Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 03.)

Autor: Karel Oktábec 🕔︎︎ 👁︎ 22.059

III. část

Provoz tří papežských dvorů byl samozřejmě dost nákladný. Obvyklé poplatky a berně nešlo zvyšovat nebo vypisovat donekonečna, a tak všichni úřadující Svatí otcové začali ve velkém prodávat tzv. odpustky. Podle katolické nauky jsou odpustky prominutím trestů za hříchy, které církev nebo Bůh uložili a které jsou buď odpykávány na zemi, nebo musí být odpykány v očistci. Takto prominuty mohou být samozřejmě pouze takové hříchy, které už byly odpuštěny při zpovědi. Například místo půstu o chlebu a vodě se může kajícník očistit modlitbou a almužnou.

Ve snaze získat co nejvíce finančních prostředků pojaly církevní úřady udělování odpustků jako obrovskou marketingovou akci, podporovanou (za podíl na zisku) i panovníky příslušných zemí. Modlitba již nebyla podmínkou, almužna postačila. A protože peněz není nikdy dost, staly se zbožím i funkce v církevní hierarchii. Čím vyšší, tím dražší. Jmenovací dekret arcibiskupa stál okolo 3 000 zlatých, klášterního opata 100 zlatých, vesnického faráře 30 zlatých, farářova střídníka 12 zlatých. Funkci (prebendu čili obročí) si bylo možné také předplatit, přičemž vůbec nezáleželo na tom, zda měl zájemce o její výkon příslušnou kvalifikaci, t.j. kněžské svěcení. Pokud ne, nebyl problém pověřit výkonem funkčních povinností placeného zástupce (střídníka), který kvalifikačním předpokladům vyhovoval...

Reklama

Když papež Honorius z Autuna svého času napsal, že „nejnepatrnější mezi kněžími má větší cenu než král. Král i lid jsou duchovenstvu poddáni. Duchovenstvo září jasněji než laikové, jako oslnivěji září slunce než měsíc...“, měl svým způsobem pravdu. Duchovenstvo skutečně zářilo.

Například Ludvík Kojata z Kolešovic, farář v kostele sv. Jana v pražském Podskalí, zářil svými skutky tak oslnivě, že si mezi 16 pražskými faráři, káranými papežskou vizitační komisí (1379-1380) pro mravně závadný život, vydobyl jedno z předních míst. Jak se mu to podařilo? Jednoduše. Především pohrdl bydlením na faře a místo toho žil ve svém vlastním domě proti škole sv. Apolináře. O faru se začal zajímat teprve tehdy, když v důsledku zanedbání nejnutnější údržby podlehla nepřízni počasí a spadla. Tu ji nechal rozebrat a takto získaný stavební materiál zčásti rozprodal, zčásti ponechal osudu.

Obchod se stavebninami však nebyl jediným zdrojem jeho vedlejších příjmů. Ve svém domě u sv. Apolináře ubytoval tento podnikavý duchovní několik výdělečně činných dívek a sám si opatřil podnájem u své přítelkyně, bydlící na Vyšehradě. O způsobu, jakým trávil volné chvíle, vypravuje český historik Václav Vladivoj Tomek:

Také byl hráčem náruživým v kostky. Chodívaje hráti na Staré město do domů Hensla Glasera a Markéty Pletlové, býval tam někdy obehrán o všechen oděv svůj, a navrátil se tehdy často, ovšem času nočního, nahý až do domu souložnice své na Vyšehradě. Dvakrát honil jej v tom stavu rychtář Novoměstský jakožto tuláka; on pak pokaždé stěží utekl do svého domu pod sv. Apollinaříšem...

Není divu, že se v oněch dobách chtěl stát knězem kdekdo. Vždyť koho by nelákal relativně pohodlný život bez dřiny a existenčních starostí? Kněz byl navíc osobou váženou, vybavenou právem udělovat obyčejným smrtelníkům společensky nezbytné svátosti čili prostředky boží milosti (křest, biřmování, svátost oltářní, svátost smíření, svátost nemocných, svěcení, svátost manželství) a do značné míry tak s nimi manipulovat...

Co však bylo hlavní, církev byla jedinou sociální skupinou, která člověku umožňovala relativně snadný vzestup z nejnižší příčky společenského žebříčku třeba i na tu nejvyšší. Měl-li venkovský mladík z chudé poddanské rodiny potřebné nadání a zvládl na příslušné farní škole tzv. trivium (čtení, psaní, počty) se základy latiny a zpěvu, mohl na církevní útraty (stipendium) postoupit do kolegiátní školy na tamní latinské trivium (gramatika, rétorika, dialektika), případně rovnou do školy metropolitní, kde ho kromě latinského trivia učili i quadrivium (aritmetika, geometrie, hudba, astronomie). Po absolvování tohoto středního stupně vzdělání pak mohl pokračovat na artistickou (filosofickou) fakultu některé university, kde si osvojil nezbytnou znalost tzv. sedmi svobodných umění (gramatika, rétorika, dialektika, geometrie, hudba, astronomie). Studium zakončil bakalářskou zkouškou a mohl se sám stát učitelem na některé ze škol nižších stupňů.

Také ovšem mohl pokračovat ve studiu na jedné ze tří universitních fakult – lékařské, právnické nebo teologické a dosáhnout tak nejen příslušných bakalářských, ale i mistrovských či doktorských hodností. V průběhu studia na teologické fakultě býval již obvykle vysvěcen na kněze (stupně kněžského svěcení byly tehdy čtyři: akolyta, jáhen,kněz, biskup), čímž dosáhl důstojnosti, v mnohém srovnatelné se šlechtickým titulem.

Díky tomuto systému se řady kléru (osob duchovního stavu) stále rozrůstaly. Počet obročí byl omezený, takže netrvalo dlouho a ve všech evropských zemích došlo k tomu, že mnozí kvalifikovaní kněží všech stupňů neměli na zakoupení potřebného obročí dostatek finančních prostředků. V důsledku toho se i církevní duchovenstvo začalo pozvolna rozestupovat na duchovenstvo vyšší (biskupové, kanovníci, opati, faráři) a nižší (střídníci, oltářníci, kněží bez obročí, potulní kazatelé a klerici s pouhým jáhenským svěcením).

Reklama

V jakémsi průniku těchto dvou skupin se nacházeli příslušníci „církevní inteligence“ – bakaláři, mistři a doktoři, vykonávající většinou nepříliš skvěle honorované funkce učitelů a universitních profesorů. A protože příslušníci inteligence mají odjakživa sklon k nadměrnému hloubání a planému teoretizování, začalo se právě mezi nimi objevovat stále více fundovaných karatelů církevních nepořádků. Jedním z nich byl i profesor oxfordské university doktor John z Wycliffu (asi 1320-1384), známý u nás jako Jan Viklef.

Jan Viklef žil skromným životem, což by samo o sobě církvi nevadilo, kdyby ve svých spisech nepožadoval totéž i od ostatních církevních hodnostářů. Byl přesvědčen, že úpadek církve způsobilo její hromadění světského majetku a vyzýval proto světské panovníky, aby církevní statky vyvlastnili a vrátili tak křesťanskou církev do prvotního stavu apoštolské chudoby. S tímto návratem k tradicím souvisel i jeho návrh na zrušení celibátu kněží, zdůvodněný pochopitelně nikoli touhou po legalizaci kněžského sexu (ten víceméne legální byl), ale skutečností, že toto opatření proti drobení církevního majetku bylo zavedeno až v 11. století.

S problémem papežství se Jan Viklef vyrovnal jednoduše – prohlásil, že pokud papežovy příkazy odporují zákonu božímu, nemusí být respektovány. A nakonec dokonce dospěl k závěru, že skutečným náměstkem Kristovým na zemi není papež, ale příslušný světský panovník, v případě Anglie tedy anglický král!

Jako správný intelektuál si Jan Viklef neodpustil ani kritiku církevního učení o transsubstanciaci neboli o změně podstaty svátosti oltářní v tělo Kristovo. Zaútočil tak na jedno ze základních dogmat katolické církve, jímž bylo tvrzení, že ve chvíli, kdy kněz požehná chléb a víno představující svátosti oltářní, změní se jejich podstata (substance) a z obyčejných poživatin se stane tělo Kristovo a krev Kristova, v nichž je od té chvíle Ježíš Kristus přítomen osobně...

Podle Viklefa vzniklo toto dogma rovněž až v 11. století a závazně začalo platit teprve v roce 1215. Trval proto na tom, že podstata chleba a vína zůstává i po posvěcení stejná, a postavil proti tvrzení o transsubstanciaci čili změně podstaty své protichůdné tvrzení o remanenci čili trvání.

Viklefovy názory se pochopitelně církvi nezamlouvaly, vždyť si dovolil tvrdit i takovou nehoráznost, jako že „pravá církev je společenstvím předurčených ke spasení. Je neviditelná. Jediným vnějším znakem jejich příslušníků je vzorný život. Proti této pravé apoštolské církvi stojí viditelná, hierarchická, zesvětštělá a zavrženíhodná. Hlavou první je Kristus, hlavou druhé Antikrist...

Reklama

Před nepříjemnými praktickými důsledky těchto teoretických úvah ochránila hloubavého doktora přízeň členů anglické královské rodiny a parlamentu. Těm byla nějaká přeměna podstaty chleba a vína vcelku lhostejná, zato myšlenka o vyvlastnění církevního majetku a přenesení papežských pravomocí na anglického panovníka je z pochopitelných důvodů velmi zaujala. Třikrát stanul Viklef před anglickým církevním tribunálem, třikrát odmítl své učení odvolat. „S kým, myslíte, že vedete spor?“ hřímal zaníceně. „Se starým mužem na pokraji hrobu? Ne. S pravdou. S pravdou, která je silnější než vy, a proto vás porazí.

Anglickým církevním soudem byl odsouzen, ale anglický parlament ho zprostil viny. Nakonec byl předvolán před soud papežské kurie do Říma. V cestě mu zabránila choroba (a možná trochu i to, že tak daleko ochranná křídla anglické koruny nesahala), alespoň tedy Svatému otci písemně poradil mimo jiné i to, že by měl „přenechat světským panovníkům všechnu časnou správu a vládu a k tomu účinně vést všechno duchovenstvo, neboť tak to činil Kristus zvláště skrze své apoštoly...“ Svůj dopis uzavřel prohlášením, které si za těchto okolností mohl klidně dovolit: „...Mýlím-li se v některém z těchto bodů, podstoupím co nejpokorněji trest, ba přijmu i trest smrti, bude-li to třeba...

Díky své nechuti k cestování zemřel Jan Viklef 31. prosince 1384 přirozenou smrtí...

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více