Občanská válka na západě

Autor : Jiří Černík 🕔12.05.2011 📕47.948

Podobné články

Další články autora

Pár slov úvodem

Když se řekne Občanská válka v Americe, čtenáři se obyčejně vybaví pojmy jako Konfederace a Unie, odtržení Jižních států od Severních, jména generálů jako Grant a Lee, jména bojišť jako Bull Run, Antietam a Gettysburg a v neposlední řadě místo jižanské kapitulace Appomattox. Málokdo si však je vědom toho, že vojska Severu a Jihu se utkala v krvavých bitvách nejen na východě USA (Pennsylvánie, Maryland, Virgínie, Karolíny, Georgia, atd.) ale i na bojištích Nového Mexika a Texasu. Z iniciativy Konfederace došlo v roce 1862 k pokusu o dobytí území na západ od Rio Grande, jehož obsazení mělo otevřít Jižanům cestu ke zlatu v Kalifornii a v roce 1864 se Seveřané pokusili o invazi do Texasu. Obě tyto operace měly hluboké politicko-strategické pozadí.Hlavním iniciátorem tažení do Nového Mexika byl Texas. Texasané tradičně považovali za svou přirozenou hranici s Mexikem řeku Rio Grande a to nejen na jihu, ale i na západě. Ke konečnému vyřešení otázky západní hranice došlo až po válce s Mexikem v roce 1848, kdy území Nového Mexika bylo přivtěleno ke Spojeným státům v původním rozsahu a jako západní hranice Texasu byl arbitrérně zvolený sto třetí poledník. Po vypuknutí Občanské války se pochopitelně naskytla příležitost tento historický "omyl" napravit. Ze strategického hlediska obsazení Nového Mexika a získání přístupu k pacifickým přístavům by nakonec vedlo k odříznutí Unie od západních států a podlomení blokády jižanských přístavů. Přísun zlata z Kalifornie by znamenal naplnění válečné pokladny a díky příznivému podnebí v jižním Utahu válkou narušená produkce bavlny na Východě by se mohla obnovit v plném rozsahu. (Utah se málem dostal do vojenského konfliktu s federální vládou ve Washingtonu a spolupráce s Konfederací by mu asi nebyla proti mysli). A navíc cítění obyvatelstva na Jihozápadě USA nebylo výslovně proti otrokářské Konfederaci. Ústava Nového Mexika vlastnění otroků nezakazovala a prootrokářská organizace "Rytíři zlatého kruhu" se mohla chlubit značným počtem stoupenců na území jižní Kalifornie.

Pryč s Unií

Zima a jaro roku 1861 byly ve znamení špatných zpráv. Vojenští kurýři přijížděli na pevnosti v západním Texasu a Novém Mexiku a pravidelně informovali posádky o situaci na Východě. Jižní Karolína se rozhodla vystoupit z Unie, po ní Georgia, Florida a Mississippi, a pak Alabama, Louisiana a Texas. Po útoku na federální pevnost Sumter prezident Abraham Lincoln vyhlásil všeobecnou mobilizaci a k rodící se Konfederaci se přidala Virgínie, Arkansas, Tennessee a Severní Karolína. Federální armáda se počala štěpit. Důstojníci původem z Jihu houfně opouštěli pevnosti a vraceli se do svých rodišť. Někteří ochotně, někteří s těžkým srdcem. Někteří z vlasteneckých pohnutek, neboť se v prvé řadě považovali například za Virgiňany a teprve potom za Američany, někteří jen proto, že viděli možnost rychlejšího postupu v konfederační armádě, jež potřebovala rychle vybudovat nový důstojnický sbor. Koncem dubna opustilo své pozice celkem 313 důstojníků. Někteří odešli sami, jiní odešli s polovinou posádek, jejichž příslušníci byli též z Jihu. Chaotická situace na západních územích se i nadále zhoršila, když po vyhlášení války Seveřané začali stahovat řadové jednotky na Východ. Kvůli kritickému nedostatku mužstva byla nakonec celá řada pevností kompletně opuštěna a některé, aby se nedostaly do rukou Jižanů, byly zničeny a to bez ohledu na protesty místního obyvatelstva, které tímto krokem ztratilo ochranu proti indiánským nájezdům. Je nabíledni, že agenti Konfederace využívali této situace k šíření sympatií k novému státnímu celku a zcela demagogicky nabízeli vojenskou přítomnost jižanských jednotek, které by údajně mohly poskytnout žádanou pomoc proti obávaným Apačům, Komančům a Navahům.

Začátkem června se velitelem Novomexické vojenské oblasti stal podplukovník pěchoty Edward R. S. Canby, čtyřiačtyřicetiletý prošedivělý Kentučan a absolvent West Pointu. Canbymu bylo jasné, že jedině urychlená konsolidace vojska a organizování dobrovolnických jednotek z místního obyvatelstva může stabilizovat jeho pozici a eventuelně vytvořit jakousi protiváhu proti narůstajícímu nebezpečí z Texasu. Tou dobou totiž Texasané pod vedením podplukovníka Johna R. Baylora obsadili federální pevnost Bliss, která se nacházela v nejzápadnější části Texasu, několik mil od novomexické hranice a zmocnili se značných zásob potravin a munice, které federální jednotky nestačily zničit. Canby nařídil opuštění dvou menších pevnůstek v blízkosti dnešního Tucsonu (Breckinridge a Buchanan) a přesunutí jejich posádek na pevnost Craig na hořením toku Rio Grande. Současně požádal Christophera H. “Kita” Carsona, známého bojovníka s Indiány a populární osobnost mezi španělsky mluvícím obyvatelstvem, aby zkusil své štěstí s rekrutováním dobrovolníků.

Carson, jenž tou dobou sídlil v Taosu, přislíbil pomoc a krátce poté, kdy vstoupil do federální armády s hodností plukovníka, se mu podařilo dát dohromady dva pluky skládající se z pěších a jízdních rot. Novomexičtí farmáři, kteří neměli příliš velké pochopení pro ozbrojený konflikt mezi Anglos, zpočátku reagovali na Carsonovo úsilí velmi liknavě. Teprve, až když novomexický guvernér Henry Conelly začal apelovat na tradiční antipatie Novomexičanů proti Texasanům a na náboženské rozdíly (Texasané byli převážně protestanti, zatímco Novomexičané byli výlučně katolíci), počet dobrovolníků dosáhl žádané výše.

23. července se Canbyho obavy splnily. Podplukovník Baylor podle instrukcí zabezpečit západní hranici Texasu překročil novomexickou hranici a táhl se 300 muži (2. texaský pluk jízdních střelců) k federální pevnosti Fillmore, jež se nacházela na levém břehu Rio Grande, necelých padesát mil od pevnosti Bliss. Zde je třeba poněkud upřesnit výraz "pevnost". Anglické slovo fort se používalo prakticky pro jakýkoliv vojenský objekt, kde byla permanentně umístěna větší nebo menší posádka. V mnoha případech se jednalo jen několik budov, něco jako evropská kasárna, bez jakéhokoliv opevnění, neboť nebezpečí útoku či delšího obléhání v tradičním slova smyslu, to jest například pomocí dělostřelectva, prakticky neexistovalo. Účel tak zvaných "pevností" byl vytvořit opěrný bod pro procházející karavany emigrantů, kde by si mohly obnovit zásoby potravin, a pro několik švadron kavalerie, které by během indiánských nepokojů v okolí mohly pohotově zasáhnout a pak se stáhnout zpět. Pevnost Fillmore patřila přesně do této kategorie. Několik budov z vepřovic postavených do půlkruhu na břehu Rio Grande mohlo poskytnout jakous takous ochranu proti nájezdům Apačů, avšak v případě útoku řadové jižanské armády vyzbrojené několika houfnicemi jejich obrana byla naprosto nemyslitelná. Major Isaac Lynde, který byl pověřen velením pevnosti, si byl vědom beznadějnosti situace a proto po dohodě s podplukovníkem Canbym se rozhodl pevnost opustit. Canby si však vymínil, že Lynde se bude držet tak dlouho, než dorazí posádky z pevnosti Breckinridge a Buchanan, a pak že se společně přesunou na sever. Přestože Lynde měl k dispozici sedm rot pěchoty a tři švadrony kavalerie, skoro dvojnásobný počet vojáků, pokus o obranu pevnosti Fillmore skončil neuvěřitelným fiaskem. 24. července podplukovník Baylor obsadil nedaleké městečko Mesilla a na Lyndův požadavek, aby město vyklidil, reagoval slovy: “Tak se mě pokuste přinutit.” Lynde se o to skutečně pokusil, a sice vyslal k opevněnému městu několik švadron kavalerie, ovšem ty přivítala palba z opevněných domů, načež se kavaleristé dali na ústup a Lynde pro tento den odvolal jakékoliv další válečné operace. Druhého dne dospěl k přesvědčení, že v případě útoku Texasanů se mu nepodaří pevnost udržet a nařídil její vyklizení. Současně vyslal kurýra naproti jednotkám táhnoucím ze západu a potom nechal pevnost zapálit. Během likvidace marodky vojáci však narazili na bedny s alkoholem, kterým si zcela podle očekávání naplnili polní láhve, místo aby jej, jak zněl původní rozkaz, vylili do prachu nádvoří. Po několika srážkách s předními voji Baylorova vojska nastal chaotický ústup k pevnosti Stanton, jež se nacházela asi stopadesát mil na severovýchod a o jejímž osudu ještě nebylo rozhodnuto. K tomuto zoufalému kroku se Lynde rozhodl poté, když zjistil, že cesta na pevnost Craig je zablokována. Díky letnímu vedru, podnapilosti vojáků a omezeným zásobám pitné vody se ustupující jednotky pohybovaly velmi pomalu. Baylor však nemarnil čas. Nechal uhasit hořící pevnost a vyrazil za Lyndem. Druhého dne jeho kavaleristé narazili na desítky mužů v modrých unifomách, kteří leželi vysíleni podél cesty a prosili o hrnek vody. Odpoledne dostihli hlavní voj Lyndova vojska. Lynde vyslechl hlášení a když mu bylo řečeno, že jen něco kolem stovky vojáků je schopných boje, bez velkých rozpaků se vzdal. Jižané měli opět důvod k oslavám. Bez jediného výstřelu se jim dostaly do rukou značné zásoby střeliva, povozy, výzbroj a několik děl. Baylor ovšem nemínil živit přes pět set zajatců a proto se rozhodl nechat Seveřany odejít. Lynde dostal padesát starých pušek pro případ, že by narazili na Apače a zásoby jídla na několik dní. Kvůli nedostatku pitné vody Lynde změnil směr pochodu. Vrátil se k řece a o týden později vklopýtaly zubožené federální jednotky na nádvoří pevnosti Craig.

Podívejme se nyní na osud posádek z pevností Breckenridge a Buchanan. Při ranním nástupu nedaleko řeky Mimbres, asi šedesát mil od pevnosti Fillmore, vjel do tábora na schváceném koni kurýr, kterého vyslal major Lynde. Jeho zpráva o zapálení pevnosti a o přítomnosti jižanských jednotek na území Nového Mexika zabránila další vojenské katastrofě. Kapitán Isaiah Moore nařídil zničit veškeré povozy a přebytečné vybavení, jež s sebou posádky vezly z obou pevností, vyhnul se velkým obloukem pevnosti Fillmore, kde na něho líčil past Baylor a několik dní po Lyndovi dorazil na pevnost Craig, aniž by ztratil jediného vojáka. 2. srpna podplukovník Benjamin S. Roberts následoval příkladu majora Lynda. Evakuoval pevnost Stanton a přesunul její posádku na sever, aby posílil federální jednotky umístěné v Albuquerque a Santa Fe sám odešel na pevnost Craig. Tento krok pochopitelně umožnil Konfederaci další expanzi na západ. Podplukovník Baylor se v mezidobí prohlásil guvernérem celého území Nového Mexika na jih od 34. rovnoběžky, které prokonfederační sympatizanti vytvořili 28. března téhož roku a nazvali je Konfederační arizonské území. Hlavním městem se stalo městečko Mesilla. ("Arizona" se nazývala jihozápadní oblast Nového Mexika, původně z jazyka indiánského kmene Papagů Alizona – Malý pramen. K vytvoření nezávislého arizonského území – dnes stát Arizona - došlo až v roce 1863).

Ve stejné době, kdy Baylorovy jednotky vztyčovaly jižanskou vlajku na bývalých federálních pevnostech na západ od Texasu, v Richmondu se dostává do popředí nová postava tohoto historického dramatu. Major Henry H. Sibley, bývalý velitel 2. dragounského pluku v Taosu a starý kamarád podplukovníka Canbyho, s nímž se zúčastnil nejednoho úspěšného tažení proti Navahům. Oba důstojníci se znali z West Pointu, a co víc, Canby si před lety vzal za ženu sestřenici Sibleyho manželky a když se Sibley ženil, Canby mu byl za svědka. Sibley původem z Louisiany se pokusil uplatnit své bohaté zkušenosti, které nabyl během služby na Jihozápadě. Koncem července navštívil v Richmondu prezidenta Konfederace amerických států Jeffersona Davise a předložil mu impresivní plán. Vytvořit speciální expediční sbor z texaských dobrovolníků, vytlačit Seveřany kompletně z území Nového Mexika a obsadit jižní Kalifornii. Na otázku, jak si to konkrétně představuje, Sibley rozvedl do detailu všechny argumenty, na jejichž základě se měl tento grandiózní projekt realizovat. Většinu zásob, střeliva a válečného materiálu si opatří v Albuquerque a v Santa Fé a hlavně na pevnosti Craig, která jim dříve nebo později padne do rukou. Náklady na tuto expedici budou minimální, protože vojsko bude "žít" tak říkajíc ze země, kterou obsadí. Jak důstojníci, tak i řadoví vojáci, kteří jsou soustředěni na severovýchodě Nového Mexika, jsou demoralizováni a nebudou klást příliš velký odpor. Mexické obyvatelstvo je mírumilovné a nemá zájem se angažovat. Navíc většina anglicky mluvících rančerů a horníků sympatizuje s Konfederací a uvítá přítomnost jižních vojsk, neboť Apačové a Komančové využívají odchodu federálních jednotek a terorizují civilní obyvatelstvo. Jak dalece tyto úvahy a závěry byly správné, se mělo ukázat v brzké budoucnosti.

Jefferson Davis se dlouho nerozmýšlel a celý plán schválil, neboť opravdu náklady byly minimální, v případě neúspěchu nebylo co ztratit a v případě, že by se Sibleymu podařilo tento plán uskutečnit, zisk pro Konfederaci by byl nedozírný. Oba muži se rozloučili a Sibley v hodnosti brigádního generála se vrátil do Texasu, do San Antonia, kde nedaleko řeky Salado založil vojenský tábor pro budoucí rekruty. Koncem září Sibley hlásil svému nadřízenému brigádnímu generálovi Paulu O. Herbertovi, že tři pluky Texaské dobrovolnické kavalerie jsou zformovány a v současné době se připravují na invazi do Nového Mexika. 4. pluku velí plukovník James Reily, známý právník a politik z Houstonu, 5. pluku plukovník Tom Green, veterán od San Jacinta, který se proslavil v nejedné bitvě s Indiány a Mexičany a 7. pluk je pod velením plukovníka Williama Steela, absolventa West Pointu a dragounského důstojníka, jenž se zúčastnil srážek s Indiány po celém Západě. Ve své zprávě se Sibley neopomněl zmínit o vysoké bojové morálce všech rekrutů, z nichž většina je mladší dvaceti pěti let. Mnozí jsou vyzbrojeni vlastními zbraněmi, které si přinesli z domova a o jejich střeleckých schopnostech nemůžou být ty nejmenší pochybnosti. Na závěr ještě dodal, že 4. a 5. pluk je vyzbrojen dvěma bateriemi dvanácti- a šestiliberních horských houfnic, které pocházejí z federálního arzenálu v San Antoniu. 22. října se vydaly na cestu první švadrony Sibleyho invazního vojska, které tvořilo přibližně 3 600 mužů. Z výcvikového tábora u San Antonia na pevnost Bliss, jež se nacházela v nejzápadnějším cípu Texasu, to bylo 630 mil po staré dostavníkové cestě, která se vinula hornatým a v zásadě nehostinným krajem. Hlavní starostí, jako všude na Jihozápadě, byl nedostatek vody. Sibley proto rozdělil kavaleristy do malých skupin, aby tak zvané "waterholes", (drobné rybníčky v poušti nebo ve skalních rozsedlinách), měly dost času se znova naplnit vodou a pochopitelně, aby větší počet koní nezničil sporou pastvu pro švadrony, které je následovaly. Koncem ledna příštího roku (1862) Sibley přesunul všechny jednotky z pevnosti Bliss na pevnost Thorne stojící 40 mil severně od Mesilly na okraji pouště Jornada del Muerto, jež se táhne podél řeky Rio Grande až k samým zdem pevnosti Craig. Pevnost Thorne se tak stála výchozím bodem pro zamýšlené tažení na sever, k němuž však došlo poněkud předčasně, a to jednak kvůli epidemiím černých neštovic, cholery a spály, které nemilosrdně zmenšovaly počet bojeschopných mužů, a jednak kvůli nájezdům Apačů, kteří neméně nemilosrdně redukovali stáda koní a mul. 7. února pak vytáhlo proti proudu řeky na 2 500 mužů v dychtivém očekávání neméně spektakulárních vítězství, jakých se dostalo Bayloroví při tažení na pevnost Fillmore. (630 mužů pod velením plukovníka Steela zůstalo na pevnosti, abych chránili oblast v okolí Mesilly a 54 mužů bylo odveleno do Tucsonu, aby poskytli ochranu místních hornických osad. Plukovníka Reilyho poslal Sibley, do Mexika, aby požádal mexickou vládu o spolupráci, jinými slovy chtěl, aby Mexičané nedovolili Kaliforňanům, v případě, že by se chtěli pokusit zastavit jižanskou invazi, přesun do Nového Mexika přes mexické území. Velení 7. pluku převzal podplukovník John Sutton.)

Proti proudu Rio Grande

Pevnost Craig postavená v roce 1854 byla impresivní stavba rozkládající se na deseti akrech půdy, kterou tvořilo dvaadvacet budov z vepřovic a kamene obehnaných vysokou zdí se střílnami a jejíž posádka se skládala ze 3 800 vojáků. Jenže právě to bylo osazenstvo pevnosti, které dělalo podplukovníku Canbymu těžkou hlavu. Místo jednotného řadového vojska se uvnitř pevnosti a v primitivních příbytcích za jejími zdmi tísnila směsice rot a čet posbíraných ze všech koutů Nového Mexika. K původní posádce přibyly čtyři roty z pevností Breckinridge a Buchanan, jejichž odsun na Východ se podařilo Canbymu odložit, dále posádka pevnosti Fillmore, jedna rota kolorádských dobrovolníků a Carsonovi Novomexičané. Z celkového počtu jejíchž úkolem bylo bránit pevnost, příslušníků řadového vojska bylo něco okolo dvanácti set (roty 5., 7. a 10. pěšího pluku a 1. a 3. kavalerie). I když Novomexičané představovali početnější většinu, o jejich bojových schopnostech však existovaly značné pochybnosti. Jazykové a kulturní rozdíly velmi rychle vedly ke třenicím a pravidelným stížnostem jak ze strany Anglos, tak i ze strany Hispanos. Američané nechtěli s Novomexičany sloužit ve stejných jednotkách a Novomexičané si stěžovali, že se s nimi nezachází s náležitým respektem. Jako příklad uváděli Canbyho nařízení, podle kterého vojáci, kteří přišli o koně, se museli zařadit mezi pěšáky. Hrdí caballeros to pochopitelně považovali za urážku a Canby jim marně vysvětloval, že za daných podmínek, kdy přísun nových koní prakticky neexistuje, to je jediné řešení. Jistá svobodomyslnost, nedostatek discipliny a bojového nadšení mezi novomexickými dobrovolníky též nepřispívaly k jejich velké oblibě u severních důstojníků, z nichž většina měla za sebou léta válečných zkušeností. Taková byla situace na pevnosti Craig, když 13. února odpoledne jezdecká patrola ohlásila Canbymu, že se v blízkosti pevnosti objevili Jižané.

Předvoj Greenova 5. pluku se přiblížil na dostřel pevnostních děl, provedl průzkum v okolí pevnosti a vzhledem k tomu, že se ten den rozpoutala sněhová bouře, stáhl se několik mil zpět a čekal na zbytek invazního vojska. O tři dny později Jižané byli v plné síle, avšak po poradě s veliteli jednotlivých pluků Sibley dospěl k přesvědčení, že pokus o dobytí pevnosti by vedl k obrovským ztrátám, nemluvě o tom, že šance na úspěch byla též velmi slabá. (Jeden z faktorů, který ovlivnil toto rozhodnutí, bylo umístění dřevěných načerno natřených děl, tak zvaných Quaker Guns, na ochozech.) Na druhé straně však pokračovat v cestě na sever s tak silným nepřítelem v zádech se vymykalo všem principům strategie a taktiky. Canby musí být vylákán z pevnosti ven a buď poražen nebo značně oslaben. Na základě tohoto rozhodnutí Sibley nařídil přesun veškerého vojska na východní břeh řeky a obsazení brodu necelých šest mil na sever od pevnosti, jenž mezi místním obyvatelstvem byl známý pod jménem Valverde (Zelené údolí). Tento tah vyvolal očekávanou reakci. Canbyho hlavní zájem byl pochopitelně udržet pevnost a to pokud možná s nejmenšími ztrátami, na druhé straně si však byl vědom toho, že jestli se Sibley dostane mezi něho a Albuquerque, pevnost bude odříznuta od zásob, které pravidelně dostával ze severu, konkrétně z pevnosti Union, jež se nacházela asi 80 mil na východ od Santa Fe a střežila provoz na Santafeské stezce.

19. února se Jižané dali opět na pochod. Přebrodili Rio Grande sedm mil pod pevností a potom kryti pobřežními pahorky se vydali k vesničce Paraje, kde se utábořili. Druhého dne jednotlivé roty a švadrony zahájily výstup na náhorní plošinu, jež se táhla asi sedm mil na sever a na jejímž nejzažším konci měly strávit další noc. Brod, který byl cílem jejich pochodu, se nacházel na úpatí mírného svahu necelé tři míle od tábora. Odpoledne se Canby pokusil jejich postup zastavit tím, že za nimi vyslal 2. pluk Novomexických dobrovolníků, kterému velel plukovník Miguel Piňo. Jižané se sice zastavili, avšak pohotově vytvořili na návrších bitevní linii a zahájili na Novomexičany dělostřeleckou palbu. Novomexičtí dobrovolníci, z nichž drtivá většina nebyla obeznámena s devastujícím účinkem exoplodujících šrapnelů, propadli panice a dali se na útěk zpět k pevnosti. Jižané potom v klidu dosáhli zmíněné náhorní plošiny a postavili tábor. Zpočátku se zdálo, že noc uplyne pokojně bez velkého rozruchu, avšak dvě události narušily noční klid. Canbyovi průzkumníci se pod rouškou tmy pokusili o dosti neobvyklou diverzi a sice splašit a po případě odehnat stádo dobytka, které s sebou Jižané hnali a které představovalo jediný zdroj jídla. Tato svérázná akce však nevyšla. Muly naložené dělostřeleckými granáty, které měly explodovat v těsné blízkosti dobytka, se po zapálení doutnáku obrátily a klusaly zpět na pevnost, hned za průzkumníky, kteří je tam přivedli. Granáty explodovaly, avšak v bezpečné vzdálenosti od stáda a ve velmi nebezpečné blízkosti obou průzkumníků. Smůla však nepostihla jen Seveřany, nýbrž zahrnula svou přízní obě válčící strany. Tábor Jižanů byl prakticky bez vody a na sto padesát tažných mul se rozhodlo nečekat na ráno, až je vozatajové napojí, a během noci se vypravilo k řece. Jakmile je spatřily severní hlídky, pár chlapů se vypravilo na druhou stranu a všechny je odehnalo na pevnost. Že tohle byla citelná ztráta, jež značně ovlivnila pohyblivost konfederačního vojska, není třeba zdůrazňovat.

Ráno, když se po budíčku mělo pokračovat v přesunu vojska, 4. pluk zjistil, že je prakticky bez potahů. Po delším dohadování a vzájemném obviňování Sibley nařídil zničit povozy a zapálit veškeré přebytečné vybavení, které jednotliví vojáci nemohli nést na zádech nebo naložit na koně. Kolem osmé vydal první rozkazy týkající se obsazení brodu. 5. a 7. pluk dostal za úkol předstírat útok na pevnost, zatímco 4. pluk a prapor Baylorových veteránů, jemuž velel major Charles L. Pyron, měl sestoupit dolů do údolí a zajistit přístup k řece. Jakmile se Canby dozvědělo úmyslech Jižanů, vytáhl jim naproti. Obranou brodu pověřil podplukovníka Robertse, bývalého velitele pevnosti Stanton. Roberts dorazil k Rio Grande s 200 řadovými kavaleristy, čtyřmi rotami pěšáků a čtyřmi švadronami novomexických dobrovolníků, následován jednou baterií dvanáctiliberních děl, jíž velel a poručík Robert R. Hall, a dvěma dvacetičtyřliberními děly, kterým velel kapitán Alexander McRae. Přibližně v téže chvíli Pyronovi muži sesedli a obsadili nevelký pruh stromů, který se táhl podél východního břehu. Roberts dále na nic nečekal a nařídil útok. Major Thomas Duncan v čele kavaleristů přebrodil řeku a vytlačil Jižany na vyvýšený břeh starého vyschlého koryta řeky asi tři sta yardů od brodu. Tam Jižané zalehli a zahájili palbu z pušek na opěšalé kavaleristy, kteří se kryli za kmeny stromů. Pak se na západním břehu náhle vysunuly hlavně houfnic a na Jižany se snesl déšť šrapnelů. Prakticky ve stejné době se objevily na bojišti první jednotky 4. pluku, kterému velel podplukovník William R. Scurry. Scurry okamžitě vrhl do boje lehká horská děla, jež vezl s sebou, avšak jejich dostřel se nemohl měřit s houfnicemi Seveřanů. Kolem poledne, po několika marných pokusech umlčet Robertsovy baterie, včetně neúspěšného útoku švadrony jižanských kopíníků pod velením kapitána Willise Langa od 5. pluku (všichni muži až na tři padli nebo byli zajati), jak Sibley tak i Canby se rozhodli přivést posily. Sibley povolal zpět 5. a 7. pluk a Canby vyslal ke brodu prapor řadových pěšáků pod velením kapitána Henryho R. Seldena (720 mužů), jednu rotu kolorádských dobrovolníků, osm rot 1. Novomexického pluku, jehož velením pověřil Christophera H. “Kita” Carsona, a zbývající čtyři McRaeova děla. V okamžiku, kdy se Canby přesvědčil, že pevnosti už nehrozí žádné nebezpečí, osobně se vydal na bojiště v doprovodu 2. Novomexického pluku, jemuž velel plukovník Miguel Piňo.

Když Canby dorazil k brodu, střelba utichla a obě strany využily krátké přestávky k tomu, aby se vojáci najedli a důstojníci zkontrolovali stav mužstva. Kolik je mrtvých, kolik je raněných a kolik koní padlo za oběť severní kanonádě. Canby si nechal nahlásit přesné pozice nepřítele a po krátké poradě s důstojníky se rozhodl pro ofenzivní akci. Frontální útok na pravé křídlo Jižanů, které bylo přímo proti brodu, nepřicházel v úvahu, neboť zde byla soustředěna většina jejich děl, avšak útok na levé křídlo se mohl setkat se značným úspěchem. Seveřané by se tak dostali nepříteli do zad a pak prudkým manévrem doleva by smetli konfederační jednotky v blízkosti řeky. Záhy poté se spojky rozjely k jednotlivým rotám a švadronám s rozkazem připravit se k útoku. Canby, jsa si vědom početné převahy, vytvořil útočnou linii skoro jednu míli dlouhou, která se skládala ze dvou křídel a středu. Na pravé křídlo soustředil hlavní úderné síly, jež tvořil prapor kavalerie, rota pěchoty a baterie děl, které velel poručík Robert R. Hall. Na střed umístil patnáct rot novomexických dobrovolníků, kterým velel Carson, a Seldenův a Wingateův prapor. Levé křídlo, jež mělo sehrát funkci jakési osy, okolo které by se otáčela celá bojová linie, se skládalo ze dvou praporů 7. a 10. pěšího pluku pod velením kapitánů Petera W. Plymptona a Wiliama M. Russella, a z dělostřelecké baterie pod velením kapitána Alexandra McRaee. Tato baterie, jež měla šest děl, byla pod ochranou dvou rot novomexických a jedné roty kolorádských dobrovolníků. Jako zálohu Canby určil dvě švadrony kavalerie pod velením kapitána Richarda S. Lorda a pět rot 2. pluku Novomexických dobrovolníků pod velením plukovníka Piňa

Tento nepochybně dobře promyšlený plán však nepočítal s okamžitou reakcí Jižanů ke které došlo ve chvíli, kdy se federální jednotky daly do pohybu. Sibley, kterému údajně nebylo dobře (většina historiků je přesvědčena, že byl opilý) předal velení plukovníku Greenovi, a ten nečekal, až se nepřítel kompletně zformuje, a preventivně zaútočil na obě jeho křídla, aby především umlčel děla, která páchala značné škody v řadách Texasanů. Major Henry W. Raguet (4. pluk) v čele 250 kavaleristů vedl útok proti Hallově baterii, jež se nacházela na pravém Canbyově křídle. Díky okamžitému zásahu majora Duncana a kapitána Seldena byl Raguet se značnými ztrátami vržen zpět. Současně však došlo k nepředvídanému vývoji v Canbyově středu. Plukovník Carson též spatřil útočící švadrony Jižanů a proto nelenil a z vlastní iniciativy se vrhl Duncanovi a Seldenovi na pomoc. Když se však ohlédl, k nesmírnému překvapení zjistil, že Piňovy roty místo, aby se podle rozkazu přebrodily na druhý břeh a vyplnily vzniklou proluku, se daly na bezhlavý útěk. Během několika minut se střed Canbyho útočné linie kompletně rozplynul.

Zatímco na pravém křídle Duncanovi a Seldenovi vojáci pronásledovali ustupující Jižany, na levém křídle se rozpoutal urputný boj. Plukovník Green byl pevně rozhodnut zlikvidovat McRaeovu baterii a proto vyslal ke brodu celkem 750 příslušníků 2., 4., 5. a 7. pluku vedených majorem Samuelem Lockridgem od 5. pluku. Vystaveni šrapnelové a kartáčové palbě nakonec Texasané dosáhli nepřátelské pozice a v boji muže proti muži se jim podařilo zmocnit se děl. A opět to byly novomexické roty, jejichž úkol byl chránit baterii, které se daly první na útěk. Canby se pokusil nasadit do boje zálohu, avšak v momentě, kdy Jižané zahájili na něho palbu z ukořistěných houfnic, věděl, že bitva je prohraná a nařídil ústup k pevnosti. Ztráty byly na obou stranách relativně vysoké, zejména mezi novomexickými dobrovolníky, kteří měli střežit McRaeovu baterii, protože při brodění se přes řeku byli vystaveni jižanské palbě. Canby hlásil 68 mrtvých, včetně kapitána McRaee, a sto šedesát raněných. Později se však zjistilo, že počet padlých byl 111 a kromě 160 zraněných dalších 204 muži byli nezvěstni, jinými slovy padli do zajetí nebo dezertovali. Navíc přišel o všech šest McRaeových velkorážných děl. Jižané uváděli 36 mrtvých, mezi nimiž se nacházel podplukovník Sutton velitel 7, texaského pluku a major Lockridge, a 150 raněných.

Druhého dne v důsledku nesporného vítězství Sibley vyslal delegaci důstojníků ke Canbymu s žádostí o vydání pevnosti. Canby rezolutně odmítl, neboť byl přesvědčen, že se může držet několik měsíců a že Jižané nemají ani vybavení, ani zásoby proviantu, aby se mohli pustit do dlouhodobého obléhání. Toho si byl též vědom Sibley, a i když původně počítal s tím, že se zmocní zásob na pevnosti, rozhodl se táhnout dál na sever. S Canbym si už starosti nedělal, protože po fiasku, které mu připravily jeho vlastní novomexické jednotky, ho bojovné nadšení asi na delší dobu opustilo. 23. února předvoj jižanské armády pod velením majora Pyrona se vydal na cestu. Před ním však uháněli Canbyovi kurýři, aby varovali posádky v Albuquerque, Santa Fé a na pevnosti Union. Pro zajímavost můžeme ještě zmínit osud 2. novomexického pluku. Večer po prohrané bitvě poslal Canby celý pluk v čele s plukovníkem Piňem na sever, aby sledoval pohyb Jižanů a připadně zpomalil jejich postup. U městečka Socorro se Novomexičané srazili s předvojem Pyronových mužů, ovšem jakmile Texasané na ně zahájili dělostřeleckou palbu, Novomexičané se vzdali a poté, kdy odpřísáhli, že nepozvednou proti Konfederaci zbraně, byli propuštěni a většina z nich se vrátila do svých domovů.

Pyron však nespěchal. Po cestě pročesával novomexické vesnice, nemilosrdně rekvíroval potraviny, tažná zvířata a píci pro dobytek, a kdyby na sobě neměl vojenskou uniformu, řekli bychom prostě, že loupil. Netřeba říkat, že tím si velkou přízeň místního obyvatelstva nezískal. Ztráta času promarněného drancováním však přišla Jižany draho. Zatímco Pyronovi kavaleristé obírali novomexické farmáře, severní posádka v Albuquerque měla dost času naložit veškeré zásoby a válečný materiál na vozy, vypravit se s nimi do Santa Fé a co nemohli vzít s sebou, zapálit, včetně budov, kde byly uskladněny. Přesto se však zdálo, že válečné štěstí Jižany ještě neopustilo. Pyron obsadil Albuquerque 2. března a druhého dne obdržel hlášení, že v nedaleké tvrzi blízko vesnice Cubero obyvatelé, kteří sympatizovali s konfederací, obsadili vojenský sklad a zmocnili se tak většího počtu pušek, střeliva a proviantu, který zde byl uložený pro případ útoku ze strany Navahů. Hlavní voj jižanské armády dosáhl Albuquerque o několik dní později a zde je opět třeba říci, že se jeho příslušníci nechovali o nic lépe než Pyronovi kavaléristé. A nejen, že se nechovali o nic lépe, ale také se nepoučili. Když 13. března vtáhl Pyron do Santa Fé a jižanská vlajka zavlála nad guvernerským palácem, který před dvě stě padesáti léty postavili španělští konkistadoři, federální jednotky včetně územní správy byly už pryč a s nimi, tak jako v Albuquerque, veškeré zásoby. Štěstí se však ještě neunavilo a znovu se usmálo na Jižany, což vedlo k tomu, že jejich sebevědomí dosáhlo nebezpečných proporcí. Během pochodu na Santa Fé se jim do cesty připletla karavana vozů, jež vezla proviant na pevnost Craig. Zpráva o postupujících Jižanech bud' včas nedostihla jejího velitele, a nebo ten již neměl čas se vrátit zpět na pevnost Union. Buď jak bud', Sibleymu se dostaly do rukou zásoby jídla alespoň na měsíc.

S obsazením Albuquerque a Santa Fé byla okupace Nového Mexika dovršena a jen pevnost Union, jež byla vzdálena od Santa Fé asi osmdesát mil a stála přímo na Santaféské stezce, bránila Sibleymu v pochodu do jižního Koloráda, kde se nacházela naleziště zlata, která byla vlastně hlavním důvodem k jižanské invazi. Sibley a plukovník Green zvolili Albuquerque za svůj hlavní stan a šest rot 5. pluku mělo za úkol dohlížet na Canbyho a udržovat ho v naprosté izolaci. Mezitím 4. pluk pod velením podplukovníka Scurryho a zesílený jedním praporem 7. pluku vytáhl z Albuquerque, zamířil na severovýchod na Galisteo a jakousi zkratkou se pokusil napojit na Santaféskou stezku. Pyron se 400 muži (2. pluk Texaských dobrovolníků plus 4 roty 5. Greenova pluku) a vyzbrojen čtyřmi děly sledoval Santaféskou stezku. Cílem této operace byla pevnost Union. Sibley si byl totiž jistý, že dobytí této pevnosti bude mnohem jednodušší než pokus o dobytí pevnosti Craig. Jednak byl plně obeznámen s výzbrojí a stavbou této pevnosti, neboť tam sloužil, a navíc špehové ho informovali, že posádka pod vlivem jižanských úspěchů je kompletně demoralizována a jistojistě se po několika výstřelech vzdá. Nikdo z jeho důstojníků však neměl to nejmenší tušení, že neuplyne ani měsíc a vítězné tažení se zvrhne v monumentální porážku.

Katastrofa

Soukolí vojenské mašinerie, i když značně paralyzované po rozpadu Unie, se přece jen dalo pomalo do pohybu. Krátce poté, kdy zprávy o překročení novomexické hranice Sibleyovým vojskem dosáhly Kalifornie a Kansasu, velitelé těchto vojenských oblastí se po dohodě s tehdejším ministerstvem války ve Washingtonu rozhodli čelit rostoucímu nebezpečí. Brigádní generál George Wright, který sám měl plné ruce práce s potíráním nezákonné činnosti tajných projižanských organizací na jihu Kalifornie, pověřil plukovníka Jamese H. Carletona, aby zformoval pluk dobrovolníků a vytáhl na pomoc Canbymu. Carleton se ujal ochotně tohoto úkolu, avšak ke skutečnému přesunu federálního vojska do Nového Mexika a pochodu na Tucson a eventuálně k Rio Grande došlo až o několik měsíců později. Mnohem efektivnější pomoc přišla ze severu. Generálmajor David Hunter, federální velitel Kansaské vojenské oblasti, jehož hlavní stan se nacházel na pevnosti Leavenworth, nařídil kolorádskému guvernérovi Lewisu Weldovi, aby okamžitě vyslal na jih veškeré bojeschopné jednotky a zesílil posádku na pevnosti Union. Guvernér se ihned spojil s velitelem 1. Kolorádského dobrovolnického pěšího pluku plukovníkem Johnem P. Sloughem a tlumočil mu Hunterův rozkaz.

1. kolorádský dobrovolnický pluk tvořilo deset rot, z nichž tři byly umístěny na pevnosti Lyon (Wise) v jižní části Koloráda na území Arapahů a Cheyenů a sedm rot tábořilo v těsné blízkosti Denveru. Příslušníci tohoto pluku tvořili pestrou směs. Trapeři, zálesáci, synkové farmářů, kteří zatoužili po dobrodružství, a mnozí jedinci, na jejichž hlavu byla vypsána odměna v tom či onom okrese. Na rozdíl od řadové armády zde byli drsní chlapi, kteří měli za sebou nejednu šarvátku s Indiány, kteří se nevyznačovali příliš velkou disciplinou a hlavně, kteří se ukrutně nudili, protože jak Cheyenové, tak i Arapahové se poslední dobou drželi zpátky a bílé osadníky nechávali na pokoji. Jakmile se rozkřiklo, že se potáhne na Jižany, jejich válečné nadšení neznalo mezí. Denverské a Lyonské roty se setkaly na severní straně Ratonských hor, které tvoří hranici mezi Novým Mexikem a Kolorádem. Přechod samotného pohoří patří k jedněm z nejpamětihodnějším událostem v historii amerického Západu. Vystaveni sněhovým bouřím a v hlubokých závějích se na tisíc chlapů snažilo co nejrychleji překonat vzdálenost, jež je dělila od pevnosti Union. V Ratonském průsmyku je dostihla zpráva, že Jižané obsadili Santa Fé. Představa, že by se pevnost Union mohla dostat do rukou nepřítele a že by jejich úsilí bylo marné, jim dodala nové energie. Po několikahodinovém odpočinku a s posledními zbytky sil se znova vydali na cestu a o šestatřicet hodin později ll. března v noci, promrzlí a k smrti unaveni, vpochodovali na nádvoří pevnosti. Vzhledem k tomu, že drtivou většinu pluku tvořila pěchota, něco kolem 900 mužů ušlo pěšky čtyři sta mil během třinácti dnů.

Na pevnosti energický a mezi mužstvem ne příliš oblíbený plukovník Slough začlenil do svého pluku značnou část posádky a přes protesty velitele pevnosti plukovníka Gabriela R. Paula 22. března vytáhl na Santa Fé. Zde je třeba poznamenat, že Slough jednal v naprostém rozporu s rozkazy, které obdržel v Denveru. (Kolorádští dobrovolníci měli toliko posílit posádku pevnosti Union a čekat, až se k nim připojí Canby). Jakmile se o jejich pohybu doslechl major Pyron, vyrazil jim naproti. Přitom ale nevěděl, že proti němu táhne celý pluk. Naopak byl přesvědčen, že se jedná toliko o zoufalý pokus nepočetné posádky z pevnosti Union demonstrovat své odhodlání postavit se Jižanům na odpor a to i cenu nevyhnutelné porážky. Pod vlivem předchozích úspěchů se tedy rozhodl pro rychlou akci. Nejdříve Seveřany porazit, o čemž neměl ty nejmenší pochybnosti, a pak obsadit pevnost Union. 25. března na čele svého praporu vyzbrojeného dvěma šestiliberními děly dorazil do blízkosti Glorietského průsmyku (necelých dvacet mil od města), kterým vedla Santaféská stezka. Do poslední chvíle netušil, že proti jeho 400 mužům pochoduje vojsko v síle 1 300 vojáků. (1. kolorádský pluk, rota 2. kolorádského pluku, prapor 5. pěšího pluku, dvě švadrony 1. a 3. kavalerie a rota 4. pluku Novomexických dobrovolníků pod velením podplukovníka Miguela Chavese, plus dvě baterie děl, kterým velel kapitán John F. Ritter a poručík Ira W. Claflin.)

Mezitím plukovník Slough dosáhl městečka Bernal Springs (asi padesát mil od Santa Fe) a jakožto předvoj vyslal smíšený prapor, skládající se z několika rot pěchoty a ze dvou švadron kavalerie, celkem 418 mužů, jimž velel major John M. Chivington. Chivington byl v civilu metodistický kazatel a krátce po vypuknutí války mu byla nabídnuta pozice plukovního kuráta, kterou ovšem rezolutně odmítl. Chivington trval na hodnosti aktivního důstojníka, neboť se mu konečně naskytla příležitost stát se skutečným nástrojem “boží spravedlnosti" a nejen slovem, ale i prachem a olovem potírat ďáblovy zplozence, jak se obyčejně vyjadřoval o Jižanech. Chivington dorazil 25. března večer na ranč Martina Kozlowského, polského emigranta a ještě téže noci mu jízdní patrola přivedla dva zajaté Texasany. Nepřítel tábořil na druhé straně Glorietského průsmyku, od něhož byli vzdáleni tak dvě hodiny ostrého pochodu. Druhého dne v dopoledních hodinách Chivingtonovy přední hlídky dosáhly vrcholu průsmyku a při sestupování do údolí překvapily a zajaly přes třicet Pyronových průzkumníků. Od nich se dozvěděly, že Pyronův prapor je soustředěn v tak zvaném kaňonu Apačů, který tvořil západní část průsmyku. Pěšáci odložili ruksaky, teplé zimní kabáty a ostatní předměty, které by jim bránily v pohybu a poklusem se rozeběhli ke kaňonu. Za prvním ohybem však spatřili dvě děla a švadronu kavaleristů nad nimiž se třepetala červenomodrobílá vlajka s jednou hvězdou uprostřed, neklamné znamení, že to jsou Texasané. Jižané byli zřejmě připraveni, protože okamžitě zahájili palbu a přinutili kolorádské dobrovolníky ustoupit z dostřelu. Chivington pohotově nařídil jedné švadroně kavaleristů sesednout, přidat se k pěšákům a druhé se stáhnout dozadu jako záloha. Pak muže rozdělil do dvou skupin a poslal je vpřed, avšak nikoliv po stezce, nýbrž podél zalesněných svahů průsmyku. Kryti za balvany a kmeny borovic Seveřané začali pálit na Jižany dole na cestě. Tentokrát to byl Pyron, který nařídil ústup zpět do kaňonu. Tam po vzoru Chivingtona umístil střelce na skalnatých svazích a zbytek mužů přidělil k oběma dělům. Po chvíli se opět objevili vojáci v modrých uniformách, avšak jakoby vytušili Pyronovu změnu taktiky, postupovali vpřed prakticky podél vrcholu kaňonu. Rozpoutala se pravidelná střelba, která, jak se z počátku zdálo, nezpůsobovala příliš velké škody na obou stranách. V okamžiku, kdy se však Seveřanům podařilo dostat na mušku obsluhu obou děl a tak snížit jejich účinnost, Chivington nařídil kavalerii, kterou držel v záloze, aby zaútočila na Pyronovu pozici. V záplavě olova kolem padesáti jezdců s tasenými šavlemi doslova proletělo onen míli dlouhý pruh stezky, který je dělil od Jižanů. Avšak v momentě, kdy vyrazili vpřed, Pyron nařídil stáhnout děla a díky rychlému ústupu se Texasanům podařilo je zachránit. Když se chýlilo k večeru, Pyron požádal o příměří a Jižané se přesunuli na západní konec kaňonu, do míst, kde se nacházel Johnsonův ranč. Kolorádští dobrovolníci tak mohli slavit své první vítězství a nejen své, ale i vůbec první vítězství severních jednotek na území Nového Mexika. Jejich ztráty byly minimální: 5 mrtvých a čtrnáct raněných. Ztráty Jižanů nejsou známé, ale 71 Texasanů padlo do zajetí.

Po příchodu na Johnsonův ranč Pyron okamžitě vyslal kurýra k plukovníku Scurrymu, jehož pluk se nacházel asi šestnáct mil na západ od průsmyku, se zprávou o srážce s federálními jednotkami a v dopise neopomněl zdůraznit, že podle výpovědi zajatců byla původní posádka pevnosti Union zesílena asi o 1 000 kolorádských dobrovolníků. Scurry promptně nechal zatroubit nástup, vydal rozkazy k pochodu a kolem třetí ráno dorazil s přibližně 600 muži ke kaňonu Apačů. Zbytek noci pak strávili Jižané opevňováním svých pozic a přípravou na velkou bitvu, avšak očekávaný útok se nekonal. Chivington se mezitím stáhnul zpět na ranč Kozlowského, kde byl dostatek vody a jídla, a v klidu čekal na hlavní voj Sloughova pluku. Slough přitáhl 27. března kolem jedenácté ráno, nařídil odpočinek a nechal si podat hlášení o celkové situaci. Odpoledne mu průzkumníci hlásili, že Jižané rovněž obdrželi posily. Na základě této informace se Slough rozhodl pro riskantní tah. Rozdělit vojsko na dvě části a zaútočit na Jižany ze dvou stran.

Za rozbřesku Chivington v čele sedmi rot, celkem 490 mužů, což představovalo skoro třetinu celkové federální síly, opustil tábor a počal se šplhat do kopců podél jižní strany průsmyku. Jeho úkol byl dosáhnout západní strany kaňonu Apačů a vpadnout nepříteli do zad. Slough se se zbytkem vojska (850 mužů) dal na pochod po Santafeské stezce a podle plánu měl vést čelní útok na Scurryho vojsko. Obě armády se střetly kolem jedenácté, asi jednu míli na východ od průsmyku. Jak Scurry, tak i Slough okamžitě nařídili vytvořit bitevní linii a krátce nato údolí zaplnil štiplavý dým ze spáleného střelného prachu a od přilehlých kopců se odrážel rachot výstřelů z pušek a temné dunění děl.

Scurry umístil Pyronův prapor na pravém křídle, roty 5. a 7. pluku na střed a sám se ujal velení opěšálých kavaleristů (4. pluk) na levém křídle. Ani ne po hodině intenzivního boje se Jižanům podařilo vytlačit federální jednotky na obou křídlech z jejich pozic a tak přímo ohrozit jejich dělostřelecké baterie. Slough nařídil ústup a vytvoření nové obranné linie asi osm set yardů od původního bojiště. Úspěch, pěchoty dodal Jižanům náležitého sebevědomí, avšak první fáze bitvy skončila kompletním zničením Scurryových lehkých děl, které nemohly soupeřit s těžkými houfnicemi kolorádského pluku. Scurry se tedy rozhodl vsadit všechno na jednu kartu. Přesvědčen o početní převaze svého vojska a o vyšší bojeschopnosti svých jednotek nařídil útok na dělostřelecké baterie situované na levém křídle a ve středu nepřátelské bitevní linie. Major John S. Shropshire (5. pluk) se měl zmocnit baterie čtyř dvanáctiliberních houfnic umístěných na vyvýšeném prostranství jižně od stezky, Pyron a Raguet dostali za úkol prolomit pravé křídlo Seveřanů a Scurry doufal, že se mu podaří zneškodnit během čelního útoku další čtyři děla, která se nacházela hned vedle stezky.

Tento útok na pozice Seveřanů patřil k nejkrvavějším bojům během celého tažení do Nového Mexika. Major Shropshire byl zabit a jeho muži vrženi zpět. Scurryho jednotky zastavila vražedná palba z děl a v momentě, kdy jeho řady zakolísaly, kolorádští dobrovolnící nasadili bajonety a přešli do protiútoku. Major Raguet byl smrtelně zraněn a Pyron přišel o koně, ale jejich muži se setkali s úspěchem. Seveřané na pravém křídle pod jejich drtivým náporem couvli a potom vystaveni boční palbě nakonec ustoupili. Z obou stran ještě chvíli zaznívaly ojedinělé výstřely a kolem páté odpoledne bitevní pole ztichlo. Slough nechal stáhnout veškeré jednotky zpět ke Kozlovskému ranči a Jižané opanovali bojiště. Krátce před setměním dorazil do Sloughova tábora konfederační důstojník s bílou vlajkou a vyřizoval žádost plukovníka Scurryho o příměří od tohoto okamžiku až do dvanácti hodin příštího dne. Slough souhlasil a vyptával se ostatních důstojníků, jestli mají nějaké zprávy o Chivingtonovi. Všichni však jen krčili rameny. Teprve až když se odtroubila večerka a v táboře zavládlo ticho, vstoupil do Sloughova stanu major Chivington. Hlášení, které podal, okamžitě vysvětlilo žádost Jižanů o tak neobyčejné dlouhé příměří.

Po čtyřech hodinách šplhání se po skalách, prodíráním se zakrslými borovicemi a jalovci a stále ve střehu, aby nebyli spatřeni konfederačními patrolami Chivingtonovi muži dosáhli západního ústí kaňonu Apačů. Po krátkém průzkumu zjistili, že jsou zde soustředěny veškeré zásoby Scurryovy armády, včetně vozů a tažných zvířat, a navíc, že jsou střeženy jen hrstkou vojáků. Po krátké poradě se všichni spustili po lanech a navázaných řemenech dolů do kaňonu, zajali stráže a potom systematicky počali ničit veškerý proviant. Jídlo, střelivo, sedla, postroje, stany a vybavení polní nemocnice. A nakonec, aby dovršili dílo skázy, bajonety zabili na 500 koní a mul, z nichž značná část patřila kavaleristům, kteří se zúčastnili boje jako pěšáci. Ve chvíli, kdy se po lanech opět šplhali vzhůru po skalních stěnách, vjel do tábora kurýr. Jakmile uviděl hořící vozy a mrtvá těla koní, prudce se otočil a hnal koně zpět. O hodinu později Scurry, hluboce otřesen touto zprávou, vyslal styčného důstojníka s žádostí o příměří. Čísla, co se týče ztrát, se poněkud rozcházejí. Slough hlásil 83 mrtvých a raněných, Scurry uváděl 36 zabitých, 60 raněných a 25 zajatých. Slough však později tvrdil, že Jižané přišli celkem o 275 vojáků.

Ústup

V rozedraných uniformách, v roztrhaných botách a navíc zbaveni nejen zásob střeliva, ale i vůbec základního proviantu a potahů se Jižané dali na ústup. Raněné ponechali na Johnsonově ranči v přesvědčení, že se jim dostane lepší péče z rukou nepřítele, než bude moci poskytnout jejich vlastní vojsko. V Santa Fé už na ně čekal Sibley a plukovník Green se šesti rotami 5. pluku. Vzhledem ke snížené bojeschopnosti konfederačních jednotek Sibley, Scurry a Green se rozhodli pro stažení vojska do Albuquerque a tam čekat na eventuální posily z Texasu. Jižané doslova vyrabovali většinu soukromých domů, zrekvírovali všechno, co mohli použít, včetné federální zásilky přikrývek pro Navahy a opustili hlavní město Novomexického území.

Vraťme se nyní zpátky na pevnost Craig. Canby se dozvěděl od velitele pevnosti Union plukovníka Paula o příchodu kolorádského dobrovolnického pluku a také o porušení rozkazů, které dostal plukovník Slough, to jest zesílit pevnost Union a postavit se Jižanům do cesty, kdyby chtěli táhnout do Koloráda. Canby, který si ihned uvědomil, že v případě porážky kolorádských dobrovolníků by obsazení jižního Koloráda byla jen otázka času, okamžitě vytáhl s 1200 řadovými pěšáky na sever a obranou pevnosti pověřil Kita Carsona a jeho novomexické dobrovolníky. Sotva však opustil pevnost, dostihla ho zpráva o výsledku bitvy v Glorietském průsmyku. Na základě změněné rovnováhy sil, Canby též změnil strategii. Byl přesvědčen, že nemá smysl se utkat s Jižany v otevřeném boji, neboť, i když Sibleyovo vojsko nebylo nadále schopné pokračovat v invazi, přesto však mělo dostatek sil, aby způsobilo velké ztráty na životech. Místo toho se rozhodl spojit se s kolorádským plukem, vytvořit tak početněji mnohem silnější armádu a postupně tlačit Jižany zpět do Texasu. Během několika týdnů se ukázalo, že tato strategie byla absolutně správná.

8. dubna Canby dosáhl předměstí Albuquerque. Od pokusu o dobytí města však upustil, i když poměrně malá jižanská posádka neměla šanci na jeho udržení. Jako vždy v případě vojenských tažení, kdy zásobování je značně ztíženo, větší počet zajatců nebyl žádoucí. Canby nechal několikrát vystřelit na konfederační opevnění z děl a druhého dne zamířil Carnuelským průsmykem do Tijerasu, kam o čtyři dni později dorazili kolorádští dobrovolníci a řadové jednotky pod velením plukovníka Paula. Toto sjednocené vojsko představovalo sílu o 2 400 mužích. Mezi kolorádskými důstojníky však scházela ústřední postava, plukovník Slough. Na jeho místě nyní plukovník Chivington informoval Canbyho, že Slough podal rezignaci a vrátil se do Denveru, ani ne týden po dramatickém boji u Gloriety. Vojenští historikové se po celá léta pokoušeli zjistit skutečné pohnutky pro jeho rozhodnutí, avšak nejčastěji citovaným důvodem byly jeho obavy, že by mohl být postaven před válečný soud, za porušení rozkazu. Zde je třeba připomenout, že Slough přes protesty plukovníka Paula doslova usurpoval velení nad řadovými jednotkami na pevnosti Union a přestože jeho rozhodnutí vytáhnout proti Scurrymu nakonec vedlo k vítězství a porážce Jižanů vůbec, uražená ješitnost mnoha důstojníků, včetně Paula, trvala na jeho potrestání. K teoriím o jeho rezignaci také patří pověst, která se šířila mezi mužstvem, že prý několik vojáků se ho pokoušelo střelit zezadu během bitevní vřavy, což ovšem nebylo nikdy dokázáno.

Sibley se mezitím vrátil do Albuquerque a během válečné porady padlo rozhodnutí ustoupit dále na jih. Šance, že přijdou z Texasu posily byla pramalá, proviantu bylo tak na tři týdny a střelivo by nevydalo ani na pořádnou jednodenní bitvu. Navíc kvůli nedostatku dělostřeleckých nábojů a tažných zvířat bylo skoro nesmyslné s sebou táhnout baterie děl a tak nakonec bylo rozhodnuto zakopat osm bronzových houfnic (s výjimkou oněch šesti McRaeových) uprostřed náměstí. 12. dubna Jižané svinuli vlajku a doprovázeni ne příliš lítostivými pohledy místních občanů se vydali na jih. Sibleyho vojsko ustupovalo ve dvou proudech po obou stranách Rio Grande. Canby se držel za nimi na východním břehu a to ve vzdálenosti asi třiceti mil. 15. dubna v noci mu přední hlídky oznámily, že přímo před nimi asi míli od městečka Peralta se nachází vojenský tábor. Během dalšího průzkumu se zjistilo, že je to Greenův 5. pluk. Muži spali, avšak důstojníci se bavili ve vile novomexického guvernéra H. Connellyho, který se touto dobou nacházel v Santa Fé.

Canby nechal přesunout několik jednotek do blízkosti jižanského tábora a nařídil počkat s útokem až na ráno. Krátce po rozbřesku je však Jižané spatřili a sami zahájili střelbu z pušek. Canby poslal Chivingtona a Paula s několika rotami řadových pěšáků a s jednou švadronou kavalerie podporovanou dvěma houfnicemi k blízkému brodu, pro případ, že by se Sibley pokusil přijít Greenovi na pomoc a čekal. Green si všiml tohoto obchvatného manévru a z obavy, že by mohl být odříznut od Sibleyho, stáhl se přímo do města a zaujal novou pozici za domky z vepřovic, jež se táhly podél řeky v délce asi dvou mil. Canby postoupil až přímo ke městu, avšak bojechtiví kolorádští dobrovolníci marně čekali na rozkaz k útoku. Podle Canbyho by útok na Greenovy pozice byl zbytečným mrháním lidskými životy, zejména poté, kdy se 4. pluk přebrodil přes řeku a posílil Greena. V zásadě nerozhodnou situaci nakonec rozhodlo počasí. Kolem druhé odpoledne se přihnala písečná bouře, jež trvala několik hodin a znemožnila oběma stranám jakékoliv další operace. V noci pak pod rouškou tmy Jižané vyklouzli na západní břeh, připojili se k hlavnímu voji a krátce před rozbřeskem pokračovali v ústupu na jih. Seveřané zůstali na východním břehu a skoro paralelně sledovali jejich pohyb. 18. dubna jim však Jižané zmizeli z dohledu.

Canby vyslal průzkumníky po jejich stopách a ti po návratu do tabora hlásili, že Sibley zamířil na západ od Rio Grande. Z vojenského hlediska tato zpráva dávala smysl. Sibleymu zřejmě nezbylo nic jiného než velkým obloukem obejít pevnost Craig, protože ustupovat po západním břehu by znamenalo dostat se mezi Canbyho vojsko a posádku pevnosti. Sibley proto přijal návrh jednoho z kurýrů, kterého poslal Baylor z Mesilly do Albuquerque, a který se též vyhnul pevnosti Craig, aby nepadl do rukou federálních patrol. Zatímco Canby urychleně pochodoval dále na jih, Jižané se vydali na cestu sto mil dlouhou, jež vedla divokým nehostinným krajem, a měla je přivést zpět k Rio Grande asi čtyřicet mil pod pevností. Opět hořely zapálené vozy, odhazovaly se nepotřebné předměty a jen to nejdůležitější se nakládalo na zbytek mul a koní. Nastal strastiplný pochod pouští a kaňony, bez vody a jen s minimálními zásobami jídla. Ranění a nemocní byli ponecháváni svému osudu a zakrátko se k nim počaly přidávat desítky dalších vojáků, kteří padli vyčerpáním a žízní. Nad mršinami mul a koní se vznášela hejna supů a kojoti přežráni masem líně polehávali podél cesty. Ještě nedávno tak hrdé a sebevědomé vojsko se začalo rozkládat. Disciplina a soudržnost slábla a přísně organizované vojenské jednotky se měnily na tlupy zdivočelých chlapů, kde každý jednal na vlastní pěst, motivován jen jedinou touhou, a sice přežít.

Tato hrůza trvala osm dní a když zdecimované pluky dosáhly pevnosti Thorne, Sibley ke svému nesmírnému zděšení zjistil, že jeho kalvárii není konec. Z Kalifornie táhl plukovník Carleton s vojskem o síle 2 000 mužů, převážně dobrovolníků, doprovázených jednou dělostřeleckou rotou. K ustupujícím Jižanům se pak přidaly Baylorovy prapory a též příslušníci civilní správy a desítky jedinců, kteří podporovali režim nastolený konfederačním vojskem a tudiž z hlediska federální vlády se dopustili velezrady. (Plukovník Steele s šesti sty muži opustil pevnost Thorne až 8. července, v době, kdy Carletona a jeho pluk kalifornských dobrovolníků dělilo od Rio Grande jen několik desítek mil.) Jakmile se rozkřiklo, že se vrací zbytky Sibleyovy armády, Texasané ze všech větších měst organizovali záchranné akce a jen díky jim se podařilo zabránit mnohem větším ztrátám na životech. Přesto však výsledná čísla jsou tragická. Ze dvou a půl tisíce mužů se vrátila jen polovina. Ostatní buď padli v boji, nebo se dostali do zajetí a nebo jejich vybílené kosti lemovaly trasu, kudy ustupovali.

Čtenář jistě nebude namítat, když na závěr uvedeme ještě několik zajímavostí. Podplukovník Canby, jenž byl povýšen na brigádního generála a odvelen na Vychod, odcházel z Nového Mexika podezíran jak řadovými vojáky, tak i kolorádskými dobrovolníky, že nechal beztrestně odejít jižanské vetřelce, protože generál Sibley byl jeho starý kamarád z West Pointu a navíc vzdálený švagr. Jeho nástupcem se stal plukovník Carleton, který se později proslavil tím, že za vydatné pomoci plukovníka Kita Carsona pacifikoval Navahy a novomexické Apače.

Plukovník Chivington se vrátil do Denveru, kde byl přivítán s náležitými oslavami, a kde si plánoval oslnivou politickou kariéru. O dva roky později se však jeho sny proměnily vniveč, díky útoku na indiánský tábor Arapahů a Cheyenů na Sand Creeku v jihovýchodním Kolorádu, jemuž padlo za obět´nepřiměřené množství žen a dětí. Chivington tuto akci nejen naplánoval, ale i osobně se jí zúčastníl, načež se pak celé řadě jeho osobních nepřátel podařilo jeho jméno natolik zhanobit, že jeho zásluhy u Gloriety rychle zapadly v zapomenutí.

Generál Sibley, podplukovník Scurry a plukovník Green byli odveleni do Texasu a zúčastnili se bojů v Lousianě a východním Texasu.

Pevnost Craig byla v používání až do první světové války a pro moderní historii americké armády je zajímavá tím, že zde krátce sloužil jako mladý poručík Douglas McArthur, nejvyšší velitel ozbrojených sil v Pacifiku z období druhé světové války. Rio Grande protéká i nadále neosídlenou krajinou, jeho břehy lemují pískovcovité mesy a kopce porostlé zakrslými borovicemi a jalovcem. U valverdského brodu však stojí malý pomníček s deskou nesoucí jména pluků a rot, které se zúčastnily boje.

Glorietským průsmykem namísto Santafeské stezky dnes vede čtyřproudová dálnice a návštěvník může vyjet na postranní silnici a postát u žulového památníku věnovaného kolorádským dobrovolníkům. Ranč Kozlovského dodnes stojí a je to jediná budova v okolí, která se datuje do doby jižanské invaze. Po Občanské válce sloužil jako dostavníková stanice a dnes tam mají kancelář místní park rangers. Kaňon Apačů, kde Chivingtonovi muži zničili Pyronův a Scurryho proviant, je v soukromých rukou a prakticky nikdo nemůže přesně říci, ve kterých místech došlo k činu, který vlastně zachránil americký Jihozápad před expanzivními plány Konfederace.

Přehled nejdůležitějších dat

1861
4. února vytvoření Konfederace států Amerických (CSA)
28. března vytvoření Konfederačního arizonského území
23. července Baylor překročil novomexickou hranici
25. července Lynde vyklidil pevnost Fillmore
22. října Sibleyovy pluky Novomexické armády se daly na pochod

1862
koncem ledna všechny konfederační jednotky byly soustředěni na pevnosti Thorne

1862
7 února pochod proti proudu Rio Grande
13. února Sibley dosáhl pevnosti Craig
19. února Jižané přebrodili Rio Grande a mířili k Valverdeskému brodu
21. února bitva u brodu
2. března obsazení Albuquerque
13. března Pyron obsadil Santa Fé
11. března Slough dosáhl pevnosti Union
20. března Pyron vytáhl ze Santa Fé
22. března Slough vytáhl z pevnosti Union na Santa Fé
25. března Chivington tábořil u Kozlowského ranče
26. března bitva v kaňonu Apačů
28. března bitva v Glorietském průsmyku
7. dubna Sibley vyklidil Santa Fé
12. dubna Sibley vyklidil Albuquerque
15. dubna srážka u Peralty
1. května Sibley dosáhl Messily
8. července Steele opustil se 600 muži pevnost Thorne


Americký Jihozápad v roce 1861.


Bitva u Valverdeského brodu 21. února 1862.


Bitva u Glorietského průsmyku 26. a 28 března 1862.


Trasa ústupu.

Podobné články

Další články autora

Autor : Jiří Černík 🕔12.05.2011 📕47.948

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře