Akce „Vietnam“

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔22.03.2011 📕17.711

Autorův web: http://kudrnaweb.psm-net.cz/index.htm

Indočína – největší bojiště Čechoslováků od skončení druhé světové války

 

Na straně francouzské cizinecké legie bojovalo v první vietnamské válce (1946–1954) přes 2000 československých mladíků.[1] Okolo 500 z nich v daleké cizině padlo.[2] Od dob druhé světové války se jedná o největší počet československých občanů nasazených ve válečném konfliktu a zároveň největší ztráty. Přibližně třicet československých zajatců a dezertérů bylo z Vietnamu v rozmezí let 1951–1954 ve čtyřech transportech repatriováno zpět do vlasti.[3] Tato studie se bude zabývat prvním repatriačním transportem, který v mnoha ohledech předznamenal zacházení československých mocenských orgánů s dalšími zajatci a přeběhlíky.

V prvním repatriačním transportu byli čtyři českoslovenští občané: Ján Poláček, Miroslav Surý, Josef Zvoník a František Vaňhara. První tři jmenovaní utekli do zahraničí po únoru 1948. Vaňhara byl výjimkou. Sloužil v řadách legie již od roku 1927. Na rozdíl od následujících transportů[4] byl tento výjimečný v tom, že dotyční nebyli zajati, ale všichni do jednoho přeběhli na vietnamskou stranu.

Ján Poláček

Ján Poláček se narodil 16. září 1922 ve slovenské obci Oščadnica v okrese Čadca do početné rodiny malorolníka a dřevorubce Josefa Poláčka. Jeho žena Marie se musela kromě něho starat i o další čtyři děti – dva chlapce a dvě děvčata. Jak bylo v této oblasti zvykem, byl malý Ján pokřtěn v místním katolickém kostele. Na vzdělání prostředků nezbývalo, takže absolvoval pouze základní školu. Po jejím ukončení pracoval od svých čtrnácti let s otcem jako lesní dělník, a to až do roku 1947. Tehdy odešel do Ostravy, kde si našel zaměstnání pomocného dělníka na stavbě Vítkovické závodní dráhy. V tomto městě pracovali i jeho bratři. Již v listopadu 1947 odjel do Jáchymova, kde opět pracoval jako lesní dělník. Po skončení sezony nastoupil na důl Bratrství jako člen závodní stráže. V březnu 1948 začal pracovat v dole nejdříve jako pomocný dělník a posléze jako kvalifikovaná síla. K rozhodnutí vrátit se zpět k těžké manuální práci přispěla skutečnost, že u závodní stráže vydělával mnohem méně peněz.


Ján Poláček v oblečení Viet Minhu

Co se týče jeho politických názorů, byl od roku 1945 organizován ve slovenské Demokratické straně, která v květnových volbách následujícího roku drtivě zvítězila ve volebním klání na Slovensku (získala 61,43 % hlasů). Podle vlastních slov však neplatil žádné příspěvky ani se nezúčastňoval politických schůzí. Již v únoru 1948 měl naopak vstoupit do KSČ. Ke své osobě rovněž uvedl důležitý údaj, ze kterého vyplynulo, že měl již před svým nasazením v Indočíně určité bojové zkušenosti.

V prosinci roku 1944 měl vstoupit do II. československé partyzánské brigády, které podle něj velel major Popov.[5] U této jednotky sloužil až do 19. května 1945. To již měl za sebou službu v armádě Slovenského štátu, do které nastoupil 15. srpna 1943 a sloužil v ní až do vypuknutí Slovenského národního povstání, po jehož potlačení se přidal k partyzánům. Zatímco ve slovenské armádě byl obyčejným vojínem, u partyzánů měl dvaadvacetiletý mladík dosáhnout hodnosti četaře.

Blíže neurčený den prvního poválečného roku pomáhal v Horních Bartoňovicích se svým kamarádem Jánem Barťkem při vystěhování jedné Němky. Oba muži využili příležitosti a ponechali si některé cennosti z jejího majetku. Za krádež byl Poláček odsouzen na tři měsíce podmíněně. Podmínku soud stanovil na dobu tří let.

Problémy ho však neopouštěly ani na dole Bratrství v Jáchymově. Na tomto pracovišti se stal, společně se dvěma spolupracovníky, objektem nevybíravých „útoků“ ze strany dalších dvou kolegů, kteří jim měli odřezávat hadice a brát vrtačky, což způsobovalo značné zpoždění v jejich práci. Přes veškeré stížnosti však náprava nepřišla. Nakonec byl Poláček přeložen na jinou činnost, kde však vydělával mnohem méně, a navíc to byla namáhavá práce ve vodě. Žádostem o přidělení gumového obleku a holínek nebylo vyhověno: Proto jsem se rozhodl, že se půjdu podívat do Německa, najdu-li tam lepší pracovní podmínky nežli u nás v Československu.[6] Své osudové rozhodnutí realizoval 30. srpna 1948, kdy překročil státní hranice v „tradičním“ chebském výběžku.

Miroslav Surý

Další z budoucích legionářů, Miroslav Surý, se narodil 15. prosince 1926 v Loučkách náležejících do politického okresu Vsetín. Jeho nevlastní otec František Žabčík, vyučený obuvník, pracoval jako dělník na stavbě telegrafního vedení, matka Rozálie Surá byla v domácnosti a obdělávala kousek pole, které měla rodina v nájmu. Kromě Miroslava se starala o další čtyři děti – tři dcery a jednoho syna. Miroslav byl jako novorozenec pokřtěn v místním evangelickém kostele.

Rodina byla chudá, což se projevilo na jeho vzdělání – absolvoval pouze osmiletou základní školu. Od svých čtrnácti let pak vypomáhal doma na poli. Na příkaz úřadu práce nastoupil v roce 1942 do dolu Hlubina ve Vítkovicích. Ještě téhož roku z dolu utekl. Po třech měsících byl zatčen a umístěn do pracovního tábora v Moravské Ostravě, odkud záhy putoval zpátky do výše uvedeného dolu. Následovala celá série útěků z těžké práce a zatčení. V říjnu 1944 se společně s kamarádem Rudolfem Bravencem připojil k partyzánské skupině, která působila v lesích kolem obce Kateřinice v Hostýnských vrších devět kilometrů severozápadně od Vsetína. Měsíc nato však sedmnáctiletý Miroslav onemocněl. Na základě amnestie, která se vztahovala na ty, jež uprchli z pracovního tábora, se přihlásil na pracovním úřadě ve Vsetíně. Byl opět nasazen v dole a posléze převezen do nemocnice v Moravské Ostravě, kde byl umístěn až do 24. prosince 1944.


Miroslav Surý na vězeňské fotografii

V lednu 1945 měl znovu nastoupit do dolu, ovšem předtím odjel bez dovolení k rodičům, za což měl být potrestán. Po nějakou dobu se skrýval v rodné obci a poté se měl dle svých slov opět zapojit do partyzánské činnosti. Tentokrát jako spojka v 1. československé partyzánské brigádě Jan Žižka. Dne 3. března 1945 ho zatklo Gestapo. Následoval výslech ve Vsetíně a posléze v Brně. Jelikož mu údajně nebyla prokázána žádná trestná činnost, byl již 10. dubna propuštěn na svobodu. Až do osvobození pobýval v nemocničním zařízení. Zbývá dodat, že jeho bratr Antonín padl jako partyzán v bojích u Jablůnky nad Bečvou.

Miroslav Surý vstoupil již v roce 1945 do KSČ a až do svého ilegálního odchodu za hranice pracoval v různých dělnických profesích. O emigraci přemýšlel již v roce 1947. Důvodem bylo těhotenství jeho přítelkyně Amálie Drozdové, která v prosinci téhož roku porodila dceru. Surý však nevěřil tomu, že je to jeho dítě. Svoji přítelkyni si nechtěl vzít ani platit výživné na dítě. Následovalo předvolání k okresnímu soudu v Jeseníkách, který měl rozhodnout ve věci přiznání otcovství. Soudního přelíčení se však nezúčastnil, jelikož 24. března 1948 překročil hranice poblíž hory Čerchov v jihozápadních Čechách, vzdálené necelé dva kilometry od německých hranic.[7]

Josef Zvoník

Josef Zvoník se narodil 4. srpna 1926 ve Všeradicích, které náležely do okresu Beroun. Jeho otec Josef Zvoník pracoval u ČSD, matka Marie byla v domácnosti. Katolický křest malého Josefa proběhl v místním kostele. Po ukončení základní školy v obci Klášter se začal učit pekařskému řemeslu v obci Vilémově. Učení však dokončil v Praze u firmy, která patřila Rudolfu Kecovi a nacházela se v Žitné ulici. V tomto podniku pracoval až do srpna 1944, kdy utekl na Slovensko, aby se zapojil do vypuknuvšího povstání. U obce Štiavnik se připojil k místní partyzánské jednotce, která však byla již za šest neděl rozbita v bojích s německými jednotkami. Zvoníkovi se podařilo dostat zpět do Prahy, kde znovu nastoupil u pana Kece. Později však zaměstnání opustil, za což byl umístěn do pracovního tábora v Břežanech u Prahy. Po odpykání trestu se v prosinci 1944 vrátil do svého předchozího zaměstnání, kde pracoval až do roku 1946. Poté odjel zpátky do rodné obce a rok pracoval u ČSD. Předtím došlo k osudovému setkání s německou učitelkou Gertrudou Wetzigovou, která byla v červenci 1946 odsunuta do Sověty okupované německé zóny. Dvacetiletý mladík na svoji lásku nemohl zapomenout, což umocnila skutečnost, že mladou ženu přivedl do jiného stavu. Udržovali spolu alespoň písemný kontakt. Josef Zvoník byl odhodlán se o svoji rodinu postarat.


Josef Zvoník na vězeňské fotografii.

V dubnu 1948 ilegálně překročil hranice, aby se se svojí milou opětovně setkal. Shledání však nebylo šťastné. Zjistil, že její muž, který byl dva roky nezvěstný, byl propuštěn ze sovětského zajetí a nyní opět žije se svojí manželkou, která navíc podstoupila potrat. Gertruda navrhla, aby společně utekli do západní zóny. To se jim však nepodařilo. Zvoníka, který měl jít napřed, zadržela německá policie a poté ho předala, údajně na jeho žádost, sovětským bezpečnostním orgánům. Následně ho eskortovali zpět do Československa, konkrétně do Aše, kde byl vyslýchán pracovníky Státní bezpečnosti.[8] Dva dny před vyhlášením amnestie novým prezidentem Gottwaldem byl propuštěn na svobodu. Žádné další podrobnosti ohledně svého propuštění neuvedl. V Aši poté nastoupil jako pekař u pana Čejky. Na novém místě se zdržel pouhé tři týdny. Již 9. září 1948 znovu ilegálně překročil hranice. Tentokrát však směřoval do západní německé okupační zóny.[9]

František Vaňhara

František Vaňhara měl jiný osud než předchozí muži. Jednak se v Indočíně ocitl téměř o šestnáct let dříve, ale hlavně sloužil v řadách cizinecké legie již od 3. března 1927.

Vaňhara se narodil 1. listopadu 1906 v Holešově na Moravě. Jeho otec František Vaňhara pracoval jako pomocný dělník v továrně na nábytek v Holešově. Matka Rozálie Vaňharová byla zaměstnaná v téže továrně jako dělnice. Malý František byl pokřtěn v katolickém kostele. Měl ještě bratra Josefa, který byl o sedm let starší než on. Když byli Františkovi dva roky, otec zemřel. Matka nadále pracovala v továrně, aby uživila rodinu. Po vychození základní školy se František sice vyučil obuvnickému řemeslu, ale jelikož v oboru nebyla práce, skončil jako pomocný dělník v továrně, kde pracovala matka. Když mu bylo osmnáct, zemřela i ona. Zůstal sám s bratrem, který byl od svých dvou let hluchoněmý. V říjnu 1926 nastoupil dvouletou prezenční službu. V polovině prosince téhož roku požádal o dovolenou, kterou si posléze bez dovolení prodloužil o dva dny. Z obavy před trestem uprchl z Krnova na Moravě do sousedního Německa.[10]


František Vaňhara jako přeběhlík na stranu Viet Minhu.

Po odpykání osmidenního trestu za nedovolené překročení hranic hledal Vaňhara v Německu marně jakoukoliv práci. Na cestě do Frankfurtu nad Mohanem potkal Poláka, se kterým se posléze rozhodli vstoupit do cizinecké legie. Ve Štrasburku, kde sídlila posádka francouzské armády a rovněž náborová kancelář legie, podepsal 3. března 1927 pětiletý závazek. Bylo mu dvacet let. Jistě netušil, že jeho služba bude trvat o dva roky více, než kolik mu bylo při vstupu do legie. Před podpisem podstoupil lékařskou prohlídku, kterou neprošlo několik adeptů[11] na službu v legii. Později uvedl: O službě v cizinecké legii jsem toho mnoho nevěděl. Jinou řeč, kterou bych se mohl s ostatními domluvit, jsem neznal a jediný Čech, Antonín Baumrok, toho o cizinecké legii také mnoho nevěděl. Všeobecně se ale říkalo, že v cizinecké legii je to dobré, že se nemusí vůbec nic dělat, jen takovou policii v Africe.[12]

Vaňharu tedy dohnala do služeb cizinecké legie nemožnost sehnat práci v Německu, k čemuž jistě nepřidala jeho neznalost němčiny. I ostatní tři mladí muži vstoupili do francouzských služeb z podobně prozaických důvodů.

Podmínky v uprchlických táborech v poválečném Německu byly tristní. Ve všech bez výjimky panoval nedostatek jídla a mizerné hygienické podmínky. Dotyčný navíc záhy zjistil, že dostat se z lágru dále na Západ, zejména do Spojených států, což byl vysněný ráj všech emigrantů, trvá řadu měsíců, někdy i celé roky, a to navzdory tomu, že se mnozí z nich vydávali za politické uprchlíky.

Ján Poláček otevřeně uvedl: Již první den našeho pobytu v lágru jsme byli staršími uprchlíky instruováni, jak máme při výslechu na CIC (Counter Intelligence Corps – Kontrarozvědný sbor, kontrarozvědka Spojených států – pozn. aut.) vypovídat. Proto jsem říkal, že neschvaluji komunismus, a vyprávěl jsem jim různé smyšlenky proti lidově demokratickému zřízení. Potom se mne vyslýchající ptal, kde jsem pracoval, kolik rudy se přibližně denně nakopalo, (jaký je) stav zaměstnanců, (na) jména funkcionářů na závodě, na jména sovětských inženýrů, apod. Všechno, co jsem věděl, jsem při výslechu řekl.[13]

Žalostné situace uprchlíků hojně využívali agenti cizinecké legie, pro které byli zubožení mladíci vítanou možností, jak si přilepšit. Za každého nového adepta totiž získávali peněžitou prémii (okolo 10 marek[14]), cigarety a jiné.

Pouze nepatrnému množství emigrantů se po příchodu do utečeneckého lágru podařilo najít si práci. Ta však byla většinou velmi těžká a zároveň mizerně placená. Mnozí proto z lágrů utekli a pokusili se dostat dále na Západ, většinou do Francie, kde se situace s prací opakovala. Jednak jí bylo málo, a pokud byla, pak opět pouze špatně placená. Jiní utíkali z jedné okupační zóny do druhé v naději, že situace jinde bude přece jenom lepší.

Takto se dostal do legie i Ján Poláček, který 10. ledna 1949 opustil americkou zónu, aby byl po příchodu do francouzské okamžitě zatčen. Tlumočník na policejní stanici ve městě Kalw, blíže neurčený Jugoslávec, mu doporučil, aby raději vstoupil do legie, protože i kdyby se nakonec dostal do Francie, kam směřoval, stejně by tam nesehnal práci. Po příslibu, že tak učiní, byl odveden do nedaleké restaurace, kde mu Jugoslávec zajistil přes víkend ubytování, stravování a navrch mu dal balíček cigaret. V pondělí ho předal českému agentu cizinecké legie, který s dalšími třemi Čechoslováky směřoval do sběrného střediska legie poblíž Offenburgu.[15]

Miroslav Surý vstoupil do cizinecké legie 19. dubna 1948. Důvodem byl velký hlad, špatné ubytovací a hygienické podmínky v uprchlickém táboře ve Wasseralfingenu a svůdné řeči agentů o sladkém životě v legii: Jejich agitace byla prováděna v tom směru, že ve francouzské cizinecké legii je vše nejlepší jak strava, tak i plat a služba že není nijak těžká a každý, kdo podepíše smlouvu, má možnost podívat se do světa, na různá místa v Africe. Poukazovali dále na poměry v Německu, v západní zóně, jak jsou špatné. Tito agenti rozdávali těm, které chtěli získat, velké množství vína a jídla, a přitom tvrdili, že to všechno budeme dostávat i ve francouzské cizinecké legii, do které se přihlásíme.[16]

Z podobných důvodů se v polovině února 1949 nechal naverbovat do legie i Josef Zvoník.[17]

Výcvik v severní africe

Poté, co se agentovi podařilo zlákat do služeb cizinecké legie další mladé muže, odvedl je na místní posádku legie, odkud dotyční pokračovali do Offenburgu a poté do Khelu. Někteří však směřovali přímo do Khelu, kde fungoval sběrný tábor pro cizineckou legii. Zde, stejně jako v Offenburgu, proběhly důkladné lékařské prohlídky. Pokud jimi dotyčný prošel, podepsal pětiletý závazek pro službu v cizinecké legii, přičemž mu bylo sděleno, že následně obdrží prémii ve výši 5700 franků. Jestliže byl některý z mladíků mladší 20 let, byl udělán starším, protože oficiálně byl vstup do legie povolen až od této věkové hranice. Pobyt v Khelu trval obvykle okolo 14 dní a poté již cesta pokračovala do pevnosti St. Nicolas v Marseille. Zdejší prostředí a zacházení s nováčky bylo, oproti slušným podmínkám a stravě ve sběrném táboře, značně drsné. Dotyčný zde musel podepsat definitivní závazek a zároveň absolvoval poslední výslechy, které měly ověřit, zda uvedl pravdivé údaje o svém dosavadním životě.


František Vaňhara na vězeňské fotografii.

Zhruba po dvou třech týdnech se vytvořil lodní transport, s nímž se nováčci cizinecké legie přeplavili do Alžírska. Po vylodění v Oranu následovala cesta do Sidi-bel-Abbès v severozápadním Alžírsku. Od roku 1933 sloužilo Sidi-bel-Abbès jako hlavní posádkové město cizinecké legie. Jako první se zde ocitl František Vaňhara. Dorazil sem v březnu 1927, tedy o více než 20 let dříve než ostatní muži z naší skupiny. Jak později uvedl, každý si mohl zvolit jméno a národnost, pod kterou chtěl být v legii veden. On po celou dobu své služby vystupoval pod svým pravým jménem. Dále se každý mohl rozhodnout, zda chce, aby v případě jeho úmrtí byla tato zpráva někomu oznámena. Vaňhara uvedl adresu svého bratra. Po lékařské prohlídce dostal polovinu prémie, která tehdy činila 5000 franků. V Sidi-bel-Abbès proběhlo rozdělení do čet. V té jeho se nacházelo sedm Čechů.

Přibližně po týdenním pobytu v Sidi-bel-Abbès odjel Vaňhara se svojí četou na výcvik do Saidy. Ten začínal již o šesté hodině ranní, v jedenáct hodin se vydával oběd a za dvě hodiny se pokračovalo ve výcviku, který trval až do 17:00 hodin. Po večeři byla již ve 20:30 hodin vyhlášena večerka, což bylo k smrti unaveným nováčkům jedno, jelikož tábor mohli opustit až po měsíci, kdy absolvovali částečný výcvik. K němu Vaňhara uvedl: Výcvik byl velmi tvrdý. Za každou maličkost dostal legionář buď bití nebo vězení. Jídla bylo také velmi málo. Když se například škrábala mrkev, museli legionáři pískat, aby nejedli mrkev z hladu. Když byl někdo přistižen, že ji jí, byl bit a nedostal žádný oběd. (...) Vzhledem k tomuto tvrdému výcviku stávalo se často, že se některý legionář pokusil o útěk. Velmi často však byl chycen a to ponejvíce Araby. Arabové dostávali za každého chyceného legionáře 200 franků. Za první útěk dostal legionář 15 dnů vězení. Za druhý útěk, když nebyl poslán k vojenskému soudu, byl dán do disciplinární čety, kde podmínky byly velmi špatné. Po šesti měsících byl můj výcvik skončen.[18]

Nejinak tomu bylo o 20 let později. I tentokrát probíhal tvrdý výcvik v rychlém tempu. Stejně jako jejich předchůdci směřovali naší mladí adepti do Sidi-bel-Abbès. Zde každý legionář prošel tzv. průchozí rotou CP 3 – Compagnie Passage 3, kde všechny nováčky ostříhali dohola a podrobili důkladné osobní prohlídce, zda u sebe neschovávají nějaký doklad. Následovaly poslední lékařské prohlídky a poté legionáři rovněž obdrželi prémii 5700 franků. Po důkladné lékařské prohlídce a třech injekcích proti tropickým nemocem byl každý legionář předvolán do kanceláře v kasárnách CP 3, kde se ho velitel zeptal, u jaké zbraně chce sloužit. Ján Poláček, který do severní Afriky dorazil v polovině února 1949, si vybral službu u pěchoty. Miroslav Surý se vylodil v Oranu již 3. června 1948 a po absolvování pěšího výcviku se přihlásil k elitnímu a velmi náročnému parašutistickému výcviku. Poslední z našeho čtyřlístku, Josef Zvoník, připlul k černému kontinentu v polovině dubna 1949 a přihlásil se k pěchotní službě. Výcvik trval okolo čtyř až šesti měsíců a byl velmi kvalitní. Výsadkáři museli absolvovat povinných šest seskoků, než si mohli na uniformu připnout odznak parašutisty cizinecké legie.


Josef Zvoník jako dezertér cizinecké legie.

Při výcviku si mnozí legionáři sáhli na samé dno fyzických i psychických sil. Byli rovněž svědky špatného zacházení se svými spolubojovníky, kteří se nedokázali přizpůsobit tempu výcviku nebo dost rychle nepochopili rozkaz vydaný ve francouzštině, jíž rozuměla pouze malá část z nich. Mnohem hůře dopadli jedinci, kteří se pokusili o útěk. Tresty byly velmi tvrdé.[19]

I když každý nováček obdržel peněžní prémii ve výši 5700 franků, prakticky hned o ni přišel: Chytrým tahem vedení francouzské cizinecké legie bylo, že nováčci byli tak dlouho necháni v Sidi-bel-Abbes, až utratili všechny své peníze, které dostali jako prémii. Po jejím obdržení jim byly ihned zaraženy vycházky, a tak nováčci navštěvovali místní kantýnu a bordel, kde je všechny utratili.[20] V této kantýně bylo vše mnohem dražší než ve městě. Malý krajíček chleba zde stál 15 franků. Ve městě legionář zaplatil za 250 gramů čokolády 60 až 80 franků, ale v kantýně plných 170 franků.[21] Samotný žold legionářského eléva v severní Africe byl nepatrný (195 franků měsíčně).[22]

Proč byli tito muži tak mizerně placeni? Vždyť měli bojovat a mnoho z nich zemřít v Indočíně za francouzské zájmy. Jeden veterán to popsal velmi výstižně: Při verbování do Indočíny jsme konečně objevili, proč je plat cizineckého legionáře, který sloužil v Africe, tak malý. Byl to prostředek, jak získat „dobrovolníky“ k službě v Indočíně, kde příplatky byly závratně vysoké a kde kynuly ještě jiné výhody. Jednou z nich byla výsada každého legionáře oženit se na dobu služby v Indočíně s mladou hezkou Indočíňankou. (...) Zprávy o životě v Indočíně se přirozeně různily. Našli se legionáři, kteří prošli indočínským křestem docela dobře. Ti si většinou prodlužovali kontrakty v legii a vraceli se zpátky. Mrzáci a nemocní byli hlavními šiřiteli hrůzostrašných zvěstí o daleké východní zemi, která je kletbou bílého muže. Já i většina mých kamarádů jsme jeli do Indočíny z docela prozaického důvodu, jenž byl patrně hlavním motivem většiny „dobrovolníků“ pro službu v Indočíně: náš plat v Africe byl strašně nízký a disciplína přísná. Obojí léčila Indočína. Ale existovalo ještě jiné lákadlo. Cesta do Indočíny vedla Suezem. Nejeden legionář snil o skoku z lodi a rychlém plaveckém výkonu poté, co utratil poslední frank z té polovičky prémie, kterou velitelství legie vyplácelo hned po podepsání přihlášky do Indočíny.[23]

Ještě před odjezdem na indočínské bojiště byli legionáři instruováni, co by je čekalo, kdyby je zajaly vietnamské jednotky: Po manévrech jsme byli ještě znovu teoreticky doškolováni a školení se týkalo hlavně Vietnamské lidové armády,[24] proti které jsme měli být nasazeni. O této armádě nám bylo řečeno, že jsou to hordy pirátů a žádná organizovaná armáda.[25] Bylo nám řečeno, abychom se střežili dostat se těmto pirátům do rukou, neboť tito zajatcům uřežou uši, nos a i přirození že zajatci uříznou a zašijí do úst.[26]

Po skončení výcviku byli legionáři dopraveni do Nouvionu, který fungoval jako soustřeďovací tábor cizinecké legie pro Indočínu. Josef Zvoník, jenž se obával bojového nasazení na dalekém asijském bojišti, se odsud koncem srpna 1949 neúspěšně pokusil o útěk do Alžíru, kde se chtěl dostat na československý konzulát. Jeho pracovníky hodlal požádat o pomoc při návratu do Československa. Po dvou dnech, kdy urazil téměř 90 kilometrů, byl však zadržen Arabem, který ho předal francouzské pořádkové policii.

Po převozu do Nouvionu byl vyslýchán kapitánem Březinou (za první republiky měl dosáhnout hodnosti podplukovníka československé armády), který mu vynadal, nafackoval a to vše za slovního doprovodu, ve kterém ho označil za zrádce a zbabělce, který mu jako Čech dělá ostudu. Než byl odveden do vězení, pohrozil mu Březina umístěn m v saharské věznici Colomb Bechar, které se mezi legionáři přezdívalo „mlýn smrti“. Na vstupní bráně vítal odsouzence nápis: Vcházíš jako lev, ale odejdeš jako beránek. Po deseti dnech věznění byl Zvoník vyslechnut majorem cizinecké legie, kterému sdělil, že zběhl, protože nechtěl odjet do Indočíny. Major zjistil, že to byl první přestupek po dobu jeho služby, a prohlásil, že ho nebude trestat, ale pošle ho hned prvním lodním transportem na indočínské bojiště.[27]

Na indočínském bojišti

Po ukončení šestiměsíčního výcviku obdržel František Vaňhara druhou polovinu své peněžní prémie a byl přidělen ke 4. pluku sídlícímu ve francouzskému Maroku. Konkrétně měl sloužit u 1. kulometné roty, 1. praporu ve městě Marrákeš, které je vstupní branou do zdejšího nejvyššího pohoří – Atlasu. Následně byl s několika dalšími legionáři poslán do pevnosti Bigonqine vzdálené 250 kilometrů od Marrákeše. Sloužil zde celý rok a během celé doby Arabové nepodnikli útok na tuto pevnost. Přispěla k tomu jistě i skutečnost, že velitel pevnosti nechal rozdávat jídlo mezi zbídačené obyvatelstvo. Pouze v několika případech, kdy jednotliví legionáři odcházeli z pevnosti pracovat na silnicích, byli přepadeni ze zálohy.


Legionářská patrola ve vietnamské krajině

Další Vaňharovo služební zařazení bylo mnohem horší. Musel se podílel na stavbě nové pevnosti Ouarzázat na trase k Marrákeši. Jednalo se o velmi těžkou práci, která podlamovala morálku mnoha legionářů. Kromě pevnosti bylo vybudováno i letiště. Legionáři si postavili hřiště, aby si trochu zpestřili život. Přesto někteří neunesli těžké podmínky na stavbě a raději spáchali sebevraždu. V roce 1930 Arabové ještě ke všemu přepadli sousední pevnost Skúra. Vaňhara byl s dalšími legionáři poslán jako střelec těžkého kulometu na pomoc kolegům. Za tuto akci byl vyznamenán válečným křížem. V návrhu na vyznamenání se uvádělo, že se jako mladý legionář choval odvážně, neztratil nervy a byl vynikajícím střelcem. Již předtím dostal koloniální medaili za dva a půl roku služby v Maroku.

Po ukončení stavby byl Vaňhara poslán do přístavu Agádír v jižním Maroku, kde se pro změnu podílel na stavbě nových kasáren. Životní podmínky zde však byly mnohem lepší než na předchozím působišti. Legionáři se po práci chodili koupat do moře, dostávali kvalitní stravu a měli i dostatek červeného vína. Právě zde Vaňhara obdržel své třetí vyznamenání. V roce 1931 padla jeho jednotka u Agádíru do léčky nastražené arabskými povstalci. Vaňhara byl opět střelcem těžkého kulometu a díky své přesné střelbě zahnal nepřítele na útěk. V té době byl již svobodníkem cizinecké legie. V roce 1933 následovalo povýšení na desátníka.

Po roce pobytu v Agádíru následoval přesun zpět do Marrákeše, kde legionáři pouze drželi stráže a prodělávali výcvik, aby nezapomněli „řemeslo“. Bylo to pohodových šest měsíců, během nichž Vaňhara ukončil svůj pětiletý závazek. Psal se rok 1932. Mohl odjet do Francie a najít si civilní zaměstnání. On se však 3. března rozhodl podepsat další pětiletý závazek, jelikož neměl dost peněz na to, aby mohl začít nový život civilisty.

V dubnu 1932 byl poslán k 1. pluku do Sidi-bel-Abbès a následně do Gériville, kde pracoval v obuvnické dílně. V lednu 1933 se dozvěděl, že se mezi legionáři hledají dobrovolníci pro službu v Indočíně. Podle jeho slov přicházeli v úvahu pouze ti, kteří nebyli notoričtí alkoholici, ale dobří vojáci s vynikajícím zdravím. Každý, kdo chtěl sloužit v Indočíně, musel mít za sebou dva a půl roku služby v Maroku. V té době znamenal Vietnam vysněný cíl. Legionář zde pobíral vyšší žold a navíc se tu žilo mnohem levněji než v severní Africe.


Legionáři 1. parašutistického praporu procházejí vypálenou nepřátelskou vesnicí

Po důkladných lékařských prohlídkách odplul František Vaňhara 19. února 1933 z Oranu do Haiphongu, kam s dalšími 800 legionáři dorazil 4. dubna. Následovalo přidělení k 10. četě, 3. praporu, 5. pluku se sídlem ve městě Viet Tri. Tady mohl vést snadný a bezstarostný život, což umocnila skutečnost, že byl později přemístěn do sportovního klubu. Poté se již věnoval pouze sportu. Druhý rok svého pobytu v Indočíně se oženil s mladou Vietnamkou Hoang Thi Thin. V září 1934 se jim narodila dcera Maria Nhien. Konec Vaňharovy první služby ve Vietnamu nastal 11. listopadu 1936, kdy odplul zpět do Oranu.

Po lékařských prohlídkách v Sidi-bel-Abbès ho poslali do města Ain Sefra v Alžírsku, kde 3. března 1937 podepsal závazek dalších pěti let služby v legii. Rozhodl se tak z toho důvodu, že po odsloužení patnácti let mu vznikal nárok na penzi, kterou by pobíral ve Francii. Na novém působišti zůstal pouze rok a již v lednu 1938 se opět přihlásil do Indočíny, kam odplul následující měsíc. Kromě toho, že byl ve vynikající kondici, rozhodlo o jeho druhém zařazení do turnusu ve Vietnamu i to, že tam měl rodinu.

V dubnu 1938 se vylodil v Haiphongu a byl přidělen nejen ke stejné jednotce, ale ve Viet Tri se navíc znovu dostal i do sportovního klubu. V témže roce byl za svoji dosavadní vynikající službu v cizinecké legii povýšen do hodnosti četaře. Byl to sladký život, který narušil až pád Francie v červnu 1940. Se svojí jednotkou odjel do Lang Sonu nedaleko čínských hranic, aby zabránili přechodu Japonců přes vietnamské území do Siamu a Barmy.[28] K žádným velkým bojům však nedošlo. Japonsko Indočínu vojensky obsadilo, ale zároveň ponechalo koloniální administrativu vichistického režimu. Jediný incident se odehrál právě poblíž Lang Sonu, kdy japonská 5. divize 22. armády zaútočila na francouzský post v Nam Quan. Jednalo se však o svévolnou akci, kterou zastavil až příkaz samotného japonského císaře Hirohita. František Vaňhara uvedl, že boje trvaly pouze několik dní. Obdržel za své zásluhy v nich další válečný kříž, jelikož jako dobrovolník nosil rozkazy od jednoho praporu k druhému.

I během japonské přítomnosti v Indočíně zůstaly jednotky cizinecké legie ozbrojeny a nadále držely všechny objekty jako před příchodem Japonců, kteří měli svoje vojenské tábory poblíž posádek legie. V roce 1940 dosáhl Vaňhara hodnosti rotného. Následující rok obdržel další válečný kříž za to, že při blíže neurčené akci v Siamu nenechal zraněného kapitána na pospas nepříteli, ale dostal ho do bezpečí. Svůj čtvrtý pětiletý závazek podepsal 3. března 1942. V témže roce nejenže úspěšně absolvoval poddůstojnickou školu a dosáhl hodnosti rotmistra (Sergent-chef), ale obdržel i nejvyšší vyznamenání, kterého mohl jako legionář dosáhnout. Jednalo se o Médaille Militaire, již mohl prostý legionář nebo legionář v hodnosti poddůstojníka (důstojníkům se neuděluje) dostat za velký projev chrabrosti. Udělovala se i těm, kteří vzorně odsloužili 15 let v řadách legie. František Vaňhara splňoval obě podmínky.


Scenérie vietnamského západu slunce s legionáři na jednom z mnoha provizorních mostů

Pro legionáře byl život ve Vietnamu nadále poměrně pohodlný. Vše se změnilo až 9. března 1945. V té době byla již Francie osvobozena a válka v Evropě se blížila ke svému konci. Představitelé japonské správy pozvali důstojníky francouzských posádek na oběd, při kterém byli všichni pod hrozbou smrti zajati. Japonci požadovali okamžitou kapitulaci francouzských jednotek v Indočíně. Cizinecká legie se odmítla podřídit a japonské jednotky napadly francouzské posty. Následovaly zoufalé bitvy, v nichž legionáři bojovali až do posledního náboje. Japonci použili i bojový plyn a povraždili mnoho zajatců kulomety, bodáky či je ubili pažbami.[29] Francouzský velitel generál Lemonnier byl 12. března 1945 popraven společně s rezidentem Camillem Auphallem. Zbytek 5. pluku cizinecké legie o síle 3000 mužů se v té době vydal na dvaapadesátidenní pochod do čínské provincie Jün-nan. Do cíle dorazilo pouze 1000 legionářů.[30]

František Vaňhara se se svým praporem přemístil v prosinci 1944 na pohoří Kho Tich vzdálené asi 100 kilometrů od Hanoje. Ještě před japonským útokem dostali rozkaz, že jakmile spatří japonského vojáka, mají okamžitě střílet. Vaňhara měl štěstí, jelikož 6. března 1945 odjel zpět do Viet Tri, kde měli legionáři sehrát fotbalový zápas proti civilnímu klubu. Na zápas vyrazili beze zbraní. Když Japonci 9. března zaútočili, byli všichni zajati bez boje. Následně byli soustředěni do zajateckého tábora ve Viet Tri. V japonském zajetí strávil Vaňhara šest měsíců. Podmínky byly velice špatné: Kázeň byla velmi přísná. Když se některý zajatec některak provinil, byl dán do vězení až na 8 dnů, kde byl bez jídla a pití ponechán. Jiného zase Japonci přivázali ke stromu a cvičili se na něm s puškou a bodákem. Bití bylo na denním pořádku. Když některého zajatce přivázali ke stromu a cvičili se na něm, trvalo to někdy celý den. Vždy ho jen trochu píchli a často se stávalo, že zajatec se z toho zbláznil. Za celou dobu šesti měsíců bylo v tomto táboře takto utýráno asi 20 lidí.[31]

Po třech měsících pobytu v táboře ve Viet Tri byl Vaňhara s několika dalšími zajatci přemístěn do zajateckého tábora v Hanoji. Tady to však bylo ještě mnohem horší než předtím: Za tyto tři měsíce bylo utýráno v Hanoji asi 200 lidí. Z těch, kteří chodili na práci mimo Hanoj, zemřelo asi 2000 lidí. V srpnu 1945[32] jsme byli osvobozeni.[33] Po rekonvalescenci byl poslán do Saigonu, kde mohl pozorovat nejen stoupající počet jednotek cizinecké legie v Indočíně, ale i vrůstající aktivitu partyzánských jednotek Viet Minhu. Francouzští důstojníci v roce 1946 neočekávali eskalaci partyzánských potyček do rozsáhlého válečného konfliktu. Věřili, že několik větších vojenských akcí vyčistí Vietnam od Ho Či Minových rebelů. V následujícím roce se však již naplno rozhořela partyzánská válka. V Saigonu Vaňhara jako zkušený legionář velel družstvu, které hlídalo strategické objekty ve městě. Původně sem byl poslán, aby odtud odjel do Francie. On však chtěl nadále zůstat ve Vietnamu, kde měl rodinu.


Zajatec Viet Minhu.

V květnu 1946 byl přeložen do Di Anu ke 4. četě, 3. pluku. Stal se opět velitelem družstva, které z místní pevnosti podnikalo průzkumné operace. Družstvo se skládalo se 13 vojáků (5 Němců,[34] 3 Vietnamců, 2 Maďarů, 2 Italů a 1 Rumuna). Jednoho červencového rána roku 1946 padlo jeho mužstvo do léčky Viet Minhu. Zpět na základnu se jeho muži probojovávali plných pět hodin. Vaňhara obdržel válečný kříž za statečnost v boji s nepřítelem. Na druhou stranu se mu začalo hnusit surové zacházení s vietnamským obyvatelstvem v oblastech pod kontrolou nepřítele. Někteří poddůstojníci, ale i důstojníci nechávali své muže naplno projevit jejich sadismus: U jiné čety jsem viděl, že příslušníci této čety uřezali hlavy asi 30lidem a přes 100 jich zastřelili. Tato četa byla již velmi vyhlášena svým surovým jednáním. Příslušníci této čety často přivázali vězně ke stromu, pořezali ho na hlavě a nasypali mu na hlavu velké mravence. Jako častá pomůcka k mučení používala se elektřina. Dráty s elektřinou dávali se vězňům do uší, do nosu, na přirození apod. Rovněž jako pomůcka k mučení používal se kovový kruh, který se nechal stahovat. Tento kruh nasadili vězni na hlavu a vzadu kruh stahovali. Před tímto mučením se neuchránily ani ženy.[35]

Někdy se násilí dopouštěli i samotní důstojníci: Poručík Matteu byl znám jako osoba, která nenávidí komunisty. Ve svých jednáních projevoval úplně sadistické sklony. Vojáci v jeho četě dopouštěli se těch nejhorších zločinů. (...) Výslech (...) zajatců prováděl sám poručík Matteu s jedním Vietnamcem, který spolupracoval s Francouzi. Výslech se obyčejně prováděl tím způsobem, že uvázali zajatce na lavici, přes ústa mu dali nějaký hadr a přes tento hadr lili mu do úst vodu tak dlouho, dokud třeba nepromluvil. Když ještě po tomto mučení nepromluvil, používali dalších metod mučení. Pálili zajatce cigaretou a ohněm vůbec a když ještě nepromluvil dali ho německým vojákům, kteří mu obyčejně usekli hlavu a tuto hlavu napíchli na bambusovou tyč.

Jednou jsem byl na obhlídce společně s družstvem. S námi byl rovněž poručík Matteu. V jedné vesnici našli vojáci starce, asi šedesátiletého. Poručík začal tohoto starce vyslýchat, aby mu řekl, kde jsou komunisté. Když toto stařec nechtěl říci, nechal poručík tohoto starce přivázat ke stropu hlavou dolů a tím způsobem ho vyslýchal. Když však stařec ani po tomto mučení nic neřekl, začal ho poručík ještě s dalšími lidmi pálit cigaretou a podobně. Avšak ani po tomto příšerném mučení stařec nepromluvil. Poručík proto již výslechu nechal, vyšel ven a nechal zapálit domek, kde visel stařec u stropu dolů. Tak byl stařec zaživa upálen.[36]


Legionáři překračují řeku s „krabem"

O nic lépe se ovšem nevedlo ani legionáři, který padl do rukou partyzánů: Nepřítel, jemuž jsme my legionáři čelili, byl v podstatě dvojí. Jednak to byla pravidelná komunistická armáda, vybavená jak zbraněmi kterékoli jiné moderní armády, tak uniformami, a jednak nepravidelné partyzánské tlupy, které žily v džungli a z džungle. Upadnout do zajetí těchto band znamenalo skončit nabodnut na kůl nepříjemným koncem napřed. Než ovšem došlo k závěrečnému aktu, provedli komunističtí partyzáni několik velmi ohavných žertíků. Pohled na legionáře, který si dovolil přepych dát se zajmout partyzány, nebyl ani ladný, ani hygienický – měli v ústech svoje vlastní uřezané přirození. Ho Či Minova pravidelná armáda zacházela se zajatci poměrně slušně. Snažili se, aby zajatci přešli na jejich stranu, neboť jim mohli být velmi užiteční jak z propagačních, tak z vojenských důvodů.[37]

Velkým problémem této války byla skutečnost, že mnozí vietnamští rolníci přes den pracovali na svých polích, ale v noci se z nich stali partyzáni, což potvrdil i samotný Vaňhara: ... ve dne pracoval (Vietnamec) normálně na poli a v noci bojoval proti nám.[38] Další veterán k tomu uvedl následující: Občas se stalo, že jsme procházeli nepřátelskou vesnicí, která byla na první pohled prázdná. Jenom starý dědek seděl shrbeně před chatrčí. No a když se poslední legionář roty ocitl na konci vesnice, dědek zakašlal a najednou se z podzemí objevil partyzán, který rychle vypálil na posledního v řadě a okamžitě zmizel ve spleti podzemních chodeb. Takové patroly v nepřátelské vesnici téměř pokaždé někdo odskákal. To jsme se potom s nima skutečně nesrali. (...) Celé vesnice se spálily. Zásoby potravin se zničily, aby se nepřítel nemohl dále zásobovat, a dobytek jsme si odvedli na základnu, kde jsme si z krav dělali výborné steaky. (...) Člověk musel být pořád ve střehu. Ve dne se vietnamský zemědělec tvářil jako přítel, kterého zajímá pouze jeho políčko rýže, ale v noci si vzal pušku nebo granát a byl váš nepřítel.[39]

Vždy záviselo na veliteli, nakolik připustil, aby jeho muži páchali násilí na civilním obyvatelstvu. Ovšem záleželo také na tom, zda dotyčná jednotka neutrpěla v oblasti, která se navenek tvářila přátelsky, těžké ztráty. Nebylo neobvyklé, že poté, co legionáři vstoupili do vesnice, vybuchly jim pod nohama nášlapné miny, přestože je krátce předtím náčelník ujistil, že v jeho vesnici nejsou nepřátelé ani nástrahy. Rovněž pokud legionáři našli při patrole na nepřátelském území ukřižovaného druha, měli obyvatelé nejbližší vesnice, na niž rozzuření legionáři narazili, co vysvětlovat.


Legionáři pomáhají vykládat své kamarády, kteří utrpěli zranění při přepadení konvoje na krvavé cestě Coloniale Route 4

Samotný František Vaňhara nelibě nesl, že někteří členové jeho družstva byli surovci, ale podle vlastních slov s tím nemohl prakticky nic dělat, jelikož ... bych byl zastřelen, nebo bych byl týrán také. Stávalo se někdy, že když některý voják se ohradil proti takovému jednání s vězněm, byl druhým vojákem zastřelen.[40]Později dodal: Když jsem jako poddůstojník chtěl nechat někoho potrestat, dostal jsem od kapitána nebo poručíka vynadáno s tím, abych vojáky nechal na pokoji. Morálka byla udržována právě jen tou volností, kdy jim bylo vše dovoleno. Dostávali víc peněz, alkoholu a hlavně na pevnostech ženy.[41]

Vzhledem k tomu, že byl ve Vietnamu již dost dlouho na to, aby dobře poznal život místních obyvatel, ale zejména proto, že měl za ženu Vietnamku, jednání některých legionářů se mu nelíbilo. Aby tomu unikl, zlomil si zubní protézu.

V listopadu 1946 se díky tomu dostal do Saigonu, kde mu nový umělý chrup zhotovili až v únoru 1947. Poté si vzal dovolenou a 3. března téhož roku podepsal závazek dalších dvou let služby v cizinecké legii. Po skončení dovolené měl odjet za svým plukem do Tonkinu. Avšak v Haiphongu požádal velitele pluku o zařazení k jiné četě. Bylo mu vyhověno. Přidělili ho k náhradní četě u 1. praporu, který v té době sloužil v Hai Duongu na trati Hanoj – Haiphong. Na novém působišti dostal na starost chod kuchyně a zásobovacího skladiště. Od té doby již nikdy nesloužil jako cizinecký legionář při patrolách v džungli nebo na pevnostech předsazených na nepřátelském území.


Mapka bojů v Indočíně 1946–1954

Na novém postu ho občas navštívila manželka s dcerou, která ho přemlouvala, aby přeběhl na stranu Viet Minhu, v jehož řadách bojoval její bratr. Ona sama pracovala proti Francouzům. V roce 1947 však ještě Vaňhara nemínil přejít k Vietnamcům. Jeho post byl příliš hluboko v zázemí a čekala by ho dlouhá a nebezpečná cesta. Svoji roli hrál jistě i fakt, že v té době byla vojenská převaha na straně francouzských ozbrojených sil. Od ledna 1948 působil Vaňhara v Bac Canu, kde se kromě kuchyně a skladiště později staral o čistotu městečka a místního vojenského hřbitova. V této oblasti se poprvé setkal s letáky Viet Minhu, které ve francouzském a německém jazyce vyzývaly legionáře, aby přeběhli na jejich stranu. Život v Bac Canu byl v zimě roku 1948 těžký. Mnoho zásobovacích konvojů bylo zničeno na koloniální silnici číslo 4 (Coloniale Route 4), která měla mezi legionáři pověst hřbitova aut a lidí. Městečko muselo být zásobováno letecky, což se odrazilo na kvalitě a množství stravy legionářů.

V listopadu 1948 Vaňhara onemocněl a byl poslán do Hanoje. Po uzdravení nastoupil službu v místní elektrárně, kde kontroloval její zaměstnance, zda si do práce nenesou granáty nebo jiné výbušniny. Dnem 3. března 1949 skončila služba, k níž se jako legionář zavázal. Nabídku další dvouleté služby v legii odmítl. Chtěl sice nadále zůstat ve Vietnamu, ale jen jako civilista. Koncem dubna ho tedy poslali zpět do Bac Canu, kde měl vyřídit veškeré náležitosti. Velitelství pluku se však jeho rozhodnutí vůbec nezamlouvalo. Pokud by nepodepsal další závazek, byl by poslán zpět do severní Afriky a odtud jako francouzský občan do Francie, kde by pobíral penzi, na kterou měl po patnácti letech služby nárok. On však chtěl zůstat ve Vietnamu, kde měl rodinu a kde strávil téměř třetinu svého dvaačtyřicetiletého života. Ani nabízené povýšení ho nepřesvědčilo, aby nastoupil další službu. Naopak, již 29. dubna 1949 dospěl k radikálnímu závěru, že přejde na vietnamskou stranu. Po namáhavém třídenním pochodu džunglí narazil na vietnamskou hlídku. V té době však již nebyl oficiálně legionář, ale civilista. Za svoji dlouhou službu v cizinecké legii dostal celkem jedenáct vyznamenání.[42]


Ho Či Min, vietnamský vůdce odporu v první i druhé vietnamské válce

Rovněž naši tři zbývající muži zažili na indočínském bojišti mezní životní situace, které je přiměly k rozhodnutí dezertovat z cizinecké legie. Rozsah této studie nedovoluje podrobně se zabývat jejich operačním nasazením, uvedeme si však podstatná fakta. Miroslav Surý, Ján Poláček a Josef Zvoník se ve Vietnamu vylodili v rozmezí listopadu 1948 až října 1949. Konkrétně 12. listopadu 1948 (Surý), 27. června 1949 (Poláček) a 6. října 1949 (Zvoník).

Surý sloužil jako výsadkář u elitního 1. parašutistického praporu cizinecké legie, kterému velel kapitán Segrétain. Parašutisté byli umístěni na základně Gia Lam na předměstí Hanoje, odkud podnikali výpady proti nepříteli. Začátkem února 1949 se Surý zúčastnil vypálení nepřátelské vesnice, při kterém nebyl brán žádný ohled na civilisty: Byli jsme otrlí chlapi, ale tato podívaná otřásla mnohými z nás. (...) Takovýmto činem jsem byl otřesen, přestože snesu mnoho, ale když jsem viděl, jak nevinným dětem a starcům byl zapálen veškerý majetek, zhnusila se mi služba v této legii načisto.[43]

První čistě výsadkářské operace se zúčastnil 28. dubna 1949. Výsadek byl uskutečněn u Bílé řeky nedaleko Viet Tri a strhla se při něm pouze malá přestřelka s partyzány. K druhému výsadku došlo 10. května poblíž stejného místa. Parašutisté prováděli průzkum okolí a poté se utábořili ve zničeném městě Tuyen Quang. Znaveni horkem se osvěžovali v Bílé řece, když Viet Minh spustil z okolních kopců prudkou dělostřeleckou palbu, která zranila okolo 30 výsadkářů. Na druhý den provedly francouzské stíhačky útok na kopce v okolí města. Legionáři se začali stahovat zpět do Viet Tri. Večer se však opět dostali pod těžkou dělostřeleckou palbu. Situace se opakovala i druhý den, kdy vietnamské jednotky opětovně ostřelovaly parašutisty z okolních kopců. Ústup trval celých sedm dní, během nichž byl 1. parašutistický prapor neustále pod palbou nepřítele, ačkoliv se francouzské spitfiry snažily seč mohly, aby pomohly vojákům na zemi. Po návratu do Hanoje se dali parašutisté do pořádku a poté pokračovali ve strážní službě na mostě přes Rudou řeku. Dále drželi pohotovost na letišti Gia Lam v síle jedné čety, pokud by byl zapotřebí rychlý výsadkářský zákrok. Koncem srpna 1949 byl prapor znovu nasazen do akce. Surý však onemocněl. Vzhledem k tomu, že na základně zůstala pouze stráž v síle mužstva, jehož příslušníci však byli většinou ve stavu nemocných, využil příležitosti a 31. srpna přeběhl na stranu Viet Minhu.[44]


Miroslav Surý v uniformě Viet Minhu před návratem do vlasti

Ján Poláček sloužil po vylodění ve Vietnamu v Hanoji a poté 45 dní u Rudé řeky. Byl zařazen do 12. roty, 1. praporu, 5. pluku cizinecké legie. V polovině září 1949 byl se svojí jednotkou přemístěn do Son Tay, kde sloužil v místní pevnosti do 20. prosince téhož roku. Konal zde strážní službu a hlídal s ostatními legionáři čluny, které se plavily po Rudé řece do Hoa Binh. V polovině prosince byla jeho jednotka poslána do okolí Hoa Binh, kde se dostal do vietnamského obklíčení prapor Arabů. Když však přijeli na místo, bylo již po boji. Většina Arabů padla nebo byla zraněna, pouze menšímu počtu se podařilo probít sevřením. Ještě před nimi byla poslána na pomoc 10. rota, která však utrpěla těžké ztráty. Mezi padlými byl i legionář Navrátil z Olomouce. Poté odjela 12. rota do Hanoje, kde setrvala do 3. ledna 1950. Časně ráno 25. prosince 1949 zažili muži poplach. Automobily je urychleně vezly směrem na Hoa Binh. Přibližně 60 kilometrů od něho nalezli tři rozbité francouzské opěrné body, které ještě hořely. Na místě našli pouze mrtvé a raněné legionáře. Byli beze zbraní, ty se Vietnamcům podařilo ukořistit.

I Ján Poláček byl svědkem násilí na civilních obyvatelích, které legionáři často využívali jako zajatce k nošení munice, potravin a jiného těžkého nákladu. Dalším postem, na kterém sloužil, byla pevnost Chuong Mi. V té době dle svých slov již přemýšlel o útěku z legie. Velmi se ovšem obával, jak by s ním Vietnamci zacházeli. Před očima měl fotografie brutálně umučených legionářů, které viděl v Hanoji. Nakonec se však rozhodl a 18. ledna 1950 dezertoval.[45]


Ján Poláček ve vazbě StB, duben 1951

Josef Zvoník prošel po vylodění několika posty, ale záhy byl přidělen k 3. rotě, 3. pluku cizinecké legie, která sloužila v That Khe. Jeho jednotka zajišťovala bezpečný provoz konvojů po silnici do Cao Bangu. V polovině prosince 1949 byl přemístěn do Dong Dangu, kde jeho rota prováděla po dobu 14 dní trestné výpravy v okolí francouzských pevností, které byly ohrožovány jednotkami Viet Minhu. Legionáři měli vyčistit nepřátelské území a ochránit své kolegy před nebezpečím nenadálých přepadů. Pokud narazili na Vietnamce se zbraní v ruce, na místě ho zastřelili. Vesnice, která kladla odpor, byla zničena. Po skončení operací byla 3. rota odeslána do Lang Sonu, které leží přibližně 14 kilometrů od čínských hranic. Této skutečnosti hodlal Zvoník, který se již v Africe pokusil utéct, využít. Na Silvestra roku 1950 svůj plán uskutečnil a přeběhl k nepříteli.[46]

Později však uvedl zcela jiné motivy dezerce. Hlavní roli hrál strach o život, neboť mnohé akce byly značně nebezpečné. Do Československa se však nechtěl vrátit v žádném případě. Dobře věděl, že by byl hnán k odpovědnosti za svůj útěk, službu v cizinecké legii a vyhnutí se vojenské prezenční službě. Z některého z čínských přístavů se chtěl dostat do Austrálie nebo jiné země, kde by byl z přímého dosahu legie. Pokud by ho čínské úřady přesto zadržely, hodlal se obrátit na československé velvyslanectví v Pekingu, kde by uvedl, že uprchl z cizinecké legie a že se chce vrátit do vlasti: Svůj odchod z cizinecké legie jsem maskoval tak, že jsem se opil, využil jsem příležitosti, kdy moje jednotka nebyla v akci, nevzal jsem s sebou žádné zbraně ani osobní majetek, abych v případě mého zadržení Francouzi mohl se vymluvit, že můj odchod od jednotky se stal v podnapilém stavu. Nepočítal jsem však s možností, že budu zadržen vietnamskou lidovou armádou, protože by to pro mne znamenalo bojovat po jejich boku proti Francouzům a cizinecké legii a nezajímal mě důvod válečného stavu a neviděl jsem v tom, kdybych bojoval po boku lidové armády, žádný svůj osobní prospěch. Neměl jsem také k vietnamské lidové armádě důvěru, jelikož jsem byl stále pod vlivem francouzské propagandy.[47]

Návrat do Československa

František Vaňhara pobýval u Vietnamců již od května 1949, Miroslav Surý vzápětí po něm, od září téhož roku, a poslední dva, Poláček a Zvoník, od ledna 1950. Všichni bez výjimky pak dle svých slov předali Viet Minhu informace o francouzských postech, na kterých sloužili.

Vaňhara byl umístěn do tábora v pohoří Tam Dao, vzdáleného od Hanoje asi 120 kilometrů. Společně s ním zde bylo okolo čtyřiceti Evropanů. Poté prošel ještě několika dalšími tábory. Posledním byl My Gia (Phong Au Phi), kam dorazil v prosinci 1949. Tábor se nacházel přibližně 100 kilometrů od čínských hranic a bylo v něm umístěno na 180 Evropanů a Afričanů.[48] Rovněž ostatní z naší skupinky prošli několika tábory. Surý se nejprve setkal s Vaňharou v táboře My Gia, kam v únoru 1950 dorazili i Poláček se Zvoníkem. Zbývá dodat, že někteří dostali za své přeběhnutí odměnu ve výši 1400 piastrů.

Josef Zvoník byl posléze přidělen do disciplinární čety, protože prodal část svých svršků vietnamským civilistům, aby si mohl opatřit alkohol. Život v trestné sekci byl tvrdý. Muži zde měli omezený pohyb i příděly jídla. Vaňhara se o něm později vyjádřil, že byl špatného charakteru, rád pil alkohol, měl brutální povahu a vždy se nepřátelsky vyjadřoval o lidovědemokratickém režimu v ČSR. Ještě v Číně se pokusil uprchnout zpět k Francouzům. Poláček později uvedl, že Zvoník vždy ostře vystupoval proti komunistům a nevěřil, že by kdy Vietnamci mohli porazit Francouze. Dále se měl vyslovit v tom smyslu, že i když se vrátí do Československa, uteče znovu.[49]


Zajatecká karta legionáře Oldřicha Prozra (do zajetí upadl 8. října 1950, do Československa se vrátil 7. dubna 1952).

První zmínka o zajatých Čechoslovácích se objevila 9. června 1950, kdy zástupce vietnamské vlády v Pekingu Hoang Van Hoan informoval o této skutečnosti tamní československé velvyslanectví. Již 22. června sekretariát ÚV KSČ doporučil uskutečnit repatriaci čtyř československých občanů z Vietnamu do vlasti. Svůj kladný postoj k celé akci posléze vyslovilo i ministerstvo národní bezpečnosti.[50] Záhy poté, 28. srpna 1950, byl vypraven repatriační transport do Evropy.[51] Ten sestával z 69 Němců, 15 Maďarů, 4 Čechoslováků, 4 Poláků a 2 Rumunů. Transport vedli tři vietnamští důstojníci. Jeho vedoucí, kapitán Viet Minhu, sdělil československému velvyslanci v Pekingu Františku Weiskopfovi, že propagační využití repatriace přeběhlíků a zajatců mělo pro vietnamskou armádu velký význam. Zatímco útěk z legie v severní Africe byl častým zjevem, nedalo se totéž říci o Indočíně. Nyní měl legionář vědět, že pokud přeběhne na vietnamskou stranu, nic se mu nestane. Naopak bude dopraven zpět do vlasti a bude se moci zapojit do normálního života.[52]

František Vaňhara chtěl zůstat ve Vietnamu, kde měl rodinu. Bylo mu však doporučeno, aby se vrátil domů. Později mu generální tajemník československého velvyslanectví v Pekingu Hašek sdělil, že by mohl možná zůstat v Číně, což by se ovšem dalo zařídit jen s velkými obtížemi. Ovšem po vítězství Viet Minhu mohl požádat, aby za ním jeho rodina přijela do Československa.


Dopis Ho Či Minovi, který za československé dobrovolníky ve Vietnamu napsal František Vaňhara

Cesta k čínským hranicím byla velmi těžká. Někteří repatrianti šli navíc bosi. Než se dostali k dopravním prostředkům, museli ujít téměř 300 kilometrů. Teprve 13. března 1951 dorazil celý transport do Pekingu, odkud pokračoval přes území Sovětského svazu. Po příjezdu do Moskvy se odpojili Němci a Poláci a v Kyjevě Rumuni. Čechoslováci a Maďaři pokračovali společně až na československé hranice, konkrétně do Čierné pri Čope, kde naše navrátilce převzali pracovníci Státní bezpečnosti, kteří s nimi odcestovali do Prahy. Do hlavního města dorazili 30. března 1951.[53]

Propagační využití akce „Vietnam“

Po příjezdu do Prahy vydalo Krajské velitelství Státní bezpečnosti Praha na všechny bývalé legionáře zajišťovací příkaz. Přesně ve 23:15 hodin 30. března 1951 byl s dotyčnými proveden zápis o zatčení v neblaze proslulé úřadovně StB v Bartolomějské 7. Výslechy začaly 6. dubna a skončily o pět dnů později. Každý z repatriantů byl vyslechnut pouze jednou (výjimkou byl Poláček, který absolvoval tři výslechy). Po skončení vyšetřování byli všichni z příkazu ministerstva národní bezpečnosti již 13. června 1951 propuštěni na svobodu s tím, že jejich případ bude propagačně využit tiskem a rozhlasem. To se také stalo.

Tisková konference, která se uskutečnila 22. června 1951, však byla pro Státní bezpečnost zklamáním. Vyslala na ni dva pracovníky, kteří uvedli, že zpočátku se o její průběh živě zajímal i západní tisk. Ovšem poté, co bývalí legionáři líčili zvěrstva imperialistických žoldnéřů ve Vietnamu a naopak odhodlání vietnamského lidu zvítězit v této válce, přestali projevovat zájem, začali se mezi sebou bavit a později několik z nich i odešlo.


Zajišťovací příkaz na Jána Poláčka

Do následující diskuze se nikdo ze západních novinářů nezapojil. Co se týkalo československých žurnalistů, pracovníci StB sice kvitovali, že měli plno dotazů, ale na druhou stranu byly jejich otázky příliš povrchní a příliš se zajímali o cizineckou legii. Zcela chybělo hlubší zaměření k politickým problémům Vietnamu, který se hlásil do tábora míru pod vedením Sovětského svazu. Tisková zpráva, která vyšla den poté v Rudém právu, byla podle nich rovněž příliš kusá[54] a postrádala konkrétní čísla a jména útvarů a důstojníků cizinecké legie, ač je všichni repatrianti označili a jmenovali. Závěrem orgány Státní bezpečnosti smutně konstatovaly, že většina našich novinářů ještě nedokáže dobře klást politické otázky tak, aby ...odpověď mohla přímo vyzdvihnouti rozdíl mezi imperialistickým (táborem) a táborem spějícím k socialismu, takže se jejich otázky zaměřily více k nesporně „zajímavým“ poměrům v cizinecké legii, než na poměry ve Vietnamu.[55]

Postskriptum – život v „Lidově demokratickém“ Československu

Po propuštění byli bývalí legionáři zaměstnáni v Loděnicích u Berouna, kde bydleli po dvou v místním internátě. Navíc byl ke každé dvojici přiřazen spolehlivý soudruh, který na ně měl politicky působit. Místní bezpečnostní orgány jim měly věnovat větší pozornost. Tím považovalo Krajské velitelství Státní bezpečnosti Praha akci „Vietnam“ za ukončenou.[56]

Na Josefa Zvoníka však politické působení spolehlivého soudruha příliš nefungovalo. Pouhých sedm měsíců po svém propuštění se pokusil o další útěk do zahraničí. Poněkud pikantně potom působí zpráva velitele 3. skupiny KS StB Praha ze dne 3. května 1951, ve které por. Kotnour k jeho osobě uvedl: Vzhledem k tomu, že kdyby se pokusil znovu o útěk do zahraničí, čekal by jej trest za zběhnutí z cizinecké legie, nenastává zde nebezpečí jeho útěku mimo ČSR.[57]

Zvoník nastoupil 1. listopadu 1951 vojenskou prezenční službu u 104. mechanizovaného pluku v Jincích, ze které již na Silvestra zběhl. Při pokusu o překročení státních hranic do Spolkové republiky Německo ho 10. ledna 1952 u obce Datlov zadržela hlídka Pohraniční stráže. Nižší vojenský soud v Táboře ho 8. května 1952 odsoudil k trestu odnětí svobody na čtyři roky, které si měl odpykat v Jáchymově.[58] Na základě amnestie byl Zvoník v září 1954 propuštěn na svobodu. V říjnu téhož roku měl opět nastoupit vojenskou službu. Do soustřeďovacího tábora pro povolance v Gottwaldově se však nedostavil. Naopak, orgány Krajské vojenské správy ho musely odvézt osobním vozidlem jak do soustřeďovacího střediska, tak později až na vlak, jelikož byl ve značně podnapilém stavu a chystal se při převozu k posádce zběhnout. Od té doby zůstával v zorném poli vojenské kontrarozvědky 52. technického pluku, u kterého sloužil.[59] I když u své jednotky prohlašoval, že ve vězení dostal „školu“, kterou by již nechtěl zažít, dostal se později opětovně do křížku se zákonem.


Záznam o tiskové konferenci v rámci akce „Vietnam".

Josef Zvoník se totiž nevzdal svého snu dostat se na Západ. Při pokusu o překročení hranic do Rakouska ho 23. ledna 1964 u obce Písečná zadržela hlídka Pohraniční stráže. Vyslýchající konstatovali, že má špatnou pracovní morálku (pracoval v Severočeských pekárnách), což bylo dáno dlouhodobým nadměrným konzumováním alkoholu. Ten byl i příčinou jeho rozvodu. Okresní soud v České Lípě 8. dubna 1964 odsoudil Josefa Zvoníka k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku.[60]

Další z naší skupinky, kdo se záhy dostal do střetu se zákonem, byl Ján Poláček. V červnu 1953 nastoupil na důl Fierlinger, kde se začal stýkat s Milanem Šamánkem. Ten měl podle pracovníků Státní bezpečnosti přijít na důl s úmyslem pracovat proti lidovědemokratickému zřízení a v Poláčkovi viděl ideálního spolupracovníka. Šamánek mu záhy sdělil, že na Slovensku existuje ilegální organizace Bílá legie a že on sám je ve spojení s vedením ilegálních skupin na Českomoravské vysočině. Očekával zvrat politických poměrů a navrhl Poláčkovi, aby zanechali práce na dole a odešli do Jeseníků, kde by založili ilegální skupinu. Koncem srpna 1953 Poláčka zatkli na Slovensku v okresu Čadca. Šamánka „dostali“ v polovině září téhož roku. Lidový soud v Kladně poslal 25. února 1954 Šamánka na tři roky do vězení, Poláčka na jeden rok. Další člen „skupiny“, Jiří Švarc, vyfasoval taktéž jeden rok a Helena Najmanová dva měsíce s podmíněným odkladem po dobu jednoho roku.[61]

Krajská správa Státní bezpečnosti Praha na konci října 1953 ve vyhodnocení práce operativy jménem npor. Patěka k případu uvedla: Pokud se týče práce odboru 1, je nutno poukázat na nedostatek pružnosti operativních orgánů, kteří případ zpracovávali, než byl předán zdejšímu odboru. Poláček sám oznámil na SNB ve Vinařicích chystaný útěk Šamánka a vše co věděl o jeho připravované činnosti. Toto hlášení bylo podáno prostřednictvím Okresního odboru StB Kladno odboru 1 KS-StB Praha zároveň s tím, že Šamánek uteče v srpnu po výplatě. (...) Hlášení však nebyla věnována patřičná pozornost a Poláčkovi bylo řečeno až se dozví den, kdy Šamánek chce utéci, aby to znovu přišel oznámit. Více se o Poláčka žádný nestaral a bylo snadné zeptat se na dole, kdy bude výplata a tak mohl být zjištěn den útěku Šamánka. Tím se stalo, že Šamánek v noci z 11. na 12. srpna 1953 za pomoci Poláčka utekl. Poláček si ráno 12. srpna uvědomil, že měl útěk oznámit a jelikož měl strach z následků, vydal se 12. srpna za Šamánkem.[62] Zbývá dodat, že Poláček po svém útěku na Slovensko uvedl na Okresním odboru ministerstva vnitra Čadca veškeré okolnosti trestné činnosti jeho samotného i Šamánka a Švarce.[63]


Vázací akt" Miroslava Surého ze dne 11. 1. 1956

Rovněž Miroslav Surý, který stejně jako další bývalí legionáři pracoval po návratu v dělnické profesi, se ocitl na krátký čas v zorném poli Státní bezpečnosti. Nejdříve jako osoba podezřelá z protistátní činnosti a posléze jako tajný spolupracovník StB. Okresní odbor ministerstva vnitra Karviná zavedl 30. srpna 1955 na jeho osobu evidenční svazek[64] pod krycím názvem „Vietnam“, který byl uzavřen 4. dubna 1956. Jako mnoho navrátilců z ciziny byl i Surý podezříván, zda ho nezískala ke spolupráci cizí zpravodajská služba, v tomto případě francouzská. Během šetření však nebyly k jeho osobě zjištěny žádné závadné poznatky. Naopak. Byl vyhodnocen jako tichý, skromný pracovitý člověk, který se nezajímal o politické dění.[65] Ještě před ukončením evidenčního svazku předložil 15. října 1955 ppor. Antonín Řihošek, referent 2. referátu OO-MV Karviná, návrh na vázání Miroslava Surého. To se uskutečnilo 11. ledna 1956. Pod krycím jménem „Navrátil“ Surý pracoval pro StB a získával informace z okruhu navrátilců.[66]

Ještě před podpisem spolupráce vyslovil několikrát obavy o život. Bál se, že na něho Francouzi „někoho“ pošlou a zavraždí jej pro dezerci z cizinecké legie. Tento strach se sice podařilo orgánům StB během jeho spolupráce přemoci, ale Surý se i nadále obával dekonspirace od osob, na které byl napojen. Prvních osm měsíců přicházel „Navrátil“ na schůzky pravidelně a zprávy podával písemně. Poté požádal o zproštění spolupráce, která mu působila velké obtíže. Jeho řídící orgán, ppor. Řihošek, uvedl, že odpor ke spolupráci pramenil z jeho skromné a málomluvné povahy. Z tohoto důvodu 31. ledna 1957 navrhl, aby byla spolupráce s „Navrátilem“ ukončena.[67] Na jejím základě nebyla žádná osoba realizována.[68]

Na závěr studie musím uvést, že se mi nepodařilo zjistit, zda je některý ze čtveřice mužů stále naživu, ani to, zda za Františkem Vaňharou přijela po skončení války jeho rodina.

Poznámky

[1] K 13. lednu 1949 mělo ve francouzské cizinecké legii sloužit 2000 československých mladistvých do věku 20 let. Viz Národní archiv (dále jen NA), fond (dále jen f.) Archiv ÚV KSČ, Mezinárodní oddělení ÚV KSČ 1945–1962, svazek (dále jen sv.) 21, archivní jednotka (dále jen a. j.) 75, Československá emigrace; zde přípis přednosty kabinetu ministerstva sociální péče sekretáři a vedoucímu mezinárodního oddělení ÚV KSČ Bedřichu Geminderovi ze dne 13. ledna 1949. Československému konzulovi v Marseille se podařilo zjistit počet československých občanů, kteří od ledna do srpna 1948 vstoupili do cizinecké legie, respektive narukovali do pevnosti legie St. Nicolas v přístavu Marseille. Jednalo se o 1314 mužů. Dalších 192 bylo ze zdravotních důvodů odmítnuto pro náročnou službu v cizinecké legii. Viz Archiv ministerstva zahraničních věcí (dále jen AMZV), f. Konzulární odbor 1945–1955, karton (dále jen k.) 167; zde zpráva konzulátu v Marseille na zamini ze dne 29. 9. 1948.

[2] Viz NA, f. Archiv ÚV KSČ, Politický sekretariát ÚV KSČ 1951–1954, sv. 68, a. j. 185, b. 6 a 40; zde návrh na zahájení masové agitační kampaně v záležitosti 500 Čechoslováků padlých v boji za zájmy francouzského „imperialismu“ v Indočíně ze 160. schůze politického sekretariátu ÚV KSČ dne 19. 11. 1953.

[3] Blíže KUDRNA, Ladislav: Bojovali a umírali v Indočíně. První vietnamská válka a Čechoslováci v cizinecké legii. Ústav pro studium totalitních režimů – Naše vojsko, Praha 2010, s. 243–250.

[4] Nejpočetnější byl druhý transport, ve kterém se nacházelo 21 československých občanů (třináct z nich padlo do zajetí, osm přeběhlo na vietnamskou stranu). Tento transport vyrazil na cestu na konci roku 1951 a 7. dubna 1952 dorazil do Československa. V únoru 1953 dorazil do vlasti další transport se třemi Čechoslováky (o dva z nich projevilo zájem Maďarsko). Po skončení bojů na indočínském bojišti vyslovilo ministerstvo vnitra souhlas s repatriací dalších tří československých občanů. V letech 1955–1956 se do vlasti vrátilo 90 bývalých cizineckých legionářů. Stalo se tak na základě prezidentské amnestie z 9. května 1955. KUDRNA, Ladislav: Bojovali a umírali v Indočíně, s. 243–250.

[5] Major Popov však velel partyzánské jednotce Za naši rodinu, která čítala na 500 mužů.

[6] Archiv bezpečnostních složek (dále jen ABS ), f. Vyšetřovací spisy – Centrála (dále jen MV-V), vyšetřovací spis a. č. V-190 MV, Ján Poláček a spol., akce „Vietnam“, list (dále jen l.) 2–9; zde protokol s Jánem Poláčkem ze dne 6. 4. 1951.

[7] Tamtéž, zde protokol s Miroslavem Surým ze dne 9. 4. 1951, l. 8–10.

[8] Zvoník měl být při výslechu pracovníky StB surově zbit, přestože jim sdělil veškeré informace o svém útěku. ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-673 MV, Osobní spis státněbezpečnostního vyšetřování proti Josefu Zvoníkovi, l. 13; zde zápis o výpovědi Jána Poláčka ze dne 1. 4. 1951.

[9] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-190 MV, Ján Poláček a spol., akce „Vietnam“, l. 17–20; zde protokol s Josefem Zvoníkem ze dne 6. 4. 1951.

[10] Tamtéž, zde protokol s Františkem Vaňharou ze dne 7. 4. 1951, l. 7–8.

[11] Zdravotní prohlídky před vstupem do cizinecké legie byly velmi přísné. V poznámce číslo 1 jsme si uvedli, že do legie se od ledna do srpna 1948 hlásilo plných 1506 československých mladíků, z nichž 192, tedy téměř 13 procent, nebylo ze zdravotních důvodů přijato. V této souvislosti je nutné si uvědomit, že v té době trvala válka v Indočíně už téměř dva roky a Francouzi byli vděčni za každého vojáka, kterého tam mohli poslat.

[12] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-190 MV, Ján Poláček a spol., akce „Vietnam“, l. 9; zde protokol s Františkem Vaňharou ze dne 7. 4. 1951. Je zajímavé, že o dvacet let později získalo mnoho agentů cizinecké legie další adepty pro službu na podobné sliby. František Vasil, který uprchl za hranice 2. 11. 1948, uvedl: V tomto táboře (poblíž Lince – pozn. aut.) jsem byl po dobu šesti dnů a viděl jsem, že bez peněz bych zde zemřel hlady, neboť se zde vyvářel jen eintopf, který jsme dostávali k obědu čtvrt litru, jakož i k večeři. (...) Během svého pobytu v lágru jsem zjistil, že tam dochází agent, který verboval do cizinecké legie. Rozdával konzervy, cigarety, čokoládu a různé jiné věci a sliboval mladým mužům krásný život ve francouzské cizinecké legii. Říkal, že ten, kdo se přihlásí, bude zařazen v Africe k policejním oddílům. ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-1666 MV, Pavel Gubáni a spol., podsvazek 1, l. 380–381; zde protokol s Františkem Vasilem ze dne 29. 9. 1952.

[13] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-190 MV, Ján Poláček a spol., akce „Vietnam“, l. 10; zde protokol s Jánem Poláčkem ze dne 6. 4. 1951.

[14] Někteří z těch, kteří byli získáni pro službu v legii, uváděli, že agenti dostávali i 400 marek.

[15] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-190 MV, Ján Poláček a spol., akce „Vietnam“, l. 14; zde protokol s Jánem Poláčkem ze dne 6. 4. 1951.

[16] Tamtéž, zde protokol s Miroslavem Surým ze dne 9. 4. 1951, l. 11.

[17] Tamtéž, zde protokol s Josefem Zvoníkem ze dne 6. 4. 1951, l. 21–24.

[18] Tamtéž, zde protokol s Františkem Vaňharou ze dne 7. 4. 1951, l. 11.

[19] Podrobněji KUDRNA, Ladislav: Bojovali a umírali v Indočíně, s. 50–52, 55–58.

[20] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-1666 MV, Pavel Gubáni a spol., podsvazek 1, l. 168; zde protokol s Imrichem Kováčem ze dne 24. 11. 1952.

[21] Tamtéž, podsvazek 2; zde dopis Ervína Páleše rodičům ze dne 31. 10. 1948.

[22] Tamtéž, podsvazek 1, l. 197; zde protokol s Rudolfem Němčekem ze dne 9. 10. 1952.

[23] KOENIG, Otakar: Pod cizí vlajkou. Kopie rukopisu v držení autora. Za její poskytnutí děkuji Leonidu Křížkovi. Tento text je v prakticky nezměněné podobě k dispozici na následujících internetových stránkách: KOENIG, Otakar: Pod cizí vlajkou. Vyprávění legionáře číslo 59060, http://www.militaria.cz/cz/clanky/valky-a-valecnici/pod-cizi-vlajkou.html (podle stavu k 27. 4. 2010).

[24] Vietnamská lidová armáda (VLA) však působila až v průběhu druhé vietnamské války (1965–1975). Jednalo se zřejmě o reminiscenci ve spojitosti s Československou lidovou armádou.

[25] V zásadě působily v průběhu první vietnamské války tři základní typy jednotek Viet Minhu (Viet Nam Doc Lap Dong Minh – Liga za nezávislost Vietnamu): 1. regionálně nejnižší měly na starosti určitý region; 2. tento typ sdružoval několik místních, regionálních jednotek. Taková jednotka již měla vojenskou strukturu. Působili v ní důstojníci z armády a zbytek tvořila domobrana; 3. regulérní armáda. Zpracováno podle sdělení etnologa a odborníka na vietnamskou problematiku Mgr. Karla Kučery.

[26] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-190 MV, Ján Poláček a spol., akce „Vietnam“, l. 19; zde protokol s Miroslavem Surým ze dne 9. 4. 1951.

[27] Tamtéž, zde protokol s Josefem Zvoníkem ze dne 6. 4. 1951, l. 28.

[28] Tamtéž, zde protokol s Františkem Vaňharou ze dne 7. 4. 1951, l. 12–15.

[29] SERGENT, Pierre: Les maréchaux de la Légion: l’odyssée du 5e étranger. Fayard, Paříž 1977. František Vaňhara nebyl jediným československým svědkem těchto událostí. Dalším byl například Sergent-chef Jan Šurý, příslušník 5. pěšího pluku cizinecké legie, který se zúčastnil těchto zoufalých bojů a následně přežil masakr zajatců. Mezi další patřil i Rudolf Svoboda, s nímž se Vaňhara poprvé setkal v roce 1934 ve Vietnamu. Podruhé pak v roce 1941 opět ve Vietnamu. Oba muži spolu sloužili až do roku 1945. Po japonském útoku ustupoval rotmistr Svoboda se svojí jednotkou k čínským hranicím. Přibližně 60 kilometrů od hranic upadl i se svými šesti muži do léčky nastražené Japonci, kteří je zajali. Následně jim odmítl nosit se svými muži střelivo a radiostanici. Japonský důstojník nechal všechny legionáře na místě postřílet. Svoboda měl utrpět pět zásahů do prsou. Po masakru přišli na místo civilní obyvatelé. Těžce zraněný Svoboda se pohnul a vesničané ho odnesli a vyléčili. Nakonec se dostal do Francie, odkud v roce 1947 napsal Vaňharovi do Vietnamu. ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-190 MV, Ján Poláček a spol., akce „Vietnam“, l. 38; zde protokol s Františkem Vaňharou ze dne 7. 4. 1951.

[30] MacDONALD, Peter: Cizinecká legie. Naše vojsko, Praha 2004, s. 89.

[31] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-190 MV, Ján Poláček a spol., akce „Vietnam“, l. 16; zde protokol s Františkem Vaňharou ze dne 7. 4. 1951.

[32] Japonská armáda se v Indočíně vzdala 15. srpna 1945.

[33] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-190 MV, Ján Poláček a spol., akce „Vietnam“, l. 16; zde protokol s Františkem Vaňharou ze dne 7. 4. 1951.

[34] Němci tvořili páteř cizinecké legie v průběhu první vietnamské války. Odhaduje se, že jich v té době prošlo legií okolo 40 tisíc. Mnoho z nich vstoupilo do legie, aby se dostali z bídných podmínek zajateckých táborů, další proto, že ve válce zničeném Německu nemohli najít práci.

[35] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-190 MV, Ján Poláček a spol., akce „Vietnam“, l. 20; zde protokol s Františkem Vaňharou ze dne 7. 4. 1951.

[36] Tamtéž, l. 19–20.

[37] KOENIG, Otakar: Pod cizí vlajkou.

[38] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-190 MV, Ján Poláček a spol., akce „Vietnam“, l. 16; zde protokol s Františkem Vaňharou ze dne 7. 4. 1951.

[39] Rozhovor autora s Karlem Mynářem z 6. února 2009.

[40] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-190 MV, Ján Poláček a spol., akce „Vietnam“, l. 19; zde protokol s Františkem Vaňharou ze dne 7. 4. 1951.

[41] Tamtéž, l. 21.

[42] Tamtéž, l. 21–25.

[43] Tamtéž, zde protokol s Miroslavem Surým ze dne 9. 4. 1951, l. 25.

[44] Tamtéž, l. 22–37.

[45] Tamtéž, zde protokol s Jánem Poláčkem ze dne 9. 4. 1951, l. 21–24.

[46] Tamtéž, zde protokol s Josefem Zvoníkem ze dne 6. 4. 1951, l. 29–31.

[47] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-673 MV, Osobní spis státněbezpečnostního vyšetřování proti Josefu Zvoníkovi; zde zápis o výpovědi ze dne 20. 2. 1952.

[48] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-190 MV, Ján Poláček a spol., akce „Vietnam“, l. 25–27; zde protokol s Františkem Vaňharou ze dne 7. 4. 1951.

[49] Tamtéž, l. 25–39. Viz rovněž protokol s Miroslavem Surým ze dne 9. 4. 1951, l. 38–39 a protokol s Jánem Poláčkem ze dne 9. 4. 1951, l. 25.

[50] AMZV, f. Teritoriální odbor (dále jen TO) – tajné 1945–1954, k. 1, Vietnam.

[51] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-190 MV, Ján Poláček a spol., akce „Vietnam“, l. 39; zde protokol s Miroslavem Surým ze dne 9. 4. 1951.

[52] AMZV, f. TO – tajné 1945–1954, k. 1, Vietnam; zde repatriace československých občanů z Vietnamu.

[53] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-190 MV, Ján Poláček a spol., akce „Vietnam“, l. 40; zde protokol s Miroslavem Surým ze dne 9. 4. 1951. Viz rovněž protokol s Františkem Vaňharou ze dne 7. 4. 1951, l. 28–29.

[54] Domnívám se, že pracovníci StB byli zbytečně kritičtí vůči redaktorovi Rudého práva, který podle mého názoru velice emotivně vylíčil osudy repatriantů a boj vietnamského lidu proti francouzským a americkým „imperialistům“. Viz Tisková konference s bývalými příslušníky francouzské cizinecké legie ve Vietnamu (šifra R. P.), Rudé právo, 23. 6. 1951.

[55] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-190 MV, podsvazek 1, l. 4; zde akce „Vietnam“ – tisková konference.

[56] Tamtéž, zde akce „Vietnam“ – skončení, zpráva ppor. Antonína Oplištila ze dne 18. 6. 1951, l. 3.

[57] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-190 MV, Ján Poláček a spol., akce „Vietnam“, l. 13; zde akce „Vietnam“ – zpráva o Josefu Zvoníkovi.

[58] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-673 MV, Osobní spis státněbezpečnostního vyšetřování proti Josefu Zvoníkovi.

[59] Tamtéž, operativní podsvazek 1 – Josef Zvoník.

[60] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-1871 MV, Vyšetřovací svazek proti Josefu Zvoníkovi.

[61] ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V-1888 MV, Skupinový spis státněbezpečnostního vyšetřování proti Milanu Šamánkovi a společní- kům, l. 71–72; zde protokol o hlavním přelíčení.

[62] Tamtéž, operativní podsvazek 2, l. 60–61; zde zhodnocení práce operativy odboru 1 ze dne 29. 10. 1953.

[63] Tamtéž, l. 18; zde Šamánek a spol. – zpráva.

[64] Evidenční svazek se zakládal na osobu, na niž orgánům ministerstva vnitra došly závažné kompromitující poznatky o její protistátní činnosti, které vyžadovaly pečlivé prověření.

[65] Evidenční svazek „Vietnam“ na Miroslava Surého, nar. 15. 12. 1926, zaveden 30. 8. 1955 pod r. č. 456, 4. 4. 1956 uložen do archivu pod a. č. 2046. ABS, Archivní pomůcky bezpečnostních složek, http://www.abscr.cz/cs/vyhledavani-archivni-pomucky (podle stavu ke dni 11. 5. 2010) Dále viz ABS, f. Agenturní svazky – Centrála (dále jen MV-TS), a. č. 830283 MV, osobní svazek agenta „Navrátila“.

[66] Jednalo se o následující osoby: Jaroslava Zbranka, který byl uvězněn za pokus o ilegální přechod hranic. Po uvěznění se mu podařilo utéct, přičemž zabil příslušníka Stráže vězeňské služby. Před svým útěkem do zahraničí se stýkal se Surým, který na dole Zápotocký v Lazích pracoval s jeho otcem. Dále měl Surý získávat informace k navrátilci Františku Vagačovi, bývalému příslušníku cizinecké legie, který se na základě amnestie prezidenta republiky vrátil do ČSR a byl v podezření, že byl získán ke spolupráci francouzskou rozvědkou. Dále bylo zjištěno, že se Surý stýkal s uprchlým Slavomírem Faulhamerem. Po svém vázaní se měl zaměřit na Vagače a otce Zbranka. Pokud by se podařilo zjistit adresy Zbranka a Faulhamera, měl k těmto osobám získávat informace. ABS, MV-TS, a. č. 830283 MV, osobní svazek agenta „Navrátila“.

[67] Oficiálně byl Miroslav Surý veden jako tajný spolupracovník StB od 25. 1. 1956 do 26. 3. 1957. Krycí jméno „Navrátil“, tajný spolupracovník: vlastním jménem Miroslav Surý, narozen 15. 12. 1926, OO-MV Karviná, r. č. 2524, 25. 1. 1956, a. č. 830283 MV, svazek ukončen 26. 3. 1957. ABS, Archivní pomůcky bezpečnostních složek, http://www.abscr.cz/cs/vyhledavani-archivni-pomucky(podle stavu ke dni 20. 5. 2010).

[68] ABS, f. MV-TS, a. č. 830283 MV, osobní svazek agenta „Navrátila“.

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔22.03.2011 📕17.711

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře