Vývoz zbraní z Československa do kapitalistické ciziny (1950–1960)

Autor : PhDr. Jan Michl, PhD. 🕔12.05.2011 📕15.967

Válečná historická zkušenost i jistá fragmentizace zbrojního průmyslu, způsobená německou okupační správou, vyvolala usilovné budování prvních čs. vlád v tomto směru. V letech 1945 až 1948 konkurenční boj o roli tzv. velkého zbrojařského bratra vyhrál Sovětský svaz, jenž se pro příštích 40 let stal hlavním dodavatelem i odběratelem. V letech 1948 a 1949 ještě dobíhaly transakce zbraní a zbrojních systémů, které se dohodly před komunistickým převzetím moci (hlavně se jednalo o dodávky do Izraele). Od roku 1950 však můžeme hovořit o obchodech, které byly v naprostém souladu s požadavky čs. komunistických vlád a velkého bratra ze Sovětského svazu. Téměř 60 % transakcí probíhalo uvnitř socialistického vojenského bloku, od roku 1955 nesoucího název Varšavská smlouva.

Vývoz do kapitalistických států směřoval spíše do zemí rozvojových než do států západní Evropy. V roce 1950 bylo vyvezeno do Venezuely 400 kulometných pistolí ZK 383 vyráběných až do roku 1948 Zbrojovkou Brno. Jihoamerická země požadovala i 250 kulometů ZB 30, ale export této zbraně povolen nebyl. Podobně neúspěšné byly i ostatní jihoamerické země jako Ekvádor, Bolívie, Peru, Paraguay, Argentina a Uruguay. Uvedené země požadovaly 16 000 kusů pušek P 18 i s bodáky, tisíc lehkých kulometů ZB 30, 800 kusů samopalu ČZ 015, 636 těžkých kulometů ZB 37 a tisícovku pistolí ráže 7,65 mm. Argentina zvlášť chtěla v roce 1951 získat 15 telefonních automatických ústředen pro svéválečné námořnictvo, ale Ministerstvo národní obrany (MNO) žádost Ministerstva zahraničního obchodu (MZO) zamítlo z důvodu neplnění dodávkového plánu pro vlastní armádu. V případě Ekvádoru obchod vázl na nesplacení dluhu z předchozí zbrojní dodávky z roku 1936, který činil zhruba 25 milionů korun.
Československá strana nabízela své zbraně z důvodů rychlejšího získání dlužné částky. Úředník MZO Kašík proto s ekvádorskou stranou jednal podle těchto instrukcí. Ekvádorská vláda o československé zbraně hodně stála, ale neoplývala dostatkem peněz. Úspěšná naopak byla Indonésie, která požadovala 25 000 pušek, 4 000 lehkých kulometů a 9 000 samopalů. Hlavním důvodem byl zájem československé vlády na indonéském přírodním kaučuku a cínu. Srovnatelná objednávka z Izraele byla z politických i kapacitních důvodů odmítnuta.


Letouny Ae-45 určené pro vývoz do Rumunska z konce roku 1949. Další letouny byly s menšími či většími obtížemi exportovány do Itálie, Švýcarska, Belgie, Francie, Argentiny, Brazílie, na Cejlon nebo do Indie

V září 1952 dal politický sekretariát ÚV KSČ souhlas s povolením vývozu 40 letadel Aero Ae-45, 30 letadel Sokol M-1D, 20 letadel Z-22 a 20 motorů Walter-Minor 4-III do Brazílie. Dále jednoho letadla Aero 45 do Lucemburska, dvou letadel Sokol na Island, pěti letadel Sokol do Francie, šesti letadel Zlín Z-381 a Sokol M-1D do Belgie, dvou letadel Sokol do Itálie a nakonec 76 leteckých motorů Walter- Mikron a Praga D do Argentiny, do Švýcarska a do Itálie. Jednalo se o sportovní, akrobatická, cvičná amalá dopravní letadla, takže z hlediska politicko-vojenského nebylo zdánlivě důvodů k bránění takového exportu. Nakonec se však ukázalo, že problémy nastanou. Zvláště, když vyšlo najevo, že podobný artikl se má vyvézt do sousedního Rakouska a „imperialistické“ Velké Británie. V případě Anglie bylo vedení komunistické strany ochotno vyvézt jen minimální množství leteckých motorů, v případě Rakouska byl obchod možný jen výměnou za protidodávku oceli a kuličkových ložisek.

Tímto výrokem ze září byla sice smetena červencová námitka MZO, ve které se „nedoporučuje vývoz do kapitalistické Brasílie a Francie, ježto by mohl přímo nebo nepřímo posílit jejich vojenský potenciál.“ Další překážkou se stala argumentace, že vývoz není možný z důvodů nepokrytí materiální vybavenosti vojenské správy. Motokov, a. s., však obratem informoval, že letadla jsou skladová a že případné zrušení obchodu by znamenalo sešrotování cenného materiálu. Nehledě k tomu, že lidově demokratické státy o zmiňované typy doposud neprojevily zájem.


Lehký kulomet 7,62 mm vz. 52

Objevil se i pokus vyvézt motory Mikron a Minor do Západního Německa, ale Ministerstvo obrany s vývozem jednoznačně nesouhlasilo, jelikož existovala možnost, že by československé lehké letecké motory přispěly k výcviku nové generace německých bojových pilotů. Podobně dopadl i pokus o export letounů Aero Ae-45 do Finska a Dánska, který jednoznačně odmítli náměstek ministra obrany pro materielní záležitosti div. gen. Václav Thoř i náčelník GŠ/SMP brig. gen. Rudolf Dlouhý.

Druhá polovina 50. let zaznamenala jistý vývoj v cílových zemích, kam se exportovaly zbraně československé výroby. Již stálým klientem se stala Indonésie, ale na pozici hlavního odběratele se rychle posouvaly arabské státy Egypt a Sýrie. Pokračovaly i projevy zájmu o dovoz československých zbraní z různých zemí, leckdy dosti exotických, ale ke skutečnému vývozu došlo zřídka. Důvodem neúspěchu byla nejčastěji finanční nemohoucnost klienta či malá naděje na ovlivnění politického směřování v zemi, odkud zájemce o zbraně přichází. V polovině května 1958 navštívili čs. vojenského přidělence v Londýně zástupci argentinské vládní nákupní mise pod vedením pana Furnace a projevili zájem o 30 až 80 letounů MiG-15. Ač sovětská strana vydala požehnání k navázání obchodních vztahů s Argentinou, proudové stíhačky MiG nakonec do jihoamerické země nedoputovaly. V dubnu 1955 přijela do Československa afghánská vojenská mise v čele s generálmajorem Abdulem Razzakem, které byl předveden různý dělostřelecký, letecký, tankový, ženijní a spojovací materiál. Abdul Razzak navštívil různé vojenské prostory i továrny a byl z vyspělosti československého zbrojního průmyslu nadšen.
Neměl však pravomoc učinit závaznou objednávku, takže slíbil, že podá své vládě podrobnou zprávu i nabídkové podklady s taktickotechnickými daty nabízeného zbrojního materiálu. Bylo domluveno, že čs. obchodní rada v Kábulu Muřický bude o případném obchodu jednat s afghánskou stranou, ale jediným výsledkem byl dovoz nábojů ráže 7,7 mm a několika set kusů zastaralé výzbroje, většinou trofejního původu. K prohloubení spolupráce s Afghanistánem došlo až počátkem 60. let.


Ae-45 létající ve Francii

Dne 6. ledna 1958 přijela do ČSR indonéská delegace, vedená pplk. Nurtanio Pringodisurijou, která jednala s ředitelem hlavní technické správy ministerstva zahraničního obchodu generálem Ing. F. Mackem omožnosti urychlených dodávek zbraní. Jako důvod Indonésané uváděli hrozící vojenskou intervencim bývalé koloniální země Nizozemí a ostatních států NATO. Další podstatnou příčinou žádosti bylo i přerušení dodávek zbraní od západoevropských velmocí. Indonésie měla zájem o zbraně vyráběné v ČSR, SSSR a Polsku, ale jediným zprostředkovatelem mělo být Československo. Požadován byl dlouhodobý úvěr placený v amerických dolarech na dobu deseti let. Československá strana na žádost kývla, značně podporována Sovětským svazem, jenž chtěl získat nově vzniklý stát do své sféry vlivu. Celková hodnota dodávek zbraní měla činit 270 miliónů Kčs, přičemž podíl Sovětského svazu by činil 150 miliónů a podíl Československa 120 miliónů Kčs.

Československo se zavázalo dodat 20 cvičných letounů MiG-15 UTI a deset dopravních letounů Il-14. Dále 250 kusů odstřelovací pušky vz. 43, tisíc protipěchotních min PP-Mi-Šr a stejný počet protitankových min PT-Mi-Ba. Jako bonus měla Indonésie z Československa obdržet i 30 čtyřhlavňových protiletadlových kulometů. Sovětský svaz měl dodat 20 bombardovacích a průzkumných proudových letounů Il-28.

Většina zbraní Egypta, která byla zničena v sinajské válce v roce 1956, měla původ v ČSSR nebo v SSSR. Československé zbraně plynuly do země na Nilu již od svržení krále Farúka v roce 1952. Nejdříve se jednalo spíše o munici a o skladové pěchotní zbraně druhé kategorie. Po zapojení Sovětského svazu se kvalita zbraní zvýšila na špičkovou úroveň, jelikož vše směřovalo k tomu, že by se mohlo podařit získat Egypt do socialistického bloku. Jednalo se hlavně o cvičné a stíhací letouny MiG-15, Jak-11 včetně záložních motorů, zaměřovačů ASP-3N, radiokompasů ARK-5, radiovýškoměrů RV-2, fotopřístrojů, kulometů NR-23, kanonů N-37, padáků PLK-45 či Raketa. Z tankové techniky zmiňme tank T 34/85, samohybné dělo SD-100 včetně záložních motorů, tankových kanonů ráže 85 mm a 100 mm, opravných souprav, radiostanic RM 31, ručních granátů, dalekohledů a periskopů. Československé pěchotní zbraně v Egyptě reprezentovaly následující typy: samopal 9 mm vz. 23/25, samonabíjecí puška 7,62 mm vz. 52, puška 7,92 mm vz. 98, lehký kulomet 7,62 mm vz. 52, těžký kulomet ráže 12,7 mm jednohlavňový a čtyřhlavňový, tarasnice T 21. Dělostřelecké zbraně představovaly houfnice 122 mm vz. 38, kanon 122 mm vz. 31/37, protitankový kanon ráže 57 mm vz. 43, protiletecký kanon ráže 85 mm vz. 44 a minomet ráže 130 mm vz. 51. To vše samozřejmě s municí a se všemi pomůckami, jako byly dálkoměry, ostnatý drát, telefonní ústředny, různé zaměřovače či nákladní tahače Tatra s navijákem i bez navijáku. Součástí obchodu bylo i vyslání 127 čs. odborníků, kteří měli za úkol naučit egyptské vojáky a mechaniky zacházet s dodanou výzbrojí. Zároveň na československém území probíhalo 43 kurzů pro 130 egyptských posluchačů. Archivní materiály jsou plné stesků čs. lektorů nad mizernou odbornou úrovní egyptských posluchačů. Na standard obvyklý v ČSLA dosáhlo asi jen 10 % „arabských přátel“. Celková hodnota „speciálního materiálu“ pro Egypt v roce 1956 činila 466 miliónů korun. Není tedy překvapující, když Egypt po prohrané válce žádal Sovětský svaz a Československo o odložení plateb o čtyři roky a o snížení úroku na 1 %. Zájem Sovětského svazu na politickém ovládnutí Egypta způsobil povolnost československé strany, která na nevýhodné podmínky obchodu musela přistoupit.


V Československu vyrobený MiG-15, tentokrát v barvách Německé demokratické republiky

Podobný vývoj byl i v Sýrii, i když zde se začalo poněkud později a zdaleka se neobchodovalo v takové míře, jako v egyptském případě. Nejdříve 11. května 1955 byla podepsána dohoda na dodávku trofejních zbraní v hodnotě 5 560 000 Kčs, které byly zaplaceny v anglických librách. Dne 17. ledna 1955 následoval další kontrakt v hodnotě 3 775 000 Kčs, za které Sýrie obdržela samopaly i s náhradními díly. A konečně 20. února 1956 vše završila dohoda ve výši 100 800 000 Kčs, za které na Blízký východ putovaly tarasnice, letouny MiG-15bis (20 kusů), houfnice a kanony ráže 122 mm (63 kusů), tahače Tatra 111 (100 kusů), nákladní automobily Praga V3S (244 kusů), protitankové miny bakelitové, gumové nafukovací čluny, maskovací sítě, ruční granáty, samopaly 9 mm vz.23 a dýmovnice pro tanky vyrobené v Pol- sku. Obrněná vozidla BTR dodal Sovětský svaz. Poslední dodávka byla splacena syrskou stranou jen z 20 %, zbytek měl být zaplacen v následujících čtyřech letech při 2% úroku. Ze Sýrie do ČSR se na oplátku měla dovážet bavlna, vlna, srst, chlupy, krmivo, rozinky, olejniny, ovoce a barevné kovy.

Ale ještě nebyl všem dnům konec, v roce 1957 představitel syrské vlády plukovník Kabbani předložil další dílčí požadavek na vojenskou techniku v celkové hodnotě cca 80 miliónů Kčs v exportních cenách, přičemž 20 % ceny by Sýrie zaplatila hned a zbytek v následujících čtyřech letech. Objednávka obsahovala 15 000 samopalů ráže 7,62 mm vz. 24, 10 000 kusů samonabíjecí pušky vz. 52, 150 kusů protiletadlového čtyřkulometu ráže 12,7 mm, 300 kusů kulometu Gorjunov a 50 milionů nábojů včetně náhradních dílů. Detailní podmínky obchodu dojednala čs. vládní delegace přímo v Sýrii, kde jednala mimo jiné s prezidentem republiky Chucri el-Kouwatlim, předsedou vlády Sabri Assalim, ministrem národní obrany Chalevd el-Azemem a náčelníkem generálního štábu Tufik Nizam ed Dinem.Výprava na Dálný východ nebyla marná, jelikož jednání vyústila v předání licence na výrobu nábojů ráže 7,62 mm a následné pomoci při zavádění výroby v syrských podmínkách.


Egyptští dělostřelci s houfnicemi ráže 122 mm

Stejně jako v egyptském případě byli do Sýrie vysíláni českoslovenští vojenští a zbrojní specialisté, například v roce 1956 se jednalo o 41 odborníků. Na území ČSR pak proběhlo devět kurzů pro 21 syrských posluchačů. V letech 1957 a 1958 pak počet čs. odborníků v Sýrii narostl na 105, přičemž počet kurzů v Československu se zastavil na čísle 20, jež byly určeny pro 110 syrských posluchačů. V egyptském a syrském případě platilo, že poskytování technické a odborné pomoci komplikoval naprostý nedostatek kvalitních a kádrově spolehlivých tlumočníků ovládajících angličtinu, francouzštinu či arabštinu.Ti se dali spočítat na prstech jedné ruky, přičemž ve většině případů vůbec neměli povědomí o vojensko-technických údajích, které měli překládat. Tím trpěla úroveň výcviku, takže většina arabských absolventů měla na československé standardy podprůměrnou odbornou úroveň.

Všichni vojenští přidělenci, zástupci Ministerstva zahraničního obchodu, zástupci Motokovu, Metalimexu, Omnipolu či obchodní přidělenci byli zároveň příslušníky či spolupracovníky čs. vojenské rozvědky. Jejich práci si můžeme dokumentovat na finském případě, kdy v únoru 1956 navštívil čs. obchodního přidělence v Helsinkách zástupce firmy SE Imo a oznámil, že armádní kruhy mají zájem o nákup protiletadlových děl, tanků, letounů typu MiG a terénních automobilů z ČSR. Čs. obchodnímu přidělenci bylo uloženo, aby vhodným způsobem zjistil u finských oficiálních míst, zda uvedený zájem skutečně existuje, a v kladném případě upozornil na nutnost mezivládního jednání. Dne 27. 3. 1956 skutečně došlo ke schůzce čs. vyslance i obchodního přidělen- ce s finským ministrem obrany Skogem, který potvrdil zájem o vojenskou techniku z ČSR a slíbil předložit v dohledné době písemný požadavek. O zájmu Finska byl informován z Prahy i Sovětský svaz. Československo finský požadavek akceptovalo, i když jen v omezené míře. Například export lehkého kulometu 7,62 mm vz.52 byl již na spadnutí, ale z technických důvodů nakonec Finové objednávku stáhli. Je sice pravda, že Finsko v 60. letech mělo ve výzbroji zbraně používané vojsky Varšavské smlouvy (např. letouny MiG-21, tanky T-55), ale vše nasvědčuje tomu, že se jednalo o přímé dodávky ze Sovětského svazu.

Podobně rozpačitě dopadl i zájem Rakouska a Švýcarska. Švýcarská firma Walter Hammerli v Lenzburgu projevila prostřednictvím podniků zahraničního obchodu Kovo a Metalimex zájem o starší vojenské pušky Mauser 7,92 mm, aby do nich vmontovala svůj patent – speciální vložky s kapslí na stlačený vzduch pro cvičnou střelbu.Takto upravené zbraně pak zamýšlela reexportovat do různých států, přičemž byla ochotna provádět další vývoz se souhlasem čs. strany. Požadavek zněl na 100 000 kusů po 30 amerických dolarech.

Jiný zájem ze Švýcarska směroval k Praze prostřednictvím plukovníka letectva Vacana, jenž v Bernu navštívil kancelář Motokovu a specifikoval požadavek na 30 letounů MiG-15. V Rakousku, konkrétně ve Vídni, navštívil delegáta podniku Kovo tamní obchodník Josef Rydlo s dotazem, zda Československo může nabídnout 500 středních tanků pro rakouskou armádu. Prohlásil sice, že jedná s pověřením státního sekretáře Grafa, ale žádný z dokumentů v Národním archivu ani veVojenském ústředním archivu vývoz zbraní tohoto druhu do Rakouska nepotvrzuje, ačkoliv projev zájmu byl z uvedené země poměrně častý. Podobně neprůkazně se jeví i vývoz zbraní do Švýcarska.


Egyptské samohybné dělo SU-100 ukořistěné Brity v Port Saidu v roce 1956

To zavedení výroby pušek a ručních granátů v Etiopii prošlo oficiálními procedurami.V květnu 1956 člen etiopského vládního výboru pro hospodářský rozvoj země, Kabele Mikael, sdělil čs. zastupitelským orgánům v Addis Abebě, že vládní kruhy (konkrétně císař) se zajímají o dodávky různého výrobního zařízení z Československa. V plánu totiž bylo rozšíření stávajícího muničního skladu, jejž v letech 1946 až 1949 vybudovali českoslovenští technici, o výrobu pušek a ručních granátů. Cena zařízení se odhadovala na 55 miliónů Kčs v exportních cenách a počítalo se s kapacitou 50 000 pušek a 100 000 ručních granátů ročně. Součástí obchodu mělo být i zaslání čs. specialistů a dovoz etiopského zboží do Československa (káva, sezam, olejnatá semena, kůže, včelí vosk).

Autor : PhDr. Jan Michl, PhD. 🕔12.05.2011 📕15.967

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře