Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 12.)

Autor: Karel Oktábec 🕔︎︎ 👁︎ 25.804

XII. část

Václav Koranda a jeho věrní v Plzni očekávali příchod Ježíše Krista stále netrpělivěji. Zásob ubývalo, královské vojsko znemožňovalo jejich doplnění a kněží se právem začali obávat, že i ta nejohnivější kázání o spáse duší budou brzy přehlušena kručícími žaludky posluchačů.

Když nadešel 14. únor 1420, nestalo se pochopitelně nic. Ježíš Kristus se nedostavil. I „neučeným, hloupým a prostým“ došlo, že to s tou nadějnou budoucností vypadá všelijak. Naštěstí měli své kazatele, kteří jim - s intelektuální pružností, jež bývá vlastní všem učeným a nehloupým - vysvětlili, že Kristovo království samozřejmě přijde teprve po vojenském vítězství věrných křesťanů nad Antikristem, a že oni to vlastně říkali od začátku...

Reklama

Zatímco plzeňští chiliasté měli sice hlad, ale před zimou (byť byla toho roku zvláště mírná) je chránily střechy městských domů, jejich jihočeští souvěrci na tom byli podstatně hůř. Od Husova pobytu na Kozím hrádku bylo jejich střediskem městečko Sezimovo Ústí, patřící Husovu ochránci Janovi z Ústí. Mnozí kališničtí kněží zde přebývali i po Husově smrti a hádali se nejen mezi sebou, ale i s katolickými mnichy místního dominikánského kláštera tak dlouho, až je pan Oldřich, bratr mezitím zesnulého Jana z Ústí, všechny vyhnal. Po několikadenním skrývání v okolních lesích se dohodli s Oldřichovým synovcem panem Prokopem z Kamenice, sebrali houf věrných sedláků a pod velením zvoníka Hromádky dne 21. února 1420 Sezimovo Ústí přepadli a dobyli.

Po několika dnech dobyli i nedaleký hrad Hradiště, vybudovaný na strmém ostrohu nad soutokem Lužnice a Tismenického potoka a patřící tentokrát Prokopovu staršímu bratrovi Janovi. Hrad podle dohody odevzdali panu Prokopovi a sami se usadili ve zbytcích rozbořeného města, které k němu přiléhalo. Tak vzniklo proslulé Hradiště hory Tábor, budoucí centrum a symbol husitství.

Pro urychlení rozvoje města nechal zvoník Hromádka rozbořit Sezimovo Ústí a vyzval jeho obyvatele, aby se přestěhovali do Tábora. Což většina z nich (nepochybně dobrovolně a s nadšením) učinila. Přesto jich k úspěšné obraně bylo málo.

Naštěstí vznik nového střediska obránců boží pravdy přišel vhod i hladovějícím obráncům Plzně, pohasínajícího Města Slunce. Vzhledem k pokračující blokádě byla jejich situace nelehká. Navzdory nepopiratelné výmluvnosti Václava Korandy nedokázala totiž většina (rodilých) plzeňských bratří a sester strávit skutečnost, že slibované království Kristovo se jaksi nedostavilo, a že je tedy nezbytné se o ně přičinit dalším bořením církevních objektů, vypalováním objektů světských a zabíjením křesťanů s odlišným názorem na pití či nepití mešního vína...

Mladý a naivní pan Břeněk Švihovský možná stále ještě věřil fantasmagoriím kazatelů, naproti tomu starý a ostřílený žoldnéř Jan Žižka z Trocnova byl realista. Věděl, že žádné město nelze udržet proti vůli většiny jeho obyvatel. Počátkem března 1420 odeslal proto podstatnou část svých božích bojovníků na pomoc Táboru a při první příležitosti uzavřel s obléhajícím vojskem panské jednoty smlouvu, zaručující těm zbývajícím volný odchod a zůstávajícím obyvatelům Plzně svobodné přijímání z kalicha.

Plzeňští měšťané tohoto svého privilegia nikdy nevyužili (město se naopak – po této relativně krátké zkušenosti s husitskými kazateli a jejich královstvím božím na zemi – stalo do budoucna pevnou baštou katolicismu), nicméně Jan Žižka a jeho poslední čtyři stovky věrných mužů, žen a dětí vyrazili 23. března 1420 s dvanácti vozy a devíti jízdními koňmi směrem na Tábor.

Reklama

V cestě se jim – smlouva nesmlouva – pokusil zabránit Bohuslav ze Švamberka, stále ještě frustrovaný svým „nevítězstvím“ u Nekměře. Tentokrát si pro jistotu opatřil spojence, jmenovitě kutnohorského mincmistra Mikeše Divokého z Jemniště, Petra Konopišťského ze Šternberka a převora strakonických johanitů Jindřicha z Hradce. Spojené panské vojsko o síle dvou tisíc obrněných jezdců dostihlo necelé čtyři stovky Žižkových a Švamberkových božích bojovníků odpoledne 25. března 1420 u jihočeské Sudoměře.

Se svým vytříbeným citem pro terén zvolil Jan Žižka k obraně trojúhelníkový prostor, ohraničený na severu rybníkem Markovec, na jihu vypuštěným rybníkem Škaredý a na východě osvědčenou vozovou hradbou. Nepoučitelní „železní páni“ si neodpustili svůj oblíbený čelní útok, který – stejně jako u Nekměře – ztroskotal na palbě obránců a na neschopnosti jízdy překonat sražené a dohromady svázané vozy.

Protože si útočníci pro nedostatek místa k rozvinutí navzájem překáželi, někteří sesedli s koní a pokusili se napadnout nepřítele z boku, přes vypuštěný rybník Škaredý. Vzhledem k váze své zbroje již po několika krocích uvízli v bahně. Železem neobtížení kališníci, kteří vzápětí vyrazili do protiútoku, je bez větších obtíží pobili. Sotva se však boj přenesl na pevnou zem, situace se obrátila a asi třicet Žižkových božích bojovníků bylo obklíčeno a zajato. Zmatenou bitvu pak ukončila náhlá podvečerní mlha, která společně s přicházejícím soumrakem další boj znemožnila. Pan Bohuslav ze Švamberka utrpěl další „nevítězství“ a se svými spojenci opustil bojiště...

Obě strany utrpěly značné ztráty, a to dokonce i mezi nejvyššími veliteli. Pan Břeněk Švihovský z Riesenberka padl při protiútoku, johanitský velmistr Jan z Hradce byl zasažen střelou do nohy a zemřel o několik dní později na otravu krve. Jan Žižka z Trocnova se stal nejen faktickým, ale i formálním velitelem a bez dalších potíží dovedl svůj prořídlý houfec do zaslíbeného Hradiště hory Tábor.

Mezitím král Zikmund vyřešil své říšské problémy a přistoupil k řešení problémů českých. Začal oznámením, že se ještě před oficiální korunovací ujímá vlády a že jeho prvořadou povinností je obnovit v Čechách pořádek a poslušnost ke katolické církvi. A aby ukázal, jak si ten pořádek a poslušnost představuje, dal 6. března popravit 28 vratislavských konšelů, kteří se roku 1418 zúčastnili podobného městského převratu, jaký o rok později provedl v Praze Jan Želivský.

Krátce na to byl ve Vratislavi veřejně mučen a nakonec upálen Jan Krása, věnečník z Nového Města pražského. Důvodem jeho popravy byla skutečnost, že se veřejně zastával českých stoupenců Husových myšlenek. Dva dny po jeho smrti (17. března 1420) vyhlásil papežský legát Fernando, biskup Lucký, v Zikmundově přítomnosti křížové tažení „k vykořenění Viklefistův, Husitův a jiných kacířův“.

Zikmundův úmysl vstoupit do země, jež se stala jeho legitimním dědictvím, „v čele křižáků odměňovaných odpustky za zásluhy, jichž si dobudou v boji proti kacířům, křižáků Němců především, musil jeviti se Čechům, podobně jako upálení Krásovo, provokací přímo neslýchanou – byli to přece právě Čechové, kteří nesli těžce, že cizina se dívá na ně jako na kacíře a kteří nedávno žádali Zikmunda, aby i v tom přičinil se, aby kaceřování takové bylo staveno. A místo pomoci měl vlastní král jejich vésti na ně křížové vojsko, aby vymýtilo ze země, jež se považovala za nejkřesťanštější a nejbližší slovu Kristovu, zločin kacířství ...“ (Josef Pekař)

Již 3. dubna 1420 se obce Starého a Nového Města pražského sešly na společném zasedání a zavázaly se hájit věc kalicha proti každému, a to až do příslovečných statků a hrdel. O králi zatím nebyla řeč, pouze Jan Želivský stereotypně brojil ze své kazatelny proti té „šelmě ryšavé“ a „rudému draku z Apokalypsy“.

Počátkem dubna se také vrátil z Vratislavi do Prahy pan Čeněk z Vartenberka, čerstvě potvrzený ve funkci nejvyššího purkrabího. Vrátil se právě včas, aby se mohl zúčastnit zemského sněmu kališnické šlechty a měst a připojit svůj podpis k prohlášení, že král Zikmund Lucemburský „není ještě pány Českými za krále volen, ani k Českému království korunován, ale království i národa Českého jest veliký a ukrutný nepřítel...

Reklama

Po faktickém souhlasu s upálením Jana Husa bylo Zikmundovo rozhodnutí ujmout se vlády v Čechách pomocí armády křižáků další hrubou chybou panovníka, z něhož se někteří historici snaží udělat takřka Machiavelliho předchůdce. Chybou, která odložila jeho usednutí na český trůn o dlouhých šestnáct let. Válka za boží pravdu začala...

Literatura:
Herbert George Wells: Dějiny světa, Praha 1936
František Palacký: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, Praha 1926
Václav Vladivoj Tomek: Dějepis města Prahy III., Praha 1899
Václav Vladivoj Tomek: Dějepis města Prahy IV., Praha 1899
Josef Pekař: Žižka a jeho doba, Praha 1992
Josef Macek: Husitské revoluční hnutí, Praha 1952
Josef Macek: Tábor v husitském revolučním hnutí I., Praha 1952
František Šmahel: Jan Žižka z Trocnova, Praha 1969
Petr Hora (Hořejš): Toulky českou minulostí II., Praha 1997
Jan Bauer: Husitské války - podvržená legenda, Praha 2000
Vavřinec z Březové: Husitská kronika, Praha 1979
Tomáš Štítný ze Štítného: Knížky šestery o obecných věcech křesťanských, Praha 1852
Souborné vydání: Ze starých letopisů českých, Praha 1980
Souborné vydání: Ze zpráv a kronik doby husitské, Praha 1981
Internet:
Mýtus elitního bojovníka, http://zkracene.cz/USEQ
Životopis Johna Viklefa, http://zkracene.cz/NaMA
Husitské vojenství, https://www.valka.cz/clanek_13627.html

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více