Kulturní znaky a hodnoty filipínské společnosti - díl 1.

Autor : Petr von Fenstein / von Fenstein 🕔24.03.2011 📕6.614

Seriál

  1. Kulturní znaky a hodnoty filipínské společnosti - díl 1.
  2. Kulturní znaky a hodnoty filipínské společnosti - díl 2.
  3. Kulturní znaky a hodnoty filipínské společnosti - díl 3.
  4. Kulturní znaky a hodnoty filipínské společnosti - díl 4.

Podobné články

Další články autora

Tento článek jsem se rozhodl uveřejnit jako reakci na debatu, týkající se filípínských bojových umění a všeobecně ohledně Filipín, která se zde na foru vedla. Vzhledem k mému velmi blízkému vztahu k této zemi jsem se tak rozhodl publikovat část mé práce, kterou jsem velmi dávno zpracoval na VŠE. Doufám, že se mi tímto podaří přiblížit českému čtenáři mentalitu, kulturu a životní hodnoty této pro nás velmi vzdálené, nicméně velmi zajímavé společnosti.

1. Civilizačně-kulturní znaky

Říká se, že Filipínci jsou přístupem k rodině Malajci, Španěly přístupem k lásce, Číňany v businessu a Američany díky svým ambicím. Nicméně Filipíny se spíše, dle mého názoru, vyznačují velmi zvláštním průnikem tří hlavních kultur. Neméně důležitým faktem však zůstává i to, že došlo k modifikaci zejména amerického a španělského (či latinskoamerického) vlivu podle místních podmínek, popř. podle toho, jak se místním obyvatelům zamlouvalo. Proto např. některé zvyky známé z latinskoamerického světa jsou velmi podobné svým vnějším projevem, ale obsah (tedy vnitřní projev) těchto zvyků je již zcela jiný, než tomu je např. v Mexiku.

Většina cizinců je příjemně překvapena tím, že najde při své návštěvě Filipín všechny známé a povědomé věci stejné jako v Evropě či Americe - od španělských restaurací/kuchyně, přes latinskoamerické taneční bary, přes povědomé známky amerického životního stylu – obrovské nákupní mally, fast-foodové řetězce, hotely, disco, anglicky mluvící obyvatelstvo či křesťanské kostely. V důsledku tohoto prvního pohledu se tak život zdá být velmi lehkým a většina cizinců podlehne velmi snadno mylnému přesvědčení, že je v této zemi nečekají žádná kulturní nedorozumění a že obchod, či život, bude velmi jednoduchým (tedy budou se moci chovat tak, jak se chovají např. v Americe). Avšak po určité delší době začínají zjišťovat s velkou nelibostí, že sice mluví stejným jazykem, že sice mají podobný životní styl, ale nerozumí lidem okolo, stejně tak, jako že se Filipínci od nich odvrací, popř. že obchody nejdou tak, jak by měly jít a jak si představovali. Cizinci tak v této chvíli začínají být podráždění, frustrovaní a začínají se ještě více uzavírat vůči okolní kultuře, a to samozřejmě ještě zhoršuje vztahy s jejich místními spolupracovníky. Tuto „záludnost“ by si tak každý, kdo bude cestovat na Filipíny, měl velmi silně uvědomit a vštípit do paměti, neboť i přes svojí zdánlivou „západnost“ si ostrované ponechali většinu asijských zvyků a tradic, které zůstávají skryty hluboko kdesi uvnitř každého Filipínce, a je zejména na návštěvníkovi této země je identifikovat a také pochopit. Tato „past na cizince“ byla zejména v sociologické literatuře popsána jako „Split-level identity“, popř. „Split-level culture“.

Předchůdce toho myšlenkového konceptu byl poprvé představen jedním z jezuitských kněží, kteří přišli na ostrovy v 18.století. Ti měli vypracovat v podstatě teologickou analýzu tehdejšího obyvatelstva s ohledem na tehdejší křesťansko-mocenské tendence, a tedy výsledek této práce představoval spíše koncept „Split-level christianity“. Nicméně můžeme říci, že oba tyto koncepty mají jedno společné jádro a tím je skutečnost, kdy určité projevy kultury/náboženství mají např. formu podobnou s jinými kulturami tohoto světa, ale obsah je naprosto jiný, filipínský; či skutečnost, že kultura/křesťanství tohoto národa se skládá z několika vrstev, které se v podstatě překrývají. Cizinec je tak nucen poznat nejdříve první překážku, kterou je nejviditelnější část kultury. Po prozkoumání pak může pokračovat do dalších zákoutí a nižších pater kultury, které jsou pod touto svrchní ukryty.

Většina autorů tak hovoří o třístupňové pyramidě či spíše ledovci, kdy tou nejviditelnější špičkou jsou projevy podobné americké kultuře, druhou částí je pak kultura španělská a tou největší a nejsilnější vrstvou pod hladinou, tedy nejsilněji ukrytou běžnému zraku, je vrstva společných rysů místních obyvatel.

Při své analýze bych trochu netradičně započal nejdříve s vnitřními projevy kultury (kulturní odlišnosti), tedy tím co ovlivňuje chování a vnější projevy (kulturní zvláštnosti). Bez pochopení těchto myšlenkových stereotypů, charakteristik, pohnutek, atd., je velmi těžké uchopit ostatní stránky již tak velmi složitého prostředí ostrovního národa.

2. Vnitřní projevy kultury aneb kulturní odlišnosti Filipín

Pod pojmem vnitřní projevy kultury (kulturní odlišnosti) rozumím pro účely této práce ty charakteristiky chování či kultury, které jsou řekněme jakýmsi podvědomým světem každého člověka – jsou to tak především následující vlastnosti: výchova, zvyky, vzorce chování, životní hodnoty a postoje, zkušenosti, myšlenkové stereotypy či tradice této země. Tedy jde o projevy, které jsou každému občanu Filipín dány prostředím, ve kterém se odmalička pohybuje. Toto se pak projevuje/odráží v tom, jak se chová navenek, jak prožívá skutečnosti či popřípadě to, jak se chová k ostatním osobám – ve zkratce tedy všechny vnější projevy kultury. Vzhledem k tomu, že Filipíny jsou dosti multikulturním společenstvím, po zbytek této práce bych se zaměřil především na popsání skutečností, které jsou typické především pro oblast Luzonu (severní ostrov). V ostatních částech Filipín jsou některé zde popsané skutečnosti podobné, některé naopak úplně jiné, nicméně můžeme říci, že i v této oblasti dochází k velkým změnám/posunům zejména díky vlivu médií, interakcí mezi jednotlivými komunitami a zvýšenou unifikační/centralizační snahou vlády. Nejviditelněji se tato snaha prezidenta a jeho týmu projevuje zejména ve dvou oblastech – pojetí národa a národní hodnoty či symboly.

Filipínský „Melting pot“ aneb pojetí národa

Vzhledem k tomu, že - silněji řečeno - každý Filipínec pochází z jiného národa či kultury obsahuje samotné slovní spojení filipínský národ či slovo Filipínec/Filipínka velmi silné nuance, které nejsou na první pohled velmi zřejmé. Při setkání s místními obyvateli bychom si tak měli na tento fakt dávat velmi silný pozor. Zejména v průmyslových oblastech či odlehlejších částech země je většina Filipínců na prvním místě nejdříve příslušníkem kmene nebo národa např. kmen Ifugao, národ Igoroté; a pak až teprve Filipíncem. Pro Evropany je to např. srovnatelné s tím, že na prvním místě jsme Češi a teprve až na druhém Evropané. V souvislosti s tímto faktem tak některé místní jazyky vůbec neznají slovo Filipínec, tedy v tom významu, ve kterém ho známe my.

Zároveň s tím však i v jinak velmi tolerantní společnosti existuje jakási kastace jednotlivých kultur a můžeme říci, že i velmi silná diskriminace. Hlavní silou ve státě jsou především členové třetí migrační vlny, tedy malajských kmenů (s křesťanským vyznáním). Tyto většinové kmeny pak silně diskriminují druhou vlnu a úplně nejhůře je na tom první vlna původních obyvatel. Tato řekněme národnostní nesnášenlivost byla zapříčiněna a podporována dosti silně Španěly a také Američany, neboť nejednotnost ostrovních národů způsobovala, že z pohledu koloniálních mocností bylo mnohem lehčí tuto kolonii ovládat a řídit bez nějakých nepříjemných revolucí či povstání. Ne že by nebyly, ale ostří těchto občas velmi silných revolucí se dařilo velmi umně otupit tím, že jednotlivé národnosti v podstatě stály proti sobě a kolonialisté tak mohli využít pomoci vždy jednoho z národů (viz. výboje Američanů proti Morům, které byly podporovány kmeny z Luzonu a Cebu, atd.).

Další speciální formu této nejednotnosti ještě umocňuje náboženství, kdy zejména jižní muslimské oblasti Mindanaa jsou velmi složitou oblastí.

Z těchto a jiných důvodů zhruba kolem roku 1939 došlo ke snaze sjednotit národ a dostat do podvědomí Filipínců příslušnost k jednomu národu tedy národu filipínskému. Bylo to tak v podstatě završení procesu, který započal už v průběhu nadvlády Španělů. Intelektuálové tehdejší doby volali a bojovali (a můžeme říci, že i umírali) za myšlenku jednoho velkého národa, který vyzdvihoval především kulturní kvalitu různorodé společnosti a také ideu svobodného národa. V této souvislosti např. doktor José Rizal prohlásil: „Tam, kde nejsou žádní otroci, nejsou ani žádní tyrané.“ Tato idea je velmi podobná americkému pojetí národa, kdy je kladen do popředí především geografický a ideový rozměr – tedy osoby žijící na stejném území, spájené společnou myšlenkou – v USA např. „Americký sen“ atd... Z těchto a dalších důvodů počala silnější centralizace státu, jazykové změny a také změna školského/výchovného systému. Asi nejsilnější poslední vlna této centralizace počala zhruba před rokem 2003, kdy byla spuštěna kampaň Our prosperity calls for national unity!!“ (Národní prosperita spočívá v národní jednotě!!). Z mého osobního pohledu toto úsilí a kampaň působí především na městské oblasti a doopravdy má silné úspěchy. Na ostrovech tak vyrostla nová a silná osobnost zvaná Pinoy (ženská verze Pinay) v jazyku tagalog či Pilipino/Filipino (ženská verze Pilipina/Filipina) v ostatních jazycích; tedy v českém překladu Filipínec/Filipínka. Nicméně problémem této kampaně je, že se vyhýbá (přesněji řečeno není přijímána) odlehlejším oblastem či přímo kulturním menšinám, které jsou tak ještě silněji vytrhávány a tlačeny na okraj společnosti. Dalším z důvodů, proč tato kampaň není zejména v odlehlejších oblastech přijímána, je historická paměť jednotlivých národů. Veškeré centrální úřady jsou situovány v hlavním městě Manila, která leží na ostrově Luzon. V průběhu historie však vždy tyto kmeny z okolí Manily spolupracovaly, ať již se Španěly či Američany, při jejich výbojích proti okolním národům a zároveň s tím byli vždy vykonavači nařízení úřadů, popř. sloužili ve filipínské armádě, která je do dnešního dne používána i při potlačování nepokojů v těchto problematických oblastech.

Dobrovolné, a můžeme říci i nedobrovolné vyčleňování těchto menšin z toho, co je hrdě nazýváno Filipínec/ Filipínka, pak vyvolává silný sociální tlak a také ještě více podporuje nesnášenlivost a kastaci společnosti. Klasickým příkladem jsou v tomto zejména muslimské kmeny, které se snaží vymanit z tohoto unifikačního tlaku. To má ale bohužel pro ně neblahé důsledky, protože většinová kultura disponuje mocenskými prostředky a muslimům tak nezbývá než se uchylovat k diverzním akcím, popř. jiným násilným prostředkům, jak si uchránit svojí identitu.

Z tohoto důvodu je velmi dobré dávat si pozor na oslovování obyvatel Filipín těmito jednotlivými slovy popisujícími příslušnost k filipínské národnosti. V městských oblastech tento fakt nebude problémem a je možné obyvatele takto oslovovat, tedy nazývat je Filipínci. Nicméně zejména ve venkovských a průmyslových oblastech je dobré dát si na tyto věci pozor a přistupovat k tomuto oslovení jen s největší opatrností, popř. v průběhu rozhovoru se optat či jinak se ujistit. Většina z obyvatel ostrovů je velmi hrdá na svoji příslušnost k určité kulturní komunitě a ráda se podělí o spoustu velmi zajímavých informací. Společně s tím také velmi ocení cizincovu „znalost“ a zájem o téma a myslím, že k člověku získají i mnohem silnější sympatie.

V každém případě zároveň s tím silně nedoporučuji používat slovo Filipínec, ať již v jakékoli podobě pro muslimské obyvatelstvo, tedy filipínské Mory, kteří se naopak snaží o založení vlastního nezávislého státu na jihu Filipín. Myslím si, že ani není dobrým přístupem někoho nutit k tomu, aby mi sdělil svojí národnostní příslušnost v případě, kdy prohlásí, že je Filipínec/Filipínka. Společně s tím je také zakázaným tématem mluvit o jakékoli diskriminaci mezi národy, popř. popisovat zacházení např. s minoritami oblasti Cordiller či s kmeny Aetos. Tyto a další, např. rozebírání problémů s muslimskými kmeny, rozhodně nepůsobí pozitivně, neboť Filipínci můžou mít pocit, že dochází z našeho směru ke kritizování a negativismu. Společně s tím je asi také jasné, že cizinec nemá moc znalostí o těchto národnostech a sám se tak v podstatě může přivést do velmi nepěkných problémů, které v takovýchto případech nikdy nejsou daleko.

Dalším faktorem řekněme velmi silného důrazu na národní identitu v průběhu posledních 20 let je rys povahy ostrovanů, který je zejména v zahraniční literatuře popisován jako „Filipínec – produkt historie“. Tato vlastnost je také z určité části odrazem matriarchálního pojetí společnosti, které dominuje na Filipínách - více k tomuto tématu v další podkapitole, nazvané „Věstonická Venuše ve filipínské variaci“.

Nicméně vraťme se však k „Filipínci jako produktu historie“. Jak jsem již poukázal v sekci týkající se historie Filipín, dnešní obyvatelé ostrova jsou stále velmi silně ovlivňováni svou historickou zkušeností, kdy historie utvářela charakter tohoto národa. Tato zkušenost, která může zejména cizincům silně znepříjemnit život, je vázána blížeji na pojetí a vlastní identitu tohoto ostrovního národa.

To se projevuje v několika rovinách. První z nich je dojem, že současní Filipínci jsou až „posedlí“ hledáním svých vlastních hodnot a ideálů, popř. zvyků a tradic. Společně s tím také velmi úpěnlivě dodržují určitou etiketu, která je blízká jejich kulturně-historickým tradicím. Bohužel pro cizince je tato etiketa stále ve velmi silném a dynamickém vývoji, neboť filipínská společnost a i státní zřízení se stále ještě vyvíjí a v podstatě hledají svojí tvář. Proto bychom měli především být velmi otevření různorodým pojetím etikety, neboť v každém člověku se v podstatě snoubí několik úrovní etikety/hodnot - jak společná filipínská etiketa/hodnoty, dále pak např. firemní etiketa/hodnoty, kulturní etiketa/hodnoty, tak také vlastní etiketa/hodnoty každého jedince. Také by nemělo cizince překvapit, že Filipínci rádi zmíněné oblasti, tedy hodnoty společnosti, vztah náboženství a společnosti, vztah žen a mužů, tradice a zvyky a další související témata používají jako velmi častý zdroj diskuse mezi cizinci a domorodci. V tomto směru jsou Filipínci velmi dobrými posluchači a rádi získají znalosti ze země cizince. Občas některá témata mohou být i velmi osobní, jako vztah partnerů, vztahy v manželství či jiné, nicméně velmi silně podotýkám, že ze strany Filipínců nejde o nějakou extrémní zvědavost či „šmíráctví“, ale o upřímný zájem a snahu utvořit si představu o hodnotách okolního světa.

Tato rovina však má i svojí stinnou stránku, a tou je samozřejmě přemíra různých vyhlášek a přikázání, které je nutné dodržovat, neboť jsou součástí „etikety“ této země či etikety firmy, popř. jedince. Takovouto regulací může být postihnuto vše, od profesních vztahů až po osobní vztahy každého jednotlivce (např. zákaz líbání na veřejnosti na některých místech, zákonná trestnost nevěry, atd.). Bohužel pro cizince velká část těchto „zákonů“ je spíše obyčejového zvyku, tedy není ve fyzické psané podobě (podobné např. s anglosaskými společnostmi).

Druhou rovinou „Filipínce jako produktu historie“ je silná víra v „moc lidu“, která v podstatě vzniká v roce 1986, kdy občané Filipín mírovou cestou (identickou se „Sametovou revolucí“ v ČR – plně abstrahuji od mnohem více racionálnější teorie týkající se domluveného předání moci a otevírání komunismu) svrhli tehdejšího diktátora Marcose. Tato revoluce, nazývaná „EDSA revolution“ podle hlavní třídy, kde se lidé shromáždili, tak utvořila další z hodnot zdejších lidí. Armáda se v průběhu konfliktu držela úplně mimo veškeré dění, a tak se utvořil jeden ze základních charakterů Filipínců, tedy „moc lidu“ jako té, která je - po bohu – druhá nejsilnější a má právo rozhodovat o budoucnosti ostrovů (nabízí se zajímavé srovnání např. s Japonskem či Čínou). To se např. projevovalo i v situaci týkající se korupce bývalé prezidentky Glorie M. Arroyo, kdy každý týden se konaly velké mírové demonstrace. Tato moc lidu je zároveň jakousi snahou o další sjednocení různorodých kultur, neboť jejím dalším aspektem je rovnost všeho lidu bez rozdílu vyznání, kulturní náležitosti atd.

S ohledem na naše povídání ohledně filipínského prostředí jsou důležitým projevem této druhé roviny zejména následující fakta:

Ø Extrémní kolektivní rozhodování i v případě jednoduchých podnikatelských rozhodování

Ø Zodpovědnost širokého okruhu lidí – v případě projektu to např. znamená, že se musí rozhodnout všechny zainteresované skupiny většinově – tedy nejdříve se dohodnou členové v rámci skupiny a pak ještě skupiny dohromady

Ø Až extrémní politickou korektností známou např. ze současné EU – projevuje se i v pracovních vztazích

Ø S každým musí být zacházeno s úctou a respektem

Ø Důvěra ve velmi široké pojetí demokracie a silná víra v samotnou demokracii

Ø Velká tolerantnost k jednání ostatních lidí – samozřejmě dáno i asijskou příslušností; obecně platí, že oblast JV Asie je považována za nejtolerantnější oblast tohoto světa

Ø Víra v hlas lidu a společně s tím přesvědčení, že většinový zájem je ten správný

Seriál

  1. Kulturní znaky a hodnoty filipínské společnosti - díl 1.
  2. Kulturní znaky a hodnoty filipínské společnosti - díl 2.
  3. Kulturní znaky a hodnoty filipínské společnosti - díl 3.
  4. Kulturní znaky a hodnoty filipínské společnosti - díl 4.

Podobné články

Další články autora

Autor : Petr von Fenstein / von Fenstein 🕔24.03.2011 📕6.614

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře