Na španělském nebi - Bristol Bulldog II

Autor : Miroslav Šnajdr 🕔13.05.2011 📕10.894

Do skutečných bojů se během své kariéry dostaly Bulldogy II pouze v rámci jediného letectva, a to ještě na samém konci své životnosti. Celkem osm stíhaček tohoto typu prodalo Estonsko republikánskému Španělsku, v jehož barvách pak dvouplošníky roku 1937 zasáhly do střetnutí na asturijském nebi. Čelily zde převaze nacionalistických letounů, včetně podstatně modernějších strojů německého Legionu Condor.

Bulldog vyvinul šéfkonstruktér firmy Bristol Aeroplane Company, Capt. Frank Barnwell, jako privátní konstrukci, přičemž vycházel ze specifikací britského ministerstva letectví F.9/26. Prototyp Bristol 105 Bulldog I poprvé vzlétl ve Filtonu 17. května 1927. Posléze vzniklo celkem 441 strojů všech verzí (prototypů, sériových Mk.II, Mk.IIA a Mk.IVA) postavených mateřskou firmou, plus dva letouny vyrobené v licenci japonskou společností Nakajima.


Prototyp Bristol 105 Bulldog I výrobního čísla No. 7155 na stání

Letouny se značně rozšířily v první polovině 30. let ve výzbroji mnoha vojenských letectev. Používalo je RAF a velmi silně byly zastoupeny také ve výzbroji států severní a severovýchodní Evropy, kde je provozovalo dánské, švédské, finské, estonské a lotyšské vojenské letectvo. Nezůstalo ovšem pouze u evropských uživatelů. Dva stroje se dostaly až do Spojených států, kde je zkoušelo letectvo US Navy, jeden do Japonska (dva další zde byly vyrobeny v licenci), dva do Siamu a osm do Austrálie. Bulldog představoval bezesporu zdařilou konstrukci. Piloti jej chovali v oblibě pro jeho výkony, extrémní obratnost a pevnou konstrukci, příslušníci pozemního personálu zase pro snadnost údržby. Během 30. let ovšem beznadějně zastaral a na konci dekády již mohla vojenská letectva dosluhující Bulldogy II a IIA, představující původní verze konstrukce, s výhradami využívat snad pouze k výcviku. Poněkud výkonnější Bulldogy IVA na tom byly jen o málo lépe.

Pro historii letecké války ve Španělsku mají význam Bulldogy II, exportované do Estonska. Šlo o vůbec poslední vyrobené stroje této verze. Dvanáct pro estonského zákazníka vyrobených exemplářů neslo tovární čísla No. 7447 až 7458. Tovární pilot Uwins je zalétával mezi 17. červencem a 1. srpnem 1930. V srpnu pak byly po moři vypraveny na místo určení. Každý stál 53 725 estonských korun (Ekr).


Prototyp Bristol 105 Bulldog I poprvé vzlétl ve Filtonu 17. května 1927. Firma Bristol Aeroplane Company letoun vyvinula jako svou privátní konstrukci

Estonské Bulldogy II se výrazněji neodlišovaly od letounů, vyráběných pro RAF. Po konstrukční stránce typ představoval jednomístný jednomotorový jednopříhradový stupněný dvouplošník, s křídly o nestejném rozpětí. Konstrukce trupu byla celokovová (základní kostra sestavena z ocelových profilů spojených šroubováním a doplněna tvarovanou karoserií z lehkých profilů), krytá plátnem, s výjimkou přední části, kde se nacházely odnímatelné hliníkové plechy. Dvounosníková křídla měla celokovovou ocelovou kostru (nosníky byly tvořeny profily, vylisovanými z pásků ocelového plechu a spojenými nýtováním, žebra byla vyráběna ze svinovaných profilů) a plátěný potah. Křidélka kovové konstrukce a plátěného potahu se nacházela pouze na horním křídle. Spádové palivové nádrže byly umístěny v horním křídle. Pilot seděl v odkryté kabině a proti náporu vzduchu byl chráněn jen nevelkým větrným štítkem. Pohonnou jednotku jedenácti exemplářů tvořily ve Francii licenčně vyráběné, vzduchem chlazené hvězdicové devítiválce Gnome-Rhône Jupiter VI o 450 koních (335 kW). Jeden stroj dostal do přídě motor Jupiter VII. Vrtule byla pevná dvoulistá, dřevěná. Přistávací zařízení tvořil pevný podvozek s průběžnou osou. Výzbroj se skládala ze dvou synchronizovaných kulometů Vickers ráže 7,65 mm, umístěných na bocích přední části trupu. Závěry kulometů se nacházely v kabině pilota, zhruba ve výšce jeho loktů. Do vybavení jednoho z estonských letounů patřila také radiostanice. V zimě mohly stroje působit ze zasněžených letišť díky nahrazení kolového podvozku lyžemi.

Ve službě u estonského letectva (EestiÕhukaitse) obdržely Bulldogy II čísla 122 až 133. Do výzbroje je převzala Lennuväedivisjon nr.3 (3. letecká divize), umístěná v Lasnamagi. V dubnu 1936 se všech 12 nacházelo v letuschopném stavu. Případné havárie, provázející službu, končily opravením takto postižených strojů. Pouze dvě z nich měly vážnější charakter. K jedné došlo v létě 1933, kdy pilot Ltn. H. Kirsipuu během příliš tvrdého přistání v Jöhvi obrátil Bulldog číslo 123 na záda. Stroj byl skutečně zdemolován (trup se ulomil těsně za kabinou), nicméně pilot vyvázl nezraněn. Stíhačka byla opět uvedena do letuschopného stavu rozsáhlou rekonstrukcí. Po prodeji osmi strojů (No. 7448 až 7452 a 7455 až 7457) do republikánského Španělska estonskému letectvu zbyly pouze čtyři Bulldogy II. Pokračovaly dál v letové činnosti u 3. letecké divize a ve službě se nacházely až do nedobrovolného připojení Estonska k Sovětskému svazu v létě 1940.


Formace stíhaček Bristol Bulldog Mk.IIA 17. Squadrony RAF brázdí roku 1930 nebe nad britskými ostrovy

Historie osmi zbývajících estonských Bulldogů II byla sice kratší, ale podstatně dramatičtější. Do Španělska zmítaného občanskou válkou, se dostaly za specifických podmínek. Začátkem roku 1937 byla estonská vláda zneklidněna velkým zastaráním výzbroje. Náčelník štábu letectva plukovník Richard Tomberg, si přál pro modernizaci letectva zakoupit britské jednoplošné stíhačky Spitfire. Naděje na získání financí pro zakoupení nejen supermoderních, ale také velmi drahých letounů narostla díky roli, kterou se Estonsko uvolilo hrát vůči republikánům v probíhající španělské občanské válce. Za provizi posloužilo jako fingovaný příjemce pro španělskou vládu určených československých zbraní včetně letounů. V Nizozemí objednalo sérii 25 dvoumotorových těžkých stíhaček Fokker G-1, ve skutečnosti rovněž určených pro republikány. Součástí vzájemné dohody bylo rovněž odkoupení zastaralých estonských vojenských letounů.

Demontované letouny, celkem osm stíhaček Bulldog II a stejný počet lehkých bombardérů Potez 25, nalodili dokaři v Tallinu kolem 5. června na parník Viuu, patřící estonské společnosti A. Inkapol. Bedny s letouny byly ukryty mezi náklad tvořený pytli brambor. Loď vzápětí vyrazila na moře. První zastávkou se stal polský přístav Gdyně, kde parník přibral další vojenský materiál. Další pak některý z francouzských přístavů – buď La Rochelle, nebo Le Havre. Plavba nebyla bez nebezpečí, neboť nezůstala utajena povstalecké výzvědné službě, která ji průběžně monitorovala. Loď nicméně proklouzla nacionalistickou námořní blokádou a 3. července zakotvila v asturijském přístavu El Musel v Gijónu. Zde byly letouny vyloděny.


Britská firma Bristol vyrobila roku 1930 pro estonského zákazníka celkem dvanáct strojů Bulldog II. Ve službě u estonského letectva (Eesti Õhukaitse) obdržely evidenční čísla 122 až 123

Demontované Bulldogy po vylodění smontovali technici leteckých dílen (Talleres de la Aviación del Norte) v Gijónu. První testové lety proběhly z letišť La Guía a Vega. Za letu je odzkoušeli mimo jiné zkušení veteráni Escuadrilla de Caza del Norte (EscuadrillaVasca), ten. Juan Comas Borras a ten. Miguel San José Andrade. Bulldogy ovšem pro ně v porovnání s Polikarpovy I-15, které obvykle pilotovali, představovaly velké zklamání. Letité a předchozí službou v Estonsku značně opotřebované letouny byly s Chatos naprosto nesouměřitelné. Pro stíhací roli se naprosto nehodily kvůli malé rychlosti a stoupavosti. Mohly však nosit lehké pumy (uváděny čtyři 10 kg), a proto se uplatnily v útočné roli. Do výzbroje je koncem července 1937 obdržela nová letka, nazývaná podle výzbroje Escuadrilla de Bristol Bulldog.

Letový personál útvaru se z významné části skládal z pilotů, kteří byli přemístěni na izolovaný sever z hlavního vládního území. Dorazili na letiště La Albericia nedaleko Santanderu dopravním Douglasem DC-2 v poslední třetině července. Šlo o čerstvé absolventy leteckého výcviku v SSSR bez bojových zkušeností. Velitel 6a Región Aérea (Norte) (6. letecké oblasti, zahrnující republikánské letecké jednotky v odříznutém Santanderu a Asturii), mayor del aviación Antonio Martín Luna Lersundi, postavil do čela letky ten. J. Gonzáleze Fea.

Dodávka estonských letounů nezůstala dlouho utajena ani před Výborem neintervence, snažícím se zabránit dodávkám vojenského materiálu do Španělska. Informaci prozradil 28. července sám náčelník štábu estonského letectva, plukovník Tomberg. Britskému leteckému přidělenci ve finských Helsinkách W/Cdr Westovi sdělil, že osm Bulldogů a osm Potezů 25 vyrazilo do Španělska koncem května. Proč uvedl nepřesný termín, není známo.


Lyžemi vybavený Bulldog II evidenčního čísla 123 patřící do výzbroje Lennuväedivisjon nr. 3 (3. letecká divize), umístěné v Lasnamagi

Bulldogy se na severu Španělska objevily v době, kdy zde těžké boje, končící ztrátou Baskicka, načas polevily. Přispěly k tomu republikánské odlehčovací útoky na hlavní frontě, vrcholící červencovou bitvou u Brunete. Nemohly sice zvrátit celkovou situaci, přece jen však poskytly vládním silám v Santanderu a Asturii jistý oddechový čas. Již od poloviny června povstalecké velení přesouvalo ze severního bojistě stíhací útvary na aragonskou frontu a do prostoru Madridu. Koncem měsíce července 1937 využilo republikánské letectvo oslabení nepřítele na severní frontě a zahájilo zde útok proti hlavnímu městu Asturie, Oviedu, drženému povstalci.

Republikánské jednotky zahájily neúspěšný útok v prostoru Ovieda 1. srpna. Toho dne také poprvé zasáhly do bojů stíhačky Bristol Bulldog. Operační debut dopadl neslavně. Dopoledne vzlétl roj tří Bulldogů a pod ochranou 12 I-15 zaútočil pumami a střelbou na nacionalistické pozice. Piloti stíhaček britské konstrukce atakovali pozice v prostoru La Manga a Cimero a šest nákladních automobilů na silnici u Penaflor. Výprava se ještě tentokrát vrátila zpět v plném počtu. Hůře již skončila odpolední akce. V 14.50 pět Bulldogů útočilo na nepřátelské pozice v prostoru Cimero a La Manga. Nacionalistické jednotky se bránily zuřivou protiletadlovou palbou, která zasáhla jednu z dvouplošných stíhaček. Její pilot, sarg. Juan Antonio Ibarreche Gartegui, utržil střepinami zranění do stehna a do pravé paže. Přesto dokázal poškozenou stíhačku s prostřelenou palivovou nádrží, bezpečně dovést na zem. Zatímco pilot putoval do nemocnice v Gijónu, stíhačka byla dopravena k opravám. Pro baskického letce Ibarreche tak válka na severu republiky skončila hned během první bojové akce.


Boje v severních provinciích přežil jediný Bulldog II. Padl do rukou nacionalistů, kteří jej roku 1938 vystavili v baskickém San Sebastianu. Pro výstavní účely jej zbavili plátěného potahu trupu a nosných ploch. Odstraněna byla rovněž většina plechů kryjících příď

Ke třetí akci toho dne vzlétly v podvečer čtyři Bulldogy, vedené velitelem letky. V 17.12 stíhačky zaútočily z výšky 400 metrů proti nacionalistickým pozicím v oblasti La Manga a Cimero. Pomalé dvouplošníky se staly cílem protiletadlové palby kvalitních 20mm kanonů Flak 30. Naplno byl zasažen letoun sarg. Juliána Fernándeze Martinéze. Stroj se zřítil na dům v Grullosu. Letoun shořel i s pilotovým tělem. Do problémů se dostal rovněž velitel letky ten. José González Feo, u jehož stíhačky se zastavila pohonná jednotka. Pilot nouzově přistál na louce u vesnice Avilés, přičemž zcela zdemoloval letoun a utržil vážné popáleniny.

S blížícím se termínem útoku na Santander začala stoupat aktivita nacionalistického letectva. Moderní bombardéry Legionu Condor a Aviazione Legionaria soustředily pozornost mimo jiné proti republikánským leteckým základnám. Jedenáctého srpna zaútočily Heinkely He 111 B od K/88 na letiště Penilla de Cayón (povstalcům bylo známé jako Argomilla de Cayón), kde se nacházely zbývající Bulldogy II. Na základně střepiny pum na zemi zabily jednoho muže a dalšího zranily. Poškození utržil jeden z Bulldogů (bylo ohodnoceno jako pravděpodobně opravitelné) a lehké škody také jeden Letov Š-231.


Prototyp Bristol 105 Bulldog I poprvé vzlétl ve Filtonu 17. května 1927. Firma Bristol Aeroplane Company letoun vyvinula jako svou privátní konstrukci

Bulldogy se podílely na bitevních akcích i během povstalecké ofenzivy na Santander, zahájené 14. srpna. Republikánské letectvo zde stálo proti obrovské přesile povstaleckého letectva. Bulldogy společně s dalšími staršími typy v té době tvořily výzbroj průzkumné letky, značené Escuadrilla de Reconocimento (nazývané rovněž Circo Krone). V jejím čele stál ten. José Vilanova Romá. Bulldogy se snažily intervenovat v prospěch svých pozemních jednotek, průběh bojů ovšem mohly ovlivnit minimálně. Nacionalistické útvary vstoupily do Santanderu 26. srpna. Povstalcům padlo během závěru santanderského tažení do rukou několik letounů včetně jednoho z Bulldogů.

Po ztrátě Santanderu drželi republikáni na severu nevelké území v Asturii, se střediskem v přístavu Gijón. Likvidace této vládní enklávy byla jen otázkou času. Ve službě u Escuadrilly de Reconocimento v té době zbývaly čtyři Bulldogy. Jejich piloti měli dlouhou dobu štěstí a nemuseli se utkat s modernějšími nepřátelskými letouny v přímém boji. Štěstěna je však opustila 9. září. Velitel Escuadrilla de Reconocimiento ten. José Vilanova Romá, usazený v kabině jednoho z Bulldogů, vzlétl toho dne kolem 11.40 v čele dvou hornoplošníků GL-32 k bitevní akci. Ochranu jeho roji poskytovalo šest Polikarpovů I-15 a pět jednoplošných I-16. Republikánské letouny bombardovaly a ostřelovaly koncentrace nepřátelských jednotek na silnici z Llanes do Meré. Po odhozu lehkých pum se trojice letounů vracela samostatně na základnu, zatímco doprovodné stíhačky zůstaly v cílové oblasti a kulomety dál útočily na nákladní vozidla. Vracející se bitevníky vlétly přímo do rány Messerschmittům Bf 109 B německého Legionu Condor. Proti moderním „stodevítkám“ neměly zastaralé republikánské stroje žádnou šanci. Vedle jednoho Gourdou-Lesseurre GL-32 byl sestřelen rovněž velitelský Bulldog. Ten. José Vilanova Romá se zřítil v prostoru Villamayor a zahynul.


Původně republikánský Bulldog II vystavený v San Sebastianu

Vítězem nad oběma letouny se stal Hptm. Harro Harder, velitel 1.J/88, který v souboji své španělské skóre navýšil na pět sestřelů (a z dnešního pohledu se tak stal stíhacím esem). Jednu svou oběť identifikoval jako hornoplošný „Loire-Nieuport“ a druhou jako dvouplošný „Curtiss“. A právě v tomto případě šlo o Bulldog, v němž přišel o život velitel Escuadrilla de Reconocimiento.

Čtvrtého října se na letišti v Sariegu nacházely vedle dalších letounů dva letuschopné a jeden letuneschopný Bulldog. Zapojily se do posledního dějství dramatu vládní moci na severu Španělska. V polovině října se začal odpor zbývajících sil v Asturii hroutit. Gijón padl bez odporu 21. října a kampaň na severu tím skončila definitivní republikánskou porážkou. Boje v severních provinciích přežil v relativně dobrém stavu jediný Bulldog, který povstalci ukořistili při pádu Santanderu. Ostatní letouny tohoto typu zmizely ve víru bojů. Minimálně čtyři z nich byly ztraceny během bojových akcí: tři zásahy protiletadlové palby a jeden sestřelily Messerschmitty Bf 109 B.

Ukořistěný Bulldog povstalci již vzhledem k jeho zastaralosti nijak nevyužili. Posloužil k propagačním účelům. Zbavený plátěného potahu byl vystaven roku 1938 během předvádění ukořistěného vojenského materiálu v Gran Kursaal v baskickém San Sebastianu. Informační tabule přitom chybně uváděla původ letounu – situovala jej do Československa.

Tabulka TTD Bristol Bulldog II
Délka letounu 7,30 m
Rozpětí křídel 10,33 m
Výška letounu 2,68 m
Plocha křídel 28,50 m2
Vzletová hmotnost 1 550 kg
Hmotnost prázdného letounu 1 000 kg
Maximální rychlost ve výšce 3050 m 286 km/h
Dolet 563 km
Maximální dostup 8 950 m
Zdroje (výběr):
Barnes, C. H. – Bristol Aircraft since 1910, Putnam, London 1964
Larrazábal, J. – Guerra Aerea 1936–39, Tome II: La Campana del Norte, Madrid, Instituto de Historia y Cultura Aeronauticas 1998
Lute, D. – Bulldog. The Bristol Bulldog Fighter, Airlife
Permuy Lopéz, R. A., Mortera Pérez, A., Bristol „Bulldog“ I, II, Perfiles Aeronauticos 8, 9, La Maquina y la Historia, Quiron Edicion, Valladolid
Autor : Miroslav Šnajdr 🕔13.05.2011 📕10.894

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře