Sága rodu Pegasů – 3. část: Vzestup a pád okřídleného oře

Autor : Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔18.05.2011 📕5.904

Požadavky kladené většinou účastnických států NATO na PHM se více méně shodovaly, až na velkou výjimku v podobě německé Bundesmarine. Ta operovala na Baltu v prostředí přehuštěném civilním provozem, které se vyznačovalo problémovou identifikací cílů a značným rizikem zasažení civilních plavidel. Z tohoto důvodu SRN požadovalo vybavení svých člunů automatizovaným bojovým řídicím systémem AGIS-162, který by jim pomocí automatického systému na přenos dat v standardu Link 11 umožňoval koordinovat operace s pobřežními velitelskými stanovišti. Jeho instalace si však vynucovala větší bojové informační centrum (CIC – Combat Information Centre) a také početnější posádku než u jiných verzí. Německé vybavení by vážilo 45,5 tuny proti 32,7 tuny vybavení člunů jiných států NATO.

Drápy pro PHM

Na podzim 1971 byl také zúžen výběr potenciálních kandidátů na výzbroj úderných hydrofoilů. Jako hlavní výzbroj byly zvažovány tři typy raketových systémů. Prvním byly francouzské protilodní střely MM.38 Exocet, které procházely testy, druhým byly ŘS Standard SM-1, které již byly ve službě. Preferovanou volbou však byly nové americké protilodní střely RGM-84 Harpoon, které měly být zavedeny do služby v roce 1975. Harpoony měly jednak největší bojovou hlavici a hlavně měly ze všech typů dosahovat největší pravděpodobnost zasažení cíle. V nejhorším možném případě měla ze tří odpálených ŘS zasáhnout cíl jedna. Optimální počet střel na jeden člun byl stanoven na čtyři. Jeho zvětšení nebylo považováno za ekonomické vzhledem k celkové efektivitě plavidel. Střely Harpoon byly v letech 1972 až 1973 testovány také na hydrofoilu USS High Point, upraveném k tomuto účelu. Sekundární výzbroj se vybírala také ze tří typů. Prvním byl italský 76mm kanon Oto Melara s palebným průměrem 400 kusů munice, z toho 80 připravených ke střelbě. Druhým byl švýcarský 35mm kanon Oerlikon KDC s 3 000 kusy munice, z toho 820 v pohotovostní zásobě. Třetím byly řízené střely Sea Sparrow, odpalované z lehkého čtyřnásobného OZ. Všechny tyto systémy byly shledány jako vhodné pro boj s malými plavidly protivníka, což platilo zejména pro ŘS, které byly hodnoceny jako nejlepší také pro účely protiraketové obrany. Sea Sparrowy však měly zásadní nevýhodu v možnosti rušení jejich naváděcí soustavy. V případě střetu s větším plavidlem vybaveným systémy pro rušení hlavic ŘS, by byl PHM s výlučně raketovou výzbrojí zcela bezbranný. Dále byl palebný průměr pouhých čtyř ŘS považován za nepostačující. Pro boj s většími plavidly byl nejvhodnější 76mm kanon a ten se nakonec stal jasnou volbou.

Zajímavé jsou studie porovnávající šance PHM se 76mm kanonem v dělostřeleckém duelu s torpédoborcem vyzbrojeným 127mm kanonem s větším dostřelem. Základní papírové porovnání nevyznívalo pro zcela nechráněný hydrofoil se zranitelnými nosnými křídly a jejich hydraulikou zrovna nejlépe. Situace se změnila, když byla do kalkulací zahrnuta jeho mnohem vyšší pohyblivost a relativně nízká kadence 127mm kanonu. Poté se ukázalo, že PHM se s velmi vysokou pravděpodobností dokáže bez poškození přiblížit k torpédoborci na vzdálenost účinného dosahu 76mm kanonu. V jedné ze studií byla vypočtena pravděpodobnost zničení hydrofoilu na pouhých 10 %. Pak již mohla rychlopalná „šestasedmdesátka“ v krátkých dělostřeleckých ztečích z malé vzdálenosti, přerušovaných obrannými manévry způsobit torpédoborci rozsáhlé škody. Jako klíčová v tomto duelu byla hodnocena vysoká přesnost střelby díky velmi stabilní dělostřelecké platformě, kterou byl hydrofoil principiálně.

Studie také ukázaly, že vzhledem k limitovanému výtlaku, nosnosti a prostoru na palubě nebyl PHM schopný nést třetí zbraňový systém jako například protiraketový systém Phalanx.

Konkurence pro SecNav

Na základě těchto studií bylo pro účastnické státy navrženo pět konfigurací výzbroje. Nejtěžší z nich počítala se šesti Harpoony. V případě použití střel Exocet nebo Standard nebylo z prostorových důvodů možné na čluny umístit více než čtyři ŘS. Po nezbytných korekturách v říjnu 1971 měla nést německá a britská verze po čtyři Exocety a italská varianta zase čtyři nové protilodní ŘS Otomat domácí výroby.


Šestice úderných hydrofoilů US Navy dostala jména podle řecké mytologie

Dosavadní vývoj raketových hydrofoilů probíhal zcela v režii interních konstrukčních kanceláří US Navy, spadajících pod sekretariát námořnictva (SecNav – Secretary of Navy). Již jistou dobu však byl s návrhy SecNav porovnáván obdobný hydrofoil firmy Boeing. Firma měla bohaté zkušenosti s návrhy plavidel této kategorie a koncem roku 1970 začala aktivně nabízet Bundesmarine exportní hydrofoil navržený ve vlastní režii. NabídkaBoeingu měla být alternativou k plánované akvizici 20 raketových člunů třídy La Combattante 2 (Type 148) ve Francii. Jednotková cena byla odhadována na 12,5 milionu USD. I když byl návrh plavidla ušit na míru potřebám potenciálního zákazníka, Boeing plánoval, že se mu jej podaří protlačit i pro US Navy.

Proti studiím PHMSecNav seModel 928-70 navržený firmou Boeing značně lišil. Měl podstatně větší výtlak, až 230 tun, trup byl o něco kratší a jeho linie vycházely z hydrofoilu USS Tucumcari. Hydraulický systém byl zase odvozen z dopravního letounu Boeing 747.Palivové nádrže nebyly integrální součásti konstrukce trupu. Model 928-70 disponoval rozměrnější dvoupatrovou nástavbou s prostornějším CIC a člun byl schopen nést německý automatizovaný řídicí systém s datalinkem. Plavidlo mělo nést 76mm kanon a čtyři protilodní ŘS, což odpovídalo návrhu SecNav. Další zásadní odlišností návrhu firmy Boeing byl pohon. Místo čtyř malých plynových turbín TF 35 s trvalýmvýkonempo 1840 kW, plánovaných SecNav pro plavbu v obou režimech, měl používat dva samostatné pohony. Při plavbě na křídlech měl být poháněn jednou plynovou turbínou typu LM 1500 s výkonem 11 000 kW, použitou i k pohonu člunů třídy Asheville. Díky jejímu vyššímu výkonu měl být i navzdory většímu výtlaku o několik uzlů rychlejší než návrh SecNav (přes 50 proti 48 uzlům). Pro plavbu ve výtlakovém režimu měla sloužit turbína LM 100 s výkonem 800 kW. Tato sestava pohonu však byla žíznivější, což při menší zásobě paliva 36,4 tuny proti 43,2 tuny návrhu SecNav mělo za následek podstatně kratší dosah Modelu 928-70. Ten měl dosahovat pouze cca 400 nm při plavbě plnou rychlostí a u konkurence až 750 nm.Analogicky při plavbě ve výtlakovém režimu měl být dosah pouze 1100 nm při rychlosti 10 uzlů, proti 1500 nm při rychlosti 15 uzlů návrhu SecNav.


Po odstoupení všech států NATO od programu PHM zůstalo jediným zájemcem o typ US Navy. Po odvolání jejich zastánce admirála Zumwalta však typ ztratil podporu a nakonec bylo zakoupeno pouze šest člunů

Celkově měl Model 928-70 větší nosnost a odolnější konstrukci, což však negoval jeho kratší dosah a vyšší cena, odhadem až o 25–35 % proti PHM SecNav s výtlakem 160 tun. Velení US Navy nebylo zcela nadšeno člunem navrženým hlavně podle požadavků jiné flotily.

Již v té době však USA, jako vedoucí stát mezinárodního projektu PHM, preferovaly výběr finalistu ještě v projektové fázi. To mělo proti porovnávacím zkouškám dvou finalistů ve stylu USS Flagstaff a USS Tucumcari uspořit šest až devět měsíců času potřebného k výběru a s tím spojené nemalé náklady.

Pyrrhovo vítězství Boeingu

Nakonec US Navy ještě v říjnu 1971 jako vítěze vybralo návrh firmy Boeing. Jeho větší výtlak měl zajistit dostatečný růstový potenciál do budou cna, což bylo kriticky důležité zejména u výtlakově limitovaných hydrofoilů. Dále se kalkulovalo, že tato volba bude také motivovat SRN, hlavního zahraničního partnera, k jeho zakoupení.


Spouštění člunu USS Aries na vodu, při kterém je jasně vidět konstrukci nosných křídel. Jedině tento člun byl zachován do dnešních dní. V současnosti se hledají prostředky na jeho renovaci a uvedení do provozuschopného stavu

Detailnější návrh PHMbyl dokončen v březnu 1972 a v následujících dvou měsících byl Itálii a Německu poslán na zhodnocení. Jiné participující státy již v té době od programu odstoupily nebo změnily svůj status na pozorovatele. Itálie však nesouhlasila s americkou volbou většího finalisty, protože za ideální považovala menší plavidla s výtlakem kolem 168 tun, vyzbrojená šes ti střelami Otomat. SecNav tedy vypracovalo další upravené a zároveň poslední studie svého hydrofoilu a očekávalo se, že Boeing udělá to samé. SecNavpro svůj návrh z února 1972 vybralo výkonnější plynové turbíny TF 40, které by umožnily zvětšit jeho výtlak na 186 tun. Boeing však nemínil zásadně změnit svůj projekt a nadále tvrdošíjně lpěl na jeho původní velikosti. Nakonec se mu jej podařilo obhájit, což vedlo k odstoupení nespokojené Itálie od programu.

Plány US Navy z května 1971 zněly na postavení dvou prototypových hydrofoilů, po kterých mělo následovat 30 sériových jednotek. Tento počet však nebyl nikdy schválen a po dlouhých diskusích bylo září 1972 odsouhlaseno pouze osm člunů. Polemiky však pokračovaly a již počátkem následujícího roku se opět hovořilo o 30 jednotkách. Stavba dvou prototypových člunů byla zahrnuta v rozpočtu na fiskální rok 1973, čtyř dalších v rozpočtu na rok 1975. Stavba prvního hydrofoilu USS Delphinus (PHM-1) začala 10.5. 1973. V té době se však začaly objevovat pro blémy s překročením stanoveného rozpočtu. Proto bylo 15. října 1973 rozhodnuto pozastavit stavbu druhé jednotky USS Hercules (PHM-2), dokud se nepodaří získat další prostředky. Tehdy ještě pětiletý plán na období 1975–1979 počítal s dvěma prototypy a 23 sériovými jednotkami. Plán na další období 1976-1980 však zahrnoval již jen celkem šest úderných hydrofoilů.


Díky použití odlehčených čtyřnásobných OZ typu Mk.140 bylo možno proti původnímu projektu zdvojnásobit počet nesených střel Harpoon

Program PHM byl počátkem roku 1974 poznamenán dalšími potížemi. Ukázalo se, že projektanti firmy Boeing výrazně podhodnotili počet normohodin potřebných pro vykonání svarů na aluminiových trupech hydrofoilů. Stejně tak vykonání svarů ocelových částí si vynutilo více času. To vedlo k výraznému překročení plánovaných nákladů na stavbu člunů a ke zdržením ve stavbě prototypů. PHM-1 měl být původně neo zbrojeným testovacím plavidlem, zbraňové a elektronické systémy měly být zkoušeny až na PHM-2. Pro zpoždění bylo ale rozhodnuto systémy z PHM-2 přesunout na USS Delphinus,přejmenovaný v dubnu 1974 na USS Pegasus. Kýl druhé jednotky byl položen 30.5. 1974, ale když byla její stavba rozpracována na 20 %, došlo k jejímu zastavení a prostředky byly přesunuty na dokončení PHM-1. V červnu 1975 došlo ke změně klasifikace třídy na Patrol Combatant Missile (Hydrofoil), přičemž kód PHM byl zachován. V té době však překročení nákladů nabylo takového rozsahu, že v únoru 1976 bylo rozhodnuto celý program PHM zastavit a postavit jen první prototyp. Rozestavěný trup původního PHM-2 byl poté sešrotován. Tomu se následně, zřejmě pod tlakem Boeingu postavil kongres a v srpnu 1977 bylo rozhodnuto přidělit dalších 272,7 milionu USD na postavení šesti jednotek třídy. SRN od programu odstoupila již dříve, když se začaly zvětšovat technické problémy a jednotková cena byla překročena o celých 130 %. Zájem Bundesmarine se poté zaměřil na stavbu vlastních klasických raketových člunů, Type 143. To byl smutný konec kdysi ambiciózního společného programu USA a NATO.

Pegasus v hledáčku

Trup člunů třídy Pegasus byl v zájmu snížení hmotnosti konstruován výhradně ze slitiny aluminia 5456, nosná křídla zase z nerezové oceli 17-4PH. Konfigurace nosných křídel byla typu kachna, kde přední generovala zhruba 32 % dynamického vztlaku, zadní zdvojená křídla zbylých 68 %. Řiditelnost plavidel zajišťovaly klapky na odtokové hraně křídel. Přední křídla se vyklápěla směrem dopředu, zadní dozadu. Ubikace na palubě hydrofoilu byly navrženy pro 24 členů posádky, zásoby na palubě postačovaly na pětidenní provoz bez potřeby doplnění zásob.

Finální konfigurace pohonu se odlišovala od původního návrhu Boeingu. Při plavbě na nosných křídlech pohon zajišťovala jedna turbína LM 2500 s výkonem redukovaným na 13 235 kW. Její velkou výhodou bylo, že byla standardizovaná s jinými novými jednotkami US Navy (např. torpédoborci třídy Spruance) a byla plně osvědčená provozem. Aby byl splněn požadavek na dosah ve výtlakovém režimu, musela být plynová turbína LM 100 nahrazena dvěma úspornějšími diesely MTU MB 8V 331 TC81 s výkonem po 590 kW. Zdrojem elektrické energie byly dva generátory s výkonem po 200 kW, poháněné plynovými turbínami ME831-800. Maximální rychlost člunů je oficiálně udávána na více než 40 uzlů, ale skutečné hodnoty se pohybovaly kolem 48 – 50 uzlů. Hydrofoily jíbyly schopny dosá hnout i při vlnách o výšce 2,44 až 4 m (stav moře č. 4 až 5). V přední části trupu byla v tunelu umístěná pomocná manévrovací jednotka, usnadňující manévrování při malé rychlosti.


Čluny třídy Pegasus strávily většinu své kariéry na základně Key West na Floridě. Zde kooperovaly s US Coast Gard při potírání pašeráků narkotik

Jak již bylo zmíněno, hlavní výzbroj člunů třídy Pegasus tvořily protilodní střely RGM-84A Harpoon s dosahem přes 90 km. Navzdory původním plánům na vyzbrojení hydrofoilů pouze čtyřmi protilodními ŘS zjistili v prosinci 1972 projektanti firmy Boeing, že je možné bez dalších negativ zdvojnásobit počet nesených střel. To bylo možné díky mnohem menší hmotnosti jejich odlehčených OZ typu Mk.140, než se původně předpokládalo. Sekundární výzbroj tvořil 76mm kanon Oto Melara Compact s kadencí 80 ran/min a maximálním dostřelem 16 km, vyráběný v USA na základě licence pod označením Mk.75. Původní plány počítaly ještě s instalací dvou ručně ovládaných 20mm kanonů na nástavbě za navigačním můstkem. Ta se však nikdy nerealizovala. Vyhledávaní cílů a řízení palby obstarával systém Mk.92 Mod.1, představující „amerikanizovanou“ verzi nizozemského systému Signaal WM-28. Byl schopen současně sledovat osm cílů a vést palbu na dva z nich. První jednotka nesla jeho prototypovou variantu označenou Mk. 94. Senzory doplňoval navigační radar AN/SPS-63. Z defenzivních systémů kategorie soft-kill čluny nesly dva šestinásobné vrhače klamných cílů Mk.137 systému Mk.36 SuperBROC. Jejich odpalování bylo ovládáno na základě dat získaných systémem pro radiotechnický průzkum SLR-20.

Hydrofoily ve službě

Testy prototypu USS Pegasus byly poznamenány problémy s převodovkami, elektrickými systémy, ale ty se podařilo odstranit. Stavba zbylých pěti jednotek byla zahájena počátkem roku 1979. Podle taktického označení druhý člun USS Hercules (jehož stavba začala nanovo) byl poněkud paradoxně dokončen jako poslední ze všech. Od sesterských jednotek se odlišoval zapracováním řady různých vylepšení do konstrukce.

Navzdory původním plánům na nasazení třídy ve Středomoří strávily čluny většinu své operační kariéry na základně Key West na Floridě. Zde sloužily jako rychlé hlídkové čluny a ve spolupráci s US Coast Guard byly využívány proti pašerákům narkotik, emigrantů apod. V této roli se naplno osvědčily a byly ceněny pro výtečné plavební vlastnosti, vysokou rychlost tak požadovanou v této roli a také velkou palebnou sílu v porovnání s obdobně velkými jednotkami pobřežní stráže. Dále čluny s úspěchem participovaly na řadě mezinárodních cvičení.


1) Přední nosná křídla z nerezové oceli, 2) 76mm kanon Mk.75, 3) Navigační můstek,
4) Klimatizační jednotka, 5) Systém detekce cílů a řízení palby Mk.92, 6) Vrhač klamných
cílů systému Mk.36 SuperBROC, 7) Navigační radar AN/SPS-63, 8) Sání vzduchu plynové
turbíny LM-2500, 9) Sání vzduchu turbogenerátoru č.1, 10) Komín plynové turbíny LM-2500,
11) Výfuk dieselů MTU, 12) Sání vzduchu dieselů MTU a turbogenerátoru č.2, 13) 4-násobné
OZ Mk.140 pro střely RGM-84 Harpoon, 14) Zadní nosná křídla z nerezové oceli,
15) Vodní trysky pro pohon ve výtlakovém režimu, 16) Pomocná manévrovací jednotka

Vzhledem k těmto pozitivním zkušenostem se ještě jistou dobu vyskytovaly tlaky na obnovení výroby hydrofoilů. Ty se však nesetkaly s dostatečnou podporou. Rovněž se hledaly různé alternativní způsoby využití PHM. Jedním z nejvíc exotických mělo být jejich využití v roli PVO jednotek flotily, vyzbrojených námořní variantou leteckých protiletadlových střel dlouhého dosahu Phoenix.

Konec studené války a redukce výdajů na obranu však zpečetily osud těchto plavidel. Jejich relativně vysoké provozní náklady se nepodařilo obhájit a všechny byly 30. 7. 1993 vyřazeny ze služby. Následně byly 19. srpna 1996 odprodány do šrotu s výjimkou člunu USS Aries, který se podařilo v odstrojené formě zachránit jako muzeální exponát.

Přehled raketových člunů třídy Pegasus

Takt. číslo Jméno Zahájení stavby Spuštění na vodu Zařazení do služby Vyřazení
PHM-1 Pegasus (ex-Delphinus) 10. 5. 1973 9. 11. 1974 9. 7. 1977 30. 7. 1993
PHM-2 Hercules 13. 9. 1980 13. 4. 1982 13. 3. 1983 30. 7. 1993
PHM-3 Taurus 30. 1. 1979 8. 5. 1981 7. 10. 1981 30. 7. 1993
PHM-4 Aquila 10. 7. 1979 16. 9. 1981 19. 12. 1981 30. 7. 1993
PHM-5 Aries 7. 1. 1980 5. 11. 1981 18. 9. 1982 30. 7. 1993
PHM-6 Gemini 13. 5. 1980 17. 2. 1982 13. 11. 1982 30. 7. 1993

 

Prameny:
U.S. Small Combatants,
Guide To World Naval Weapon Systems,
Jane’s Fighting Ships,
Conway's All the World's Fighting Ships 19471995,
internet, archiv
Autor : Ivan ˝Zajcev˝ Zajac / Zajcev 🕔18.05.2011 📕5.904

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře