Na španělském nebi - Fiat CR.20

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔19.05.2011 📕10.139

Ve 20. a 30. letech si vydobyly značný mezinárodní věhlas stíhací dvouplošníky letecké pobočky italského automobilového koncernu Fiat (Fabbrica Italiana Automobili Torino). Na počátku vývojové řady stály roku 1923 zalétané dva prototypy dvouplošníku (přesněji jedenapůlplošníku – sesquiplanu) Fiat CR. Použitá zkratka CR. znamená Caccia Rosatelli čili stíhací letoun Rosatelli – zahrnuje tedy jméno hlavního konstruktéra, ing. Celestina Rosatelliho. Po úspěšných zkouškách prototypů následovala objednávka sériového provedení CR.1. Již tento typ byl vybaven společným konstrukčním prvkem, typickým pro všechny Rosatelliho dvouplošné stíhačky – do W charakteristicky uspořádanými mezikřídelními, tzv. Warrenovými vzpěrami. Tento mezikřídelní vzpěrový systém se poprvé objevil roku 1917 na dvouplošné stíhačce Ansaldo SVA.1, na jejímž vývoji se C. Rosatelli, v té době pracující jako pouhý kreslič, podílel všemi výpočty.

Dalším stíhacím typem firmy Fiat, který se po CR.1 dočkal sériové výroby, byl CR.20. Jeho první prototyp vzlétl v Turínu 19. června 1926. Jako první z Rosatelliho dvouplošných stíhaček se vyznačoval celokovovou kostrou. Oproti předchozím typům bylo použito opačné konfigurace nosné plochy: nyní bylo větší horní křídlo amenší křídlo spodní. Postupně vzniklo několik dalších prototypových exemplářů, jejichž úspěšné zkoušky vyústily v sériovou stavbu.


Fiat CR.20 z výzbroje litevského vojenského letectva, 30. léta

Mateřská firma Fiat verzi CR.20 vyráběla v letech 1927 až 1932 a postavila většinu z celkem zhruba 250 letounů CR.20, a to včetně 15 strojů určených pro Litvu. Počet zahrnuje také 36 vodních stíhaček CR.20 Idro, produkovaných firmami Macchi (16 exemplářů) a CMASA (20 strojů), které byly vybaveny dvojicí plováků. Objevila se rovněž dvoumístná cvičná verze CR.20 biposto (CR.20B).

Fiaty CR.20 stavěné pro Regia Aeronautica byly poháněny řadovými, kapalinou chlazenými dvanáctiválci Fiat A.20 o výkonu 420 k (309 kW), výzbroj tvořily dva synchronizované kulomety Vickers mod. ráže 7,7 mm.

Výroba pokračovala dalšími verzemi na začátku 30. let. V letech 1930 až 1932 vyrobila mateřská firma zhruba 235 exemplářů verze CR.20bis a CR.20bis AQ. Letouny měly nepatrně zmenšenou nosnou plochu a podvozek s dělenou osou. Obě provedení se od sebe odlišovala hlavně pohonnými jednotkami – CR.20bis AQ měly výškové motory Fiat A.20AQ o 425 k (312 kW).

V roce 1931 se objevila závěrečná varianta „dvacítky“, nazvaná CR.Asso. Pohonnou jednotku tvořily řadové motory Isotta-Fraschini 420 Caccia o 450 k (331 kW). Varianta se vyzna - čovala znatelně elegantněji tvarovanou přídí. Výzbroj tvořily nadále dva kulomety 7,7 mm. Vzniklo 204 letounů, z nichž 104 postavila firma Macchi v Turíně a 100 CMASA vMarina di Pisa. Výroba skončila roku 1933.

Ve své době představoval Fiat CR.20 kvalitní výkonný letoun pevné konstrukce, mezi italskými piloty oblíbený příjemnými letovými vlastnostmi a vynikající obratností. Regia Aeronautica je bojově nasadila během útoku v Habeši a koloniálních tažení v Libyi. V roce 1935 již ovšem Fiaty CR.20 ve všech svých modifikacích výrazně zastaraly a v druhé polovině 30. let byly od prvoliniových útvarů vytlačeny výkonnějšími Fiaty CR.30 a především CR.32.


Fiat CR.20 Asso v barvách Regia Aeronautica

Typ posloužil jako výhodný exportní artikl. Letouny celkem úspěšně sloužily u řady zahraničních uživatelů. Litva zakoupila 15 CR.20, které v první linii vydržely až do připojení země k Sovětskému svazu roku 1940. Ra kousko získalo 16 CR.20bis, 16 CR.20bis AQ a čtyři dvoumístné CR.20B. Některé z letounů využívala po připojení Rakouska k Říši pro cvičné úkoly také německá Luftwaffe. Maďarské vojenské letectvo provozovalo 12 CR.20bis a čtyři CR.20B. Až do Jižní Ameriky se dostalo pět CR.20bis, zakoupených Paraguaí. V letech 1933 a 1935 se zapojily do bojů proti Bolívii během války o Gran Chaco a jako jediní zástupci konstrukce se zúčastnily skutečných bojů s nepřátelskými letouny. Polsko získalo čtyři letouny verze CR.20. Sovětský svaz roku 1928 dva, určené zejména k porovnávacím zkouškám. Sedm dalších strojů mu padlo do rukou běhemokupace Litvy, VVS RKKA však již o tyto archaické stroje nemělo žádný zájem a zůstaly odstaveny.

Zahraniční uživatelé nebyli vždy s Fiaty CR.20 jednoznačně spokojeni. Letouny obvykle dosahovaly nižších výkonů, než deklaroval výrobce. Zjistili to rovněž Sověti během zkoušek svých CR.20 u NII VVS. Testy zde prováděli piloti Kozlov, Kudrjavcev a Sporatov. Stíhačku hodnotili velmi kriticky (vzhledem k dosti nízké kvalitě tehdy standardního domácího stíhacího typu Grigorovič I-2 a I-2bis až příliš): hlavní nedostatky podle nich představovala špatná stoupavost, malý dostup a nedostatečná obratnost, letovými vlastnostmi se CR.20 dle jejich soudu spíše podobal cvičnému stroji než stíhačce.


Vodní stíhací verze CR.20 Idro

A nyní ke španělské kariéře Fiatu CR.20. Typ se poprvé na Iberském poloostrově objevil již roku 1928, kdy se neúspěšně zúčastnil konkurzu na nový stíhací typ, který měl ve službě nahradit staré Nieuporty Ni.29. Italské stíhačce tehdy konkurovaly konstrukce Loring C.1, Dewoitine D.27, Wibault 7 a Nieuport 42. Španělé posléze vybrali jako vítěze Nieuportův typ, který pak stavěli v licenci jako Hispano-Nieuport 52. Služby se dočkal i jediný dodaný CR.20, který po nějakou dobu tvořil sám výzbroj celého stíhacího Grupo n° 12 v Tabladě. Zničen byl během nehody v březnu roku 1930.

Šest dalších Fiatů CR.20 do země dorazilo během občanské války. Tři úvodní exempláře na Iberský poloostrov přišly v únoru 1938, tři další v březnu. Typ již byl příliš zastaralý pro prvoliniovou službu – ostatně Italové ani jeho bojové nasazení nepředpokládali. Stroje měly zkvalitnit výcvik nacionalistických stíhacích pilotů. Do stavu je převzala Escuela de Caza (stíhací škola) umístěná nedaleko od Zaragozy v Galluru. Existovala od dubna 1938 a byla provozována i řízena Italy. V Galluru prošli pod vedením italských instruktorů španělští piloti celkem třemi úplnými výcvikovými kurzy. Dva další proběhly po přesunu školy na letiště Villanubla. Po skončení občanské války 30. května 1939 Španělé školu přemístili na letiště Reus. Fiaty CR.20 ve španělském vojenském letectvu dolétaly někdy na začátku čtyřicátých let.

TTD Fiat CR.20
Rozpětí 9,80 m
Délka 6,70 m
Výška 2,75 m
Nosná plocha 25,65 m2
Hmotnost prázdného letounu 980 kg
Vzletová hmotnost 1400 kg
Max. rychlost (ve výšce 2000 m) 264 km/h
Výstup (na 2000 m) 4 min.
Vytrvalost: 3 h
Zdroje (výběr)
Gentilli, R. – L’Aviazione da Caccia Italiana 1918–1939,
Stemmi Munson, K. – Fighters between the Wars 1919–1939, London 1970
Thompson, J. W. – Italian Civil and Military Aircraft 1930–1945, Aero Publ. 1963
Autor : Miroslav Šnajdr 🕔19.05.2011 📕10.139

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Reklama

Poslední komentáře