Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 02.)

Autor : Karel Oktábec 🕔15.03.2011 📕11.371

Seriál

  1. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 01.)
  2. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 02.)
  3. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 03.)
  4. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 04.)
  5. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 05.)
  6. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 06.)
  7. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 07.)
  8. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 08.)
  9. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 09.)
  10. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 10.)
  11. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 11.)
  12. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 12.)

Podobné články

Další články autora

II. část

Kromě šlechty patřila na přelomu 14. a 15. století k „pánům světským“ i královská města, která byla nejen privilegovanými středisky řemesel a obchodu, ale v mnoha případech i vlastníky zemědělské půdy ve svém okolí, a tedy i vrchností panskou. Podobně jako šlechta byla také městská společnost rozdělena na vyšší (patriciát) a nižší (ostatní měšťané), v tomto případě však dělení probíhalo víceméně striktně pouze podle majetku. Zámožní patricijové se věnovali především obchodu a zemědělskému podnikání, ostatní měšťané většinou řemeslné výrobě. Kromě těchto plnoprávných obyvatelů měst existovala samozřejmě i početná vrstva tzv. neosedlých, tj. městské chudiny, tovaryšů, podruhů a nádeníků, kteří do městských záležitostí neměli co mluvit.

V čele města stála volená městská rada, složená obvykle z dvanácti radních (konšelů), kteří se po měsíci pravidelně střídali ve funkci purkmistra. Radnímu, který toto střídání nové rady zahajoval, se říkalo primas. Městské radě byl podřízen městský rychtář, který dbal na pořádek ve městě. Územně bylo středověké město rozděleno na čtyři čtvrti, z nichž každé stál v čele příslušný čtvrtní hejtman. Ten v míru pečoval o pořádek ve výjimečných situacích (požáry, povodně apod.), v případě vojenského ohrožení velel branné hotovosti, kterou čtvrť stavěla z mužských obyvatel přiměřeného věku. Čtvrtnímu hejtmanovi byli podřízeni setníci, padesátníci a desátníci, vykonávající tytéž povinnosti ve svých obvodech (100, 50, 10 domů).

Význam měst po celý středověk neustále vzrůstal, a tak není divu, že v padesátých létech 20. století nabídl český marxistický historik Josef Macek vysvětlení, které bylo více v souladu s názory tou dobou vládnoucí víry:

Ve 14. a 15. století se již ve významnějších městech všech evropských zemí vytvořila mocná střediska řemesel a obchodu. Rozkvět řemeslné výroby, přerůstající leckde rámec místní spotřeby, byl nerozlučně spojen s rozkvětem obchodu, jenž zase předpokládal větší množství peněz, nástroje směny... Staré feudální vztahy se ocitaly v rozporu s pronikavým růstem nových výrobních sil. Feudální řád byl rozvojem řemesel, obchodu a peněžního trhu nahlodáván a rozleptáván. Vykořisťování poddaného vrchností, nevolníka feudálem, mající zprvu formu renty v úkonech a renty naturální, bralo na sebe se vzrůstem oběhu peněz formu renty peněžní. Města vystupovala na scénu jako neodbytně se hlásící soupeř feudálů. Jejich cesta byla usnadňována penězi a obchodním kapitálem... A v rozvoji řemeslné výroby, obchodu a peněžní cirkulace byl kořen krize feudálního společenského řádu, neboť v nich byl i zárodek historicky se rozvíjejících kapitalistických vztahů... Není divu, že 14. a 15. stol., kdy síla měst vzrůstala, peněžní trh a obchodní kapitál jako signál nových společenských vztahů nabýval stále mohutnějších forem, byla stoletími otřesu feudálního společenského řádu…

Jak na tom pod vládou svých vrchností byl onen „řád dělných lidí“ neboli poddaní, je sporné. Jejich základní povinností bylo odvést dvakrát ročně, vždy na svatého Jiří a na svatého Havla, své vrchnosti poddanský úrok (rentu). V souvislosti s přechodem na tzv. německé právo se od 13. století tento úrok již většinou neodváděl v naturáliích, ale v penězích. Soudobý svědek Jan Želivský, kazatel a politický vůdce pražské chudiny na začátku husitských válek, sice v jednom ze svých působivých kázání tvrdí, že „tento svět podobá se moři, je falešný, trpký a smrdutý. A tak jako velká ryba pohlcuje malé, tak požírá boháč chudé...“, jenomže Palackého přesvědčení o „blahobytu obyvatelstva“ předhusitských Čech paradoxně potvrzuje i Josef Macek, když v souvislosti s tehdy klesající hodnotou českého groše píše, že „klesala-li hodnota českého groše a zůstal-li při tom poddanský úrok nezměněný, znamenalo to, že příjmy vrchnosti ve skutečnosti klesaly. Nominální hodnota poddanského úroku zůstávala táž, fakticky však feudál byl zkracován a poddanému se ulehčovalo…

To pochopitelně neznamenalo, že by život venkovského obyvatelstva byl bůhvíjak idylický. Kromě řádných poddanských berní existovaly totiž ještě mimořádné berně královské, vypisované čas od času panovníkem, a pochopitelně i berně a dávky církevní, jimiž poddaní platili za duchovní péči, kterou jim poskytoval Štítného „řád duchovní“. V případě, že se jednalo o poddané církevní vrchnosti, šly pochopitelně do církevní pokladny i berně poddanské. Nebyly to případy ojedinělé. Díky zákazu ženění kněží (celibátu), znemožňujícímu drobení církevních statků mezi zákonné dědice, byla katolická církev v předhusitských Čechách největším pozemkovým vlastníkem. Patřila jí takřka polovina veškeré zemědělské půdy – a přesto chtěla ještě víc. „Ten kostel chcete míti, proto, že k vašemu zboží příleží...“ píše mistr Jan Hus v traktátu O svatokupectví, „a když ten budete míti, tehdy jiný opět k tomu příleží a tak ten budete chtíti míti; a tak dálež dálež, až by vešken svět chtěli míti!

Nenasytná shánčlivost církevních institucí se projevovala ve všech oblastech života. Vesničané odváděli svým farním správcům církevní desátek (původně opravdu každý desátý snop, slepici či vejce, později stanovenou finanční částku) a jejich nadřízeným biskupům takzvané „podýmné“ čili poplatek z komínů. Mimo tyto fiskální poplatky existovaly samozřejmě i poplatky za křest dítěte, za zpověď, za biřmování, za svěcení úrody, za kropení mazanců či vajec, za svatbu, za poslední pomazání, za pohřeb; existovaly dávky z oken, kuželů příze – existovalo toho zkrátka dost na to, aby se církev stala předmětem vroucí nelásky všech vrstev obyvatelstva – chudáky počínaje a urozenými pány konče.

Navíc to bylo to v době, kdy (jak napsal Herbert George Wells ve svých Dějinách světa), „duch jejích kněží a biskupů tuhnul čím dál tím více v ustálených věroučných a dogmatických formách; když se stali kardinály nebo papeži, byli to už obyčejně obstárlí muži, navyklí na politické boje pro bezprostřední cíle a neschopni už světového rozhledu. Nechtěli už viděti království boží založené v srdcích lidí – zapomněli na ně; chtěli viděti moc církve, jež byla jejich vlastní silou, ovládající lidi... A poněvadž asi mnozí z nich tajně pochybovali o naprosté pevnosti své velké a složité dogmatické budovy, nesnesli o ní diskuse. Byli nesnášenliví ve sporných otázkách a při různosti názorů, ne protože si byli jisti svou vírou, nýbrž protože nebyli... Tato černá a nelítostná nesnášenlivost byla duchem příliš zlým, aby se mohla snésti se záměrem království božího na zemi. To byl duch naprosto protivný duchu Ježíše Nazaretského. Neslyšíme o Kristu, že by bil do tváře vzpurné a neochotné žáky a kroutil jim klouby. Ale papežové za staletí své moci vždy zuřili proti nejmenším pochybám o rozumové postačitelnosti církve... Zchytralí, vypínaví, popudliví a hodně zlomyslní starci, kteří zřejmě tvořili převládající většinu církevních sněmů, se pohoršovali nad jakýmkoli věděním, které nebylo jejich a nedůvěřovali vůbec žádné myšlence, kterou neopravili a nekontrolovali... Jakákoli duševní činnost kromě jejich vlastní se jim zdála opovážlivou...

Skoro se tedy zdá, že feudální společnost pozdního středověku se koncem 14. a začátkem 15. století otřásala přece jenom spíše v důsledku hluboké krize v katolické církvi, než z důvodu zostřujícího se třídního boje. A krize to nebyla ledajaká, přestože začala vcelku nevinným rozhodnutím papeže Klementa V., jenž vyhověl naléhání francouzského krále a roku 1309 přenesl sídlo svého úřadu z italského Říma do francouzského Avignonu. Tam pak papežové sídlili až do podzimu 1377, kdy nově zvolený papež Řehoř XI. vrátil sídlo hlavy katolické církve zpátky do Říma.

Starosti spojené se stěhováním přispěly možná k předčasné Řehořově smrti, možná mu někdo podle dobového zvyku pomohl. V každém případě byl již roku 1378 zvolen (hlasy Italů i Francouzů) papežem dosavadní barijský arcibiskup Bartolomeo di Prignano, jenž přijal jméno Urban VI. Po několika měsících však Francouzi své hlasy odvolali (údajně proto, že se z Urbana VI. vyklubal člověk ne zcela příčetný) a zvolili si za papeže Klementa VII., který se usídlil opět v Avignonu. Vzniklo tím církevní schizma (rozdvojení), v jehož důsledku měli evropští křesťané najednou místo jednoho neomylného „náměstka Kristova na zemi“ hned dva. Jednoho v Římě, druhého v Avignonu.

Trapnou situaci se dvěma právoplatnými papeži, umocněnou navíc tím, že se obě hlavy světového křesťanstva neprodleně navzájem vyobcovaly z církve (čímž teoreticky vyobcovaly z církve i všechny křesťany), měl roku 1409 vyřešit církevní koncil v Pise, který skutečně vyzval oba papeže k odstoupení a jako jejich nástupce zvolil Alexandra V. Žádný ze Svatých otců pochopitelně neodstoupil, neboť který politik dobrovolně opustí výnosnou funkci, a tak měla církev Svatá až do roku 1417 papeže pro změnu tři...

Seriál

  1. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 01.)
  2. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 02.)
  3. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 03.)
  4. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 04.)
  5. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 05.)
  6. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 06.)
  7. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 07.)
  8. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 08.)
  9. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 09.)
  10. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 10.)
  11. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 11.)
  12. Od Jana Husa k Janu Žižkovi (díl 12.)

Podobné články

Další články autora

Autor : Karel Oktábec 🕔15.03.2011 📕11.371

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře