František Josef I.

Autor : Karel Oktábec 🕔15.03.2011 📕21.170

1. Úvod

František Josef I. (18. 8. 1830 až 21. 11. 1916), rakouský císař, český a uherský král z dynastie habsbursko-lotrinské, vládl rekordních 68 let. Na trůn nastoupil v době, kdy ještě žili pamětníci časů jeho prababičky Marie Terezie, a skončil ve dnech, které pamatují ještě prababičky naše. Byl nejen nejdéle vládnoucím Habsburkem, ale - s výjimkou lichtenštejnského knížete Johanna II., který vládl celkem 71 let (1858-1929) - také nejdéle vládnoucím panovníkem vůbec. Pro generaci našich prarodičů byl panovníkem státu, ve kterém žili, a pokud tedy existuje něco jako historická kontinuita, je v jistém smyslu i bývalým panovníkem pro generaci naši. Podívejme se proto, jaký panovník to vlastně byl...

  

2. Arcivévoda

František Josef I. se narodil dne 18. srpna 1830 v zámku Schönbrunn u Vídně. Jeho matkou byla arcivévodkyně Sofie z rodu bavorských Wittelsbachů, otcem arcivévoda František Karel Habsburský. Arcivévoda František Karel byl synem panujícího císaře Františka II., který měl kromě něho ještě dalších dvanáct dětí. Na všech se bohužel projevovaly genetické důsledky úzce příbuzenských vztahů jejich rodičů. Příbuzenské sňatky bývaly u šlechtických – a zejména panovnických rodů obvyklé a jejich důsledky se nevyhnuly ani Habsburkům. V knize věnované tomuto tématu píše Ivan Lesný: „Stojí například za povšimnutí, že za celou dobu existence habsburského rodu se nikde neobjevila skutečně a výjimečně nadprůměrná osobnost. Ale nacházíme v něm podivíny, jedince průměrné i podprůměrné. A zejména v šestnáctém století několik postav jasně psychopatologických...

Něco na tom bude, přestože nyní nemluvíme o století šestnáctém, ale devatenáctém. Když se budoucí otec Františka Josefa, arcivévoda František Karel, ucházel o bavorskou princeznu Sofii, musela údajně zasáhnout její matka. Po shlédnutí arcivévodova portrétu prý řekla poněkud otřesené princezně, že až uvidí celou rodinu a spoustu podobných individuí, bude jí tenhle nápadník určitě připadat „méně nápadný“...

Nu a strýček Františka Josefa, nejstarší císařův syn a následník trůnu Ferdinand, byl později v Čechách znám pod jménem Ferdinand Dobrotivý. Cyničtější Vídeňáci mu prý říkali rovnou „Trottel“...

Malý František Josef zřejmě z tohoto obvyklého habsburského standardu vybočoval, protože byl obecně považován za roztomilého chlapečka a budoucího nástupce svého děda. Podle svědectví pamětníků byl malý arcivévoda vždy hodný a poslušný chlapec s vrozeným smyslem pro pořádek, ochotný přizpůsobit se požadovaným způsobům chování a jednání. S touto pořádkumilovností a přizpůsobivostí zřejmě souvisela také jeho záliba pro armádu. Byl fascinován barvitostí uniforem, přesností a pravidelností rytmu vojenského kroku a důstojnou vzpřímeností vojenského postoje. Ve dvou letech se batolil po Schönbrunnu s vlastní malou puškou, šavlí, granátnickou čepicí a tornou. Jako tříletý se již vyznal v jednotlivých druzích zbraní a dokonce i v označení jednotlivých pluků. Jako pětiletý dostal k vánocům roku 1835 dokonale ušitou kyrysnickou uniformu.

Skutečnost, že malý arcivévoda uměl dříve pochodovat a cvičit než číst a psát, pak ovlivnila celý další způsob výchovy. Zpočátku o něho pečovala guvernantka baronka Sturmfederová, kterou po šesti letech vystřídali hofmistr hrabě Coronin-Cronberg a vychovatel hrabě Bombelles, oba zkušení vojáci. V té době byl děd František II. již přes rok mrtev a na trůně zasedl „dobrotivý“ strýček Ferdinand.

V prvním „školním roce“ 1836/37 absolvoval školák František Josef 13 až 18 hodin týdně, ve druhém roce však již 32 hodin; počet hodin pak neustále stoupal a v roce 1842/43 se ustálil (mluvíme o dvanáctiletém chlapci!) na 50 hodinách. Přitom jen zhruba pětinu času zaujímaly zábavnější předměty, nevyžadující zvláštní intelektuální námahy, jako byla gymnastika, šerm, jízda na koni, plavání, execírování a také „umění se procházet“. Vedle obvyklých reálných a estetických předmětů z různých oblastí věd a umění tvořila významnou součást učebních plánů jazyková výuka. Kromě německého pravopisu, stylistiky a literatury se František Josef od prvního roku intenzívně učil francouzsky, od druhého roku pak také maďarsky a česky. Tyto jazyky studoval celých dvanáct, respektive jedenáct let. Od roku 1841 se pak sedm let učil také italsky a v závěru celého učebního cyklu se naučil dokonce základům polštiny. Připočteme-li k tomu ještě latinu a starou řečtinu, učil se v letech 1842-1848 současně pět až sedm cizích jazyků. Většinu těchto jazyků se František Josef nejen učil, nýbrž také naučil, a proto nelze o jeho nadání a píli v tomto směru pochybovat.

Protože budoucí vladař musel být vzděláván i vojensky, dostal mladý arcivévoda k třináctým narozeninám uniformu dragounského pluku č. 3, který byl posádkou v moravském Prostějově, a zároveň byl jmenován jeho velitelem. V dubnu roku 1848 pak byl vyslán na zkušenou do Itálie, k armádě polního maršála Radeckého. Zúčastnil se bitvy u Santa Lucie, kde prý projevil velkou odvahu a chladnokrevnost, krátce na to se však – údajně k nemalé Radeckého úlevě - vrátil domů. Vojevůdcovských schopností mnoho nepochytil, zato se v drsném vojenském prostředí naučil kouřit doutníky. 

Na jaře roku 1848 vypukla v Rakousku revoluce. Feudalismus končil, přicházel kapitalismus. Císař Ferdinand, neschopný vládnout i v klidných dobách, natož v dobách revolučních, se znemožnil nejrůznějšími provoláními a hlavně slibem, že dá říši ústavu. Monarchii nakonec zachránila armáda. Generál Windischgrätz potlačil povstání v Praze a ve Vídni, maršál Radecký udržel klid v italských provinciích a maršál Jelačič sice neporazil, ale alespoň zaměstnal vzbouřené Maďary. Tito tři vojáci měli také hlavní slovo při změně na rakouském trůnu, k níž došlo 2. prosince 1848. Císař Ferdinand odstoupil a jeho obdobně nadaný bratr František Karel se rozumně vzdal následnictví ve prospěch svého osmnáctiletého syna Františka Josefa. Rakousko mělo nového císaře, nezatíženého ani viditelnou duševní úchylkou, ani povinností plnit neuvážené sliby svého dobrotivého strýčka...

3. Jeho Veličenstvo

František Josef I. vládl v době převratných změn, které přinesla druhá polovina 19. století, avšak svou výchovou a duchovním založením patřil spíše do století předcházejícího. Byl přesvědčen, že panovník "svým národům" vládne "z boží vůle". Z toho vyplývala představa o výlučném a nadřazeném postavení císařského majestátu i neotřesitelné sebevědomí panovníka. Nezabránil však přeměně monarchie v konstituční stát a jen těžko se smiřoval s úlohou konstitučního monarchy. Docílil však toho, že nikdy nebyl jen formální hlavou státu, ale vždy zůstával rozhodujícím mocenským činitelem.

Měl silně vyvinutý smysl pro povinnost a panovnickému poslání podřídil celý svůj život. Stal se jakýmsi nejvyšším úředníkem, který podle přísně vypracovaného režimu přijímal hodnostáře i nižší úředníky a pečlivě, s byrokratickou přesností "vyřizoval spisy". Přísně dbal na dodržování všech předepsaných forem života u dvora. Měl smysl pro detaily a vynikal skvělou pamětí. Chyběla mu však velkorysost, fantazie a tvůrčí odvaha. Nebyl proto reformátorem ani iniciátorem velkých společenských přeměn. Ty se prosazovaly více méně proti jeho vůli. Byl konzervativní, a proto řešil jen ty otázky, které nebylo možné v zájmu zachování a udržení chodu monarchie neřešit. Ustupoval pouze silnému tlaku tam, kde to bylo nutné.

Odmítal i většinu technických vymožeností doby. Měl telefon, ale netelefonoval. Zdviž nepoužíval. Autem nejezdil - jen jednou se proti své vůli svezl s anglickým králem Edvardem VII. Nechtěl vyměnit brk za kovové pero a do své smrti se myl v gumovém škopku, protože odmítal používat koupelnu. V celé schönbrunnské císařské rezidenci ostatně ani žádná koupelna nebyla, vůbec první tam dal – na přání své manželky Zity - zřídit roku 1918 teprve jeho nástupce císař Karel...

Obdobný vztah měl k umění. V divadle se obvykle nudil a odcházel po prvním jednání. Neměl smysl pro hudbu, natož aby hrál na nějaký hudební nástroj. V architektuře dával přednost monumentálnímu klasicismu, ve výtvarném umění srozumitelnému naturalismu. Zvláště oceňoval obrazy s vojenskou a loveckou tématikou. Pokud se náhodou setkal s obrazem některého moderního malíře z konce 19. století, nestačil se prý divit, jak se mohl stát malířem někdo, kdo vidí lesní louku modře...

Patrně jedinou činností, kterou nevykonával jako povinnost ale jako skutečnou zálibu, byl lov. A protože to byla záliba jediná, nijak ji neodbýval. Za osmašedesát let své vlády zabil údajně na 55 000 zvířat. Mohlo jich být ještě víc, kdyby v pokročilém věku, kdy se mu zhoršil zrak, šlechetně neodmítl používat pušku s dalekohledem, protože by to prý nespravedlivě znevýhodnilo lovenou zvěř...

V mládí se František Josef cítil být i vojevůdcem. Ale porážka u Solferina (1859), kterou rakouská armáda utrpěla pod jeho velením, jej z těchto romantických představ vyléčila. K armádě, v níž právem spatřoval spolehlivou oporu dynastie, si však zachoval zvláštní, velmi vřelý vztah. Zakládal si na ní, dával mužům v uniformě přednost před všemi ostatními a sám (až na jednu nebo dvě výjimky, kdy cestoval do ciziny) nic jiného než vojenský stejnokroj neoblékal. V jeho šatníku viselo 58 uniforem vlastních i cizích pozemních vojsk (ale žádná uniforma námořnictva!), o které se starali tři zvláštní sloužící. Ke své každodenní úřednické práci usedal císař oblečen do prostého stejnokroje poručíka pěchoty. Jeho nadšení pro vnější znaky vojenského povolání mu vydrželo po celý život, jeho způsob vojenského myšlení však odpovídal spíše psychologii svědomitého poddůstojníka než kreativního vrchního velitele. Přísné dodržování řádů a předpisů, zapnuté knoflíky na uniformě a vyčištěné boty – to byl jeho recept na řádně fungující, a tedy zaručeně neporazitelnou armádu. Přesně v duchu instrukcí nadporučíka Lukáše z Haškova Švejka: "U mě musíte si čistit boty, mít svou uniformu v pořádku, knoflíky správné přišité a musíte dělat dojem vojáka, a ne nějakého civilního otrapy...“

Přestože duševní obzor hlavy státu by měl být širší než - zdvořile řečeno - specializovaný duševní obzor poddůstojníka či nižšího důstojníka, František Josef se ani nesnažil, aby problémy, které nechápal, dodatečně pochopil, aby mezery ve svém vzdělání doplnil. Od chvíle, kdy nastoupil na trůn, nic nečetl a nestudoval. Kdy také? Ve dne pečlivě vyřizoval úřední korespondenci, v osm hodin večer byl v posteli. Neměl fantazii, neměl originální myšlenky a jako každý člověk bez hlubšího vzdělání si složitější problémy proměnil na jednoduché formule.  Díky tomu nikdy nepochopil ani podstatu nového kulturního a politického jevu devatenáctého století – nacionalismu. Takže ho nikdy nenapadlo, že by jednotlivé národy a národnosti jeho říše mohly zatoužit po samostatné existenci...

Ještě horší bylo, že si nedokázal vybrat poradce, ba že dokonce ani nestál o to, aby se s někým vůbec radil. Chtěl vyřizovat všechno osobně a sám. Při složitých poměrech říše a při komplikovaných evropských problémech a nárocích 19. století musel tedy stále častěji rozhodovat o otázkách, které se nacházely velmi daleko za obzorem jeho ducha i vzdělání. Jako všichni průměrní lidé dával při výběru svých poradců přednost mužům, kteří opětně nepřevyšovali průměr - a tedy duševní rozhled Jeho Veličenstva. Vojákům dával přednost před civilisty, s poslanci se neradil, neboť tím by jeho majestát klesl pod svou úroveň. S osobnostmi, které si vybral sám, se radit nemohl, neboť těm zase scházela odpovídající úroveň ducha a politický rozhled. Rozhodoval tedy sám - když neuspěl, nacházel velmi snadno obětní beránky, na něž přenesl vinu za následky svých nekvalifikovaných řešení. Tento nedostatek kritičnosti k sobě samému byl pak vlastností, která pomáhala do hrobu celé monarchii.

4. Syn, manžel, otec

Zatímco otec Františka Josefa, arcivévoda František Karel, život svého syna naštěstí nijak výrazně neovlivnil, s matkou, arcikněžnou Sofií, tomu bylo jinak. Jeden z tehdejších zahraničních diplomatů ji prý dokonce nazval jediným mužem na habsburském dvoře. Ať už ho k tomu vedlo cokoli, jako charakteristika určitého typu ženy to zní i dnes velmi výstižně. Svého prvorozeného syna důsledně vedla k přesnému dodržování zásad chování a vystupování stanovených dvorní etiketou. Vychovávala ho k tomu, aby se vyvaroval všech projevů slabosti, bolesti a přílišné sdílnosti. Byla matkou laskavou a chápavou, ale také přísnou. František Josef ji miloval a ochotně se podřizoval jejímu výchovnému působení. Tato ochota se však rozplynula ve chvíli, kdy mu matka již jako císaři vybrala za nevěstu bavorskou princeznu Helenu, nejstarší dceru své sestry Ludoviky. František Josef se totiž při prvním vzájemném setkání v srpnu roku 1853 okamžitě zamiloval do Heleniny sestry, patnáctileté Alžběty, které v rodině říkali Sissy. A nečekaně si postavil hlavu: Sissy, nebo žádná jiná! Arcikněžna Sofie brzy pochopila, že tentokrát svoji vůli neprosadí, rezignovaně ustoupila a do roka byla svatba. A Sissy? Její matka Ludovika to později vyjádřila jasně: „Rakouskému císaři se nedává košem...

Zatímco začátek císařova manželství se podobal románu z červené knihovny (v té podobě byl později dokonce i úspěšně zfilmován), pokračování připomínalo spíše povídku o tom, jak to dopadne, když se vezmou dva lidé, kteří se nikdy vzít neměli. František Josef necítil potřebu měnit něco na svých zvyklostech a trpělivě očekával, že se Alžběta přizpůsobí podmínkám u vídeňského dvora. Jeho matka na to ovšem čekat nehodlala a začala sladkou Sissy vychovávat stejně, jako vychovávala své vlastní děti. Výsledkem byla nejen upřímná Alžbětina nenávist k vlastní tchyni, ale i vzájemné odcizení obou manželů, kteří nakonec začali žít odloučeně, každý svým vlastním životem.

Život Alžbětin skončil roku 1898, kdy ji v Ženevě probodl pilníkem italský anarchista Luccheni. Krátce předtím stačila ještě napsat: „Manželství je nesmyslným zařízením. Patnáctileté dítě je prodáno a učiní slib, kterému nerozumí a kterého pak třicet i více let lituje a nemůže se ho zprostit...

Život Františka Josefa plynul dál podle ustáleného denního řádu. Císař neměl přátele a jeho styky s příslušníky širší habsburské rodiny byly až na výjimky chladně zdvořilé. Jediným jeho skutečným soukromím bylo od roku 1886 „přátelství“ s vdanou herečkou Kateřinou Schrattovou, ochotně schválené a všemožně podporované samotnou císařovnou.

Z nevydařeného manželství Franciho a Sissy se narodily čtyři děti: Sofie, Gisela, Rudolf a Marie Valerie. Prvorozená Sofie, pojmenovaná pochopitelně po císařově matce, zemřela ve dvou letech; následník trůnu princ Rudolf se - za dodnes neobjasněných okolností - zastřelil v roce 1889; naproti tomu princezny Gisela a Marie Valerie přežily nejen své rodiče, ale i rodnou Habsburskou říši.

František Josef měl také bratra. Ctižádostivý arcivévoda Maxmilián (6. 7. 1832 - 19. 6. 1867), odlišující se od svého staršího sourozence mimo jiné i tím, že chodil zásadně v námořnické uniformě, se tak dlouho užíral faktem, že je pouze sourozencem mladším, až přijal nabídku stát se – s francouzskou podporou - císařem alespoň v Mexiku. Měl smůlu. Mexičané Habsburka nechtěli, francouzský expediční sbor ho opustil, a tak jediný bratr Františka Josefa skončil svůj život roku 1867 salvou mexické popravčí čety.

Pro nedostatek přímých mužských příbuzných se po smrti korunního prince Rudolfa stal následníkem trůnu synovec Františka Josefa, arcivévoda Ferdinand d‘Este. Ten však v létě roku 1914 odjel na vojenské cvičení do Sarajeva a stal se tam obětí atentátu, spáchaného srbským studentem.

František Josef, který stále věřil, že vzorná ústroj a vycíděné boty zvyšují bojeschopnost armády, vyhlásil na oplátku válku Srbsku. Rozpoutal tím 1. světovou válku, jejíž útrapy jeho milovaná armáda, demoralizovaná hladem a nedostatkem munice i uniforem (co měli chudáci vojáci čistit a zapínat?!), nakonec neunesla. Přesto vydržela déle než říše sama - na podzim roku 1918, kdy již politici slavnostně ohlašovali vznik nových - národních států, mnohonárodní rakousko-uherská armáda stále ještě bojovala... 

Jeho Veličenstvo František Josef I., z Boží milosti císař rakouský, král český atd. a apoštolský král uherský se toho naštěstí nedožil. Zemřel 21. listopadu 1916 na oboustranný zápal plic a selhání srdce. Pohřben byl – jak jinak - ve své nejoblíbenější slavnostní uniformě rakouského polního maršála... 

5. Závěr

Císař František Josef I. vládl opravdu dlouho. Možná až příliš dlouho. V průběhu jeho vlády došlo v Rakousku (od roku 1867 Rakousku-Uhersku) k převratným společenským přeměnám: k zániku feudalismu a nastolení kapitalistické společnosti, k dovršení průmyslové revoluce a nové vědecko-technické revoluce, k nástupu a rozmachu národního a dělnického hnutí. Změnilo se nejen Rakousko, ale i celá Evropa a vůbec celý svět. Na jeden lidský život bylo těch změn dost. František Josef se s jejich náporem vyrovnával po svém – snažil se je ignorovat. Rakousku tím příliš nepomohl. Když se jako osmnáctiletý mladík ujímal vlády, byly jeho představy o budoucnosti monarchie velmi smělé: Rakousko jako prvořadá evropská velmoc stojící v čele německých států. Vojenské porážky u Solferina (1859) a Hradce Králové (1866) tyto plány pohřbily a Rakousko-Uhersko se stalo jen slabším spojencem německého císařství. Společně s ním pak roku 1914 rozpoutalo první světovou válku a společně s ním ji o čtyři roky později prohrálo. To už ale šestaosmdesátiletý „stařičký mocnář“ František Josef I. odpočíval v rodinné hrobce u vídeňských kapucínů...

Použitá literatura:
Miroslav  Honzík - Říkali si vojevůdci (Praha 1984)
Slavomír Ravik - Tam u Králového Hradce... (Praha 2001)
Otto Urban - Vzpomínka na Hradec Králové (Praha 1986)
Ivan Lesný - Druhá zpráva o nemocech mocných, Praha 1987
Jaroslav Hašek - Švejk (Praha 1954)
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/e8/Kaiser_franz.jpg 
Autor : Karel Oktábec 🕔15.03.2011 📕21.170

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře