Landwasserschlepper LWS

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔04.06.2011 📕16.297

Tak vzniklo vozidlo, které je počtem vyrobených kusů hluboko dole v tabulkách techniky Wehrmachtu, ale mělo pestrou bojovou kariéru a bylo nasazeno na řadě bojišť. Také technické řešení tohoto vozidla je zajímavé a celá koncepce byla na svou dobu poměrně moderní.

Pozadí vývoje

Celý vývoj začal v roce 1937, kdy německý úřad pro vyzbrojování HWA (Heereswaffenamt) vypracoval specifikaci, požadující vo zidlo schopné převážet živou sílu a náklad přes vodní překážky, včetně mořských úžin do stavu moře 3 (vlny do 1,25 m). Dvojice vozidel měla být schopná přepravit četu vojáků (2 x 20 mužů). Přeprava těžké techniky se měla provádět v plovoucích přívěsech. Malém s nosností 10 t, což odpovídalo hmotnosti tanku Pz.II a velkém s nosností 20 t (tank Pz.III nebo IV).

Vozidlo dostalo označení LWS (Landwasserschlepper – obojživelný traktor). Objednávku dostala firma Rheinmettal-Borsig z Düsseldorfu. Protože některá technická řešení nebyla schopna zvládnout sama, oslovila ke spolupráci další subjekty. Maybach-Motorbau, který měl dodat pohonnou jednotku, Zahnradfabrik – výrobce převodovek, obě firmy z Friedrichshafenu, Schertel-Sachsenberg – výrobce rychlých člunů měl navrhnout tvar trupu a dodat lodní šrouby, Alkett měl pomoci s řešením podvozku a další.

Základem bylo zvolit správnou koncepci. Důraz kladený na schopnost překonávání vodních překážek, včetně mořských, s možností vyjetí na nezpevněný břeh určil řešení. Základem Landwasserschlepperu nebylo vozidlo, ale ponton, který byl vybavený pásovým podvozkem pro pohyb na souši.


LWS z první výrobní „série“. Členové osádky upevňují plechové kryty na přední okna

Přestože zadání bylo zasláno již v roce 1935, projektové práce šly velmi vlažným tempem. Nebylo divu. Protože hrozil kolaps ekonomiky, začal Hitler svoje válečné dobrodružství dávno předtím, než byly německé ozbrojené síly na podobnou akci připraveny. Výrobní podniky tak musely přednostně „hasit“ požadavky fronty, které se sypaly ze všech stran.

Krátce předtím, než došlo k napadení Polska, byly prakticky „na koleně“ dokončeny první dva prototypy, které byly zařazeny do výzbroje 86. ženijního výsadkového praporu (Pionier Landungs Batalion), který působil v rámci 4. lehké divize. Ale detaily o nasazení LWS chybí. Některé prameny zmiňují jejich použití při stavbě přemostění řeky Západní Bug. Potom program zase na nějakou dobu usnul.


Pro prototypy byly charakteristické tři větrací šachty na stropě nástavby

Změna přišla až s útokem na Francii a jejím rychlým pádem, 22. června 1940. Wehrmacht stál na břehu kanálu La Manche. Británie byla proti Německu zcela sama. Hitler se roztahoval v Evropě. Záda měl krytá mírovou smlouvou se Stalinem a s pomocí sovětských dodávek surovin pro svůj průmysl plánoval, jak se s Brity konečně vypořádá. Jenže k invazi potřeboval obojživelné prostředky – tlak na zahájení výroby LWS opět vzrostl.

Přípravy na invazi

Dne 2. srpna 1940 byly zbrojní sekcí 5 (WaPrüf 5) na ostrově Sylt, na západním pobřeží Dánska testovány první tři prototypy LWS, s účastí zástupců Wehrmachtu. Generály pozemních vojsk výsledky příliš nenadchly. La Manche je typický nevlídným počasím a stav moře do stupně 3 je spíše výjimkou než pravidlem. Malá rychlost plavby dělala z LWS snadný cíl na vodě a vysoká silueta zase na břehu. Absence jakéhokoli pancéřování ho činila zranitelným i střelbou z pušek a kulometů.


První prototyp LWS měl jako jediný 7 pojezdových kol.

S nějakou velkou palebnou podporou vylodění ze strany Kriegsmarine se počítat nedalo, protože utrpěla těžké ztráty v Norsku a Luftwaffe, navzdory Göringovým prohlášením, měla k porážce RAF zatím daleko. Náčelník štábu Wehrmachtu generálplukovník Halder považoval LSW za použitelný jen jako štábní stroj v úvodní fázi invaze. Při praktických testech se však ukázalo, že se nehodí ani na to. S podzimem Hitler plány na invazi do Británie odtroubil a tím ochablo i chvilkové nadšení. Do konce roku 1940 se podařilo dokončit jen čtvrtý prototyp.

Jiný názor měli zástupci Kriegsmarine, kteří viděli ve vozidle ideální prostředek pro své ženisty. Plánovali nasazení LWS při diverzních operacích, přepravách malých jednotek a záchranných operacích a projevovali zájem o urychlenou výrobu.


Na zadním pohledu jsou vidět tunely obou šroubů, kormidla a tažné zařízení

Ale ne vždy se setkali s pochopením. Zvláště, když došlo při testech vyjíždění LWS z vody k několika zraněním. Pásy přetíženého podvozku nevydržely namáhání při výjezdu na břeh a při plném zatížení praskaly. Vojáci navádějící vyjíždějící vozidla byli potom zasaženi úlomky kovu. Jeden svým zraněním dokonce podlehl.

Další zájem o výrobu kolísal podle toho, jaké kampaně právě probíhaly. Oživení přinesly operace ve Středomoří, potom operace v Africe, na Baltu a na východní frontě – především v Černém moři. Na Krymu byl dokonce v roce 1943 vytvořen speciální štáb zabývající se testováním techniky vhodné k provedení obojživelné operace, podobný tomu, který dělal obdobné zkoušky před plánovanou invazí do Británie.


Jeden z prototypů LWS během zkoušek na operaci Seelöwe na ostrově Sylt

Sériová výroba, pokud to tak lze vůbec nazvat, „běžela“ od června do srpna 1941 (operace Barbarossa) tempem 2 vozidla za měsíc. Mezi únorem až červnem 1942 bylo postaveno dalších 6 LWS. Nejoptimističtější údaje mluví dokonce o 10 kusech, ale to vzniklo pravděpodobně přičtením prototypů. V červenci a srpnu 1942 byly dokončeny další dva LWS. Další údaje o výrobě se rozcházejí. Udávaný počet vyrobených LWS se pohybuje mezi 21–23 kusy. Fotograficky je doložena existence 19 různých LWS.

Bojové nasazení

Ze známých nasazení můžeme jmenovat například Pi.Ldgs.Kp. 777 (Pionier Landungs Kompanie), zajišťující svým LWS postupný převoz části 161. průzkumného praporu na ostrov Dago v říjnu 1941. V září 1942 se rota účastnila výsadku na Tamanský poloostrov a dále působila v přístavu Kerč.

V dubnu 1943 byl zformován Pi.Ldgs.Btl. 771 (Pionier Landungs Batalion), který se účastnil evakuace německých vojsk ze Sicílie do Itálie. V květnu a červnu 1944 se potom zúčastnil operace Vikinger, což bylo čištění středomořských ostrovů u pobřeží Jugoslávie od partyzánských jednotek maršála Tita. Při té příležitosti nesl jejich LWS dřevěnou atrapu dělostřelecké věže na zastrašení. V září 1944 asistoval jejich LWS při evakuaci ostrova Brač.


LWS během zkoušek v Belgii v srpnu až září 1940.

Původně v Dánsku byl dislokován Pi.Ldgs. Btl. 771, který měl v sestavě také jeden LWS. Později byl převelen na Čudské jezero, kde zajišťoval přepravu. Pi.Ldgs.Kp. 540 byla zformována mezi lednem až dubnem 1942 na pobřeží Baltu. Později byla nasazena ve studeném Norsku v prostoru Altafjordu a Kvenegenfjiordu, kde LWS působily ve prospěch námořnictva.

Proti tomu Pi.Ldgs.Kp. 788 si užila tepla, protože byla odvelena do Severní Afriky. V sestavě měla původně dva LWS. O jeden však záhy přišla, když britská ponorka potopila transportní loď zajišťující převoz techniky a LWS skončil na dně Středozemního moře. Rota potom operovala v oblasti Tobruku a účastnila se i jeho evakuace v roce 1942. Tam musel být druhý LWS (6 67) potopen, aby nepadl do rukou nepřítele.


LWS pozdější výrobní série s menšími pravoúhlými okny v přední části nástavby

Další LWS měl ve výzbroji Pi.Ldgs.Btl. 128. Jeho stroj byl nasazen například při evakuaci Tamaně v říjnu 1943. Přepravy zajišťoval dále v ústích řek Jižní Bug a Ingul a v přístavu Oděsa. V prostoru Sevastopolu operoval Pi.Ldgs.Btl. 214, který později utrpěl těžké ztráty při evakuaci rumunských a německých vojsk a o svůj LWS přišel.

Kromě zmíněných jednotek sloužil jeden LWS u Kleinkampfverband při zkouškách miniponorek Biber a Seehund. Používal se jako vlečné vozidlo k jejich vytažení na mělčinu a zpět na hlubokou vodu, případně jako záchranné vozidlo testovacích posádek. A nejméně jeden LWS sloužil v sestavě ženijních jednotek SS.

Co se týká zmíněných plovoucích vleků, byly vyrobeny jen čtyři kusy s nosností 10 t a dva s nosností 20 t. Proběhly s nimi zkoušky, které prokázaly schopnost převážet těžkou techniku, ale hmotnost tanků mezitím překročila původně požadované hodnoty nosnosti. O bojovém použití vleků se žádné doklady nedochovaly a s největší pravděpodobností k němu nikdy nedošlo.


LWS pozdější výrobní série s vozíky pojezdu odpruženými čtvrteliptickými listovými pružinami a dvojitým hnacím kolem

I když vypadá výčet jednotek a míst nasazení impozantně, je nutné mít na paměti, že každá měla ve výzbroji jeden, jen výjimečně dva LWS. Vzhledem k tomu, že prakticky všechny LWS byly ve výzbroji rot ženijních výsadkových praporů námořnictva Pionier Landungs Batalion, nenesly kamufláž často mylně uváděnou barvou Panzergrau. Základem byla námořní střední nebo světlá šedá, v řadě případů doplněná skvrnami dalších odstínů šedé ze sady používané Kriegsmarine.

Technický popis

Základ LWS tvořil ponton s člunovou přídí. Uvnitř byl rozdělen čtyřmi přepážkami na samostatné oddíly. Dno bylo zesíleno nízkým kýlem a pomocnými žebry, chránícími potah proti proražení při vyjíždění na břeh. Vpředu byly umístěny dvě palivové nádrže, další dvojice byla umístěná vzadu, takže celková zásoba paliva dosahovala 600 litrů.

Na pontonu byla rozměrná nástavba. Výhled osádky zajišťovalo pět pravoúhlých oken vpředu a postranní kulaté průzory. První stroje měly okna větších rozměrů, která bylo možné zakrýt plechovými kryty s kulatým „lodním“ průzorem. Podobně jako kterákoli jiná loď, nesly LWS na bocích nástavby poziční světla obvyklých barev a běžné vybavení – záchranné kruhy, lana a kotvu.

Osádka LWS byla tříčlenná. Vlevo seděl řidič-mechanik, vpravo velitel vozidla. Třetí muž osádky, pozorovatel, měl místo uprostřed mezi nimi a na stropě nástavby měl zvýšené pozorovací stanoviště, které tvarem připomínalo lodní komín. Uvnitř byla šachta na odvod horkého vzduchu od chladiče motoru.


Druhý prototyp LWS II asistuje prvnímu při výměně hnací jednotky

Do nástavby se vstupovalo zezadu. Na prototypech byly dvojdílné dveře, na ostatních strojích byla zadní část nástavby otevřená. Za nástavbou byl umístěn vlečný hák a naviják se dvěma bubny.

Pohonnou jednotku tvořil motor Maybach HL-120TRM, zážehový vidlicový dvanáctiválec se zdvihovým objemem 11 867 cm3, pocházející z tanku Pz.IV. Motor poháněl přes spojovací hřídel synchronizovanou pětistupňovou převodovkou SSG-75 a přes pomocnou převodovku dvojici lodních šroubů s průměrem 780 mm, umístěnou v tunelech na dně pontonu. K řízení na vodě sloužila dvě kormidla, ovládaná volantem. Pro volbu plavby dopředu nebo dozadu sloužily dvě páky na vnější straně „rajčáků“.


První prototyp LWS II při výjezdu z vody

Pojezd tvořily čtyři vozíky s dvojicí jednoduchých kol, odpružených listovými pružinami. Buď půleliptickými z tanku Pz.38(t) nebo čtvrteliptickými z tanku Pz.II. Také pásy byly převzaté z lehkého tanku Pz.II, stejně jako napínací a hnací kola. První prototyp LWS měl na čtvrtém vozíku jen jedno pojezdové kolo. K řízení na zemi sloužily klasické tankové „rajčáky“.

Koncem roku 1941 byly minimálně dva kusy LWS (1 98) a (4 15) vybaveny novými napínacími a hnacími koly a novými pásy. Některým byl zavařen i třetí průzor nástavby.

Obrněný nástupce

Připomínky generálů Wehrmachtu o tom, jak by mělo ideální vyloďovací vozidlo podle nich vypadat, našly u WaPrüf 5 odezvu. 19. dubna 1941 dostala firma Magirus objednávku na stavbu obrněného vyloďovacího vozidla, označeného LWS II. Zajímavý byl předpokládaný způsob nasazení.

Dvojice LWS II měla mezi sebou nést na řetězech zavěšený ponton a takto měla být schopná přepravit přes vodní překážku tank Pz.IV. Do 15. dubna 1942 byly dokončeny jen dva prototypy a samotný ponton. Do konce roku a ještě v části následujícího probíhaly zkoušky. Údajně úspěšné. Ovšem s příchodem těžší techniky Pz.V Panther a Pz.VI Tiger, ztratilo velení zájem, nehledě na fakt, že Wehrmacht již na nějaké větší obojživelné operace neměl síly.


Oba postavené LWS II s pontonem a naloženým Jagdpanzer IV.

Oba prototypy tvořící obojživelné soulodí, byly nasazeny v závěrečných bojích v roce 1945. Jeden z nich byl ukořistěn Rudou armádou a převezen do Kubinky, kde byl zkoumán. Nedá se říci, že by LWS II na sovětských konstruktérech nezanechal žádný vliv.

Z konstrukčního hlediska se jednalo o pancéřový ponton se sílou bočních stěn 14,5 mm, chránící před střelbou z ručních zbraní, postavený na pojezdové části převzaté prakticky beze změny z tanku Pz.IV. Pohyb na vodě zajišťoval jeden lodní šroub umístěný v tunelu na dně vozidla a poháněný přes pomocnou redukční převodovku. Zajímavostí je, že vozidlo nemělo kormidlo a na vodě se řídilo jen různým smyslem otáčení pásů. Hnací jednotka zůstala stejná jako na tanku Pz.IV, tedy motor Maybach HL-120TRM. Skládací ponton, který se mezi dvojici LWS II připojoval, měl rozměry 9,75 x 9,45 m a nosnost celé soupravy byla 25 t. Při přesunech se demontoval na dvě části, s celkovou šířkou 3,85 metru, které se převážely na vleku za LWS II.

TTD

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔04.06.2011 📕16.297

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře