Bojové vozidlo pěchoty BMP-2 - 01

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔16.05.2011 📕9.166

Mezi hlavní nedostatky patřily: nevhodná výzbroj, stísněné prostory a špatné rozmístění osádky, přetížení střelce-operátora, špatný výhled velitele a slabé pancéřování. Některé bylo možné napravit snadno a relativně rychle. Napravit jiné bylo obtížnější. Zvláště, když zdaleka ne všichni sdíleli názory uživatelů, a nejméně ti, kdo by museli přiznat vlastní pochybení.

Debakl na střelnici

Jednou z věcí, která nebyla dlouho dořešena, byla taktika nasazení BMP-1. Zpočátku se používala podobně jako obrněné transportéry (BTR), tedy jen k transportu pěchoty. Té byly BMP schopné poskytnout dokonce menší palebnou podporu než BTR, protože kromě kulometu PKT jinou vhodnou zbraň neměly. Kanon Grom byl především protitankovou zbraní, účinnou na malou vzdálenost.

Volba na kanon 2A28 Grom nepadla proto, že by byl pro podobné vozidlo ideální, ale prostě proto, že jiná zbraň k dispozici nebyla. Na objasnění celého problému je třeba říct, že za vývoj vozidla odpovídalo GBTU (Glavnoje Bronětankovoje Upravlenije), ale za dělostřeleckou výzbroj bylo odpovědné GRAU (Glavnoje Raketno-Artilerijskoje Upravlenije). To v tomto směru podlehlo diletantských zásahům Chruščovova vedení, vsadilo na rakety a jejich klony a svou chybu jen odmítalo připustit.

Žádný automatický kanon malé ráže GRAU nemělo k dispozici a nevlastnilo ani žádný ústav nebo konstrukční kancelář, které by se vývojem podobné zbraně zabývaly. Všechny byly začátkem 60. let postupně zrušeny. Automatické kanony vyvíjelo už jen letectvo a námořnictvo, jenže to byly resorty jiných ministrů. Navíc byla řada generálů GRAU „unesena“ velkou ráží 2A28 a neustálým „omíláním“ kvalit kanonu. Jak propaganda halasně vytrubovala: „…kanon největší ráže, namontovaný na prvním bojovém vozidle pěchoty na světě, které všichni okopírovali“. Když si nižší velitelé stěžovali na malou přesnost a účinnost, byli GRAU obviněni ze špatné údržby dělostřeleckého materiálu a nedostatečného výcviku podřízených. Stížnosti byly zameteny pod stůl. Ale aféra postupně probublávala nahoru. Nakonec to došlo tak daleko, že na nátlak GBTU byly na polygonu v Kubince provedeny zkušební ostré střelby z BVP-1 proti vyřazenému tanku T-55. Střelba byla vedena z místa na stojící cíl, vzdálený 800 m. A výsledek? Z 50 výstřelů jen 17 zasáhlo tank. Ostatní byly sneseny větrem. Střely dopadly pod různými úhly, některé se odrazily, jiné ne, ale ani jednou nedošlo k probití pancíře. Po skončení celé akce přišel řidič a s tankem odjel. Víc k účinnosti kanonu Grom nebylo třeba říkat.

Důsledkem bylo nařízení ministerstva obrany, že musí být okamžitě provedeny úpravy vozidla s cílem zvýšit palebné možnosti. Při té příležitosti bylo nařízeno namontovat stabilizátor kanonu pro obě roviny a dořešit i montáž PTŘS nové generace. Na zamyšlenou bylo i použití jednomístné věže. To, že je jednomístná věž nepraktická, bylo v historii mnohokrát potvrzeno. Proto je s podivem, že se k ní sovětští konstruktéři kanceláří GRAU vrátili a do výzbroje BMP ji prosadili.


Věž Objektu 680 s externě lafetovaným 30mm kanonem 2A42

Nové vozidlo pro porovnávací zkoušky měli postavit staří rivalové. Konstrukční kancelář ČTZ (Čeljabinskij Traktornyj Závod), která předložila vítězný návrh na BMP-1 a konstrukční kancelář KMZ (Kurganskij Mašinostrojitělnyj Zavod), která jim „vyfoukla kšeft“, protože ČTZ neměl potřebné výrobní kapacity.V tom- to duchu probíhala celá „spolupráce“. Obě kanceláře byly pro tento účel sdruženy pod dočasnou konstrukční kancelář OKB Boks (Opitnoje Konstruktorskoje Bjuro).

Zdokonalený Grom

V konstrukční kanceláři ČKZ se nejprve rozhodli využít podpory GRAU a šli cestou zdokonalení stávající zbraně. Představili Objekt 768, který nesl jednomístnou věž vyzbrojenou novým nízkotlakým kanonem 2A41 Zarnica ráže 73 mm. Kanon používal stejnou munici jako 2A28 Grom, ale díky delší hlavni měl větší dostřel a přesnost. Aby umlčeli hlasy volající po automatické zbrani větší ráže, potřebné na podporu pěchoty, nechali s kanonem spřáhnout kulomet NSVT Utěs ráže 12,7 mm. Protože se obě zbraně do původní věže nevešly a navíc tam bylo potřeba umístit bloky stabilizátoru, byla věž zvětšena. Nárůst hmotnosti způsobil ztrátu nevelkého přebytku výtlaku a ztrátu schopnosti plavání. Konstruktéři to vyřešili prodloužením korby, přidáním sedmého pojezdového kola a posunutím věže dozadu. Z úprav korby si konstruktéři nedělali příliš hlavu, protože vozidla se zatím vyráběla v „konkurenčním“ závodě.


Objekt 680 s plochou dvoumístnou věží a 30mm kanonem

Hmotnost vozidla se vyšplhala na 13,5 t; přes nárůst délky korby o 83 cm se dovnitř vešlo jen šest pěšáků, což jeho cenu v očích generality GBTU značně snížilo. Nicméně Objekt 768 byl dokončen a připraven k testům jako první koncem roku 1972.

Lidé zastupující KMZ v OKB Boks trvali na tom, že všechny úpravy musí být provedeny na stávajícím podvozku, protože kvůli výrobě delší korby by bylo nutné přestavět celou výrobní linku. Stačily problémy vyplývající ze změny výzbroje a s tím spojenými úpravami věže. Tak spolupráce skončila dřív, než vlastně začala.

Konstruktéři KMZ se rozhodli následovat příkladu všech ostatních armád a vyslyšet „hlas lidu“ volající po montáži účinné automatické zbraně. Zbraně schopné podporovat pěchotu a plnit i další palebné úkoly, jako je ničení měkkých cílů nebo nízkoletících letadel a vrtulníků, kterými se to v organizačních strukturách armád NATO začínalo jen hemžit.

Ale opět vyvstal problém, kde vzít vhodnou zbraň.

Pomoc od konkurence

V KMZ vedl konstrukční práce B. N. Jakovlev. Jím navržený Objekt 675 měl nést dvoumístnou věž, vyzbrojenou kanonem ráže 30 mm, spřaženým s kulometem PKT ráže 7,62 mm. v otočné věžičce na příklopu za řidičem, kde původně seděl velitel vozidla, nyní přemístěný do „hlavní věže“. Protitankovou výzbroj mělo tvořit odpalovací zařízení pro střely Konkurz nebo Fagot, ale na rozdíl od Objektu 765 Sp. 4 měl být naváděcí systém umístěný pod pancířem, aby operátor nemusel při střelbě ven.


Objekt 768 se sedmi pojezdovými koly a 73mm kanonem Zarnica

Práce začaly v roce 1972 a na celý projekt byl šibeniční termín – tři měsíce. GRAU tvrdilo, že se jedná o pouhou modernizaci, a času je tudíž dostatek. Na postavení prototypu a přípravu výroby dostali konstruktéři KMZ rok. Jenže návrh vozidla je jedna věc, praktická realizace druhá.

Protože GRAU tvrdošíjně prosazovalo „svůj“ kanon 2A41 Zarnica a nechtělo mít s vývojem 30mm kanonu nic společného, aby nemuselo přiznat svou chybu, obrátil se B. N. Jakovlev s prosbou o pomoc jinam. Kontaktoval konstrukční kancelář leteckých sil (CKB-14) pod vedením Arkadie Georgie Šipunova a Vasilije Petroviče Grjazeva s dotazem, zda by se vývoje ujali.

Aby bylo možné dodržet harmonogram, musel být kanon hotový za šest měsíců. Grjazevova první reakce byla odmítavá: „Kdo to kdy viděl postavit kanon za půl roku? To je práce minimálně na 5 let.“ Ale nakonec souhlasil. Ostatně „příznivci raket“ u něho měli pár vroubků z dob, kdy chtěli letadla navždy zbavit hlavňové výzbroje. Že si tímto krokem konstrukční kancelář KMZ přízeň generality GRAU nezískala, je asi zbytečné zmiňovat.

Grjazev při konstrukci zbraně vyšel z existujícího leteckého rotačního kanonu GŠ-6-30, používajícího výkonný náboj 30 x 165 mm, udělující bezmála 400g projektilu úsťovou rychlost přes 800 m/s. Ze svazku „oddělil“ jednu hlaveň s nábojovou komorou a systémem závěru.V tomto případě byl výhodou pohon automatiky odběrem plynů z hlavně. Naopak překážkou se ukázal elektrický odpal.


Při čelním pohledu vynikne rozšíření blatníků přídavnými plováky

Náčelník technického oddělení GRAU A. A. Grigoriev zatvrzele trval na tom, že odpal musí být mechanický, úderníkem. Argumenty o unifikaci s letectvem a námořnictvem, spolehlivosti a možnosti snadného zálohování zdroje vyvracel tvrzením: „… že kanon musí střílet, i když bude ve vozidle poslední voják a nebude mít ani baterii do kapesní svítilny, jen zdravé ruce.“

Bylo tedy nutné předělat závěr. Při té příležitosti vzešel z GRAU další požadavek.Tentokrát na možnost regulaci kadence z původních 600 ran/min na polovinu, zdůvodněný obavami z nadměrné spotřeby munice. A to navzdory tomu, že se počítalo s omezovačem dávky na 8 výstřelů. Klika příznivců ráže 73 mm v GRAU evidentně dělala co mohla, aby vývoj 30mm kanonu když ne pohřbila, tak alespoň zdržela. Samotný vývoj kanonu narážel na řadu technických obtíží. Přeci jen použití v letadle a na obrněném vozidle má svoje specifika spojená s chlazením hlavní, tlumením zpětného rázu, přívodem munice a odvodem spalin. Mechanický odpal byl nespolehlivý. Po GRAU kolovaly vtípky typu: „Jak rychle ten kanon střílí? 600 ran/min, ale jen jednou za měsíc.“ Další problém spočíval v malé přesnosti. Věžový komplet nebyl schopen zasáhnout cíl. Na řešení problému pracovaly tři výzkumné ústavy letectva a GBTU. Nakonec se ukázalo, že to není vada samotného kanonu, ale celé věže, respektive systému stabilizace. Kmity hlavně při střelbě se dostávaly do fáze s opravami stabilizátoru, který se snažil vrátit hlaveň do původní polohy. Amplituda kmitů se sčítala a přesnost střelby byla daleko za požadovanými hodnotami.


BMP-2 je vybaveno novou dvoumístnou věží s 30mm automatickým kanonem

Nápravu se podařilo zajistit zavedením nelineárních oprav polohy hlavně. Největší problém se objevil, tam, kde by ho nikdo nečekal. Munice vytvářela velké množství spalin, které rychle zaplnily uzavřený prostor vozidla. Když bylo vozidlo s novou věží předváděno komisi GRAU, vypnuli pracovníci KMZ ventilátor, který z věže odsával spaliny. Chtěli tím zabránit výkyvům napětí v palubní síti, možným výpadkům pohonu věže, což byla voda na mlýn oponentů. Po střelbě je museli z věže vytáhnout a přidušené odvézt do nemocnice.

Konstruktéři od letectva doporučili použít dodatečné spalování prachových plynů po výstřelu. Po roce práce se podařilo docílit jen toho, že při střelbě šlehaly ze závěru plameny do poloviny bojového oddělení. Tudy cesta nevedla.

Odtučňovací kúra

Situace byla tak špatná, že se uvažovalo o externí lafetaci zbraně. Tak vzniklo vozidlo Objekt 680, které neslo plochou dvoumístnou věž. V zadní části stropního panelu byl externě lafetovaný kanon. Přívod munice byl řešen z vnitřku věže. Celé řešení bylo nakonec zavrženo, protože se nepodařilo spolehlivě zabránit průniku ZHN dovnitř vozidla šachtou na podávání munice.

Odsávání spalin nebylo možné řešit prostou montáží výkonnějšího ventilátoru, protože snižoval mírný přetlak bránící vniknutí ZHN dovnitř vozidla. Nakonec konstruktéři vymysleli systém elektromagnetického brzdění rotoru motorku ventilátoru, který zůstával v chodu jen po dobu střelby. Vyřešení všech problémů s kanonem se však protáhlo do roku 1975.

Vozidlo s novou věží bylo proti BMP-1 těžší o 1370 kg. Takovou zásobu výtlaku původní korba neměla. Konstruktéři již na začátku odmítli prodloužení korby, takže nezbývalo než podstoupit radikální odtučňovací kúru. Jako první se zbavili věžičky s kulometem na příklopu za řidičem. Část hmotnosti se podařilo ušetřit použitím kvalitnější oceli. Pancéřové pláty mohly být při zachování balistické odolnosti tenčí. Úspora činila asi 400 kg. Nějaké úspory přineslo použití jiných pásů a zavěšení podvozku. Ale to bylo stále málo. Zbytek se podařilo dohnat montáží plováků vyplněných polyuretanovou pěnou, tvořících rozšířené kryty pásů. V říjnu 1975 byla v Kubince připravena ukázka nových bojových vozidel před zraky ministra obrany maršála SSSR A. A. Grečka. Na ploše stály Objekt 768, Objekt 675 a nový lehký tank, který měl nahradit PT-76.


Potrhaný bok BMP-2 ukazuje „vnitřnosti“ plováku vyplněné polyuretanovou pěnou

Sázka konstruktérů ČKZ na prodloužení korby se neukázala jako zrovna šťastná. BMP-1 byl už tak dost drahý a výrobně náročný. Představa dalších finančně nákladných úprav výrobní linky nebyla tím, co by chtěl ministr zdůvodňovat na zasedání rozpočtového výboru. Kromě toho bylo nutné předělat směrová ústrojí, která by nevydržela větší namáhání způsobené větší styčnou plochou pásů. Návrh také neřešil problémy způsobené jednomístnou věží.

Potom přišla na přetřes otázka výzbroje. Generálové z GRAU, za vydatného přizvukování zástupců ČKZ, argumentovali tím, že kanon 2A41 Zarnica umožňuje vést boj proti tankům, zatímco 30mm 2A42 nikoli. Osud Objektu 675 byl na vážkách, ale 30mm kanonu se zastali ministr průmyslu Bachirev a generálporučík Rjabov, zástupce náčelníka GBTU. Výsledkem byla plichta. Ministr obrany nařídil konstruktérům KMZ postavit na původní korbě vozidlo vyzbrojené 73mm kanonem. Konstrukce a zkoušky nového vozidla označeného jako Objekt 681 zabraly tři roky.

Konstrukční kancelář ČKZ si byla vědoma, že pokud chce mít nějakou šanci na úspěch, bude přeci jen nutné navrhnout i vozidlo vyzbrojené automatickým kanonem. Získaný čas do konečného rozhodnutí využila k postavení Objektu 769.Ten se od Objektu 768 lišil výzbrojí, která byla identická s kurganským Objektem 675. Korba byla prodloužená, se sedmi pojezdovými koly.Tento pokus však nevyšel, z obdobných důvodů jako u Objektu 768.

Mezitím se vedly spory o tom, jak vlastně bude modernizované BMP vypadat.Vážně se uvažovalo o tom, že půjdou do výroby obě verze a motostřelecký prapor bude mít jednu rotu vyzbrojenou BMP s 30mm automatickým kanonem a dvě se 73mm kanonem. Ale tento nápad byl nakonec zavržen kvůli komplikacím s logistikou. Bylo nutné rozhodnout. Ustoupit nechtěla ani jedna strana. GBTU prosazovalo 30mm 2A42, GRAU trvalo na 73 mm 2A41.

Porovnávací zkoušky

Nakonec ministrovi obrany došla trpělivost a ještě před koncem roku 1978 nařídil porovnávací zkoušky. Do vyhodnocovací komise bylo určeno 21 lidí. KMZ dostal za úkol připravit po třech vozidlech Objekt 675 a Objekt 681. Testy byly provedeny na Alabinském polygonu pod Moskvou. Osádky vyčlenila Tamanská motostřelecká divize.

Před zahájením zkoušek představitelé GRAU nechtěli o výrobě BMP s 30mm kanonem pro armádu ani slyšet. Neochotně souhlasili s 25% podílem výroby pro potřeby pohraničních vojsk. Jak se při střelbách postupně prokazovala převaha 2A42 v přesnosti, univerzálnosti a pohotovosti ke střelbě, slevili na poměr 50/50. Nakonec byli „utlučeni“ argumenty a museli uznat, že automatický kanon je pro výzbroj BMP vhodnější.


Ukořistěné BMP-2 irácké armády v americkém Aberdeen

To ovšem neznamenalo, že by svůj boj za 2A41 Zarnica vzdali. Zatímco se zástupci KMZ setkali s veliteli Moskevského a Běloruského vojenského okruhu, armádními generály Govorovem a Zajcevem, aby probrali pozitivní výsledky testů, představitelům GRAU se podařilo přemluvit hlavního velitele pozemních vojsk, armádního generála Pavlovského k provedení ostřelovacích zkoušek reálných cílů. Doufali, že se jim podaří potvrdit jejich hlavní argument – přednosti 2A41 Zarnica při ničení tanků. Bylo to hop, nebo trop.

K ostřelování byla uvolněna dvojice opotřebovaných tanků T-72. Řešit se měly dvě palebné úlohy. Imitace útoku ostřelováním čelně sto- jícího tanku na vzdálenost 1200 m a přepad ze zálohy, kdy byly tanky ostřelovány z boku. V tancích byl uložen plný palebný průměr munice a natankované vnitřní nádrže. Rozvrh střelby byl střídavě 3 výstřely z 2A41, tři dávky z 2A42 po osmi nábojích. Palbu zahajoval Objekt 681.

Při čelním ostřelování ani jeden z kanonů neprobil čelní pancíř tanku. Automatický kanon způsobil mírně větší škody, protože střepiny poškodily pozorovací přístroje a periskopy. Nicméně oba tanky zůstaly plně bojeschopné. Tankisté opustili úkryt, přeparkovali vozidla bokem a vrátili se do bunkru. Tankům byly doplněny vnější nádrže včetně přídavných sudů vzadu, jako by byly na přesunu.


BMP-2 s podporou tanků T-72. Tak nějak mělo vypadat nasazení v konfliktu, ke kterému nikdy nedošlo

Druhou sérii opět zahájil Objekt 681. První výstřel byl krátký, odrazil se od země a přeletěl tank vrchem. Druhý minul, projektil proletěl těsně před tankem.Třetí byl zásah do bočních clon podvozku. Hlavice explodovala, ale na pružné cloně se stočila „ocasem“ nahoru a kumulativní tlouk udeřil neškodně do země. Bok tanku neprorazil. Řidič vlezl do tanku, bez problému nastartoval a odjel do parku techniky.

Palbu zahájil Objekt 675. První dávka urazila protiletadlový kulomet a odhodila ho 15 m za tank. Druhá dávka zapálila nádrže na blatnících. Třetí dávka roztrhala sudy na zádi a nafta se rozlila po motorovém prostoru. Plameny spálily gumová těsnění, hořící nafta zalila motor a ten začal hořet. Tank nechali uhasit, ale nastartovat se ho nepodařilo. Navíc se zjistilo, že jeden průbojný náboj se zaryl mezi korbu a věnec věže a zablokoval ji. Pro tank musel přijet tahač.

Tím bylo definitivně rozhodnuto. Žádné další testy již nebyly třeba. Ovšem o nějakém drtivém vítězství se nedalo mluvit. Bylo nutné provést ještě vojskové zkoušky. GRAU si prosadilo, že objem výroby nových vozidel nebude větší než 10 % celkové výroby BMP-1.

Zdroje:
Fedosejev Semjon, Bojevyje mašiny pěchoty, Těchnika i vooruženije 04/2001
Kominek Ryszard, BMP-2 Topshots, Kagero, ISBN 8389088886
Marchlewski Andrzej, BMP-1 Fighting Vehicle, Books International, Lublin 1995, ISBN 8390318210
Malyšev Sergej, BMP-1 (1964-2000), Russian Motor Books, 2007, ISBN 5098734064
Suvorov Sergej, BMP-1, Frontovaja Ilustracija, Strategija KM, 2007, ISBN 5901266013
Suvorov Sergej, BMP-2, Frontovaja Ilustracija, Strategija KM, 2007, ISBN 5901266013
Suvorov Sergej, BMP-3 časť 1, Frontovaja Ilustracija, Strategija KM, 2009, ISBN 5901266013
Suvorov Sergej, BMP-3 časť 2, Frontovaja Ilustracija, Strategija KM, 2009, ISBN 5901266013
Suvorov Sergej, BMP-1, BMP-2 a BMP-3, EKSMO, 2011, ISBN 9875699482047
Suvorov Sergej, BMP-1 časť 1, Wydawnictvo militaria, Warszava 2009, ISBN 9788372193124
Zaloga Steven, BMP Infanry Fighting Vehicle 1967 -94, Osprey New Vanguard, ISBN 1855324334
Zaloga Steven, Russia´s BMP Infantry Combat Vehicle, Concord, 2001, ISBN 9623616724
BMP Bojevaja Mašina Sovětskoj Pěchoty, Vojenno Těchničeskaja Serija 50
Střelba ze zbraní BVP-2, Hlavní správa pozemního vojska ČSA, Praha 1991


Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 7-8/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Autor : Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔16.05.2011 📕9.166

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře