Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 11.)

Autor : Karel Oktábec 🕔15.03.2011 📕9.178

Seriál

  1. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 01.)
  2. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 02.)
  3. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 03.)
  4. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 04.)
  5. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 05.)
  6. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 06.)
  7. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 07.)
  8. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 08.)
  9. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 09.)
  10. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 10.)
  11. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 11.)
  12. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 12.)

Podobné články

Další články autora

XI. část

Václav Koranda starší (?–1453) se poprvé objevuje v pramenech roku 1414 jako plzeňský farář a nadšený šiřitel myšlenek mistra Jana Husa. Již roku 1417 mu však přední mistr pražské university Křišťan z Prachatic písemně vytýká, že zatímco dříve ho přívrženci kalicha chválili a obdivovali pro jeho výmluvnost a stálost při obraně Pravdy, nyní se pozastavují nad tím, že vyházel z kostela obrazy svatých, podává svátost oltářní nemluvňatům a vynechává při bohoslužbách všechno, co není přímo doloženo v bibli. Václav Koranda dal zkrátka veškerou svoji výmluvnost do služeb chiliasmu a vyhlásil Plzeň za vyvolené Město Slunce.

Představu o tom, na jakých základech svoje Město Slunce budoval, lze získat z díla historika Josefa Macka, jenž s posvátným nadšením ryzího marxisty-leninisty hovoří o tom, že: „Václav Koranda dával všestranně najevo své opovržení k současnému pořádku; nevážil si ani knih a ani bible, protože všechna tato učenost sloužila jen a jen k zastírání útisku a vykořisťování. Neučení, hloupí a prostí lidé, směle mohou hledět nadějné budoucnosti vstříc. V záři Kristova příchodu na zem budou všichni oslněni moudrostí a nebude knih zapotřebí...

Není divu, že tito ideální příslušníci kterékoli církve (případně politické strany) uvěřili chiliastickým výpočtům, podle nichž se měl Ježíš Kristus dostavit 14. února 1420, zahubit všechny kromě obyvatel pěti vyvolených měst a postarat se o jejich následný život v hojnosti a blahobytu. Do té doby však bylo nezbytné, aby se vyvolení postarali o své přežití sami...

Václav Koranda měl pravdu v tom, že člověk se obejde bez knih. Jídlo a pití však už tak snadno postradatelné nebyly. Přinejmenším do 14. února 1420, kdy se o pravidelný přílet pečených holubů do úst začne starat Ježíš Kristus. Zásoby z rozbořených kostelů a klášterů nevydržely dlouho, a tak byli z Plzně vyhnáni všichni katolíci, kteří stejně neměli na záchranu nárok, a když došly zásoby i z jejich sýpek a spižíren, nezbylo než se poohlédnout po sýpkách a spižírnách v okolí. Mezi Korandovými společníky měl v tomto oboru největší zkušenosti bývalý lapka a starý voják Jan Žižka z Trocnova. Není tedy divu, že zakrátko zastínil svým věhlasem dosavadního vojenského velitele plzeňských vyvolených – mladého, nezkušeného a patrně i nedostatečně rázného urozeného pana Břeňka Švihovského z Riesenburka.

Sedlákům a šlechticům z okolních vsí a tvrzí se přirozeně na výživu obyvatel Města Slunce příliš přispívat nechtělo. Pravděpodobně byli přesvědčeni, že kdyby ti potrhlí čekatelé na pečené holuby v létě neběhali po poutích a táborech, mohli si zásoby na zimu opatřit prací vlastních rukou. Lidé někdy bývají sobečtí a závistiví...

Zvláště urozený pan Bohuslav ze Švamberka dělal všechno pro to, aby Korandovi a jeho lidem jejich spasení překazil. Někdy v listopadu nebo v prosinci se dva tisíce (pravděpodobně jich bylo sotva 500, ale kronikáři si prostě na nadsazené údaje o počtech vojsk nepřítele odjakživa potrpěli) jeho obrněných jezdců střetlo u Nekměře se Žižkovou zásobovací výpravou, čítající sotva tři stovky pěšáků. Poprvé se tak v řádné bitvě střetl klasický rytířský způsob válčení s novým, teprve se rodícím způsobem husitským.

Zbraní feudálního rytíře byl osvědčený dvojsečný meč s ostrým hrotem, krátká dýka (používaná nejen jako zbraň, ale i jako jídelní příbor) někdy i sekyra nebo palcát. A samozřejmě dlouhé kopí, které sloužilo nejen k boji, ale připevněnou malou vlaječkou v erbovních barvách napomáhalo i rytířově identifikaci. Jeho hlavním identifikačním znakem byl ovšem ochranný štít, jenž se v průběhu staletí tvarově měnil a hlavně zmenšoval, a na kterém byl vyobrazen osobní rytířův znak (erb).

Ochrannou zbroj rytíře tvořilo především ochranné odění (brnění). Zpočátku to byla kroužková suknice s kapucí a rukavicemi, kroužkové kalhoty (či spíše samostatné nohavice připnuté k opasku), hrncová kovová přílba a štít. Ve 14. a 15. století již zámožnější rytíř usedal na koně ve zbroji z kovových plátů, poskytující mu ochranu proti většině tehdejších chladných i střelných zbraní. Jednotlivé díly zbroje byly tak dobře navzájem pospojované, že rytíř v brnění mohl bez větších problémů chodit, běhat, ohýbat se, ba dokonce i udělat kotrmelec. Celé brnění vážilo okolo třiceti kilogramů, od dětství trénovaný rytíř v něm bez větších obtíží dokázal nasednout na koně i bez použití kladkostroje, o jehož nezbytnosti vytrvale přesvědčují návštěvníky někteří průvodci po hradech a zámcích.

Sám o sobě byl středověký rytíř obdobou dnešního tanku. Jedním z vedlejších výsledků všestranné individuální výchovy rytířských bojovníků však byla naprostá absence smyslu pro kolektivní kázeň a disciplínu. Organizační a velitelská struktura feudálního vojska byla proto natolik volná a nepřehledná, že prakticky znemožňovala jednotné a cílevědomé řízení bojové činnosti. Zkrátka a dobře, jak píše František Novotný - „každý baron se pokládal za vojevůdce a nesnesl, aby mu někdo něco na bitevním poli nařizoval, byť by to byl král. Individuálně dobře připravení rytíři, který celý život trávili vojenským výcvikem, se tak stali těmi nejhoršími vojáky, jaké kdy Evropa měla. Před bitvou se dokázali maximálně srovnat do řad, i zde se hádali a vyzývali na souboje o to, kdo má právo stanout v první řadě, a pak uměli jediné, jako nedisciplinovaná horda se vyřítit na nepřítele. Jakékoli byť primitivní manévrování nebylo možné, stejně jako udržet část rytířské jízdy v záloze, neboť vyčlenění šlechtici to pokládali za krvavou urážku a po zahájení bitvy se do ní beztak bezhlavě vrhli...

Základní taktikou válčení pozdního feudalismu byl proto útok těžce obrněné rytířské jízdy, v jehož průběhu se obrnění jezdci, doprovázení svou družinou, v prudkém rozjezdu (vzhledem k váze ochranné zbroje jezdce i koně šlo spíše o rychlý krok!) pokusili prolomit obranu nepřítele a svést pak tradiční boj muže proti muži. Pokud se nájezd nepodařil, rytířská jízda se obrátila a obvykle vyklidila bojiště.

Vzhledem k tomu, že proti těmto sice neukázněným, ale po zuby ozbrojeným a ve svých krunýřích takřka nezranitelným profesionálům stanuli u Nekměře víceméně civilně oblečení amatéři, ozbrojení směsicí klasických i improvizovaných ručních zbraní, byla z vojenského hlediska situace jasná. Žižkova genialita však spočívala právě v tom, že v případě potřeby dokázal zapomenout na vžitá vojenská pravidla a jednal podle nekonvenčních pravidel svého loupežnického mládí. Početní ani materiální přesilou se nenechal zastrašit, vytvořil z několika spížních vozů improvizovanou hradbu (čímž znehodnotil nepřítelovu převahu ve výšce a rychlosti pohybu) a obsadil ji střelci z kuší a pušek (čímž v podstatě anuloval výhody brnění).

Švamberkovi rytíři, nepochybně rozhořčení takovým porušením vojenských pravidel, sice zaútočili, se svým tradičním pojetím boje však neměli proti vozové hradbě a střelám jejích obránců šanci. Prakticky to bylo totéž, jako kdyby na koních útočili proti zdi stálého opevnění. Což by za normálních okolností udělal pouze naprostý pitomec, protože zteč stálých opevnění měla podle všech zásad válečnictví provádět – samozřejmě až po předchozím ostřelování obléhacím dělostřelectvem – výlučně pěchota. Nakonec tedy ustoupili a Žižka ještě téže noci s úspěchem dobyl a vyplenil tři tvrze v nedalekém okolí...

Královna Žofie a Čeněk z Vartenberka posléze poslali k Plzni vojsko, které Město slunce obklíčilo a kruhem opevněných postavení uzavřelo budoucí obyvatele Kristovy tisícileté říše v plzeňských hradbách. V boji – příměří nepříměří – pokračovali také někteří příslušníci katolického tábora, především biskup Jan Železný, Petr Konopišťský ze Šternberka a kutnohorští Němci, kteří počali „zajímati lidi světské i duchovní bez rozdílu ve svém okolí, sbírajíce i pokojné pastevce a lidi sedlské pracující v polích, o kterých se domnívali, že přijímali svátost pod obojí zůsobou, a vozili je do Hory k páchání na nich ukrutnosti. Jedni jsou stínáni, jiní hladem mořeni, jiní jinými mukami utrápeni a smetáni potom do hlubokých šachet, někteří také jako prvé Kouřimští kněží za živa do nich házeni. Nejvíce dálo se odpravování takové v noci, často na takovém počtu nešťastníků, že katům docházely síly. Dychtivost krve lidské tak se zmocnila šílených nenávistníků jazyka českého, krytých škraboškou hajitelů pravověrnosti, že Čechy přijímající pod obojí také kupovali k házení do šachet od každého, kdo se jim propůjčil k honbě na ně dílem i ve vzdálenějších krajinách země, dávajíce po kopě za laika, po pěti kopách za kněze...“ (Václav Vladivoj Tomek)

Vzhledem k tomu, že za 5 kop bylo tehdy možné koupit jezdeckého koně, neplatili Kutnohorští za lapené kacíře právě špatně. Zvlášť když je kupovali jen proto, aby „stínavše jim hlavy, i vmetali je do šachty...

K vyřešení všech těchto problémů svolal král Zikmund na Vánoce roku 1419 do Brna zemský sněm, na který se ukázněně dostavili „přední mužové z českého panstva, ujišťujíce krále věrností i podporou proti Viklifistům a utvrzujíce jej v naději, že ujme se panství v Čechách bez odporu, zejména, užije-li cest smírné dohody a zřekne-li se vojenské pomoci zahraniční. Tam se mu podrobili obřadně i poslové měst pražských, prosíce za prominutí za provinění minulá a ochotní učiniti vše, aby král se svými ujal se vlády v zemi bez překážky. Král posly, kteří přišli se svými kněžími a svátost oltářní pod obojí přijímali takřka před jeho zraky, ujistil, že chce jim býti pánem milostivým a sliboval, že nechce je násilím odvraceti od pravdy náboženského stanoviska jejich...“ (Josef Pekař)

Zikmund ovšem současně požadoval, „aby na důkaz poslušenství svého dali v Praze ihned odstraniti všecky po smrti krále Václava po ulicích postavené sloupy a řetězy, též zbořiti všecky proti hradu Pražskému nově udělané náspy a hradby, mnichům pak i jeptiškám v městě aby nedopustili až do jeho příští ovšem ani nejmenšího příkoří činiti; jen pod tou výminkou že jim bude králem milostivým...“ (František Palacký)

Když tak úspěšně vyzkoušel politiku cukru a biče (jejíž objev bývá připisován až pruskému kancléři Bismarckovi), předal Zikmund správu království triumvirátu ve složení: pan Čeněk z Vartemberka (kališník), pan Jindřich z Elsterberka (katolík) a pan Hynek z Dubé na Leštně (katolík). Novým královským podkomořím, tedy nejvyšším nadřízeným královských měst, jmenoval pana Václava z Dubé, kdysi Husova ochránce a průvodce do Kostnice. Sám odjel na další, tentokrát říšský sněm, konaný ve slezské Vratislavi. Vzhledem ke starostem, plynoucím z jeho dalších dvou královských titulů (krále uherského a římského), se nemohl pro kralování v Čechách uvolnit, dokud nevyřeší své říšské problémy, především probíhající válku s Benátčany a s Turky.

Anebo se možná, s mazaností zděděnou nepochybně po svém slavném otci, rozhodl, že požár, který čeští páni s Václavem v čele v Čechách tak dlouho pošetile udržovali, mají uhasit českou krví oni, a ne budoucí dobrotivý panovník. Ať tak či onak, někteří tehdejší (Eneas Silvius) i moderní (Josef Pekař) historici jsou toho názoru, že kdyby byl Zikmund rovnou z Brna odjel do Prahy, nemuselo k žádným husitským válkám vůbec dojít. A pokud ano, musel by bojovat pouze proti hrstce plzeňských vzbouřenců, a ne proti spojeným silám obou kališnických táborů. Historie však nezná žádná kdyby...

V každém případě Pražané, nikoli poprvé a nikoli naposled ve své historii, kapitulovali a uložené podmínky splnili beze zbytku. Zikmund mohl být spokojen. Celá země se mu skláněla k nohám. Celá země – s výjimkou několika měst, z nichž na předním místě stála obklíčená, nikoli však poražená Plzeň...

Seriál

  1. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 01.)
  2. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 02.)
  3. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 03.)
  4. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 04.)
  5. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 05.)
  6. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 06.)
  7. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 07.)
  8. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 08.)
  9. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 09.)
  10. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 10.)
  11. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 11.)
  12. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 12.)

Podobné články

Další články autora

Autor : Karel Oktábec 🕔15.03.2011 📕9.178

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře