Zapomenutá bitva u Rozvegova z 6. ledna 1939

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔15.03.2011 📕10.302

Autorův web : http://kudrnaweb.psm-net.cz/index.htm

Branná hotovost státu trvala oficiálně od 20. května do 15. prosince roku 1938, kdy skončila demobilizace armády po tragickém vyústění mnichovské krize, přesto však boje na československých hranicích neskončily. Naopak. V prvních měsících roku 1939 se stala nejvíce exponovanou částí hranic hranice maďarská, na které se českoslovenští vojáci a příslušníci finanční stráže často střetávali s maďarskými teroristy, které v březnu 1939 nahradila při vpádu na Podkarpatskou Rus maďarská armáda.

Zbývá dodat, že při vykonávání vojenské služby  za branné pohotovosti státu v roce 1938 padlo nebo zahynulo 262 vojenských příslušníků Československa. Zraněno bylo 316  osob,  nezvěstných, tedy  těch, kteří upadli do zajetí, bylo 45. Přímo v boji potom, dle mého výzkumu, padlo 64 československých vojáků, což činilo 24 procent veškerých fatálních ztrát. V boji bylo zraněno minimálně 138 vojáků,  ale skutečný počet se bude pravděpodobně blížit číslu 170 vojáků, z toho důvodu, že se pravděpodobně nezachovalo hlášení zraněných od VII. sboru Zemského vojenského velitelství Bratislava.


Sudetští Němci vytvořili v době mnichovské krize tzv. freikorpsy, které byly financované z Berlína a vycvičeny německými instruktory. Freikorpsy v průběhu krize terorizovaly české pohraničí, stejně jako v prvních měsících roku 1939 maďarští teroristé na maďarsko – československé hranici

Za těmito suchými čísly se skrývalo  nejedno lidské drama a osudové rozhodnutí. Tito padlí  by jistě nesouhlasili se všeobecně zvulgarizovaným názorem, který často rezonuje v našem prostředí, a to tím, že Češi jsou národem Švejků. Tito „Švejkové“ a jejich  následovníci, kteří  v průběhu roku 1939 bojovali s Maďary a později na fakticky všech frontách druhé světové války, si jistě zaslouží mnohem více, než naší pouhou pozornost. 

Arbitrážním výrokem nacistického ministra zahraničí Ribbentropa a jeho  italského kolegy Ciana vyneseného 2. listopadu 1938 ve Vídni bylo ukončeno zdlouhavé jednání o československo-maďarské hranici. Podle protokolu podepsaného zástupci nacistického Německa, fašistické Itálie,  hortyovského Maďarska a ČSR mělo  demokratické Československo odstoupit ve dnech 5. – 10. listopadu 1938 značnou část svého území Maďarsku. Jednalo se o téměř polovinu Podkarpatské Rusi včetně Užhorodu a podstatnou část jižního a východního Slovenska. Celkem to bylo 11 927 km2 s více jak 1 milionem obyvatel.


Kulometné družstvo československé armády. Poměrně kvalitní armádní výzbroj naší armády umožnila v mnoha případech odrazit útok německých či maďarských teroristických oddílů

Toto řešení však Maďarsko neuspokojilo. Jeho ambicí bylo zabrat celou Podkarpatskou Rus, a kdyby to Německu nevadilo, tak i celé zbývající slovenské území, aby se tak konečně naplnila vize společných hranic se spřáteleným Polskem. I na tak okleštěném území dále existoval československý stát a jednotky Stráže  obrany státu (SOS), společně s kamarády od finanční stráže, musely nové  hranice chránit. Jak se záhy ukázalo, byl to velmi náročný úkol.


Českoslovenští vojáci u jednoho z mnoha pohraničních bunkrů

Jednotky SOS i finanční stráž měly poměrně slušnou síť svých informátorů a to i na území zabraném Maďary. Zanedlouho tak bylo zjištěno, že v Užhorodě bylo připraveno okolo 1 500 hortyovských vojáků k teroristickým přepadům a narušení nově  vytyčených hranic. Maďarští teroristé měli navíc slíbeno od náčelníka maďarské zpravodajské služby rytmistra Kálmara 1000 pengö (asi 5 000 Kč) za každou polní československou stráž, kterou zničí nebo zajmou.

Jak vzpomíná jeden z členů SOS: „Teroristé  vzhledem k jejich  početní převaze mohli své útoky  provádět na směny, jedni před půlnocí a druzí po půlnoci, což také dělali, a tím naše lidi vyčerpávali. Nebylo u nás záloh, a proto byla naše rota (SOS Užhorod), sestávající se ze 108 příslušníků četnictva, 99 policistů, 36 příslušníků finanční stráže s jedním úředníkem a 56 vojínů pěchoty, stále  nasazena a lidé si mohli odpočinout jen ve dne ve svých polních ubikacích.


Československé kulometné hnízdo na hranicích

Již 6. ledna 1939 utrpěla československá armáda v boji s maďarskými separatisty svoje doposud nejtěžší ztráty. Toho dne došlo k těžkému boji zejména mezi příslušníky pěšího pluku 6 a roty Razošín Stráže  obrany  státu (oba  útvary náležely do  VI. sboru Zemského vojenského velitelství Bratislava) a maďarskými teroristy. V průběhu bitvy u Rozvegova pod kótou 127 padlo pět československých vojáků. Jeden z nich, vojín Jan Slanina, byl těžce raněn do hlavy, a poté zavlečen do Mukačeva. Podle  slov svého velitele bojoval statečně do vysílení přes  své těžké zranění. Ještě v agónii křičel: „Já jsem Čech!“ Dalších pět vojáků bylo v témže boji zraněno, z toho čtyři velmi těžce.


Obrněný automobil vz. 30, který musel být opuštěn, když po náledí sjel do příkopu, a byl ukořistěn Maďary

Maďarský útok  odrážela rovněž baterie dělostřelectva poručíka Viléma  Svobody. Maďaři se však nehodlali lehce vzdát a zahájily  další  útok. Dobře vedená palba z československé strany je  však vrátila zpět do výchozího postavení. Jeden z mužů jednotky SOS Užhorod, František Vysloužil, vzpomíná na osudové střetnutí: „Dne 6. ledna 1939 jsem se zúčastnil v družstvu vrchního strážmistra Lukeše aktivně útočného boje  o mukačevské předměstí Rozvegovo.  Tento boj, jenž byl veden na rozkaz mně neznámého vojenského důstojníka, skončil během asi půl hodiny naším vítězstvím nad Maďary, čili vyhnáním maďarských jednotek z Rozvegova. Dobyté území jsme  ale záhy  museli na vyšší rozkaz předat Maďarů.


Pohřeb maďarských důstojníků v Mukačevě, kteří padli při rozvegovském incidentu

Další velké kolo bojů se na Podkarpatské Rusi odehrálo především ve dnech 14. až 16. března 1939, kdy se maďarská armáda rozhodla anektovat toto území a připojit ho přímo  k Maďarsku. Část československých vojenských jednotek se postavila na odpor (SOS, finanční stráž, 12. pěší divize generála Olega Svátka)  a odehrála se opět nejedna lidská  tragédie. Dne  16. března 1939 dokončila obsazení země maďarská vojska a připojila ji k Maďarsku jako autonomní území Karpatsko. Po skončení války bylo území připojeno k Sovětskému svazu, ale to už je jiná historie...

Padlí českoslovenští vojáci u Rozvegova 

Hodnost Jméno a příjmení  Datum narození Jednotka Poznámka
Vojín Eliáš Kolačuk 1915 1. rota pěšího pluku 36 Jeho mrtvola byla zavlečena do Mukačeva.
Vrácena 11. 1. 1939
Vojín František Vystrčil 1915 1. rota pěšího pluku 36  
Vojín Antonín  Kopeček 1915 2. rota pěšího pluku 36  
Vojín Jan Slanina 1915 2. rota pěšího pluku 36 Pohřben v Mukačevu
Respicient  Josef Tyšer 1893 SOS Rozvegovo, rota  Razošín Ženat, 1 nezaopatřené dítě

Ranění českoslovenští vojáci u Rozvegova

Hodnost Jméno a příjmení  Datum narození  Jednotka Poznámka
Vojín Josef Červenka 1914 1. rota pěšího pluku 36 Průstřel kolena, těžké zranění 
Vojín Alois Čižmář 1916 1. rota pěšího pluku 36 Průstřel stehenní kosti, těžké zranění 
Vrch. resp. Antonín  Kopeček 1896 SOS Rozvegovo, rota  Razošín Těžké zranění trvalých následků
Strážmistr  Antonín Kohel 1893 SOS Rozvegovo, rota  Razošín Prostřelena pravá ruka, stehno, těžké zranění
Vojín  František Novotný 1893 2. rota pěšího pluku 36  

Uveřejněno s laskavým svolením autora. 
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 2/2009 vydavatelství Naše Vojsko

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔15.03.2011 📕10.302

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře