Lovci Štuk

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔18.05.2011 📕13.840

Operace Overlord

Pokud spojenečtí stíhači věřili, že jim Den D přinese příležitosti navýšit své skóre, většina zůstala zklamaná. Ve vzdušných střetnutích se štěstí usmálo snad pouze na žokeje Mustangů. Významnou výhodu stíhaček P-51 představoval velký bojový dolet. Mustangy dokázaly doprovázet americké těžké bombardéry až nad srdce Německa, Berlín a dálkové akce v zápolí invazní fronty pro jejich piloty nepředstavovaly sebemenší problém. Ochranu předmostí přenechali svým méně šťastným kolegům z RAF, jejichž Spitfiry neměly kvůli malému doletu takovou volnost působnosti. Zatímco britští, kanadští, polští, českoslovenští nebo francouzští piloti usazení v kabinách „Spitů“ ve směs marně nad normandským pobřežím vyhlíželi protivníky, žokejům Mustangů umožnily jejich stroje prolít nepřátelskou krev.


Havárie Junkersu Ju 87 D-3 „CE+VJ“ W.Nr.1035 ze stavu I./SG 103 u Met, duben 1944

Spojenečtí stíhači toho dne vybojovali celkem 30 sestřelů a jeden pravděpodobný sestřel. Jen šest z nich připadlo na piloty RAF a zbytek na americké stíhače 8th Air Force, operující dále od invazní oblasti, v prostoru Chartres a Rouenu. Piloti sedlající Mustangy si z tohoto počtu připsali devatenáct jistých a jeden pravdě podobný sestřel. Téměř dvě třetiny z nich Američané vystříleli při lovu Stuk, Junkersů Ju 87.

Stuky ve Francii

V první polovině 2. světové války se Junkersy Ju 87 staly jedním ze symbolů bleskových vítězství německé Wehrmacht (branné moci). Charakteristicky tvarované letouny se střemhlav vrhaly na přesunující se nepřátelské kolony, soustředění vojsk a techniky, stejně jako proti lodím. Rozsévaly smrt a zkázu a šířily paniku. Stuky zprvu operovaly téměř nerušeny spojeneckou obranou. Vzduch nad Polskem, západní Evropou, Balkánem, Středomořím, severní Afrikou i obrovskou východní frontou zprvu ovládaly stíhací Messerschmitty Bf 109 a osádky Ju 87 se nezřídka (s čestnou výjimkou letecké bitvy o Británii) prakticky vůbec nemusely obávat nepřátelských stíhaček.

V Den D, 6. června 1944, byla situace zcela jiná. Sláva střemhlavých bombardérů dávno vyprchala. Postarala se o to silná spojenecká protiletadlová obrana i moc spojeneckého stíhacího letectva. Velení Luftwaffe mezitím upustilo od taktiky střemhlavých útoků a útvary začaly Junkersy Ju 87 užívat jako bitevní letouny. Od 18. října 1943 byly dosavadní střemhlavé bombardovací eskadry (Sturzkampfgeschwader) značeny jako bitevní (Schlachtgeschwader). Ju 87 byly postupně doplňovány a nahrazovány bitevními verzemi známého stíhacího letounu Focke-Wulf Fw 190.


Mezi letouny Einsatzstaffel II./SG 103 zasaženými 6. června 1944 americkými Mustangy byl rovněž prototyp Ju 87 V3

Ve Francii, kde v květnu a červnu 1940 tak významně přispěly k německému vítězství, Luftwaffe Junkersy Ju 87 na jaře 1944 využívala pouze v roli cvičných letounů. Ve stavu je zde měla jediná operačně výcviková bitevní skupina, II./SG 103, umístěná na letišti Metz-Frescaty v severovýchodní Francii (město Mety a část Lotrinska byly ovšem v té době společně s Alsaskem po francouzské porážce roku 1940 připojeny přímo k Říši). Byla tvořená třemi letkami (4./SG 103, 5./SG 103 a 6./SG 103) a vedl ji Gruppenkommandeur Hptm. Horst Schnuchel. Gruppe II./SG 103 měla ve stavu Junkersy Ju 87 řady verzí. Nejstarší používaný exemplář představoval třetí prototyp Ju 87 V3, který poprvé vzlétl již roku 1936 a původně sloužil k testům a poté k předváděcím účelům. Ve službě se nacházely rovněž stroje první sériové verze, Ju 87 A (Anton). Jejich výroba běžela v letech 1936 až 1938. Stroje této verze byly poprvé nasazeny již během občanské války ve Španělsku a z první linie je německé letectvo vyřadilo ještě před vypuknutím 2. světové války. Samozřejmostí byly verze vyráběné bezpro - středně před vypuknutím světového konfliktu či v jeho průběhu. Vedle obvyklých Ju 87 B (Bertha) či Ju 87 D (Dora) se u II./SG 103 vyskytovaly taky dosti výjimečné Ju 87 C (Cäsar). Vycházely z verze Ju 87 B, ale původně byly určené pro palubní službu z nikdy nedokončené německé letadlové lodě Graf Zeppelin.


Stíhací letoun P-51B Mustang z výzbroje 354th FS, 355th FG, léto 1944

Ačkoliv byly Ju 87 II./SG 103 používány k výcviku, německé velení plánovalo v případě zahájení očekávané invaze také jejich bojové užití. Nejhodnotnější personál zastupovaný instruktory a nejvíce vycvičenými žáky měl podle u Luftwaffe vžité praxe vytvořit tzv. Einsatzstaffel (bojovou letku).

Einsatzstaffel

Jakmile vešlo ve známost zahájení nepřátelského vylodění v Normandii, došlo skutečně v Metz-Frescaty k vytvoření Einsatzstaffel. Do výzbroje převzala vysloužilé střemhlavé bombardéry Junkers Ju 87 různých verzí včetně těch nejstarších. Tyto pomalé a nevýkonné letouny se samozřejmě nemohly nad Normandií objevit za naprosté vzdušné nadvlády nepřítele ve dne. Předpokládalo se, že budou nasazovány k nočním akcím proti lodím a zejména invazním plážím podobně, jako byly Stuky nasazovány proti západním Spojencům na italském bojišti. Tedy při nočních rušivých útocích, při kterých mohly i tak zastaralé stroje odvést svůj díl práce.


P-51B sériového čísla 43-6431 z výzbroje 354th FS (355th FG).

Metz-Frescaty se ovšem nacházelo příliš daleko od invazní oblasti. Proto měla Einsatzstaffel nejdříve přelétnout blíže normandskému bojišti, na letiště Le Mans. Odtud pak měly její osádky před ránem 7. června napadnout lodě a invazní pláže v britském sektoru u Caen. Při bojových akcích měla Einsatzstaffel spadat pod velení Fliegerkorps II (2. leteckého sboru) Luftflotte 3. Junkersy Ju 87 vzlétly k přeletu večer, ještě za denního světla. A to byla osudová chyba, neboť Němci nevzali v potaz agresivní operace spojenec kých stíhaček, zejména amerických P-51 Mustangů, daleko nad francouzským vnitrozemím.

Osudné setkání

Osud Einsatzstaffel se naplnil již večer 6. června 1944, během přeletu do Le Mans. Před tvrdou skutečnost byli němečtí letci postaveni v prostoru Voves, asi 24 km jihovýchodně od Chartres. Na nebi se náhle objevil shluk bodů, který na sebe rychle vzal podobu těch nejnebezpečnějších nepřátelských „loveckých psů“. Šlo o americké stíhačky North American P-51 Mustang. Jejich žokejové rychle vycítili velkou příležitost a bez milosti se vrhli na Stuky. Vzduch zhoustl ohněm plivaným 12,7mm křídelními kulomety Mustangů.


Starší verze Junkersů Ju 87 byly používány k výcviku ještě dlouho po svém vyřazení od operačních útvarů. Ju 87 A-1 StVS 1, září 1941

Na formaci Junkersů Ju 87 nejdříve narazily P-51B ze 355th Fighter Group pod velením Lt. Cdr. Geralda Dixe. Skupina Mustangy bojově používala teprve od 9. března 1944 – předtím její piloti sedlali mohutné stroje Republic P-47D Thunderbolt. Umístěna byla na anglickém letišti Steeple Morden. Stíhačky dvou perutí skupiny, 354th a 357th Fighter Squadron, se střemhlav vrhly na pomalé nepřátelské letouny. Rozdíl v rychlosti byl obrovský. Pilotům amerických stíhaček se zdálo, že nepřátelské letouny doslova stojí ve vzduchu. Půlpalcové křídelní kulomety elegantních Mustangů začaly chrlit oheň. Německá formace se rozpadla. Některé Stuky byly zasaženy a hoříce se řítily k zemi. Piloti jiných se urychleně pokoušeli přistát na jakémkoliv vhodném místě v otevřeném terénu.

Do lovu zasáhli také piloti Mustangů 505th FS ze 339th FG, skupiny umístěné na základně Fowlmere a nasazované teprve od 30. dubna 1944. I oni přispěli trochou do mlýna k utrpění osádek pomalých a prakticky bezbranných Stuk.


Velitel 339th FG Col. J. B. Henry před svým Mustangem

Střetnutí se podle Američanů odehrávalo nedlouho před jednadvacátou hodinou v prostoru Chartres-Orléans-Janville. Piloti Mustangů v jeho průběhu zaznamenali 12 sestřelů (někdy je uváděno 11), dále jeden Ju 87 sestřelili pravděpodobně a šest poškodili. Během akce současně Američané ztratili tři P-51. Na sestřelech většinou participovali charakterističtí piloti USAAF té doby: mladí, agresivní, dobře vycvičení, ale bojově relativně nezkušení. Většina z nich také nedosáhla během svého operačního působení na evropském nebi většího množství sestřelů. Největší individuální úspěchy vystříleli v tomto boji za 339th FG 2/Lt P. J.McMahon a Capt F. W. Kelley. Oba poslali k zemi po dvou německých strojích Ju 87. Další pilot téže skupiny, 1/Lt L.B. Fuller, si připsal jeden jistý, jeden pravděpodobný sestřel a jedno poškození. Esy se z účastníků boje, či spíše popravy, stali pouze dva piloti, oba příslušníci 355th FG. Capt Bert W. Marshall Jr., který 6. června sestřelem jednoho Ju 87 otevřel svůj bojový účet a posléze dosáhl sedmi sestřelů. Šlo o naprostého nováčka bez bojových zkušeností, který k 355. stíhací skupině nastoupil teprve před čtyřmi dny a doposud létal pouze v USA. 1/Lt Norman J. Fortier, který rovněž poslal k zemi jednu Stuku, pak celkem dosáhl skóre 5,83 sestřelů. V čase střetnutí naopak představoval v bojích poměrně ostříleného pilota. U 355th Fighter Group působil od jejího příchodu do Británie v červenci 1943 a zprvu létal na Thunderboltech. Stuka, kterou poslal k zemi ve 20.45, představovala již jeho čtvrtý samostatný sestřel.

Výsledky

Ačkoliv Američané svůj úspěch co do počtu sestřelů poněkud nadhodnotili, přece jen Einsatzstaffel prakticky vymazali. Sestřeleno bylo pět Junkersů Ju 87 a čtyři další nouzově přistály v krajině (jiný podklad uvádí sestřelení čtyř a poškození pěti strojů). Osádka jednoho střemhlavého bombardéru zahynula a druhá byla prohlášena za nezvěstnou. Mezi ztracenými letouny se nacházel mimo jiné jeden Ju 87 A a dva Ju 87 C. Zasažen byl rovněž na akci zúčastněný prototyp Ju 87 V3, jehož pilot podlehl těžkému zranění záhy po nouzovém přistání. Šlo o Oblt. Maxe Skupina, zkušeného 35letého pilota a pravděpodobně Staffelkapitäna bojové letky. Zranění utržilo 11 dalších německých členů osádek, pilotů i střelců. Ti letci, kteří unikli peklu rozpoutanému Mustangy, byli skutečně vážně otřeseni.


Ju 87A-1 W.Nr.004 ze stavu StVS 1. květen 1942. Letoun sloužil o rok později u I/StG 101

Le Mans dosáhl večer 6. června snad pouze jediný Junkers Ju 87. Einsatzstaffel se z rány již nevzpamatovala. Není známo, že by se skutečně zúčastnila nějaké akce proti spojeneckému předmostí. Britové zachytili a pomocí systému Ultra dekódovali jedinou radiovou zprávu, týkající se s největší pravděpodobností této jednotky. A to když Fligerkorps II hlásil 8. června jednotky, které byly pod jeho kontrolou, a uvedl, že „I Gruppe SG 103 v Le Mans je stažena z operací“. Vzhledem k tomu, že se I./SG 103 v té době nacházela ve vzdáleném Biblis, šlo ve zprávě nejspíše o Gruppe II./SG 103.

Zdroje
Carlsen, S., Meyer, M. – Die Flugzeugführer – Ausbildung der Deutschen Luftwaffe 1935–45, Band 2, VDM, Zweibrücken Ciel de Guerre No.1, Jour J, L’aviation en action, TMA Paris
Cornil, P., Roba, J. L. – Normandie, juin 1944, La premiére semaine (6-12 juin), Batailles Aériennes
no 28, Sarl Lella Presee, Boulogne-sur-Mer 2004
Foreman, J. – Over The Beaches, The Air War Over Normandy and Europe 1st-30th June 1944, Air Research Publ., Surrey 1994
Autor : Miroslav Šnajdr 🕔18.05.2011 📕13.840

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře