Odešel nejstarší žijící pilot 311. československé bombardovací perutě

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔19.03.2011 📕9.800

Autorův web : http://kudrnaweb.psm-net.cz/index.htm

Bez nadsázky můžeme konstatovat, že  pan plukovník Uruba prožil všechny klíčové okamžiky československých moderních dějin. Jako mladý muž zažil mnichovské události, které vyústily  v tragický 15. březen. Po pádu Francie prožil bouřlivé uvítání na  půdě Velké Británie. Patřil mezi zakládající členy legendární Třistajedenáctky. Zúčastnil se náročných operačních letů nad okupovanou Evropou a Třetí říší. Přežil téměř pět let v německých zajateckých táborech. Po únoru 1948 patřil mezi  nenáviděné „zápaďáky“. Zažil vnitřní katarzi po pádu totalitního režimu v listopadu 1989. Toto je jeho stručný příběh.

Rodinné zázemí

Petr  Uruba se  narodil 15.  prosince  1916 v obci Rusava, která patřila do politického okresu Holešov země Moravskoslezské. Jeho rodiče, Věra Urubová a Josef Vašík, pocházeli ze skromného sociálního prostředí. Jako dítě byl pokřtěn v českobratrské evan- gelické církvi a jeho nevlastní otec v něm od raného dětství pěstoval úctu k práci i sociálnímu uvědomění. Chudý valašský dřevorubec nemohl svému synovi  umožnit kvalitní středoškolské vzdělání. Po ukončení „měšťanky“ v roce  1931  absolvoval patnáctiletý Petr dvě třídy obchodního příručího. Ještě  předtím zasáhla do jeho života tragédie, když mu v roce  1930 zemřela maminka po  operaci středního ucha. Do dubna 1935 pracoval v Praze jako závozník u firmy Zátka. 

Vojenská služba za první republiky

V té době probíhala masová akce „1000 nových pilotů republice“, která měla po Hitlerově nástupu k moci umožnit zkvalitnění obranných možností Československé republiky. Petr Uruba neváhal a 1. září 1935 byl povolán do armády. Měsíc na to nastoupil do školy leteckého dozoru v Prostějově. Jako bombardovací pilot byl 31. března 1937 vyřazen ze základního leteckého výcviku. Poté nastoupil jako vojín – pilot k letce 73 Leteckého pluku 6 v Praze. Dva měsíce nato byl povýšen do  hodnosti svobodníka. U svého pluku absolvoval v roce 1938 noční výcvik bombardovacího letce a speciální  výcvik na  lehkém bombardovacím letounu Avia B-71, což byl licenčně vyráběný sovětský  letoun Tupolev SB-2 azároveň nejmodernější stroj ve výzbroji československého předválečného letectva. Kromě toho létal na spolehlivých, ale  již zastaralých jednomotorových dvouplošnících Aero Ab-101.


Avia B-71

Dne 1. června 1938 byl Petr Uruba povýšen  do  hodnosti desátníka a dva  měsíce nato ho přidělili k letcům ustanoveným k letům v noci.  Byla to doba zvýšeného ohrožení  republiky. Letky  73  a  74  Leteckého pluku 6 byly v době mnichovské krize dislokovány s největší pravděpodobností na letišti v Pardubicích. K žádné válce,  jak známo, však nedošlo. Dne 30. září 1938 byla Československu vnucena  mnichovská dohoda. Pro dvaadvacetiletého Urubu znamenal Mnichov skutečný duševní otřes. Mnoho let po této hanebné události sdělil: „Ten pocit, že jsme se nebránili, ten ve mně setrval dodnes. Poláci  se bránili, sice krátkou dobu, ale bránili! Měli jsme se bránit!“ Přesně na Silvestra 1938 byl Petr Uruba přemístěn k  letce  63 Leteckého pluku 2 Dr. Edvarda Beneše, která sídlila v Přerově.

Útěk do zahraničí

V den německé okupace desátník Uruba společně s poručíkem Fajtlem předali oficiálně stroje svého pluku německému důstojníkovi. Petr  Uruba zůstal v řadách letectva pouze do 1. dubna 1939, kdy byl z armády propuštěn na trvalou dovolenou. Za dobu své služby v Československu nalétal slušných 340 hodin. Mladý muž se nehodlal smířit s obsazením své vlasti a již 22. června 1939 se svým leteckým kolegou Karlem Kovářem překročil polské hranice, aby  se připojil k rodícímu se zahraničnímu odboji. Poláci zpočátku nejevili o naše letce zájem, a  proto Petr  Uruba odplul 29.  července lodním transportem do  Francie. Celkově bylo z Polska do Francie transportováno 485 letců, z celkového počtu 1177 vojenských osob. Zbývá dodat, že Petr Uruba byl jedním z 1265 československých letců, kteří dobrovolně odešli do  zahraničí, aby  se  zbraní v ruce  vybojovali svobodu své vlasti.


Svobodník letectva Petr Uruba

Ve Francii podepsal vstup do cizinecké legie, podobně jako dalších 448 jeho  kolegů ve zbrani. Dne 2. října 1939 byl Petr Uruba povýšen do hodnosti četaře československé armády. Krátce  předtím byl  26. září  přemístěn z Paříže na leteckou základnu v Pau, kde působil jako letecký instruktor pro výcvik střelců, navigátorů a  pozorovatelů. Stejně jako většina československých bombardovacích letců nestačil zasáhnout do západoevropského  tažení. Naopak, již  18. června 1940 byl společně s dalšími československými letci a vojáky evakuován z Bordeaux do  Velké  Británie. Celkově   bylo z Francie do britských přístavů evakuováno  932  osob z  celkového počtu zhruba 1000 československých letců, kteří se na jejím území nacházeli v době její kapitulace. 

Služba u 311. perutě

Po dramatickém útěku z poražené Francie nastoupil Petr  Uruba 29.  července  1940 službu u 311. československé bombardovací perutě, která oficiálně vznikla  2. srpna téhož roku. Ve stejný den byl povýšen do britské  hodnosti seržanta (Sergeant – Sgt.). Byla to doba, kdy Britové vyhráli na podzim roku  1940 bitvu o Anglii a v prosinci téhož roku  poprvé ve válce dosáhli drtivého pozemního vítězství v Libyi a na severoafrickém  bojišti proti fašistické Itálii. V rozmezí od  9. prosince 1940  do  6. února 1941 uskutečnil Sgt. Uruba, jako druhý pilot, cel- kem šest nebezpečných operací, včetně té poslední, osudné, kdy  osádka poručíka Františka Cigoše 6. února omylem přistála v okupované Francii. Nebyl  to  v té  době první ani ojedinělý případ. Navigační pomůcky měly  v roce  1940  hodně daleko  k perfektní navigaci v pozdějších válečných  letech. Zbývá rovněž otázka, zda Cigošova osádka nepadla do německé léčky. 


Svobodník letectva Petr Uruba

Kandidát na trest smrti Pro Petra Urubu nastala více než čtyřletá zajatecká kalvárie, kterou  mohl, stejně jako  ostatní českoslovenští letci  v zajetí, zaplatit svým  mladým životem. S první zajatou osádkou „Třistajedenáctky“ (24.  září 1940) zacházeli Němci otřesně a chtěli na  ni aplikovat § 91a říšského zákoníku (pozdvihnutí zbraně proti „mateřské“ Říši, nedovolené ozbrojování apod.), podle kterého mohl být vynesen pouze jediný trest, a to trest smrti. Na ostrý britský zákrok od tohoto kroku nacisté ustoupili, přesto však byla česká část osádky poručíka Karla Trojáčka  déle  než  rok  držena v nelidských podmínkách berlínské věznice Tegel.  Namále měla i Cigošova osádka, která pouze na  rychlý  a  efektivní zákrok SBO (Senior British Officer  – užebně nejstarší britský důstojník) podplukovníka  Daye nebyla předána k výslechu na Gestapo, ale po deseti dnech strávených v Dulag Luftu byli letci transportováni do zajateckého tábora Stalag  Luft I v Barthu.


Bouřlivé uvítání Čechoslováků v Liverpoolu

V Barthu se  Petr  Uruba společně s Gustavem Kopa-lem pokusili o neúspěšný útěk ze zajetí. Poté se již Sgt. Urubovi nenaskytla šance k útěku a jeho  osobní boj proti  Němcům spočíval v pasivní rezistenci a podrývání morálky strážných. Vše nasvědčovalo tomu, že českoslovenští letci přečkají válku v zajetí bez úhony. Pak ovšem přišel nezdařený atentát na Adolfa Hitlera (20. července 1944) a nacisté se rozhodli definitivně vyřešit „českou otázku“ týkající  se našich zajatých letců. V rozmezí července až září  1944  bylo  na pražskou úřadovnu Gestapa převezeno ze zajateckých táborů 24  československých letců. Nechyběl mezi  nimi ani Petr Uruba. Po skončení výslechů si každý  z nich vyslechl stejný rozsudek. Podle zákonů Říšské branné moci, § 91a, měl být každý z nich potrestán smrtí provazem.


Skupina československých zajatých letců v táboře Stalag Luft I v Barthu, únor 1942. Zleva: Sgt. Petr Uruba, Sgt. Emanuel Novotný, Sgt. Gustav Kopal, Sgt. František Knotek a Sgt. Augustin Šesták. Všichni od 311. perutě

Po vyslechnutí rozsudku byli letci převezeni  do  „domečku“ na  Hradčanech, kde měli čekat na převezení před Říšský vojenský  soud v Torgau. Britové  však  nelenili a prostřednictvím ochranných mocností docílili v září 1944 převoz letců do zajateckých táborů. Němci se však rozhodně nechtěli vzdát použití §  91a vůči  našim letcům. Dvacet československých letců bylo  následně umístěno do přísně střeženého zajateckého tábora Oflag IVC v Colditzu, kde měli  čekat na  předvedení k Nejvyššímu válečnému soudu v Torgau. Nechyběl mezi nimi ani W/O Petr Uruba (Warrant Officer – rotmistr). Byl to depresivní boj s časem, který na Vánoce 1944 vyústil ve velkou duševní krizi letců. Právě tehdy se „šeptandou“ dozvěděli, že mají být popraveni bez soudu. Pokaždé, když uviděli na nádvoří hradní pevnosti civilistu, mysleli, že si přišel pro ně a nastal jejich konec. Letci nevěděli, že počátkem února 1945 bylo namáhavé úsilí Britů korunováno úspěchem. Německá strana přistoupila na kompromis, že soud s českými „zrádci“ proběhne až po vítězném skončení války. Vítězném myšleno pro Němce! Českoslovenští letci však dál žili v tíživé nejistotě, neboť nevěděli, zda nebude další den jejich poledním. Vytoužený konec nejistot  přišel 16. dubna 1945, kdy americké jednotky 63. pěší divize generála Hodgese osvobodily Colditz.

Důstojníkem letectva v poválečném Československu

Petr Uruba byl společně s kamarády letecky dopraven do Anglie, kde se snažil dát dohromady. Nejprve strávil několik týdnů u rehabilitační  lékařské jednotky, než  mohl opět vzlétnout s letounem. V rámci osvěžovacího kurzu absolvoval v červenci 1945, po více než čtyřech letech, let na cvičném letounu Tiger Month. Poté, co přišlo po několikatýdenních urgencích povolení k návratu do  osvobozené vlasti, zúčastnil se i podporučík letectva Petr  Uruba (do důstojnické hodnosti byl povýšen 10. června 1945) 21. srpna 1945 slavnostního defilé letců z Anglie pražskými ulicemi za bouřlivých ovací nadšených obyvatel. Kdo z nich tehdy mohl tušit, že nastala jejich labutí píseň? Na vrcholu oslav nikdo nepomyslel na to, jak rychle přijde pád těchto mužů v modrém.

Po návratu do Československa se ppor. Uruba plně zapojil do výstavby československého poválečného letectva. Do  září 1945  sloužil  u 311. československé bombardovací perutě v Praze na ruzyňském letišti, poté do února 1946 absolvoval kurz učitelů létání v Olomouci, následovala služba u leteckého učiliště v Prostějově, kde do prosince 1946 působil jako učitel létání, a poté měsíc trvající služba v Olomouci. Vše vypadalo pro mladého důstojníka více než nadějně. Navíc se mu dařilo i v osobním životě.

V prosinci 1945 se Petr Uruba poprvé setkal s Dobromilou Sommerovou. Netrvalo dlouho a  dne 8. června 1946  se konala svatba. Po roce, 23. července 1947, se jim narodila dcera Alice. Oba  manželé prožívali nejšťastnější chvíle svého života.


Svatební foto Petra a Dobromily Urubových

Bytová krize vyhnala Petra Urubu dočasně z armády. Baťova letecká společnost mu přislíbila byt za jeho služby. Pracovní zařazení u Bati ho zavedlo až do dalekého Alžírska, kde působil od dubna do července 1947. Začátkem srpna téhož roku se Petr Uruba vrátil do armády. Byl zařazen k leteckému učilišti v Olomouci, kde zastával významnou pozici instruktora létání ve škole pro učitele létání. Vánoce roku 1947 byly na dlouhou dobu poslední, které manželé Urubovi prožili v klidu. 

Život v komunistickém „ráji

Po Únoru mohli začít  komunisté naplno s čistkami v armádě. Jejich předmětem se stali důstojníci jak ze západní, tak východní fronty. Ostatně, „zápaďáci“ byli již brzy po návratu do  Československa předmětem zájmu Reicinova Vojenského obranného zpravodajství. Byl to právě Bedřich Reicin, který 28. ledna 1949 sestavil seznam 137 bývalých   příslušníků RAF, kteří  měli  být k 1. únoru 1949 postaveni mimo službu. Nechyběl mezi nimi ani kapitán letectva Petr Uruba (do  této   hodnosti byl  povýšen 3. srpna 1946). Nakonec zůstalo v letectvu sloužit okolo 13 „zápaďáků“ (jejich počet se dvojnásobně zvýšil v průběhu druhé poloviny šedesátých let v rámci rehabilitací) ze 444, kteří po válce zůstali sloužit v armádě.

Petr Uruba se stal ze dne na den „zápaďákem“, tedy vyvrhelem společnosti, který za války bojoval v Anglii za zájmy kapitalismu. Následovala špatně placená manuální práce  ve  skladu. Byl to  velký  sociální skok směrem dolů. Podobně na tom byli jeho váleční kolegové, kteří udělali jedinou chybu – přežili, neboť jak se svého času vyjádřil jeden kádrovák: dobří vojáci  padli! V lednu 1950 se stal „zázrak“. Petr Uruba nastoupil službu v národním podniku Svitlet  Gottwaldov – Otrokovice jako dopravní pilot. Komunisté prováděli po  únoru 1948  čistky i mezi letci ze Západu, kteří pracovali v Československých aeroliniích. Nemohli je však vyhodit podobným způsobem jako  letce z armády, protože by ohrozili chod aerolinií. Z tohoto důvodu i v roce 1950 tvořili letci z Anglie páteř dopravního letectva.

Hlavní důvod zájmu o bývalého „zápaďáka“ byl vcelku prozaický. Svitlet postrádal zkušené piloty a Petr Uruba byl vynikajícím letcem. Štěstí však netrvalo dlouho. Po úletu  tří Dakot 24. března 1950 do  Erdingu dospěli pracovníci Státní bezpečnosti, re-spektive ÚV KSČ, k závěru, že nastal čas zbavit  se  v aeroliniích  bývalých příslušníků RAF. Ke dni  21. dubna 1951 pak byl u ČSA rozvázán poměr se všemi členy  létajícího personálu, kteří za války sloužili v Anglii. Petr Uruba byl od dopravního letectva vyhozen již koncem října 1950. Posléze mu byla nabídnuta práce „odpovídající“ jeho kvalifikaci, tedy práce pomocného dělníka.


Poválečné foto Petra Uruby jako kapitána československého letectva

V rámci akce  „B“ následovalo v lednu 1951, za mrazivého počasí, vystěhování do vyhnanství na Rusavu. Podobně postiženy byly stovky bývalých důstojníků, kteří byli po Únoru vyhozeni z armády. Od července 1951 do května 1963 pracoval Petr  Uruba v dělnických profesích. Jediným pozitivem bylo, že se v roce 1956 dostal za svou rodinou do Olomouce, která tam žila již od září 1955, kdy se paní Urubová musela starat o svou nemocnou matku.


Petr Uruba jako podplukovník československého letectva

Zápaďáci“ byli předmětem zájmu Státní bezpečnosti prakticky ihned po Únoru. Začátkem padesátých let se vyprecizoval postup pracovníků bezpečnosti vůči „bývalým lidem“. V šedesátých letech se v této činnosti pokračovalo, přičemž byl pracovníky StB vypracován celkový přehled o činnosti našich letců za války v Anglii, kde nechyběla ani charakteristika dotyčného pilota. Pokračovalo se ve zpracování objektových svazků týkajících se vojáků ze západní fronty. Přičemž můžeme konstatovat, že zájem ze strany StB o bývalé  letce  ze Západu potom prakticky trval až do osmdesátých let. A jaký byl důvod zájmu pracovníků bezpečnosti o bývalé příslušníky RAF? Zcela prozaicky nesmyslný. Byli sledováni jako potenciální příslušníci britské zpravodajské služby (Intelligence Service).  Předmětem zájmu StB se stal i Petr Uruba se svou rodinou. Paní Urubová vzpomíná, jak museli po přestěhování do Olomouce pravidelně v jednu hodinu ráno rozsvěcet světla  ve svém  bytě,  aby estébáci věděli, že neutekli za „kopečky“. Při jednom z výslechů na místní úřadovně StB se Petr Uruba vrátil v hrozném stavu. Byl tak zmlácen, že nemohl pomalu ani chodit. 

Rehabilitace a návrat do armády

V druhé polovině roku  1963 začali  letci ze Západu pomalu zvedat své hlavy.  Přispěl k tomu nový oficiální kurz  ÚV KSČ. V září 1963 začala na MNO pracovat rehabilitační komise, která se měla zabývat nápravou křivd na úseku armády po únoru 1948. Do 31. prosince 1965 se rehabilitace dotkla minimálně 130  bývalých příslušníků  RAF. Předmětem částečné rehabilitace se  stal i Petr Uruba, který byl povýšen do hodnosti majora a byl navržen k reaktivizaci do a mády. Zbývá dodat, že pracovníci StB byli o průběhu  rehabilitací v roce  1963  podrobně  informováni agenty právě z řad bývalých letců z Anglie.


Šťastné chvíle s rodinou

V letech 1968-1969 tak  byli do  armády znovu přijati minimálně tři letci ze Západu. Byl mezi nimi i Petr Uruba, který byl 1. února  1969  přijat za  důstojníka z  povolání v hodnosti podplukovníka. Místem jeho  působiště se stala  Hlavní správa letectva a vojsk PVOS (Protivzdušná obrana státu) s určením funkce tlumočníka a překladatele Takticko-technických kurzů Vyššího leteckého učiliště v Prešově u Košic. V rámci svého zařazení byl dokonce 12. srpna 1969 vyslán  jako  tlumočník do  Sýrie  při  výcviku tamních pilotů. Úkol  skončil 5.  března 1970, kdy se vrátil do Československa.


Manželé Urubovi, prosinec 2007

Návrat do probíhající normalizace byl poněkud šokující. Dobře si uvědomoval, že se z něho pomalu stává   opět onen „zápaďák“, a to i přesto, že jeho  nadřízení s ním byli spokojeni. Již 31. prosince 1971  byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání. 

Post skriptum

Pan Uruba měl to štěstí, že se dočkal změn po  roce  1989, v jejichž rámci byl plně rehabilitován a  povýšen do  hodnosti plukovníka. V červnu 2004 byl pozván na 60. výročí vylodění spojenců v Normandii a z rukou prezidenta Chiraka převzal Řád rytíře Čestné legie. Od prosince roku 2007 byl pan plukovník Uruba trvale  upoután na  nemocniční lůžko.  Číše  osudu se  naplnila ráno 1. března 2009. Já jen  tiše dodávám: PER ARDUA AD ASTRA! (UTRPENÍM  KE HVĚZDÁM: motto RAF).

Uveřejněno s laskavým svolením autora. 
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 4/2009 vydavatelství Naše Vojsko

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔19.03.2011 📕9.800

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře