Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 10.)

Autor : Karel Oktábec 🕔15.03.2011 📕8.528

Seriál

  1. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 01.)
  2. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 02.)
  3. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 03.)
  4. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 04.)
  5. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 05.)
  6. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 06.)
  7. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 07.)
  8. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 08.)
  9. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 09.)
  10. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 10.)
  11. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 11.)
  12. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 12.)

Podobné články

Další články autora

X. část

Po králově smrti dostaly události nebývalý spád. Jak píše Vavřinec z Březové, hned následujícího dne, tj. 17. srpna 1419, „shromáždili se někteří z lidu obecného neboli prostého a rozeběhli se se souhlasem staroměstského purkmistra Jana Bradatého beze všeho strachu po kostelích a klášteřích v městě Pražském a rozbíjeli, lámali a ničili varhany a obrazy kostelů, zvláště těch, v kterých nebylo nijak dovoleno přijímání z kalicha. Přitom se faráři kostelů a mniši dali na útěk a z obavy se ukryli před zraky toho lidu; protivníci pravdy vadli velikým strachem a hrůzou. A konečně navečer vnikli do kartouzského kláštera a oloupili ho takřka o všechen majetek, opili se tam rozličnými nápoji a zbytek vylili na zem, všechny řeholníky toho kláštera zjímali a dovedli je v průvodu se silným křikem a hřmotem přes most na Staroměstskou radnici za to, že souhlasili s usmrcením nebožtíka mistra Jana Husa a protivili se přijímání pod obojí způsobou...

Kromě církevních objektů se staly terčem lidového hněvu i pražské nevěstince. Žádné varhany a obrazy v nich sice nebyly, vína z kalicha se v nich přijímalo více než dost (byť poněkud jinak, než měli na mysli kněží podobojí), nicméně 19. srpna byly všechny v rámci boje proti světským hříchům zbořeny...

Pozoruhodným způsobem reagoval na události po smrti Václava IV. úředník jeho kanceláře Kašpar z Lewbicz. V době, kdy se různé řemeslnické cechy se smrtelnou vážností zavazovaly, že nebudou v neděli pracovat či hrát kuželky, kdy žertování o víře ohrožovalo přinejmenším šprýmařovo zdraví, když ne rovnou život, napsal tento subalterní úředníček ve fingovaném listě krále Zikmunda Pražanům ironická slova o tom, že „šťastný král, jenž má takové poddané a jenž může radovati se z jejich bystrosti a moudrosti! Jste zrcadlem, v němž shlížeti se může cizina, jste světlem, jež proráží tmu nevědomosti a před nímž mizí lesk dekretů koncilu kostnického! Ozdobili jste Prahu a celé Čechy svým osvíceným rozumem, neboť můžete postrádati papeže a netoužíte nikterak po panování pozemském. Podle zásluhy jste spálili klášter kartouzský a vyhnali jeptišky a mnichy, faráře a vikáře z míst jejich, když nechtěli přijmouti zákona Kristova, jejž vy dokonale znáte. Jako muži přeudatní pobili jste některé konšely a rychtáře, rozbili obrazy Krista a svatých jako modly, vyhnali mnoho žáků z Prahy, zakázali máry při pohřbech i hořící svíčky na nich a zapověděli polibky pokoje na monstrancích, chovajících ostatky svatých. Mistry Jana Husa a Jeronyma a některé laiky pro zákon Kristův usmrcené pojali jste do seznamu svatých, jiných svatých svátky pomíjejíce a přijali jste k sobě kazatele a kazatelky moudrosti od věků neslýchané. Ode dne ke dni v nových svatostech prospíváte, takže podivují se a podivovati se budou králové a knížata všeho křesťanstva tolikerému věhlasu, o němž staří proroci neměli tušení. Proto, psali-li jsme vám dříve, abyste neodstupovali od poslušenství církve římské, psali jsme z nevědomosti, netušíce, že jste mocni takovou svatostí a znalostí zákona. Nejvíce jsme se rozplesali, když nastala chvíle pohřbu a nářku nad králem Václavem, že jste hned, skoro ve lhůtě čtyř hodin (jak se praví) ozbrojeni meči, kyji, palicemi a samostříly, pro spásu duše královy a k útěše vdovy jeho Žofie slavili v klášterech, kostelech a kaplích slavnostní litanie. Prosíme proto, abyste nás, jenž jsme neznalí pravdy a zákona božího a slabí ve víře, ráčili přijmouti do škol vašeho společenství a pomáhali nám dosíci království Českého, neříkajíce s evangelistou Matoušem: „to je dědic; pojďte, zabijeme ho!“ Slibujeme, že chceme žíti podle vaší rady a státní záležitosti vésti tak, jak nás poučí vaše moudrost...

Zatímco „někteří z lidu obecného neboli prostého“ čistili kostely, kláštery a ostatní doupata neřesti, účastníci narychlo svolaného zemského sněmu odhlasovali požadavky, které měly být podmínkou přijetí Václavova nástupce Zikmunda za českého krále. Na předním místě mezi nimi byl ten, aby nový král „dal svobodu zákonu božímu a slovu jeho, a zvláště o přijímání těla božího a krve boží všemu lidu křesťanskému...

Zikmund Lucemburský (1368–1437), král uherský a římský, se narodil v Norimberku jako první syn ze čtvrtého manželství Karla IV. s Eliškou (Alžbětou) Pomořanskou. Po marném pokusu získat zasnoubením polský trůn vstoupil roku 1385 s vojskem do Uher a roku 1387 byl korunován alespoň králem uherským. Jako uherský panovník pak válčil s Benátkami o dalmatské pobřeží a snažil se zastavit tureckou expanzi na Balkán. Roku 1396 utrpěla jím vedená křížová výprava u Nikopole od Turků zdrcující porážku. V roce 1401 byl zajat vlastní uherskou šlechtou a internován. Po svém propuštění podpořil tak trochu zlomyslně zase on českou vyšší šlechtu proti svému nevlastnímu bratrovi Václavu IV., roku 1402 ho nechal zajmout a odvézt do Vídně. Jako Václavem jmenovaný správce Českého království pak fakticky převzal vládu v Čechách. V roce 1404 se vrátil zpátky do Uher a pokračoval v jejich obraně proti Turkům i ve válce proti Benátčanům. Roku 1414 byl s Václavovým souhlasem korunován římským králem. Jako zastánce myšlenky podřízenosti církve světské moci usiloval o reformu římské církve, především o odstranění papežského schizmatu. Na jeho popud byl svolán kostnický koncil, který schizma skutečně odstranil. Po Václavově smrti se stal Zikmund jeho jediným legitimním nástupcem na českém trůně, kvůli jeho postoji v Husově procesu se však jeho nástupnictví většině Čechů příliš nezamlouvalo. Přesto Zikmund, „... jemuž nikdy v Čechách nepřišli na jméno, byl jedním z nejvlivnějších mužů soudobého křesťanského světa. Již to, že proplul všemi úskalími a nakonec vždy dosáhl svého, svědčí o jeho mimořádných schopnostech. Jako politik byl ovšem schopný všeho, to však málo znamenalo v době, která v tomto směru nešetřila žádných zásad...“ (František Šmahel)

Přesně v tomto duchu Zikmund reagoval na požadavky českého zemského sněmu. Vyslechl je a slíbil, že až se ujme vlády, tak všechno uváží. Tato odpověď pochopitelně neuspokojila ani jednu ze tří stran, které mezitím v Čechách vykrystalizovaly. Tedy ani ortodoxní katolíky, kteří od nového krále očekávali rázný zásah proti kališníkům, ani umírněné kališníky, kteří od něho očekávali bezpodmínečné splnění sněmovních požadavků, ani kališníky horlivé, kteří Zikmunda, tu „šelmu ryšavou“, vůbec nehodlali za krále uznat. Situace se tedy utěšeně zkomplikovala. Katolickou stranu představovala větší část vyšší šlechty, menší část šlechty nižší, většina církevních (zejména vyšších) hodnostářů a naprostá většina německého obyvatelstva Českého království. K horlivým kališníkům patřila především venkovská a městská chudina, manipulovaná výřečnými intelektuály typu Jana Želivského a vedená hrstkou zchudlých šlechticů, kterým bylo většinou jedno, na čí straně bojují, jen když si tím vylepšili svoji neutěšenou finanční situaci. Někde uprostřed mezi těmito krajnostmi se zmítali kališníci umírnění, k nimž se hlásili zejména měšťané, většina nižší šlechty, několik pánů a pochopitelně universitní intelektuálové, kteří celou tu šlamastyku s kalichem vlastně vymysleli...

Zatímco Zikmund nechával umírněné kališníky dusit ve vlastní šťávě, na pláni poblíž Velkých Popovic, kde se dodnes říká Na Křížkách, se 30. září konalo další velké lidové shromáždění. Tentokrát si jeho účastníci kromě obvyklých kázání poslechli i plamennou výzvu plzeňského kněze Václava Korandy, aby místo poutnických holí vzali do rukou zbraně, neboť, jak pravil: „vinnice zakvetla, ale kozlové chtí ji sniesti...“. Potom přijali svátosti oltářní a za zpěvu zbožných písní vyrazili do Prahy. A znovu došlo na kostely a kláštery. Když se tímto bohulibým dílem unavili, ubytovali se na obecní útraty v klášteře u sv. Ambrože a „sedíce na náměstí žádali na městských úřadech pokrmu...

Za situace, kdy lid rázně konal, jeho ideoví vůdcové rokovali o tom, zda se obě kališnická křídla vůbec v něčem shodnou. Výsledkem byla formulace jakéhosi společného názorového minima, které později vstoupilo do historie jako Čtyři artikuly pražské:

1. svobodné hlásání slova božího křesťanskými kněžími,
2. podávání svátosti oltářní všem věřícím „pod obojí způsobou“,
3. odnětí majetku církvi, zbavení kněžstva „světského panování“ a jeho navrácení původnímu apoštolskému životu v chudobě,
4. požadavek, aby „všichni hříchové smrtelní a zvláště zjevní a jiní neřádové zákonu božímu odporní byli od těch, kdo úřad k tomu mají, trestáni“.

Shoda ve výkladu prvních dvou článků byla absolutní (včetně shody v tom, že jediný správný křesťanský kněz je kněz kališnický), s článkem třetím souhlasila dokonce i většina katolíků. Jisté problémy byly s výkladem článku čtvrtého. Zatímco umírnění kališníci, zejména změkčilí universitní mistři, kladli v jeho znění důraz na větu „kdo úřad k tomu mají“, rázní táboroví kazatelé trvali na tom, že důležitý je trest, nikoli osoba jeho vykonavatele.

Poněkud zneklidněni metodami, které nejširší lidové vrstvy zvolily pro obhajobu boží pravdy, uzavřeli dne 6. června zástupci české husitské i katolické šlechty a některých měst (včetně zástupců Starého Města pražského) dohodu, že pomohou královně vdově Žofii Bavorské udržet v zemi pořádek. Jedním z prvních kroků této panské „Jednoty“ bylo vojenské obsazení důležitých bodů na levém břehu Vltavy, tedy Hradu, Strahova, malostranského kláštera sv. Tomáše a arcibiskupského dvora u Karlova mostu německými žoldnéři, které za peníze z královské pokladny najal Čeněk z Vartenberka. Současně bylo nařízeno purkrabím královských hradů, aby všemi prostředky zabránili dalšímu srocování lidu.

Nové Město pražské k dohodě nepřistoupilo, a tak mu nic nebránilo dobýt dne 25. října Vyšehrad, jediný opěrný bod Jednoty na pravém břehu Vltavy. Dobytí, či spíše nekrvavé obsazení královského sídla proběhlo hladce, o příčině tohoto hladkého průběhu ledacos naznačuje skutečnost, že se při této příležitosti k Novoměstským definitivně přidal i bývalý královský dvořan Jan Žižka z Trocnova. Úřadující velitel Vyšehradu?

Naděje, že se celý spor podaří vyřešit nějakým kompromisem, nebyla velká. Zikmund, jehož zájmy Jednota chtě nechtě zastupovala, mohl přistoupit na všechny sněmovní požadavky (na požadavek odnětí majetku církvi dokonce s nadšením) kromě jednoho – přijímání podobojí (které mohla povolit pouze církev, nikoli světský panovník), jenomže právě povolení přijímání těla božího a krve boží bylo pro obě hlavní kališnické frakce požadavkem základním.

Dne 4. listopadu 1419 napadli katoličtí páni Petr Konopišťský ze Šternberka, Jan Ptáček z Pirkštejna a Jan z Chotěmic u Živohoště skupinu poutníků z jihočeského Sezimova Ústí, vedených zemanem Chvalem z Machovic do ohrožené Prahy. Napadeným Jihočechům přispěchali na pomoc ozbrojení poutníci z Plzeňska, vedení plzeňským knězem Korandou a chudým, byť urozeným panem Břeňkem Švihovským z Riesenburka. Po krátkém boji, v němž se vojsko jednoty zmocnilo asi stovky zajatců, se zbylí poutníci opevnili za provizorními kamennými zídkami na malém návrší.

Rytířské jízdě, zvyklé buď na řádné jízdní bitvy, nebo na pohodlné masakrování bezbranných venkovanů, se za těchto okolností již útočit nechtělo. Po krátkém vyjednávání skončila proto celá věc nerozhodně. Zpráva o incidentu nicméně vyvolala v Praze pobouření, které mělo za následek okamžité svolání městské hotovosti jak na Novém, tak na Starém Městě, a večerní útok na Malou Stranu, obsazenou vojskem Jednoty. Do čela útoku se ochotně postavil další bývalý lapka, žoldnéř, královský dvořan a posléze přičinlivý organizátor lidových poutí na hory Mikuláš z Husi, který se „náhodou“ (podobně jako Jan Žižka z Trocnova) právě nalézal v Praze.

Útok byl úspěšný. Zaskočení královští ustoupili na Hrad, Pražané vypálili Arcibiskupský dvůr a získali bohatou kořist, s níž se většina z nich vrátila domů. V noci toho královští využili, provedli protiútok a nakrátko obsadili malostranskou radnici. Při ústupu vypálili domy pod Hradem. Boje na Malé Straně pak trvaly ještě čtyři dny, během nichž „tu Malou Stranu pomalu pálili jednak Pražané, jednak posádka Hradu, až ji celou vypálili...“ (Staré letopisy české)

Na oplátku vypovědělo Pražanům válku 35 pánů, okolo sta rytířů a čtyři města: Kutná Hora, Čáslav, Kouřim a Kolín. Boje se přenesly i do pražského okolí...

Dne 13. listopadu bylo sjednáno příměří, kterým se Novoměstští zavázali šetřit kostely a vrátit do rukou Jednoty obsazený Vyšehrad. Venkovští spojenci Pražanů, kteří s touto potupnou kapitulací nesouhlasili, opustili nevděčnou Prahu a odešli do Korandovy Plzně, kde pod vedením pana Břeňka Švihovského, Jana Žižky z Trocnova, Chvala z Machovic a dalších zkušených válečníků hodlali pokračovat ve svém spravedlivém boji...

Seriál

  1. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 01.)
  2. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 02.)
  3. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 03.)
  4. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 04.)
  5. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 05.)
  6. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 06.)
  7. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 07.)
  8. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 08.)
  9. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 09.)
  10. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 10.)
  11. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 11.)
  12. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 12.)

Podobné články

Další články autora

Autor : Karel Oktábec 🕔15.03.2011 📕8.528

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře