Pěší pluk č. 8 [1873-1918]

8th Infantry Regiment / Infanterieregiment Nr. 8
     
Název:
Name:
Pěší pluk č. 8 8th Infantry Regiment
Originální název:
Original Name:
Infanterieregiment Nr. 8
Datum vzniku:
Raised/Formed:
DD.MM.1873
Předchůdce:
Predecessor:
Řadový pěší pluk č. 8 8th Line Infantry Regiment
Datum zániku:
Disbanded:
DD.MM.1918
Nástupce:
Successor:
- -
Nadřízené velitelství:
Higher Command:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Dislokace:
Deployed:
DD.MM.RRRR-DD.08.1914 Brno, kasárny /

Velitel:
Commander:
DD.08.1914-DD.12.1914 Horák, Jan (Oberstleutenant)
Podřízené jednotky:
Subordinated Units:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Čestný název:
Honorary Name:
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR
Vyznamenání:
Decorations:
DD.MM.RRRR
Poznámka:
Note:
- -
Zdroje:
Sources:
Wrede, Alphonse von - Semek, Anton: Geschichte der k. u. k. Wehrmacht I
URL : https://www.valka.cz/Pesi-pluk-c-8-1873-1918-t47188#330709 Verze : 1
Peší pluk č. 8 (IR 8)


Infanterieregiment Erzherzog Carl Stephan Nr.8
(vytvorený v roku 1642)


Mierová dislokácia pluku vo februári 1914:
veliteľ - Oberst Robert Trimmel
veliteľstvo pluku, I, II. a IV. prápor (Brünn), III. prápor (Trebinje)
doplňovací obvod: 4. pešia divízia (II. armádny zbor)


Stav pluku v júli 1914:
národnostné zloženie: 67% Česi, 31% Sudetskí Nemci, 2% ostatní
doplňovací obvod: Brünn (v súčasnosti Brno v Českej republike)


Zaradenie pluku v auguste 1914:
IR 8 (I, II, a IV. prápor) v zostave 8. pešej brigády 4. pešej divízie (II. armádny zbor) – pluk určený pre front v Haliči proti Rusku
III. prápor IR 8 v zostave 2. horskej brigády (brigáda podriadená priamo XVI. armádnemu zboru) – prápor určený pre front v Bosne a Hercegovine proti Srbsku



http://www.austro-hungarian-army.co.uk/
http://www.kitzbuhel.demon.co.uk/austamps/dixnut/
URL : https://www.valka.cz/Pesi-pluk-c-8-1873-1918-t47188#184511 Verze : 0
Pěší pluk prince Sasko- Hilldburghausenského č.8



Plukovník Alexandr svobodný pán Schifer (1612-1661) byl již v roce 1642 pověřen zřízením pěšího pluku, který se později stává základem druhého nejstaršího pěšího pluku rakouské armády.
Již v roce 1642 pluk zasahuje do bojů u Olomouce a je odveden do prostoru německého válčiště. V plukovní kronice je popsaná bitva u Breitenfeldu (2. listopadu 1642). V letech 1643-1644 se pod maršálkem Gallasem zapojil do tažení v Holštýnsku, které nebylo úspěšné. Kapitola, která je zajímavá je obléhání Jihlavy, která byla obsazena Švédy. Zde také padl plukovník Johann Bernhrad von Knöring,( padl 30. listopadu 1647). Ztráty byly značné, padl i podplukovník Matyáš Heizer von Hiezenberg. ( je mnohdy nesprávně uváděn jako velitel pluku). Poslední bitva třicetileté války byly bitva u Zusmarshausenu (poblíže Augsburku).



V 17. století pluk bojoval ve válkách proti Osmanské říši. V roce 1662 u Levoče a v roce 1663 se pluk vyznamenal při obraně pevnosti Nové Zámky. Polní maršál Raimund hrabě Montecuccoli porazil nepřátelské vojsko v bitvě u Svatého Gotthardu 1. srpna 1664. V této památné bitvě se vyznamenali vojáci tohoto slavného pluku.


Turecká vojska zahájila další dobyvačnou válku a dostala se až k Vídni, ale zde utrpěla drtivou porážku. V roce 169l jsou Turci opět poraženi u Slankamenu (19. srpna 1691). Zde však pluk ztratil majitele a velitele v jedné osobě, plukovník Filip svobodný pán Chizzola zemřel na následky zranění.


V roce 1672 se rakouská monarchie zapojuje do francouzsko-nizozemské války. V roce 1673 pluk bojuje na Rýně a zúčastnil se i obléhání Bonnu. Při obléhání Philippsburgu padl počátkem září majitel pluku a polní zbrojmistr Herbert princ Pio di Savoja, markýz di Castell-Rodrigo.


V roce 1688 vpadla vojska Ludvíka XIV. do Rýnské Falce. I zde pluk se střídavým štěstím bojoval. Ale zde pluk přichází o dalšího majitele pluku. Polní zbrojmistr Maxmilián Vavřinec hrabě Starhemberg padl v září 1689 při dobývání Mohuče.


V roce 1700 se stal majitelem pluku hrabě Mikuláš Pálfy z Erdödy. V letech 1728-31 byl důstojníkem tohoto pluku i nám všem známý František baron Trenek.


Počátkem 18. století se jednotky pluku nacházejí na balkánském bojišti.Pluk se vyznamenal v bitvě u Petrovaradínu (5. srpna 1716) , kdy Evžen Savojský slavně zvítězil a rozprášil turecké vojsko. Pluk si ke svému vítězství připsal i kořist tří nepřátelských zástav (praporů). Dále se zúčastnil vlastního tažení na Bělehrad a jeho následné dobytí (16. srpna 1717).


V roce 1731 se velitelem pluku stal Josef Bedřich princ Sasko – Hildenburghausenský ( 1701- 1787). Byl majitelem pluku v letech 1732-1787, roku 1741 byl povýšen do hodnosti polního maršála. Oženil se s neteří prince Evžena Savojského , která byla jeho universální dědička. Nebyla krásná, spíše naopak, ale byla velmi bohatá. Princezna Anna Viktorie Savojsko-Soissonnská ( 1687-1763). Tato dáma byla o dvacet let starší.


Za války o polské nástupnictví bojoval pluk v Itálii a to v bitvě u Parmy ( 29.června 1734) a v bitvě u Guastally 19.září 1734, zde však byli Rakušané poraženi. V letech 1737-1741 se pluk podílel na okupaci Toskánska.


Ve válce s Pruskem bojoval pluk v sestavě vrchního velitele Ludvíka hraběte Khevenhüllera (1683-1744). Vítězná bitva u Simpachu (9.března 1743) znamenala opětné vrácení větší části Bavorska.


Sedmiletá válka byla vlastně pokračováním předešlých konfliktů. Odehrávala se i na našem území a tak jen několik poznámek. První významná bitva této války byla svedena u Lovosic l. října 1756. Rakušané ustoupili ( stáhli se z bojiště). Prusové však měli vyšší ztráty. Boje u Štěrbohol a Malešic lze snad označit jako součást bitvy u Prahy, která se odehrála 6. května 1757. Rakušané a tedy i vojáci našeho již slavného pluku bojovali statečně, ale bitva končí porážkou rakouských zbraní. ( 18. června 1757 však vítězí u Kolína hrabě Daun a pruský král ztrácí gloriolu neporazitelného vojevůdce).


Plukovník Kašpar svobodný pán von Trais byl jako první důstojník této jednotky vyznamenán rytířským křížem Vojenského řádu Marie Terezie.



V roce 1752 se velitelem pluku stal Ferdinand svobodný pán von Bülov. Jako velitel pevnosti byl za statečnou obranu pevnosti Lehnice v lednu 1758 povýšen do hodnosti generálmajora a ke konci roku dekorován rytířským křížem Vojenského řádu Marie Terezie. Slavná historie pluku začíná!


Generálmajor Karel markýz Pollavicini- Centurioni (narozen roku 1742) byl také posledním plukovním majitelem, který umírá na důsledky válečného zranění. Byl zraněn v noci ze 13. na 14. září 1788 u Armeniše v Banátu a zemřel v březnu následujícího roku v Temešváru.


Poznámka:
Všechny řadové pěší pluky císařské armády nesly jméno svého majitele a také od roku 1769 jsou označeny číslem. Pluk prince Sasko- Hildburhausenského od tohoto roku tedy nese číslo „8“.



Literatura:
Petr Jung : Rakousko-Uhrerská armáda za první světové války
Zdeněk Jaroš : Z historie jihlavské posádky 1751-1939
Tomasz Nowakovski : Armia Astro-Wengierska. Varšava 1992
Vilém Wodák : Historie 8. pluku (Archiv)
URL : https://www.valka.cz/Pesi-pluk-c-8-1873-1918-t47188#322945 Verze : 0
Historie IR 8


Formování předchůdců pluku lze vystopovat až do doby třicetileté války, a to ho řadí mezi nejstarší pluky císařské armády.
Někteří autoři pokládají jeho počátky do Holkova pluku sestaveného 20. 3. 1629, jiní ve Stadionově pluku z roku 1634, jehož jádro tvořili vojáci předchozí jednotky. Za přímého předchůdce lze považovat hornorakouský zemský pluk postavený z bývalého Stadionava pluku 26. 8. 1642 v Linci Alexandrem svobodným pánem von Freyling, Daxberg u. Lichtenou. Tento pluk tvořený pěti setninami o 1 500 mužích byl patentem z 22. 10. 1642 přijat do císařských služeb a nasazen do boje.
Od blokády Olomouce byl v řadách sboru arcivévody Leopolda Viléma, kde v Sasku utrpěl svou první velkou porážku 2. 11. 1642 v bitvě u Breitenfeldu, ve které bylo spojené sasko-císařské vojsko rozdrceno švédskou armádou. V řadách sboru operoval pluk následující dva roky v Holštýnsku. Od roku 1645 opět v Čechách. Jako součást armády polního podmaršálka Melchiora hraběte von Hatzfeldt se zúčastnil pokusu zastavit postupující švédská vojska. 26. února u Horažďovic a poté 6. března v bitvě u Jankova, kde i Schiferův pluk utrpěl těžké ztráty, sám majitel pluku padl do zajetí. Už v dubnu byl však propuštěn. Zbytky pluku byly spojeny s plukem Johanna Bernarda von Knöring, který nejprve operoval v okolí Chebu, ale už v září s účastnil druhého obléhání Jihlavy. Při průzkumu opevnění v úseku tzv. kočky, což byl velký bastion v severovýchodním ohybu hradeb v místech dnešní Úhelovy ulice, padl mezi 18.- 20. 11. majitel pluku, stejně tak nepřežil boje u Jihlavy ani jeho zástupce pplk. Mathias Haizer von Heizenberg. Těžkými ztrátami oslabená jednotka byla do konce roku 1647 doplněna a výnosem Ferdinanda III. ze 17. 12. 1647 dána novému majiteli Richardovi von Starhemberg. Začátkem roku 1648 byl pluk doplněn několika oddíly bývalého Holzapfelova pluku, poté se jako součást armády maršála Ottavia Piccolominiho zúčastnil tažení do Bavorska, kde 17. 5. 1648 bojoval u Zusmarshausenu.
Při poválečných redukcích císařské armády byl pluk zachován. V první polovině 50. let 17. století pobýval pluk v Uhrách. 1656 v Rakousku, 1657 ve Slezsku. V letech 1658–59 operoval se sborem gen. Raduita de Souches na pobřeží Baltu v prostu měst Toruň, Kamien Pomorski, Wolin, Demmin a Štětín. Následovalo nasazení v Horních Uhrách a Sedmihradsku. Velitel a majitel pluku von Starhemberg zemřel 4. 9. 1661 na choleru u města Satu Mare. Jeho místo zaujal polní zbrojmistr Herbert princ Pio di Savoya, markýz di Castell-Rodrigo. Pod jeho velením bojoval pluk v roce 1662 u Levoče, v dalším roce v bitvě u Ostřihomu, poté bránil Nové Zámky. Jako součást armády maršála Raimunda hraběte Monteccucoli se vyznamenal 1. a 2. Srpna 1664 i ve vítězné bitvě u Mogersdorfu. Od roku 1673 bojovalo šest setnin v Porýní proti Francouzům, následovala účast na obléhání Bonnu. Poté se přesunul k Seneffe, kde se 11. 8. 1674 zúčastnil bitvy a poté obléhání Oudenaarde. Zatímco se šest setnin pluku v následujícím roce zúčastnilo srážek u Willstättu a Altenheimu, další čtyři setniny byly 11. 8. 1675 ve vítězné bitvě u Consarbrücku a Trevíru. R. 1676 se pluk zapojil do obléhání pevnosti Falkenstein u Philippsbourgu, kde byl smrtelně zraněn majitel pluku. 11. 9. po dobytí pevnosti zde pluk dalších 15 let zůstává posádkou. Novým majitelem pluku se stal polní zbrojmistr Prosper hrabě Arco. Pod jeho velením se pluk zúčastnil v r. 1678 u Rheinfeldenu, v následujícím roce byl doplněn dvěma setninami z pluku Stadl, ještě téhož roku však Arco umírá. Dalším majitelem pluku byl polní zbrojmistr Maxmilián Vavřinec hrabě Starhemberg. V září 1688 bránil pluk Philippsbourg proti Francouzům a po roce statečné obrany získal právo na volný odchod. O rok později při obléhání Mohuče byl Starhemberg smrtelně raněn a od října převzal pluk Filip svobodný pán von Chizzola. 1691 následoval přesun do Uher kde bojoval 19. srpna v bitvě u Slankamenu proti Turkům, majitel pluku v bitvě padl. Pod novým majitelem se pluk podílel na dobytí města Oradea a následujícího roku obléhání Bělehradu, kde při ústupu přes Sávu tvořil zadní voj armády. V letech do podepsání Karlovického míru operovala částu pluku v Uhrách a část byla posádkou v hlavním městě Sedmihradska. 1. 2. 1700 se novým majitelem dříve Lapáčkova pluku stal Mikupáš hrabě Pálffy z Erdödu, kterým zůstal následujících 32 let. Pálffyho pluk operoval v Horních i Dolních Uhrách. V letech 1703-11 to bylo především proti uherským vzbouřencům – kurucům. R. 1706 pluk obléhal Košice a 3. 9. 1708 hrál hlavní roli v porážce vzbouřeneckých vojsk knížete Františka II. Rákocziho u Trenčína. O rok později bojoval pluk ve srážce u města Bucea a o rok později u Nových Zámků. Novinkou bylo vytvoření dvou granátnických setnin (1708 a 1712).
Do bojů proti Turkům vstoupil v řadách armády Evžena Savojského. 5. 9. 1716 se proslavil ukořistěním tří nepřátelských zástav v bitvě u Petrovaradína. Bojoval též u Temešváru a byl i u dobytí Bělehradu. Po skončení bojů zůstal pluk v r.1718 posádkou v Temešváru. V první polovině r.1729 operoval v Banátu, Srbsku, poté v severní Itálii – roku 32 opět v Sedmihradsku. V těchto letech byl pluk přezbrojen na pušku Manlicher 1722. Důstojníkem pluku byl i proslulý František baron Trenk, který přišel roku 1729 v hodnosti praporčíka a odešel roku 1732 v hodnosti poručíka.
1. 1. 1732 se majitelem pluku stává dosavadní velitel plukovník Josef Friedrich princ Sasko-Hildburgshausenský. Majitelem zůstal dalších 55 let. Pluk jako součást sboru polního maršála hraběte von Mercyho bojoval u Quistella i 29. 6. 1734 ve vítězné bitvě u Parmy. V bitvě pluk ztratil deset důstojníků i majitel byl dvakrát těžce raněn. 15. 9. zažil pluk porážku u Guastally. Na přelomu let 1734-35 se zúčastnila část pluku obrany Mirandoly a v letech 37-41 se pluk podílel na okupaci Toskánska.
Od roku 1742 byl pluk nepřetržitě v boji: zúčastnil se dobytí Lince a později i Mnichova, bojoval u Hilgertsbergu a Plattlingu. Přezimoval v Pasově aby na jaře 43 bojoval u Simbachu o předmostí u Braunau a dobýval Deggendorf. V následujícím roce 44 byl již na Rýně a bojoval u Weissenburgu. Granátníci se zúčastnili v tomto roce srážky u Roeschwoogu. V roce 1745 operoval pluk v Bavorsku, zčastnil se dobytí Vilshofenu a bitky u Pfaffenhofenu. II. prapor byl odvelen roku 46 do Itálie, kde se účastnil tažení do Provence a srážky s Francouzi u San Isidoro. Koncem roku se vyznamenal při výpadu k St. Margarittě a St. Honoriu. O rok později tento prapor obléhal povstalce v Janově a r.48 se zapojil do výpadu na Riviéru. Ostatní části pluku byly v Rakousku. Na podzim 1754 opustil pluk Písek a zúčastnil se velkých manévrů u Kolína. Poté štáb a dva prapory zůstaly v Praze, III. prapor zústával v Olomouci.
Sedmiletou válku zahájil pluk bojem 1.10.1756 u Lovosic a v květnu 57 u Štěrbohol, kde se vyznamenali zvláště granátníci plk. Gausceho. Pluk se dostal do boje na levém křídle u Malešic v době kdy již byla bitva téměř ztracena. Ztratil 181 vojáků a dva důstojníky. Dále bylo zraněno 21 důstojníků, mezi nimi i velitel pluku plk. von Bülow. Po porážce se pluk stáhl do Prahy kde bránil Žitnou bránu, později hradby Nového města. Poté se pluk podílel na vytlačení Keithova sboru od Prahy směrem na Horní Lužici a Slezsko. V drobných šarvátkách pokračoval na území Slezska do Jaworowa, granátníci se zúčastnili 14. 7. 1757 jako součást Daunovy armády dobytí Jablonného, srážky u Máslovic a bitvy u Wroclavi. Pluk bojoval též v bitvě u Lutynie (Leuthen) a po ústupu bránil mosty přes Svídnici. 200 mužů se účastnilo obrany Svídnice. Plk. von Bülow byl jmenován velitelem pevnosti Lehnice a za statečnost při její obraně byl vyznamenán rytířským křížem řádu Marie Tereie. Novým velitelm pluku byl na počátku roku 1758 jmenován plk. Kašpar von Trais, s plukem se zúčastnil porážky pruské armády u Hochkirchu, za hrdinství v tomto boji obdržel rytířský kříž řádu Marie Terezie. III. prapor byl posádkou v Olomouci a bránil město při pruském obležení. Od roku 1759 bojoval pluk v Německu – střet u Wasungenu, poté bojoval u Míšně a Maxenu. Granátníci si zabojovali u Drážďan a u Kunersdorfu, poté ze zbytkem pluku společně u Torau. III. prapor se zúčastnil útoku na Kladsko. Rok 1761 strávil pluk bez boje v Sasku, další rok bojovali granátníci a jeden prapor u Altenbergu, celý pluk poté v u Dippldiswalde, Hennersdorfu a u Freibergu.
Po skončení sedmileté války byl pluk stažen k odpočinku a doplnění do Čech, poté přešel do mírových posádek na Moravě – Bystřici nad Pernštejnem, Žďáru nad Sázavou a Velkém Meziříčí. 1764 a 1765 se pluk účastnil velkých vojenských cvičení v prostoru východní části Českomoravské vrchoviny mezi Zhoří a Kochánovem.
1766 se pluk zúčastnil šestitýdenního cvičení tam vyrazil ze soustředění u Velkého Meziříčí, odtud pochodoval přes Brno do Olšan u Prostějova, kde cvičil od 21. června do konce července. Po skončení se pluk přesunul na seřadiště u Jihlavy. Velké podzimní manévry od 4. – 19. září, v nichž se moravské pluky soustředěné u Jihlavy střetly v předstíraném boji s českými pluky soustředěnými u Štoků. Jednomu sboru velel sám císař Josef II, druhému generál Laudon. Hlavní „boje“ v okolí města Jihlavy probíhaly v prostoru od Kosova až po Hosov. Vítězství si připsal velitel moravských jednotek gen. Laudon, když se mu podařilo císaře Josefe II. dokonce zajmout. Po skončení manévrů se I. a II. prapor přemístily do Třebíče a Slavonic, zatímco štáb a III. prapor zůstaly ve Velkém Meziříčí.
V roce 1769 bylo v rámci číslování řadových pěších pluků přiděleno pořadové číslo 8. V září 1769 bylo velitelství přeloženo do Jihlavy spolu se dvěma prapory. V srpnu 1774 byl v Jihlavě na inspekci majitel pluku polní maršál Josef Bedřich Sasko-Hilburghausenský. O rok později při selských bouřích byli vojáci pluku nasazeni v kordonu na česko-moravské hranici. V lednu 1776 potlačovali vojáci osmého pluku nepokoje v Beranově a později v červenci v Kozlově. 1778 se velitelm pluk stal plk. Franz Jordan von Beck. Během války o bavorské dědictví byly 1778 dva prapory přiděleny hlavní armádě v Čechách. 1787 se novým majitelem pluku stal genmjr. Karel hrabě Pallavicini-Centurioni. 1788 -90 se dva prapory pluku zúčastnily bojů s Turky. V srpnu 1789 u Mehadie, u Lazu Mare a u Armenise a na předměstí Belehradu. Na následky zranění v bojích zemřel i majitel pluku.
2. 2. 1790 se novým majitelem pluku stal Karel svobodný pán Huff von Kandersdorff.
Napoleonské války znamenaly i pro pěší pluk č. 8 účast na bojích ve Francii. Dva polní prapory byly v roce 1793 přiděleny Wurmserovu sboru na Rýně. 17. května se I. prapor účastnil bitvy u Bellheimu. Následovaly střety u Barbelrothu, Offenbachu, Riedheimu, Reichshofenu a u Geisbergu. Za zásluhy v tomto tažení byl povýšen velitel pluku Josef von Baader do hodnosti generálmajora. Od 1. 1. 1794 se novým velitelem stal plukovník Ernst svobodný pán von Beust. Oba polní prapory se zúčastnily 1794 obrany Lucemburku. Po kapitulaci posádky byly propuštěny a staženy do Jihlavy. Po doplnění, ročním výcviku a znovuvyzbrojení vyrazil znovu do akce. Zatímco se III. prapor zúčastnil třetího dělení Polska a zůstal dislokován u Radoměře, tak dva polní prapory bojovaly 1796 v italském tažení u Codogne, jedna setnina byla přinucena kapitulovat u Adde. Poté v bitvě u Valeggia, u Campora-Rivoli a u Castiglione. Po prohrané bitvě u La Favority ustoupil do Mantovy. Po její kapitulaci byly odesláni jako zajatci až do výměny zpět do posádky. III. prapor dorazil z Bielsko-Bialé aby se zapojil do bojů u Nesselwangu, Isny a Ravensburgu, poté se též přesunul do Itálie. V prosinci 1797 bojoval u Monte Baldo. Části III. praporu se v bitvě u Rivoli dostala do zajetí. Zbytek praporu bojoval v ústupových bojích u Chiusy a Mittewaldu. Granátníci pluku byly 1796 ve Frankfurtu nad Mohanem, později se vyznamenali při obléhání Kehlu.
V druhé protinapoleonské koalici bojoval pluk v rusko-rakouské armádě pod velením maršála Suvorova. V rámci italské kampaně v roce 1799. Granátníci spolu s dvěma polními pluky byli ve sboru polního podmaršálka P. Kraye, byli 5. 4. 1799 poraženi Francouzi u Magnana, později spolu s III. praporem v obklíčení u Peschiery. Pluk obléhal Mantovu. Polní prapory obléhaly Turín a Alessandrii, granátníci bojovali u Cassana a na řece Trebbii. Po pádu Alessandrie se pluk i granátníci zapojili do bojů u Novi, Fossana, Savigliana a Genoly. Granátníci se účastnili obléhání Cunea. Roku 1800 operoval pluk na území severní Itálie. Během jarního tažení se dostala větší část pluku do zajetí při nečekaném Sujetově útoku na rakouská postavení na Settepani. Z pluku se zachránili jen granátníci, kteří se později účastnili bitvy u Marenga. Do posledních bojů roku 1800 zasáhl reorganizovaný prapor pluku č. 8 pod vedením hejtmana Karla svobodného pána von Stutterheim v Padově. Po prosincové bitvě u Pozzola se Stutterheim se svým praporem dokázal probít přes Treviso do Benátek, kam dorazil 12.ledna 1801. Po uzavření Lunévillského míru se pluk vrátil do jihlavské posádky a po dvou letech bez majitele se novým stal bratr císaře arcivévoda Ludvík Josef, jehož jméno nesl pluk příštích 63 let až do roku 1864. Při reorganizaci 1805 se název pluku změnil na řadový pěší pluk č. 8 (Linien-Infanterie-Regiment No. 8). reformou 1808 byla zřízena zeměbrana (Landwehr) a u pěších pluků dislokovaných v Čechách, na Moravě a ve vnitřním Rakousku přibylo po dvou praporech zeměbrany. Výcvik těchto praporů se zbraní se konal v neděli a ve svátek. Jednou za měsíc bývalo mužstvo svoláno ke cvičení ve větších oddílech, setninách a praporech, kterým veleli důstojníci řadových oddílů. Každoročně se zúčastňovali 21denního soustředění. Spolu s armádní zálohou se stala zeměbrana významným doplňkem armády v případě války. Jihlavský 1. zeměbranecký prapor se v sestavě řadového pěšího pluku vyznamenal při bodákovém útoku u Glinzendorfu, a podílel se na odražení útoku francouzského jezdectva, za což jeho velitel hejtman Vavřinec Kurz obdržel rytířský kříž řádu Marie Terezie. Roku 1813 byly zeměbranecké prapory začleněny přímo do struktury pěších pluků. V době míru tvořili zeměbranci u každého pěšího pluku IV. prapor a v době války IV. a V. prapor. Po skončení napoleonských válek bylo mužstvo všech zeměbraneckých 2. praporů propuštěno a zůstaly z nich pouze kádry. Roky 1801-04 trávily prapory pluku v domovských posádkách. V třetí protinapoleonské koalici se prapory pluku zapojily do Ulmské kampaně roku 1805, a v rámci vyšších celků prodělaly boje většiny rakouské armády. 8. 10. byl u Wertingenu prakticky zničen granátnický prapor. Ostatní prapory bojovaly 9. 10. u Günzburgu. Větší část III. praporu byla zajata 11. října u Haslachu-Junigingenu a druhá část III. praporu o tři dny později u Elchingenu. II. a IV. prapor bojovaly u Ulmu, kde se dostaly do obklíčení, které skončilo kapitulací rakouské armády. I. prapor se vyznamenal při útoku na Augsburg, kde přinutil k ústupu 800 mužů maršála Neye. Spolu se zbytky III. praporu a zeměbranou bránil počátkem listopadu opevnění v Scharnitzkém průsmyku, kde však byl nucen kapitulovat. Uzavření bratislavského míru 26. 12. 1805 celou kampaň ukončilo. Zbytky pluku se v březnu 1806 vrátily do jihlavské posádky. Velení vysoko hodnotilo statečnosti pluku. Velitel pluku R. von Seinburne obdržel rytířský kříž řádu Marie Terezie, spolu s ním byli vyznamenáni i další důstojníci a vojáci.
1809 následovalo další tažení – v dubnu u bavorského Dinzlingu, poté v bitvě u Aspernu a Esslingu. Velké zásluhy měl zejména III. prapor, který za cenu velkých ztrát odrazil útok francouzského 6. kyrysnického pluku. Za projevené hrdinství v boji byl velitel pluku povýšen na generálmajora. V další bitvě u Wagramu stály čtyři prapory pluku na levém křídle a bránily Glinzendorf a Markgrafneusiedel proti jednotkám Davoutova sboru. Druhý den jednotky pluku kryly ústup IV. sboru. Zeměbranecký prapor se ještě zúčastnil bitvy u Znojma ve dnech 10.-11. července, poté byl posádkou v Olomouci až do listopadu.
Roku 1810 došlo ke změně a místo dosavadní červené pluk obdržel trávově zelené plukovní barvy po zrušeném pěším pluku č. 13, což mu už zústalo až do konce monarchie.
Ve válce roku 1813 bojovaly dva prapory pluku v bitvě u Drážďan a poté u Augustenburgu. V Bitvě národů u Lipska byl pluk součástí armády Karla Filipa Knížete von Schwarzenberg a zajišťoval přechody přes Saalu u Naumburg-Weissenfelsu. II. prapor bojoval u Kösenu, celý pluk dobývání Hochheimu. 1814 bojoval pluk na území Francie. III. prapor se vyznamenal v bitvě u Brienne-le-Chateu, za což velitel pluku obdržel povýšení na generálmajora a rytířský kříž řádu Marie Terezie a velitel praporu major Fössel se stal podplukovníkem. Už s novým velitelem pluk. Josefem Gieslem von Gieslingen pluk bojoval u La Ferté-sous-Jouarre, Bar-sur-Aube, Arcis-sur-Aube a po obsazení Paříže byl převelen do Dijonu. Poté se pluk vrací do Jihlavy.
Po Napoleonově útěku z Elby vyráží v březnu 1815 tři prapory pluku do Itálie. V době bitvy u Waterlo, dobýval průsmyky v pohoří Jura. Zeměbranecký prapor se dostal do boje u Chattilonu, kde byl zraněn velitel praporu mjr. Hrabě von Kolowrat.
Ostatní prapory se vyznamenaly 10. 7. 1815 při dobývání předmostí na řece Saone v Maconu. Po skončení bojů byl pluk stažen zpět na Jihlavsko, kde zůstal do roku 1820.
9. 10. 1820 vyrazil pluk do severní Itálie, kde zůstal dočasně posádkou ve Veroně do 21. 2. 1821. Poté byl použit bez bojového nasazení při zásahu proti povstalcům v Neapoli. Dále pluk operoval ve střední Itálii. 6. 3. 1823 nastoupil pochod zpět do domovské posádky. I. prapor zůstal v Znojmě, II. prapor v Telči a III. v Jihlavě. V Jihlavě pluk s krátkými přestávkami zůstal dalších 23 roků.
29. 8. 1830 byl dosavadní velitel pluku Ignác šl. Moese von Nollendorf povýšen na generálmajora a odešel od pluku, novým velitelem se stal plk. Karel Tretter von Trittfeld.
1834 se změnil druhý majitel pluku – nově se jím stal podmaršálek Karel svobodný pán Schneider von Arno.
1836 se velitelem pluku stal plk. Johann Franz Kempen z Fichtenstammu, který se velmi zasloužil o rozvoj města Jihlavy. Ve funkci setrval do prosince 1843, kdy byl povýšen na generálmajora. Na velitelském postu ho vystřídal plk. Johann Landwehr von Wahrheim.
16. 1. 1846 zemřel v Linci druhý majitel pluku polní podmaršálek Karel svobodný pán Schneider von Arno, jeho nástupcem se stal polní podmaršálek Ignác rytíř von Gerhardi.
21. 2. 1846 vypuklo v Krakově povstání, což si vyžádalo nasazení 14 rakouských pluků, mezi nimi i jihlavského řadového pěšího pluku č. 8. I. a II. prapor se přesunuly na Těšínsko. III. prapor byl v té době na opevňovacích pracích v Komárně. Po připojení Krakova k Rakousku se koncem roku 1847 mohly vrátit prapory zpět do Jihlavy.
Počátek revolučního roku 1848 zastihlo I. a II. prapor ještě ve Slezsku. Po vypuknutí březnových nepokojů ve Vídni se 16. A 17. března přemisťovaly po železnici do Vídně, kam dorazily 18. - 20. 3., kde byl okamžitě nasazen proti povstalcům na předměstí Laimgrube. Následovalo krátké převelení do Lince, ale poté se celý pluk přesunul do jižních Tyrol a severní Itálie. I. a II. prapor se zúčastnily výpadů do Vallarsy, přestřelky u mostu přes Piavu (Ponte della Priula, srážky u Lazise a řady dalších bojů). Jednotlivé prapory se později spojily a společně bojovaly na Monte Baldo, při dobývání Peschiery i Benátek, čehož se zúčastnil i zeměbranecký prapor. Po povýšení velitele pluku do hodnosti generálmajora se novým velitelem stal plk. Josef Schwäger svobodný pán von Hohenbruck. Zatímco I., II. a zeměbranecký prapor působily v Itálii, byl III. prapor zařazen do Windischgrätzovy armády a poslán k ovládnutí Vídně. 20. října obsazoval Döbling, poté vykonával strážní službu na řece Litavě, bojoval u Haslau atd. Také granátnický prapor byl posádkou ve Vídni, krátce i v Hofburgu. Proslavil se 6. 10. 1848 úspěšnou obranou vídeňského arzenálu proti několika tisícům povstalců. V listopadu se účastnil bojů o znovuovládnutí Vídně, do nichž se zapojil i zeměbranecký prapor.
Roku 1849 pomáhaly čtyři setiny pluku potlačit povstání v Brescii, ostatní oddíly setrvávaly ve Veroně. III. prapor se účastnil v létě několika bitev v Horních Uhrách, spolu s granátníky. Oba prapory se vyznamenaly v obou bitvách u Komárna a při dobytí Györu. Za mimořádné bojové nasazení a hrdinství byla řada příslušníků řadového pěšího pluku č. 8 vyznamenána. Z důstojníků byli plk. Geor Hartmann a ppor. Adolf Smrček dekorování rytířským křížem Leopoldova řádu, hjtm. Josef Moese von Nollendorf a Karl Leschke Řádem Železné koruny 3. třídy a hjtm. Moric svobodný pán Haugwitz a Josef Naske a npor. Johann Sarkander Weigl a Josef Massauer Vojenským záslužným křížem.
Po skončení severoitalské kampaně se pluk nevrátil do domovské posádky a na jaře 1850 se přesunul do Tyrolska.
V listopadu 1850 dostal pluk rozkaz k pochodu na sever, aby se podílel na okupaci Hoštýnska, kde působil do 25. 2. 1852. Poté se přesunul železnicí z Hamburku do Brna, odkud pokračoval do Debrecína, který se stal jeho novou domovskou posádkou.
1859 ne pluk pod plk. Ferdinandem rytířem von Lindner zapojil do severoitalské kampaně. V bitvách u Magenty a zvláště u Solferina se vojáci pluku vyznamenali, přestože rakouská vojska utrpěla porážku.
1. 2. 1860 byl od pluku odvelen III. prapor, aby se společně s III. prapory řadových pěších pluků č. 12 a č. 54 staly základem nového řadového pěšího pluku velkovévody Leopolda II. Toskánského č. 71.
Za prusko-rakouské války se vojáci pluku s novým majitelem podmaršálkem Josefem svobodným pánem Gerstner von Gerstenkorn pod velením plk. Karla Kirchmayra vydali v sestavě Severní armády, zařazení do VIII. sboru v sestavě brigády genmjr. Karla Schulze přišel pluk (I., II. a III. prapor) do prvního boje s Prusy 28. 6. 1866 u České Skalice. IV. prapor sloužil rozdělen na jednotlivé diviziony jako štábní oddíl u II., VI. a X. sboru a vyznamenal se u Stříteže. V rozhodující bitvě 3. 7. u Hradce Králové byl VIII. sbor nasazen na levém křídle rakouských vojsk společně se sborem saských spojenců. V první fázi se nacházel ve druhém sledu, později byl nasazen ke krytí levého křídla saského sboru. Po skončení bojů ustupoval se Severní armádou přes Moravu a zapojil se do posledního střetu s Prusy u Tovačova. Později obdržela řada důstojníků na hrdinství v boji vyznamenání. Např. plk. Kirchmayr obdržel Řád Železné koruny 3. třídy, plukovní lékař dr. Johann von Villas obdržel Zlatý duchovní záslužný kříž atd.
1878 se pluk zapojil do obsazování Bosny v sestavě 4. pěší divize III. armádního sboru. Pluk se vyznamenal ve srážkách u Doboje a Lipače, ale utrpěl i citelné ztráty. 7. 12. 1879 se pluk vrátil do Jihlavy, kde setrval až do roku 1882.



Světová válka


Na bojiště Světové války vyrazil brněnský 8. pěší pluk v sestavě 8. pěší brigády, kde v rámci 4. pěší divize v řadách sousední 7. brigády bojoval jeho nástupce v Jihlavě 81. pěší pluk společným bojištěm se stala ruská fronta v Haliči.



Zdroj:
Zdeněk Jaroš – Vojáci, války a Jihlava v letech 1741 - 1939
http://www.austrianphilately.com/dixnut/dn6.htm
URL : https://www.valka.cz/Pesi-pluk-c-8-1873-1918-t47188#322946 Verze : 0
Majitelé pluku


1647 Johann Reichard hrabě von Starhemberg
1661 Herbert princ Pio di Savoya, vévoda del Castell-Rodrigo
1676 Maximilian Prosper hrabě von Arco
1679 Maximilian Laurenz hrabě von Starhemberg
1689 Filip svobodný pán von Chizzola
1691 Leonhard Alexander svobodný pán Lapaczek von Rzave
1700 Nikolaus hrabě Pálffy von Erdöd
1732 Josef Friedrich princ von Sachsen-Hilburgshausen
1787 Karl hrabě von Pallavicini
1790 Karl svobodný pán Huff von Kandersdorf
1798-1801 neobsazeno
1801 arcivévoda Ludvík Josef
1865 Josef svobodný pán Gerstner von Gerstenkorn
1870 Friedrich svobodný pán Jakobs von Kantstein
1877 Vinzenz svobodný pán von Abele


Druzí majitelé pluku


1801 Ferdinand svobodný pán Minckwitz von Minckwitzburg
1815 Josef Xaver svobodný pán von Stuterheim
1831 Josef svobodný pán Swäger von Hohenbruck
1834 Karl svobodný pán Schneider von Arno
1846 Ignaz rytíř von Gerhardi
1856 Josef svobodný pán Gerstner von Gerstenkorn



Zdroj:
Zdeněk Jaroš – Vojáci, války a Jihlava v letech 1741 - 1939
URL : https://www.valka.cz/Pesi-pluk-c-8-1873-1918-t47188#322947 Verze : 0
Velitelé pluku


1647 Johann Reichard hrabě von Starhemberg
1653 Johann Georg Vogl
1657 Van der Ehr
1661 Herbert princ Pio di Savoya, vévoda del Castell-Rodrigo
1666 svobodný pán von Dietrichstein
1671 Jaroslav von Steinwacht
1674 Octavio hrabě von Nigrelli
1682 Philip svobodný pán von Chizzola
1691 Leonard Alexander svobodný pán Lapaczek von Rzave
1694 Schlichting
1696 Don Francesco Gaeatano d´Arragona
1700 Gottfried Hennisch
1708 Mathias Christian von Mossburg
1711 Johann von Schwenninger
1720-22 neobsazeno
1722 Samson hrabě von Katzianer
1728 Franz hrabě Pálffy von Erdöd
1729 Georg Leonhard svobodný pán von Stentsch
1731 Josef Friedrich princ von Sachsen-Hildburgshausen
1734 Franz hrabě von Roggendorf
1739 Christian von Zschock
1745 Michael Gottfried von Rosenfeld
1752 Friedrich svobodný pán von Bülow
1758 Kaspar svobodný pán von Trais
1769 Elias svobodný pán von Fischer
1770 Cornelius von Ayrenhoff
1771 Ferdinand svobodný pán Kaltschmidt von Eisenburg
1778 Franz Jordan von Beck
1788 Josef rytíř von Baader
1793 Ernst Ludwig svobodný pán von Beust
1797 Johann Schröckinger von Heidenburg
1800 Anton hrabě von Schiaffinatti
1806 Robert svobodný pán von Swinburne
1809 Carl svobodný pán von Fürstenwärther
1813 Georg Sagbur von Helbersdorf
1814 Josef Gisel von Gieslingen
1820 Ignatz Moese von Nollendorf
1830 Carl Treter von Trittfeld
1836 Johann Franz svobodný pán Kempen von Fichtenstamm
1843 Johann Landwehr von Wehrheim
1848 Josef svobodný pán Schwäger von Hohenbruck
1850 Josef svobodný pán von Cordon
1852 Anton Wirth
1859 Ferdinand rytíř von Lindner
1866 Carl Kirchmayr
1871 Hannibal Raynaud
1875 Alexandr svobodný pán Kuhn von Kuhnfeld
1876 Moriz Pürcker von Pürckhein
1878 Adolf Giesl von Gieslingen
1879 Hermann Bordolo von Boreo





Zdroj:
Zdeněk Jaroš – Vojáci, války a Jihlava v letech 1741 - 1939
URL : https://www.valka.cz/Pesi-pluk-c-8-1873-1918-t47188#322948 Verze : 0
Doplním, že plukovník Johann Franz Kempen von Fichtenstamm se osobně věnoval výcviku "svého" pluku. A činil tak natolik intenzivně, že pod jeho velením pluk dosáhl takového stavu připravenosti, že toto těleso bylo považováno za vzorové.



Zdroj:
Antonio Schmidt-Brentano: Kempen v. Fichtenstamm, Johann Franz Frhr. In: Neue Deutsche Biographie. Band 11. Duncker & Humblot, Berlin 1977
URL : https://www.valka.cz/Pesi-pluk-c-8-1873-1918-t47188#338878 Verze : 0
Výkazník c.a.k. vojska, válečného loďstva, c.k. zemské obrany a královské uherské zemské obrany (1897)
uvádza o pluku tieto informácie:


Pluky řadové pěchoty:


8. Arcivévoda Karel Štepán
Zřízen: 1642
Štáb a velit obvod. okresu: Brno
velitel: plukovník Jiří Tomičič


Zdroj:
Vojenský přítel, kalendář na rok 1897
URL : https://www.valka.cz/Pesi-pluk-c-8-1873-1918-t47188#385889 Verze : 0
Zdroj: SCHEMATISMUS FÜR DAS KAISERLICHE UND KÖNIGLICHE HEER UND FÜR DIE KAISERLICHE UND KÖNIGLICHE KRIEGSMARINE FÜR 1914
URL : https://www.valka.cz/Pesi-pluk-c-8-1873-1918-t47188#410927 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více