Poválečné dozvuky z nasazení letců Slovenského štátu v polské kampani

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔13.03.2011 📕18.958

Autorův web : http://kudrnaweb.psm-net.cz/index.htm

Vznik slovenského letectva

Ve 30. letech 20. století mělo československé letectvo celkem šest leteckých pluků, z nichž 1. 2. a 3. byl smíšený, 4. stíhací a 5. a 6. bombardovací. Na území Slovenska byl dislokován 3. letecký  pluk Generála-letce Milana Rastislava Štefánika. Velitelství se nacházelo v Piešťanech a posledním prvorepublikovým velitelem byl Čech,  plukovník letectva Gustav Studený. Slovenské letectvo tak po 14. březnu 1939 logicky vzniklo  na základě právě 3. leteckého pluku. Ten byl následně podřízen přímo  slovenskému Ministerstvu národní obrany,  v jehož  čele stál až do roku  1944 podplukovník generálního štábu (později generál) Ferdinand Čatloš.  Novým velitelem pluku se stal Slovák, major Karol Sojček.


Startující Ju 87B Stuka směřují nad Polsko. Slovenští stíhači doprovázeli v průběhu polského konfliktu zejména tyto německé střemhlavé bombardéry

Na slovenském území zůstalo nebo bylo později z Protektorátu dodáno téměř 300 vojenských letounů. Většina z nich však byla v této době již beznadějně zastaralá. Jedinými  bojeschopnými stroji  tak  byly  fakticky pouze stíhací Avie B-534 a pozorovací Letovy Š-328, které  mohly zároveň působit jako lehké  bombardovací letouny. Stíhaček měli Slováci k dispozici 71. Jednalo se o 60 standardních Avií B-534 a dále 11 Avií typu Bk-534, které  nesly  již kanónovou výzbroj.  Letovů Š-328 se ve slovenském letectvu nacházelo 73  kusů.  Dále  slovenští letci  disponovali 14 zvědnými stroji  Aero A-100. Těžké  bombardovací stroje byly zastoupeny pouze po jednom stroji  Bloch  MB-200,  Fokker  F-VII. Skutečně moderním strojem ve výzbroji slovenského letectva byla jediná Avia B-71, což byl licenčně vyráběný sovětský Tupolev SB-2. 

Konflikt s Maďarskem

Velitelem  letectva se stal známý předválečný slovenský pilot a akrobat pplk. Ján Ambruš. Slovenské letectvo se v té době potýkalo hlavně s nedostatkem pilotů a zastaralostí leteckého parku. Přes tento handicap se jeho muži museli zúčastnit tzv. Malé války. Tedy březnového  konfliktu s Maďarskem. V březnu 1939 byly ve Spišské  Nové Vsi dislokovány personálně značně oslabené 45. a 49. stíhací letka s přibližně dvaceti stíhačkami Avia B-534. První velel poručík Ján Svetlík, druhé poručík Ján Prháček. Dále byla ve Spišské Nové Vsi umístěna 12. pozorovací letka (poručík František Wágner), která  poté, co do ní byla včleněna 13. pozorovací letka, měla  ve svém stavu  asi dvacet strojů Letov Š-328 a Aero AP-32. V důsledku odchodu českých letců do Protektorátu však měly tyto letky průměrný stav pouhých 6 pilotů. Z tohoto důvodu byly urychleně doplňovány od 15. pozorovací letky ze Žiliny a piloty a letouny od 37., 38. a 39. stíhací letky z Piešťan pod velením Ondreje Ďumbaly. 


Letov Š-328, jeden z klíčových letounů slovenského letectva v jeho počáteční fázi

Záhy po vzniku Slovenského štátu, 23. března 1939, podepsal Tiso ve Vídni s Hitlerem tzv. Ochrannou smlouvu. Wehrmacht, nečekaje na její ratifikaci, obsadil tzv. Ochranné pásmo (Schutzzone) na západním Slovensku a zabral všechny zdejší  vojenské objekty. Bylo mezi nimi  i letiště v Žilině,  kde byla dislokována 15. pozorovací letka  a letecká střelnice Malacky-Nový Dvor. Na obou základnách bylo pro Luftwaffe zabaveno okolo 40 vojenských letounů. Ve stejný den podnikli slovenští letci křest válečným ohněm.

Konflikt skončil koncem března 1939. Slovenští letci přišli o 12 strojů a sedm pilotů. Byli mezi nimi i oba velitelé 45. a 49. stíhací letky. Německo proti akci, která proběhla bez jeho posvěcení, zasáhlo a  přinutilo obě  strany vyhlásit příměří a 31. března 1939 podepsat mírovou smlouvu. Ta legalizovala maďarský zábor. Celkem 110 km2  se 79 vesnicemi, s převážně slovenskými obyvateli, se stalo jeho součástí. Celkové  Maďarské ztráty na  Podkarpatské Rusi a Východním Slovensku činily 72 padlých, 144 raněných a 3 nezvěstné. Oficiálně oznámené ztráty Slovenska činily „pouze“ 22 padlých. 

Invaze do Polska

Než  se  slovenská armáda stihla pořádně zkonsolidovat, zúčastnila se  záhy  dalšího konfliktu. Přepadení Polska se Slovenský štát zúčastnil jako jediný německý spojenec. Zdůvodněním zásahu byla polská účast na  pomnichovském  dělení Československa, kdy Poláci  obsadili značnou část  Těšínska, části Opavy, Spiše, Kysúc a Šariše.  Svoji roli však hrál i fakt, že někteří polští politici podporovali snahy Maďarska o společnou hranici. Jinými  slovy, maďarskou anexi  celého Slovenska. Po ukončení tajných jednání poskytla na konci července 1939 slovenská vláda německé armádě svoji komunikační síť včetně vybraných letišť  nacházejících se nedaleko polských hranic.


Rudolf Galbavý jako podplukovník československé armády

Ke konci  srpna 1939 bylo na Slovensku mobilizováno již osm  ročníků zálohy. Mobilizace neprobíhala bez problémů. Do 9. září nastoupilo k jednotkám pouze 68 658 mužů z celkově 133 140 povolaných. Slovenský sektor byl částí úseku německé Skupiny armád „Jih“, respektive její 14. armády pod velením generálplukovníka von Lista. Slováci měli krýt východní křídlo 14. armády, dále zabránit možnému proniknutí Poláků na Slovensko. Polské armádě tyto přípravy neunikly. Při hranicích proto umístila armádní skupinu „Karpaty“. Ta se skládala převážně ze špatně vyzbrojených pěších oddílů, které měly k dispozici pouze nepočetné  dělostřelectvo. „Letectvo“ armády „Karpaty“ čítalo toliko 16 průzkumných a pozorovacích strojů.

Dne 1. září 1939 v 5:00 byl zahájen útok. Fakticky bez odporu byly obsazeny původně slovenské vesnice zabrané Poláky po Mnichovu. Některé slovenské jednotky postoupily 60 až 90 km do polského vnitrozemí, přičemž se dostaly do potyček s ustupujícími polskými vojáky. Boje si vyžádaly  18 mrtvých, 46 zraněných, a 11 pohřešovaných slovenských vojáků.  Hitler  poslal Tisovi  děkovný telegram a udělil  Slovákům tři Železné kříže. 

Slovenští letci v polském konfliktu Polské kampaně se slovenské letectvo aktivně zúčastnilo se třemi letkami. Tato skupina obdržela krycí název „Ľalia“. Jednalo se o 39. a 45. stíhací letku (pozdější 13. letka pod  velením nadporučíka Ondreje Ďumbaly) vyzbrojené zhruba dvaceti Aviemi B-534 a 16. pozorovací letku vyzbrojenou deseti Letovy Š-328.  Slovenské letouny prováděly průzkumné lety nad  frontou, bombardovaly komunikace v polském týlu, rozhazovaly letáky a zabezpečovaly kurýrní službu. Přestože slovenské stíhací letectvo mělo  také  zajišťovat ochranu zázemí před polskými letouny, hned v prvních dnech války byly přelety polských pozorovacích letadel nad slovenským územím běžné.


Michal Danác jako kapitán československé armády

Stíhací Avie startující z polního letiště Kamenica nad  Cirom  doprovázely německé Junkersy Ju 87, které operovaly z Vinné u Michalovců. Při zhruba osmi  náletech na jižní Polsko ztratili Slováci dva stroje. Četař Viliam Grúň byl sestřelen a zajat 9. září při útoku Stuk na železniční stanice Drogobyč a Stryj. Nakonec se mu podařilo za dramatických událostí probít zpět na předsunuté slovenské linie.  Druhá Avia byla  ztracena téhož dne, když s ní desátník Viliam Jaloviar smrtelně havaroval  při přistání u Prešova.

Slovenští letci  dosáhli jediného vzdušného vítězství. Podle  slovenských autorů k tomu došlo  6. září u Prešova, kdy tříčlenný roj  sestřelil polský  průzkumný letoun. Jedním z vítězů měl být desátník Jaloviar. Podle českých autorů to byl četař Grúň,  který u Prešova sestřelil polský průzkumný letoun Lublin  R-XIII.

Poválečné dozvuky nasazení slovenských letců v polském konfliktu

Nasazení slovenských letců v polské kampani mělo  již tři roky po skončení války svoji dohru.  V lednu 1948 rozběhl Hlavní  štáb  Ministerstva národní obrany vyšetřování, zda to byli slovenští letci, kteří ve dnech 15. a 17. září 1939 bombardovali polskou obec Hlubozcek Wielki u Tarnopolu, ve kterém v inkriminovanou dobu pobýval Legión Čechů a Slováků, který se zde podílel na protiletecké obraně. Počátkem ledna 1948 byl v Bratislavě sepsán protokol s majorem letectva Rudolfem Galbavým. Ten uvedl, že úkolem slovenských stíhačů bylo pouze doprovázet německé Stuky útočící na polské pozice. Všechny  slovenské letouny byly v té době označeny slovenským výsostným znakem. Pokládal však za vyloučené, aby se slovenské stíhací letky číslo 39. a 45. zúčastnily bombardování v prostoru Hlubozcek u Tarnopole. Akční rádius Avií byl omezen  1 hodinou a 15 minutami při rychlosti 250 km/h. Galbavý  dále uvedl,  že pokud si dobře vzpomíná, tak tyto Avie neměly ani příslušenství pro nošení bomb. Avie totiž mohly nést 6 kusů 10kg nebo 4 ks 20kg bomb. Výzbroj tvořily čtyři synchronizované kulomety ráže 7,92 mm s 250 náboji na zbraň.


Nadporučík Ludovít Jasik, který jako příslušník 39. letky absolvoval šest akcí nad Polskem

Štábní kapitán letectva Štefan Píša, který se zúčastnil v hodnosti rotmistra akcí nad  polským bojištěm v rámci 45. letky, uvedl, že v září 1939 vykonal  asi čtyři operace, jejichž  cílem bylo  doprovázet Stuky.  Při  žádné z těchto akcí  však  s sebou neměli slovenští stíhací letci bomby. Rovněž 39. letka neměla být vyzbrojena pumami. Jeho další tvrzení působí poněkud neupřímně: „Nikdy jsem ani neslyšel, že by slovenská letadla něco bombardovala. Také jsem neviděl, že by německá letadla něco bombardovala. Někdy se stávalo, že jsme německá letadla, která jsme doprovázeli, ani neviděli. Nikdy jsem nic neslyšel o bombardování  místa Hlubozcek Wielki. Naše lety směřovaly  do prostoru Drohobycz, Stanislawow a směrem ke Stryji.“ Píša dále uvedl, že jeho letka měla celkem 9 letounů Avie B-543, jejichž akční rádius trval maximálně 1 hodinu 45 minut až 2 hodiny při rychlosti 250 km/h.

Rovněž štábní kapitán Viliam Grúň sloužil v inkriminované době u 45. letky v Kamenici nad Cirokou. Jako stíhací pilot se zúčastnil šestí doprovodných akcí německých střemhlavých bombardérů. Útoky německých letounů směřovaly do oblasti Sambor– Dro- hobycz. Při těchto letech měli slovenští stíhači pouze střelivo do svých palubních zbraní. Nikdy však s sebou nenesli pumy. Při operacích podle Grúňi  nemělo nikdy dojít ke střetnutí s polskými letouny ani s pozemní obranou. Slovenští stíhači údajně operovali ve výšce 3000 až 4000 m, přičemž dostup Avií B-534 činil 10 600 metrů a na pozemní cíle neměli nikdy zaútočit. Zní to poněkud pikantně, když víme, že právě Grúň byl sestřelen polskou palbou ze země.


Rudolf Galbavý jako příslušník Slovenských vzdušných zbraní s válečnými vyznamenáními za svoji úspěšnou činnost v polské a sovětské kampani

Akční rádius činil podle Grúňi hodinu a půl maximálně dvě a půl hodiny letu při rychlosti 240 až  330 km/h. Maximální rychlost Avie B-534 činila  380 až 390 km/h. Štábní kapitán Grúň dále uvedl, že nebylo možné operovat dále než 200 km nad nepřátelské území, pokud pilot nechtěl riskovat, že se nevrátí na základnu. Maximální dolet Avie B-534 dosahoval 600 km. Grúň vyloučil možnost, že by některé slovenské letadlo operující z letiště Kamenica nad Cirom bombardovalo prostor Tarnopol – Hluboczek Wielki. Nebylo to  podle něho možné právě s ohledem na akční rádius Avií.

Vyšetřovatelé však dospěly k názoru, že se 45. a 39. stíhací letka, respektive 16. pozorovací letka,  mohly zúčastnit útoku na Legión Čechů  a Slováků, který  se 15. září 1939 nacházel u obce  Hlubozcek Wielki poblíž Tarnopolu. Přímá vzdálenost z letiště Kamenica – Tarnopol činila  přibližně 270 km. Z letiště Spišská Nová Ves to bylo do Tarnopolu vzdušnou cestou okolo 375 km. Vyšetřovatelé rovněž  zjistili  personální obsazení leteckých jednotek, které  se zúčastnily polské kampaně. V rámci 39. letky tehdy sloužili: velitel major Vladimír Kačka, četař Grúň,  poručík Goralík, četař Šáři, rotný Matúšek, rotný Mrákava, četař Jasik. Personální obsazení 45. letky: velitel  major Ďumbala, čet.  Danác, čet.  Fic, rtm. Píša, čet. Setvák, npor. Hergot. Personální obsazení 16.  pozorovací letka:  velitel  mjr. Zmátlo (pouze do 1. září 1939), poté několik dní škpt. Čakaný a nakonec mjr. Wágner. Přidělení: Galbavý, Kolembus, Kováč, Gurský, Výrostko a Koreň.


Pamětníci uvádějí, že na ně inkriminovaného 15. září 1939 zaútočily v Hlubozcku Wielkim Dorniery Do 17

Výslechy slovenských stíhačů nadále pokračovaly.  Na  konci  února 1948 byl vyslechnut kpt. let. Michal Danác, který v době polské kampaně sloužil u 45. letky. Stejně jako jeho kolegové, i on uvedl, že nejvyšší doba letu se pohybovala okolo dvou hodin. Zároveň však dodal, že stíhací Avie byly vyzbrojeny nejen kulomety, ale i závěsy pro  uchycení bomb. Jeho  letka  doprovázela Stuky startující nad polské území ze slovenských Michalovců. Rozkaz k operacím vydávali Němci. Slovenští letci létali ve skupinách po třech nebo šesti  strojích. Danác, který  údajně vykonal pouze jeden operační let, však pochyboval o tom, že by při některých akcích nesly Avie pumový náklad. Rovněž pochyboval, že by jejich Avie mohly doletět do Tarnopolu a zpět. Na konci protokolu uvedl, že výsostné znaky na letounech nesly modrý kříž s červeným kruhem, vše v bílém poli. Znaky tedy byly podobné německým.

Nadporučík v záloze  Ján Hergot byl vyslechnut 9. března  1948. Zopakoval mnohé z toho, co sdělili vyšetřovatelům jeho kolegové od 45. letky. Uvedl, že on se zúčastnil pěti operací. Podle něho bylo naprosto vyloučené, aby jejich Avie doletěly do Tarnopolu  a dodal: „Ze své zkušenosti znám případ, kdy jsem dosáhl  maximálního výkonu tím, že jsem letěl celé dvě hodiny při cestovní  rychlosti 220 km/h, takže jsem  tehdy uletěl asi 440 km,  ale přistál jsem s nádržemi úplně prázdnými. Z Kamenice jsme konali lety v době jedné hodiny až hodiny a patnáct minut nejvýše. Je možné, že pozorovatelé se mohli mýlit mezi slovenským a německým letadlem, jelikož měly stejné označení křížem, ovšem v jiných barvách.“


Stíhací Avie B-534 tvořily po dlouhou dobu páteř slovenského letectva

Stejně se vyjádřil i npor. let. Ludovít Jasik, který jako  příslušník 39.  letky  absolvoval šest akcí nad Polskem. Úkolem jeho letky bylo kromě Stuk doprovázet i slovenské Letovy Š-328, které  operovaly ze  Spišské  Nové  Vsi. Jasik uvedl, že však nikdy neslyšel, že by slovenské Letovy někdy bombardovaly polské území. Jejich cestovní rychlost byla 180 km/h, doba letu dosahovala 4 hodiny, čímž nemohly doletět do Tarnopolu, jelikož  měly  základnu ve Spišské Nové Vsi. Je nutné zdůraznit, že na tomto místě Jasik poněkud mlžil.

Cestovní rychlost Letovu  Š-328  nebyla 180 km/h, ale 250 km/h. Maximální rychlost potom byla 328 km/h. Dolet činil plných 1280 km. Ze Spišské Nove Vsi do Tarnopolu je to vzdušnou čarou okolo 300 km. Tam i zpět by to bylo okolo  600 km, což by Letov Š-328 bezpečně zvládl. Tento  stroj rovněž  mohl nést až 500 kg bomb. Podle Jasika si měli českoslovenští příslušníci Legionu, pobývající 15. září 1939 v Hlubozcku Wielkim, splést slovenské letouny s německými, jejichž označení bylo podobné.

Shodně vypovídali i další slovenští letci, kteří se zúčastnili polské kampaně. Hlavní štáb  Ministerstva národní obrany po ukončení výslechů uvedl  pro  ministra národní obrany, generála Ludvíka Svobody, podobné zhodnocení vyšetřování, ze kterého nevyplynuly žádné další pokyny,  jak  v tomto případě pokračovat. Případ tedy vyzněl do vzduchoprázdna.

Není  vyloučeno, že  celé  vyšetřování se dalo  do pohybu díky samotnému Svobodovi. Ve svém  nedávno vydaném Deníku z doby válečné k 17. září 1939 uvedl: „Německá letadla (9) bombardují Hlubozcek Wielki. Dvě civilní osoby zabity, několik raněno; ze skupiny raněni lehce 2 vojíni. Německá letadla měla polské znaky.“ Je možné, že při přípravě vydání došlo k chybnému přepisu, kdy Ludvík Svoboda uvedl, že německá letadla měla slovenské znaky. Jinak by jeho informace postrádala logiku. Proč  by německá letadla nesla polské znaky? Byly to právě slovenské znaky,  které byly podobné německým.

Jiní autoři uvádějí, že inkriminovaného 17. září slovenští stíhači skutečně doprovázeli německé bombardéry  směřující na  letiště u Tarnopolu, jehož protiletadlovou obranu měli na  starosti Čechoslováci. Jelikož  toho dne překročila východní polskou hranici Rudá armáda, byl nálet předčasně ukončen, aby se německé stroje nedostaly do kontaktu se sovětskými. Ke střetu slovenských a československých vojáků  v Polsku  tak nemělo dojít.


Heinkel He 111. Je pravděpodobné, že to byl tento typ německého bombardéru, který zaútočil na Legión 15. září 1939

K poválečnému vyšetřování incidentu přispěla skutečnost, že právě v Hlubozcku Wielkim  zahynuli dva českoslovenští vojáci.  Jak však uvedl  pamětník oněch dnů, jejich smrt měli na svědomí němečtí, nikoliv slovenští letci: „V dopoledních hodinách 15. září bylo nádraží  Hluboczek Wielki napadeno třemi Dorniery. Ze stanoviště mé PL čety na návrší  jižně od vesnice a trati bylo vidět, že sama staniční budova a náš prázdný vlak  na vedlejší  koleji nebyly  poškozeny. Pumy zasáhly rozsáhlý sklad  železničních pražců před stanicí. Jejich stohy byly rozmetány do vzduchu jako třísky a sirky. Kulometná PL četa na protějším svahu  nad  vesnicí  utrpěla první ztráty. Četař aspirant JUDr. Grünbaum, sympatický štíhlý chlapec,  byl  smrtelně zraněn střepinou do břicha a ani okamžitá pomoc a improvizovaná  operace  našich lékařů (MUDr.  Mahler, MUDr. Kodíček, MUDr. Blitz) ho nezachránila. Po zranění a převozu do Tarnopolské nemocnice zemřel svobodník Josef Peipler. Poručík Otta Procházka byl lehce zraněn střepinou do lýtka.“

Již 18. září 1939 byli příslušníci Legiónu zajati v Podhájcích Rudou armádou. Zbývá dodat, že při obraně Tarnopolu, respektive nádraží Hluboczek Wielki, sestřelili dvě německá letadla.


Armádní generál Lev Prchala, velitel Legiónu Čechů a Slováků v Polsku

Onoho inkriminovaného 15. září  1939 to byla s největší pravděpodobností II. skupina bombardovací eskadry KG 55, která se svými sedmi stroji  Heinkel He 111 bombardovala okolo poledne cíle v prostoru Tarnopol. Ovšem,  pokud někdo neobjeví operační dokumenty slovenského letectva ze září 1939, nebudeme moci za celou záležitosti učinit definitivní tečku.

Uveřejněno s laskavým svolením autora. 
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 7/2010 vydavatelství Naše Vojsko

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔13.03.2011 📕18.958

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře