Českoslovenští letci v sovětském zajetí 1939–1941

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔13.03.2011 📕11.529

Autorův web : http://kudrnaweb.psm-net.cz/index.htm

Cesta do sovětského zajetí

Koncem srpna 1939 se na polském území nacházelo téměř 700 československých letců. Díky různým okolnostem zde  nakonec zůstalo 190 z nich. Po vypuknutí války sloužilo v řadách polského letectva 93 letců. Rychlý a ničivý postup německé armády a letectva znamenal, že většina z nich podnikala průzkumné lety či přesuny letounů do zázemí. Na neozbrojených strojích stateční letci často za pomoci ručních granátů a jiných výbušnin napadali německé kolony.

Těžká situace Polska se zhoršila poté, co se k útoku připojil 17. září 1939 Sovětský svaz. Jak známo, dělo se tak na základě paktu o neútočení, který německý ministr zahraničí Joachim von  Ribbentrop (1893–1946) podepsal v Moskvě 23. srpna 1939 se svým sovětským protějškem Vjačeslavem Molotovem (1890–1986). Polsko krvácelo jak ze západu, tak z východu, zatímco Velká Británie a Francie nečinně přihlížely.


Molotov podepisuje sovětsko–německý pakt o neútočení. Za ním Stalin a Ribbentrop

Při útocích Rudé armády padlo do zajetí okolo 115 československých letců. Značná část z nich ve skupině, které velel škpt. let. Bohumil Liška. Druhé skupině, které velel kpt. čet. František Divoký, se naštěstí podařilo probít se na rumunské území. Jednalo se celkem o 114 mužů, z čehož bylo 57 letců. Těch bylo původně 78, ale několik z nich se  během chaotického ústupu od skupiny odpojilo. Pět z nich například posléze vstoupilo do 6. leteckého pluku „Lvovského“. Polská kampaň si vyžádala čtyři padlé československé letce. Tři zahynuli 2. září 1939 při poledním bombardování Dęblina, čtvrtý byl omylem 8. září zastřelen polskými četníky. 

Skupina škpt. let. Bohumila Lišky Celkem 72 letců této skupiny dorazilo 30. srpna 1939 na leteckou základnu Dęblin, kde již pobývalo 24 letců. Dva dny poté postihlo letiště německé bombardování, které si vyžádalo nemalý počet obětí a zraněných jak na polské, tak československé straně. Den poté byl škpt. let. Liška probuzen hádkou a bědováním. Nevybíravými slovy se hovořilo o skupině důstojníků, která se v době krize oddělila od skupiny, aniž by se rozloučila s ostatními. Mužstvo tvrdilo, že tímto činem poskvrnili přísahu československého vojáka, kterou se každý zavazoval svého druha v boji neopouštět. Poddůstojníci zůstali. Důstojníci odešli. Takový byl názor většiny mužstva. Tato událost měla škodlivý vliv na otřesenou kázeň, kterou zapříčinil mohutný nálet Luftwaffe. 


Dělící hranice Polska mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem

Po dalším útoku bylo rozhodnuto přesunout se do Rudy Pulawské; skupina v počtu 93 osob vyrazila 6. září 1939. Zde se k ní opět připojili důstojníci, kteří ji opustili tři dny předtím a jejichž hlavním mluvčím byl kpt. let. Zbyněk Roušar. Pochod byl velmi namáhavý. Německé letectvo bylo všudypřítomné a  muži trpěli nedostatkem jídla. Jedlo se pouze jednou denně. Během obtížného přesunu byli někteří letci odvoláni od hlavní skupiny, aby přelétli letouny do zázemí.

Dne 16. září 1939 došli unavení letci do Novošulky, kde je druhý den zastihla zpráva o sovětském útoku. Nové místo opouštěli s vědomím, že Rudá armáda přišla na pomoc bojujícím Polákům. To  se záhy ukázalo jen jako zbožné přání. Většina letců se proto rozhodla ustoupit do Rumunska. Tomu však zabránilo ozbrojené povstání Ukrajinců. Poblíž města Brody se skupina připojila k jedné evakuující se polské divizi, se kterou upadla 23. září 1939 do sovětského zajetí. Stalo  se tak mezi městy Toporov a Zločov. 

Svědectví jednotlivců o upadnutí do sovětského zajetí

Por. let. Antonín Liška upadl do zajetí se skupinkou cca 20 až 30 československých letců, která se v době vypuknutí války nacházela u Legiónu Čechů a Slováků (vznikl 3. září 1939) ve výcvikovém táboře Leśna u Baranowicz. V rámci Legiónu letci 11. září 1939 vyrazili k rumunským hranicím.


Německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop

Poručík Liška uvedl: „Dne 17. září 1939 vydala se skupina přes blízkost německé fronty na pochod k  rumunským hranicím, byla však v noci 18. září za odpočinku v jedné osadě přepadena prudkou palbou jedné z  rychlých obrněných jednotek Rudé armády postupující do polské Ukrajiny a jíž se téměř bezbranná skupina  musela vzdát. Nato celodenními únavnými pochody, téměř bez stravování, byli jsme eskortováni do SSSR, kam jsme dospěli dne 22. září 1939, a byli internováni v Kamenci Podolském.

Čet. let. Jaroslav Dobrovolný přežil jak německý tankový, tak sovětský letecký útok. Vše začalo již 13. září 1939 ráno na letišti Dęblin, odkud měl s československými a polskými kolegy přeletět s provozuschopnými letouny na polní letiště u Brusu: „Slyšíme rachot motorů, střelbu a křik. Polská stráž utíká a křičí, že Němci mají letiště obsazené. Velká mlha nás zachraňuje. Jelikož čet. Kuhn a Matowski ne mají stroj, běží do mého, zatímco Kulczinski s Lazarem stroj mají. Za hukotu motorů a střelby z tanků startuji. [...] Poněvadž letoun je velmi přetížen, je velká mlha a nemám mapu, ztrácím orientaci a sedám nouzově u vesničky Garbov. Při přistání mi praskla pneumatika na levém kole. Jdu hledat pomoc do vesnice, ale tu jsem s celou posádkou zavřen třemi kapitány pěchoty, prý jsme špehové. Nepomohlo legitimování ani rodný jazyk desátníka Matowského. Z tohoto nás osvobodil jeden polský poručík letectva v záloze, který se o nás dozvěděl.


Uprostřed generálmajor Heinz Guderian a brigádní generál Semjon Krivoshein na společné prohlídce Wehrmachtu a Rudé armády v Brestu

Poněvadž pomoc jsme nesehnali a silnice byly plné ustupujícího vojska, zničili jsme i druhou pneumatiku a takto jsem odstartoval. Nad Lublinem začala po nás střílet polská vojska z kulometů. Konečně jsme šťastně přistáli na letišti Brus, avšak kpt. Chrniewicz, aniž by nechal pro nás rozkazy, odletěl neznámo kam. [...] Nad Wlodawou jsme sedli na „Bug a letěli směrem na Hrubešov. Jelikož jsme nemohli hlady   a slabostí vydržet, přistáli jsme v polích u statku, kde bylo polské vojsko, a zde se najedli. Tam nám řekli o letišti Wojnica. Ale ani zde kpt. Chrniewicz nebyl.

Zde nám dal desátník Schimanski každému 10 litrů benzinu a našli jsme des. Halu. Po obědě pokračovali jsme v letu na letiště Wielick. Nad tratí Kowel – Luck byli jsme napadeni bombardovacími letouny Tupolev SB-2 a střelbou z kulometů rozprášeni. Šťastně jsem bez poruchy a benzinu přistál v polích u Wielicku a o půlnoci našel kpt. Chrniewic- ze. Tento mně dne 16. září 1939 odebral můj stroj a dal mě do autobusu hlídat ženy a děti polských pilotů. [...] Ještě téhož dne jsme odjeli autobusem směrem na Kowel a dne 17. září ve 12.00 hodin byli jsme zajati Rudou armádou u [vesnice] Kolodna pod Zbaraží.


RWD-8 zničený po útoku Luftwaffe

Rtm. let. Jaroslav Taudy velmi výstižně popsal anabázi, které byl společně s ostatními vystaven, od bombardování Dęblina až po upadnutí do  sovětského zajetí: „Třetí den nato rozbili Němci dvěma nálety letiště tak silně, že je nebylo možno jako letiště použít. Tehdy, při výbuších bomb, hřmění děl, hvízdání střepin a burácení padajícího zdiva, viděl jsem ze země výbuchy se vlnící, příšerné divadlo, při němž zůstávalo srdce stát. Viděl jsem padající kusy těl [...] . Viděl jsem zabité ženy i děti, muže i starce a v tu chvíli jsem sám sebe s očima rozšířenýma hrůzou tázal ,proč?‘. [...]

Po bombardování Dęblina nastala úplná dezorganizace. Nebylo předem určeno místo shromáždění po eventuelním bombardování. Většina leteckého personálu se rozutekla. Všechno se rychle evakuovalo. Žádný z polských důstojníků, z nichž některé jsem tam ještě nalezl, mi nemohl dát žádoucí instrukce, ani žádoucí informace, ptal jsem se tedy,  kam odešli Češi. Byl mi naznačen směr, kterým prý odešla nějaká skupina Čechů. Cesty byly přeplněny vojskem a bědujícími vystěhovalci, již pěšky nebo na povozech utíkali i s celými rodinami a  nejnutnějšími věcmi, neznámo kam. Utíkali před strašným bombardováním, a ono zuřilo všude, po celém Polsku.


Němečtí a sovětští vojáci na polském území

Nakonec se rtm. let. Taudymu podařilo připojit se ke skupině škpt. let. Bohumila Lišky. Předtím byl svědkem masakru polských uprchlíků, kteří umírali pod útoky německých letounů. Před jeho očima umírali bezbranné děti, ženy, starci a často i celé rodiny. V Pavlově byl s některými dalšími piloty oddělen od hlavní skupiny, převezen na polní letiště Brus, odkud měl přelétávat letouny na polní letiště ve Vojnici. Velká část letounů zůstala v lesích bez benzinu. Rtm. Taudy odstartoval se zastaralým Potezem XXV, který měl omezenou zásobu benzinu. Z Vojnice pokračovali piloti na polní letiště Wielick. V Taudyho Potezu bylo málo paliva, a tak ho na radu jednoho polského pilota přelil do menšího letounu RWD-8.


Výměnu názorů mezi kamarády ve zbrani sleduje z obrazu „báťuška Stalin

Těsně před startem přistáli na letišti další dva čeští piloti, kteří byli rovněž bez benzinu. Jelikož již bylo slyšet střelbu německých děl, rtm. let. Taudy se rozdělil se svými druhy o svůj benzin a urychleně odstartovali. Po cetě byli napadeni sovětským strojem SB-2: „Zázrakem jsme vyvázli smrti, poněvadž naše letouny byly strašně pomalé a nebyly vyzbrojené. Ztráta času při manévrování před sovětským letounem se nám však stejně stala osudnou, poněvadž nám  vysadily motory dříve, než jsme dosáhli letiště. Jeden letoun byl poškozen při nouzovém přistání na poli, druhý musel přistát do lesa a já jsem to převrátil v rašeliništi. Naštěstí se žádnému z nás nic nestalo. Z uvedeného letiště odjeli jsme autobusem, poněvadž nebylo dostatek benzinu ani pro letouny tam stojící. Jelo s námi též několik žen s dětmi. Byly to ženy polských důstojníků a poddůstojníků, kteří se od nich nechtěli odloučit. Někteří si je dokonce brali se sebou i do letounu.

Po celodenní jízdě autobusem dorazili do vesnice Kolodna. Skupina se chystala na odpočinek, když spatřila vojenské oddíly v neznámých uniformách projíždějící vesnicí: „Po rudých hvězdách poznali jsme, s kým máme co činit. Blesklo nám hlavou: ,Rusové jdou na pomoc‘. Jako na povel provolali jsme ,nazdar‘. Několik [sovětských] čet  projelo. Někteří pozdrav opětovali, někteří měřili si nás nechápavě. Znenadání vzepjal se před námi kůň ruského poddůstojníka a ústí namířeného revolveru a hrůzu nahánějící, nesmlouvavý pohled ukázal nám, že zde není něco v pořádku. Když na otázku ,kto vy?‘, odpověděli jsme ,Češi‘, stal se pohled ruského poddůstojníka přívětivější, přesto však jsme byli zajati zároveň s Poláky. Bylo to 17. září 1939. Jen v uvedené vesnici zajali nás přes dva tisíce. Byli mezi námi i civilisté, ženy a několik dětí.“ 

Živoření v sovětských lágrech

Po zajetí následovala pro mnohé letce cesta na Volyň, kde byli ubytováni ve zdejších českých vesnicích. Pracovali zde v místních zemědělských závodech a  živnostech až do března 1940. Často u českých rolníků, jejichž předkové již v rozmezí let 1868–1880 vyrazili z Rakousko-Uherska na  tehdejší území carského Ruska. Důvodem odchodu byly zvěsti o dobré prosperitě zdejšího zemědělství. Jednalo se o zhruba 16 tisíc Čechů.


Sovětský tankista v družném hovoru s německými vojáky. Za nimi polští uprchlíci

Letci byli umístěni v Šepetovce, v tehdy malém městě na západní  Ukrajině, Českém Kvasilově nacházejícím se rovněž na Ukrajině a ve Lvově obsazeném Rudou armádou. Počínaje 23. březnem 1940 byla skupina z Volyňska připojena k hlavní skupině pplk. Ludvíka Svobody, která se nacházela v Kamenci Podolském. Dva dny poté ji následoval oddíl  ze Lvova a všichni byli transportováni vlakem do Oránky u Nižního Novgorodu, konkrétně do internačního tábora v Suzdalu. Jiní nešťastníci byli umístěni přímo do pracovních táborů, které se nacházely za polárním kruhem. Zde panovaly ještě krutější životní podmínky.


Tupolev SB-2. Další z řady sovětských strojů použitých hojně v Polsku

Škpt. let. Liška, se marně pokoušel připojit  ke skupině pplk. Svobody. Letci proto přečkali zimu 1939–1940 u českých rolníků, kteří se ze všech sil snažili zlepšit jejich životní situaci. Něco jiného byl ovšem internační tábor v Suzdalu, kde letci: „žili v táboře dokonale ohrazeném. Skupina sestávala se z lidí různého  přesvědčení, vojáků i  nevojáků a v mnoha případech z lidí záhadných a pochybných, jichž nikdo neznal. Bylo velkou chybou, že takoví lidé byli do skupiny přijímáni. Tito zavinili roztříštěnost skupiny. Bylo potřeba houževnaté, silné vůle, abychom odolali všem těmto škodlivým vlivům v poměrech tak bídných. Také krásným výkladům komunistických propagátorů, při zahraniční situaci tak neutěšené, odolávali skutečně jen ti,  kteří měli stále na paměti, za čím šli a co je jejich první svatou povinností. ,Svobodná demokratická republika s Benešem v čele!‘ bylo naším heslem a vzpruhou v dobách nejhorších. [...] V internaci žili jsme velmi skrovně, poněvadž též celý národ žije velmi skrovně. Na prvý pohled je vidět dlouholeté strádání.


Antonín Liška jako nadporučík RAF, 1942

Výše uvedené potvrdil i por. let. Antonín Liška: „Byli jsme po stovkách směstnáni v nevelkých místnostech, jejichž mokré stěny byly pokryty plísní, ležíce na holých prknech, polonazí vystaveni třeskutým ruským mrazům, neustále zavšiveni, mnohdy hladoví, trpíce nemocemi a různými infekcemi, plni vředů následkem nedostatečné a jednostranné stravy. A přitom v neutěšeném psychickém ovzduší, v neustálém boji proti vnitřnímu rozkladu ze strany podvratných živlů sdruživších se v komunistické skupině.


Škpt. let. Bohumil Liška po příjezdu do Anglie

Ještě hůře na tom byli  jednotlivci, kteří upadli do sovětského zajetí se svými polskými kamarády. Mnozí skončili v pracovních táborech za polárním kruhem, jiní byli nasazeni do dolů, kde otrocky dřeli. Jedním z těchto mužů byl  des. let. Imrich Gablech, který skončil v pracovním táboře číslo 19. Ten se nacházel v Autonomní sovětské socialistické republice Komi. Celkem vyfasoval pět let nucených prací. O Svatodušních svátcích (letnice) odmítli zajatci pracovat. Mezi nimi i Gablech. Následoval drakonický trest: „Vyvedli mě na dvůr, k vězeňské kobce. Vlastně to byla asi 150 centimetrů hluboká jáma, jakžtakž zastřešená. Na dně této ťurmy, jak jámu nazývali milicionáři, byla jen holá zem a na sezení pouze kus jakési laťky. Hlína byla ještě zamrzlá, a to byl už červen! Není divu, když náš tábor ležel za polárním kruhem. A abych nezapomněl, když mě tam hodili, musel jsem se zout a svléknout do naha. Čas, který jsem strávil v jámě, byly to asi čtyři hodiny, jsem si krátil čtením poznámek předchozích vězňů. V paměti mi zůstal zápis jedné z obětí: »Já, mladá, plná života a touhy, píši vlastní krví, že musím zemřít.«“ Vše nasvědčuje tomu, že pobyt v sovětském lágru se stal osudným čet. asp. Karlu Kubánkovi, který pravděpodobně počátkem roku 1941 zemřel v jednom nejsevernějším lágru umístěném až za řekou Pečorou.

Cesta na Západ

Velitelství skupiny od prvního dne usilovalo o propuštění letců ze sovětského zajetí, aby se mohli připojit k čs. zahraniční armádě ve Francii. Ačkoliv sovětští činitelé tyto  muže ujišťovali, že je nepovažují za zajatce a že po nezbytných formalitách budou v krátké době propuštěni, jejich internace se protáhla na dlouhé měsíce plné tvrdých útrap. Škpt. let. Bohumil Liška navázal spojení s Edvardem Benešem, který v zimě roku 1939 stále bojoval o svůj post prvního muže zahraničního odboje, s bývalým vyslancem v Moskvě Zdeňkem  Fierlingerem a pplk. Svobodou v Kamenci Podolském. Dále vedení skupiny podalo žádosti na všechny možné sovětské úřady s prosbou, aby letci mohli opustit SSSR. Beneš internovaným Čechoslovákům záhy sdělil, že nebyli zapomenuti, ale o jejich propuštění se jedná. Na základě tohoto telegramu upustili mnozí letci od myšlenky dostat se ilegálním způsobem do Rumunska.


Imrich Gablech na počátku své vojenské kariéry.
Archiv Paměti národa 

Československý národní výbor v Paříži poté skutečně jednal se sovětskou vládou, která  byla zřejmě sama nakloněna odsunutí Čechoslováků ze svého území. První transport, ve kterém bylo minimálně 17 letců, odplul 17. března 1940 z Oděsy přes Istanbul a Bejrút do Marseille, kam dorazil 15. dubna 1940.  Druhý transport 33 letců odplul 26. června 1940 rovněž z Oděsy a přistál 27. října 1940 v Liverpoolu. Třetí transport 59 letců odplul z Oděsy až 22. února 1941 a přibyl 12. července 1941 do Glasgow. V SSSR zůstalo šest letců, jeden z nich se roku 1942 dostal z Murmanska do Anglie. Zbylých pět  letců bylo získáno sovětskými orgány pro zpravodajskou činnost v Protektorátu, kde byli v březnu 1941 zatčeni a odsouzeni k trestu smrti.


Imrich Gablech jako poručík RAF, 1945. 
Archiv Paměti národa 

Mnohý z letců, který se vrátil ze sovětského pekla, měl pocit, že není vítanou posilou našeho odboje na  Západě: „Připadám si jako dělník, jehož musí zaměstnavatel zaměstnat přesto, že nemá pro něj práci. Žádný z členů vlády se na nás nepřijel podívat. Jsme sklíčeni, jako zakřiknutí. Maně vzpomínám si na slova jednoho člověka, jenž řekl: ,Konečně, Vy za to nemůžete, že jste zůstali v Polsku.‘ Kladu si otázku, proč nebyli jsme nasazeni někam jinam, když teď naše účast v Polsku je považována za zbytečnou. [...] Proč dívají se na nás nyní skrz prsty?“ Nemálo z těchto mužů si následky sovětského zajetí neslo celý  život. Zničené zdraví nejednomu z nich znemožnilo návrat k aktivní letecké službě. Jedním z nich byl i Imrich Gablech. Smutnou tečkou za jejich sovětským pobytem  bylo rozhodnutí MNO, že těmto mužům nebude vyplacena žádná finanční náhrada za dobu jejich internace.

Uveřejněno s laskavým svolením autora. 
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 2/2010 vydavatelství Naše Vojsko

Autor : PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔13.03.2011 📕11.529

Komentáře Disqus

Komentáře Facebook

Sociální sítě

Reklama

Poslední komentáře