Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 05.)

Autor : Karel Oktábec 🕔15.03.2011 📕10.799

Seriál

  1. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 01.)
  2. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 02.)
  3. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 03.)
  4. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 04.)
  5. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 05.)
  6. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 06.)
  7. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 07.)
  8. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 08.)
  9. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 09.)
  10. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 10.)
  11. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 11.)
  12. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 12.)

Podobné články

Další články autora

V. část

V následujících pěti letech se návštěva Husových kázání v Betlémské kapli stala pro většinu Pražanů nezbytnou součástí jejich společenského života. Nebylo divu. Kazatelna znamenala pro středověkého člověka totéž co noviny, rozhlas, televize a internet pro člověka dnešní doby. Působivé mediální produkce obtloustlého, nicméně údajně silně charismatického kazatele navštěvovali nejen bohatí a chudí měšťané, ale i šlechtici a prominentní členové královského dvora. Občas si populárního kazatele přišla poslechnout i králova (druhá) manželka Žofie. A Hus, opojený úderností Viklefových myšlenek i sugestivními účinky svého zvonivého hlasu na posluchače, kázal nejen světským věřícím, ale i účastníkům kněžských sněmů (kteří mu nepochybně naslouchali se smíšenými pocity) že „nyní rozmnožena jest nepravost, protože vystydla v nás láska. Vystydla totiž církev, která v apoštolích a mučednících byla velmi vřelá a teplá, neboť oni dávali věcem duchovním přednost před světskými...

V dubnu roku 1408 udal jeden z německých profesorů římské papežské kurii Husova bývalého učitele mistra Stanislava ze Znojma, že navzdory všem zákazům hlásá dál Viklefovy bludy. Mistr Stanislav se zalekl hrozících následků a svoje názory raději odvolal. Papež přesto vyzval profesory universitního „českého národa“, aby neprodleně odsoudili Viklefovy kacířské články. Čeští páni profesoři tak učinili, ovšem s typicky českou výhradou, že všechny zmíněné články jsou sice zavrženíhodné, nicméně za jistých okolností nemusí být chápány jako kacířské...

V červenci téhož roku přispěchal na pomoc Husův i králův přítel arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka a veřejně vyhlásil, že ani po pečlivém zkoumání neobjevil v pražské diecézi žádné kacířství. Vzápětí mu však několik pražských farářů oznámilo, že Jan Hus popouzí Čechy proti Němcům, nazývá Řím sídlem Antikristovým a tvrdí o každém knězi, který na chudých vymáhá zákonné poplatky za zpověď, svátost oltářní, poslední pomazání či pohřeb, že je svatokupec a člen roty Antikristovy. Dále že veřejně chválí Viklefa a soustavně káže proti duchovenstvu, snižuje jeho autoritu a staví je za cíl lidového hněvu. A jestli tohle nejsou důkazy o kacířství, tak ať přijdou o svá draze nabytá obročí!

Arcibiskup ale žádné důkazy nepotřeboval. Věděl, že udavači mají pravdu. Přesto neudělal nic. Chránil tím nejen svého přítele Husa, ale i pověst krále Václava – a koneckonců i pověst svoji. Neboť řečí o tom, že se Čechy pod světskou vládou věčně opilého krále a pod duchovním vedením neschopného arcibiskupa stávají rájem kacířů, kolovalo po Evropě i tak více než dost.

V říjnu 1408 dostali král, arcibiskup a universita pozvání na koncil v Pise, který se měl konat na jaře příštího roku a měl konečně vyřešit problém dvojpapežství. Předpokládalo se, že oba stávající papeži budou donuceni odstoupit a místo nich bude zvolen papež jediný. Král Václav IV. s uspořádáním koncilu souhlasil pod podmínkou, že koncil podpoří jeho znovuzvolení římským králem. Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka však rázně odmítl porušit svůj slib věrnosti stávajícímu římskému papeži Řehořovi XII. a postavil se proti koncilu – a tím i proti králi.

Zaskočený Václav IV. potřeboval, aby ho podpořila alespoň pražská universita, když už ho zklamal jeho bývalý dvořan. Jenomže universita se v této zapeklité situaci jako obvykle rozdělila na dvě nestejně veliké části. Čeští profesoři podpořili krále, němečtí arcibiskupa. A podle dobrého akademického zvyku se rozhodli celou věc důkladně prodiskutovat. Minul říjen, minul listopad, minul prosinec. Stále netrpělivější král čekal na odpověď, a páni profesoři diskutovali. A diskutovali...

Na quodlibet (rozpravě) v lednu 1409 se, argumentací spíše ad hominem než ad rem, do německých akademiků pustil Husův přítel Jeroným Pražský: „Odmysli si od nich vypasené koně a odejmi jim nádherná roucha a kožešiny z mrtvých zvířat; rázem je zbavíš cti. Jsou totiž ve svém nitru plni špíny, rozmařilosti, svatokupectví, křivd, úskoků, olupování chudých a svatokrádeží tak, jako jsou obílené hroby plné mrtvých kostí. Jenom navenek přehodili přes sebe pýchu, nadutost, zlolajnost, lži a ostatní ničemnosti jako ostudný plášť, kterým se snaží zakrýt svou vlastní hanbu a své nejnestoudnější pomluvy osob ušlechtilých a prospěšných celé obci našeho ctihodného města. Ačkoli sami jsou svým životem a mravy kacíři, nepřestávají lživě kaceřovat pravověrné syny našeho svatosvatého českého národa...

Brilantní diskutér Jeroným Pražský (asi 1378–1416) byl držitelem čtyř akademických titulů. Studoval na universitách v Praze, v Oxfordu, Paříži, Kolíně nad Rýnem, Heidelberku a Vídni. Z Oxfordu přivezl do Prahy vlastnoručně opsané Viklefovy knihy. Nikdo se tedy příliš nedivil, když vzápětí přeskočil na téma zcela jiné, pro něho však nepochybně závažnější: „Proč bychom nečetli knihy Wiclefovy, když do nich skvělým způsobem uložil nesčetné svaté pravdy, třebas zneklidňující jak zpupné kněze, tak laiky? Na tom není nic divného, jestliže totéž jasné světlo lahodí sice zraku člověka jasně vidoucího, ale krhavým očím škodí. Ať pochopí hloupí nedoukové, že stříbro, zlato a drahé kameny bývají obaleny blátivou nerostnou vrstvou, a kdo ji odborně nezná, necení ji více než jinou obyčejnou hlínu. Avšak ty, kdo se vyznají v tom umění, ani nenapadne pohrdat zlatem nebo perlami proto, že se vyskytují obaleny hlínou, ale naopak svým uměním oddělují a rozlučují v tavicích pecích bláto od zlata. Kdo vám tedy, jinoši, může zachránit, abyste se ve Wiclefových učili rozpoznávat žílu pravdy?

Král Václav IV. byl sice na panovníka té doby poměrně vzdělaný, intelektuální rozkoše tohoto druhu však ocenit nedokázal. Znechucen marnými disputacemi profesorů, podepsal 18. ledna 1409 výnos, jímž s okamžitou platností přidělil českému universitnímu národu tři hlasy, zatímco ostatní tři národy musely do budoucna vystačit s hlasem jediným. Tento "Dekret kutnohorský", vydaný údajně na podnět Jana Husa, Jeronýma Pražského a Jana z Jesenice, prakticky předal universitu pod kontrolu reformně smýšlejících českých profesorů, kteří pak neprodleně podpořili králův souhlas s konáním Pisánského koncilu.

Radujme se, děti!“ komentoval údajně tento výsledek mistr Jan Hus při svém nejbližším kázání. „Pochválen buď Bůh všemohoucí, že jsme Němce dostali ven, že máme, oč jsme stáli, že jsme vítězi!

Vítězství mělo ovšem i další, perspektivně spíše nepříznivý důsledek. Němečtí profesoři i studenti pražskou universitu na protest opustili, a z university evropského významu se v důsledku toho časem stala universita regionální. Tomuto novému statutu odpovídalo ostatně i ustanovení dekretu, že každý nový rektor musí složit slib věrnosti českému králi. Prvním rektorem, který tento slib složil, byl na podzim roku 1409 mistr Jan Hus...

Církevní koncil v Pise zatím podle plánu odvolal římského papeže Řehoře XII. i avignonského papeže Benedikta XIII. a jejich společným nástupcem ustanovil stařičkého kardinála Petra Filargiho, jenž přijal jméno Alexander V. Nově zvolený Svatý otec nejprve uznal koncil za nejvyšší orgán katolické církve, načež ho rozpustil jako víceméně zbytečný. Do budoucna tu byl přece on, nový a skutečně pravý náměstek Kristův na zemi! A potom se samozřejmě stalo to, co všichni očekávali. Oba sesazení papeži odmítli své sesazení uznat. Místo jednoho papeže měla tedy křesťanská církev rázem papeže tři. A koncil, který jediný s tím mohl něco udělat, byl rozpuštěn jako zbytečný...

Václav IV. mohl být nicméně spokojen, pisánský koncil ho ještě stačil potvrdit jako jediného právoplatného římského krále. Naproti tomu pražskému arcibiskupovi Zbyňkovi Zajíci z Házmburka se jeho rytířská věrnost sesazenému Řehořovi XII. nevyplatila. Stejně jako se mu nevyplatila předchozí shovívavost s nepopiratelně kacířskými názory Jana Husa. Nemístně věrný a nemístně tolerantní arcibiskup proti sobě popudil nejen své podřízené faráře a preláty, ale i českého krále a nového (pisánského) papeže Alexandra. Nezískal nic. Teď mohl buď opustit svůj úřad a věnovat se tomu, co mu šlo vždycky nejlépe – vojenskému řemeslu – anebo musel zapomenout na své rytířství a stát se politikem. Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka si - jak to tak bývá - bohužel zvolil to druhé...

V prosinci 1409 vydal papež Alexandr V. na žádost pražského arcibiskupství bulu, zakazující v Čechách kázání mimo farní, klášterní a biskupské kostely. Tedy i v Betlémské kapli. Současně obdržel (údajně) negramotný arcibiskup Zbyněk papežské pověření prozkoumat všechny dosažitelné Viklefovy spisy a v případě, že je shledá závadnými, s nimi naložit podle vlastního uvážení. Několik měsíců poté, v květnu 1410, papež Alexander V. zemřel, a kolegium kardinálů zvolilo do osiřelé funkce bývalého námořního lupiče Baltazara Cossu. Ten si při té příležitosti zakoupil (kromě papežské funkce) i titul doktora obojího práva a přijal jméno Jan XXIII...

Jan Hus, chráněný nadále již „jenom“ králem, všechny zákazy ignoroval a kázal dál. A nejen to, proti papežskému zákazu se okamžitě odvolal k autoritě nad jiné povolané – k doktoru obojího práva Janovi XXIII., toho času novému papeži.

Arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka se pošetilým počínáním svého bývalého chráněnce již nenechal vyvést z míry, nepřihlédl k protestům university ani samotného krále, a v červenci roku 1410 dal veřejně spálit zabavené Viklefovy spisy. Příliš si nepomohl. Studenti očištěné pražské university reagovali na tuto brutální demonstraci síly typicky českou zbraní – humorem, či spíše škodolibým výsměchem. Takže začali v ulicích prozpěvovat, že „Zbyněk biskup abeceda spálil knihy a nevěda, co je v nich psáno...

Jan Hus, kterého s přibývajícími kazatelskými úspěchy a stoupající společenskou prestiží smysl pro humor dávno opustil, dál tepal církevní zlořády, stále více přesvědčen o správnosti Viklefovy myšlenky, že „všechno záleží na tom, klademe-li pravdu na první místo, nebo na druhé!“. Jeho bývalý přítel a ochránce Zbyněk Zajíc z Házmburka by s touto myšlenkou bezesporu souhlasil, byla koneckonců dostatečně obecná na to, aby s ní mohl souhlasit třeba i mohamedán, jenomže tady už vůbec nešlo o pořadí, ba dokonce ani o pravdu. Zbyněk Zajíc tedy neváhal a uvalil na Husa arcibiskupskou klatbu. K té se vzápětí připojila i klatba papežská, doprovázená navíc předvoláním před soud papežské kurie...

Seriál

  1. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 01.)
  2. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 02.)
  3. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 03.)
  4. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 04.)
  5. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 05.)
  6. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 06.)
  7. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 07.)
  8. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 08.)
  9. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 09.)
  10. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 10.)
  11. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 11.)
  12. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 12.)

Podobné články

Další články autora

Autor : Karel Oktábec 🕔15.03.2011 📕10.799

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře