Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 06.)

Autor : Karel Oktábec 🕔15.03.2011 📕9.117

Seriál

  1. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 01.)
  2. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 02.)
  3. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 03.)
  4. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 04.)
  5. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 05.)
  6. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 06.)
  7. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 07.)
  8. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 08.)
  9. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 09.)
  10. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 10.)
  11. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 11.)
  12. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 12.)

Podobné články

Další články autora

VI. část

Šířící se pověst Čech jako ráje kacířů přiměla nakonec k zásahu samotného panovníka. Václav IV., údajně na naléhání své manželky Žofie, pravidelné návštěvnice Betlémské kaple, vyzval arcibiskupa k odvolání klatby a k odškodnění majitelů spálených knih. Kromě toho se zastal Husa několika přímluvnými dopisy, adresovanými papeži.

Arcibiskup odvolání klatby i odškodnění odmítl a papež, protože se Hus v předepsané lhůtě dvou měsíců nedostavil před jeho soudnou stolici, nechal miláčka Pražanů v březnu roku 1411 ve všech pražských kostelech znovu vyhlásit za „prokletého odpadlíka“. Václav IV. obratem svolal zasedání zemského soudu a přestože jinak úřední jednání bytostně nesnášel, dohlédl osobně na jeho průběh. Soud pak bez problémů přijal usnesení, které na území Českého království výrazně omezilo soudní a majetkové pravomoci církve.

Nezdolný arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka vyhlásil na oplátku nad Prahou interdikt. Tato nejsilnější církevní zbraň znamenala zákaz všech církevních obřadů, od bohoslužeb a svatého přijímání, bez nichž se mohl i tehdejší křesťan nějaký čas obejít, až po svatby, křtiny a pohřby, které byly pro chod života středověké společnosti naprosto nepostradatelné.

Díky jasně deklarovaným názorům krále Václava se však žádný z pražských kněží neodvážil interdikt realizovat. Sám arcibiskup se nakonec polekal proslulých záchvatů králova alkoholického hněvu a uchýlil se na svůj hrad v Roudnici. Ani zde se však nakonec necítil v bezpečí a rozhodl se proto hledat útočiště u nejspolehlivějšího Václavova nepřítele – u jeho bratra Zikmunda. Dojel do Bratislavy, onemocněl a zemřel. Na jeho místo dosadil Václav IV. svého osobního lékaře, mistra Albíka z Uničova, který sice neměl kněžské svěcení, ale zato vyznával velice zajímavé životní krédo: „Není nápoje leč víno, není pokrmu leč maso, není radosti leč žena…

Pro Jana Husa mohla nakonec celá záležitost s papežskou klatbou dopadnout nad očekávání příznivě, kdyby v květnu 1412 nepřijeli do Prahy papežovi zmocněnci, mající za úkol prodat co nejvíce odpustků. Svatý otec Jan XXIII., který nedávno úspěšně dobyl na Svatém otci Řehořovi XII. papežské sídelní město Řím, totiž potřeboval peníze na křížovou výpravu, kterou vyhlásil proti Řehořově ochránci, neapolskému králi Ladislavovi.

Betlémský kazatel Jan Hus uposlechl hlasu svého svědomí a toto klasické svatokupectví rázně odsoudil: „Zdaliž svědectví legátů o zdvižení kříže proti křesťanům (totiž proti neapolskému králi) má být přijato jako svědectví Kristovo? Je zřejmo, že nikoli, předně proto, že sám Kristus, hlava církve, ne takto, to jest válkou, nýbrž skrze trpělivost hájil své strany; za druhé proto, že toto zdvižení kříže není k lásce a k zachování přikázání Božích nebo ke vzdělání církve; za třetí proto, poněvadž se nezdá, že by hlasatelé od Boha vyšli, ježto v bule (která odpustky vyhlašuje) se neradí dobře žít, ani bližního milovat, ani nepřátelům dobře činiti, než toliko peníze za odpuštění hříchů dávat, což nejsou slova Boží, neboť jsou protivna těm u svatého Matouše: ,Darmo jste vzali, darmo dávejte!' A také radí bližního nepřátelsky napadnouti a zabíjet. Ono zdvižení války není od Krista, poněvadž pouze skutky lásky učiněné od Pána se schvalují. Lze však dokázat, že ani toto zdvižení kříže, ani olupování chudých po královstvích, ani ukrutné napadení bližních nevzešlo z lásky, nemá tedy být přijato jako svědectví Pána našeho Ježíše Krista!

Mělo to svoji logiku, jenomže ta logika popírala nejen celou dosavadní praxi církve, ale i základní pravidla dosavadní existence všech organizovaných lidských společenství. Představa, že lze udržet pořádek ve společnosti pouze dobrým žitím, milováním bližního svého a činěním dobra nepřátelům byla sice vznešená, nicméně nikdy předtím (ani nikdy potom) se ji nikomu nepodařilo realizovat. Nehledě na to, že Jan Hus ve svém svatém nadšení jaksi přehlédl, že nemalá část zisku z prodeje odpustků má připadnout královské pokladně. Anebo to nepřehlédl, jen to nepovažoval za důležité. Inu, „všechno záleží na tom, klademe-li pravdu na první místo, nebo na druhé!

Král Václav IV. v tomto případě kladl na první místo něco jiného než betlémský kazatel. A nebyl sám. Husovo protiodpustkové tažení, v jehož průběhu dokonce označil hlavu katolické církve za vtělení samotného Antikrista, vyvolalo v Praze nepokoje, při nichž rozlícený dav strhával vyvěšené papežské buly a slovně i fyzicky napadal prodavače odpustků. Jeroným Pražský s universitními studenty a s některými královskými dvořany zorganizovali navíc protestní taškařici, při níž byly páleny odpustkové buly a zesměšňován papež.

K nepokojům s poněkud mírnějšími projevy došlo i na pražské universitě. Dlouholetí Husovi přátelé Stanislav ze Znojma a Štěpán Páleč sice s prodejem odpustků rovněž nesouhlasili, ale Husovo ztotožnění Svatého otce (byť bývalého piráta) s Antikristem se jim zdálo být přece jenom poněkud přehnané. Nehledě na to, že oba před časem strávili celý rok v boloňském vězení, kam je pro podezření z kacířství nechal uvrhnout právě nynější papež. A protože v době odpustkových bouří byl Páleč děkanem teologické fakulty, z titulu své funkce zakázal bakalářům teologie, mezi něž patřil i Hus, odpustkové buly kritizovat. „Přítel Páleč, přítelkyně pravda!“ reagoval prý mistr Jan Hus – a zákaz ignoroval.

Stanovisko umírněných profesorů podpořil samozřejmě i král a dal příkaz k násilnému potlačení nepokojů. Staroměstští konšelé při tom nechali zatknout a jako výtržníky pro výstrahu popravit tři mladé řemeslnické tovaryše. Jan Hus je demonstrativně nechal odnést a pohřbít v Betlémské kapli jako svaté mučedníky.

V srpnu dorazil do Prahy papežský legát s novou klatbou na arcikacíře Husa a s příkazem zbořit Betlémskou kapli. Nad Prahou byl znovu vyhlášen interdikt. Jan Hus, který se svým chováním cílevědomě připravil o všechny vlivné příznivce a kterého tedy již nechránil ani přítel arcibiskup (moudrý mistr Albík z Uničova se pro jistotu tvářil, že o žádném Husovi nikdy neslyšel), ani král (snad jen trochu královna, ale ta – vzhledem k Václavově nepřetržité podnapilosti – mnoho nezmohla), předal kazatelnu v Betlémské kapli Jakoubkovi ze Stříbra, opustil Prahu a odešel na venkov, kde mohl žít pod ochranou svých příznivců z řad šlechty. Nejprve na Kozím hrádku nedaleko Sezimova Ústí, později na hradě Krakovci u Rakovníka.

Husův spolužák z artistické fakulty Jakoubek ze Stříbra (asi 1371–1429) nebyl sice tak strhujícím řečníkem jako mistr Jan, zato později jako první realizoval v praxi myšlenku Matěje z Janova o podávání těla a krve Páně způsobem podobojí nejen kněžím, ale i prostým věřícím. Své konání zdůvodnil vpravdě viklefovským způsobem, že totiž stejně podávala tělo a krev Páně i původní křesťanská církev. Kalich, z něhož nyní směli i laičtí věřící v průběhu mše usrkávat mešní víno, se tak postupně stal symbolem nového hnutí...

Seriál

  1. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 01.)
  2. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 02.)
  3. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 03.)
  4. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 04.)
  5. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 05.)
  6. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 06.)
  7. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 07.)
  8. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 08.)
  9. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 09.)
  10. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 10.)
  11. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 11.)
  12. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 12.)

Podobné články

Další články autora

Autor : Karel Oktábec 🕔15.03.2011 📕9.117

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře