráty Rakušanů činily 576 mrtvých, Britů padlo 920.
22. 9. 1918 se III. prapor pěšího pluku č. 81 pod mjr. Sturmem střetl u Doss Alta s legionáři z 33. a 34. pluku v sestavě 7. divize.
Když 24. října začal na Piavě a v pohoří Monte Grappy útok Dohody, začal rozklad rakousko-uherské armády. Uherské jednotky začaly opouštět frontu. O tři dny později byly rakouské pozice prolomeny a 30. září došlo k rozdělení fronty na dvě části. 4. 11. 1918 vstoupilo v platnost příměří. Špatně vydaným rozkazem složila rakousko-uherská vojska zbraně a už 2. a 3. října zajali Italové přes 300 tisíc nebojujících vojáků. Řada vojáků pěšího pluku č. 81 české národnosti byla na vlastní žádost následně převezena do soustřeďovacích táborů v Busto Arsizio, Foligno, Avezzano a Fonte d´Amore a zde vstupovala do nově vytvářených československých domobraneckých praporů.


Osudy IV. praporu pěšího pluku č. 81


Detašovaný čtvrtý prapor měl za Světové války jiný osud než zbytek pluku. Praporu velel mjr. Victor Budiner, připojenému III. kulometnému oddílu velel npor. Wilhelm Singule. Prapor zůstal ve svazku 6. horské brigády až do června 1918, kdy se stal II. praporem nového pěšího pluku č. 108.
6. horská brigáda byla na začátku války podřízena mostarské 18. pěší divizi, která v rámci XVI. sboru bojovala v sestavě 6. armády, která působila na srbské frontě.
IV. prapor/IR 81 dne 8. 8. 1914 odjel na frontu do městečka Kalinovik. Křest ohněm prodělala 6. horská brigáda ve dnech 14.-17. 8. 1914 proti černohorským jednotkám v prostoru Pljevlja – Prijepolje – Priboj. Ale už 20. srpna narazila brigáda na větší odpor, tentokráte srbských jednotek u Uvace. O dva dny později padl při útoku na Crni Vrh první důstojník IV. praporu por. Schlehöfer, a zároveň por. Emil Krebs obdržel Zlatou medaili za statečnost. Potom se prapor přesunul vlakem do okolí obce Praca Dolnja, následoval pochod do Kusače a do Vlasenice kam dorazil prvního září.
V noci z 8. na 9. září jednotky XVI. sboru překročily Drinu mezi obcemi Drinjača a Ljubovija. Levé křídlo sboru, tvořené 6. a 13. horskou brigádou zatlačilo nepřítele z Gračanické vrchoviny, zmocnilo se výšiny sv. Petra a západních svahů Jagodnji. Od 18. do 20. září se bojovalo hlavně o pásmo Jagodnje, která v krvavých bojích několikrát změnila majitele. Poslední den se R-U vojskům podařilo obejít srbské jednotky a vpadnout jim do boku což je přimělo k všeobecnému ústupu. Jagodinské temeno, se stalo dějištěm nejkrvavějších bojů roku 1914 na srbské frontě. Síly obou protivníků se vyčerpaly a válka přešla do pozičního stadia. Teprve v půli října se rakouského velení podařilo doplnit ztráty a nastoupit znovu do útoku. Koncem listopadu se obě horské brigády sboru probily až k pohoří Rudnik (70 km jižně od Bělehradu). 3. 12. 1914 Srbové nastoupili do protiútoku, který R-U jednotky obrátil na ústup a vytlačily výchozí pozice.
Na balkánském bojišti nastala desetiměsíční přestávka, obranu srbské hranice převzaly domobranecké jednotky což uvolnilo jednotky pro frontu v Karpatech a dva sbory byly přesunuty do Itálie v budování obrany na řece Soči. Na cestu se vydal i IV. prapor IR 81, po cestě přes Zagreb, Zidani Most a Prvačinu se 16. 5. 1915 setkaly dvě části praporu v městečku Gradiscutta. Po odpočinku vyrazil prapor přes Tolmin a Zlatom na přidělené pozici na linii Zastena-Jaworka. V červenci až srpnu 1915 byla brigáda součástí 57. pěší divize VII. sboru se kterým se zúčastnila 2. bitvy na Soči.ve dnech 3.-6. 7. 1915 bojoval IV. prapor v prostoru Redipuglia – Doberdo, kde sice dobyl italské zákopy, ale za cenu značných ztrát. 6. 7. byl prapor stažen do zálohy.
V říjnu byla celá 6. horská brigáda zařazena do sestavy VII. sboru 3. armády. V únoru 1916 přešel celý VIII. sbor pod velení 11. armády, která měla za cíl obsadit severní Albánii, kde se ještě vyskytovaly zbytky srbské armády a italské oddíly. Jednotky 6. horské brigády se zde setkaly s těžkými přírodními podmínkami a odporem různých místních band. Ještě 18. 3. 1916 působila brigáda v severní Albánii u městečka Djakov, odkud postupovala až k východní hranici země. Následoval přesun zpět na italské bojiště, a v dubnu operovala brigáda v prostoru Rivieta.
Ve dnech 24.-30. června 1916 se přesunula na haličskou frontu do Nadvirné, aby posílila obranu proti Brusilovově ofenzivě. IV. prapor zaujal obranné postavení u osady Klisczensky a 1.8.1916 se prapor účastnil bojů na kótě 546 u Luh a koncem srpna bránil postavení u Koznacza Gora. Ve dnech 14. a 15. října prošel krvavými boji na řece Bistrita Aurie u osady Fruntea nedaleko Karlibaby. Zde měl prapor velké ztráty na životech i materiálu, proto byl vystřídán a stažen do zálohy. V roce 1917 jednotka bojovala na jihovýchodní části ruské fronty, kde se zapojila do odrážení Kerenského ofenzivy. Prapor se proslavil při bojích o kótu 1473 kdy dobyl první nepřátelskou linii. Roku 1918 na IV. prapor čekala opět italská fronta. 15. června 1918 stávající IV. prapor IR 81 stal II. praporem nového pěšího pluku č. 108. Ten byl zařazen do sestavy 119. brigády 60. pěší divize v sestavě I. sboru 11. armády.





Zdroj:
Zdeněk Jaroš – Vojáci, války a Jihlava v letech 1741 - 1939
http://www.austrianphilately.com/dixnut/dn6.htm
URL : https://www.valka.cz/Pesi-pluk-c-81-1883-1918-t47347#322949 Verze : 1
Majitelé pluku


1883 Franz svobodný pán von Vlassits
1885-87 neobsazeno
1887 Johann Bapt. Svobodný pán von Waldstätten
1915 Erich Georg Anton Sebastian von Falkenhayn


Velitelé pluku


1883 Johann Khoss von Sternegg
1886 Josef Sommer
1891 Emil svobodný pán Senarclens de Grancy
1895 Viktor svobodný pán von Handel-Mazzetti
1896 Franz Tschida
1901 Eduard rytíř Müller von Elblein
1905 Arnold Schlimarzik
1908 Leo Schreitter rytíř von Schwarzenfeld
1910 Heinrich Haustein von Haustenau
1913 Eugen Lüftner von Krinnerstorff
1914 Julius Siegl von Parkosowice
1918 Alois Tomanek von Beyerfels
1918 Bekárek (už v armádě ČSR)
1919 Skoupil (už v armádě ČSR)



Zdroj:
Zdeněk Jaroš – Vojáci, války a Jihlava v letech 1741 - 1939
URL : https://www.valka.cz/Pesi-pluk-c-81-1883-1918-t47347#322951 Verze : 0
Zde jsou pohřbeni RU vojáci z IR.81, kteří zemřeli během
let 1914-1915



Zdroj:
www.polegli.tgcp.pl. Infanterie Regiment Freiherr von Waldstätten Nr 81
URL : https://www.valka.cz/Pesi-pluk-c-81-1883-1918-t47347#345493 Verze : 0
Zdroj: SCHEMATISMUS FÜR DAS KAISERLICHE UND KÖNIGLICHE HEER UND FÜR DIE KAISERLICHE UND KÖNIGLICHE KRIEGSMARINE FÜR 1914
URL : https://www.valka.cz/Pesi-pluk-c-81-1883-1918-t47347#411216 Verze : 0
Cituji z odpovědi z vídeňského Kriegsarchiv (ohledně ohlášení o pohřešování mého pradědy z 81 IR, pohřežován od 9.9.1917 u Zoflew, náhorní plošina 1065) :


81. pěší pluk podléhal do 24. srpna 1917 Německé Jižní armádě ve Východní Haliči. Následně byl transportován na italskou frontu Isonzo (Soči) a dne 3. září 1917 byl vyložen v Grahovo (dnes Grahovo ob Bači). Následně byl umístěn na náhorní plošině Bainsizza.
URL : https://www.valka.cz/Pesi-pluk-c-81-1883-1918-t47347#562923 Verze : 1

Diskuse

O. Kypr


Na vojně v Karpatech a Haliči


Dojmy českého vojáka (přepsáno i se všemi chybami, pokud se vám ale nějaké opravdu nebudou pozdávat, dejte mi vědět, překontroluji to)


Marušce mých snů, té duši dobré, trpělivě čekající na návrat tatíčka svých dětí, připisuji tuto knížku vzpomínek.


Odjezd na bojiště


Sobota, 10. dubna 1915.


Den odchodu na bojiště byl nám oznámen neočekávaně. Jest pravda, že připraveni jsme byli všichni, ale dnešek postavil nás před drsnou skutečnost: ve 3 hod odpoledne odjíždí devátý pochodový prapor na bojiště.
Jestliže naše kasárna >u Jánů< v Dřevěných mlýnech podobala se od počátku války obrovskému mraveništi, den odjezdu vycvičeného mužstva vyvolával vždy největší shon. Neměli jsme potřebných soukromých zásob do pole – obrovská většina rodin neměla tušení o nenadálém odjezdu – a tak v mraveništi tom všechno jen hlučelo a do města jít nebylo možno.
Náhoda mně přála, že jsem se setkal se známým, právě jmenovaným kadetem Altschulem z Něm. Brodu – který později na bojišti padl – a jeho laskavostí jsem odskočiti mohl ku své rodině.
Jak moje sdělení zde působilo, ví každý vojín, který podobný okamžik prožíval. Hodinka loučení, dlouho čekaná a tisícekrát promyšlená, dostavila se neočekávaně a bolestně. Nedovedu vyvolávati dojemných scén, a proto snažil jsem se co nejrychleji ukončiti loučení. Vřelý polibek drahé ženě, snaha proniknouti posledním pohledem najtajnější záchvěvy její duše a uchovati si je pro dny hrůzy na bojišti, potěšiti a posíliti posledním slovem a dáti se na cestu z domova. S Bohem, drahá ženo, s Bohem děti! A čepici nížeji do čela a rychlými kroky k cíli.
Po návratu do kasáren dostavila se značná ochablost. Mechanicky upravili jsme svá zavazadla a když jsme se sešli v malé hostinské místnosti p. Jána, abychom poslední okamžiky pohromadě ztrávili, neměli jsme více možností, abychom jeden před druhým skrývali mohutné vzrušení svých duší. A zde došlo k loučení vojáků s jejich ženami a dětmi, obrazy jistě všem dobře známé.
O 12. hodinách v poledne byli jsme vyvedeni na jihlavské náměstí, poslechnouti řeč katolického kněze na rozloučenou a přijati jeho požehnání. Po té poslední stisk rukou mnohých přátel, na nádraží poslední nezapomenutelné pocely drahé ženě a dětem a vlak přesně ve tři čtvrti na třetí hodinu odpolední zvolna se rozjížděl z jihlavského nádraží.
Jedeme k Vídni. Kam pojedeme, nikdo z nás neví. Buď do uherských Karpat, anebo do Srbska. Jak dlouho bude trvati, než budeme opětně doma?


Neděle, 11. dubna


Po odjezdu z Jihlavy uvelebili jsme se v dobytčích vagonech co nejpohodlněji. Nádherná naše hymna >Kde domov můj< proudila mocnými údery do širého kraje, kde stáli mnozí a mnozí, mávajíce šátky a volajíce poslední pozdravy. Po odjezdu ze Starče jsem podřimoval. Bylo mi nevolno, neboť duševní a fysická únava značně rozrušila celou bytost. Viděl jsem stále drahou ženu, pobledlou Libuši a udiveného Pavla s ustaraným otcem.
Za tmy dorazil náš vlak do Znojma, kde byla uchystána večeře: čaj, který jsem nepil, a uzenka, kterou jsem nedostal. El jsem proto do nádražní restaurace, kde po dlouhém čekání byla mi donesena sklenice piva. Z nádraží do vagonu a spát. Spal jsem na dvou skřížených puškách, vzpomínaje na bílou postel, noční stolek s vodou atd. dobrou noc drazí, poprvé jste doma přes noc bez svého tatíčka.
Usnuli jsme brzo. Ranní svit nás probudil až v Marchegu na rozhraní Rakouska a Uher. Byla podávána snídaně, ale já nesnídal vůbec. Z Marchegu nás vlak unášel do vnitřních Uher. Ochutnali jsme pohostinství druhé poloviny naší říše v poledne, kdy jsme dostali silně paprikovaný a nefalšovaný uherský guláš. Nezahnal našeho hladu, ale znamenitě posílil naši žízeň.
V jednu hodinu odpoledne vyjeli jsme dále směrem k hlavnímu městu království uherského.
Před Budapeští stal jsem se obětí zlé nehody. Seděl jsem ve dveřích otevřeného vozu a najednou hrozný náraz na nohy zvrátil mě dovnitř vagonu. Stěží jsem povstal, abych klesl v bezvědomí do náručí kamarádů. Zahýbali jsme totiž přes nějaký most, vysoko ohraničený zábradlím, o které narazily volně ve vzduchu se houpající nohy. Kamarádi mne uložili, vyzuli z bot, dali trochu koňaku a já se zvolna probíral z mrákot. Noha strašně bolí a dopadám na ni. Je to velmi nepříjemná příhoda.
Do Budapeště jsme přijeli po 6. hodině večer. K večeři byla černá káva. Zde a v předcházejících stanicích projíždělo množství vystěhovalců všech možných druhů. Plačící ženy a křičící děti rušivě působily na naši náladu. Také se zajatými Rusy jsme se setkali. Řekli nám, že byli zajati před čtyřmi měsíci kdesi u Krakova a nyní jedou do Terezína na práci.
Z Budapeště jsme odjeli o půl 8. hodině večer a jeli celou noc. Ráno ve stanici Miškolc dostali jsme k snídani čaj.


Na uherské půdě


Pondělí, 12. dubna


Četné vlajky s vojskem projíždějí nádražím. Jest rozšířena zpráva, že na nejbližší stanici obdržíme ostré patrony, které jsme v Jihlavě sice dostali, ale ještě před odjezdem vrátili. Prohlížíme mapu, abychom zjistili směr naší cesty a stanovili její cíl, o němž nám ani důstojníci nepověděli nic určitého. Část Karpat máme již za sebou, ale dosud nás straší průsmyk užocký.
Tohoto místa smrti, jak nás novinářské dřívější zprávy naučily říkati, se obáváme. Sledovali jsme proto pečlivě každou odbočku železné dráhy a čím více jsme zajížděli do uherského vnitrozemí směrem k Debrecínu, bylo nám volněji. Říkali jsme všichni: jenom ne Karpaty, jenom ne boje v průsmycích.
Minuvše dvě >nebezpečné< tratě, zastavili jsme ve stanici Bodrogkerésztúr.
V jedné z dalších stanic setkali jsme se s cestujícím Čechem, který nám daroval >čerstvé< české noviny. Krajina stává se jednotvárná a po nepřehledných pustách pasou se stáda pověstných uherských bagounů.


Prvé pochody


Úterý, 13.dubna


K večeru obrátil náš vlak přímo k průsmykům karpatským.
Po večeři masité konservy jeli jsme stále k Severu. Ale v časných hodinách ranních
vlak zastavil a my definitivně z něho vystoupili.
Za husté tmyy vkročili jsme poprvé do bezedného bláta. Ráz krajiny působí na nás fantasticky. Hned za nádražím spatřili jsme padlého koně a opodál vojenské ležení, kde kuchaři zabývali se čtvrcením pořádného vola. Matné svítilny nám slabě osvětlovaly cestu. Asi za půl hodiny došli jsme do vesnice Čemerné, kde jsme byli ubytováti v chalupě
vystěhovalého Poláka Josefa Fénika.
Prvé naše ubytování v cizím domě působilo na všechny velmi dobře. Majitelé chalupy už na nás čekali od večera, dali nám vřelou vodu na kávu i na umytí, část mužstva nalezla odpočinek na půdě, část nás zůstala ve světnici. Stará jedna žena ležela v posteli a neustále naříkala, abychom ji uchránili od Moskalů, z nichž měla neuvěřitelný strach.
Kamarádi, kteří nestáli o spánek, prošli se vesnicí a při návratu vyprávěli, ze slyšeli hřmění děl. Vzdálenost bojiště od nás byla odhadnuta na šedesát kilometrů, čili na dva celodenní pochody. Nutno připomenouti, že po včerejší večeři obdržel každý muž 120 ostrých patron, jichž tíže byla v našem tlumoku značná.
Před osmou hodinou ranní vyrazili jsme z Čemerné. Naši kamarádi drží se velmi dobře. Kaprál Burián. který velí četě, k níž jsem přiřaděn, je dobrý hoch, inteligentní mladý hospodář z Černiče u Dačic. Prodělal již první tažení naší armády do Ruska. Pečuje svědomitě o náležitý pořádek při rozdělování denních zásob a má pro každého vlídný úsměv. Cesta ubíhala proto dosti dobře. Zvláště od toho okamžiku, kdy jsme měli za sebou do bezedného černého bláta propadávající se dědinu. Měli jsme prvou příležitost spatřiti část trénu,
reflektor, práce při stavění polní dráhy a silniční práce, prováděné zajatými Rusy.
Náš postup směřuje k nejdůležitějšímu průsmyku v Karpatech, k pověstné Dukle.
Celodenní pochod byl pro nás, nezvyklé denním štrapacím, více než obtížný. Zavazadla krutě
tížila nezvyklá ramena a řemen od bajonetu nemilosrdně zařezával se krvavými pruhy do boků, zatížených v předu patronami a v zadu pověstným pytlem »turistickým«. Pot se z nás lil, ale nic naplat, postupovali jsme stále ku předu. Chvíli bylo nesnesitelné teplo, aby za okamžik zimnice roztřásala celé tělo. A v dáli před námi kopce, kopce. Sem tam leskl se na vrcholcích karpatských sníh, vábně vítaje nové bojovníky. Silnicí vedla polní dráha, stále plná povozů s raněnými vojíny municí všeho druhu a zásobami. Po celé její délce panoval neobyčejný, čilý život, který ovšem nemohl už zajímati náši pozornost, poněvadž fysická únava překonávala všechno. Časté ordonance různými směry jezdící znamenaly pro nás poselstva smrti.
V pozdních večerních hodinách dorazili jsme do vesnice Ve1iká Dobrá, urazivše za celý den namáhavé cesty pouhých 25 kilometrů.


Středa, 14. dubna.


Vstáváme po tvrdém spánku v chalupě Jánoše Kovalíka. Obloha je zatažena hustými, temnými mraky; prší nepřetržitě po celou noc. A rovněž taková je naše nálada. Stravování je jednotvárné: včera jsme si uvařili sami černou kávu, v poledne nebylo nic a k večeři jedna konserva. Ale tu jsem ani nedostal, poněvadž odešli jsme s kamarády Janíkem a Maurerem do Veliké Dobré, abychom nalezli pro ostatní mužstvo potřebné přístřeší.
Tuto službu jsme provedli dobře, alespoň všichni hoši libovali si dobrý spánek. Ve Veliké Dobré setkali jsme se se spoustou Čechů, kteří nám o situaci na bojišti pověděli mnoho zajímavého, takže s dvojnásobnou chutí půjdeme na Moskalce.
Před osmou hodinou byl dán rozkaz k odchodu. Každý krok ku přcdu znamenal
hroznou námahu. Všude, po celé šířce silnice, bylo bahna téměř po kolena. Myslím že každým krokem musím upadnouti. Vody a bláta mám plné boty. Je mně chvílemi do pláču. V největší únavě musili jsme se postaviti do hlubokého bahna na rozoraném poli a čekati přes hodinu v nehybných postojích na příjezd kteréhosi vyššího důstojníka, který nás přehlížel. Ze zářícího obličeje hejtmana Horta bylo zjevno, že přehlídka měla velmi dobrý průběh.
Jdeme za silného hřmění děl ku předu a v hlasitých poznámkách dáváme přednost bitevní linii před další cestou bezedným, hrozným, pekelným bahnem. Jednotlivec by na takovémto pochodu bezpodmínečně zahynu1, ale množství jedinců dává nám všem obdivuhodnou sílu a — proto jdeme. Poněvadž přes řeku byly mosty strženy, musili jsme husím pochodem postupovati ku předu uzoučkou cestičkou, vlekoucí se do nekonečna těsně podél hlučící Ondavy. Jediný krok v pravo a pád do řeky byl neodvratný. Na levé straně vypínal se strmě nahoru les, jehož půda byla rovněž bahnitá a plná vody. Na této cestě jsem nárazem větve ztratil brýle a dlouho trvalo, než jsem z brašny vylovil nové, poněvadž tlak postupujících řad dalších nedovoloval ani jediného kroku oddechu a odpočinku.


Delší odpočinek


Zmořeni únavou nezvykle dlouhého pochodu, stanuli jsme asi k šesté hodině večerní u vesnice Bodzaše. Po dlouhém hledání byla část naší setniny ubytována v chalupě Anny Blanarové. Přijetí vojínů bylo daleko chladnější než v Čemerné. Každý krok, jež pro nás domorodci učinili, musili jsme zaplatiti a vůbec míti neustále peněženku otevřenu, poněvadž jinak naše žádosti zůstávaly nesplněny.
Sychravým počasím promrzlí, těšili jsme se všichni na odpočinek, nečekajíce ani na večeři, ku které nám byla uvařena černá káva. Polévku jsme neměli v ústech od minulého pátku.
Sotva jsme připravili půdu k noclehu, došla nás zpráva, že v Bodzaši zůstaneme několik dnů, abychom se posílili na další pochod. Zpráva tato nás potěšila do té míry, že spánek rychle zmizel a jeden po druhém shromažďovali jsme se ve vytopené světničce majitelky baráku. Veselý čtverák Uhlíř uvařil nám ještě jednou černou kávu a prohlásil, že uvaří také polévku. Nechtěl říci z čeho - tenkráte jsme ještě nevěděli, že k uvaření polévky stačí voda pochybné jakosti a pár drobtů chleba — a proto jsme trpělivě čekali asi půl hodiny na výrobek jeho kuchařského umění. Pravdu dosvědčuji, že ještě dnes, kdy už tak dlouhou dobu chutnám stravu civilisovaných lidí, vzpomínám na tuto znamenitou polévku, vyrobenou Uhlířem.
K deváté hodině lezli jsme jeden po druhém do slámy, roztroušené po celé půdě. Déšť monotonně dopadal na doškovou střechu a v poslední myšlenky na domov zněla nám vzdálená dělostřelba.


Kopeme zákopy


Čtvrtek, 15. dubna.


V noci byla značná zima. Přes to, že na slámu po1ožil jsem část stanu z impregnovaného plátna a zabalil se do přikrývky i vojenského kabátu, zimnice mnou zle potřásala. Chvílemi měl jsem dojem, že krvácím silně z nosu, ale ráno se ukázalo, že to byla rýma, která mě mořila po několik dnů.
Ráno padal sníh. Ale nezůstal po cestách bodzašských ležeti, nýbrž vydatně rozmnožoval bezedné propasti čcrného bláta. Přes toto v pravdě psí počasí vytáhli jsme na blízké návrší cvičiti se v kopání zákopů. Vylezli jsme s velikou obtíží na kopec, ovládající celou dolinu, ve které se nacházejí tři vesnice. Kopati zákopy jest práce hodně těžká, zvláště pro mne, nezvyklého práci fysické. Ale jde to ráz na ráz. Do půl 12. hod. měli jsme prohloubený zákop asi 100 metrů dlouhý a půl metru široký, a tolikéž hluboký. Při práci nám ani nenapadlo, že zákopy kopeme proto. Abychom v nich poslouchali hroznou hudbu pušek. Prozatím jen vzdálená dělostřelba jest praeludiem toho, co každý z nás s obavou očekává.
Uhlíř opětně postaral se o naše žaludky — ovšem z vlastních našichi zásob. Prozatím nestojíme ještě o stravu erární.
Naši drazí v dálné vlasti zdají se nám býti hrozně blízkými. Teprve teď jasně poznáváme, alepoň my otcové rodin, co pro nás znamená teplý rodinný krb, oddaná žena a rodina. Co by pro mne dnes znamenalo jediné pocelování ženy a dětí! Zde v těchto pustinách, kde ze všech kopců hřmí rozkazy předčasné smrti! Kolik dobra a kolik štěstí stvořili bychom v kruhu našich rodin - bude-li nám dopřán návrat!
Zajímavy jsou poměry zdejšího obyvatelstva. Tak na př. v chalupě, v níž bydlíme. Michalovi je 19 a Zužce 18 let a mají už dítě a žijí rodinným životem. Jak se živí? Obdělávají chudé po1íčko, na němž pěstují brambory a žito. nepatrně pšenice a ovsa, mají kravičku, jednoho, nejvýše dva vepře a dost. O racionelním hospodaření se zde vůbec mluviti nemůže. Ani ti větších usedlíků neviděli jsme pořádného nářadí k obdělávání půdy.
Jediná jizbička s hliněnou podlahou a rozpadlá pec jest útulkem pro všechny. Maličké děti kolébají se po celý den v bedničkách, uvázaných na provazech u stropu. Dítě se s klidem přiváže k bedničce tak, aby nevypadlo a Michal resignovaně houpá od rána do večera a prozpěvujé své písničky. A polaská-li honvédský strážmistr, který je v chalupě také ubytován, jeho Zužku, nežárlí a už předem odpouští své ženušce malá provinění - však jej Zužka dvojnásob odmění.
V celém kraji není jediného lékaře, ba ani porodní babičky zde nenaleznete. Slehnuvší žena velmi často ve volné přírodě dá světu lidské mládě, klidně je zabalí a odejde do své chalupy, aniž by vzala podstatné újmy na svém zdraví.
Většina mužů je v Americe, ale přesto téměř všechny ženy jsou maminkami. Je prý už to takový zvyk a chlap kterýkoliv, musí se o dítě starati.
Zajímavé zprávy z bojiště vypráví nám vojíni maďarského honvédského pluku, který leží v Bodzaši od měsíce února. Jenom některé význačnější »novinky« zaznamenávám.
Na velikonoční svátky přihlásil se u našich předních stráží ruský voják s bílým praporem a přál si mluviti s našim velitelem. Za parlamentářem šlo několik dalších ruských vojáků, kteří nesli velikonoční dary. V našem táboře byli »vyslanci« velmi příznivě přijati a bohatě obdarováni, načež vypravena z našeho tábora podobná »deputace«, která odevzdala dary ruskému vedení. Den na to, a sice v Hod Boží velikonoční, došlo k hrůzné bitvě, ve které se náš 81. p1uk statečně držel na vrchu »Kobyla« zvaném, a vydobyl si nejvyšší vyznamenání, a sice zlatou medailii na plukovní prapor.
Dle těchže pramenů se dovídáme, že honvédi podnikají časté vpády do ruského tábora a za každého zajatého Rusa dostávají čtyři koruny odměny. Podobných zpráviček vypráví nám strážmistr Jelínek celé řady, většina z nich ovšem jasna dosvědčuje vojenskou latinu vypravovatele.
Odpoledne vypravil se náš batalion na execírku, která však byla školou vojáka pro brzký pobyt v zákopech. Dověděli jsme se věci vážné i humorem oplývající.
Pro vykonávání tělesných potřeb mužstva vykopány byly v poli podlouhlé jámy, opatřené rozkošným názvem »Latriene«. Dnes odpoledne byli jsme dukladně poučeni o jejich významu a aby nekterý z méně chápavých mužů nepovažoval zákop za »latrienu«, byla její působnost za všeobecného veselí vyzdvižena nadporučíkem Gambosiou, jehož suchý vtip dráždil naše bránice měrou vrchovatou.
Právě uprostřed této poučné přednášky, v níž lysoform a mýdlo v zákopech, kartáčky na zuby a dvakráte v týdnu čisté prádlo, hrálo důležitou roli přijela směrem od bojiště tlupa jezdců, mezi nimiž se nacházel i jeden vyšší důstojník. Účelem této přehlídky bylo spočítati staré muže, t. j. ty, kteří už jednou v poli byli, a ihned je odkomandovati na bojiště. Bylo nám všem smutno po jejich odchodu.


Pátek, 16. dubna.


Při včerejší odpolední přehlídce bylo vybráno asi 60 »starých mužů«, kteří ihned odešli na bojištč. My máme ještě několik dnů zdokonalovati v Bodzaši svůj vojenský výcvik, načež budeme kamarády následovati. Fronta je prý od Bodzaše vzdálena nejvýše 15—20 km.
K večeři jsme dostali ementálský sýr, trochu čaje, pro roj vždy dvě tabulky čokolády (á 10 hal.) a bochníček chleba. Jakmile jsme povečeřeli, šli jsme již před osmou hodinou spát. Svoje lože připravil jsem si tentokráte pohodlněji. Nebylo mně proto zima, ale za to musili jsme vstávati již ve čtyři hodiny ráno.
Děla mlčela celou noc. Vyšli jsme z Bodzaše za nádherného rána. Slunce zářilo a laškovalo s boží přírodou, že volněji bylo v srdci, veseleji a radostněji. Ale zlaté paprsky slunce jenom na okamžik těšily. Rázem letěly naše vzpomínky po zlatých paprscích domů, aby pozdravily naše drahé. Vzdálení druhové našich srdci musí instinktivně vycítiti, že jsme duchem jen a jen u nich.
Stoupáme na kopec vysoký asi 300 metrů, nad hladinou mořskou asi 800—1000 metrů. Zde jsme celé dopoledne cvičili. Přijel se na nás podívati z bojiště vyšší důstojník, který k nám promluvil dlouhou řeč.
Po jeho řeči sestupovali jsme s kopce dolů a k obědu. Na všech stráních roste obrovské množství jalovce, který se ze zdejší krajiny vyváží.
Soukromých zásob ubývá. Zbývá pouze uherský salám a kousek uzeného masa, které se však znamenitě osvědčuje při mazání pušky. Odpoledne nám bylo oznámeno, že naše po1ní pošta má číslo 213. Tato zpráva všechny potěšila a vyvolala nejčilejší závody v psaní lístků polní pošty domů, které jsme ovšem již dříve psali, aniž bychom měli naději, že správně dojdou. Počítáme, že během osmi dnů můžeme míti prvé dopisy z domova, po nichž toužíme. Cítím, jakou radost vyvolá v duši prvý lístek od ženy. Nyní mám sebou pouze hedvábný šáteček svatební, několik uschlých květin, darovaných Maruškou při odjezdu a podobenku.
V naši radost zapadá však tušení, že za osm dnů už budeme daleko z Bodzaše a kdo ví, zda vůbec ještě budeme.
URL : https://www.valka.cz/Pesi-pluk-c-81-1883-1918-t47347#312611 Verze : 0
příspěvek Na vojně v Karpatech a Haliči kompletní není. Je to asi prvních deset stran deníku vojáka, který se jmenoval O.Kypr. Po válce ho vydal v svém nakladatelství, (vydavatelství). Ale protože autorská práva jsou promlčena, chtěli bychom tento deník vydat knižně. Původně jsem ale uvažoval, že zde dám celý přepsaný deník, ale pak by nemělo cenu ho vydávat. Právě dodělávám přepis do PC, už to budu mít hotové.., a možná že sem ještě přidám nějaké úryvky, pokud bude zájem. A poradit bych možná potřeboval, tak například, histor. fotky měst a vesnic kudy 81.pluk procházel, dopravní prostř., zbraně a další věci týkající se této záležitosti.
URL : https://www.valka.cz/Pesi-pluk-c-81-1883-1918-t47347#313311 Verze : 0
Na půdě Haliče.


Středa, 12. května


Po celonoční jízdě přiblížili jsme se bojišti. Celé okolí dráhy svědčí o svedených bitvách. Zbořené a znovu vybudované že1ezniční mosty, lazaret, ranění, trén, množství zajatých Rusů - starý obrázek z bojiště. Jedeme rychle ku přední frontě a není vy1oučena možnost, že ještě dnes budeme v přední linii.
Okolní hory jsou pokryty silnou vrstvou sněhu, zima je velmi citelná.
Hranice jsme přejeli asi o 4 hodinách ráno. Náš vlak byl uvítán ruským aeroplánem, jehož let byl pozdraven živou střelbou. Jedeme jen zvolna kupředu, poněvadž celá trať jest ustupujícím nepřítelem rozvrácena. Rusové nevynechali jediného mostu železničního, aby alespoň dvě třetiny jeho součástek neroznesli na všechny strany. Dle našich odhadů nalézáme se v úseku Slavsko-Tuchla, jižně pod. Stryjí, Přemyšlem a Lvovem. Cestou vidíme pancéřový vlak, jehož krásná děla uvítala ruský aeroplán, Obdivujeme každou takovou válečnou novinku. Před stanicí Lawočná vystoupili jsme uprostřed trati a nastoupili ihned do pochodových kolon.
Ruská děla vesele houkají. Naše artilerie však přímo běsní. Očekáváme boje s naprostým klidem. Je třeba vypuditi předem nepřítele z Haliče a potom vésti rozhodnou ránu. Tak to slyšíme kolem sebe vyprávět. Vidíme a cítíme všude nové pronikavé přípravy k dalšímu vedení války, Vidíme, že jsme dosud v nepřetržité moci rozkazů, které velí: kupředu! - abychom dosáhli vítězství! -
Postupovali jsme několik kilometrů podél trati, načež jsme se rozložili táborem na jednom návrší, krytém lesem, aby nepřátelští letci neměli možnosti nás vypátrati.
Ležíme několik hodin na sluneční stráni, dáváme si vyhřávati tělíčka a mrznouti nohám. Zůstaneme zde asi do večera, abychom za nového šera postupovali kupředu. Pod námi hlučí potok, vlévající se do řeky Stryje, která vtéká do Dněstru, tento pak do Černého moře. Zde také bojuje německé vojsko a to všech oddílů.
Po černé kávě odběhl jsem k potoku a důkladně se umyl. Čerstvá voda je nejlepší sílicí na unavené tělo, chuť k jídlu probouzí u veliké většiny mužstva snahu snísti všechno, co vůbec může člověk požívat. Sladké, kyselé, hořké, teplé, studené — všechno se sloučí v půl hodince v jednom jediném žaludku.
Sluníčko hřeje, ale čas se vleče velmi pomalu. Máme proto dostatek příležitosti přemýšleti o všem.
Před pátou hodinou dostali jsme bílou polévku a maso. A jako zálohu na večeři plnou polní láhev černé kávy. Pošta nepřišla, je mně smutno. Slunce zašlo za hory, tak že je nám už citelně zima.
URL : https://www.valka.cz/Pesi-pluk-c-81-1883-1918-t47347#316513 Verze : 0
Prosím všechny, kdož něco ví, aby mi poradili a pomohli. Sháním všechno možné k tomuto pluku, kde by se dalo zjistit, kdo všechno byl v tomto pluku od 10.4.1915, dobové fotky (vojáků, zbraní, vesnic a míst kudy procházeli),a hlavně které bych mohl použít do knihy. Prosím všechny o pomoc.
Díky Petr
URL : https://www.valka.cz/Pesi-pluk-c-81-1883-1918-t47347#318349 Verze : 0
Tak už se blíží konec přepisování deníku. Konečně bude komplet.
URL : https://www.valka.cz/Pesi-pluk-c-81-1883-1918-t47347#319435 Verze : 0
Ahoj
ja jsem z Polsko, z Zaviercich - 7 kilometru od Parkoszowice kde se bojoval 81 pesi pluk 17 a 18.11.1914. Ja psanim se o ten boj clanek i prosim vsechny o informace ta valka.


Odkud je to ze Julius Siegl byl von Parkosowice? Kde je psat to?
Ja byt rad za kazda informace.
Dominik
URL : https://www.valka.cz/Pesi-pluk-c-81-1883-1918-t47347#343533 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více